Sloka 23
Text 23
Verš
Text
aham āsaṁ mahātmanaḥ
nāvidaṁ yajña-sambhārān
puruṣāvayavān ṛte
aham āsaṁ mahātmanaḥ
nāvidaṁ yajña-sambhārān
puruṣāvayavān ṛte
Synonyma
Synonyms
yadā — at the time of; asya — His; nābhyāt — from the abdomen; nalināt — from the lotus flower; aham — myself; āsam — took my birth; mahā-ātmanaḥ — of the great person; na avidam — did not know; yajña — sacrificial; sambhārān — ingredients; puruṣa — of the Lord; avayavān — personal bodily limbs; ṛte — except.
Překlad
Translation
Když jsem se narodil na lotosovém květu vyrůstajícím z břicha Pána (Mahā-Viṣṇua), velké Osoby, neměl jsem k dispozici žádné jiné složky pro vykonávání obětí, než části těla této velké Osobnosti Božství.
When I was born from the abdominal lotus flower of the Lord [Mahā-Viṣṇu], the great person, I had no ingredients for sacrificial performances except the bodily limbs of the great Personality of Godhead.
Význam
Purport
Pán Brahmā, stvořitel vesmírného projevu, je znám jako Svayambhū neboli “ten, který se narodil bez otce a matky”. Obvykle se živé bytosti rodí po sexuálním spojení dvou bytostí opačného pohlaví, otce a matky. Brahmā, prvorozená živá bytost, se však narodil z lotosového květu, rostoucího z břicha Mahā-Viṣṇua, úplné expanze Pána Kṛṣṇy. Lotos, vyrůstající z břicha Pána, je jednou z částí Jeho těla, a Brahmā se rodí z tohoto lotosu. Pán Brahmā je tedy také částí Pánova těla. Když se Brahmā zjevil v obrovské prázdné dutině vesmíru, viděl jen tmu a nic jiného. Byl zmaten a Pán ho v srdci inspiroval, aby se podrobil odříkání a tak získal složky pro vykonávání oběti. Neexistovalo však nic než oni dva — Osobnost Mahā-Viṣṇua a Brahmā samotný, který se narodil z části těla Pána. Pro vykonávání obětí je zapotřebí mnohé, zvláště zvířata. Účelem zvířecí oběti není zvíře zabít, ale dosáhnout úspěšného provedení oběti. Zvíře obětované v ohni sice umírá, ale v příštím okamžiku dostává nový život působením védských hymnů, které pronáší zkušený kněz. Bez takového zkušeného kněze je zvířecí oběť v ohni na obětním oltáři zakázána. Brahmā tedy stvořil z částí těla Garbhodakaśāyī Viṣṇua i složky oběti, a tak stvořil celý vesmírný řád. Nic není stvořeno z prázdnoty, ale vše je stvořeno z Osoby Pána. Pán říká v Bhagavad-gītě (10.8): ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate — “Vše je vytvořeno z částí Mého těla, a Já jsem proto původním zdrojem všeho stvoření.”
Lord Brahmā, the creator of the cosmic manifestation, is known as Svayambhū, or one who is born without father and mother. The general process is that a living creature is born out of the sex combination of the male father and the female mother. But Brahmā, the firstborn living being, is born out of the abdominal lotus flower of the Mahā-Viṣṇu plenary expansion of Lord Kṛṣṇa. The abdominal lotus flower is part of the Lord’s bodily limbs, and Brahmā is born out of the lotus flower. Therefore Lord Brahmā is also a part of the Lord’s body. Brahmā, after his appearance in the gigantic hollow of the universe, saw darkness and nothing else. He felt perplexity, and from his heart he was inspired by the Lord to undergo austerity, thereby acquiring the ingredients for sacrificial performances. But there was nothing besides the two of them, namely the Personality of Mahā-Viṣṇu and Brahmā himself, born of the bodily part of the Lord. For sacrificial performances many ingredients were in need, especially animals. The animal sacrifice is never meant for killing the animal, but for achieving the successful result of the sacrifice. The animal offered in the sacrificial fire is, so to speak, destroyed, but the next moment it is given a new life by dint of the Vedic hymns chanted by the expert priest. When such an expert priest is not available, the animal sacrifice in the fire of the sacrificial altar is forbidden. Thus Brahmā created even the sacrificial ingredients out of the bodily limbs of the Garbhodakaśāyī Viṣṇu, which means that the cosmic order was created by Brahmā himself. Also, nothing is created out of nothing, but everything is created from the person of the Lord. The Lord says in the Bhagavad-gītā (10.8), ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate: “Everything is made from My bodily limbs, and I am therefore the original source of all creations.”
Impersonalisté namítají, že nemá žádný význam uctívat Pána, když Pán je všechno. Personalista ovšem uctívá Pána s pocitem vděčnosti a využívá k tomu složek vzešlých z částí Pánova těla. Ovoce a květy rostou z těla Země, a přesto moudrý oddaný uctívá matku Zemi věcmi, které sama zrodila. Podobně je matka Ganga uctívána vodou z Gangy, a oddaný přesto získá své výsledky. Pán je rovněž uctíván předměty pocházejícími z částí Jeho těla, a přesto oddaný, který je sám částí Pána, získává plody oddané služby Pánu. Zatímco impersonalista dochází k mylnému závěru, že on sám je Pán, personalista s pocitem vděčnosti uctívá Pána oddanou službou, a je si dobře vědom toho, že se od Pána nic neliší. Oddaný se proto snaží použít vše ve službě Pánu, protože ví, že vše je Pánovým vlastnictvím a že nikdo nemůže nic prohlašovat za své vlastní. Toto dokonalé pojetí jednoty pomáhá oddanému zaměstnat se v láskyplné službě, zatímco namyšlený impersonalista zůstává navěky neoddaným, kterého Pán nikdy neuzná.
The impersonalists argue that there is no use in worshiping the Lord when everything is nothing but the Lord Himself. The personalist, however, worships the Lord out of a great sense of gratitude, utilizing the ingredients born out of the bodily limbs of the Lord. The fruits and flowers are available from the body of the earth, and yet mother earth is worshiped by the sensible devotee with ingredients born from the earth. Similarly, mother Ganges is worshiped by the water of the Ganges, and yet the worshiper enjoys the result of such worship. Worship of the Lord is also performed by the ingredients born from the bodily limbs of the Lord, and yet the worshiper, who is himself a part of the Lord, achieves the result of devotional service to the Lord. While the impersonalist wrongly concludes that he is the Lord himself, the personalist, out of a great gratitude, worships the Lord in devotional service, knowing perfectly well that nothing is different from the Lord. The devotee therefore endeavors to apply everything in the service of the Lord because he knows that everything is the property of the Lord and that no one can claim anything as one’s own. This perfect conception of oneness helps the worshiper in being engaged in His loving service, whereas the impersonalist, being falsely puffed up, remains a nondevotee forever, without being recognized by the Lord.