Skip to main content

Śrīmad-bhāgavatam 2.2.6

Verš

evaṁ sva-citte svata eva siddha
ātmā priyo ’rtho bhagavān anantaḥ
taṁ nirvṛto niyatārtho bhajeta
saṁsāra-hetūparamaś ca yatra

Synonyma

evam — tedy; sva-citte — ve svém srdci; svataḥ — Jeho všemocností; eva — jistě; siddhaḥ — plně zastoupený; ātmā — Nadduše; priyaḥ — velice milý; arthaḥ — podstata; bhagavān — Nejvyšší Osobnost Božství; anantaḥ — věčný neomezený; tam — Jemu; nirvṛtaḥ — odpoutaný od světa; niyata — trvalý; arthaḥ — nejvyšší zisk; bhajeta — oddaný musí uctívat; saṁsāra-hetu — příčina podmíněného stavu bytí; uparamaḥ — ukončení; ca — jistě; yatra — v němž.

Překlad

S tímto přesvědčením musí člověk sloužit Nadduši, všemohoucímu Pánu pobývajícímu v jeho srdci. Tento Pán je Všemocná Osobnost Božství, je věčný a neomezený, a proto je konečným životním cílem. Pouze když bude člověk uctívat Jeho, může odstranit příčinu podmíněného stavu bytí.

Význam

Jak potvrzuje Bhagavad-gītā (18.61), Nejvyšší Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa je všeprostupující všudepřítomná Nadduše. Skutečný yogī tedy bude uctívat jedině Jeho, neboť On je podstata a nikoliv iluze. Každé živé stvoření něčemu slouží. Živé bytosti je přirozeně dané, aby sloužila, ale v atmosféře māyi neboli iluze, v podmíněném stavu bytí, chce podmíněná duše sloužit iluzi. Slouží svému dočasnému tělu, příbuzným, kteří mají vztah k jeho tělu, jako je manželka a děti, a všemu nezbytnému k udržování těla a tělesných vztahů, což znamená domu, půdě, majetku, společnosti a zemi. Neví, že veškerá tato služba je naprosto iluzorní. Už jsme to rozebírali mnohokrát předtím — tento hmotný svět je sám o sobě iluze, jako fata morgána na poušti. Na poušti existuje pouze vidina vody a pošetilá zvířata této iluzi propadnou a běží za ní, přestože tam žádná voda není. Ale z toho, že není voda na poušti, nesmíme usuzovat, že žádná voda neexistuje. Ten, kdo je inteligentní, dobře ví, že samozřejmě existují spousty vody — moře a oceány — ale že jsou od pouště nesmírně daleko. Měli bychom tedy vodu hledat u moří a oceánů a nikoliv na poušti. Každý z nás hledá skutečné životní štěstí. Hledá věčný život, věčné neboli neomezené poznání a nekonečnou životní blaženost. Ale pošetilí lidé, kteří nevědí nic o skutečné realitě, hledají životní skutečnost v iluzi. Toto hmotné tělo nemá věčné trvání a vše, co se pojí s naším dočasným tělem—žena, děti, společnost, vlast atd. — se mění zároveň s tím, jak měníme tělo. To se nazývá saṁsāra neboli koloběh rození, smrti, stáří a nemoci. Rádi bychom všechny tyto problémy života vyřešili, ale nevíme jak. Zde se doporučuje, aby každý, kdo chce ukončit životní utrpení v podobě neustálého rození, smrti, nemoci a stáří, začal uctívat Nejvyššího Pána a nikoho jiného, a to je i konečný pokyn Bhagavad-gīty (18.65). Pokud si přejeme odstranit příčinu svého podmíněného života, musíme začít uctívat Pána Śrī Kṛṣṇu, který je ze Své přirozené náklonnosti ke všem živým bytostem přítomný v srdci každého (Bg. 18.61), neboť všichni jsou Jeho nedílnými částmi. Nemluvně na klíně matky přirozeně tíhne ke své matce a matka tíhne k němu. Když však dítě vyrůstá a přichází pod různé vnější vlivy, postupně se od matky oddaluje, přestože matka od vyrostlého dítěte stále něco očekává a je k němu stále stejně citově poutána i tehdy, když dítě na ni zapomene. Stejně tak my jsme nedílné části Pána, a Pán nám je stále nakloněn a stále nás zve zpátky domů, zpátky k Bohu. My, podmíněné duše, se však o Něho nestaráme a vyhledáváme namísto toho iluzorní tělesné vztahy. Musíme se tedy vymanit ze všech iluzorních spojení se světem a snažit se o to, abychom obnovili svoje spojení s Pánem a abychom Mu sloužili, protože On je konečná pravda. Ve skutečnosti po Něm toužíme stejně jako dítě, které hledá svoji matku. Abychom nalezli Nejvyšší Osobnost Božství, nemusíme nikam chodit, jelikož Pán je v našem srdci. Tím ovšem nechceme říci, že není potřeba navštěvovat místa uctívání jako jsou chrámy, kostely a mešity. Na takových svatých místech Pán také pobývá, protože je všudepřítomný. Tato svatá místa fungují jako školy, kde se obyčejní lidé seznamují s vědou o Bohu. Jakmile se v chrámech nic neděje, lidé se o taková místa přestávají zajímat a vzrůstá jejich bezbožnost. Výsledkem je pak celá bezbožná civilizace. Začne nepřirozená honba za umělými vymoženostmi a celá společnost se promění v peklo, kde se život stává téměř nesnesitelným. Pošetilí vůdci přicházejí s všemožnými plány, jak pod hlavičkou materialismu zavést v bezbožném světě mír a prosperitu, a protože všechny tyto pokusy jsou pouze iluzorní, lidé znovu a znovu volí další nezpůsobilé, slepé vůdce, kteří nedokáží nic vyřešit. Chceme-li tedy ukončit tuto paradoxní situaci bezbožné civilizace, musíme následovat zásady zjevených písem jako je Śrīmad-Bhāgavatam a dodržovat pokyny následovníka Śrī Śukadeva Gosvāmīho, kterého nepřitahují žádné hmotné zisky.