Śrīmad-bhāgavatam 2.2.12

V Bhagavad-gītě (12.5) je řečeno, že impersonalisté musejí se svojí neosobní meditací postupovat nesmírně obtížným způsobem. Oddaný Pána však dělá pokrok velice snadno, neboť osobně slouží Pánu. Neosobní meditace je pro impersonalisty zdrojem utrpení a proto má oddaný před neosobním filozofem výhodu. Jelikož impersonalista pochybuje o osobní existenci Pána, snaží se neustále meditovat o něčem, co nemá tvar. Z toho důvodu Bhāgavatam podává autentický popis, abychom mohli pozitivně soustředit mysl na skutečnou podobu Pána.

Jako meditační proces je zde doporučována bhakti-yoga — oddaná služba, která následuje po osvobození z hmotných podmínek. Osvobození lze dosáhnout pomocí jñāna-yogy. Jakmile se duše osvobodí z hmotných podmínek — tzn. jakmile je nivṛtta, zbavená všech hmotných potřeb, jak jsme zde probírali dříve — začíná být způsobilá k vykonávání bhakti-yogy. Jñāna-yoga je tedy v bhakti-yoze již zahrnutá. Čistá oddaná služba automaticky plní cíle jñāna-yogy a osvobozuje z hmotného podmínění. Tyto účinky bhakti-yogy se nazývají anartha-nivṛtti. Všechny nepřirozené a duši nevlastní věci s rozvojem bhakti-yogy postupně mizí. První krok na této cestě, neboli meditace o lotosových nohách Osobnosti Božství, se musí nutně projevit v podobě anartha-nivṛtti. Anarthou nejhrubšího typu, která podmíněnou duši poutá k hmotnému bytí, je sexuální touha. Sexuální touha se postupně rozvíjí až ke spojení muže a ženy, a jakmile se muž a žena spojí, sexuální touha se dále zvětšuje se starostí o domy, děti, přátele, příbuzné a majetek. Jakmile si podmíněná duše toto všechno zaopatří, utáhnou se její světská pouta a začne v ní převládat falešný egoismus, tzn. začíná přemýšlet jen v termínech “já” a “moje” a sexuální touha se rozšiřuje na různá politická, společenská, dobročinná, lidumilná a mnohá další nechtěná zaměstnání, která připomínají pěnu na mořských vlnách — v jednu chvíli jsou nesmírně významná a za okamžik se ztratí jako mraky na obloze. Podmíněná duše je obklopena těmito důsledky sexuální touhy a bhakti-yoga proto záměrně nechává tuto touhu postupně odejít. Sexuální touha má tři podoby: touha po zisku, po uctívání a po vyniknutí. Všechny podmíněné duše šílí po těchto třech podobách sexuální touhy. Můžeme sami na sobě posoudit, nakolik jsme osvobozeni od takových hmotných přání, která se zakládají především na sexuální touze. Stejně jako člověk cítí, jak se s každým soustem jídla zmenšuje jeho hlad, musí také vidět, nakolik je zproštěný sexuální touhy. Sexuální touha společně se všemi svými podobami s rozvojem bhakti-yogy postupně odchází, jelikož bhakti-yoga přináší milostí Pána automaticky výsledky v poznání a odříkání, dokonce i tehdy, když oddaný není příliš hmotně vzdělaný. Poznání znamená znát věci takové jaké jsou, a pokud uvážením zjistíme, že některé věci jsou naprosto zbytečné, přirozeně si takových nechtěných věcí přestaneme všímat. Jakmile podmíněná duše díky kultivaci poznání zjistí, že hmotné potřeby jsou nechtěné, ihned se o ně přestane zajímat. Tento stupeň poznání se nazývá vairāgya neboli odpoutanost od nechtěných věcí. Již dříve jsme hovořili o tom, že transcendentalista potřebuje být soběstačný a že pro zabezpečení svých minimálních životních nezbytností nemá žebrat u zaslepených boháčů. Śukadeva Gosvāmī navrhl několik možností, jak zabezpečit nutné životní nezbytnosti, neboli jak vyřešit problém jídla, spaní a úkrytu. Nezmiňoval se však o žádném pohlavním uspokojení. Má-li člověk v sobě ještě sexuální touhu, nemá vstupovat do životního stádia odříkání. Pro člověka, který ještě nedospěl na tuto úroveň, nepřipadá životní stav odříkání v úvahu. Před opravdovým přijetím řádu odříkání musí člověk ovládnout přinejmenším hrubou sexuální touhu, čehož dosáhne rozvojem oddané služby pod vedením pravého duchovního mistra a dodržováním zásad Bhāgavatamu.

Očista tedy znamená osvobozovat se postupně od sexuální touhy, a toho je možné dosáhnout meditací o podobě Pána, která je zde popsána, počínaje Jeho nohama. Dokud nevycítíme, že se naše sexuální touhy zmenšují, neměli bychom se uměle pokoušet jít výš. Desátý zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu je usměvavou tváří Pána, a je mnoho povýšených lidí, kteří se pokoušejí začít ihned s desátým zpěvem a zvláště s pěti kapitolami, které popisují Pánovu rāsa-līlu. To je jistě nevhodné. Takovým nevhodným studiem či nasloucháním Bhāgavatamu vytvářejí hmotní prospěcháři chaos, neboť ve jménu Bhāgavatamu holdují sexu. Jen takzvaní “oddaní” se mohou dopouštět takového ponižování Bhāgavatamu; jakmile se někdo chce pokusit o recitaci Bhāgavatamu, musí se ze všeho nejdříve zbavit všech druhů sexuální touhy. Śrī Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura jasně uvádí, že smyslem očisty je zbavit se pohlavní touhy. Říká: yathā yathā dhīś ca śudhyati viṣaya-lāmpaṭyaṁ tyajati, tathā tathā dhārayed iti citta-śuddhi-tāratamyenaiva dhyāna-tāratamyam uktam. Jakmile se člověk očištěním své inteligence osvobodí od opojení pohlavním životem, může pokročit k další meditaci. Pokrok v meditaci o různých částech transcendentálního těla Pána se tedy má stupňovat úměrně pokroku v očistě srdce. Závěr je ten, že lidé, kteří jsou ještě v zajetí pohlavního života, mají meditovat o lotosových nohách Pána a nesmějí pokračovat výše, tzn. v přednášení Śrīmad-Bhāgavatamu se musí omezit na první a druhý zpěv tohoto velkého písma. Člověk musí úplně dokončit očistný proces důkladným studiem prvních devíti zpěvů a teprve potom mu může být dovoleno vstoupit do království desátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu.