Sloka 18

Text 18

Verš

Text

nārtho baler ayam urukrama-pāda-śaucam
āpaḥ śikhā-dhṛtavato vibudhādhipatyam
yo vai pratiśrutam ṛte na cikīrṣad anyad
ātmānam aṅga manasā haraye ’bhimene

Synonyma

Synonyms

na — nikdy; arthaḥ — nějakou cenu ve srovnání s; baleḥ — síly; ayam — toto; urukrama-pāda-śaucam — voda, se kterou se myly nohy Osobnosti Božství; āpaḥ — voda; śikhā-dhṛtavataḥ — toho, kdo ji vzal na svoji hlavu; vibudha-adhipatyam — vláda nad královstvím polobohů; yaḥ — ten, kdo; vai — jistě; pratiśrutam — daný slib; ṛte na — kromě toho; cikīrṣat — pokusil se o; anyat — cokoliv jiného; ātmānam — i své vlastní tělo; aṅga — ó Nārado; manasā — v mysli; haraye — Nejvyššímu Pánovi; abhimene — odevzdal.

na — never; arthaḥ — of any value in comparison with; baleḥ — of strength; ayam — this; urukrama-pāda-śaucam — the water washed from the feet of the Personality of Godhead; āpaḥ — water; śikhā-dhṛtavataḥ — of one who has kept it on his head; vibudha-adhipatyam — supremacy over the kingdom of the demigods; yaḥ — one who; vai — certainly; pratiśrutam — what was duly promised; ṛte na — besides that; cikīrṣat — tried for; anyat — anything else; ātmānam — even his personal body; aṅga — O Nārada; manasā — within his mind; haraye — unto the Supreme Lord; abhimene — dedicated.

Překlad

Translation

Bali Mahārāja, který přijal na svoji hlavu vodu, zbylou po omývání lotosových nohou Pána, nemyslel na nic jiného, než aby splnil svůj slib, přestože mu to jeho duchovní mistr zakázal. Odevzdal Pánovi své vlastní tělo, aby Pán mohl udělat třetí krok. Ani nebeské království, které dobyl vlastní silou, nemělo pro takovou osobnost žádnou cenu.

Bali Mahārāja, who put on his head the water washed from the lotus feet of the Lord, did not think of anything besides his promise, in spite of being forbidden by his spiritual master. The king dedicated his own personal body to fulfill the measurement of the Lord’s third step. For such a personality, even the kingdom of heaven, which he conquered by his strength, was of no value.

Význam

Purport

Když Bali Mahārāja získal odměnou za svou velkou hmotnou oběť transcendentální přízeň Pána, mohl žít na Vaikuṇṭhě se stejnou nebo ještě větší možností věčného požitku. Obětí nebeského království, které dobyl svojí hmotnou silou, tedy vůbec nic neztratil. Když Pán někomu odebere jeho těžce vydělané hmotné vlastnictví a obdaří ho Svojí osobní transcendentální službou, která přináší věčný život, blaženost a poznání, měli bychom vědět, že se jedná o projev zvláštní přízně čistému oddanému.

Bali Mahārāja, by gaining the transcendental favor of the Lord in exchange for his great material sacrifice, was able to have a place in Vaikuṇṭhaloka with equal or greater facilities of eternal enjoyment; therefore he was not at all the loser by sacrificing the kingdom of heaven, which he had possessed by his material strength. In other words, when the Lord snatches away one’s hard-earned material possessions and favors one with His personal transcendental service for eternal life, bliss and knowledge, such taking away by the Lord should be considered a special favor upon such a pure devotee.

Hmotné vlastnictví může být sebevíc okouzlující, ale nikdy není trvalé. Každý se ho musí zříci buď dobrovolně, nebo se ho bude muset vzdát v době, kdy opustí toto hmotné tělo. Rozumně uvažující člověk ví, že hmotné vlastnictví je dočasné a že jeho nejlepším využitím je zaměstnat ho ve službě Pánu a tak potěšit Pána a získat od Něho trvalý pobyt v Jeho paraṁ dhāmu.

Material possessions, however alluring they may be, cannot be permanent possessions. Therefore one has to voluntarily give up such possessions, or one has to leave such possessions at the time of quitting this material body. The sane man knows that all material possessions are temporary and that the best use of such possessions is to engage them in the service of the Lord so that the Lord may be pleased with him and award him a permanent place in His paraṁ dhāma.

V Bhagavad-gītě (15.5-6) je Pánův paraṁ dhām popsán následovně:

In the Bhagavad-gītā (15.5-6) the paraṁ dhāma of the Lord is described as follows:

nirmāna-mohā jita-saṅga-doṣā
adhyātma-nityā vinivṛtta-kāmāḥ
dvandvair vimuktāḥ sukha-duḥkha-saṁjñair
gacchanty amūḍhāḥ padam avyayaṁ tat

na tad bhāsayate sūryo
na śaśāṅko na pāvakaḥ
yad gatvā na nivartante
tad dhāma paramaṁ mama

Ten, kdo má nějaké větší vlastnictví v tomto hmotném světě v podobě domů, půdy, dětí, společnosti, přátelství a majetku, jím disponuje pouze na určitou dobu. Nikdo nemůže vlastnit všechny tyto iluzorní věci, stvořené māyou, věčně. Takový vlastník je jen více ovlivněn iluzí co se týče seberealizace; proto je lépe vlastnit méně nebo nic, aby člověk neměl nepatřičný pocit důležitosti. V hmotném světě jsme znečištěni stykem se třemi kvalitami hmotné přírody. Čím větší tedy děláme duchovní pokroky vykonáváním oddané služby Pánu výměnou za své dočasné vlastnictví, tím více se osvobozujeme od ulpívání způsobeného hmotnou iluzí. Chceme-li dosáhnout tohoto životního stádia, musíme být pevně přesvědčeni o duchovní existenci a její trvalé povaze. Abychom dokonale poznali trvalost duchovní existence, musíme dobrovolně omezit své vlastnictví na naprosté minimum, které je nutné k nerušenému udržování hmotné existence. Nesmíme si vytvářet umělé potřeby — to nám pomůže spokojit se s minimem. Umělé potřeby života jsou záležitostí smyslů. Moderní rozvoj civilizace se zakládá na těchto smyslových činnostech; je to civilizace smyslového požitku. Dokonalá civilizace je však civilizace ātmy neboli samotné duše. Civilizovaný člověk holdující smyslovému požitku se nachází na úrovni zvířat, protože zvířata se nedokáží pozvednout nad úroveň smyslových činností. Nad smysly stojí mysl. Civilizace mentální spekulace však také není dokonalým stupněm života, protože nad myslí je inteligence a v Bhagavad-gītě se můžeme dočíst o intelektuální civilizaci. Védská literatura poskytuje různé pokyny pro různé druhy lidské civilizace, a to jak pro civilizaci smyslovou, mentální či intelektuální, tak pro civilizaci samotné duše. Bhagavad-gītā se především obrací k lidské inteligenci a vede člověka na cestu civilizace duše. A Śrīmad-Bhāgavatam představuje úplnou lidskou civilizaci, která se zabývá tématem samotné duše. Jakmile se člověk povýší na úroveň civilizace duše, je připraven vstoupit do Božího království, které popisuje Bhagavad-gītā například ve výše uvedených verších.

One who possesses more in this material world, in the shape of houses, land, children, society, friendship and wealth, possesses these things only for the time being. One cannot possess all this illusory paraphernalia, created by māyā, permanently. Such a possessor is more illusioned in the matter of his self-realization; therefore one should possess less or nothing, so that one may be free from artificial prestige. We are contaminated in the material world by association with the three modes of material nature. Therefore, the more one spiritually advances by devotional service to the Lord, in exchange for his temporary possessions, the more one is freed from the attachment of material illusion. To achieve this stage of life one must be firmly convinced about spiritual existence and its permanent effects. To know exactly the permanency of spiritual existence, one must voluntarily practice possessing less or only the minimum to maintain one’s material existence without difficulty. One should not create artificial needs. That will help one be satisfied with the minimum. Artificial needs of life are activities of the senses. The modern advancement of civilization is based on these activities of the senses, or, in other words, it is a civilization of sense gratification. Perfect civilization is the civilization of ātmā, or the soul proper. The civilized man of sense gratification is on an equal level with animals because animals cannot go beyond the activities of the senses. Above the senses is the mind. The civilization of mental speculation is also not the perfect stage of life because above the mind is the intelligence, and the Bhagavad-gītā gives us information of the intellectual civilization. The Vedic literatures give different directions for the human civilization, including the civilization of the senses, of the mind, of the intelligence, and of the soul proper. The Bhagavad-gītā primarily deals with the intelligence of man, leading one to the progressive path of civilization of the spirit soul. And Śrīmad-Bhāgavatam is the complete human civilization dealing with the subject matter of the soul proper. As soon as a man is raised to the status of the civilization of the soul, he is fit to be promoted to the kingdom of God, which is described in the Bhagavad-gītā as per the above verses.

Nejprve je tam řečeno, že v Božím království není zapotřebí slunce, měsíc ani elektřina, které jsou v tomto temném hmotném světě nezbytné. Dále je tam vysvětleno, že každý, kdo je schopen dosáhnout Božího království prostřednictvím civilizace samotné duše neboli metodou bhakti-yogy, dosáhne nejvyšší dokonalosti života. Živá bytost je potom situována ve svém trvalém postavení jakožto duše s plným poznáním transcendentální láskyplné služby Pánu. Bali Mahārāja přijal tuto civilizaci duše výměnou za své velké hmotné vlastnictví, a tak se připravil ke vstupu do Božího království. Nebeské království, které získal svojí hmotnou silou, bylo ve srovnání s Božím královstvím zcela bezvýznamné.

The primary information of the kingdom of God informs us that there is no need of sun, moon or electricity, which are all necessary in this material world of darkness. And the secondary information of the kingdom of God explains that anyone able to reach that kingdom by adoption of the civilization of the soul proper, or, in other words, by the method of bhakti-yoga, attains the highest perfection of life. One is then situated in the permanent existence of the soul, with full knowledge of transcendental loving service for the Lord. Bali Mahārāja accepted this civilization of the soul in exchange for his great material possessions and thus became fit for promotion to the kingdom of God. The kingdom of heaven, which he achieved by dint of his material power, was considered most insignificant in comparison with the kingdom of God.

Ti, kteří dosáhli veškerého pohodlí hmotné civilizace, vytvořené pro smyslový požitek, by se měli pokusit dosáhnout Božího království následováním Baliho Mahārāje, který obětoval svoji hmotnou moc a následoval proces bhakti-yogy, doporučovaný v Bhagavad-gītě a dále vysvětlený ve Śrīmad-Bhāgavatamu.

Those who have attained the comforts of a material civilization made for sense gratification should try to attain the kingdom of God by following in the footsteps of Bali Mahārāja, who exchanged his acquired material strength, adopting the process of bhakti-yoga as recommended in the Bhagavad-gītā and further explained in the Śrīmad-Bhāgavatam.