Skip to main content

Sloka 40-41

Texts 40-41

Verš

Texto

viśuddhaṁ kevalaṁ jñānaṁ
pratyak samyag avasthitam
satyaṁ pūrṇam anādy-antaṁ
nirguṇaṁ nityam advayam
viśuddhaṁ kevalaṁ jñānaṁ
pratyak samyag avasthitam
satyaṁ pūrṇam anādy-antaṁ
nirguṇaṁ nityam advayam
ṛṣe vidanti munayaḥ
praśāntātmendriyāśayāḥ
yadā tad evāsat-tarkais
tirodhīyeta viplutam
ṛṣe vidanti munayaḥ
praśāntātmendriyāśayāḥ
yadā tad evāsat-tarkais
tirodhīyeta viplutam

Synonyma

Palabra por palabra

viśuddham — bez sebemenšího hmotného znečištění; kevalam — čisté a dokonalé; jñānam — poznání; pratyak — všeprostupující; samyak — v plnosti; avasthitam — umístěné; satyam — pravda; pūrṇam — absolutní; anādi — bez počátku; antam — a stejně tak i bez konce; nirguṇam — z dosahu hmotných kvalit; nityam — věčný; advayam — nemající soupeře; ṛṣe — ó Nārado, ó velký mudrci; vidanti — mohou chápat jedině; munayaḥ — velcí myslitelé; praśānta — uklidněné; ātma — vlastní já; indriya — smysly; āśayāḥ — ochráněni; yadā — zatímco; tat — to; eva — jistě; asat — neobhájitelné; tarkaiḥ — argumenty; tiraḥ-dhīyeta — zmizí; viplutam — zkreslené.

vīśuddham — sin ningún tinte material; kevalam — puro y perfecto; jñānam — conocimiento; pratyak — omnipresente; samyak — a plenitud; avasthitam — situado; satyam — verdad; pūrṇam — absoluta; anādi — sin comienzo alguno; antam — y así también sin ningún final; nirguṇam — libre de modalidades materiales; nityam — eterno; advayam — sin rival alguno; se — ¡Oh, Nārada!, ¡oh, gran sabio!; vidanti — ellos solo pueden entender; munayaḥ — los grandes pensadores; paraśānta — apaciguados; ātma — el yo; indriya — los sentidos; āśayāḥ — refugiados; yadā — mientras; tat — eso; eva — ciertamente; asat — insostenible; tarkaiḥ — argumentos; tiraḥdhīyeta — desaparece; viplutam — desvirtuado.

Překlad

Traducción

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je čistý a nepoznamenaný hmotným znečištěním. Je Absolutní Pravdou a ztělesněním plného a dokonalého poznání. Je všeprostupující, nemá počátek ani konec a nemá žádného soupeře. Ó velký mudrci Nārado, velcí myslitelé Ho mohou poznat jedině tehdy, když se zcela oprostí od všech hmotných tužeb a jejich smysly budou nerozrušené. Neobhájitelné argumenty jinak vše zkreslí a Pán zmizí z našeho dohledu.

La Personalidad de Dios es puro, pues se encuentra libre de toda contaminación que provenga de tintes materiales. Él es la Verdad Absoluta, el poseedor y el símbolo del conocimiento pleno y perfecto. Él es omnipresente, no tiene principio ni fin, y no tiene rival. ¡Oh, Nārada!, ¡oh, gran sabio!, los grandes pensadores pueden conocerlo a Él cuando se encuentran libres por completo de todo anhelo material y cuando se refugian en imperturbables condiciones de los sentidos. De lo contrario, mediante argumentos insostenibles, todo se desvirtúa, y el Señor desaparece de ante nuestra vista.

Význam

Significado

Zde je Pán popisován nezávisle na Jeho transcendentálních činnostech v dočasných hmotných stvořeních. Māyāvādská filozofie se snaží dokázat, že když Pán přijímá podoby inkarnací, je znečištěn hmotným tělem. Takovéto dohady jsou zde zcela popřeny vysvětlením, že Pánovo postavení je čisté a nedotčené za každých okolností. Podle māyāvādské filozofie se duše označuje jako jīva, je-li zakryta nevědomostí, ale je-li z této nevědomosti osvobozena, pak splývá s neosobní existencí Absolutní Pravdy. Zde se však říká, že Pán je věčným symbolem plného a dokonalého poznání. To je Jeho jedinečná výsada: je trvale osvobozen od všeho hmotného znečištění. Tím se Pán liší od obyčejných individuálních živých bytostí, které mají sklon podlehnout nevědomosti a přijmout hmotná označení. Ve Vedách je řečeno, že Pán je vijñānam ānandam, plný blaženosti a poznání. Podmíněné duše se s Ním nemohou nikdy srovnávat, protože mají sklony podlehnout znečištění. I když po osvobození může živá bytost být kvalitativně rovnocenná Pánu, tato její náchylnost ke znečištění, kterou Pán nikdy nemá, ji od Něho odlišuje. Ve Vedách je řečeno: śuddham apāpa-viddham — individuální ātmu poznamenávají hříchy, ale Pán jimi není nikdy znečištěn. Pán se přirovnává k mocnému slunci. Slunce je tak mocné, že se nikdy neznečistí od nakažlivých látek. Naopak — jeho paprsky mohou nakažené věci sterilizovat. Stejně tak Pán není nikdy znečištěn hříchy, ale naopak hříšné živé bytosti se ve styku s Ním očistí. To znamená, že Pán je také všeprostupující jako slunce, a proto je v tomto verši použito slovo pratyak.
Vše, co existuje, je některou z energetických expanzí Pána. Pán je uvnitř všeho a je také všepokrývající, aniž by Ho znepokojovaly činnosti individuálních duší. Je tedy nekonečně velký, zatímco živé bytosti jsou nekonečně malé. Ve Vedách je řečeno, že existuje pouze Pán Samotný a existence všech ostatních závisí na Něm. Je zdrojem existence každého a je Nejvyšší Pravdou ze všech dalších rozčleněných pravd. Je zdrojem bohatství každého, a nikdo se Mu proto v bohatství nevyrovná. Jelikož je plný všech vznešených vlastností — majetku, slávy, síly, krásy, poznání a odříkání — je jistě Nejvyšší Osobou. A jelikož je Osobou, má mnoho osobních vlastností, i když je transcendentální hmotným kvalitám. Již jsme rozebírali výrok itthaṁ-bhūta-guṇo hariḥ (Bhāg. 1.7.10). Jeho transcendentální vlastnosti jsou tak přitažlivé, že přitahují i osvobozené duše (ātmārāmy). Přestože má všechny osobní vlastnosti, je zároveň všemocný. Nic proto nemusí dělat Osobně, neboť vše vykonávají Jeho všemocné energie. To potvrzují védské mantry: parāsya śaktir vividhaiva śrūyate svābhāvikī jñāna-bala-kriyā ca. To svědčí o Jeho zvláštní duchovní podobě, kterou nelze nikdy vnímat hmotnými smysly. Lze Ho vidět pouze tehdy, když jsou smysly očištěny oddanou službou (yam evaiṣa vṛṇute tena labhyaḥ). Mezi Pánem a živými bytostmi jsou tedy v mnoha ohledech základní rozdíly. Jak prohlašují Vedy, s Pánem nelze nikoho srovnávat (ekam evādvitīyaṁ brahma, dvaitād vai bhayaṁ bhavati). Pán nemá soupeře, nemusí se obávat nějaké jiné bytosti a nikdo Mu nemůže být roven. I když je příčinou všech jiných bytostí, jsou mezi nimi a Jím základní rozdíly. Jinak by nebyl důvod, aby se v jednom z předchozích veršů říkalo, že nikdo Ho nemůže znát na sto procent takového, jaký je (na yaṁ vidanti tattvena). To, že Ho nikdo nemůže plně chápat, je vysvětleno i v tomto verši, ale zde je uvedena kvalifikace, s níž je Ho možné pochopit do určité míry. Ve větší míře mohou Pána znát jedině praśāntové neboli Jeho čistí oddaní. Oddaní nemají ve svém životě žádné jiné touhy nežli být poslušnými služebníky Pána, zatímco všichni ostatní — empiričtí filozofové, mystici a ploduchtiví pracovníci — něco požadují, a proto nikdy nemají klid. Ploduchtivý pracovník chce odměnu za svoji práci, mystik chce nějakou životní dokonalost a empirický filozof chce splynout s existencí Pána. Dokud budeme mít jakékoliv požadavky na svůj smyslový požitek, nikdy nedosáhneme klidu, ale právě naopak: kvůli našemu zbytečnému spekulativnímu argumentování se nám začne celá skutečnost stále více zkreslovat a Pán se bude jen více a více vzdalovat z dosahu našeho chápání. Spekulant může mít na základě svého odříkání a pokání určité poznání o neosobních rysech Pána, ale v žádném případě není schopen pochopit nejvyšší podobu Osobnosti Božství, podobu Govindy, protože pouze amalātmanové neboli naprosto bezhříšní lidé mohou vykonávat čistou oddanou službu Pánu, což potvrzuje i Bhagavad-gītā (7.28):

He aquí un juicio acerca del Señor, aparte de Sus actividades trascendentales en las creaciones materiales y temporales. La filosofía māyāvāda trata de darle al Señor la designación de «contaminado por un cuerpo material», cuando Él acepta formas de encarnación. Esa clase de interpolación se encuentra aquí negada por completo, mediante la explicación de que la posición del Señor es pura e inmaculada en todas las circunstancias. De acuerdo con la filosofía māyāvāda, cuando el alma espiritual se encuentra cubierta por la nesciencia, se designa como jīva, pero cuando se libera de esa ignorancia o nesciencia, se funde en la existencia impersonal de la Verdad Absoluta. Mas aquí se dice que El Señor es eternamente el símbolo del conocimiento pleno y perfecto. Esa es Su especialidad: el encontrarse libre de toda contaminación material, perpetuamente. Eso distingue al Señor de las entidades vivientes comunes e individuales que tienen la propensión de quedar subordinadas por la nesciencia, volviéndose así seres con designaciones materiales. En los Vedas se dice que el Señor es vijñānam ānandam, que se encuentra colmado de bienaventuranza y conocimiento. Las almas condicionadas nunca han de ser equiparadas con Él, debido a que esas almas individuales tienen la tendencia a contaminarse. Si bien la entidad viviente, después de la liberación, puede volverse uno con el Señor, adquiriendo una existencia de la misma naturaleza que Él, su propia tendencia a contaminarse, que el Señor nunca posee, hace que la entidad viviente individual sea diferente del Señor.

En los Vedas se dice: śuddham apāpa-viddham, el ātmā individual se contamina con el pecado, pero el Señor nunca se contamina con los pecados. El Señor es como el poderoso sol. El sol nunca se contamina con ninguna cosa infecciosa, debido a que es muy poderoso. Por el contrario, los rayos del sol esterilizan las cosas infectadas. En forma similar, el Señor nunca se contamina con los pecados. Por el contrario, el contacto con el Señor esteriliza a las pecadoras entidades vivientes. Esto significa que el Señor es también omnipresente como el Sol, y por ello se usa en este verso la palabra pratyak. No hay nada que se encuentre excluido de la existencia de las expansiones potenciales del Señor. El Señor se encuentra dentro de todo, y Él además lo abarca todo, sin ser perturbado por las actividades de las almas individuales. Por lo tanto, Él es infinito, y las entidades vivientes son infinitesimales. En los Vedas se dice que únicamente existe el Señor, y las existencias de todo lo demás dependen de Él. Él es la fuente generadora de la capacidad existencial de todos; Él es la Verdad Suprema de todas las demás clases de verdades. Él es la fuente de la opulencia de todos, y, por consiguiente, nadie puede ser igual a Él en opulencia. Puesto que Él se encuentra lleno de toda opulencia, es decir, riqueza, fama, fuerza, belleza, conocimiento y renunciación, Él es indudablemente la Persona Suprema. Y debido a que Él es una persona, Él tiene muchas cualidades personales, si bien es trascendental a las modalidades materiales. Ya hemos discutido la declaración itthaṁ-bhūta-guṇo hariḥ (Bhāg. 1.7.10). Sus cualidades trascendentales son tan atractivas, que incluso las almas liberadas (ātmārāmas) se ven también atraídas por ellas. Si bien Él posee todas las cualidades personales, no obstante es omnipotente. De manera que, Él no tiene obligación de hacer nada en persona, pues todo está siendo ejecutado por Sus energías omnipotentes. Eso lo confirman los mantras védicos: parāsya śaktir vividhaiva śruyate svābhāvikī jñāna-bala-kriyā ca. Esto insinúa Su específica forma espiritual, que nunca puede ser percibida por los sentidos materiales. Él solo puede ser visto cuando los sentidos se encuentran purificados por el servicio devocional (yam evaiṣa vṛṇute tena labhyaḥ). Por ello, en muchísimos sentidos, existen diferencias básicas entre el Señor y las entidades vivientes. Nadie puede asemejarse al Señor, como lo declaran los Vedas (ekam evādvitīyaṁ brahma, dvaitād vai bhayaṁ bhavati). El Señor no tiene competidor, y Él no tiene nada que temer de ningún otro ser, ni puede nadie ser igual a Él. Si bien Él es la raíz de todos los demás seres, existen diferencias básicas entre Él y los demás seres. De no ser así, no habría habido necesidad de la declaración del verso anterior, según la cual nadie puede conocerlo a Él en un cien por ciento, tal como Él es (na yaṁ vidanti tattvena). También en este verso se explica que nadie puede entenderlo a Él plenamente, y la cualidad necesaria para entenderlo hasta cierto punto se menciona aquí. Solo los praśāntas, o los inmaculados devotos del Señor, pueden conocerlo a Él en una mayor medida. La razón de ello es, que los devotos no tienen más exigencia en sus vidas que las de ser obedientes sirvientes del Señor, mientras que todas las demás personas, es decir, los filósofos empíricos, los místicos y los trabajadores fruitivos, tienen todos básicamente alguna exigencia, y por ello no pueden apaciguarse. El trabajador fruitivo quiere una recompensa por su trabajo, el místico quiere alguna perfección de la vida, y el filósofo empírico quiere fundirse en la existencia del Señor. De una forma u otra, mientras exista una exigencia de la satisfacción de los sentidos, no hay posibilidad de apaciguamiento: por el contrario, mediante los áridos e innecesarios argumentos especulativos, todo el asunto se desvirtúa, y así pues, el Señor se desplaza aún más lejos de nuestro entendimiento. Sin embargo los áridos especuladores, debido a que siguen los principios de austeridad y penitencia, pueden tener conocimiento de los aspectos impersonales del Señor en cierta medida, pero no hay ninguna posibilidad de que ellos entiendan Su forma máxima de Govinda, debido a que solo los amalātmās, o las personas exentas por completo de pecado, pueden aceptar el servicio devocional puro que se le presta al Señor, tal como se confirma en el Bhagavad-gītā (7.28):

yeṣāṁ tv anta-gataṁ pāpaṁ
janānāṁ puṇya-karmaṇām
te dvandva-moha-nirmuktā
bhajante māṁ dṛḍha-vratāḥ
yeṣāṁ tv anta-gataṁ pāpaṁ
janānāṁ puṇya-karmaṇām
te dvandva-moha-nirmuktā
bhajante māṁ dṛḍha-vratāḥ