Skip to main content

KAPITOLA OSMÁ

Příbĕh Piṅgaly

Pán Kṛṣṇa popsal Uddhavovi, jak avadhūta brāhmaṇa vysvĕtlil Mahārājovi Yaduovi pokyny, které dostal od svých devíti guruů počínaje krajtou.

Od krajty dostal avadhūta brāhmaṇa ponaučení, že inteligentní človĕk má rozvíjet mentalitu odpoutanosti a živit své tĕlo přijímáním toho, co přijde samo od sebe nebo co se dá snadno získat. Tímto způsobem by mĕl zůstávat neustále pohroužený v uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství. Ten, kdo se chce plnĕ vĕnovat uctívání Pána, by nemĕl žebrat ani když žádné jídlo není k mání – mĕl by celou situaci chápat jako řízení prozřetelnosti a myslet si: „Požitek, který je mi souzený, přijde automaticky, takže délku života, která mi zbývá, nebudu zbytečnĕ promarňovat starostmi o tyto vĕci.“ Pokud k jídlu nic nedostane, mĕl by jen zůstat ležet jako krajta a trpĕlivĕ upínat svou mysl v meditaci na Nejvyššího Pána.

Od oceánu se avadhūta brāhmaṇa naučil, že mysl mudrce oddaného Osobnosti Božství se jeví velmi čistá a vážná, jako klidné vody oceánu. Oceán nepřeteče, když do nĕj svou vodu vlévají všechny rozvodnĕné řeky bĕhem období dešťů, a nevyschne, když ho bĕhem období horka řeky nedoplňují. Ani mudrc nejásá, když získá kýžené vĕci, a není sklíčený, když je nemá.

Ponaučení od můry je, že tak jako je ona přilákaná ohnĕm a přichází o život, hlupák, který nedokáže ovládat své smysly, je okouzlený podobami žen, jež zdobí zlaté šperky a pĕkné šaty. Když se honí za tĕmito ztĕlesnĕními Pánovy božské matoucí energie, končí svůj život předčasnĕ a klesá do toho nejhrozivĕjšího pekla.

Včely jsou dvojího druhu: čmelák a včela medonosná. Ponaučení od čmeláka je, že mudrc by mĕl střádat jen malá množství potravy z mnoha různých domácností, a tak by mĕl pro svoji obživu praktikovat den za dnem postup, kterému se říká mādhukarī. Mudrc by mĕl také shromažďovat podstatné pravdy ze všech písem, stĕžejních i ménĕ významných. Ponaučením od druhého druhu hmyzu, včely medonosné, je, že potulný sannyāsī nemá schraňovat jídlo, které vyžebrá, aby je snĕdl pozdĕji večer nebo příští den, neboť pokud to udĕlá, čeká ho zkáza i s jeho zásobou, tak jako chamtivou včelu.

Od slona se avadhūta brāhmaṇa naučil toto: Lovci lákají sloní samce k zajatým slonicím a pak je polapí, když sloni spadnou do jimi vykopané jámy. Také muž, který přilne k tĕlu ženy, spadne do hluboké studny hmotného života a to je jeho konec.

Lekcí od zlodĕje medu je, že tak jako on krade med, který včela nastřádala s velkým úsilím, člen stavu odříkání má výsadní právo požívat si dřív než kdokoliv jiný jídel a jiných cenností, které hospodáři kupují za své tĕžce vydĕlané peníze.

Ponaučení od jelena je, že tak jako jeho zmátne, když slyší píseň lovcovy flétny, a následnĕ přijde o život, ten, koho přitahuje svĕtská hudba a písnĕ, promarňuje svůj život bez užitku.

Ponaučení od ryby je, že pod vlivem připoutanosti k chuťovému smyslu se nechává chytit na háček s návnadou a musí zemřít. Neinteligentní človĕk, který se stává obĕtí svého nenasytného jazyka, nakonec také přichází o život.

Ve mĕstĕ Videha jednou žila prostitutka jménem Piṅgalā a od ní se avadhūta naučil další lekci. Jednoho dne se přitažlivĕ oblékla a ozdobila a od soumraku do půlnoci čekala na zákazníka. Byla ve velkém očekávání, ale jak čas ubíhal, v mysli se jí rodil velký neklid. Žádný muž k ní nepřicházel, až se nakonec znechucenĕ obrátila k odříkání a přestala si přát, aby nĕjaký nápadník přišel. Pak začala myslet jen na Nejvyššího Pána Hariho a její mysl dosáhla nejvyšší úrovnĕ klidu. Od ní přijaté ponaučení je, že nadĕje na smyslový požitek jsou kořenem všeho utrpení. Proto jedinĕ ten, kdo se tĕchto tužeb vzdá, se dokáže v meditaci soustředit na Osobnost Božství a získat transcendentální klid.

Sloka 1:
Svatý brāhmaṇa řekl: Ó králi, vtĕlená živá bytost automaticky zakouší neštĕstí v nebi či pekle. Podobnĕ zažívá i štĕstí, aniž by ho vyhledávala. Ten, kdo umí inteligentnĕ rozlišovat, proto nevynakládá žádné úsilí, aby tohoto hmotného štĕstí dosáhl.
Sloka 2:
Človĕk by mĕl následovat příklad krajty a zanechat hmotného snažení. Pro svou obživu by mĕl přijímat jídlo, které přijde samo od sebe, ať je chutné či bez chuti, bohaté či skrovné.
Sloka 3:
Pokud se nĕkdy stane, že žádné jídlo nepřichází, svĕtec by se mĕl po mnoho dnů postit, aniž by vyvíjel úsilí. Mĕl by chápat, že řízením Boha mu nic jiného než půst nezbývá. Po vzoru krajty by mĕl zůstat klidný a trpĕlivý.
Sloka 4:
Svĕtec by mĕl zůstat klidný a na hmotné úrovni nečinný a své tĕlo živit bez velkého úsilí. I když je obdařený plnou silou smyslů, mysli a tĕla, nemĕl by usilovat o hmotný zisk, ale mĕl by mít stále na zřeteli svůj pravý vlastní zájem.
Sloka 5:
Svĕtec je navenek spokojený a příjemný, zatímco v nitru je velmi vážný a rozvážný. Díky jeho nezmĕrnému a neomezenému poznání ho nic nerozruší, a proto se ve všech ohledech podobá klidným vodám bezmezného, nepřekonatelného oceánu.
Sloka 6:
Bĕhem období dešťů proudí do oceánu rozvodnĕné řeky a bĕhem suchého léta přinášejí řeky, v tu dobu mĕlké, vody podstatnĕ ménĕ – a přesto se oceán bĕhem období dešťů nevzdouvá a v horkém létĕ nevysychá. Také oddaný, který učinil Nejvyšší Osobnost Božství cílem svého života, nĕkdy získá řízením osudu velké hmotné bohatství a jindy se po hmotné stránce ocitá na mizinĕ. Tento Pánův oddaný však nejásá bĕhem období blahobytu a není smutný, když zchudne.
Sloka 7:
Toho, kdo se nenaučil ovládat své smysly, okamžitĕ upoutá pohled na podobu ženy, která je výtvorem matoucí energie Nejvyššího Pána. Svůdnými slovy, koketními úsmĕvy a smyslnými pohyby svého tĕla žena ihned zaujme jeho mysl, a tak tento muž slepĕ padá do temnoty hmotné existence, tak jako se můra pobláznĕná ohnĕm slepĕ vrhá do jeho plamenů.
Sloka 8:
Hlupák, který neumí chytře rozlišovat, se okamžitĕ vzruší při pohledu na chtivou ženu okrášlenou zlatými ozdobami, jemnými odĕvy a různými líčidly. Posedlý touhou po smyslovém požitku ztrácí veškerou inteligenci a je zničen, tak jako můra ženoucí se do planoucího ohnĕ.
Sloka 9:
Svĕtec by mĕl přijímat jen tolik jídla, aby přežil. Mĕl by chodit od domu k domu a od každé rodiny přijmout jen trochu jídla. Tak by mĕl praktikovat zamĕstnání včely.
Sloka 10:
Tak jako včela sbírá nektar ze všech kvĕtů, velkých i malých, má si inteligentní lidská bytost brát podstatu ze všech náboženských písem.
Sloka 11:
Svĕtec nemá uvažovat: „Tohle jídlo si sním dnes v noci a tamto si mohu nechat na zítřek.“ Jinak řečeno, nemĕl by hromadit potravu, kterou vyžebrá. Jako talíř by mĕl používat své ruce a jíst tolik, kolik do nich pobere. Jeho jedinou skladovací nádobou by mĕlo být jeho břicho a jeho zásobou jídla ta, která se mu tam pohodlnĕ vejde. Nemĕl by tedy napodobovat chamtivou včelu, která chtivĕ hromadí víc a víc medu.
Sloka 12:
Zbožný žebravý mnich by nemĕl ani shromažďovat potraviny, aby je jedl pozdĕji téhož dne nebo dalšího dne. Pokud nebude tohoto pokynu dbát a jako včela bude shromažďovat pořád víc a víc lahodných jídel, pak mu to, co nashromáždí, přivodí zkázu.
Sloka 13:
Svĕtec by se nikdy nemĕl dotknout mladé dívky. Co víc, nemĕl by se ani nohou dotknout dřevĕné figury ve tvaru ženy. Následkem tĕlesného styku se ženou bude nepochybnĕ polapen iluzí, tak jako je slon chycen pomocí slonice, které se chce dotknout.
Sloka 14:
Muž, který umí chytře rozlišovat, by se za žádných okolností nemĕl snažit využívat krásné podoby ženy pro svůj smyslový požitek. Tak jako slona, který si chce užívat se slonicí, zabijí jiní sloní samci, kteří se také tĕší z její společnosti, muže, který se chce tĕšit s určitou ženou, mohou kdykoliv zabít její další milenci, kteří jsou silnĕjší než on.
Sloka 15:
Chamtivý človĕk nahromadí za cenu velkého úsilí a tĕžkostí mnoho penĕz, ale ne vždy si jich může sám užívat nebo je dát druhým jako milodar. Je jako včela, která usilovnĕ vytváří spoustu medu, který pak ukradne nĕjaký človĕk, který si na nĕm pochutná nebo ho prodá jiným. Bez ohledu na to, jak pečlivĕ své pracnĕ nabyté bohatství schovává nebo se ho snaží ochránit, najdou se tací, kteří dobře vĕdí, jak vypátrat cennosti, a ti ho ukradnou.
Sloka 16:
Tak jako včelař odebere včelám med, který pracnĕ vytvořily, mají svatí žebraví mniši jako jsou brahmacārī a sannyāsī právo používat majetek, který pilnĕ nahromadili hospodáři oddaní rodinnému požitku.
Sloka 17:
Svĕtec žijící v lese ve stavu odříkání by nikdy nemĕl poslouchat písnĕ či hudbu propagující hmotný požitek. Mĕl by bedlivĕ uvážit příklad jelena, který se nechá zmást sladkými tóny lovcova rohu, a tak je chycen a zabit.
Sloka 18:
Dokonce i velkého mudrce Ṛṣyaśṛṅgu, syna lanĕ, upoutal svĕtský zpĕv, tanec a hudba krásných žen, které si s ním pak mohly dĕlat, co chtĕly jako s domácím zvířetem.
Sloka 19:
Tak jako se ryba pobízená touhou si pochutnávat osudnĕ chytne na rybářův háček, pošetilého človĕka podobnĕ zmate silnĕ rušivé nutkání jazyka a zničí ho.
Sloka 20:
Pomocí půstu si učenci rychle podmaňují všechny smysly s výjimkou jazyka, protože následkem toho, že nejedí, roste jejich touha uspokojovat chuť.
Sloka 21:
I když si může človĕk podrobit všechny ostatní smysly, dokud si nepodrobil jazyk, nedá se říct, že své smysly ovládl. Pokud ale ovládá jazyk, rozumí se, že má plnĕ ovládnuté všechny smysly.
Sloka 22:
Ó synu králů, dříve žila ve mĕstĕ Videha prostitutka jménem Piṅgalā. Teď si prosím vyslechni, co jsem se od ní naučil.
Sloka 23:
Jednou večer stála tato prostitutka ve dveřích svého domu, do nĕhož si chtĕla přivést milence a vystavovala na odiv své překrásné tĕlo.
Sloka 24:
Ó nejlepší z lidí, tato prostitutka velmi dychtila po penĕzích a jak tak stála večer na ulici, prohlížela si všechny kolemjdoucí muže a přemýšlela: „Ó, tento má jistĕ peníze. Vím, že může zaplatit mou cenu a nepochybuji o tom, že by si se mnou velmi užíval.“ Takto uvažovala o všech mužích na ulici.
Sloka 25-26:
Zatímco prostitutka Piṅgalā stála ve dveřích, prošlo kolem jejího domu mnoho mužů. Prostituce byla jejím jediným zdrojem živobytí, a tak si úzkostlivĕ říkala: „Možná, že tenhle, který teď přichází, je hodnĕ bohatý... Ó, nezastavil se, ale určitĕ přijde nĕjaký jiný. Muž, který přichází teď, mi jistĕ bude chtít zaplatit za mou lásku a dá mi pravdĕpodobnĕ hodnĕ penĕz.“ Takto zůstávala s marnou nadĕjí opřená o dveře, aniž by svou práci mohla dokončit a jít spát. V úzkosti chvílemi vycházela do ulice a pak se zase vracela do domu. Tak postupnĕ nastala půlnoc.
Sloka 27:
Jak noc pomalu ubíhala, prostitutka dychtící po penĕzích propadala postupnĕ malomyslnosti a tvář jí vyschla. Takto zklamaná a sužovaná starostí o peníze začala pociťovat od své situace velkou odpoutanost a v mysli se jí zrodilo štĕstí.
Sloka 28:
Prostitutka byla svojí hmotnou situací znechucená a tak se stala vůči ní lhostejnou. Odpoutanost funguje vskutku jako meč, který rozsekává na kousky svazující síť hmotných tužeb a nadĕjí. Nyní si ode mĕ prosím vyslechni píseň, kterou si ta prostitutka ve své situaci zpívala.
Sloka 29:
Ó králi, ten, kdo nevyvinul odpoutanost, se netouží vzdát pouta hmotného tĕla, tak jako se človĕk bez duchovního poznání netouží nikdy zříci svého falešného vlastnictví mnoha hmotných vĕcí.
Sloka 30:
Prostitutka Piṅgalā řekla: Jen se podívejte, jak velká je moje iluze! Neumím ovládat svou mysl, a proto jako hloupá toužím po smyslném požitku od nĕjakého bezvýznamného muže.
Sloka 31:
Jsem takový hlupák, že jsem zanechala služby tomu, kdo vĕčnĕ sídlí v mém srdci, a proto je mi velmi drahý. Je jím Pán vesmíru, který udílí skutečnou lásku a štĕstí a je zdrojem všeho blahobytu. Přestože Ho mám v srdci, úplnĕ jsem si Ho přestala všímat a místo toho jsem nevĕdomĕ sloužila bezvýznamným mužům, kteří nikdy nemůžou uspokojit mé skutečné touhy a kteří mi přinášeli jen neštĕstí, strach, úzkost, nářek a iluzi.
Sloka 32:
Ó, jak jsem zbytečnĕ mučila svou duši! Prodávala jsem své tĕlo chtivým a chamtivým mužům, kteří jsou sami hodni politování. Vykonávala jsem tak to nejhanebnĕjší zamĕstnání, prostituci, od kterého jsem si slibovala peníze a sexuální potĕšení.
Sloka 33:
Toto hmotné tĕlo je jako dům, ve kterém já, duše, žiji. Kosti tvořící mou páteř, žebra, paže a nohy jsou jako trámy, příčné trámy a pilíře tohoto domu a celá konstrukce, která je plná výkalů a moči, je pokrytá kůží, chlupy a nehty. Devĕt vchodů, jež vedou do tohoto tĕla, neustále vymĕšuje odporné látky. Která jiná žena než já by mohla být tak pošetilá, aby svůj život zasvĕtila tomuto hmotnému tĕlu a myslela si, že v nĕčem takovém může najít potĕšení a lásku?
Sloka 34:
Jsem jistĕ jediný úplný hlupák v tomto mĕstĕ Videha. Přestala jsem si všímat Nejvyššího Pána, který nám dává všechno, včetnĕ naší původní duchovní podoby, a místo toho jsem si přála užívat smyslového požitku s mnoha muži.
Sloka 35:
Nejvyšší Osobnost Božství všem živým bytostem absolutnĕ nejdražší osobou, protože je přítelem a Pánem všech. Je Nejvyšší Duší, jež sídlí v srdci každé bytosti. Proto teď zaplatím úplným odevzdáním se, čímž si Pána koupím a budu si s Ním užívat stejnĕ jako Lakṣmīdevī.
Sloka 36:
Muži poskytují ženám smyslový požitek, ale všichni muži, dokonce i polobozi na nebi, mají počátek a konec. Všichni jsou dočasnými výtvory, které odstraní čas. Kolik skutečného požitku nebo štĕstí mohli kteříkoliv z nich kdy dát svým manželkám?
Sloka 37:
I když jsem tak umínĕnĕ doufala, že si budu užívat hmotného svĕta, nĕjakým způsobem se v mém srdci zrodila odpoutanost a díky tomu jsem teď velmi šťastná. Jistĕ jsem tedy musela potĕšit Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇua. Aniž bych to vĕdĕla, musela jsem udĕlat nĕco, co Ho uspokojilo.
Sloka 38:
Človĕk, u nĕhož se vyvine odpoutanost, se dokáže zbavit pout v podobĕ hmotné společnosti, přátelství a lásky, a ten, kdo zakusí velké utrpení, se ve své beznadĕji postupnĕ odpoutá od hmotného svĕta a je k nĕmu lhostejný. Vlivem mého velkého utrpení se tedy v mém srdci probudila tato odpoutanost. Kdybych ale byla skutečná nešťastnice, jak by mĕ mohlo toto milostivé utrpení potkat? Ve skutečnosti jsem požehnaná, neboť jsem dostala Pánovu milost. Nĕčím jsem Ho musela potĕšit.
Sloka 39:
S oddaností přijímám velké požehnání, které mi Pán udĕlil. Poté, co jsem se vzdala hříšných tužeb po obyčejném smyslovém požitku, hledám teď útočištĕ u Nĕj, Nejvyšší Osobnosti Božství.
Sloka 40:
Teď jsem naprosto spokojená a mám plnou víru v Pánovu milost. Budu proto žít z toho, co přijde samo od sebe. Budu se tĕšit ze života jen s Pánem, protože On je pravým zdrojem lásky a štĕstí.
Sloka 41:
Činnosti určené k uspokojování smyslů připravují živou bytost o inteligenci a ona padá do temné studny hmotné existence. V té studni ji pak uchvátí smrtící had času. Kdo jiný než Nejvyšší Osobnost Božství by dokázal zachránit nebohou živou bytost z tohoto beznadĕjného postavení?
Sloka 42:
Když živá bytost vidí, že celý vesmír je uchvácený hadem času, zvážní, přijde k rozumu a odpoutá se od všeho hmotného smyslového požitku. V tomto stavu je způsobilá být svým vlastním ochráncem.
Sloka 43:
Avadhūta řekl: Takto se Piṅgalā s konečnou platností rozhodla, utnula všechny své hříšné touhy užívat si sexuálního potĕšení s milenci a dosáhla dokonalého klidu. Potom se posadila na lůžko.
Sloka 44:
Hmotná touha je nepochybnĕ příčinou nejvĕtšího neštĕstí a oproštĕní se od této touhy vede k nejvĕtšímu štĕstí. Když tedy Piṅgalā zcela zničila svou touhu užívat si s takzvanými milenci, šla velmi šťastná spát.