Skip to main content

KAPITOLA TŘETÍ

Osvobození od energie klamu

Tato kapitola odpovídá na čtyři otázky Mahārāje Nimiho a vysvĕtluje povahu činností klamné energie (māyi), způsob osvobození se z nepřekonatelného sevření māyi, transcendentální postavení Nejvyššího Pána Nārāyaṇa a proces karma-yogy, kterým se lze zbavit všech hmotných činností.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, původní příčina všech příčin, stvořil pĕt hmotných prvků, z nichž jsou stvořena hmotná tĕla podmínĕných duší, aby se mohly vĕnovat buď uspokojování smyslů nebo pracovat na konečném osvobození. Nejvyšší Pán se také zjevuje jako Nadduše a vstupuje do hmotných tĕl stvořených bytostí, aby uvedl do chodu jedenáct smyslů podmínĕných duší. Podmínĕná duše své stvořené hmotné tĕlo mylnĕ ztotožňuje se svým skutečným já a vĕnuje se různým plodonosným činnostem. Pohánĕna následky svých vlastních činů se opakovanĕ rodí v různých živočišných druzích a tak velmi trpí až do zničení vesmíru. Když se blíží zničení, stáhne duše vesmírné podoby celé hmotné stvoření do sebe, a potom sama vstoupí do původní příčiny všech příčin. Takto Pán svou klamnou energii složenou ze tří kvalit hmotné přírody zmocňuje k tvoření, udržování a ničení hmotného vesmíru.

Podmínĕné duše v tomto hmotném svĕtĕ přijímají mužské a ženské role a spojují se v pohlavních vztazích. Přestože se tyto duše neustále snaží odstranit své neštĕstí a neomezenĕ zvĕtšit své štĕstí, nevyhnutelnĕ získávají zcela opačný výsledek.

Trvalé štĕstí v tomto svĕtĕ nelze nalézt – ani na pozemských, ani na nebeských planetách, kterých lze v příštím životĕ dosáhnout provádĕním obřadů a obĕtí. Jak na zemi tak v nebi je živá bytost pronásledována závistí a soupeřivostí druhých.

Každý, kdo chce opravdu najít trvalou úlevu od utrpení hmotné existence, by mĕl přijmout útočištĕ u lotosových nohou pravého duchovního mistra. Kvalifikací pravého gurua je, že s rozvahou zrealizoval závĕry védských písem a je schopen o tĕchto závĕrech přesvĕdčit ostatní. Tyto velké osobnosti, které se vzdaly všeho hmotného a přijaly útočištĕ u Nejvyšší Osobnosti Božství, je třeba považovat za pravé duchovní mistry.

Pro pokorného žáka by mĕl být pravý duchovní mistr vším a mĕl by se od nĕho učit procesu čisté oddané služby, která uspokojuje Nejvyššího Pána. Tímto následováním cesty oddané služby žák postupnĕ rozvine všechny dobré vlastnosti.

Mĕli bychom naslouchat o úžasných transcendentálních činnostech, zjevení, vlastnostech a svatých jménech Pána, opĕvovat je a meditovat o nich. Vše, co považujeme za příjemné či poskytující požitek, bychom mĕli okamžitĕ obĕtovat Nejvyššímu Pánu. U lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství bychom dokonce mĕli obĕtovat dokonce svoji ženu, dĕti, domov a samotný životní vzduch. Mĕli bychom sloužit druhým a také od nich přijímat pokyny. Zvláštĕ bychom se mĕli učit od čistých oddaných Nejvyšší Osobnosti Božství.

Opĕvováním slávy Nejvyšší Osobnosti Božství ve společnosti oddaných se oddaný stane spokojeným, šťastným a rozvine s oddanými láskyplné vztahy. Tak bude schopen vzdát se hmotného smyslového požitku, který je příčinou veškerého utrpení. Když oddaný dosáhne úrovnĕ čisté lásky k Bohu, ježí se mu chlupy na tĕle a projevují se u nĕho různé příznaky extáze. Osobnĕ se setká s Nejvyšším Pánem a bude naplnĕn transcendentální blažeností. Oddaný, který se obeznámil s vĕdou o oddané službĕ a prakticky se vĕnuje oddané službĕ Pánu, dospĕje na úroveň lásky k Bohu. Když se pak zcela odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství Nārāyaṇovi, překoná snadno klamnou energii māyu, kterou je tak tĕžké zdolat.

Nejvyšší Osobnost Božství je příčinou stvoření, udržování a zničení vesmíru, ale sám žádnou příčinu nemá. Nejvyšší Pán zůstává v tomto dočasném a neustále se mĕnícím svĕtĕ vĕčný a nemĕnný. Samotnou myslí a smysly Jej poznat nelze a je transcendentální projevu hmotného svĕta, ke kterému dochází v podobĕ jemné příčiny a hmotného následku viditelného v hrubohmotných objektech. I když je původnĕ jeden, rozšířením své klamné energie (māyi) se zjevuje v mnoha různých podobách. Nepodléhá zrození, růstu, úpadku a smrti. Je Nadduší, všudypřítomným svĕdkem, který vnímá mentalitu všech živých bytostí. Je Nejvyšším Brahmanem a je známý jako Nārāyaṇa.

Nečisté touhy uložené v našem srdci jako výsledek naší dřívĕjší činnosti pod vlivem tří kvalit hmotné přírody budou zničeny, pokud se vážnĕ zapojíme do oddané služby lotosovým nohám Pána Nārāyaṇa. Potom, co je srdce takto očištĕno, můžeme přímo vnímat Nejvyššího Pána i své vlastní já jako transcendentální bytosti.

Autorizovaným studiem transcendentální védské literatury lze správnĕ pochopit význam předepsaných povinností, nekonání tĕchto povinností a zakázaných činností. Svĕtskou spekulací tato náročná témata pochopit nelze. Védské pokyny človĕka nepřímo vedou na cestu konečného osvobození tím, že nejdříve předepisují ploduchtivé zbožné činnosti, tak jako otec slíbí dítĕti bonbón, aby si vzalo lék. Pokud nevĕdomý človĕk, který neovládl hmotné smysly, nenásleduje védské pokyny, bude zajisté provádĕt hříšné a bezbožné činnosti. Odplatou mu bude opakované rození a umírání. Naopak ten, kdo bez připoutanosti koná usmĕrnĕné činnosti popsané ve Védách a výsledky této práce obĕtuje Nejvyššímu Pánu, dosáhne naprostého osvobození z pout hmotné činnosti. Hmotné výsledky nabízené ve zjevených písmech nejsou skutečným cílem védského poznání, ale mají probudit zájem konatele. Pokud podmínĕná duše uctívá Nejvyššího Pána Hariho následováním usmĕrňujících zásad védské literatury jako jsou tantry, rychle se zbaví pout falešného ega.

Poté, co oddaný získá milost svého duchovního mistra, který mu vyjeví pokyny védských písem, uctívá Nejvyšší Osobnost Božství v příslušné osobní podobĕ, která je pro nĕho nejpřitažlivĕjší. Tak je rychle osvobozen od veškerých hmotných pout.

Verš

śrī-rājovāca
parasya viṣṇor īśasya
māyinām api mohinīm
māyāṁ veditum icchāmo
bhagavanto bruvantu naḥ

Synonyma

śrī-rājā uvāca — král řekl; parasya — Nejvyššího; viṣṇoḥ — Viṣṇua; īśasya — Pána; māyinām — ty, kdo ovládají velké mystické síly; api — dokonce; mohinīm — která mate; māyām — klamná energie; veditum — pochopit; icchāmaḥ — toužíme; bhagavantaḥ — moji pánové; bruvantu — prosím řeknĕte to; naḥ — nám.

Překlad

Král Nimi řekl: Nyní si přejeme slyšet o klamné energii Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Viṣṇua, která mate dokonce i velké mystiky. Jste mými pány, prosím povĕzte nám o tomto tématu.

Význam

Śrīla Śrīdhara Svāmī píše, že v této kapitole budou různí svatí synové Ṛṣabhadeva hovořit o klamné energii (māyi), o způsobech, jak ji překonat, o vlastnostech Nejvyšší Osobnosti Božství a o předepsaných povinnostech lidských bytostí. Čtyřicátý osmý verš předchozí kapitoly říká: viṣṇor māyām idaṁ paśyan – „Oddaný Kṛṣṇy by mĕl celý vesmír vidĕt jako Pánovu klamnou energii.“ Král Nimi se tohoto tématu drží a od svatých Yogendrů žádá podrobnĕjší informace.

Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura jsou polobozi v čele s Pánem Brahmou a lidské bytosti na této zemi pohánĕni svými konkrétními touhami po hmotném uspokojování smyslů. Své smysly proto zamĕřují na hledání hmotného poznání. Jemné božské smysly polobohů i hrubé smysly lidských bytostí neustále posuzují míru hmotných smyslových objektů. Král Nimi se dotazuje dalšího z devíti Yogendrů, Śrī Antarīkṣi, protože chce plnĕ pochopit skutečnou povahu māyi, klamné energie, která u živých bytostí způsobuje odpor k vĕdomí Kṛṣṇy a odevzdání se matoucím hmotným projevům.

Verš

nānutṛpye juṣan yuṣmad-
vaco hari-kathāmṛtam
saṁsāra-tāpa-nistapto
martyas tat-tāpa-bheṣajam

Synonyma

na anutṛpye — nejsem ještĕ nasycen; juṣan — zamĕstnán; yuṣmat — tvých; vacaḥ — ve slovech; hari-kathā — o tématech týkajících se Nejvyššího Pána, Hariho; amṛtam — nektarem; saṁsāra — hmotné existence; tāpa — utrpením; nistaptaḥ — sužován; martyaḥ — smrtelníka; tat-tāpa — této bolesti; bheṣajam — léčba.

Překlad

I když piji nektar tvých výroků o slávĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, moje žízeň stále není uhašena. Tyto nektarové popisy Pána a Jeho oddaných jsou pravým lékem pro podmínĕné duše jako já, sužované trojím utrpením hmotné existence.

Význam

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho by nĕkdo mohl namítat, že už zde byly znaky čistého oddaného Pána obšírnĕ popsány, a každý tak může svůj život zdokonalit postupem na úroveň zmínĕnou v předchozím verši, takže není třeba dalších otázek. Hari-kathāmṛtam neboli témata o Pánu a Jeho oddaných, jsou však tak příjemná a krásná, že je nelze přestat poslouchat dokonce ani po osvobození. Caitanya Mahāprabhu v této souvislosti citoval tento verš:

ātmārāmāś ca munayo
nirgranthā apy urukrame
kurvanty ahaitukīṁ bhaktim
ittham-bhūta-guṇo hariḥ

„Všechny druhy ātmārāmů (tĕch, kteří nalézají potĕšení v ātmĕ neboli v duchovním já) – obzvláštĕ ti, kteří jdou neochvĕjnĕ po cestĕ seberealizace – si přejí prokazovat čistou oddanou službu Osobnosti Božství, přestože jsou osvobozeni od všech pout hmoty. Znamená to, že Pán má transcendentální vlastnosti a přitahuje každého, včetnĕ osvobozených duší.“ (Bhāg. 1.7.10) Hmotný lék již není po vyléčení nemoci třeba, ale na absolutní úrovni se od sebe prostředek a cíl neliší. Opĕvování slávy Pána Kṛṣṇy a naslouchání o ní jsou prostředek i cíl transcendentální blaženosti.

Král Nimi murdcům řekl: „Všichni jste velké svaté osobnosti pohroužené v lásce k Bohu. Pokud tedy budete hovořit o māyi neboli iluzi, závĕrem bude bezpochyby vĕdomí Kṛṣṇy. Nemyslete si prosím, že už jste mi vše vysvĕtlili. Omamný nektar vašich pokynů způsobil, že nyní dychtím po naslouchání o Nejvyšší Osobnosti Božství více než kdy předtím.“

Král Nimi byl také velkým oddaným Pána, jinak by nebylo možné, aby mohl osobnĕ rozmlouvat s tak vznešenými živými bytostmi jako je devĕt Yogendrů. Jako pokorný vaiṣṇava se však považoval za obyčejnou podmínĕnou duši pokrytou hmotnými označeními. Projevil proto dychtivost pochopit skutečnou povahu māyi, aby tak byl ochránĕn před jejími dalšími pokusy umístit jej do spalujícího ohnĕ hmotné existence.

Verš

śrī-antarīkṣa uvāca
ebhir bhūtāni bhūtātmā
mahā-bhūtair mahā-bhuja
sasarjoccāvacāny ādyaḥ
sva-mātrātma-prasiddhaye

Synonyma

śrī-antarīkṣaḥ uvāca — Śrī Antarīkṣa řekl; ebhiḥ — tĕmito (hmotnými prvky); bhūtāni — tvory; bhūta-ātmā — duše celého stvoření; mahā-bhūtaiḥ — složkami mahat-tattvy; mahā-bhuja — ó králi s mocnými pažemi; sasarja — stvořil; ucca-avacāni — vyšší i nižší; ādyaḥ — původní osoba; sva — svých nedílných částí; mātrā — smyslový požitek; ātma — a seberealizaci; prasiddhaye — aby umožnil.

Překlad

Śrī Antarīkṣa řekl: Ó králi s mocnými pažemi, původní duše veškerého stvoření uvedla do činnosti hmotné složky, a projevila tak všechny živé bytosti ve vyšších i nižších druzích, aby mohly podle své touhy rozvíjet buď svůj smyslový požitek nebo smĕřovat ke konečnému osvobození.

Význam

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura je v tomto verši klamná energie (māyā) vysvĕtlena popisem jejích energií, kvalit hmotné přírody. V Bhagavad-gītĕ Pán Kṛṣṇa popsal māyu jako guṇamayī, „tvořenou hmotnými kvalitami přírody“. Na kvality přírody v tomto verši poukazuje slovo uccāvacāni, „vyšší a nižší druhy“. Různé druhy života se projevují spolu s různými druhy krásy, ošklivosti, síly, slabosti a ostatních vlastností v daných druzích podle míry rozvoje příslušných kvalit přírody. Bhagavad-gītā (13.22) potvrzuje: kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya sad-asad-yoni-janmasu – „To je způsobeno stykem živé bytosti s hmotnou přírodou. Tak se setkává s dobrem a zlem v různých životních formách.“ Lze nalézt také podobný výrok:

ūrdhvaṁ gacchanti sattva-sthā
madhye tiṣṭhanti rājasāḥ
jaghanya-guṇa-vṛtti-sthā
adho gacchanti tāmasāḥ

„Ti, kdo se nacházejí na úrovni kvality dobra, spĕjí k vyšším planetám; ti, kdo jsou ovlivnĕni kvalitou vášnĕ, žijí na planetách na úrovni Zemĕ, a ti, kdo podléhají odporné kvalitĕ nevĕdomosti, klesají do pekelných svĕtů.“ (Bg. 14.18)

Tři obecné úrovnĕ hmotného života se nazývají deva, tiryak a nara – neboli polobozi, bytosti na nižší než lidské úrovni a lidé. V tĕchto různých druzích života jsou různé možnosti pro hmotné uspokojování smyslů. Jednotlivé druhy se vyznačují odlišnĕ tvarovanými smysly jako jsou genitálie, nosní dírky, jazyk, uši a oči. Například holubi jsou vybaveni pro témĕř nepřetržitý sex. Medvĕdi mají velkou příležitost spát. Tygři a lvi jsou vybaveni k boji a požírání masa, konĕ se vyznačují nohami uzpůsobenými pro rychlý bĕh, supi a orli mají bystrý zrak, a tak dále. Človĕk se vyznačuje velkým mozkem, který je určen k poznání Boha.

V tomto verši má velký význam spojení sva-mātrātma-prasiddhaye. Slovo sva znamená vlastnictví. Všechny živé bytosti patří Nejvyššímu Pánu (mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ). Podle tohoto verše tedy mají dvĕ možnosti – mātrā-prasiddhaye a ātma-prasiddhaye.

Mātrā poukazuje na hmotné smysly a prasiddhaye na úspĕšné dokončení. Mātrā-prasiddhaye znamená „úspĕšné uspokojování smyslů“.

Na druhé stranĕ ātma-prasiddhaye poukazuje na vĕdomí Kṛṣṇy. Ātmāje dvou druhů – jīvātmā neboli obyčejná, závislá živá bytost, a Paramātmā, svrchovaná a nezávislá živá bytost. Nĕkteré živé bytosti chtĕjí poznat obĕ kategorie ātmy, a slovo ātma-prasiddhaye v tomto verši vyjadřuje, že hmotný svĕt je stvořen proto, aby dal tĕmto živým bytostem příležitost získat toto poznání a tak se vrátit do království Boha, kde je život vĕčný, plný blaženosti a poznání.

Śrīla Śrīdhara Svāmī to potvrzuje citováním verše z veda-stuti Śrīmad-Bhāgavatamu (10.87.2):

buddhīndriya-manaḥ-prāṇān
janānām asṛjat prabhuḥ
mātrārthaṁ ca bhavārthaṁ ca
ātmane 'kalpanāya ca

„Pán stvořil inteligenci, smysly, mysl a životní vzduch živých bytostí pro uspokojování smyslů, pro konání obĕtí za účelem dosažení vyššího zrození a v konečném smyslu pro konání obĕtí Nejvyšší Duši.“

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho je skutečným účelem Pánova tvoření pouze jediné: podpořit pokrok v oddané službĕ samotnému Pánu. I když je řečeno, že Pán umožňuje smyslový požitek, je třeba pochopit, že Nejvyšší Osobnost Božství v konečném smyslu pošetilost živých bytostí nepromíjí. Pán umožňuje smyslový požitek (mātrā-prasiddhaye), aby živé bytosti postupnĕ pochopily zbytečnost snahy užívat si bez Nĕho. Každá živá bytost je Kṛṣṇovou nedílnou částí. Ve védské literatuře Pán předkládá usmĕrnĕný, aby živé bytosti mohly postupnĕ vyčerpat své sklony k pošetilosti a poznat hodnotu odevzdání se Jemu. Pán je nepochybnĕ zdrojem veškeré krásy, blaženosti a spokojenosti a povinností každé živé bytosti je vĕnovat se láskyplné službĕ Pánu. I když má tedy stvoření zdánlivĕ dva významy, je třeba pochopit, že v konečném smyslu je pouze jeden. Umožnĕní smyslového požitku je z konečného hlediska určeno k tomu, aby živé bytosti přivedlo k jedinému zámĕru – návratu domů, zpátky k Bohu.

Verš

evaṁ sṛṣṭāni bhūtāni
praviṣṭaḥ pañca-dhātubhiḥ
ekadhā daśadhātmānaṁ
vibhajan juṣate guṇān

Synonyma

evam — právĕ popsaným způsobem; sṛṣṭāni — stvořených; bhūtāni — živých bytostí; praviṣṭaḥ — vstoupí; pañca-dhātubhiḥ — (stvořených) z pĕti hrubohmotných složek (zemĕ, vody, ohnĕ, vzduchu a éteru); ekadhā — jednou (jako dohlížitel nad myslí); daśadhā — desetinásobnĕ (jako dohlížitel nad pĕti poznávacími smysly a pĕti činnými orgány); ātmānam — osobnĕ; vibhajan — rozdĕlí; juṣate — zamĕstná (způsobí, že se individuální duše zabývá); guṇān — s kvalitami přírody.

Překlad

Nadduše vstoupí do hmotných tĕl stvořených bytostí, uvede do chodu mysl a smysly, a tak způsobí, že se živé bytosti obrátí ke třem kvalitám hmotné přírody pro smyslový požitek.

Význam

Následuje shrnutí komentáře Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura k tomuto verši.

Jediná Nadduše vstoupí do hrubohmotných složek (zemĕ, vody, ohnĕ, vzduchu a éteru) a použije aktivovanou hmotnou mysl k subtilnímu rozdĕlení smyslových činností podmínĕných duší mezi pĕt poznávacích smyslů (oči, uši, nos, jazyk a kůže) a dalším hrubým dĕlením na pĕt činných smyslů (ruce, nohy, řeč, genitálie a konečník). Protože osvobozené duše mají silný sklon sloužit Pánu, nejsou přitahovány protiklady hmotného dobra a zla. Potĕšení získávají oddaností a láskou k Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, který si nad tímto hmotným projevem neustále užívá svých transcendentálních zábav.

Jakmile podmínĕné duše na svůj láskyplný vztah s Nejvyšší Osobností Božství zapomenou, rozvinou nedovolené touhy. Neschopny sloužit podobĕ, chuti, vůni a ostatním aspektům Pána Viṣṇua, jsou spoutány hořkými plody ploduchtivých činností. Pokud však nĕjakým způsobem probudí svou lásku k Bohu, mohou všechny své smyslové činnosti zamĕstnat ve službĕ Pánovým transcendentálním zábavám.

Veškeré hmotné činnosti jsou ve skutečnosti krajnĕ nežádoucí, ale podmínĕná duše vidí pod vlivem iluze zdánlivé rozdíly mezi dobrými a špatnými, příjemnými a nepříjemnými, a tak dále. Pán, Nadduše, vstupuje do individuálního i kolektivního vĕdomí živých bytostí, a zná proto srdce každé bytosti. Pán proto upřímnou duši toužící po duchovní dokonalosti osvobodí z hmotných pout a probudí její sklon sloužit Pánovi Vaikuṇṭhy. Láska k Bohu vzkvétá v různých příchutích transcendentálního požitku, ale v nevĕdomosti podmínĕná duše považuje za ten pravý objekt služby sebe a tak celou existenční situaci mylnĕ chápe.

Verš

guṇair guṇān sa bhuñjāna
ātma-pradyotitaiḥ prabhuḥ
manyamāna idaṁ sṛṣṭam
ātmānam iha sajjate

Synonyma

guṇaiḥ — s kvalitami (smysly); guṇān — kvality (smyslové objekty); saḥ — ona (individuální živá bytost); bhuñjānaḥ — užívá si; ātma — Nejvyšší Duší; pradyotitaiḥ — oživena; prabhuḥ — vládce; manyamānaḥ — považuje; idam — toto; sṛṣṭam — stvořené (tĕlo); ātmānam — za své vlastní já; iha — v tomto; sajjate — je zapletena.

Překlad

Individuální živá bytost, pán hmotného tĕla, si svými hmotnými smysly, které byly oživeny Nadduší, snaží užívat smyslových objektů složených ze tří kvalit přírody. Tak mylnĕ ztotožňuje stvořené hmotné tĕlo s nezrozeným vĕčným já a zaplétá se do Pánovy klamné energie.

Význam

Živá bytost je v tomto verši označena jako prabhuḥ neboli „vládce“, protože je nepatrnou nedílnou částí nejvyššího vládce, Kṛṣṇy. Také v Bhagavad-gītĕ (15.8) Pán popisuje živou bytost jako īśvaraḥ, „vládce“.

śarīraṁ yad avāpnoti
yac cāpy utkrāmatīśvaraḥ
gṛhītvaitāni saṁyāti
vāyur gandhān ivāśayāt

„Živá bytost v hmotném svĕtĕ přenáší svá různá pojetí života z jednoho tĕla do druhého stejnĕ, jako vzduch přenáší vůnĕ.“ Śrīla Prabhupāda to ve svém významu komentuje takto: „Zde je živá bytost popsána slovem īśvaraḥ, vládce svého tĕla. Jestliže si to přeje, může své tĕlo zamĕnit za lepší nebo také přejít na nižší úroveň. Má nepatrnou nezávislost. To, jaká zmĕna její tĕlo čeká, závisí na ní samotné.“ Tento výrok potvrzuje slova sva-mātrā a ātma-prasiddhaye ze třetího verše této kapitoly. Pokud by se Nejvyšší Pán do této nepatrné nezávislosti živé bytosti vmĕšoval, nepřicházelo by v úvahu, že se zamĕstná v láskyplné službĕ Pánu, protože láska předpokládá, že milenec má svobodnou volbu. Slovo prabhuḥ zde vyjadřuje, že tak jako dítĕ, které od otce dostalo šlapací autíčko, jezdí po chodníku a napodobuje otce jezdícího ve skutečném autĕ, živá bytost se pohybuje po hmotném vesmíru v nesčetných hmotných tĕlech, která pro ni vybral Nejvyšší Pán ze sbírky 8 400 000 druhů. Živá bytost, šílenĕ zamilovaná do falešného ega hmotného tĕla, tak vytváří hrozivou situaci, ve které podstupuje opakované zrození a smrt, jak je popsáno ve výroku bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt (Bhāg. 11.2.37).

Śrīla Jīva Gosvāmī předložil další vysvĕtlení tohoto verše. Pokud je slovo prabhuḥ použito k označení Nejvyššího Pána, lze slovo guṇaiḥ chápat jako „dobré vlastnosti“, protože guṇa může označovat buď kvality hmotné přírody nebo vznešené vlastnosti (jako ve verši yasyāsti bhaktir bhagavaty akiñcanā sarvair guṇais tatra samāsate surāḥ). Významem tohoto verše by potom bylo, že Pán je schopen díky svým transcendentálním vlastnostem (guṇaiḥ), jako je milost, vychutnávat si transcendentální vlastnosti (guṇān) svých čistých oddaných. Ātma-pratyoditaiḥ by potom vyjařovalo, že odevzdáním se Pánu, který je zdrojem všech dobrých vlastností, jsou čistí oddaní také obdařeni božskými vlastnostmi. Slova manyamāna idaṁ sṛṣṭam ātmānam by pak poukazovala na to, že Pán přijímá tĕlo svého čistého oddaného na stejné duchovní úrovni jako sebe, jak je naznačeno ve verši ācāryaṁ māṁ vijānīyān nāvamanyeta karhicit. Pán je přitahován láskyplnou oddanou službou svých čistých oddaných a tak je zapleten v síti jejich milostných vztahů s Ním. Když například po bitvĕ na Kurukṣetře Kṛṣṇa odjíždĕl do svého mĕsta Dvāraky, donutilo Jej láskyplné naléhání Mahārāje Yudhiṣṭhira zůstat v Hastināpuru ještĕ nĕkolik týdnů. Podobnĕ když starší gopī z Vṛndāvanu tleskaly, Kṛṣṇa tančil do rytmu jako loutka. Śrīla Jīva Gosvāmī k tomuto tématu citoval verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (9.4.68):

sādhavo hṛdayaṁ mahyaṁ
sādhūnāṁ hṛdayaṁ tv aham
mad-anyat te na jānanti
nāhaṁ tebhyo manāg api

„Čistý oddaný je vždy v hloubi Mého srdce a Já jsem vždy v srdci čistého oddaného. Moji oddaní neznají nic než Mĕ, a Já zase neznám nikoho jiného než je.“

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura se dá slovo prabhuḥ chápat i takto. Slovo pra znamená prakarṣeṇa neboli „hodnĕ“ a bhū znamená bhavati neboli „narodit se“. Prabhuḥ tedy znamená prakarṣeṇa deva-tiryag-ādiṣu bhavatīti saḥ, neboli opakovanĕ se rodit mezi polobohy, zvířaty, lidskými bytostmi a ostatními životními formami.

Aby potvrdil výrok Śrīly Jīvy Gosvāmīho týkající se Pánovy připoutanosti ke zduchovnĕlému tĕlu čistého oddaného, cituje Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura následující verše z Caitanya-caritāmṛty (Antya 4.192-93):

dīkṣā-kāle bhakta kare ātma-samarpaṇa
sei-kāle kṛṣṇa tāre kare ātma-sama

„Od okamžiku zasvĕcení, kdy se oddaný zcela odevzdá službĕ Pánu, jej Kṛṣṇa považuje za stejnĕ dobrého jako sebe sama.“

sei deha kare tāra cid-ānanda-maya
aprākṛta-dehe tāṅra caraṇa bhajaya

Když je tak tĕlo oddaného zmĕnĕno v transcendentální, oddaný v nĕm slouží lotosovým nohám Pána.“

Verš

karmāṇi karmabhiḥ kurvan
sa-nimittāni deha-bhṛt
tat tat karma-phalaṁ gṛhṇan
bhramatīha sukhetaram

Synonyma

karmāṇi — různé druhy plodonosných činností; karmabhiḥ — činnými orgány, karmendriya; kurvan — koná; sa-nimittāni — které jsou naplnĕny motivujícími touhami; deha-bhṛt — vlastník hmotného tĕla; tat tat — různé; karma-phalam — výsledky činností; gṛhṇan — přijímá; bhramati — putuje; iha — tímto svĕtem; sukha — štĕstí; itaram — a jinak.

Překlad

Vtĕlená živá bytost pohánĕná hluboce zakořenĕnými hmotnými touhami zamĕstnává své činné smyslové orgány ploduchtivými činnostmi. Díky tomu zakouší výsledky svých hmotných činností putováním po tomto svĕtĕ v takzvaném štĕstí a neštĕstí.

Význam

Nĕkdo by mohl namítat, že pokud by živá bytost podléhala výsledkům svých předchozích činností, nebyl by prostor pro svobodnou vůli; jakmile by jednou spáchala hříšný čin, byla by spoutána nekonečným řetĕzcem utrpení, protože by opakovanĕ podléhala předchozím reakcím. Podle této spekulace spravedlivý a vševĕdoucí Bůh nemůže existovat, protože živá bytost musí páchat hříšné činnosti na základĕ reakcí za své předchozí činy. Nevinného človĕka by nespravedlivĕ nepotrestal ani bĕžný urozený človĕk, tak jak by mohl nĕjaký Bůh přihlížet bezmocnému utrpení podmínĕných duší v tomto svĕtĕ?

Tento pošetilý argument lze snadno vyvrátit praktickým příkladem. Pokud si koupím letenku, nastoupím do letadla a letadlo odstartuje, moje rozhodnutí nastoupit do letadla mne nutí v letadle zůstat až do přistání. I když musím přijmout následek svého rozhodnutí, mohu na palubĕ letadla učinit mnoho dalších rozhodnutí. Mohu přijmout či odmítnout jídlo a pití, které mi letušky nabízejí, mohu si přečíst nĕjaký časopis či noviny, mohu spát, mohu se procházet v uličce, bavit se s ostatními cestujícími, a tak dále. Jinými slovy, přestože jsem nyní nucen letĕt do určitého mĕsta jako následek svého předchozího rozhodnutí nasednout do letadla, i v této situaci činím další rozhodnutí a vytvářím nové reakce. Pokud se například v letadle dopustím výtržnictví, mohu být po přistání zatčen. Pokud se naopak spřátelím s podnikatelem sedícím vedle mne, může tato známost v budoucnosti vést k výhodnému obchodu.

Podobnĕ je v lidském tĕle vždy prostor pro svobodnou vůli a rozhodování i přesto, že je živá bytost zákonem karmy nucena přijmout určité tĕlo. Nejvyšší Osobnost Božství proto nelze obviňovat z nespravedlnosti jen proto, že dává živé bytosti v lidském životĕ zodpovĕdnost za její současné činy, zatímco ona prožívá následky svých předchozích činů.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura je vliv māyi tak silný, že má pyšná podmínĕná duše i v pekelných podmínkách dojem, že si užívá.

Verš

itthaṁ karma-gatīr gacchan
bahv-abhadra-vahāḥ pumān
ābhūta-samplavāt sarga-
pralayāv aśnute ’vaśaḥ

Synonyma

ittham — takto; karma-gatīḥ — cíle určené jejími minulými činnostmi; gacchan — získává; bahu-abhadra — vĕtšinou nepříznivé; vahāḥ — které zahrnují; pumān — živá bytost; ābhūta-samplavāt — do zániku stvořeného vesmíru; sarga-pralayau — zrození a smrt; aśnute — zakouší; avaśaḥ — bezmocnĕ.

Překlad

Takto je podmínĕná živá bytost nucena podstupovat opakované rození a umírání. Pohánĕna následky svých vlastních činů, bezmocnĕ putuje z jedné nepříznivé situace do druhé a trpí od okamžiku stvoření až do chvíle zániku vesmíru.

Význam

Śrīla Madhvācārya říká, že pokud nĕkdo takovou bezmocnou bytost považuje za zcela rovnou Bohu i potom, co slyšel, že živá bytost opakovanĕ podstupuje rození a umírání v hmotném svĕtĕ, zajisté poklesne do tĕch nejtemnĕjších končin vesmíru, ze kterých se lze obtížnĕ dostat.

Verš

dhātūpaplava āsanne
vyaktaṁ dravya-guṇātmakam
anādi-nidhanaḥ kālo
hy avyaktāyāpakarṣati

Synonyma

dhātu — hmotných složek; upaplave — zánik; āsanne — když se přiblíží; vyaktam — projevený vesmír; dravya — hrubými objekty; guṇa — a jemnými kvalitami; ātmakam — tvořený; anādi — bez počátku; nidhanaḥ — a konce; kālaḥ — čas; hi — opravdu; avyaktāya — do neprojeveného; apakarṣati — vtáhne.

Překlad

Když se přiblíží zničení hmotných složek, stáhne Nejvyšší Osobnost Božství ve své podobĕ vĕčného času projevený vesmír tvořený hrubými a jemnými rysy, a celý vesmír zmizí v neprojeveném stavu.

Význam

Pán Kapiladeva ve třetím zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu učí, že hmotná příroda původnĕ existuje v nečinném rovnovážném stavu zvaném pradhāna. Jakmile na ni Pán Viṣṇu pohlédne svým mocným zrakem v podobĕ kāly neboli času, dojde ke vzájemnému hmotnému působení, vrcholícím v různorodém stvoření hmotného kosmu. V tomto verši je uvedeno, že na konci vesmírného času stejný kāla, který původnĕ přimĕl přírodu, která je ženského rodu, k projevení, vesmír znovu uvede do jeho původního stavu nečinné neprojevenosti. Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je potom stažena i samotná energie času, kāla, a vstoupí do Nejvyšší Duše, která se projevuje jako původní příčina hmotné přírody (anādir ādir govindaḥ sarva-kāraṇa-kāraṇam).

Ve vĕčném duchovním království Boha tyto technické prostředky pro tvoření a ničení, rození a smrt neexistují. V duchovním nebi není různorodý duchovní požitek Pána a Jeho oddaných rušen podřadnými cykly rození, udržování a zničení, které se nacházejí v hmotném svĕtĕ.

Verš

śata-varṣā hy anāvṛṣṭir
bhaviṣyaty ulbaṇā bhuvi
tat-kālopacitoṣṇārko
lokāṁs trīn pratapiṣyati

Synonyma

śata-varṣā — trvající sto let; hi — ve skutečnosti; anāvṛṣṭiḥ — sucho; bhaviṣyati — bude; ulbaṇā — hrozné; bhuvi — na zemi; tat-kāla — bĕhem tohoto období; upacita — nahromadĕné; uṣṇa — jeho žár; arkaḥ — slunce; lokān — svĕty; trīn — tři; pratapiṣyati — spálí.

Překlad

S blížícím se zánikem vesmíru nastane na zemi hrozivé sucho trvající sto let. Slunce bude po sto let postupnĕ zvĕtšovat svůj žár a toto spalující horko bude sužovat tři svĕty.

Verš

pātāla-talam ārabhya
saṅkarṣaṇa-mukhānalaḥ
dahann ūrdhva-śikho viṣvag
vardhate vāyuneritaḥ

Synonyma

pātāla-talam — planetou Pātāla; ārabhya — počínaje; saṅkarṣaṇa-mukha — z úst Nejvyššího Pána v podobĕ Saṅkarṣaṇa; analaḥ — oheň; dahan — hořící; ūrdhva-śikhaḥ — jeho plameny šlehají vzhůru; viṣvak — do všech svĕtových stran; vardhate — šíří se; vāyunā — vĕtry; īritaḥ — rozdmýcháván.

Překlad

Potom se od Pātālaloky začne šířit oheň vycházející z úst Pána Saṅkarṣaṇa, který vzhůru šlehajícími plameny rozdmýchávanými mocnými vĕtry spaluje vše na všech svĕtových stranách.

Verš

saṁvartako megha-gaṇo
varṣati sma śataṁ samāḥ
dhārābhir hasti-hastābhir
līyate salile virāṭ

Synonyma

saṁvartakaḥ — zničení; megha-gaṇaḥ — kupy mraků; varṣati — budou vypouštĕt déšť; sma — ve skutečnosti; śatam samāḥ — po sto let; dhārābhiḥ — proudy; hasti-hastābhiḥ — (kapkami dlouhými jako) sloní choboty; līyate — ponoří se; salile — do vody; virāṭ — celý vesmír.

Překlad

Mračna zvaná Saṁvartaka sto let vypouštĕjí proudy deštĕ. Tento smrtící déšť s kapkami dlouhými jako sloní choboty zatopí celý vesmír vodou.

Verš

tato virājam utsṛjya
vairājaḥ puruṣo nṛpa
avyaktaṁ viśate sūkṣmaṁ
nirindhana ivānalaḥ

Synonyma

tataḥ — potom; virājam — vesmíru; utsṛjya — vzdá se (jako svého tĕla); vairājaḥ puruṣaḥ — osobnost vesmírné podoby (Hiraṇyagarbha Brahmā); nṛpa — ó králi Nimi; avyaktam — do neprojevené přírody (pradhāny); viśate — vstoupí; sūkṣmam — jemné; nirindhanaḥ — bez paliva; iva — jako; analaḥ — oheň.

Překlad

Potom se duše vesmírné podoby, Vairāja Brahmā, vzdá svého vesmírného tĕla, ó králi, a jako oheň zbavený paliva vstoupí do jemné, neprojevené přírody.

Význam

Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura poukazuje slovo vairājaḥ v tomto verši na celkový souhrn individuálních podmínĕných duší, které se původnĕ rodí z Brahmy a v čase zničení do nĕho opĕt vstoupí. Projevením virāṭ-puruṣi, Pánovy vesmírné podoby, dojde v hmotném stvoření k dočasnému projevení podob, vlastností a činností. Celá tato vesmírná scenérie se však v dobĕ, kdy je stvoření Nejvyšší Osobností Božství staženo, znovu stává beztvarou. Pánovu vesmírnou podobu proto nelze považovat za vĕčnou podobu Pána. Jedná se pouze o dočasnou imaginární napodobeninu Jeho osobní podoby v království māyi. V prvním i druhém zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu je jasnĕ vysvĕtleno, že Pánova vesmírná podoba je imaginární podoba napomáhající začátečníkovi meditovat o Bohu. Ti, kdo jsou příliš materialističtí, jsou naprosto neschopni pochopit, že Nejvyšší Osobnost Božství je ve skutečnosti sac-cid-ānanda-vigraha neboli vĕčná podoba blaženosti a poznání, transcendentální projevům hmotné energie. Védská literatura chce tyto hrubé materialisty povzbudit k tomu, aby se stali vĕrnými teisty tím, že je nabádá k meditaci o fyzickém vesmíru jako o gigantickém tĕle Nejvyššího Pána. Toto panteistické pojetí neodráží konečnou realitu Nejvyššího Pána, ale je technikou, jak mysl postupnĕ přivést k Bohu.

Jako důkaz toho, že Pán Brahmā v dobĕ zničení vesmíru odchází zpĕt k Bohu, cituje Śrīla Śrīdhara Svāmī tento verš:

brahmaṇā saha te sarve
samprāpte pratisañcare
parasyānte kṛtātmānaḥ
praviśanti paraṁ padam

„V dobĕ konečného zničení vstoupí všechny seberealizované duše spolu s Brahmou do nejvyššího sídla.“ Jelikož je nĕkdy Brahmā považován za Pánova nejlepšího oddaného, mĕl by určitĕ získat osvobození a ne pouze vstoupit do neprojeveného stavu hmotné přírody zvaného avyakta. Śrīla Śrīdhara Svāmī v této souvislosti poukazuje na to, že existuje třída neoddaných, kteří provádĕním aśvamedha-yajñí a dalších obĕtí dosáhnou Brahmova sídla a že v určitých případech nemusí být ani Brahmā samotný oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství. Slova avyaktaṁ viśate sūkṣmam lze tedy pochopit také tak, že takový neoddaný Brahmā nemůže vstoupit do duchovního nebe i přesto, že dosáhl toho nejvyššího postavení ve vesmíru. Pokud je však Brahmā oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství, lze slovo avyaktam chápat jako označení duchovního nebe, protože je pro podmínĕné duše neprojevené (avyakta). Když tedy nemůže do království Boha bez odevzdání se Nejvyšší Osobnost Božství vstoupit ani Brahmā, o ostatních, takzvanĕ zbožných nebo zkušených neoddaných nemůže být ani řeči.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti zdůraznil, že postavení Brahmy se řadí do tří skupin, a to karmī, jñānī a oddaný. Brahmā, který je tím nevznešenĕjším karmīm v tomto vesmíru, se musí vrátit do hmotného svĕta; živá bytost, která postavení Brahmy dosáhla jako nejlepší spekulativní filozof tohoto vesmíru, může dosáhnout neosobního osvobození a živá bytost, které bylo udĕleno postavení Brahmy proto, že je velkým oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství, vstoupí do Pánova osobního sídla. Ve Śrīmad-Bhāgavatam (3.32.15) je popsán ještĕ další případ: Brahmā, který je oddaným Pána, ale má sklon se považovat za nezávislého na Pánu, nebo Jemu rovného, může v dobĕ zničení dosáhnout sídla Mahā-Viṣṇua, ale jakmile začne nové stvoření, musí se vrátit a znovu zaujmout postavení Brahmy. V tomto případĕ je použito slovo bheda-dṛṣṭyā poukazující na sklon považovat se za nezávisle mocného. Různé cíle, kterých může tato vznešená živá bytost jako Pán Brahmā dosáhnout, s určitostí dokazují, že žádné hmotné postavení nezaručuje vĕčný život blaženosti a poznání. V Bhagavad-gītĕ Pán Kṛṣṇa slibuje, že toho, kdo se vzdá všech ostatních závazků a odevzdá se oddané službĕ Pánu, Pán osobnĕ ochrání a přivede jej zpĕt do nejvyššího sídla v duchovním nebi. Je zbytečné a pošetilé snažit se dosáhnout dokonalosti vlastním úsilím, bez odevzdání se lotosovým nohám Kṛṣṇy. Tato slepá snaha je v osmnácté kapitole Bhagavad-gīty označena jako bahulāyāsam, což znamená, že se jedná o činnost v hmotné kvalitĕ vášnĕ. Brahmā vládne kvalitĕ vášnĕ a jeho stvoření a řízení celého vesmíru jsou zajisté bahulāyāsam, neboli usilovná práce v tom nevznešenĕjším smyslu. Veškerá tato vášnivá činnost je však i případĕ Brahmy bez odevzdání se lotosovým nohám Kṛṣṇy k ničemu.

Verš

vāyunā hṛta-gandhā bhūḥ
salilatvāya kalpate
salilaṁ tad-dhṛta-rasaṁ
jyotiṣṭvāyopakalpate

Synonyma

vāyunā — vĕtrem; hṛta — zbaven; gandhā — své vůnĕ; bhūḥ — prvek zemĕ; salilatvāya kalpate — stane se vodou; salilam — voda; tat — tím (samým prvkem vĕtrem); hṛta-rasam — zbavena své chuti; jyotiṣṭvāya upakalpate — stane se ohnĕm.

Překlad

Prvek zemĕ je vĕtrem zbaven své vůnĕ a přemĕnĕn na vodu, a voda, stejným vĕtrem zbavena chuti, splyne s ohnĕm.

Význam

Śrīmad-Bhāgavatam předkládá nĕkolik popisů hmotného stvoření, při kterém vzduch vychází z éteru, oheň ze vzduchu, voda z ohnĕ a zemĕ z vody. Nyní je stvoření opačným způsobem staženo, takže zemĕ vstoupí zpĕt do vody, ze které pochází, a voda splyne s ohnĕm.

Verš

hṛta-rūpaṁ tu tamasā
vāyau jyotiḥ pralīyate
hṛta-sparśo ’vakāśena
vāyur nabhasi līyate
kālātmanā hṛta-guṇaṁ
nabha ātmani līyate

Synonyma

hṛta-rūpam — zbaven své podoby; tu — zajisté; tamasā — temnotou; vāyau — do vzduchu; jyotiḥ — oheň; pralīyate — vstoupí; hṛta-sparśaḥ — zbaven hmatatelnosti; avakāśena — prostorem; vāyuḥ — vzduch; nabhasi — do prostoru; līyate — vstoupí; kāla-ātmana — Nejvyšší Duší v podobĕ času; hṛta-guṇam — zbaven vnímatelnosti; nabhaḥ — prostor; ātmani — do falešného ega v kvalitĕ nevĕdomosti; līyate — vstoupí.

Překlad

Oheň je temnotou zbaven své podoby a rozpustí se v prvku vzduchu. Když je vzduch zbaven prostorem své hmatatelnosti, vstoupí do prostoru a když je prostor zbaven Nejvyšší Duší v podobĕ času své vnímatelnosti, splyne s falešným egem v kvalitĕ nevĕdomosti.

Verš

indriyāṇi mano buddhiḥ
saha vaikārikair nṛpa
praviśanti hy ahaṅkāraṁ
sva-guṇair aham ātmani

Synonyma

indriyāṇi — smysly; manaḥ — mysl; buddhiḥ — inteligence; saha vaikārikaiḥ — spolu s polobohy, kteří jsou produktem falešného ega v kvalitĕ dobra; nṛpa — ó králi; praviśanti — vstoupí; hi — opravdu; ahaṅkāram — prvek ego; sta-guṇaiḥ — spolu s jeho vlastnostmi (dobrem, vášní a nevĕdomostí); aham — ego; ātmani — do mahat-tattvy.

Překlad

Můj milý králi, hmotné smysly a inteligence splynou s falešným egem v kvalitĕ vášnĕ, ze kterého vzešly; a mysl spolu s polobohy vstoupí do falešného ega v kvalitĕ dobra. Potom celkové falešné ego se všemi svými vlastnostmi vstoupí do mahat-tattvy.

Verš

eṣā māyā bhagavataḥ
sarga-sthity-anta-kāriṇī
tri-varṇā varṇitāsmābhiḥ
kiṁ bhūyaḥ śrotum icchasi

Synonyma

eṣā — tato; māyā — hmotná energie; bhagavataḥ — Nejvyššího Pána; sarga — stvoření; sthiti — udržování; anta — a zničení (tohoto vesmíru); kāriṇī — která zařizuje; tri-varṇā — tvořená třemi kvalitami (dobra, vášnĕ a nevĕdomosti); varṇitā — byla popsána; asmābhiḥ — námi; kim — co; bhūyaḥ — dalšího; śrotum — slyšet; icchasi — přeješ si.

Překlad

Nyní jsem popsal māyu, klamnou energii Nejvyšší Osobnosti Božství. Tato klamná energie tvořená třemi kvalitami hmotné přírody je Pánem zmocnĕna ke tvoření, udržování a ničení hmotného vesmíru. Co dalšího si přeješ slyšet nyní?

Význam

Král Nimi před nava-yogendry vyjádřil své obavy z Pánovy klamné energie a protože se nechtĕl stát její obĕtí, požádal je, aby mu māyu podrobnĕ vysvĕtlili. Śrī Antarīkṣa nyní, když klamnou energii popsal, navrhuje, aby se král zeptal na způsob, jak se vlivu māyi naprosto zbavit. Śrī Antarīkṣa nečeká až se král zeptá a sám navrhuje: „Nyní, když ses dozvĕdĕl o vlivu māyi, mĕl by ses ptát na to, jak se tohoto vlivu zbavit.“ Podle Śrīdhara Svāmīho je právĕ toto důležitým bodem Śrī Antarīkṣovy otázky kiṁ bhūyaḥ śrotum icchasi – „Co dalšího si přeješ slyšet?“

Následuje shrnutí toho, jak Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje proces zničení popsaný v předchozím verši. Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství, je Božstvo vládnoucí vĕdomí, které se projeví v mahat-tattvĕ. Dalšími přemĕnami mahat-tattvy se projeví trojí falešné ego takto. (1) Z vaikāriky, falešného ega v kvalitĕ dobra, povstává jedenáctý smysl, mysl. Božstvem, které jí vládne, je Aniruddha. (2) Z taijasy, falešného ega v kvalitĕ vášnĕ, pochází inteligence, jejímž vládnoucím Božstvem je Pradyumna, a také pĕt smyslů činných a poznávacích s jejich vládnoucími Božstvy. (3) Z falešného ega v kvalitĕ nevĕdomosti povstává jemná podoba zvuku a z tohoto zvuku neboli śabdy se postupnĕ projeví veškeré hmotné složky počínaje éterem a sluchem. Božstvem vládnoucím tĕmto třem částem falešného ega je Saṅkarṣaṇa. Tento popis je z dvacáté šesté kapitoly třetího zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu, veršů 21, 27, 28, 30, 31, 32 a 35.

Māyā, vnĕjší energie Nejvyšší Osobnosti Božství, způsobuje zrození, udržování a zničení hmotného svĕta. Má tři barvy – červenou, bílou a černou. V červeném rysu je hmotná příroda stvořena, v bílém je udržována a v černém je zničena. Mahat-tattva povstává z této māyi a z mahat-tattvy pocházejí tři druhy falešného ega, o kterých byla zmínka výše. V čase zničení vstoupí pĕt hrubohmotných složek, jmenovitĕ zemĕ, voda, oheň, vzduch a éter do falešného ega v kvalitĕ nevĕdomosti, ze kterého původnĕ vzešly; deset smyslů a inteligence poté vstoupí do falešného ega v kvalitĕ vášnĕ; a mysl vstoupí spolu s polobohy do falešného ega v kvalitĕ dobra, které poté vstoupí do mahat-tattvy, jež přijme útočištĕ v prakṛti neboli neprojevené pradhānĕ.

Jak již bylo vysvĕtleno dříve, každá hrubohmotná složka je stažena poté, co je odstranĕna její specifická vlastnost a potom vstoupí do předchozí složky. To lze pochopit takto. V prostoru, neboli éteru se nachází vlastnost zvuku. Ve vzduchu se nachází zvuk a dotek. V ohni je zvuk, dotek a podoba. Ve vodĕ je zvuk, dotek, podoba a chuť. A v zemi je zvuk, dotek, podoba, chuť a vůnĕ. Od éteru až po zemi se každá složka vyznačuje přidáním své výjimečné vlastnosti zvané guṇa-viśeṣam. Pokud je tato vlastnost odstranĕna, neliší se tato složka od předchozí a tak s ní splyne. Když například velké vĕtry odeberou zemi její vůni, zůstanou v ní pouze zvuk, dotek, tvar a chuť, a přestane se lišit od vody, se kterou splyne. Podobnĕ když voda ztratí svou rasu neboli chuť, obsahuje pouze zvuk, dotek a tvar, čímž se neliší od ohnĕ, jenž má také tyto tři vlastnosti. Vítr tedy odebere vůni, aby zemĕ splynula s vodou, a chuť, aby voda splynula s ohnĕm. Vesmírná temnota potom ohni odebere tvar a oheň splyne se vzduchem. Prostor poté odebere vzduchu dotek, přičemž vzduch splyne s prostorem. Nejvyšší Osobnost Božství v podobĕ času odebere prostoru zvuk a prostor poté splyne s falešným egem v kvalitĕ nevĕdomosti, ze kterého povstal. Falešné ego nakonec splyne s mahat-tattvou, která splyne s neprojevenou pradhānou. Tak je vesmír zničen.

Verš

śrī-rājovāca
yathaitām aiśvarīṁ māyāṁ
dustarām akṛtātmabhiḥ
taranty añjaḥ sthūla-dhiyo
maharṣa idam ucyatām

Synonyma

śrī-rājā uvāca — král Nimi řekl; yathā — jak; etām — tuto; aiśvarīm — Nejvyššího Pána; māyām — hmotnou energii; dustarām — nepřekonatelnou; akṛta-ātmabhiḥ — ti, kdo se neovládají; taranti — mohou překročit; añjaḥ — snadno; sthūla-dhiyaḥ — ti, jejichž inteligence je otupena hmotnými pouty; maha-ṛṣe — ó velký mudrci; idam — toto; ucyatām — prosím řekni.

Překlad

Král Nimi řekl: Ó velký mudrci, vysvĕtli prosím, jak může tuto klamnou energii Nejvyššího Pána, nepřekonatelnou pro ty, kdo se neovládají, snadno překonat dokonce i pošetilý materialista.

Význam

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho jsou jako sthūla-dhiyaḥ označeni ti, kdo se z nevĕdomosti ztotožňují s hrubohmotným tĕlem, a nejsou proto schopni analyzovat jemné zákony přírody, podle nichž se převtĕluje duše v iluzi. Śrīla Jīva Gosvāmī uvádí, že sthūla-dhiyaḥ je označení i pro takzvané zbožné osoby, které konají okázalé náboženské obřady za účelem uspokojení smyslů, místo aby se láskyplnou oddanou službou Pánu snažili připravit na návrat domů, zpátky k Bohu.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura byl král Nimi již pokročilým oddaným Pána, a proto vĕdĕl, jak klamnou energii māyu překonat odevzdáním se lotosovým nohám Pána a jak Ho uspokojit čistou oddanou službou. Král se proto dotazoval ve prospĕch tĕch, kdo se mylnĕ považují za velmi vzdĕlané, ale ve skutečnosti jsou navyklí materialistickým ploduchtivým činnostem, které je více a více zaplétají do iluze. V této souvislosti citoval Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ze slovníku Amara-kośa, aby ukázal, že akṛtātmabhiḥ poukazuje na apūrṇatvam neboli toho, jehož život je prázdný.

Každá živá bytost má vĕčný vztah s nejvyšší živou bytostí, Kṛṣṇou. Kṛṣṇu lze milovat jako svého vĕčného pána, nejdůvĕrnĕjšího přítele, milované dítĕ nebo objekt milostné náklonnosti. Tyto extáze bychom si však nikdy nemĕli plést s obyčejnými hmotnými city, které jsou zvrácenými odrazy duchovních ras neboli vztahů. V hmotném svĕtĕ se snažíme vychutnávat si ty samé vztahy služby, přátelství a rodičovské i milostné lásky, ale objektem tĕchto citů je dočasné hmotné tĕlo, které je přírodními zákony rychle zničeno. Tyto láskyplné pocity by mĕly být zamĕřeny na duchovní tĕlo Nejvyšší Osobnosti, Kṛṣṇy, zdroje veškeré krásy a transcendentální blaženosti. Ten, kdo se nenaučil umĕní zamĕřit svou lásku na Kṛṣṇu, je apūrṇa neboli ten, jehož život je v konečném smyslu prázdný.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura lze toho, jehož život je prázdný, nazvat také manda-dhīḥ, ten, jehož inteligence je ochuzena nedostatkem široké zkušenosti. Král Nimi, čistý vaiṣṇava, byl tak laskavý, že se zeptal: „Jak mohou tito mentálnĕ zaostalí, co se týče duchovních záležitostí od přírody líní lidé, překročit nejsnadnĕjším možným způsobem māyu?“

Verš

śrī-prabuddha uvāca
karmāṇy ārabhamāṇānāṁ
duḥkha-hatyai sukhāya ca
paśyet pāka-viparyāsaṁ
mithunī-cāriṇāṁ nṛṇām

Synonyma

śrī-prabuddhaḥ uvāca — Śrī Prabuddha pravil; karmāṇi — plodonosné činnosti; ārabhamāṇānām — snaží se o; duḥkha-hatyai — pro odstranĕní utrpení; sukhāya ca — a pro získání štĕstí; paśyet — mĕl by vidĕt; pāka — nakonec; viparyāsam — opačný výsledek; mithunī-cāriṇām — zpárovaných jako muži a ženy; nṛṇām — tĕchto osob.

Překlad

Śrī Prabuddha řekl: Podmínĕné duše přijímají v lidské společnosti mužské a ženské role a spojují se v pohlavních vztazích. Neustále se tak na hmotné úrovni snaží odstraňovat své neštĕstí a neomezenĕ zvĕtšovat své štĕstí. Je však třeba si všimnout, že nevyhnutelnĕ dosáhnou právĕ opačného výsledku. Jinak řečeno, jejich štĕstí nevyhnutelnĕ zmizí a s přibývajícím stářím se zvĕtšuje jejich hmotné nepohodlí.

Význam

Bez milosti čistého oddaného je nesmírnĕ obtížné se osvobodit z tĕlesného pojetí života, který je iluzorním základem pohlavní náklonnosti.

Verš

nityārtidena vittena
durlabhenātma-mṛtyunā
gṛhāpatyāpta-paśubhiḥ
kā prītiḥ sādhitaiś calaiḥ

Synonyma

nitya — neustále; ārti-dena — působící bolest; vittena — bohatstvím; durlabhena — obtížným získat; ātma-mṛtyunā — smrt vlastního já; gṛha — svým domovem; apatya — dĕtmi; āpta — příbuznými; paśubhiḥ — a domácími zvířaty; — jaké; prītiḥ — štĕstí; sādhitaiḥ — získané (tímto bohatstvím); calaiḥ — nestálé.

Překlad

Bohatství je neustálým zdrojem neštĕstí, je velmi tĕžké je získat a pro duši představuje prakticky smrt. Jaké uspokojení človĕk ze svého bohatství ve skutečnosti získává? Jak nĕkdo podobnĕ může získat svrchované nebo trvalé štĕstí ze svého takzvaného domova, dĕtí, příbuzných a domácích zvířat, které svými tĕžce vydĕlanými penĕzi vydržuje?

Verš

evaṁ lokaṁ paraṁ vidyān
naśvaraṁ karma-nirmitam
sa-tulyātiśaya-dhvaṁsaṁ
yathā maṇḍala-vartinām

Synonyma

evam — takto; lokam — tento svĕt; param — další (po tomto životĕ); vidyāt — mĕl by znát jako; naśvaram — dočasný; karma-nirmitam — stvořený plodonosnou prací; sa-tulya — charakterizovanou (soutĕživostí) sobĕ rovných; atiśaya — a nadřízených; dhvaṁsam — a zničením; yathā — jako; maṇḍala-vartinām — (soupeření) menších vládců.

Překlad

Trvalé štĕstí nelze najít ani na nebeských planetách, kterých lze v příštím životĕ dosáhnout konáním obřadů a obĕtí. Živá bytost je dokonce i v hmotném nebi rušena soupeřením se sobĕ rovnými a závistí k nadřízeným. Obyvatelé nebes jsou také ovlivnĕni strachem z konce svého nebeského života, protože pobyt v nebi je po vyčerpání zbožných plodonosných činností ukončen. Připomínají tak krále, kteří jsou i přesto, že je závistivĕ obdivují bĕžní obyvatelé, neustále sužováni znepřátelenými králi, a nikdy proto nedosáhnou skutečného štĕstí.

Význam

Śrīla Śrīdhara Svāmī cituje následující text z Chāndogya Upaniṣad (8.1.6): tad yatheha karma-cito lokaḥ kṣīyate, evam evāmutra puṇya-cito lokaḥ kṣīyate. „Naši současnou úroveň hmotného štĕstí, která je výsledkem našich předchozích činností, čas nakonec zničí. Podobnĕ bude zničena i budoucí situace, vyšší úroveň bytí v příštím životĕ, do které budeme povýšeni konáním zbožných činností.“ Základem hmotného požitku je příslušné tĕlo, které jsme získali. Toto hmotné tĕlo je karma-citaḥ, nahromadĕné výsledky našich předchozích hmotných činností. Pokud je nĕkomu udĕleno tĕlo ozdobené krásou, vzdĕláním, popularitou, silou a tak dále, úroveň jeho hmotného požitku je zajisté na vysoké úrovni. Na druhou stranu má ten, kdo je ošklivý, mentálnĕ či tĕlesnĕ postižený nebo odpudivý, malou nadĕji být hmotnĕ šťastný. V obou případech je však situace pomíjivá a dočasná. Ten, kdo má přitažlivé tĕlo, by se nemĕl radovat, protože smrt tuto omamnou situaci rychle ukončí. Ten, kdo se narodil v odporné situaci, by zase nemĕl naříkat, protože jeho utrpení je také dočasné. Všichni, ať jsou krásní či oškliví, bohatí či chudí, vzdĕlaní či pošetilí, by se mĕli snažit uvĕdomit si Kṛṣṇu, aby mohli být povýšeni do svého vĕčného přirozeného postavení, života na planetách mimo tento hmotný vesnír. Každá živá bytost je původnĕ nepředstavitelnĕ krásná, inteligentní, bohatá a tak silná, že její duchovní tĕlo žije vĕčnĕ. My se však této vĕčné a blažené situace pošetile vzdáváme, protože nechceme splnit podmínku nutnou pro vĕčný život. Tou podmínkou je stát se milencem Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy. I když je láska ke Kṛṣṇovi tou nejúžasnĕjší extází, která miliónkrát překonává tu nejvĕtší radost v hmotném vesmíru, my svůj láskyplný vztah s Nejvyšším Pánem pošetile přerušíme a umĕle se snažíme být nezávislými požitkáři v této hmotné atmosféře sebeklamu a falešné pýchy.

Živá bytost bude ovlivňována různými druhy utrpení, i když dosáhne vznešených nebeských planet tohoto vesmíru. Každá podmínĕná duše v hmotném svĕtĕ se chce stát tou nejvĕtší osobností, a je proto neustále sužována sobĕ rovnými, kteří mají podobnou touhu. Tato situace je obvykle označována jako „krysí závod“ hmotného svĕta. Tyto krysí dostihy existují dokonce i na úrovni nebeských planet. Protože naše vlastní výsledky nĕkdo nevyhnutelnĕ překoná, bude naše srdce hořet závistí až uvidíme, jak si druzí užívají odmĕn, o které jsme usilovali. I na nebeských planetách tak zažíváme strach, úzkost a smrt, protože celá naše situace je dočasná. Zde použitý příklad je zcela příhodný. Menší krále mohou pro jejich bohatství, moc a slávu obyčejní obyvatelé závistivĕ oslavovat, ale tito králové sami neustále hoří závistí, vztekem a strachem způsobeným rivalitou a hrozbami jiných králů. Podobnĕ jsou pronásledováni závistí a strachem i moderní politici.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura zdůraznil, že podmínĕné duše dychtící získat hmotné štĕstí a vyhnout se hmotnému neštĕstí se uchylují do pohlavních vztahů a odevzdávají se tak tvrdé dřinĕ plodonosných činností. Ti však, kdo jsou osvícení vidí, jak jsou tyto hrubé materialistické snahy v konečném smyslu marné. Naše takzvaná manželka, domov, dĕti, příbuzní, bankovní konto a tak dále jsou pouhá dočasná fantazmagorie, která nedokáže opravdu uspokojit naše smysly ani když je přítomna. Ten, kdo chce v tomto svĕtĕ získat bohatství, je prakticky donucen stát se vrahem své vlastní duše. Z materialistických činností není možné získat potĕšení, protože jsou konány dočasnými smysly v divoké honbĕ za dočasnými smyslovými objekty. Podmínĕná duše, která dosáhne svého cíle zpyšní a začne se před ostatními chvástat, jakoby její dosažené výsledky byly vĕčné. A když je poražena, pohrouží se do nářku. Tento sklon považovat se za konatele je známkou slabé inteligence, protože živá bytost v tomto hmotném tĕle ve skutečnosti pouze touží. S tĕlem samotným hýbou síly hmotné přírody pod kontrolou Boha. Vztahy pána a sluhy, otce a syna, manžela a manželky zahrnují vzájemnou přízeň a služby, které přinášejí pocit hmotného uspokojení. Toto pomíjivé uspokojení však duši nikdy nemůže přinést vĕčný a absolutní prospĕch. Māyā skrze toto dočasné uspokojení duši nutí putovat hmotným svĕtem za relativními odmĕnami udílenými hmotnou přírodou. Živá bytost podle subtilních zákonů karmy získává štĕstí a neštĕstí. Nikdo nemůže získat štĕstí násilím, bez ohledu na to, jak usilovnĕ nebo jak dlouho se snaží. Ti, jejichž inteligence je neznečištĕná, by se proto mĕli odevzdat u lotosových nohou Kṛṣṇy a vzdát se smĕšné honby za trvalým hmotným štĕstím, kterou lze přirovnat k psímu honĕní se za vlastním ocasem.

Verš

tasmād guruṁ prapadyeta
jijñāsuḥ śreya uttamam
śābde pare ca niṣṇātaṁ
brahmaṇy upaśamāśrayam

Synonyma

tasmāt — proto; gurum — duchovního mistra; prapadyeta — mĕl by přijmout útočištĕ u; jijñāsuḥ — zvídavý; śreyaḥ uttamam — ohlednĕ nejvyššího dobra; śābde — ve Védách; pare — v Nejvyšším; ca — a; niṣṇātam — dokonale obeznámeným; brahmaṇi — (s tĕmito dvĕma aspekty) Absolutní Pravdy; upaśama-āśrayam — neochvĕjnĕ odpoutaný od hmotných záležitostí.

Překlad

Každý, kdo vážnĕ touží po skutečném štĕstí, proto musí vyhledat pravého duchovního mistra a přijmout u nĕho útočištĕ v podobĕ zasvĕcení. Kvalifikací pravého gurua je jeho realizace závĕrů písem a schopnost přesvĕdčit o tĕchto závĕrech ostatní. O tĕchto velkých osobnostech, které přijaly útočištĕ u Nejvyššího Pána a vzdaly se všech hmotných úvah, je třeba vĕdĕt, že jsou pravými duchovními mistry.

Význam

Śrīla Śrīdhara Svāmī vysvĕtluje, že slovo śābde označuje védskou literaturu a pare Nejvyšší Osobnost Božstvít. Pravý duchovní mistr musí být niṣṇātam, mít hlubokou zkušenost s autorizovanou védskou literaturou a s praktickou realizací Nejvyšší Osobnosti Božství. Bez znalosti písem a praktické realizace Osobnosti Božství nebude takzvaný guru schopen rozptýlit pochyby svých žáků a tak nebude schopen přivézt upřímného studenta domů, zpátky k Bohu. Znakem realizovaného pochopení Véd a Kṛṣṇy je upaśamāśrayam. Jinými slovy, pravým duchovním mistrem je ten, kdo se zřekl třpytivých iluzí materialistické společnosti, přátelství a lásky.

Každý v hmotném svĕtĕ se chce stát velkým intelektuálem, mocným politikem, milujícím otcem mnoha krásných a přívĕtivých dĕtí, vysoce uznávaným dobrodincem či vysoce obdivovaným a úspĕšným podnikatelem. Žádné z tĕchto hmotných postavení však nemá trvalý základ a nepřináší ani trvalé štĕstí, protože jsou založena na základním nepochopení, kvůli kterému se všichni ztotožňují s hmotným tĕlem.

Každý může okamžitĕ získat zkušenost, že není hmotné tĕlo, ale vĕdomí. I když dojde ke ztrátĕ končetiny, nepřestává existovat jako vĕdomá bytost. V okamžiku smrti je nakonec ztraceno celé tĕlo a živá bytost získá nové. Předbĕžné pochopení naší totožnosti jako vĕdomí se nazývá seberealizace. Nad tímto základním poznáním se však nachází obsáhlé téma týkající se toho, jak živá bytost vstoupila do kolobĕhu 8 400 000 hmotných druhů života. A pokud živá bytost není hmotným tĕlem, ale vĕdomím, musí mít původ na vyšší úrovni.

Trest s sebou nese i možnost odmĕny; mocný človĕk schopný trestat může také odmĕňovat. Existence trestu pro živou bytost, která je nucena přijmout hmotné tĕlo podléhající utrpení v podobĕ zrození, stáří, nemoci a smrti, také logicky zahrnuje možnost odmĕny. Hmotné uspokojování smyslů sice v životĕ mylnĕ považujeme za tu nejvĕtší odmĕnu, ale hmotné štĕstí je ve skutečnosti jiným druhem trestu, protože nás láká pokračovat v kolobĕhu rození a umírání. V západních zemích jsou násilničtí vĕzni umisťováni na samotky, kdežto dobře se chovajícím vĕzňům je nĕkdy za odmĕnu dovoleno pracovat na vĕzeňské zahradĕ či v knihovnĕ. Každé postavení ve vĕznici však je v konečném smyslu trestem. Podobnĕ přítomnost vyšších a nižších druhů hmotného uspokojování smyslů nevysvĕtluje konečnou odmĕnu živé bytosti, kterou musí být přirozený opak trestu v hmotném svĕtĕ. Tou skutečnou odmĕnou je vĕčný život blaženosti a poznání v království Boha, kde trest neexistuje. Královstvím Boha je Vaikuṇṭha neboli ničím nepodmínĕná blaženost. V duchovním svĕtĕ trest neexistuje, je to místo vĕčnĕ se zvĕtšující blaženosti.

Pravým duchovním mistrem je ten, kdo je odborníkem na veškerá tato témata, ne na základĕ své představivosti nebo spekulace, ale na základĕ zralého pochopení autorizované védské literatury, která je literárním projevem bezpříčinné milosti Boha. V Bhagavad-gītĕ (9.3) Pán říká:

aśraddadhānāḥ puruṣā
dharmasyāsya parantapa
aprāpya māṁ nivartante
mṛtyu-saṁsāra-vartmani

„Ó hubiteli nepřátel, ti, kdo nemají víru v tuto oddanou službu, Mĕ nemohou dosáhnout. Proto se vracejí na cestu zrození a smrti v hmotné existenci.“ Duchovní mistr proto musí žáka probudit do vĕčné existence oddané služby. Můžeme použít příklad matky, která brzy ráno přijde do dĕtského pokoje, aby dítĕ vzbudila do školy. Dítĕti se vstávat nechce, ale milující matka ho donutí vstát a pošle ho do školy, aby dostalo vzdĕlání. Podobnĕ probouzí pravý duchovní mistr spící duši a pošle ji do gurukuly neboli āśramu duchovního mistra, kde může být cvičena v dokonalém poznání.

Jestliže má žák o hodnotĕ vĕdomí Kṛṣṇy pochyby, pravý duchovní mistr je musí rozptýlit vyšším poznáním. Ten, kdo o autoritĕ Kṛṣṇy nebo védského poznání sám pochybuje, se nemůže stát pravým duchovním mistrem. Na druhou stranu se však pravým duchovním mistrem může stát jakákoliv lidská bytost, z jakékoliv společenské nebo ekonomické vrstvy, pokud zná vĕdu o Kṛṣṇovi: kibā vipra, kibā nyāsī, śūdra kena naya yei kṛṣṇa-tattva-vettā, sei ̀guru' haya. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl:

yāre dekha, tāre kaha`kṛṣṇa'-upadeśa
āmāra ājñāya guru hañā tāra ei deśa

„Každému řekni, aby následoval pokyny Pána Śrī Kṛṣṇy předložené v Bhagavad-gītĕ a Śrīmad-Bhāgavatamu. Staň se tak duchovním mistrem a snaž se osvobodit každého v této zemi.“ (Cc. Madhya 7.128) Duchovním mistrem se lze stát pouze na pokyn a díky zmocnĕní Nejvyšším Pánem, nikoliv svou vlastní učeností.

Povinností pravého gurua je spojit žáka s Kṛṣṇou. Učenec či meditátor nemá sílu spojit jinou živou bytost s Kṛṣṇou, pokud není s Kṛṣṇou sám spojen. Mnoho příznivců sportu navštĕvuje gymnastické soutĕže a tleská ukázkám obtížných sestav, ale Nejvyšší Osobnost Božství takovým divákem není, a netleská cvikům předvádĕným pošetilými lidmi ve jménu yogy. Nejvyšší Osobnost Božství také nežasne nad obyčejnými pokusy o filozofickou spekulaci, protože Pán už uvedl svůj názor v Bhagavad-gītĕ (śṛṇu me paramaṁ vacaḥ). Kṛṣṇovo slovo je paramaṁ vacaḥ, poslední slovo v poznání. Kṛṣṇa také říká, yaj jñātvā neha bhūyo 'nyaj jñātavyam avaśiṣyate: „Až získáš toto poznání, nezbyde již nic, co bys mĕl poznat.“ Kṛṣṇa své poznání také označuje jako rāja-vidyā, král veškerého poznání.

Pokud se človĕk nestane milencem Kṛṣṇy, bude s ním spojen nepřímo, skrze Pánovu klamnou energii. Představa, že lze Nejvyššího Pána upoutat obyčejnou gymnastikou či pošetilou spekulací o Absolutní Pravdĕ, je zajisté výtvorem māyi. Ten, kdo je s Kṛṣṇou spojen skrze Jeho vnĕjší, klamnou energii, může sloužit pouze jako hmotný mistr, aby spojil své žáky s toutéž klamnou energií. Na druhé stranĕ se však v Bhagavad-gītĕ (9.13) uvádí:

mahātmānas tu māṁ pārtha
daivīṁ prakṛtim āśritāḥ
bhajanty ananya-manaso
jñātvā bhūtādim avyayam

Opravdu velké duše, se odevzdaly Pánovĕ vnitřní energii a mohou s vnitřní energií blaženosti spojit i ostatní. Mahātmā je v Bhagavad-gītĕ popsán takto: vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ. „Zná Mĕ jako příčinu všech příčin a veškerého bytí. Taková velká duše je nesmírnĕ vzácná.“ Právĕ takovému duchovnímu mistrovi, který dosáhl zralého pochopení, že je Vāsudeva vším, je třeba se odevzdat. Śrī Nārada Muni říká, yo vidvān sa gurur hariḥ: tato velká duše má být považována za vnĕjší projev samotného Kṛṣṇy. Kṛṣṇa říká totéž:

ācāryaṁ māṁ vijānīyān
nāvamanyeta karhicit
na martya-buddhyāsūyeta
sarva-devamayo guruḥ

Ācāryu je třeba vidĕt jako Mĕ samotného a nikdy ho žádným způsobem nezneuctít. Nikdo by mu nemĕl závidĕt a považovat ho za obyčejného človĕka, protože je zástupcem všech polobohů.“ (Bhāg. 11.17.27)

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že pokud duchovní mistr nedokáže vyšším poznáním zničit žákovy pochyby, žák postupnĕ v duchovním životĕ propadnĕ malomyslnosti. Protože falešný guru nedokáže dát žákovi Kṛṣṇu podle zásady rasa-varjaṁ raso 'py asya, bude žák znovu přitahován hmotným štĕstím, aniž by dosáhl blaženosti Kṛṣṇovy společnosti. Tento slabý žák slabého duchovního mistra postupnĕ ztratí nadĕji, bude odrazen od své snahy po seberealizaci a znovu uchvácen lákadly iluze, jako jsou ženy, peníze a takzvaná intelektualita založená na spekulaci a představivosti.

Další znaky pravého duchovního mistra jsou v Upadeśāmṛtĕ (1) uvedeny takto:

vāco vegaṁ manasaḥ krodha-vegaṁ
jihvā-vegam udaropastha-vegam
etān vegān yo viṣaheta dhīraḥ
sarvām apīmāṁ pṛthivīṁ sa śiṣyāt

„Rozvážná osoba, která dokáže ovládat touhu mluvit, nenechá se unášet žádostmi mysli, snáší projevy hnĕvu a žádosti jazyka, žaludku a genitálií, je způsobilá přijímat žáky po celém svĕtĕ.“ Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura řekl, upaśamāśrayaṁ krodha-lobhādy-avaśī-bhūtam: pravý duchovní mistr nemůže být ovládán obyčejným hnĕvem, chamtivostí a chtíčem.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje, že na pravého duchovního mistra se může obrátit ten, kdo pochopil marnost hmotné existence. V předchozích dvou verších byla marnost pozemského i nebeského uspokojování smyslů popsána. Přirozeným závĕrem je, že ten, kdo to pochopil, by se mĕl obrátit na pravého duchovního mistra. Pravý duchovní mistr šíří zvukovou vibraci z duchovních planet zvaných Vaikuṇṭhy. Obyvatelé duchovních planet, v čele se samotnou Nejvyšší Osobností Božství, určitĕ nejsou hluší a nĕmí; neustále spolu komunikují skrze neomezenou transcendentální blaženost a poznání. Pravý duchovní mistr dokáže tuto zvukovou vibraci blaženosti a poznání předat svému žákovi. Pravý guru šíří novinky z Vaikuṇṭhy tak jako rádio vysílá svĕtské zprávy. To potvrzuje Narottama dāsa Ṭhākura: golokera prema-dhana, hari-nāma-saṅkīrtana. Duchovní mistr také žákovi předává Kṛṣṇovo svaté jméno, které se od samotného Kṛṣṇy neliší. Pravý guru žáka učí o tom, že jsou všechny živé bytosti s Pánem kvalitativnĕ totožné, ale kvantitativnĕ se liší, a tak svého žáka zapojí do láskyplné služby Pánu. Protože je živá bytost s Pánem kvalitativnĕ totožná a je Jeho částí, existuje mezi nimi vĕčný láskyplný vztah. A protože je mezi nimi kvantitativní rozdíl, je tento vztah vĕčnĕ vztahem služby. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že pokud si človĕk udržuje chuť pro plodonosné činnosti či mentální spekulaci, bude jeho pokrok zastaven, i když mĕl to štĕstí přijmout pravého, vysoce kvalifikovaného gurua. Pokud se však upřímný student pravému duchovnímu mistrovi odevzdá, nejsou na cestĕ předávání dokonalého poznání a blaženosti v oddané službĕ Pánu naprosto žádné překážky.

Verš

tatra bhāgavatān dharmān
śikṣed gurv-ātma-daivataḥ
amāyayānuvṛttyā yais
tuṣyed ātmātma-do hariḥ

Synonyma

tatra — tam (ve společnosti duchovního mistra); bhāgavatān dharmān — vĕdĕ o oddané službĕ; śikṣet — mĕl by se učit; guru-ātma-daivataḥ — ten, pro koho je duchovní mistr celým životem a uctívaným božstvem; amāyayā — bez klamání; anuvṛttyā — vĕrnou službou; yaiḥ — čímž (oddanou službou); tuṣyet — může být uspokojena; ātmā — Nejvyšší Duše; ātma-daḥ — jenž dává sám sebe; hariḥ — Pán Hari.

Překlad

Žák by mĕl duchovního mistra přijmout jako celý svůj život a uctívané božstvo a mĕl by se od nĕho učit procesu čisté oddané služby. Nejvyšší Osobnost Božství Hari, duše všech duší, se svým čistým oddaným rád odevzdá. Žák by se proto mĕl od duchovního mistra učit, jak Pánu sloužit bez neupřímnosti a tak vĕrným a příznivým způsobem, že s ním bude Nejvyšší Pán spokojen a vĕrnému žákovi se odevzdá.

Význam

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho je Pánův sklon odevzdávat se svému čistému oddanému ukázán na případu Baliho Mahārāje, který pro potĕšení Pána Vāmanadevy obĕtoval své vesmírné království. Pán Vāmana byl s nesobeckým odevzdáním Baliho Mahārāje tak spokojen, že se stal vrátným v jeho paláci, když se Bali opĕt stal vládcem vesmíru.

Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že žák má duchovního mistra považovat za své ātmā neboli za celý svůj život, protože skutečný život začíná zasvĕcením pravým duchovním mistrem. Ve snu může sice človĕk zakoušet mnoho zdánlivĕ úžasných či důležitých vĕcí, ale jeho skutečný život začíná, když se probudí. Pravý žák podobnĕ chápe, že je pro nĕho jeho duchovní mistr samotnou podstatou jeho života, protože mu umožnil zrození probuzením do duchovního života.

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho je Nejvyšší Osobnost Božství zdrojem veškeré blaženosti, takže Pánovo odevzdávání se čistému oddanému znamená, že se oddaný ponoří do té nejvyšší možné extáze. V této souvislosti existuje tato śruti-mantra: ānandād dhīmāni bhūtāni jāyante. „Všechna tato stvoření ve skutečnosti pochází z naprosto blaženého Nejvyššího.“ Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dále zdůrazňuje, že požehnaný čistý oddaný, kterému Pán dá sám sebe, může Pána opravdu vidĕt, dotknout se Ho a přímo Mu sloužit.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že by nikdo svého duchovního mistra nemĕl považovat za svĕtskou osobu nebo za sobĕ rovného. Mĕl by duchovního mistra vždy vidĕt pod ochranou lotosových nohou Nejvyššího Pána. Nikdy bychom se nemĕli snažit duchovního mistra zamĕstnat ve své osobní službĕ s myšlenkou ovládat ho kvůli dosažení nĕjakého hmotného zisku. Žák, který opravdu dĕlá pokrok, bude stále více dychtit duchovnímu mistrovi sloužit, díky čemuž zakusí blaženost Nejvyšší Osobnosti Božství.

Śrīla Rūpa Gosvāmī určil pro pokrok upřímného žáka čtyři předbĕžné zásady:

guru-pādāśrayas tasmāt
kṛṣṇa-dīkṣādi-śikṣaṇam
viśrambheṇa guroḥ sevā
sādhu-vartmānuvartanam

„1. Přijmout útočištĕ u lotosových nohou pravého duchovního mistra, 2. nechat se duchovním mistrem zasvĕtit a učit se od nĕho, jak konat oddanou službu, 3. s vírou a oddaností následovat pokyny duchovního mistra, a 4. pod vedením duchovního mistra následovat ve stopách velkých ācāryů (učitelů).“ (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.74) Ten, kdo tyto předbĕžné povinnosti splnil, je kvalifikovaný vychutnávat si Śrīmad-Bhāgavatam.

Ten, kdo opravdu vyslechne zvukovou vibraci Śrīmad-Bhāgavatamu takovou, jaká je, se zbaví touhy po smyslovém požitku a mentální spekulaci, a je šťastný a spokojený ve službĕ Pánu Kṛṣṇovi.

yasyāṁ vai śrūyamāṇāyāṁ
kṛṣṇe parama-pūruṣe
bhaktir utpadyate puṁsaḥ
śoka-moha-bhayāpahā

„Pouhým nasloucháním Śrīmad-Bhāgavatamu se začne ihned probouzet cit pro láskyplnou oddanou službu Pánu Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, který zháší plameny nářku, iluze a strachu.“ (Bhāg. 1.7.7) Śrīmad-Bhāgavatamu bychom mĕli naslouchat od pravého duchovního mistra, který dokáže zkušenĕ zamĕstnat sklon milovat Kṛṣṇu povstávající z naslouchání transcendentálnímu zvuku Bhāgavatamu. Tato transcendentální autorizovaná činnost se nazývá bhāgavata-dharma. V Mezinárodní společnosti pro vĕdomí Kṛṣṇy jsou tisíce autorizovaných činností spojených s misionářskými činnostmi společnosti. Nasloucháním Śrīmad Bhāgavatamu a konáním tĕchto činností cítí členové společnosti úlevu od śoka (nářku), moha (iluze) a bhaya (strachu).

Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura mohou ti, kdo dosáhli zralého pochopení transcendentální zvukové vibrace Śrīmad-Bhāgavatamu přijmout řád tridaṇḍi-sannyāsu, jak je popsáno v Haṁsa-gītĕ, třinácté kapitole tohoto zpĕvu. Takzvaný vaiṣṇava, který z rozmaru zanedbává přísné ovládání tĕla, mysli a řeči, nemůže ve skutečnosti útočištĕ u lotosových nohou pravého duchovního mistra přijmout. Tento rozmarný požitkář se může předvádĕt přijetím roucha a daṇḍy vaiṣṇavského sannyāsīho, ale nedosáhne vytouženého výsledku, lásky ke Kṛṣṇovi. Pravý vaiṣṇava by mĕl neúnavnĕ pracovat na tom, aby se zbavil sebemenších stop smyslového požitku a mentální spekulace a se srdcem naplnĕným láskou následoval pokyny svého pravého duchovního mistra. Neustálým vzpomínáním na vznešené postavení pravého duchovního mistra žák dosáhne útočištĕ u lotosových nohou Kṛṣṇy.

Verš

sarvato manaso ’saṅgam
ādau saṅgaṁ ca sādhuṣu
dayāṁ maitrīṁ praśrayaṁ ca
bhūteṣv addhā yathocitam

Synonyma

sarvataḥ — všude; manasaḥ — mysli; asaṅgam — odpoutanost; ādau — na začátku; saṅgam — společnost; ca — a; sādhuṣu — se svatými osobami; dayām — milost; maitrīm — přátelství; praśrayam — úctu; ca — a; bhūteṣu — ke všem živým bytostem; addhā — tak; yathā ucitam — jak je vhodné.

Překlad

Upřímný žák by se mĕl učit odpoutat mysl ode všeho hmotného a pozitivnĕ rozvíjet sdružování se svým duchovním mistrem a ostatními svatými oddanými. Mĕl by být milostivý k tĕm, kdo jsou na nižší úrovni, rozvíjet přátelství s tĕmi na stejné úrovni a pokornĕ sloužit tĕm ve vyšším duchovním postavení. Tak by se mĕl učit správnému jednání se všemi živými bytostmi.

Význam

Śrīla Madhvācārya cituje z Garuḍa Purāṇy aby ukázal, že ti, kdo se v tomto vesmíru narodí jako polobozi, velcí ṛṣiové nebo zbožné lidské bytosti, jsou považováni za santy neboli svaté osoby. Bhagavad-gītā uvádí, traiguṇya-viṣayā vedāḥ: kultura varṇāśramy popsaná ve védské literatuře se zabývá hlavnĕ živými bytostmi zmítajícími se pod vlivem tří kvalit hmotné přírody. Védská literatura tyto podmínĕné duše učí, že hmotného štĕstí lze dosáhnout pouze zbožnými činnostmi. Polobozi tedy z tohoto hlediska mají být považováni za nejzbožnĕjší živé bytosti v rámci tří kvalit hmotné přírody. Ṛṣiové neboli velcí svatí mystici ve vesmíru, kteří jsou schopni cestovat vlastní vůlí na různé planety a kteří rozvíjejí mystické síly, mají být řazeni na ponĕkud nižší úroveň než polobozi. Lidské bytosti na zemi, které dokonale provádĕjí védské obřady, mají být řazeni na třetí čili nejnižší úroveň santů neboli svatých osob. Oddaný Pána je však nad třemi kvalitami hmotné přírody. V Bhagavad-gītĕ (14.26) Pán Kṛṣṇa říká:

māṁ ca yo 'vyabhicāreṇa
bhakti-yogena sevate
sa guṇān samatītyaitān
brahma-bhūyāya kalpate

„Kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitĕ překonává kvality hmotné přírody a tak se dostává na úroveň Brahmanu.“ Pán Kṛṣṇa tak jasnĕ říká, že vaiṣṇava, který nepoklesne z dodržování zásad bhakti-yogy, se nachází nad třemi kvalitami přírody. Pán Kṛṣṇa Arjunu, kṛṣṇa-bhaktu, nabádá, aby tyto tři hmotné kvality iluzorního stvoření māyi (nistraiguṇyo bhavārjuna) transcendoval. V osmnácté kapitole Bhagavad-gīty (18.40) však Pán říká:

na tad asti pṛthivyāṁ vā
divi deveṣu vā punaḥ
sattvaṁ prakṛti-jair muktaṁ
yad ebhiḥ syāt tribhir guṇaiḥ

„Ani zde, ani mezi polobohy na vyšších planetárních soustavách nenajdeme bytost, která by byla oproštĕna od tĕchto tří kvalit pocházejících z hmotné přírody.“ Polobozi se proto znečištĕní třemi kvalitami hmotné přírody nevyhnou, kdežto čistý oddaný se ve skutečnosti stává guṇātītou neboli transcendentálním vlivu māyi.

Človĕk by proto mĕl rozvíjet vztah s uttama-adhikārīm neboli čistým oddaným Pána, jak bylo řečeno dříve (Bhāg. 11.3.21):

tasmād guruṁ prapadyeta
jijñāsuḥ śreya uttamam
śābde pare ca niṣṇātaṁ
brahmaṇy upaśamāśrayam

„Každý, kdo vážnĕ touží po skutečném štĕstí, proto musí vyhledat pravého duchovního mistra a přijmout u nĕho útočištĕ v podobĕ zasvĕcení. Kvalifikací pravého duchovního mistra je jeho realizace závĕrů písem a schopnost přesvĕdčit o tĕchto závĕrech ostatní. O tĕchto velkých osobnostech, které přijaly útočištĕ u Nejvyššího Pána a vzdaly se všech hmotných úvah, je třeba vĕdĕt, že jsou pravými duchovními mistry.“

Na druhou stranu bychom se mĕli vyhnout společnosti materialisty, i kdyby tato osoba navenek zpívala svatá jména Kṛṣṇy. Śrīla Rūpa Gosvāmī v tomto ohledu radí:

kṛṣṇeti yasya giri taṁ manasādriyeta
dīkṣāsti cet praṇatibhiś ca bhajantam īśam
śuśrūṣayā bhajana-vijñam ananyam anya-
nindādi-śūnya-hṛdam īpsita-saṅga-labdhyā

V mysli můžeme projevovat úctu každé živé bytosti, která zpívá svaté jméno Kṛṣṇy, ale mĕli bychom se vyhnout důvĕrného sdružování se s materialistickými osobami, zvláštĕ s tĕmi, kdo jsou připoutáni k sexuálnímu požitku. Tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam. Společnost smyslné osoby připoutané k ženám je jistou cestou do pekla.

Pokud však materialista přijde za čistým oddaným s upřímnou touhou naslouchat o hmotném pokroku, může mu tento prvotřídní oddaný poskytnout svou milostivou společnost za předpokladu, že zámĕrem tohoto setkání je pokrok v oddané službĕ Kṛṣṇovi. Díky této společnosti se může i materialista postupnĕ stát čistým oddaným Kṛṣṇy. Pokud pokročilý oddaný není schopen materialistu zamĕstnat oddanou službou Kṛṣṇovi, má toto sdružování se přísnĕ zakázáno.

V Garuḍa Purāṇĕ je řečeno:

viśeṣataḥ svottameṣu
vinā saṅgaṁ na mucyate
sva-nīceṣu tu deveṣu
vinā saṅgaṁ na pūryate

„Bez společnosti čistého oddaného Pána nemůže být nikdo osvobozen. A život toho, kdo neprokáže milost osobám v nižším postavení, bude povrchní.“ Naší praktickou zkušeností v hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy je, že ti, kdo svou milost šíří kázáním Kṛṣṇova poselství, dĕlají rychlý duchovní pokrok a jejich život je naplnĕn transcendentální blažeností. Ti, kdo tuto milostivost opomíjejí a nezajímají je misionářské činnosti hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy, nejsou naplnĕni transcendentální blažeností, jak je zde vyjádřeno slovem pūryate. A protože tyto osoby nejsou naplnĕny transcendentální blažeností, budou se zajisté snažit své životy naplnit hmotnou radostí v podobĕ smyslového požitku a mentální spekulace, společnosti žen, čtení nesčetných svĕtských románů, novin, časopisů a tak dále. Podle Śrī Caitanyi Mahāprabhua jsou kazatelské činnosti hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy ānandāmbudhi-vardhanam, vĕčnĕ se zvĕtšující oceán blaženosti. Misionářské činnosti jsou založeny na zásadĕ dayām neboli milosti k pokleslým. Ti, kdo opravdu káží, jsou osvĕženi sdružováním se s ostatními kazateli. Tomu se říká maitrīm neboli přátelství mezi rovnými. Síla konat tyto kazatelské činnosti, stejnĕ jako správné vedení při rozdávání Kṛṣṇova poselství, přichází skrze zásadu praśrayam neboli pokornou službu u lotosových nohou duchovních autorit, jako je duchovní mistr. Ten, kdo upřímnĕ káže nauku o vĕdomí Kṛṣṇy pod vedením pravého duchovního mistra a ve společnosti dalších kazatelů, dokonale naplňuje výrok tohoto verše Śrīmad-Bhāgavatamu, a tak dospĕje do bodu sarvato manaso 'saṅgam, neboli naprosté odpoutanosti od Pánovy klamné energie. Caitanya Mahāprabhu řekl lava-mātra sādhu-saṅge sarva-siddhi haya. Připoutaností k Pánovým oddaným človĕk dosáhne veškeré životní dokonalosti a vrátí se domů, zpátky k Bohu.

Ten, kdo žije hříšným životem a opomíjí tak nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství, zcela jistĕ není milostivý. Ten, kdo nebere ohled na svoje vĕčné postavení nedílné části Nejvyššího Pána a místo toho se více a více pokrývá hmotnou iluzí v podobĕ dočasných označení – „jsem Američan“, „jsem Rus“, „jsem Ind“, „jsem černoch“, „jsem bĕloch“ a tak dále – zcela jistĕ zabíjí svou duši a nelze ho považovat za milostivého. Podobnĕ nemohou být za milostivé považováni ti, kdo jedením masa, ryb a vajec podporují zabíjení zvířat. Nĕkdy se uvádí argument, že ten, kdo neubližuje druhým, je dokonale zbožný. My jsme však nyní ve stavu nevĕdomosti a vůbec nechápeme, jaké následky nám naše současné chování v budoucnosti přinese. Nevĕdomé vychoubání se, že neubližujeme druhým, aniž bychom si uvĕdomovali jemné přírodní zákony, nikoho zbožným nečiní. Zbožným se človĕk stává tehdy, když se podřídí zákonům Boha, které samotný Pán přednesl v Bhagavad-gītĕ. Dokud je živá bytost tak šílenĕ zamilovaná do svých mentálních spekulací, které ji unášejí jako vlny oceánu, nemůže proces oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství pochopit. Mentální spekulace založené na naší zkušenosti s různorodými výtvory Pánovy klamné energie nás nemohou přivést k dokonalému poznání. Musíme se vzdát materialistické společnosti a sdružovat se s čistými oddanými Pána, kteří dvacet čtyři hodin dennĕ dokonale tĕší Nejvyššího Pána.

Mĕli bychom rozvíjet vztahy s tĕmi, kdo jsou v oddané službĕ pokročilejší než my. Náš pokrok lze mĕřit podle toho, jak jsme odpoutáni od smyslového požitku a schopni předávat nauku o vĕdomí Kṛṣṇy ostatním. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura k tomu řekl, chāḍiyā vaiṣṇava-sevā, nistāra pāyeche kebā: „Kdo je schopen dosáhnout osvobození, pokud se vzdá služby vaiṣṇavům?“ Služba lotosovým nohám čistých oddaných každého okamžitĕ osvítí duchovním poznáním. Všechny takzvané radosti hmotného svĕta vrcholící v různých sexuálních fantaziích a neosobních vizích sebe jako Boha jsou zbytečné pro toho, kdo získal milost lotosových nohou čistého oddaného Kṛṣṇy. Celé hmotné stvoření je přirovnáno k nepatrné bublinĕ v oceánu. Hmotný vesmír spočívá na duchovní energii Pána zvané brahmajyoti, tak jako se bezvýznamná bublina vznáší na energii neomezeného oceánu. Sloužením lotosovým nohám čistého oddaného lze vstoupit do oceánu vĕčného štĕstí a zakusit své přirozené postavení služebníka Kṛṣṇy. Milost vaiṣṇavů je neomezená a ten, kdo tuto milost ochutnal, se nestará o halucinace takzvané hmotné radosti nebo mentální spekulace, ale šílí po lotosových nohách Kṛṣṇy. Milost vaiṣṇavů je důležitá a mocná jako Kṛṣṇa samotný, kdežto neosobní spekulace a beznadĕjné sny o společnosti, přátelství a lásce jsou jen různé způsoby, kterými māyā podvádí podmínĕné duše a udržuje je v neustálém zklamání.

Verš

śaucaṁ tapas titikṣāṁ ca
maunaṁ svādhyāyam ārjavam
brahmacaryam ahiṁsāṁ ca
samatvaṁ dvandva-saṁjñayoḥ

Synonyma

śaucam — čistotnost; tapaḥ — askeze; titikṣām — snášenlivost; ca — a; maunam — mlčenlivost; svādhyāyam — studium véd; ārjavam — upřímnost; brahmacaryam — celibát; ahiṁsām — nenásilí; ca — a; samatvam — vyrovnanost; dvandva-saṁjñayoḥ — v protikladných situacích.

Překlad

Aby mohl žák sloužit duchovnímu mistrovi, musí se naučit čistotnosti, askezi, snášenlivosti, mlčenlivosti, studiu védského poznání, upřímnosti, celibátu, nenásilí a vyrovnanosti uprostřed protikladů, jako je horko či zima, štĕstí či neštĕstí.

Význam

Śaucam, neboli „čistotnost“ znamená čistotnost vnitřní i vnĕjší. Zevnĕjšek je třeba udržovat v čistotĕ koupelí vodou a mýdlem alespoň jednou, a je-li to možné třikrát dennĕ. Vnitřnĕ je človĕk považován za čistého, pokud je zbaven znečištĕní pýchy a egoismu. Tapaḥ neboli „askeze“ znamená zůstat neochvĕjný v konání své správné životní povinnosti i přes nerozumná nutkání mysli. Zvláštĕ je nutné ovládat hnĕv a touhu po nevázaném sexu. Pokud lidská bytost neovládá nutkání chtíče, hnĕvu a chamtivosti, ztrácí schopnost pochopit svoji skutečnou situaci. Lidský život je zlatá příležitost k vyřešení zdrcujících problémů rození, smrti, stáří a nemoci. Viṣṇu Purāṇa (3.8.9) uvádí:

varṇāśramācāra-vatā
puruṣeṇa paraḥ pumān
viṣṇur ārādhyate panthā
nānyat tat-toṣa-kāraṇam

Každá živá bytost může dosáhnout duchovní dokonalosti tím, že plody své předepsané práce odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇuovi. Také v Bhagavad-gītĕ (18.45) Pán Kṛṣṇa jasnĕ říká: sve sve karmaṇy abhirataḥ saṁsiddhiṁ labhate naraḥ. Není nutné přijmout život v klášteře nebo žít v lese jako yogī; dokonalosti lze dosáhnout vĕnováním svých předepsaných povinností Nejvyššímu Pánu. Také Bhaktivinoda Ṭhākura řekl: nāmāśraya kari' yatane tumi, thakaha āpana kāje. Ten, kdo upřímnĕ přijme útočištĕ u svatých jmen Kṛṣṇy zpíváním Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, dosáhne duchovní dokonalosti i uprostřed svých bĕžných každodenních čiností. Pokud však naneštĕstí lidská bytost zanedbá usmĕrňující zásady civilizovaného života zakazující nezákonný sex, jedení masa, požívání omamných látek a hazard, bude zcela jistĕ přemožena vlnami chtíče a hnĕvu, které zcela překryjí její vĕdomí reality duchovního života a přimĕjí ji zabývat se fantasmagorií dočasného hmotného tĕla. Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ (3.39) říká:

āvṛtaṁ jñānam etena
jñānino nitya-vairiṇā
kāma-rūpeṇa kaunteya
duṣpūreṇānalena ca

„Tak je čisté vĕdomí znalé živé bytosti zahaleno jejím vĕčným nepřítelem v podobĕ chtíče, který není nikdy ukojen a spaluje jako oheň.“ Slovo tapaḥ neboli „odříkání“ v tomto verši tedy vyjadřuje nutnost vytrvat v konání své předepsané povinnosti a nezačít být kvůli vlnám chtíče, hnĕvu a chamtivosti netrpĕlivý nebo neusmĕrnĕný.

Slovo titikṣām, „snášenlivost“, vyjadřuje, že transcendentalista musí promíjet. Hmotný svĕt je plný trapných a dráždivých situací, a pokud nemáme sklon opravdu promíjet, budeme nakaženi pomstychtivou mentalitou, která zničí naše duchovní vĕdomí. Maunam, „mlčenlivost“, znamená, že bychom nemĕli hovořit o bezcenných nebo pošetilých tématech, ale o skutečných problémech lidského života, jako je návrat domů, zpĕt k Bohu. Naprostá mlčenlivost je znakem nevĕdomosti. Kámen je tichý, protože nemá vĕdomí. Protože má každá vĕc svůj duchovní protĕjšek, obsahují védské śāstry negativní i pozitivní pokyny. K negativnímu pokynu týkajícímu se řeči existuje pozitivní pokyn neustále mluvit o Kṛṣṇovi. Satataṁ kīrtayanto mām. Mĕli bychom neustále hovořit o Nejvyšším Pánu, Osobnosti Božství, opĕvovat Jeho svaté jméno, slávu, zábavy, doprovod, a tak dále. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je také uvedeno: śrotavyaḥ kīrtitavyaś ca dhyeyaḥ pūjyaś ca nityadā. Mĕli bychom neustále naslouchat o Nejvyšší Osobnosti Božství Kṛṣṇovi, opĕvovat Ho, meditovat o Nĕm a uctívat Jej. Ve dvacátém prvním verši této kapitoly bylo uvedeno: śābde pare ca niṣṇātam. Pravý duchovní mistr je odborníkem na śābde pare neboli transcendentální zvukovou vibraci popisující duchovní svĕt. Človĕk si nemůže zachovat prázdnou hlavu nebo mlčení, jak tvrdí pošetilí zastánci vymyšlených soustav meditace a yogy. Mĕli bychom být tak pohrouženi do láskyplné služby Kṛṣṇovi a tak láskyplnĕ přitahováni k chvále Kṛṣṇy, že nám nezbyde ani chvíle na mluvení nesmyslů. To je význam slova maunam.

Svādhyāyam znamená studovat podle své osobní schopnosti Védy a také je učit ostatní. V Bhagavad-gītĕ je zmínka o tom, že brāhmaṇa by se mĕl vyznačovat jñānou a vijñānou, znalostí písem a jeho praktickou realizovanou aplikací. Zvláštĕ bychom mĕli studovat knihy, které zvĕtšují naši touhu sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství. Jeho Božská Milost Oṁ Viṣṇupāda Paramahaṁsa Parivrājakācārya Aṣṭottara-śata Śrī Śrīmad Bhaktivedanta Swami Prabhupāda bĕhem nĕkolika krátkých let napsal celou knihovnu transcendentálního poznání. Po celém svĕtĕ dnes prakticky vidíme, že princip svādhyāyam neboli studium Véd aplikovaný na tyto knihy, jako je Śrīmad-Bhāgavatam, Bhagavad-gītā taková jaká je, Caitanya-caritāmṛta a Nektar oddanosti, upřímného čtenáře naplní extatickým odhodláním sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství. Celá Mezinárodní společnost pro vĕdomí Kṛṣṇy se šíří po celém svĕtĕ díky této transcendentální literatuře. Svādhyāyam neznamená spekulativní nebo vymyšlené výklady náboženských textů, ani snahu číst mnoho knih pro zvĕtšení svého pseudovĕhlasu takzvaného učence. Číst bychom mĕli knihy, které podnĕcují k praktickému duchovnímu pokroku v poznání a odříkání, jak ukazují knihy Śrīly Prabhupādy.

Slovo ārjavam znamená upřímnost či přímočarost. Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho je slovo svacchatām, neboli „čistota, průzračnost“, synonymem přímočarosti. Dokud človĕk nemá čisté vĕdomí, bude používat mnohé zvrhlé způsoby. Přímočarost neznamená ve jménu poctivosti urážet druhé, ale říkat pokornĕ pravdu. Slovo brahmacaryam, neboli „celibát“, znamená buď naprosté zřeknutí se společnosti žen, nebo přísné následování védských zásad života hospodáře, která omezují sex pouze za účelem plození svatých dĕtí. Ahiṁsām znamená, že bychom se vůči žádné živé bytosti nemĕli dopouštĕt násilí. Dokud si človĕk není vĕdom jemných zákonů karmy, které živé bytosti přinášejí požitek a utrpení, nemůže ahiṁsu neboli nenásilí opravdu dodržovat. Hmotný svĕt je v konečném smyslu plný násilí a násilné jsou i samy zákony přírody, které každé živé bytosti vnucují stáří, nemoc a smrt. Pokud tedy nĕkdo dokáže přesvĕdčit druhé, aby se odevzdali Kṛṣṇovi a osvobodili se tak z vlivu násilných zákonů hmotné přírody, je to dokonalost ahiṁsy.

Samatvaṁ dvandva-saṁjñayoḥ znamená, že je třeba zachovat chladnou hlavu i tehdy, když se projeví rušivé hmotné protiklady. Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ (2.14) říká:

mātrā-sparśās tu kaunteya
śītoṣṇa-sukha duḥkha-dāḥ
āgamāpāyino 'nityās
tāṁs titikṣasva bhārata

„Ó synu Kuntī, dočasné příchody a odchody štĕstí a neštĕstí jsou jako příchody a odchody zimních a letních období. Pocházejí ze smyslového vnímání, ó potomku Bharaty, a živá bytost se je musí naučit snášet, aniž by jimi byla rozrušena.“

Verš

sarvatrātmeśvarānvīkṣāṁ
kaivalyam aniketatām
vivikta-cīra-vasanaṁ
santoṣaṁ yena kenacit

Synonyma

sarvatra — všude; ātma — pro své skutečné já; īśvara — a pro Nejvyšší Osobnost Božství; anvīkṣām — meditace v podobĕ neustálého hledĕní na; kaivalyam — ústraní; aniketatām — bez stálého obydlí; vivikta-cīra — cáry látek nalezené na odlehlých místech; vasanam — nosit; santoṣam — spokojenost; yena kenacit — s čímkoliv.

Překlad

Človĕk by mĕl meditovat tak, že se neustále vidí jako vĕčná vĕdomá duše a Pána jako absolutního vládce všeho. Pro posílení této meditace by mĕl žít v ústraní a vzdát se falešné připoutanosti ke svému domovu a všemu, co se k nĕmu vztahuje. Mĕl by přestat zdobit dočasné hmotné tĕlo a místo toho se oblékat do cárů šatů ze smetišť nebo do kůry stromů. Tak by se mĕl učit spokojenosti v jakékoliv hnotné situaci.

Význam

Kaivalyam neboli život v ústraní znamená místo, kde není svĕtský ruch. Mĕli bychom proto žít ve společnosti vaiṣṇavů, kde je společným cílem pokrok ve vĕdomí Kṛṣṇy. Zvláštĕ v Kali-yuze hrozí, že snaha o fyzickou samotu vyústí v degradaci či šílenství. Aniketatām znamená, že bychom nemĕli být omámeni pomíjivým uspokojením „sladkého domova“, který může být nepředvídatelnými okolnostmi vytvořenými našimi předchozími činnostmi každou chvíli zničen. Oblékat se do kůry stromů nebo cárů vyhozených šatů není v dnešní dobĕ v moderních mĕstech možné. Lidská kultura v dřívĕjších dobách tyto praktiky tapasya neboli askeze v zájmu duchovního pokroku uznávala. V současnosti je však nejnaléhavĕjší potřebou kázání poselství Bhagavad-gīty v celé lidské společnosti. Vaiṣṇavům se proto doporučuje, aby oblékali čisté a upravené oblečení, které vkusnĕ zakrývá tĕlo, aby se podmínĕné duše nedĕsily a necítily k strohé askezi vaiṣṇavů odpor. Podmínĕné duše v Kali-yuze jsou extrémnĕ připoutány k hmotnému smyslovému požitku a přísnou askezi nedokáží ocenit. Spíše ji považují za odporné odmítání tĕla. Pro duchovní pokrok je askeze samozřejmĕ nutná, ale praktický příklad předložený Śrīlou Prabhupādou jeho úspĕšným šířením hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy je, že by se všechny hmotné vĕci mĕly použít k tomu, aby lidi přivedly k vĕdomí Kṛṣṇy. Vaiṣṇavové proto nĕkdy mohou za účelem vyššího principu šíření vĕdomí Kṛṣṇy nosit obyčejné oblečení. V každém případĕ bychom se mĕli učit spokojenosti za všech hmotných okolností a připravovat se tak na okamžik smrti. Podle Bhagavad-gīty nás vĕdomí, které jsme si vytvořili v tomto životĕ, přenese v okamžiku smrti do budoucí situace. Lidský život proto lze vnímat jako cvičení úspĕšného soustředĕní mysli na Absolutní Pravdu v tvrdé zkoušce smrti.

Verš

śraddhāṁ bhāgavate śāstre
’nindām anyatra cāpi hi
mano-vāk-karma-daṇḍaṁ ca
satyaṁ śama-damāv api

Synonyma

śraddhām — víru; bhāgavate — ve vztahu k Nejvyššímu Pánu; śāstre — v písmo; anindām — nepomlouvat; anyatra — ostatní; ca — také; api hi — vskutku; manaḥ — mysli; vāk — řeči; karma — a svých činností; daṇḍam — přísné ovládání; ca — a; satyam — pravdomluvnost; śama — ovládání mysli; damau — a vnĕjších smyslů; api — také.

Překlad

Človĕk by mĕl mít pevnou víru, že veškerého úspĕchu v životĕ dosáhne následováním písem, která popisují slávu Nejvyšší Osobnosti Božství, Bhagavāna. Zároveň by se mĕl vyhnout pomluvám jiných písem. Mĕl by přísnĕ ovládat svou mysl, řeč i tĕlesné činnosti, vždy mluvit jen pravdu a zcela si podmanit mysl a smysly.

Význam

V Caitanya-caritāmṛtĕ (Madhya 22.62) je předložena tato definice śraddhy, neboli víry:

̀śraddhā'-śabde – viśvāsa kahe sudṛḍha niścaya
kṛṣṇe bhakti kaile sarva-karma kṛta haya

Śraddhā“ je jistá, pevná víra, že prokazováním transcendentální láskyplné služby Kṛṣṇovi jsou zároveň vykonány všechny vedlejší činnosti. Taková víra je pro konání oddané služby příznivá.“ Oddaný by proto mĕl mít důvĕru, že konáním pokynů bhāgavata-śāstry neboli védské literatury, která přímo, nikoliv nepřímo, popisuje oddanou službu Nejvyšší Osobnost Božství, snadno dosáhne veškerého poznání a dokonalosti života.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura znamená mano-vāk-kāya-daṇḍam neboli přísné ovládání mysli, řeči a tĕlesných činností mānasa-vācika-kāyika-vikarma-rāhityam; což znamená přísnĕ zavrhnout veškeré hříšné činnosti mysli, řeči i tĕla. Śrīla Prabhupāda opakovanĕ zdůrazňoval, že ovládání smyslů neznamená ukončit smyslové činnosti, a tak se podobat mrtvole, ale spíše své mentální, verbální a tĕlesné činnosti zapojit ve službĕ Kṛṣṇovi. Śrīla Rūpa Gosvāmī řekl:

īhā yasya harer dāsye
karmaṇā manasā girā
nikhilāsv apy avasthāsu
jīvan-muktaḥ sa ucyate

„Ten, kdo své tĕlo, mysl, inteligenci a slova používá s vĕdomím Kṛṣṇy ve službĕ Kṛṣṇovi, je osvobozen již v hmotném svĕtĕ, přestože může být zamĕstnán mnoha takzvanými hmotnými činnostmi.“ (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.187) Zamĕstnáním smyslů, mysli, inteligence a řeči dvacet čtyři hodin dennĕ ve službĕ Kṛṣṇovi oddaný dosáhne vikarma-rāhityam neboli osvobození od neautorizovaných, hříšných činností. Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ říká, že osvobození od klamné duality hmotné přírody (samatvaṁ dvandva-saṁjñayoḥ) mohou dosáhnout pouze ty zbožné bytosti, které jsou vikarma-rahita, zcela oproštĕny od hříšného života. Pán říká:

yeṣāṁ tv anta-gataṁ pāpaṁ
janānāṁ punya-karmaṇām
te dvandva-moha-nirmuktā
bhajante māṁ dṛḍha-vratāḥ

„Ti, kdo jednali zbožnĕ v tomto i v dřívĕjších životech a jejichž hříšné činnosti jsou zcela vymazány, jsou nedotčeni protiklady, z nichž sestává iluze, a s rozhodností Mi slouží.“ (Bg. 7.28) Ve významu k tomuto verši Jeho Božská Milost Śrīla Prabhupāda uvedl: „V tomto verši je zmínka o tom, kdo je způsobilý dosáhnout transcendentální úrovnĕ. Pro hříšné, ateistické, pošetilé a nečestné lidi je příliš obtížné překonat dvojnost v podobĕ touhy a nenávisti. Jedinĕ ti, kdo žili podle usmĕrňujících náboženských zásad, jednali zbožnĕ a překonali reakce za své hříšné činy, jsou schopni přijmout oddanou službu za svou a postupnĕ dospĕt k čistému poznání Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství, o nĕmž poté v transu meditují. Tak vypadá proces umožňující spočinout na duchovní úrovni. Toho lze dosáhnout při rozvíjení vĕdomí Kṛṣṇy ve styku s čistými oddanými, neboť v jejich společnosti může být každý osvobozen od iluze.“

Śrīla Madhvācārya cituje tento výrok z Brahmāṇḍa Purāṇy: „Človĕk by mĕl mít naprostou víru v transcendentální literaturu, jako je Śrīmad-Bhāgavatam a podobná literatura, která přímo opĕvuje Nejvyšší Osobnost Božství. Mĕl by také vĕřit vaiṣṇavským tantrám, původním Védám a Mahābhāratĕ, do které patří Bhagavad-gītā, a která je považována za pátou Védu. Védské poznání pochází z dechu Viṣṇua, a védská literatura byla sestavena Śrīlou Vyāsadevou, inkarnací Viṣṇua. Veškerou tuto védskou literaturu tedy vyslovil osobnĕ Pán Viṣṇu.

„Existuje další védská literatura zvaná kalā-vidyā, která učí o hmotných umĕních a vĕdách. Protože jsou však všechny tyto védské druhy umĕní a vĕdních oborů v konečném smyslu určeny k oddané službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, Keśavovi, nemĕly by svaté osoby ve stavu odříkání tuto zdánlivĕ svĕtskou literaturu pomlouvat. Tato druhotná literatura je nepřímo spojena s Nejvyšším Pánem, a človĕk by se za její pomlouvání mohl dostat do pekla.

Śraddhā označuje vĕrný postoj, který lze rozdĕlit do dvou skupin. Prvním druhem víry je pevné přesvĕdčení, že veškeré výroky rozmanité védské literatury jsou pravdivé. Jinými slovy, pochopení, že védské poznání obecnĕ je bezchybné, se nazývá śraddhā neboli víra. Druhým typem je víra v to, že človĕk musí příslušné pokyny védské literatury osobnĕ vykonat, aby dosáhl svého životního cíle. Oddaný Nejvyššího Pána by proto mĕl první druh víry uplatnit na různé kalā-vidyi neboli védská hmotná umĕní a vĕdy, ale nemĕl by je přijímat jako smĕrodatná co se týče jeho osobního životního cíle. Nemĕl by také konat žádné védské pokyny, které jsou v rozporu s pokyny vaiṣṇavských písmem, jako je Pañcarātra.

Človĕk by tak mĕl s vírou přijmout skutečnost, že veškerá védská literatura přímo či nepřímo popisuje Nejvyšší Osobnost Božství a nemĕl by pomlouvat žádnou její část. Pomlouvání védské literatury způsobí zabřednutí do temnoty nevĕdomosti, ať se ho dopustí Pán Brahmā nebo nĕjaké jiné stvoření až po úroveň nepatrných nehybných druhů jako jsou stromy či kameny. Surové – polobozi, velcí mudrci a oddaní Pána – by proto mĕli vĕdĕt, že pañcarātrická literatura, tak jako čtyři Védy, původní Rāmāyaṇa, Śrīmad-Bhāgavatam i ostatní Purāṇy, a Mahābhārata jsou védská písma ustanovující svrchovanost Nejvyšší Osobnosti Božství a výjimečné transcendentální postavení Pánových oddaných podle úrovnĕ jejich duchovního pokroku. Jakékoliv jiné pojetí védské literatury je třeba považovat za iluzi. Ve všech autorizovaných náboženských textech je konečným cílem pochopení to, že Nejvyšší Osobnost Božství je vládcem všeho a všech, a že Pánovi oddaní se od Nĕho neliší, i když je musíme chápat podle úrovnĕ jejich duchovního pokroku.“ Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ říká, vedaiś ca sarvair aham eva vedyo vedānta-kṛd veda-vid eva cāham: „Studiem Véd Mne lze poznat, neboť Já jsem sestavil Vedāntu, a jsem znalcem Véd.“ Pán také říká:

yasmāt kṣaram atīto 'ham
akṣarād api cottamaḥ
ato 'smi loke vede ca
prathitaḥ puruṣottamaḥ

„Jelikož jsem transcendentální, nad chybujícími i bezchybnými, a protože jsem nejvĕtší, jsem oslavován na svĕtĕ i ve Védách jako Nejvyšší Osoba.“ (Bg. 15.18)

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura se zmiňuje o tom, že človĕk nemůže rozvinout božské vlastnosti zmínĕné v předchozích verších, dokud nepřijme útočištĕ u lotosových nohou pravého vaiṣṇavského duchovního mistra. Tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam. V této souvislosti cituje tento výrok:

arcayitvā tu govindaṁ
tadīyān nārcayet tu yaḥ
na sa bhāgavato jñeyaḥ
kevalaṁ dāmbhikaḥ smṛtaḥ

„Ten, kdo uctívá Pána Govindu, ale ne Jeho oddané, není oddaným Pána, ale pouze obĕtí pýchy.“ Pro toho, kdo přijal útočištĕ u lotosových nohou čistého oddaného Kṛṣṇy, je uctívání Pána velmi snadné.

Tato odevzdaná duše nemá umĕlou askezi zapotřebí. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti cituje (z Nārada Pañcarātry):

ārādhito yadi haris tapasā tataḥ kiṁ
narādhito yadi haris tapasā tataḥ kim
antar bahir yadi haris tapasā tataḥ kiṁ
nāntar bahir yadi haris tapasā tataḥ kim

„K čemu je dobré pro toho, kdo uctívá Pána Hariho, provádĕt nepotřebnou askezi? A toho, kdo Pána Hariho neuctívá, tato askeze stejnĕ nezachrání. K čemu je třeba askeze, když človĕk chápe, že je Pán Hari všudypřítomný, uvnitř i vnĕ? A tomu, kdo to nechápe, je veškerá jeho askeze stejnĕ k ničemu.“ Vaiṣṇava je neustále pohroužen v oddané službĕ Kṛṣṇovi. Pokud začne být nĕjaký oddaný pyšný na svou přísnou askezi a medituje o přijímání a odmítání hmotných objektů místo o své službĕ Kṛṣṇovi, stává se jeho takzvaná askeze překážkou v oddané službĕ.

Oddaný by nemĕl být rozrušen slovní manipulací tĕch, kdo se staví proti oddané službĕ Pánu. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura zdůrazňuje, že oddaná služba lotosovým nohám Nejvyššího Pána je jediný způsob, jak dosáhnout konečné dokonalosti života. Vaiṣṇava by proto mĕl praktikovat maunam neboli mlčenlivost ignorováním literatutry plné mylných argumentů, jako je literatura māyāvādské školy, a karma-kāṇḍská písma, jež ve jménu zbožného života podporují smyslový požitek. Pokrok v oddané službĕ se okamžitĕ zastaví u toho, kdo podlehne svĕtskému bĕdování, protože nedosáhl okamžitého úspĕchu v seberealizaci nebo je zmaten uspokojováním smyslů a snaží se hledat útočištĕ u materialistických lidí a nauk. Podobnĕ, když oddaný projeví lásku k vĕcem oddĕleným od Kṛṣṇy nebo se snaží v procesu oddané služby nebo ve filozofii Bhagavad-gīty najít nedostatky, aby si ospravedlnil své pohroužení se do smyslového požitku vnímání vĕcí oddĕlenĕ od Kṛṣṇy, bude jeho pokrok v duchovním osvícení vážnĕ narušen. Tomuto klamnému pojetí se říká dvitīyābhiniveśa neboli pohrouženost do iluze. Na druhé stranĕ ten, koho přitahuje védský zvuk na základĕ shody seberealizovaných autorit zvaných vaiṣṇava-paramparā, a nadšenĕ se proto vĕnuje kṛṣṇa-nāma-kīrtanu neboli zpívání svatých jmen Pána, praktikuje maunu, mlčenlivost, dokonale.

Je nutné se vyhnout prajalpĕ neboli náladovým rozhovorům, které se netýkají oddané služby. Pouhé umĕlé omezování smyslů, bez opĕvování slávy Nejvyššího Pána a naslouchání o ní, nelze považovat za duchovní dokonalost. Jako příklad mohou posloužit domácí zvířata, která jsou nĕkdy nucena dodržovat celibát, když jsou v chlévech držena v oddĕlenĕ. To z nich však nedĕlá brahmacārī, duchovní studenty. Za duchovnĕ pokročilého také nelze považovat nĕkoho, kdo se vĕnuje suchým spekulativním argumentům nebo dočasné askezi. Človĕk musí pokornĕ naslouchat poselství védského zvuku, zvláštĕ tak, jak je shrnuto samotným Pánem v Bhagavad-gītĕ. Vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura nás varoval před neteistickými etickými filozofiemi, jako jsou filozofie buddhistů a džinistů, které oslavují svĕtské zásady jako je ahiṁsā, nenásilí, protože pokud k nim budeme přitahováni, bude naše svĕtská víra v bezbozbožnou etiku duchovnĕ sebevražedná. Jak umĕlá askeze, tak velké sociální snahy zprostředkovat masový smyslový požitek, jsou bezbožné pokusy usmĕrňovat lidskou společnost umĕlým způsobem, který zastiňuje vĕčný vztah každé živé bytosti s Nejvyšší Osobností Božství, přirozeným vůdcem společnosti. Když takzvaní morální filozofové zničí příležitost lidského života, příležitost obnovit náš vĕčný vztah s Kṛṣṇou, dopouštĕjí se tito hlupáci ve jménu etiky na lidské společnosti toho nejvĕtšího násilí. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī proto řekl:

śrī-kṛṣṇa-caitanya-dayā karaha vicāra
vicāra karile citte pābe camatkāra

„Zajímá-li vás opravdu logika a argumenty, použijte je prosím ve vztahu k milosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Když to udĕláte, budete překvapeni, jak je to úžasné.“ (Cc. Ādi 8.15)

Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je mahā-bhāgavata neboli čistý oddaný Pána ten, kdo vidí, že se duchovní i hmotné svĕty jako expanze Jeho energie neliší od Pána Kṛṣṇy, ale také vidí, že se od nich Vrajendranandana, Kṛṣṇa, svou ojedinĕlou vlastností absolutní přitažlivosti vĕčnĕ liší. Čistý oddaný Pána je proto aniketana, bez stálého obydlí, což znamená, že za své vĕčné sídlo nepovažuje ani hrubé, ani jemné tĕlo. Protože jsou náš takzvaný domov a rodina expanzemi našeho tĕla, nemĕly by být ani tyto hmotné výtvory považovány za náš skutečný domov. Caitanya Mahāprabhu řekl:

ayi nanda-tanuja kiṅkaraṁ
patitaṁ mām viṣame bhavāmbudhau
kṛpayā tava pāda-paṅkaja-
sthita-dhūlī-sadṛśaṁ vicintaya

„Ó Můj Pane, Kṛṣṇo, synu Mahārāje Nandy, jsem Tvůj vĕčný služebník, ale kvůli svým ploduchtivým činnostem jsem poklesl do tohoto hrozivého oceánu nevĕdomosti. Nyní Mi prosím projev bezpříčinnou milost a považuje Mne za zrnko prachu na Tvých lotosových nohách.“ (Śikṣāṣṭaka 5) Oddaný by tedy mĕl vĕdĕt, že jeho vĕčné sídlo se nachází v prachu lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství. Vaiṣṇava by mĕl odmítnout hrubý smyslový požitek v podobĕ života v lese v kvalitĕ dobra, ve mĕstĕ v kvalitĕ vášnĕ nebo v hernĕ v kvalitĕ nevĕdomosti. Čistý oddaný může cestovat po celém svĕtĕ a šířit vĕdomí Kṛṣṇy, ale nikdy by nemĕl žádné hmotné místo považovat za své skutečné sídlo. Ten, v kom uzrálo toto pochopení, může přijmout tridaṇḍa-sannyās pod přímou ochranou Pána.

Impersonalisté nemohou pochopit, jak může Pánův oddaný, který se vidí jako vĕčnĕ odlišný od Pána, vidĕt veškerou existenci totožnou s Pánem. Ti, kdo se snaží získat poznání neosobní spekulací založenou na jejich nepatrné zkušenosti z hmotného vesmírného projevu, nemohou pochopit transcendentální realitu acintya-bhedābheda-tattvy, současnou totožnost a odlišnost Absolutní Pravdy a jejího výtvoru. Způsob, jak toto transcendentální poznání získat, je popsán v tĕchto verších počínaje tasmād guruṁ prapadyeta. Je doporučeno přijmout pravého duchovního mistra a sloužit mu podle pokynů tĕchto veršů. Podstatou tĕchto pokynů je, že bychom mĕli zanechat sdružování se s māyāvādskými impersonalisty, ploduchtivými pracovníky a tĕmi, kdo se náladovĕ nezajímají o konečný cíl života, a místo toho se sdružovat s oddanými Nejvyšší Osobnosti Božství. Neprávem pyšný začátečník si může představovat, že je velkým oddaným Pána, aniž by se sdružoval s Pánovými následovníky, ale bez této společnosti není možné v rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy pokročit.

Verš

śravaṇaṁ kīrtanaṁ dhyānaṁ
harer adbhuta-karmaṇaḥ
janma-karma-guṇānāṁ ca
tad-arthe ’khila-ceṣṭitam
iṣṭaṁ dattaṁ tapo japtaṁ
vṛttaṁ yac cātmanaḥ priyam
dārān sutān gṛhān prāṇān
yat parasmai nivedanam

Synonyma

śravaṇam — naslouchání; kīrtanam — opĕvování; dhyānam — a meditace; hareḥ — Nejvyššího Pána Hariho; adbhuta-karmaṇaḥ — jehož činnosti jsou úžasné; janma — Jeho inkarnací; karma — zábav; guṇānām — transcendentální vlastnosti; ca — a; tat-arthe — pro Nĕho; akhila — veškeré; ceṣṭitam — snahy; iṣṭam — jakékoliv uctívání človĕk koná; dattam — jakékoliv milodary; tapaḥ — askeze; japtam — jakékoliv mantry človĕk pronáší; vṛttam — vykonané zbožné činnosti; yat — co; ca — také; ātmanaḥ — sobĕ; priyam — drahé; dārān — žena; sutān — synové; gṛhān — domov; prāṇān — životní vzduch; yat — který; parasmai — Nejvyššímu; nivedanam — obĕtuje.

Překlad

Človĕk by mĕl naslouchat o Pánových úžasných transcendentálních skutcích, opĕvovat je a rozjímat o nich. Zvláštĕ by se mĕl pohroužit do zjevení, činností, vlastností a svatých jmen Nejvyšší Osobnosti Božství. Takto inspirován by mĕl všechny své každodenní činnosti vĕnovat Pánu. Obĕti, rozdávání milodarů a askezi by mĕl konat výhradnĕ pro Pánovo potĕšení. Mĕl by pronášet pouze ty mantry, které oslavují Nejvyšší Osobnost Božství, a veškeré zbožné činnosti konat jako obĕť Pánu. Nejvyššímu Pánu by mĕl okamžitĕ obĕtovat vše, co je mu příjemné a mĕl by lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství vĕnovat dokonce i svoji ženu, dĕti, domov a samotný životní vzduch.

Význam

V Bhagavad-gītĕ (9.27) Pán Kṛṣṇa přikazuje:

yat karoṣi yad aśnāsi
yaj juhoṣi dadāsi yat
yat tapasyasi kaunteya
tat kuruṣva mad-arpaṇam

„Ó synu Kuntī, vše co dĕláš, jíš, obĕtuješ či rozdáváš, i veškerou askezi, kterou podstupuješ, konej jako obĕť Mnĕ.“ Śrīla Prabhupāda tento veš komentuje takto: „Povinností každého je uzpůsobit si život tak, aby na Kṛṣṇu nezapomnĕl za žádných okolností. Všichni musí pracovat, aby se udrželi při životĕ, a zde Kṛṣṇa doporučuje, aby pracovali pro Nĕho. Všichni musí také nĕco jíst, aby žili, a proto mají přijímat zbytky jídla obĕtovaného Kṛṣṇovi. Každý civilizovaný človĕk musí rovnĕž konat nĕjaké náboženské obřady. Z toho důvodu Kṛṣṇa doporučuje: ,Dĕlej to pro Mĕ.̀ To se nazývá arcana. Každý má též sklony dávat milodary, a Kṛṣṇa tedy říká: ,Dávej je Mnĕ.̀ To znamená, že všechny peníze navíc se mají použít na podporu rozvoje hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy. V současné dobĕ mají lidé velký zájem o takovou meditaci, která není pro tento vĕk vhodná. Pokud však nĕkdo dvacet čtyři hodin dennĕ medituje o Kṛṣṇovi tak, že zpívá mantru Hare Kṛṣṇa na růženci, vĕnuje se té nejvznešenĕjší meditaci a je tím nejpokročilejším yogīm. To dokládá šestá kapitola Bhagavad-gīty.

Mnoho lidí přitahovaných oddanou službou Kṛṣṇovi je zmateno hmotným vlastnictvím, vĕhlasem nebo umem, které získali svými minulými hmotnými činnostmi. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho tyto dva verše vyjadřují, že veškeré toto hmotné bohatství nahromadĕné předchozí karmou by mĕlo být obĕtováno Nejvyšší Osobnosti Božství. Naše sláva, vzdĕlání, bohatství a tak dále by mĕly být použity pro šíření mise Nejvyšší Osobnosti Božství. Nĕkdy se závistiví materialisté ptají, proč promarnit své bohatství a vzdĕlání ve službĕ Pánu, když by se tyto vĕci daly lépe využít k uspokojení dočasného hmotného tĕla. Ve skutečnosti je ale vše, co vlastníme, včetnĕ tohoto tĕla, v konečném smyslu majetkem Nejvyššího Pána, který je stvořitelem, udržovatelem a ničitelem veškeré existence. Mĕli bychom proto být požehnáni zapojením svého takzvaného bohatství v oddané službĕ Pánu. Jinak, jak uvádí Bhagavad-gītā, mṛtyuḥ sarva-haraś cāham: Nejvyšší Pán se před námi zjeví v čase smrti jako mṛtyu, zosobnĕná smrt, a veškerý náš majetek nám násilím odebere. Z toho důvodu by mĕl být tento majetek mírumilovnĕ obĕtován lotosovým nohám Pána dokud žijeme a jsme schopni užívat si zbožných výsledků této obĕti.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura tapaḥ, askeze, znamená dodržování slibů, jako je Ekādaśī-vrata, při nĕmž se človĕk dvakrát v mĕsíci postí od obilovin a luštĕnin. Slovo japtam se týká pronášení svatých jmen Pána, jako je Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dále poukazuje na to, že človĕk může Pánu vĕnovat svou ženu, dĕti a domov tím, že z nich udĕlá oddané Nejvyššího Pána. Místo toho, aby byl umĕle pyšný v honbĕ za takzvanými symboly společenského postavení, by mĕl svou rodinu vést k pochopení, že jsou vĕční služebníci Nejvyššího Pána. A když se celá rodina odevzdá službĕ Pánu, vznikne překrásné prostředí.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poukazuje na to, že lidská bytost, která není zasvĕcena do procesu bhāgavata-dharmy, musí záviset na nejistém poznání získaném hrubými hmotnými smysly. Nevĕřící materialisté se pohybují na úrovni svĕtského požitku a vznešené popisy Pánových vĕčných zjevení, zábav a nesčetných transcendentálních vlastností je nezajímají. Pokud však človĕk pochopí skutečnost o Nejvyšším Pánu, Osobnosti Božství, tak jak je popsán v autorizované védské literatuře, mĕl by přijmout tridaṇḍa-sannyās nebo alespoň ovládat své tĕlo, mysl a slova a stát se sebeovládnutým a pevnĕ zamĕřeným na Absolutní Pravdu. Potom se veškeré jeho touhy, rozdávané milodary, askeze a pronášení manter – jinými slovy celá jeho osobnost, domov, dĕti, žena i samotný životní vzduch – stanou srdečnou obĕtí Nejvyššímu Pánu. Živá bytost, která neustále naslouchá autorizovaným popisům Nejvyššího Pána, všechny své činnosti zapojuje do služby Pánu a vyhýbá se ostatním činnostem, spočívá na úrovni bhāgavata-dharmy.

Verš

evaṁ kṛṣṇātma-nātheṣu
manuṣyeṣu ca sauhṛdam
paricaryāṁ cobhayatra
mahatsu nṛṣu sādhuṣu

Synonyma

evam — tak; kṛṣṇa-ātma-nātheṣu — s tĕmi, pro které je Pán Kṛṣṇa Pánem jejich duše; manuṣyeṣu — lidmi; ca — a; sauhṛdam — přátelství; paricaryām — službu; ca — a; ubhayatra — prokazovanou obĕma (pohyblivým i nehybným tvorům, nebo Pánovi a Jeho oddaným); mahatsu — (zvláštĕ) čistým oddaným Pána; nṛṣu — lidským bytostem; sādhuṣu — tĕm, kteří jsou neochvĕjní ve svatém chování.

Překlad

Ten, kdo chce dosáhnout svého nejvyššího zájmu, by mĕl rozvíjet přátelství s tĕmi, pro které je Kṛṣṇa Pánem jejich života, mĕl by rozvíjet služebnický postoj ke všem živým bytostem a zvláštĕ by se mĕl snažit pomoci tĕm, kdo mají lidské tĕlo a z nich především tĕm, kdo přijímají zásady zbožného chování. Ze zbožných lidí by mĕl sloužit zvláštĕ čistým oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství.

Význam

Tou nejvyšší povinností oddaných Nejvyššího Pána je podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura navázat přátelství s tĕmi, kdo se zcela odevzdali Kṛṣṇovi a dosáhli tak śaraṇāgati, útočištĕ u Pánových lotosových nohou. Sloužit se má Pánovi i Jeho oddaným, protože Pána více potĕší upřímná služba Jeho čistým oddaným. Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, Jeho oddané a vše úctyhodné se vztahem k Nĕmu, bychom nemĕli ctít pouze navenek, ale mĕli bychom opravdu sloužit Pánovým zástupcům známým jako mahā-bhāgavatové.

Verš

parasparānukathanaṁ
pāvanaṁ bhagavad-yaśaḥ
mitho ratir mithas tuṣṭir
nivṛttir mitha ātmanaḥ

Synonyma

paraspara — vzájemné; anukathanam — rozhovory; pāvanam — očišťující; bhagavat — Nejvyššího Pána; yaśaḥ — o slávĕ; mithaḥ — vzájemná; ratiḥ — láskyplná náklonnost; mithaḥ — vzájemná; tuṣṭiḥ — spokojenost; nivṛttiḥ — odstranĕní hmotného utrpení; mithaḥ — vzájemné; ātmanaḥ — duše.

Překlad

Mĕli bychom se naučit sdružovat s oddanými Pána tak, že s nimi budeme opĕvovat Pánovu slávu. Tento postup je nanejvýš očistný. Oddaní mezi sebou rozvíjejí láskyplné přátelské vztahy a společnĕ tak zažívají štĕstí a spokojenost. Navzájem se povzbuzují a tak jsou schopni se vzdát hmotného uspokojování smyslů, které je příčinou veškerého utrpení.

Význam

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho by si ti, kdo jsou pokročilí ve vĕdomí Kṛṣṇy, nemĕli závidĕt nebo se přít. Všech tĕchto svĕtských pocitů by se mĕli vzdát a místo toho by mĕli společnĕ opĕvovat slávu Nejvyššího Pána pro vzájemné očištĕní. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poukazuje na to, že opĕvování Nejvyššího Pána je zvláštĕ mocné ve společnosti čistých oddaných. Když se oddaní vĕnují saṅkīrtanu, společnému opĕvování svatého jména Pána, zakoušejí nejvyšší transcendentální blaženost a uspokojení. Navzájem se tak povzbuzují k ukončení hmotného smyslového požitku, jež je založen na zakázaných pohlavních stycích se ženami. Jeden oddaný řekne druhému: „Ó, ty jsi se vzdal smyslového požitku. Dneškem počínaje se ho vzdávám také.“

Musíme se učit zvĕtšovat svou lásku k oddaným, uspokojit je a vzdát se smyslových objektů nepříznivých pro službu Kṛṣṇovi. Mĕli bychom se také učit vidĕt celý vesmír jako předmĕt vhodný pro službu Pánu. Pokud zamĕstnáme smyslové objekty ve službĕ Kṛṣṇovi, přirozenĕ se od nich odpoutáme. Když takto trávíme dny ve společnosti oddaných Pána, naše transcendentální extáze se díky rozhovorům o tématech Śrīmad-Bhāgavatamu a Bhagavad-gīty neustále zvĕtšuje. Proto se ten, kdo nechce být sužován māyou v podobĕ smyslového požitku, musí neustále sdružovat s čistými oddanými Pána, kteří se nevĕnují ničemu jinému než opĕvování slávy Pána, naslouchání o ní a uskutečňování Jeho mise na zemi.

Śrīla Madhvācārya zdůrazňuje, že tak jako je třeba rozvíjet přátelský vztah s oddanými, je nutné rozvíjet přátelského ducha vůči polobohům, kteří Pánovým jménem řídí vesmír. Tímto způsobem bychom mĕli v tomto svĕtĕ v klidu žít.

Verš

smarantaḥ smārayantaś ca
mitho ’ghaugha-haraṁ harim
bhaktyā sañjātayā bhaktyā
bibhraty utpulakāṁ tanum

Synonyma

smarantaḥ — vzpomínají; smārayantaḥ ca — a připomínají; mithaḥ — jeden druhému; agha-ogha-haram — jenž oddaným odebírá vše nepříznivé; harim — Nejvyšší Osobnost Božství; bhaktyā — oddaností; sañjātayā — probudí se; bhaktyā — oddaností; bibhrati — vlastní; utpulakām — zneklidnĕno extází; tanum — tĕlo.

Překlad

Oddaní Pána mezi sebou neustále hovoří o slávĕ Osobnosti Božství. Neustále tak na Pána vzpomínají a navzájem si připomínají Jeho vlastnosti a zábavy. Svou oddaností zásadám bhakti-yogy tĕší Pána, Osobnost Božství, a On je zbavuje všeho nepříznivého. Takto zbaveni všech překážek se oddaní probouzejí do čisté lásky k Bohu a jejich duchovní tĕla dokonce i v tomto svĕtĕ projevují příznaky transcendentální extáze, jako je ježení chlupů na tĕle.

Význam

Slovo aghaugha-haram je v tomto verši velmi významné. Agha označuje to, co je nepříznivé či hříšné. Živá bytost je ve skutečnosti sac-cid-ānanda-vigraha, vĕčná, oplývá blažeností a poznáním. Protože však zanedbává svůj vĕčný vztah s Kṛṣṇou, Osobností Božství, páchá hříšné činnosti a zakouší nepříznivé následky v podobĕ hmotného utrpení. Řetĕzci hříšných následků se říká ogha, nepřetržitá vlna utrpení. Kṛṣṇa je aghaugha-haraṁ harim; své oddané zbavuje následků hříchů a oni tak zakoušejí nepochopitelnou blaženost království Boha dokonce i v tomto svĕtĕ.

Slova bhaktyā sañjātayā bhaktyā vyjadřují, že bhakti-yoga má dvĕ části: sādhana-bhakti a rāgānuga-bhakti. Śrīla Prabhupāda ve své knize Nektar oddanosti podrobnĕ vysvĕtlil, jak oddaný pokročí ze sādhana-bhakti neboli následování usmĕrňujících zásad, na úroveň rāgānuga-bhakti, služby konané s láskou k Bohu. Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je osvobozená duše díky projevům transcendentální extáze ve svém tĕle neustále nadšená a vždy se snaží zůstat přemožena opĕvováním slávy Osobnosti Božství, Hariho.

Verš

kvacid rudanty acyuta-cintayā kvacid
dhasanti nandanti vadanty alaukikāḥ
nṛtyanti gāyanty anuśīlayanty ajaṁ
bhavanti tūṣṇīṁ param etya nirvṛtāḥ

Synonyma

kvacit — nĕkdy; rudanti — naříkají; acyuta — na neomylného Nejvyššího Pána; cintayā — myšlenkami; kvacit — nĕkdy; hasanti — smĕjí se; nandanti — mají velkou radost; vadanti — hovoří; alaukikāḥ — jednají úžasným způsobem; nṛtyanti — tančí; gāyanti — zpívají; anuśīlayanti — a napodobují; ajam — nezrozeného; bhavanti — stanou se; tūṣṇīm — tiší; param — Nejvyššího; etya — získají; nirvṛtāḥ — zbaveni utrpení.

Překlad

Oddaní, kteří dosáhli lásky k Bohu nĕkdy pohrouženi v myšlenkách na neomylného Pána hlasitĕ naříkají. Nĕkdy se smĕjí, pociťují velkou radost, nahlas k Pánu promlouvají, tančí nebo zpívají. Protože transcendovali hmotný podmínĕný život, napodobují nĕkdy nezrozeného Nejvyššího hraním Jeho zábav. A jindy, když se jim Pán osobnĕ zjeví, zůstávají klidní a tiší.

Význam

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura příznaky lásky k Bohu vysvĕtlil. Rudanti: Oddaní naříkají a myslí si: „Další den je pryč a přesto jsem Kṛṣṇu nezískal. Co budu dĕlat, kam půjdu, koho se budu ptát a kdo mi může pomoci Kṛṣṇu získat?“ Hasanti: Je pozdĕ v noci, noc je temná a Kṛṣṇa je odhodlán vykrást dům jedné starší gopī. Schovává se pod stromem v rohu dvora, který patří jednomu z pastevců. Přestože si o sobĕ Kṛṣṇa myslí, že není vidĕt, uslyší najednou hlas jednoho ze starších rodinných příslušníků: „Kdo je to tam? Kdo jsi, ptám se?“ Kṛṣṇa je přistižen a chystá se ze dvora utéci. Když je tato úsmĕvná příhoda vyprávĕna oddanému, ten se začne ze srdce smát. Nandanti: Když Kṛṣṇa oddanému opravdu zjeví svou transcendentální podobu, oddaný zakouší nejvyšší transcendentální blaženost. Vadanti: Oddaný říká Pánu: „Ó Kṛṣṇo, po tolika dnech konečnĕ jsem Tĕ dosáhl.“

Pokud jsou všechny smysly oddaného pohrouženy ve Śrī Kṛṣṇovi, oddaný úspĕšnĕ transcendoval hmotné životní podmínky. To je vyjádřeno slovem alaukikāḥ. Alaukikāḥ neboli transcendentální úroveň vysvĕtluje Pán v Bhagavad-gītĕ (14.26):

mām ca yo 'vyabhicāreṇa
bhakti-yogena sevate
sa guṇān samatītyaitān
brahma-bhūyāya kalpate

„Kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitĕ překonává kvality hmotné přírody a tak se dostává na úroveň Brahmanu.“

Śrīla Śrīdhara Svāmī říká, ajaṁ harim, anuśīlayanti tal-līlām abhinayanti:Anuśīlayanti znamená, že oddaný nĕkdy v krajní extázi napodobuje nebo hraje zábavy Nejvyššího Pána.“ Tento příznak extáze projevily gopī ve Vṛndāvanu bĕhem Kṛṣṇovy nepřítomnosti.

Ve dvacátém prvním verši této kapitoly bylo řečeno, že ten, kdo pochopil, že ani na zemi ani v hmotném nebi žádné štĕstí není, se musí odevzdat u lotosových nohou pravého duchovního mistra. Tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam. Následující verše dávají mnoho podrobných pokynů ohlednĕ činností pravého žáka. Tento verš popisuje zralý plod oddané služby, konkrétnĕ čistou lásku k Bohu. Na tuto úroveň transcendentální blaženosti se může dostat každý tím, že na svou hlavu přijme prach z lotosových nohou Kṛṣṇova zástupce. Je třeba vzdát se mentality závisti a falešné prestiže, a pokornĕ přijmout útočištĕ milosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Duchovní mistr má být považován za inkarnaci Pánovy milosti. Naprosto není pochyb o tom, že upřímná duše, která slouží pravému duchovnímu mistrovi, dosáhne nejvyšší dokonalosti života (śreya uttamam). V Pánovĕ osobním sídle si bude užívat vĕčné blaženosti a poznání.

Verš

iti bhāgavatān dharmān
śikṣan bhaktyā tad-utthayā
nārāyaṇa-paro māyām
añjas tarati dustarām

Synonyma

iti — tak; bhāgavatān dharmān — vĕdu o oddané službĕ; śikṣan — studuje; bhaktyā — oddaností; tat-utthayā — nahromadĕnou; nārāyaṇa-paraḥ — zcela odevzdaný Nejvyššímu Pánu, Nārāyaṇovi; māyām — klamnou energii; añjaḥ — snadno; tarati — překročí; dustarām — kterou je nemožné překročit.

Překlad

Oddaný tak studiem vĕdy o oddané službĕ a praktickou oddanou službou Pánu dospĕje na úroveň lásky k Bohu. Svou naprostou oddaností Nejvyšší Osobnosti Božství, Nārāyaṇovi, snadno překoná klamnou energii māyu, kterou je krajnĕ nesnadné překonat.

Význam

Śrīla Jīva Gosvāmī poukazuje na to, že mukti, osvobození, které je v tomto verši popsáno slovy māyām añjas tarati dustarām, je ve skutečnosti vedlejším produktem či druhotným výsledkem lásky k Bohu. Ve druhém verši Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno: dharmaḥ projjhita-kaitavo 'tra paramo nirmatsarāṇāṁ satāṁ / vedyaṁ vāstavam atra vastu śivadaṁ tāpa-trayonmūlanam. Śrīmad-Bhāgavatam učí vĕdu oddané služby, ve které je konečným cílem čistá láska k Bohu. Podle vaiṣṇavských ācāryů je mukti neboli osvobození vedlejším produktem lásky k Bohu. Śivadaṁ tāpa-trayonmūlanam. Na Nejvyšší Osobnost Božství bychom se nemĕli obracet pro osvobození, protože uposlechnutím Pánova příkazu jsme osvobozeni automaticky. Kṛṣṇův pokyn se nachází na konci Bhagavad-gīty: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Všechny živé bytosti by se mĕly vzdát svého svĕtského pojetí života a mĕly by zcela přijmout útočištĕ u Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇy. Pán automaticky osvobodí (mukti) toho, kdo se tímto pokynem řídí. Skutečné štĕstí přichází, když milujeme Boha bez poskvrny mentální spekulací či touhou po plodech práce.

anyābhilāṣitā-śūnyaṁ
jñāna-karmādy-anāvṛtam
ānukūlyena kṛṣṇānu-
śīlanaṁ bhaktir uttamā

„Transcendentální láskyplnou oddanou službu Pánu Kṛṣṇovi bychom mĕli konat příznivĕ a bez touhy po hmotném zisku z plodonosných činností či filozofické spekulace. To se nazývá čistá oddaná služba.“ (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.1.11) Takže zdolat nepřekonatelný oceán iluze, jak je popsáno zde, ve skutečnosti není hlavním výsledkem bhāgavata-dharmy, neboli oddané služby Pánu, ale je to vedlejší produkt čisté lásky k Bohu.

Verš

śrī-rājovāca
nārāyaṇābhidhānasya
brahmaṇaḥ paramātmanaḥ
niṣṭhām arhatha no vaktuṁ
yūyaṁ hi brahma-vittamāḥ

Synonyma

śrī-rājā uvāca — král řekl; nārāyaṇa-abhidhānasya — Nejvyšší Osobnosti Božství jménem Nārāyaṇa; brahmaṇaḥ — Absolutní Pravdy; parama-ātmanaḥ — Nadduše; niṣṭhām — transcendentální postavení; arhatha — mohl bys prosím; naḥ — nám; vaktum — vylíčit; yūyam — vy všichni; hi — opravdu; brahma-vit-tamāḥ — nejzkušenĕjší znalci Nejvyššího.

Překlad

Král Nimi řekl: Vysvĕtlete mi prosím transcendentální postavení Nejvyššího Pána, Nārāyaṇa, jenž je Absolutní Pravdou a Nadduší všech. Můžete mi to vysvĕtlit, protože jste všichni tĕmi nejzkušenĕjšími znalci transcendentálního poznání.

Význam

Śrīla Śrīdhara Svāmī říká, že v předchozím verši mudrci králi řekli: nārāyaṇa-paro māyām añjas tarati dustarām. Překročit oceán hmotné iluze může človĕk velmi jednoduše ryzí oddaností Pánu Nārāyaṇovi. Král proto v tomto verši žádá konkrétní informace o Nejvyšší Osobnosti Božství, Nārāyaṇovi. V tomto verši je důležité to, že král Nejvyššího Pána označuje jako Nārāyaṇa, Brahman and Paramātmu. O králi Nimim již víme, že je oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství, a svou otázkou tedy chce objasnit skutečnost, že Osobnost Božství je tou nejvyšší transcendentální pravdou. V Bhāgavatamu (1.2.11):

vadanti tat tattva-vidas
tattvaṁ yaj jñānam advayam
brahmeti paramātmeti
bhagavān iti śabdyate

„Učení transcendentalisté, kteří znají Absolutní Pravdu, nazývají tuto nedvojnou podstatu Brahman, Paramātmā nebo Bhagavān.“ Je tedy třeba pochopit, že slovo nārāyaṇa v tomto verši označuje Pánův rys Bhagavāna, Nejvyššího Pána v duchovním svĕtĕ.

Spekulativní filozofové jsou obvykle přitahování neosobním rysem Absolutní Pravdy zvaným Brahman, kdežto mystičtí yogī meditují o Paramātmĕ, Nadduši v srdci každé bytosti. Naopak ti, kdo dosáhli zralého transcendentálního poznání, se odevzdávají přímo Nejvyšší Osobnosti Božství, Bhagavānovi, který se vĕčnĕ nachází ve svém sídle zvaném Vaikuṇṭha-dhāma. V Bhagavad-gītĕ Pán Kṛṣṇa jasnĕ říká, brahmaṇo hi pratiṣṭhāham: „Jsem zdrojem neosobního Brahmanu.“ Podobnĕ je ve Śrīmad-Bhāgavatamu vysvĕtleno, že Nadduše, Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, je druhotnou úplnou expanzí Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy. Král Nimi si přeje, aby mudrci jasnĕ ustanovili Nejvyšší Osobnost Božství jako původní rys Absolutní Pravdy, a proto svoji otázku předložil Pippalāyanovi, dalšímu z devíti Yogendrů.

Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura se dá slovo niṣṭhā přeložit také jako „pevná víra“. V tomto smyslu se tedy Nimi Mahārāja ptá také na způsob, jak rozvinout dokonalou víru v Nejvyššího Pána (bhagavan-niṣṭhā).

Verš

śrī-pippalāyana uvāca
sthity-udbhava-pralaya-hetur ahetur asya
yat svapna-jāgara-suṣuptiṣu sad bahiś ca
dehendriyāsu-hṛdayāni caranti yena
sañjīvitāni tad avehi paraṁ narendra

Synonyma

śrī-pippalāyanaḥ uvāca — Śrī Pippalāyana řekl; sthiti — stvoření; udbhava — udržování; pralaya — a zničení; hetuḥ — příčina; ahetuḥ — sám bez příčiny; asya — tohoto hmotného vesmíru; yat — který; svapna — ve snu; jāgara — bdĕní; suṣuptiṣu — v hlubokém spánku či bezvĕdomí; sat — existuje; bahiḥ ca — a také mimo nĕ; deha — hmotných tĕl živých bytostí; indriya — smyslů; āsu — životních vzduchů; hṛdayāni — a myslí; caranti — jedná; yena — jímž; sañjīvitāni — oživeny; tat — to; avehi — prosím vĕz; param — je Nejvyšší; nara-indra — ó králi.

Překlad

Śrī Pippalāyana řekl: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je příčinou stvoření, udržování a zničení tohoto vesmíru, sám však žádnou příčinu nemá. Prostupuje různými stavy bdĕní, snĕní a bezvĕdomého hlubokého spánku a existuje také mimo nĕ. Tĕlo, smysly, životní vzduchy a mentální funkce oživuje tím, že do tĕla každé živé bytosti vstupuje jako Nadduše, čímž začnou pracovat všechny jemné i hrubé tĕlesné orgány. Můj milý králi, vĕz, že tato Osobnost Božství je Nejvyšší.

Význam

V předchozím verši se král Nimi dotazoval na různé aspekty Absolutní Pravdy, jmenovitĕ Nārāyaṇa, Brahman and Paramātmu. Nyní mudrc Śrī Pippalāyana tyto tři rysy Absolutní Pravdy vysvĕtluje ve stejném pořadí, v jakém je král vyjmenoval. Sthity-udbhava-pralaya-hetuḥ označuje Nejvyšší Osobnost Božství expandující se jako trojí inkaranace puruṣi – Mahā-Viṣṇu, Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. V Bhāgavatamu (1.3.1) se píše:

jagṛhe pauruṣaṁ rūpaṁ
bhagavān mahad-ādibhiḥ
sambhūtaṁ ṣoḍaśa-kalam
ādau loka-sisṛkṣayā

„Na počátku stvoření se Pán nejdříve expandoval do vesmírné podoby inkarnace puruṣi a projevil všechny složky hmotného stvoření. První ze všeho tedy bylo stvoření šestnácti prvků hmotné činnosti. Jeho účelem bylo stvořit hmotný vesmír.“ O Nejvyšší Osobnosti Božství Nārāyaṇovi je tu proto zmínka jako o hetuḥ, neboli nejvyšší příčinĕ stvoření, udržování a zničení vesmíru. Samotný Pán však žádnou příčinu nemá; je ahetuḥ. V Brahma-saṁhitĕ je vyjádřeno, anādir ādir govindaḥ sarva-kāraṇa-kāraṇam. Nejvyšší Pán je příčinou všech příčin a jako vĕčná Absolutní Pravda sám žádnou příčinu nemá. Śrīla Jīva Gosvāmī vysvĕtluje, že slovo ahetuḥ také znamená, že Nejvyšší Pán má ve svém transcendentálním sídle zvaném Kṛṣṇaloka původní podobu jako Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je neustále pohroužen do svých blažených zábav ve společnosti vĕčnĕ osvobozených společníků, a stojí proto stranou záležitostí tohoto svĕta stvořeného Jeho vnĕjší energií známou jako māyā. Proto se uvádí: jagṛhe pauruṣaṁ rūpam. Pán se expanduje jako Nārāyaṇa a Viṣṇu, aby podpořil hrubou iluzi a postupnou nápravu podmínĕných duší. Pánův odstup od hmotného stvoření Védy poisují také: na tasya kāryaṁ karaṇaṁ ca vidyate. Absolutní Pravda nemusí nic dĕlat, protože je vše samostatnĕ konáno Jejími nesčetnými energiemi. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura zdůrazňuje, že i když je Nejvyšší Pán ahetuḥ, neboli bez příčiny a vzdálený příčinĕ hmotného stvoření, je v tomto verši popsán také jako hetuḥ neboli konečná příčina stvoření, udržování a zničení hmotného projevu, protože se expanduje jako Paramātmā neboli Nadduše, která jedná jako prvotní hybná síla vesmírného stvoření.

Slovo ahetuḥ lze chápat i jiným způsobem. V Bhagavad-gītĕ (7.5) Pán říká:

apareyam itas tv anyāṁ
prakṛtiṁ viddhi me parām
jīva-bhūtāṁ mahā-bāho
yayedaṁ dhāryate jagat

Podmínĕné živé bytosti (jīva-bhūta) chtĕjí svými hmotnými smysly zakoušet smyslový požitek (manaḥ-ṣaṣṭhānīndriyāṇi prakṛti-sthāni karṣati). Z toho důvodu je třeba stvořit hmotný svĕt. Hmotný vesmírný projev ve skutečnosti existuje kvůli touhám živých bytostí je vykořisťovat (yayedaṁ dhāryate jagat). Aby se vláda postarala o obyvatele, kteří mají sklony ke zločinu, musí postavit vĕznici. Není nutné, aby kterýkoliv z obyvatel žil v odporných podmínkách vĕznice, ale protože má určitá část populace sklony k protispolečenskému chování, vĕznice je třeba. Ve vyšším smyslu mohou být za hetuḥ neboli příčinu výstavby vĕznice považováni samotní vĕzni. Podobnĕ Nejvyšší Osobnost Božství expanduje svou vnitřní energii podle své touhy zvĕtšit ānandu, transcendentální blaženost svou i svých čistých oddaných, ale zároveň jako odpovĕď na nezákonné touhy podmínĕných duší žít životem smyslového požitku v zámĕrném zapomnĕní na Nĕho projevuje hmotný vesmír. Za hetuḥ, příčinu hmotného projevu, tedy mohou být považovány samy podmínĕné živé bytosti. Pánova vnĕjší energie māyā, která je zodpovĕdná za hmotné stvoření, se nazývá chāyā, stín Pánovy vnitřní energie. Sṛṣṭi-sthiti-pralaya-sādhana-śaktir eka / chāyeva yasya bhuvanāni bibharti durgā. Samotný Pán netouží projevovat stínovou energii zvanou Durgā neboli māyā. Blažené duchovní planety jsou projeveny vĕčnĕ a jsou na nich nejlepší možné podmínky pro živé bytosti, nedílné části Pána. Podmínĕné duše však odmítají nepochopitelné, vĕčné podmínky pro jejich život, které Pán tak milostivĕ poskytuje, a dávají přednost vyhledávání neštĕstí v království stínů zvaném hmotný svĕt. Za hetuḥ neboli příčinu hmotného svĕta tak mohou být považování jak Durgā, tak podmínĕné živé bytosti. Protože je Pán Kṛṣṇa v konečném smyslu sarva-kāraṇa-kāraṇam, příčina všech příčin, je znám jako konečná svrchovaná příčina. Jak Pán jedná jako svrchovaná příčina hmotného projevu (sthity-udbhava-pralaya-hetuḥ) je popsáno ve třinácté kapitole Bhagavad-gīty. Upadraṣṭānumantā ca: Pán jedná jako dohližitel a schvalovatel. Skutečná touha Nejvyšší Osobnosti Božství je uvedena zcela jasnĕ v Bhagavad-gītĕ: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Pán si přeje, aby se každá živá bytost vzdala stínové energie māyi a vrátila se do skutečné podstaty (vāstavaṁ vastu), vĕčného království Boha.

I když jsou popisovány různé aspekty Absolutní Pravdy, ta je v konečném smyslu pouze jedna, jak je uvedeno v tomto verši (tad avehi paraṁ narendra). Král Nimi se ptal na Brahman a tento verš nyní říká: yat svapna-jāgara-susuptiṣu sad bahiś ca. Pánův všudypřítomný rys nacházející se v bdĕní, snĕní a hlubokém spánku, a Jeho existence nad tĕmito třemi mentálními stavy, jsou projevy Brahmanu, Pánovy duchovní energie. Výrok dehendriyāsu-hṛdayāṇi caranti yena sañjīvitāni lze pochopit jako odkaz na Pánův rys Paramātmy. Když se Pán expanduje jako Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, třetí ze tří Viṣṇuových rysů, a vstoupí do srdce každé živé bytosti, jsou hrubé i jemné orgány tĕla oživeny, aby mohly pokračovat v řetĕzci plodonosných činností zvaných karma.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura rozličné projevy Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, nijak nesnižují Jeho svrchované postavení toho, kdo nemá sobĕ rovného. Absolutní Pravda je paramavyoma-nātha, Pán duchovního nebe, který se zjevuje jako dvouruký Śyāmasundara, jako čtyřruký, osmiruký nebo tisíciruký. V každém aspektu je Jeho tĕlo vĕčné a oplývá blažeností a poznáním (sac-cid-ānanda-mūrti). Na zemi se zjevuje jako Vāsudeva a v Oceánu příčin jako Mahā-Viṣṇu. Na Oceánu mléka leží jako Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu a jako Nṛsiṁhadeva vysvobozuje svého bezmocného mladého oddaného. Zjevuje se v podobĕ Pána Rāmacandry a jedná jako dokonalý král. Jako Kṛṣṇa každému, zvláštĕ pak krásným mladým ženám, krade srdce. Všechny tyto Pánovy rysy jsou označeny slovem Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, tak jako slovo prezident označuje nejen prezidentovy státnické povinnosti, ale také jeho osobní rodinný život a letitá důvĕrná přátelství. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí: kṛṣṇas tu bhagavān svayam. Pokud človĕk transcenduje oficiální pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství a dospĕje na vyšší úroveň lásky k Bohu, může pochopit, že Pán je Kṛṣṇa, příčina všech příčin. Pánovy nesčetné expanze v podobĕ Viṣṇuů jsou také úplné části Śrī Kṛṣṇy. Kṛṣṇas tu bhagavān svayam. Sám Pán říká v Bhagavad-gītĕ, ahaṁ sarvasya prabhavaḥ. Tyto body byly jednoznačnĕ objasnĕny v desátém zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu i v úvodním verši, oṁ namo bhagavate vāsudevāya, janmādy asya yato 'nvayād itarataś cārtheṣu.

Verš

naitan mano viśati vāg uta cakṣur ātmā
prāṇendriyāṇi ca yathānalam arciṣaḥ svāḥ
śabdo ’pi bodhaka-niṣedhatayātma-mūlam
arthoktam āha yad-ṛte na niṣedha-siddhiḥ

Synonyma

na — nemohou; etat — do této (Nejvyšší Pravdy); manaḥ — mysl; viśati — vstoupit; vāk — řeč; uta — ani; cakṣuḥ — zrak; ātmā — inteligence; prāṇa — jemné vzduchy podporující život; indriyāṇi — smysly; ca — nebo; yathā — jako; analam — oheň; arciṣaḥ — jeho jiskry; svāḥ — vlastní; śabdaḥ — autoritativní zvuk Véd; api — dokonce; bodhaka — schopnost naznačit slovy; niṣedhatayā — popíráním toho; ātma — Nejvyšší Duše; mūlam — základní důkazy; artha-uktam — nepřímo vyjadřující; āha — vyjadřují; yat-ṛte — bez Nĕho (Nejvyššího); na — není; niṣedha — negativních výroků písem; siddhiḥ — konečný zámĕr.

Překlad

Tuto Nejvyšší Pravdu nemůže proniknout mysl, řeč, zrak, inteligence, životní vzduch ani žádný ze smyslů, o nic víc než malé jiskry mohou ovlivnit oheň, ze kterého vzešly. Nejvyšší Pravdu nedokáže dokonale popsat ani autoritativní jazyk Véd, protože Védy samy popírají možnost vyjádřit Pravdu slovy. Védský zvuk však nepřímým odkazem slouží jako důkaz Nejvyšší Pravdy, protože bez existence této Nejvyšší Pravdy by různá omezení nacházející se ve Védách nemĕla konečný účel.

Význam

Malé jiskry vytvářené planoucím ohnĕm nejsou schopny osvítit původní oheň, ani jej nemohou spálit. Množství tepla a svĕtla v původním ohni je vždy vĕtší než množství nacházející se v nepatrných jiskrách. Podobnĕ vychází nepatrná živá bytost z vnitřní energie Nejvyšší Osobnosti Božství, jak uvádí Vedānta-sūtra (janmādy asya yataḥ) a Bhagavad-gītā (ahaṁ sarvasya prabhavaḥ, mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ). Nepatrné živé bytosti se jako aṁśaḥ, jiskry Nejvyšší Osobnosti Božství, Nejvyššímu Pánu rozsahem své energie nikdy nevyrovnají. Množství poznání a blaženosti v Nejvyšší Osobnosti Božství je vždy vĕtší. Když se proto pošetilá podmínĕná duše snaží objasnit témata týkající se nejvyšší pravdy svým nepatrným mozkem, objasní jen svoji hloupost. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, osobnĕ vyslovil Bhagavad-gītu, která je planoucím ohnĕm dokonalého poznání, jež na popel spaluje nepatrné spekulace a teorie takzvaných filozofů a vĕdců o konečné pravdĕ.

Nejvyšší Osobnost Božství se nazývá Hṛṣīkeśa, Pán smyslů každé bytosti. Protože má svrchovanou schopnost vidĕt, slyšet, hmatat, cítit a ochutnávat, mohou živé bytosti milostí Hṛṣīkeśi také v omezené míře vidĕt, slyšet, hmatat, cítit a ochutnávat. Toto pojetí je vyjádřeno v Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣadĕ (4.4.18): prāṇasya prāṇam uta cakṣuṣaś cakṣur uta śrotrasya śrotram annasyānnaṁ manaso ye mano viduḥ. „Nejvyšší Pravda je známa jako životní vzduch udržující životní vzduch každé živé bytosti, schopnost jejích očí vidĕt, schopnost ucha slyšet a schopnost jídla vyživovat.“ Zřejmým závĕrem tedy je, že Nejvyšší Pravdu lze poznat Její vlastní bezpříčinnou milostí, a ne našimi pošetilými snahami přivést všudypřítomnou pravdu do nepatrných hranic naší inteligence. V Taittirīya Upaniṣadĕ (2.4.1) je uvedeno: yato vāco nivartante aprāpya manasā saha: „Schopnost řeči popisovat v oblasti Nejvyšší Pravdy selhává a spekulativní síla mysli Ho nemůže dosáhnout.“

Protože jsou však tyto výroky védských śruti samy osobĕ popisy Absolutní Pravdy, mohl by si nĕkdo myslet, že si tyto védské výroky navzájem odporují. V této souvislosti je proto uvedeno: śabdo 'pi bodhaka-niṣedhatayātma-mūlam arthoktam āha – i když nám védské śruti (śabda) zakazuje spekulovat o Absolutní Pravdĕ, tyto zákazy nepřímo představují pozitivní tvrzení o existenci nejvyšší živé bytosti. Védská omezení nás ve skutečnosti mají zachránit před mylnou cestou mentální spekulace a nakonec nás přivést k odevzdání se v duchu oddanosti. Samotný Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītĕ: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ – veškerá védská literatura je určena k pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství. Tvrzení, že je nĕjaký postup, jako třeba mentální spekulace, k ničemu (yato vāco nivartante aprāpya manasā saha) představuje nepřímé tvrzení o existenci správné cesty k dosažení Nejvyššího. Śrīla Śrīdhara Svāmī řekl: sarvasya niṣedhasya sāvadhitvāt – „Je třeba vĕdĕt, že každé negativní nařízení má určité hranice. Nelze je uplatnit za všech okolností.“ Negativním nařízením například je, že žádná živá bytost se Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, nevyrovná, ani Ho nepředčí. Śrīmad-Bhāgavatam však jasnĕ říká, že obyvatelé Vṛndāvanu nĕkdy kvůli své silné lásce ke Kṛṣṇovi přijímají vůči Nĕmu nadřízené postavení. Matka Yaśodā proto nĕkdy Kṛṣṇu spoutá provazy a vlivní pasáčci se nĕkdy Kṛṣṇovi vozí na zádech nebo Ho porazí v zápase. Negativní pokyny se tedy nĕkdy mohou upravit podle dané transcendentální situace.

I když je Absolutní Pravda transcendentální hmotnému stvoření a je tedy mimo dosah hmotných smyslů, mohou být ty samé smysly zduchovnĕny a uschopnĕny Absolutní Pravdu vnímat, pokud jsou prosyceny láskou k Bohu. V Brahma-saṁhitĕ se uvádí (5.38):

premāñjana-cchurita-bhakti-vilocanena
santaḥ sadaiva hṛdayeṣu vilokayanti
yaṁ śyāmasundaram acintya-guṇa-svarūpaṁ
govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi

„Uctívám prvotního Pána Govindu, kterého neustále vidí oddaní, jejichž oči jsou potřeny balzámem lásky. V srdci oddaného Jej lze vidĕt v Jeho vĕčné podobĕ Śyāmasundary.“ V Bhagavad-gītĕ (11.8) říká Pán Kṛṣṇa Arjunovi:

na tu māṁ śakyase draṣṭum
anenava sva-cakṣuṣā
divyaṁ dadāmi te cakṣuḥ
paśya me yogam aiśvaram

„Nemůžeš Mĕ však vidĕt svýma nynĕjšíma očima. Dávám ti proto božský zrak. Pohleď na Můj mystický majestát.“ Také Śrīmad-Bhāgavatam popisuje mnoho událostí, ve kterých se Svrchovaná Absolutní Pravda zjevuje svému oddanému, jako v historických příbĕzích Prahlāda Mahārāje, Dhruvy Mahārāje, Pṛthu Mahārāje, Kardamy Muniho, Pāṇḍuovců a gopī. Védské tvrzení, že se Absolutní Pravda nachází mimo schopnost očí, platí pro ty, kterým Osobnost Božství nedala milost v podobĕ transcendentálních očí. Ve śruti je potvrzeno, že Pán má transcendentální smysly, které jsou zdrojem našich omezených smyslů. Například v tomto výroku z Kena Upaniṣady (1.4): yad vācānabhyuditaṁ yena vāg abhyudyate / tad eva brahma tvaṁ viddhi nedaṁ yad idam upāsate. „Brahman, Absolutní, je to, co nelze postihnout hmotnou schopností řeči, protože samotná řeč je projevena touto Nejvyšší Pravdou.“ Výrokem yena vāg abhyudyate, „naše schopnost řeči je vyjádřena Absolutní Pravdou“, je jasnĕ řečeno, že Absolutní Pravda má své vlastní transcendentální smysly, a říká se jí proto Hṛṣīkeśa.

Śrīla Nārada Muni řekl: hṛṣīkena hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate. Naše smysly se svou vlastní schopností Absolutní Pravdĕ přiblížit nemohou. Pokud jsou však zapojeny v láskyplné oddané službĕ pro uspokojení Pána smyslů, jsou naše omezené smysly spojeny s Pánovými neomezenými smysly, a tak lze Pána Jeho milostí poznat.

Śrīla Madhvācārya cituje následující výrok z Brahma-tarky:

ānando nedṛśānanda
ity ukte lokataḥ param
pratibhāti na cābhāti
yathāvad darśanaṁ vinā

„Transcendentální blaženost Absolutní Pravdy se s obyčeným štĕstím hmotného svĕta nedá srovnat.“ Také ve Vedānta-sūtře je Absolutní Pravda popsána jako ānandamaya, plná blaženosti.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že Śrī Pippalāyana v tomto verši více ménĕ popisuje neosobní rys Absolutní Pravdy. Devĕt Yogendrů bylo oddanými Pánova osobního rysu, a proto se král Nimi ptal na různé rysy Absolutní Pravdy, aby bylo ujasnĕno, že Osobnost Božství je zdrojem všech aspektů advaya-jñāny neboli transcendentální reality. To je také vyjádřeno následujícím výrokem śruti: taṁ tv aupaniṣadaṁ puruṣaṁ pṛcchāmi. „Dotazuji se na Absolutní Osobu, kterou vyjevují Upaniṣady.

Pokud by byla Absolutní Pravda opravdu slovy nedostupná, nemĕla by védská literatura, která je souborem transcendentálních slov, žádný význam. A protože védské popisy pravdy mají být přijímány jako bezchybné, není možné tvrdit, že ve všech případech schopnost řeči nedokáže pravdu popsat. Védské mantry jsou konckonců určeny k tomu, aby byly vyslovovány a poslouchány. Tvrzení, že ani mysl ani řeč se nemohou k Absolutní Pravdĕ přiblížit (naitan mano viśati vāg uta), proto nelze použít pro všechny případy; je to spíše varování pro ty, kdo se pošetile snaží obsáhnout Absolutní Pravdu svou titĕrnou spekulativní schopností. Protože pozitivní i negativní védské pokyny mají být považovány za pravdivé popisy Absolutní Pravdy, proces naslouchání a opakování védského poznání (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ) lze chápat jako oddĕlený proces, ve kterém je schopnost naslouchat a mluvit zduchovnĕna pokorným přijetím transcendentálního poznání. Tento proces závisí na víře v pravého duchovního mistra, který je oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství. Je proto řečeno:

yasya deve parā bhaktir
yathā deve tathā gurau
tasyaite kathitā hy arthāḥ
prakāśante mahātmanaḥ

„Význam védského poznání je automaticky vyjeven pouze tĕm velkým duším, které mají neochvĕjnou víru v Pána a v duchovního mistra.“ (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.23) Samotný Pán uvádí v Hari-vaṁśe:

tat-paraṁ paramaṁ brahma
sarvaṁ vibhajate jagat
mamaiva tad ghanaṁ tejo
jñātum arhasi bhārata

„Tato Nejvyšší Pravda, Parabrahman, se expanduje do veškeré různorodosti tohoto vesmíru. Mĕl bys vĕdĕt, ó Bhārato, že to je Má soustředĕná záře.“ Slova jñātum arhasi, „musíš vĕdĕt“, vyslovená samotným Pánem vyjadřují, že Absolutní Pravdu je třeba poznat a to odevzdáním se pravdĕ, místo marnĕní času pošetilou spekulací.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poukázal na to, že podle autorizovaných výroků védské literatury je Pánova transcendentální podoba chápána jako brahmamaya, zcela duchovní, bez jakýchkoliv stop znečištĕní hmotou. Z výroků jako je nīlotpala-dala-śyāmam, „Pánova podoba je překrásnĕ projevena v barvĕ temnĕ modrých okvĕtních lístků lotosu“, chápeme, že je zde popsána transcendentální tmavĕ modrá barva. Pán je přesto ke svým oddaným nepochopitelnĕ milostivý, a to dokonce i k začátečníkům snažícím se dosáhnout úrovnĕ lásky k Bohu. Pán proto postupnĕ očišťuje smysly podmínĕné duše, která se Ho snaží poznat a nakonec se před tímto napraveným služebníkem zjeví. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: prākṛta-nīlotpala-varṇatvena bhaktair dhyātam atādṛśam api. Na začátku se může oddaný podmínĕný svými předchozími materialistickými činnostmi snažit meditovat o Pánovĕ transcendentální podobĕ a svou meditaci zakládat na své zkušenosti s hmotnými podobami a barvami v tomto svĕtĕ. Protože je však objektem jeho meditace Kṛṣṇa, bude tato meditace nakonec přemĕnĕna v transcendentální zkušenost se skutečnou podobou, barvou, činnostmi, zábavami a doprovodem Nejvyšší Osobnosti Božství. Transcendentální poznání jinými slovy nezávisí na hmotné logice, ale na spokojenosti Osobnosti Božství. Pokud je Pán potĕšen upřímnou snahou svého oddaného, který se Ho snaží poznat, může okamžitĕ obejít veškeré techniky svĕtské logiky i védských pokynů a svému čistému oddanému se zjevit. Dokud tuto všemohoucnost Osobnosti Božství nepřijmeme, nemáme šanci k Absolutní Pravdĕ přistoupit. V Kaṭha Upaniṣadĕ (1.3.12) je proto řečeno, dṛśyate tv agryayā buddhyā: Absolutní Pravdu lze vidĕt transcendentální inteligencí.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poukazuje na to, že poznání získané vzájemným působením hmotných smyslů a kvalit přírody je pouze hypotetické a nikoliv skutečné. Empirické poznání se zabývá naší pomíjivou zkušeností se smyslovými objekty vytvořenými hmotnou přírodou. Nyní například probíhá mnoho válek způsobených mylným pojetím nacionalismu. Po celém svĕtĕ jsou konflikty a velcí svĕtoví vůdci se jako psy a kočky perou o ekonomický rozvoj svých zemí. Hmotný jazyk je proto používán k označení dočasných předmĕtů vnímatelných očima, nosem, jazykem, hmatem a chutí. Tento druh mluvy a zkušenosti je pro dosažení Absolutní Pravdy nepoužitelný. Transcendentální zvuk z duchovního nebe má však zcela jiný účinek. Nemĕli bychom se pošetile snažit používat hmotnĕ vymyšlený jazyk k popisování Nejvyšší Osobnosti Božství jako objektu hmotného svĕta. Nejvyšší Pán je zcela transcendentální a je znám jako ātma-prakāśa, sebeprojevený. V Padma Purāṇĕ se proto uvádí:

ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādi
na bhaved grāhyam indriyaiḥ
sevonmukhe hi jihvādau
svayam eva sphuraty adaḥ

„Hmotné smysly proto nemohou vnímat Kṛṣṇovo svaté jméno, podobu, vlastnosti a zábavy. Když se však podmínĕná duše probudí k vĕdomí Kṛṣṇy a slouží používáním jazyka ke zpĕvu Pánova svatého jména a ochutnávání zbytků Pánova jídla, jazyk je očištĕn a človĕk postupnĕ pochopí, kdo Kṛṣṇa skutečnĕ je.“ Pokud se človĕk odevzdá Nejvyššímu Pánu přijetím útočištĕ u Jeho lotosových nohou, budou jeho zduchovnĕlé smysly postupnĕ zmocnĕny Pána vnímat. Pouhý empirismus a svĕtská logika mají omezený vliv v rámci Pánovy vnĕjší energie a nelze je použít na to, co je vĕčné. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v tomto ohledu cituje následující verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.32):

naiṣāṁ matis tāvad urukramāṅghriṁ
spṛśaty anarthāpagamo yad-arthaḥ
mahīyasām pāda-rajo-'bhiṣekaṁ
niṣkiñcanānāṁ na vṛṇīta yāvat

„Ti, kdo velmi tíhnou k materialistickému životu, nemohou být připoutáni k lotosovým nohám Pána, jenž je oslavován pro své neoyčejné činnosti, dokud si nepotřou tĕla prachem z lotosových nohou vaiṣṇavy zcela prostého hmotného znečištĕní. Človĕk se může zbavit hmotných nečistot jedinĕ tak, že tímto způsobem rozvine vĕdomí Kṛṣṇy a přijme útočištĕ u Pánových lotosových nohou.“

I když mudrc Śrī Pippalāyana vysvĕtluje, že se k Absolutní Pravdĕ nelze přiblížit hmotnými smysly, sám Absolutní Pravdu popisuje transcendentálními smysly a král Nimi je schopen tomuto transcendentálnímu zvuku porozumĕt, protože se odevzdal u lotosových nohou čistých oddaných, nava-yogendrů. Nikdo by se proto nemĕl pošetile snažit tento verš chápat mimo souvislosti, neosobním způsobem, ale mĕl by následovat příkladu krále Nimiho, který se snažil pochopit, jak je Nejvyšší Osobnost Božství v konečném smyslu zdrojem všeho.

Verš

sattvaṁ rajas tama iti tri-vṛd ekam ādau
sūtraṁ mahān aham iti pravadanti jīvam
jñāna-kriyārtha-phala-rūpatayoru-śakti
brahmaiva bhāti sad asac ca tayoḥ paraṁ yat

Synonyma

sattvam — dobro; rajaḥ — vášeň; tamaḥ — a nevĕdomost; iti — takto znám; tri-vṛt — trojí; ekam — jeden; ādau — na počátku, před stvořením; sūtram — schopnost jednat; mahān — energie vĕdomí; aham — a falešné ego; iti — tak; pravadanti — nazývá se; jīvam — (falešné ego, které pokrývá) živou bytost; jñāna — polobozi jako zosobnĕné poznání; kriyā — smysly; artha — smyslové objekty; phala — a výsledky touhy po plodech, jako jsou štĕstí a neštĕstí; rūpatayā — přijímá podoby; uru-śakti — vlastní velkou různorodost energií; brahma eva — pouze Nejvyšší; bhāti — je projeven; sat asat ca — jako hrubé objekty a jejich jemné příčiny; tayoḥ — obojím; param — nad; yat — jenž je.

Překlad

Původnĕ jediný, Absolutní Brahman, se stane známý jako trojí, když se projeví jako tři kvality hmotné přírody – dobro, vášeň a nevĕdomost. Brahman svou energii expanduje dále, a projeví tak schopnost jednat a energii vĕdomí, spolu s falešným egem, které zakrývá totožnost podmínĕné živé bytosti. Expanzí nesčetných energií Absolutního se zjeví polobozi jako ztĕlesnĕné poznání, spolu s hmotnými smysly, jejich objekty a výsledky hmotných činností, jmenovitĕ štĕstím a neštĕstím. Takto se projevuje hmotný svĕt jako jemná příčina a hmotný následek viditelný ve hrubých hmotných objektech. Brahman, který je zdrojem všech jemných i hrubých projevů, je jim zároveň transcendentální, protože je absolutní.

Význam

V předchozím verši mudrc Pippalāyana vysvĕtlil, že Absolutní, Brahman, je mimo dosah hmotného smyslového vnímání a mentální spekulace. Zároveň však bylo uvedeno, ātma-mūlam arthoktam āha yad-ṛte na niṣedha-siddhiḥ: záporné pokyny Véd nepřímo poukazují na existenci Absolutní Pravdy, ke které se lze přiblížit pomocí správných prostředků. V tomto verši je jasnĕ řečeno, že Absolutní Pravda má nespočet energií (uru-śakti brahmaiva bhāti). Hrubé i jemné rysy hmotného svĕta jsou tak projeveny expanzí Absolutní Pravdy. Śrīla Śrīdhara Svāmī napsal, kāryaṁ kāraṇād bhinnaṁ na bhavati: „Výsledek se neliší od své příčiny.“ Protože je Absolutní vĕčný, musí být tento hmotný svĕt jako energie Absolutního také přijímán skutečný i přesto, že jsou různé projevy hmotného svĕta dočasné, a proto výtvory iluze. Hmotný svĕt se tedy skládá z matoucího vzájemného působení skutečných složek. Není falešný tak, jak si představují buddhisté a māyāvādī, kteří tvrdí, že existuje pouze v mysli pozorovatele. Hmotný svĕt jako energie Absolutního skutečnĕ existuje. Živá bytost je však zmatena dočasnými projevy a pošetile je považuje za trvalé. Hmotný svĕt tak působí jako klamná energie, jejímž působením živá bytost zapomene na duchovní svĕt, kde je život vĕčný, oplývající blažeností a poznáním. Protože tímto způsobem podmínĕnou duši mate, nazývá se klamným. Když kouzelník předvádí na pódiu svá kouzla, to, co publikum zdánlivĕ vidí, je iluze. Kouzelník, klobouk a králík však opravdu existují, i když je zjevení králíka z klobouku iluze. Podobnĕ je kouzly Pánovy klamné energie zmatena živá bytost, která se považuje za nedílnou část hmotného svĕta a myslí si: „Jsem Američan“, „jsem Ind“, „jsem Rus“, jsem černoch“, „jsem bĕloch“. Podmínĕná duše musí dospĕt k pochopení: „Jsem čistá duše, nedílná část Kṛṣṇy. Proto nyní přestanu s nesmyslnými činnostmi a jako Kṛṣṇova část Mu nyní budu sloužit.“ Potom je zbavena iluze māyi. Pokud se nĕkdo snaží umĕle uniknout ze spárů klamné energie tím, že prohlásí, že žádná klamná energie neexistuje, a že je tento svĕt neskutečný, dostává se pouze do jiné māyou vytvořené iluze, která jej drží v nevĕdomosti. V Bhagavad-gītĕ (7.14) Kṛṣṇa říká:

daivī hy eṣā guṇamayī
mama māyā duratyayā
mām eva ye prapadyante
māyām etāṁ taranti te

Dokud se človĕk neodevzdá u lotosových nohou Māyeśi, Pána klamné energie, není možné, aby iluzi unikl. Dĕtinsky prohlašovat, že klamná energie neexistuje, je k ničemu, protože māyā je duratyayā, pro nepatrnou živou bytost nepřekonatelná. Pán Kṛṣṇa, všemohoucí Osobnost Božství, však může klamnou energii okamžitĕ odvolat.

V tomto verši je popsáno, jak se z Brahmanu, Absolutního, expanduje hmotný svĕt. Protože je Brahman jedním z podřízených rysů Nejvyšší Osobnosti Božství (brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate), je ten, kdo pochopí, že tento svĕt je Brahman, zbaven sklonu vykořisťovat hmotnou energii skrze smyslový požitek a mentální spekulaci určenou pro vlastní uspokojení.

Nĕkdo může položit otázku: „Jak to, že se Brahman označovaný jako ekam, jediný, projevuje v nesčetných různorodostech hmotného svĕta?“ V tomto verši je proto použito slovo uru-śakti. Absolutní má nespočet energií, jak uvádĕjí Védy (Śvetāśvatara Upaniṣad): parasya śaktir vividhaiva śrūyate. Absolutní Pravda není śakti, energie, ale śaktimān, vlastník nesčetných energií. Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho bychom mĕli tyto autorizované popisy Absolutní Pravdy pokornĕ vyslechnout. V předchozím verši bylo řečeno: yathānalam arciṣaḥ svāḥ – nepatrné jiskry ohnĕ nemají sílu planoucí oheň osvítit, protože je samotný zdrojem svĕtla. Proto nepatrná živá bytost, která je jako jiskra Nejvyšší Osobnosti Božství, nemůže svou nepatrnou intelektuální schopností osvítit Osobnost Božství. Nĕkdo může namítat, že slunce svou energii expanduje v podobĕ paprsků a právĕ díky tĕmto paprskům jsme schopni slunce vidĕt. Stejnĕ bychom mĕli být schopni vnímat Absolutní Pravdu skrze expanzi její energie. Na to lze odpovĕdĕt tak, že když slunce na obloze vytvoří mrak, nelze je vidĕt ani přes přítomnost slunečních paprsků. Schopnost vidĕt slunce proto z konečného hlediska nezávisí jen na slunečních paprscích, ale i na čistém nebi, což také závisí na slunci. Podobnĕ je v tomto verši řečeno, že lze pochopit existenci Absolutní Pravdy skrze expanzi jejích energií.

V předchozím verši byla sice odmítnuta schopnost hmotných smyslů a mysli, ale zde nás autorizované popisy informují o tom, že můžeme vše, co existuje, přímo vnímat jako energii Osobnosti Božství. Nārada Muni v této souvislosti králi Prācīnabarhimu řekl:

atas tad apavādārthaṁ
bhaja sarvātmanā harim
paśyaṁs tad-ātmakaṁ viśvaṁ
sthity-utpatty-apyayā yataḥ

„Mĕl bys vĕdĕt, že vesmírný projev je tvořen, udržován a zničen vůlí Nejvyšší Osobnosti Božství, proto je v nĕm vše pod Pánovou vládou. Aby človĕk získal toto dokonalé poznání, mĕl by neustále konat oddanou službu Pánu.“ (Bhāg. 4.29.79) Zde je řečeno: bhaja sarvātmanā harim – kdo chce mít čisté a průzračné vĕdomí jako čisté modré nebe, ve kterém se plnĕ projevuje mocné slunce, musí uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Ten kdo vidí slunce, vidí v plné síle sluneční paprsky. Pokud se nĕkdo vĕnuje oddané službĕ Kṛṣṇovi, bude jeho mysl zbavena hmotné špíny a tak uvidí nejen Pána, ale také Pánovy expanze jako je duchovní svĕt, čistí oddaní, Paramātmā, záře neosobního Brahmanu a následné stvoření hmotného svĕta, stínu království Boha (chāyeva), ve kterém se projevuje tolik hmotných rozmanitostí.

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho může slovo phalam také znamenat puruṣārtha-svarūpam, skutečnou podobu cíle života, nebo jinými slovy transcendentální podobu samotného Pána. Živá bytost se ve svém původním čistém stavu neliší od Nejvyšší Osobnosti Božství. Svým charakterem se od Pána neliší ani nekonečné pestrobarevné bohatství království Boha, Vaikuṇṭhy. Když je tedy Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, osobnĕ přítomen se svým nepřekonatelným bohatstvím a svými čistými duchovními služebníky, živými bytostmi, vzniká velmi radostná atmosféra. Svĕtské pojetí rodiny je zvráceným odrazem radostné atmosféry, ve které je Pán v úplném majestátu spojen se svými čistými oddanými. Možnost připojit se k Pánu v Jeho majestátním vĕčném království má každá živá bytost. Z tohoto verše je tedy třeba pochopit, že vše v hrubém i jemném vesmírném projevu je Pánovou energií, a proto by to mĕlo být využíváno v Pánovĕ službĕ. Īśāvāsyam idaṁ sarvam.

Śrīla Jīva Gosvāmī předložil obšírné vysvĕtlení, ve kterém dokazuje, že celá vesmírná situace je přirozenou energií Absolutní Pravdy. Povĕrčiví lidé, kteří nemají poznání o Nejvyšší Osobnosti Božství, nĕkdy říkají, že jsou hmotné činnosti ovládány nezávislým ďáblem, se kterým se Bůh potýká. Tuto hrubou neznalost všemocného postavení Nejvyšší Osobnosti Božství lze odstranit pochopením významu tohoto verše. Tak jako je jiskra nepatrnou emanací planoucího ohnĕ, je vše, co existuje, pouhou nepatrnou jiskrou energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán proto v Bhagavad-gītĕ (10.42) říká:

athavā bahunaitena
kiṁ jñātena tavārjuna
viṣṭabhyāham idaṁ kṛtsnam
ekāṁśena sthito jagat

„K čemu ti však, Arjuno, bude všechno toto podrobné poznání? Jedinou svou částí prostupuji celým tímto vesmírem a udržuji ho.“ Všemohoucí Nejvyšší Osobnost Božství je ve skutečnosti dobrodincem každé živé bytosti (suhṛdaṁ sarva-bhūtānām). Pokud tedy dostaneme rozum a pochopíme, že konečným zdrojem a vládcem všeho je náš dobrodinec Kṛṣṇa, okamžitĕ získáme klid (jñātvā māṁ śāntim ṛcchati). Strach a iluze přicházejí, když se pošetile domníváme, že i jediný atom ve stvoření není energií podléhající Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt. Popírat existenci hmotného svĕta také vytváří velmi nebezpečnou iluzi. Oba typy ateismu – jmenovitĕ vidĕt hmotný svĕt jako svůj majetek (a proto určený pro vlastní smyslový požitek) a prohlašovat, že hmotný svĕt neexistuje – jsou marné snahy vyhnout se své vĕčné podřízenosti Nejvyšší Osobnosti Božství, jenž je skutečným vlastníkem a poživatelem všeho. Śrīla Jīva Gosvāmī cituje následující otázku, kterou položil Śrī Maitreya Śrī Parāśarovi ve Viṣṇu Purāṇĕ (1.3.1):

nirguṇasyāprameyasya
śuddhasyāpy amalātmanaḥ
kathaṁ sargādi-kartṛtvaṁ
brahmaṇo 'bhyupagamyate

„Jak můžeme pochopit, že Brahman, Nejvyšší Duše, tvoří, udržuje a ničí hmotný svĕt, když nemá vlastnosti, je nezmĕřitelný, nevtĕlený a bezchybný?“ Śrī Parāśara odpovĕdĕl:

śaktayaḥ sarva-bhāvānām
acintya-jñāna-gocarāḥ
yato 'to brahmaṇas tās tu
sargādyā bhāva-śaktayaḥ
bhavanti tapatāṁ śreṣṭha
pāvakasya yathoṣṇatā

„Pouhá logika nedokáže vysvĕtlit, jak svou energii expandují dokonce i hmotné předmĕty. Tyto vĕci lze pochopit zralým pozorováním. Absolutní Pravda šíří svou energii v podobĕ stvoření, udržování a ničení hmotného svĕta jako oheň šíří svoji energii tepla.“ (Viṣṇu Purāṇa 1.3.2) Śrīla Jīva Gosvāmī vysvĕtluje, že sílu vzácného drahokamu nelze pochopit logickými výroky, ale pozorováním jeho účinků. Podobnĕ lze pochopit sílu mantry sledováním její schopnosti dosáhnout určitého výsledku. Tato síla nezáleží na takzvané logice. Semeno, které vyroste ve strom a dává plody vyživující lidské tĕlo, nepotřebuje logické vysvĕtlení. Nĕkdo může namítat, že je v semenu obsažen genetický kód celého stromu, ale existence semene ani jeho růst v obrovský strom na logice nezávisejí. Ex post facto neboli po stvoření úžasné hmotné přírody se pošetilí vĕdci snaží vystopovat expanzi energie semene ve zdánlivĕ logickém sledu událostí. V oblasti takzvané čisté logiky však není nic, co by diktovalo, že se semeno musí rozvinout ve strom. Tento vývoj by mĕl být spíše považován za energii stromu. Své přirozené mystické síly má i drahokam a také různé mantry. Mahā-mantra – Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare – má v konečném smyslu schopnost přemístit osobu do duchovního svĕta blaženosti a poznání. Také Absolutní Pravda má přirozenou vlastnost expandovat se nekonečné různorodosti hmotných a duchovních svĕtů. Tuto expanzi můžeme poté logicky vysvĕtlit, ale expanzi Absolutní Pravdy nemůžeme popřít. Podmínĕná duše, která své vĕdomí očistí procesem oddané služby, může vĕdecky pozorovat expanzi Absolutní Pravdy jak je zde popsána, tak jako ten, kdo není slepý, může pozorovat, jak se semeno rozroste do podoby obrovského stromu. Sílu semene neodhadneme spekulací, ale praktickým pozorováním. Podobnĕ musíme očistit svůj zrak, abychom byli schopni prakticky pozorovat expanzi Absolutní Pravdy. Toto pozorování lze provádĕt ušima nebo očima. Védské poznání je śabda-brahma, transcendentální energie v podobĕ zvuku, a my proto můžeme sledovat, jak Absolutní Pravda působí pokorným nasloucháním transcendentálního zvuku. Śāstra-cakṣus. Když je naše vĕdomí plnĕ očištĕno, můžeme Absolutní Pravdu vnímat všemi svými zduchovnĕlými smyly.

Absolutní Pravda, Osobnost Božství, nemá hmotné vlastnosti jako je svĕtské dobro, vášeň a nevĕdomost, protože je oceánem transcendentálních vlastností a tedy nepotřebuje nižší vlastnosti hmotného svĕta. Ve Śvetāśvatara Upaniṣadĕ (4.10) je řečeno: māyāṁ tu prakṛtiṁ vidyān māyinaṁ tu maheśvaram – „Pochop, že māyā je hmotná energie, kdežto Nejvyšší Pán je Nejvyšším Pánem māyi.“ Také ve Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno: māyāṁ ca tad-apāśrayāmmāyā je neustále pod kontrolou Nejvyšší Osobnosti Božství.

Tak jako lze z dosavadní diskuse pochopit, že hmotný svĕt je expanzí Pánovy energie neosobního Brahmanu, Brahman samotný je expanzí Kṛṣṇovy energie, jak je uvedeno v Bhagavad-gītĕ (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham).

yasya prabhā prabhavato jagad-aṇḍa-koṭi-
kotiṣv aśeṣa-vasudhādi vibhūti-bhinnam
tad brahma niṣkalam anantam aśeṣa-bhūtaṁ
govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi

(Brahma-saṁhitā 5.40)

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poukazuje na to, že v neosobním Brahmanu není ani transcendentální činnost, ani nejvyšší pum-artha, prospĕch lidského života, kterým je prema, láska k Bohu. Pokud je tedy nĕkdo předčasnĕ oslnĕn expanzí Pánovy tĕlesné záře známé jako Brahman, a nedospĕje proto k poznání Nejvyšší Osobnosti Božství, není možné, aby pochopil svou vĕčnou totožnost vĕčnĕ blažené expanze Nejvyšší Osobnosti Božství. Toto téma je shrnuto v Caitanya-caritāmṛtĕ (Ādi 1.3):

yad advaitaṁ brahmopaniṣadi tad apy asya tanu-bhā
ya ātmāntaryāmī puruṣa iti so 'syāṁśa-vibhavaḥ
ṣaḍ-aiśvaryaiḥ pūrṇo ya iha bhagavān sa svayam ayaṁ
na caitanyāt kṛṣṇāj jagati para-tattvaṁ param iha

Verš

nātmā jajāna na mariṣyati naidhate ’sau
na kṣīyate savana-vid vyabhicāriṇāṁ hi
sarvatra śaśvad anapāyy upalabdhi-mātraṁ
prāṇo yathendriya-balena vikalpitaṁ sat

Synonyma

na — nikdy; ātmā — duše; jajāna — narodila se; na — nikdy; mariṣyati — zemře; na — ne; edhate — roste; asau — tato; na — ne; kṣīyate — ubývá; savana-vit — znalec tĕchto fází času; vyabhicāriṇām — jak k nim dochází u jiných, mĕnících se bytostí; hi — opravdu; sarvatra — všude; śaśvat — neustále; anapāyi — nikdy nemizící; upalabdhi-mātram — čisté vĕdomí; prāṇaḥ yathā — jako životní vzduch v tĕle; indriya-balena — silou smyslů; vikalpitam — představa, že je rozdĕlen; sat — stane se.

Překlad

Brahman, vĕčná duše, se nikdy nenarodil, nikdy nezemře, neroste ani neubývá. Tato duše je ve skutečnosti znalcem mládí, středního vĕku i smrti hmotného tĕla. Duši tedy lze chápat jako čisté vĕdomí existující všude, ve všech dobách a nepodléhající zničení. Tak jako se jeden životní vzduch v tĕle projevuje ve styku s různými hmotnými smysly jako mnoho, jedna duše zdánlivĕ přijímá ve styku s hmotným tĕlem různá hmotná označení.

Význam

V této kapitole Bhāgavatamu je vysvĕtlen védský aforismus sarvaṁ khalv idaṁ brahma: „Vše je Brahman.“ Nejvyšší Osobnost Božství je původním zdrojem všeho. Expandováním své vnitřní energie projeví duchovní svĕt a expandováním své vnĕjší energie projeví hmotný vesmír. Podmínĕná živá bytost je původnĕ nedílnou částí vyšší, vnitřní energie Pána, ale protože je ve styku s iluzí, upadá do spárů vnĕjší energie. V každém případĕ je vše expanzí energie Nejvyššího Brahmanu, a proto také nedílnou částí Pánovy duchovní energie. Bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syād īśād apetasya viparyayo 'smṛtiḥ. Pokud si však živá bytost myslí, že tento hmotný svĕt není částí Pánovy energie, ale že existuje oddĕlenĕ, má být ovládán a využíván nepatrnou duší, jīvou, je to viparyayaḥ neboli mylné pojetí. Asmṛtiḥ. Živá bytost tak zapomene, že je Nejvyšší Pán vlastníkem všeho a vše je Jeho expanze.

Śrīla Śrīdhara Svāmī zdůraznil, že i když Pánova vnĕjší energie podléhá zmĕnám jako je zrození, růst, rozklad a smrt, nemĕli bychom dospĕt k pošetilému závĕru, že tĕmto zmĕnám podléhá také Pánova vnitřní energie, živá bytost. Jak živá bytost, tak hmotná příroda jsou v konečném smyslu Brahman, protože jsou expanzemi Nejvyššího Brahmanu. Védy však hovoří jasnĕ: parāsya śaktir vividhaiva śrūyate – Pánovy energie jsou vividhā, rozmanité. Podle tohoto verše, nātmā jajāna na mariṣyati naidhate 'sau na kṣīyate: se tedy duše nikdy nerodí, ani neumírá a nepochybnĕ nepodléhá růstu či rozkladu jako hmotné tĕlo. I když viditelné hmotné tĕlo prochází dĕtstvím, dospĕlostí a stářím a lze se narodit jako polobůh, lidská bytost, rostlina či zvíře, duše své vĕčné přirozené postavení nikdy nemĕní. Naopak se mylnĕ ztotožňuje s vnĕjšími promĕnami hmotného tĕla, čímž se uvádí do psychologického stavu zvaného iluze. Tuto strastiplnou klamnou zkušenost, kdy živá bytost vidí jak se mĕní a nakonec je přírodními zákony zničena, lze odstranit transcendentálním poznáním o svém vĕčném postavení jako vyšší energie Pána.

Slovo sarvatra v tomto verši by nemĕlo být pošetile vykládáno tak, že je individuální duše, jīva, všudypřítomná. Duše se nerodí, ani neumírá, ale my se přesto v současném podmínĕném stavu mylnĕ ztotožňujeme se zrozením a smrtí tĕla. Protože všudypřítomná duše by do iluze nikdy neupadla, nemůže slovo sarvatra znamenat, že je individuální duše všudypřítomná. Iluze znamená neúplné pochopení skutečnosti, což by u všudypřítomné bytosti nebylo možné. Slovo sarvatra tedy znamená, že čistá duše existuje ve všech hmotných situacích. V hlubokém spánku se například vĕdomí navenek neprojevuje, ale přesto víme, že duše je v tĕle přítomna. Podobnĕ z Bhagavad-gīty víme, že duše může existovat i v ohni, vodĕ nebo vnĕjším prostoru (nityaḥ sarva-gataḥ), protože její existence nikdy nezávisí na hmotných podmínkách, ale je vĕčnou skutečností. Vĕdomí duše se projevuje více nebo ménĕ podle možností daných příslušnou hmotnou situací, tak jako se elektrické svĕtlo projevuje určitou silou a barvou podle použité žárovky. Elektrická energie je jedna, ale projevuje se různĕ podle hmotných podmínek.

Nĕkdo by mohl namítat, že duše je sice čisté vĕdomí (upalabdhi-mātram), ale přesto máme praktickou zkušenost, že se vĕdomí neustále mĕní. Pokud myslím na modrou vĕc, jako je nebe, moje předchozí myšlenka na žlutou vĕc, jako je třeba kvĕtina, je zničena. Podobnĕ moje vĕdomí modrého nebe končí ve chvíli, kdy si uvĕdomím, že mám hlad. Tímto způsobem se vĕdomí neustále mĕní. Śrīla Śrīdhara Svāmī odpovídá, že vĕdomí samotné je vĕčné, ale ve styku s hmotnými smysly se může projevovat různými způsoby. Vhodný je příklad životního vzduchu. Prāṇa, životní vzduch, je jeden, ale ve styku s různými smysly se projevuje jako schopnost vidĕt, slyšet, a tak dále. S vĕdomím je to podobné. Je duchovní a jako takové v konečném smyslu jedno, ale ve styku s různými smysly je lze vnímat jako příslušné smyslové činnosti. Stav vĕdomí je však vĕčná a nemĕnná skutečnost, i když může být dočasnĕ pokryto māyou.

Když si nĕko uvĕdomí Kṛṣṇu, rozumí se, že je dhīra (dhīras tatra na muhyati). Tehdy již není zmaten mylným ztotožňováním svého vĕdomí s promĕnami hmotné přírody.

Z výroku tat tvam asi v Chāndogya Upaniṣadĕ je třeba pochopit, že duchovní poznání není neosobní, ale že znamená postupné vnímání čisté duše v hmotném tĕle. Tak jako v Bhagavad-gītĕ Kṛṣṇa opakovanĕ říká aham, neboli „Já“, tento védský aforismus používá slovo tvam, neboli „ty“, aby vyjádřil, že tak jako je Absolutní Pravda Nejvyšší Osobnost Božství, je individuální jiskra Brahmanu (tat) také vĕčná osobnost (tvam). Śrīla Jīva Gosvāmī proto říká, že musíme individuální jiskru Brahmanu chápat jako vĕčnĕ vĕdomou. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dále zdůrazňuje, že místo mrhání časem ve snaze pochopit pravdu v jejím neosobním rysu, což je pouhá negace dočasné hmotné různorodosti, bychom se mĕli snažit pochopit, že my sami jsme vĕčnĕ vĕdomá bytost v kategorii jīva. Jinými slovy, mĕli bychom chápat, že jsme vĕčnĕ vĕdomými služebníky Nejvyšší Osobnosti Božství.

Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje tento výrok z Mokṣa-dharmy, části Mahābhāraty:

ahaṁ hi jīva-saṁjño vai
mayi jīvaḥ sanātanaḥ
maivaṁ tvayānumantavyaṁ
dṛṣṭo jīvo mayeti ha
ahaṁ śreyo vidhāsyāmi
yathādhikāram īśvaraḥ

„Živá bytost známá jako jīva se ode Mne neliší, protože je Mou expanzí. Živá bytost je proto vĕčná stejnĕ jako Já a vždy existuje ve Mnĕ. Ty si však umĕle nemysli: ,Nyní jsem vidĕl duši.̀ Já, Nejvyšší Osobnost Božství, ti toto požehnání dám, až budeš opravdu připraven.“

Verš

aṇḍeṣu peśiṣu taruṣv aviniściteṣu
prāṇo hi jīvam upadhāvati tatra tatra
sanne yad indriya-gaṇe ’hami ca prasupte
kūṭa-stha āśayam ṛte tad-anusmṛtir naḥ

Synonyma

aṇḍeṣu — (v živočišných druzích zrozených) z vajec; peśiṣu — z embrya; taruṣu — z rostlin; aviniściteṣu — z druhů neurčitého původu (zrozených z potu); prāṇaḥ — životní vzduch; hi — opravdu; jīvam — duši; upadhāvati — následuje; tatra tatra — z jednoho druhu do druhého; sanne — pohrouženy; yat — když; indriya-gaṇe — všechny smysly; ahami — falešné ego; ca — také; prasupte — v hlubokém spánku; kūṭa-sthaḥ — nemĕní se; āśayam — jemné pokrytí znečištĕného vĕdomí, liṅga-śarīra; ṛte — bez; tat — toho; anusmṛtiḥ — (je) následné vzpomínání; naḥ — naše.

Překlad

Duše se v tomto hmotném svĕtĕ rodí v mnoha různých živočišných druzích. Nĕkteré druhy se rodí z vajec, jiné z embryí, ze semen rostlin a stromů a jiné z potu. Ve všech druzích však zůstává prāṇa neboli životní vzduch beze zmĕny, a následuje duši z jednoho tĕla do druhého. Podobnĕ je vĕčnĕ stejná také duše, bez ohledu na své hmotné životní podmínky. S tím máme praktickou zkušenost. V hlubokém spánku beze snů jsou hmotné smysly nečinné a dokonce i mysl a falešné ego jsou pohrouženy v dřímajícím stavu. Po probuzení si však vzpomínáme, že jsme my, duše, v klidu spali, přestože naše smysly, mysl a falešné ego byly nečinné.

Význam

Když živá bytost bdí, jsou hmotné smysly a mysl neustále činné. Když spí, její falešné ego připomíná zkušenosti z bdĕlého stavu a tak se nám ve spánku zdají sny nebo jejich části. Ve stavu prasupti, hlubokého spánku, jsou však mysl a smysly nečinné a falešné ego nepřipomíná minulé zážitky nebo touhy. Jemná mysl a falešné ego se nazývají liṅga-śarīra, neboli jemnohmotné tĕlo. Toto linga-śarīra vnímáme v podobĕ dočasných hmotných označení, jako například: „Jsem bohatý človĕk“, „jsem silák“, „jsem černoch“, „jsem bĕloch“, „jsem Američan“, „jsem Číňan“. Souhrn našich klamných představ o sobĕ se nazývá ahaṅkāra, neboli falešné ego. Kvůli tomuto klamnému pojetí života se živá bytost převtĕluje z jednoho druhu do druhého, jak je jasnĕ vysvĕtleno v Bhagavad-gītĕ. Duše nicménĕ nemĕní své přirozené postavení vĕčnosti, poznání a blaženosti, i když na toto postavení může dočasnĕ zapomenout. Přirovnat to můžeme k situaci, kdy človĕk v noci sní, že chodí po lese. Tento sen ale nemĕní nic na tom, že leží na posteli ve svém bytĕ. Proto je v tomto verši řečeno kūṭa-stha āśayam ṛte: duše se i přes promĕny jemného tĕla nemĕní. Śrīla Śrīdhara Svāmī dává k vysvĕtlení tohoto bodu tento příklad. Etāvantaṁ kālaṁ sukham aham asvāpsam, na kiñcid avediṣam. Človĕk si často říká: „Klidnĕ jsem se vyspal, i když se mi o ničem nezdálo, ani jsem si nebyl ničeho vĕdom.“ Logicky lze pochopit, že si nelze vzpomenout na nĕco, s čím nemáme zkušenost. Jelikož si tedy vzpomínáme, jak jsme v klidu spali, i když jsme nemĕli žádné mentální či smyslové zážitky, můžeme tuto vzpomínku chápat jako mlhavé vnímání duše.

Śrīla Madhvācārya vysvĕtlil, že polobozi, vyšší druh bytostí podobných lidem na vyšších planetárních systémech vesmíru, neupadají do hrubé nevĕdomosti hlubokého spánku jako obyčejné lidské bytosti. Díky své vyšší inteligenci se ve spánku do nevĕdomosti nepohroužejí. V Bhagavad-gītĕ Pán Kṛṣṇa říká: mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca. Spánek je apohanam, zapomnĕní. Nĕkdy při snĕní funguje smṛti neboli upamatování si svého skutečného stavu, i když ve snu můžeme svou rodinu nebo přátele vnímat v pozmĕnĕném, klamnném stavu. Všechny tyto stavy vzpomínání a zapomínání jsou však způsobeny přítomností Nadduše v srdci. Milostí Nadduše můžeme získat předbĕžný záblesk duše, když si vzpomeneme, jak jsme klidnĕ odpočívali, i bez mentální a smyslové zkušenosti.

Podle autorizovaných komentářů k tomuto verši aviniściteṣu znamená zrozen z potu, sveda-jeṣu. Śrīla Madhvācārya zdůraznil: bhū-svedena hi prāyo jāyante – rosa je pot zemĕ a z ní se rodí různé druhy života.

V Muṇḍaka Upaniṣadĕ (3.1.9) je vysvĕtlena situace duše ve vztahu k prāṇĕ:

eṣo 'ṇur ātmā cetasā veditavyo
yasmin prāṇaḥ pañcadhā saṁviveśa
prāṇaiś cittaṁ sarvam otaṁ prajānāṁ
yasmin viśuddhe vibhavaty eṣa ātmā

„Duše je velikosti atomu a lze ji vnímat dokonalou inteligencí. Tato atomická duše se vznáší v pĕti druzích vzduchu [prāṇa, apāna, vyāna, samāna a udāna]. Duše se nachází v srdci a svůj vliv šíří po celém tĕle podmínĕných živých bytostí. Když je zbavena znečištĕní v podobĕ tĕch pĕti druhů hmotného vzduchu, projeví se její duchovní vliv.“ V nesčetném množství druhů života tak duše setrvává v prāṇĕ neboli hmotném životním vzduchu.

Verš

yarhy abja-nābha-caraṇaiṣaṇayoru-bhaktyā
ceto-malāni vidhamed guṇa-karma-jāni
tasmin viśuddha upalabhyata ātma-tattvaṁ
śākṣād yathāmala-dṛśoḥ savitṛ-prakāśaḥ

Synonyma

yarhi — když; abja-nābha — Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jehož pupek má tvar lotosu; caraṇa — nohy; eṣaṇayā — touží (pouze); uru-bhaktyā — mocnou oddanou službou; cetaḥ — srdce; malāni — špínu; vidhamet — očistí; guṇa-karma-jāni — vytvořenou kvalitami přírody a hmotnými činnostmi v rámci tĕchto kvalit; tasmin — v tom; viśuddhe — zcela očištĕné (srdce); upalabhyate — vnímá; ātma-tattvam — skutečnou povahu vlastního já; sākṣāt — přímo; yathā — jako; amala-dṛśoḥ — čistých očí; savitṛ — slunce; prakāśaḥ — projev.

Překlad

Ten, kdo se vážnĕ vĕnuje oddané službĕ Osobnosti Božství, a chová ve svém srdci Pánovy lotosové nohy jako jediný cíl života, může zničit nespočet nečistých tužeb usazených v srdci jako výsledek svých předchozích plodonosných činností pod vlivem tří kvalit hmotné přírody. Když se tak srdce očistí, může oddaný přímo vnímat jak Nejvyššího Pána tak své vlastní já jako transcendentální bytosti. Přímou zkušeností se tak stane dokonalým v duchovním chápání, tak jako lze normálním zdravým zrakem vidĕt sluneční svĕtlo.

Význam

V předchozím verši bylo vysvĕtleno, že při vzpomínání na klidný spánek lze získat předbĕžný záblesk vĕčné nemĕnné duše, zatímco mysl a smysly byly zcela nečinné. Naskýtá se otázka: pokud je hluboký spánek předbĕžnou zkušeností s duší, proč se po probuzení vracíme do klamné hmotné existence? Odpovĕdĕt lze tak, že kvůli hmotným touhám usazeným v srdci je podmínĕná duše navyklá nevĕdomosti hmotného smyslového požitku. Vĕzeň může skrze mříže zahlédnout svĕtlo svobody za vĕzeňským oknem, ale přesto zůstat uvĕznĕný za mřížemi. Podobnĕ může podmínĕná duše zahlédnout čistou duši, i když zůstává v poutech hmotných tužeb. Proto je nutné přijmout určitý způsob odstranĕní příčiny hmotné existence, jmenovitĕ hmotné touhy i přesto, že lze získat předbĕžné pochopení vĕčné duše žijící v dočasném tĕle, nebo dokonce Nadduše, která individuální duši v srdci doprovází.

V Bhagavad-gītĕ (8.6) je vysvĕtleno:

yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ
tyajaty ante kalevaram
taṁ tam evaiti kaunteya
sadā tad-bhāva-bhāvitaḥ

„Každý naprosto jistĕ dosáhne právĕ toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tĕlo.“ Podle naší touhy v okamžiku smrti nám hmotná příroda udĕlí vhodné hmotné tĕlo. Karmaṇā daiva-netreṇa jantur dehopapattaye. Podle našich ploduchtivých tužeb a činností a pod dozorem Pánových zástupců zvaných polobozi dostane živá bytost určité hmotné tĕlo, které bude nevyhnutelnĕ trýznĕno zrozením, smrtí, stářím a nemocí. Pokud nĕkdo dokáže odstranit příčinu nĕjakého jevu, logicky odstraní i následek. Tento verš proto uvádí, že bychom mĕli toužit pouze po dosažení útočištĕ u lotosových nohou Osobnosti Božství a vzdát se iluzorních tužeb po hmotné společnosti, přátelství a lásce, protože tyto touhy budou příčinou dalšího hmotného pouta. Svou mysl bychom mĕli upřít na Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu, abychom si na Nĕho bez problémů dokázali vzpomínat v okamžiku smrti. Pán říká:

anta-kāle ca mām eva
smaran muktvā kalevaram
yaḥ prayāti sa mad-bhāvaṁ
yāti nāsty atra saṁśayaḥ

„A každý, kdo na konci života při opouštĕní svého tĕla vzpomíná jen na Mĕ, dosáhne okamžitĕ Mého stavu bytí. O tom není pochyb.“ (Bg. 8.5) Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je skutečným útočištĕm každé živé bytosti a lze Ho přímo vnímat jakmile se naše srdce stane pomocí bhakti-yogy průzračnĕ čistý.

Bhagavad-gītā popisuje stav dosažení Nejvyšší Osobnosti Božství slovy tato māṁ tattvato jñātvā viśate tad-anantaram a impersonalisté tato slova nĕkdy mylnĕ vykládají jako brahma-sāyujyam neboli neosobní splynutí s Pánem. V tomto verši je jasnĕ řečeno, že svou mysl a oddanost musíme upevnit na lotosové nohy abja-nābhy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Kdyby byla individuální živá bytost rovná Osobnosti Božství, mohla by jednoduše myslet na sebe a tak se očistit. I potom by však vznikl rozpor: Osobnost Božství se nepotřebuje očišťovat, protože je v Bhagavad-gītĕ popsána jako pavitraṁ paramam, nanejvýš čistá. Nikdo by se proto nemĕl umĕle snažit z védské literatury vyždímat neosobní význam.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura řekl, že dokonalý stav oddané služby popsaný v tomto verši lze sledovat v činnostech tak velkých oddaných, jako je Dhruva Mahārāja. Dhruva Mahārāja se obrátil na Nejvyšší Osobnost Božství s touhou po politických zmĕnách na hmotné úrovni, ale poté, co se očistil pronášením svatého jména Boha (oṁ namo bhagavate vāsudevāya), již potřebu hmotného uspokojení smyslů necítil. V prvním zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno: janayaty āśu vairāgyam. Jakmile človĕk pokročí v oddané službĕ, bude zbaven překážek pocházejících z povrchních hmotných tužeb.

V tomto verši jsou důležitá slova upalabhyata ātma-tattvam. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že ātma-tattvam, poznání o duši, označuje poznání o Nejvyšším Pánu, Osobnosti Božství, spolu s Jeho různými expanzemi, jako je neosobní brahmajyoti a okrajová živá bytost. Jak je zde vyjádřeno slovem sākṣāt, vnímání Osobnosti Božství znamená vidĕt Pánovu osobní podobu, Jeho ruce a nohy, Jeho různé transcendentální dopravní prostředky a služebníky, a tak dále, tak jako oddaností slunečnímu bohu lze postupnĕ vnímat tĕlo slunečního boha spolu s jeho kočárem a osobními služebníky.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poukazuje na to, že ve verších 35 až 39 jsou předvedeny různé stupnĕ standardní logiky. Verš 35 ustanovuje obecné tvrzení zvané viṣaya. Verše 36 ukazují saṁśayu neboli vyjádření pochyby. Verš 37 předkládá pūrva-pakṣu, protiargument. A verš 38 s konečnou platností ustanovuje siddhāntu neboli závĕr. Verš 39 představuje saṅgati, shrnutí. Saṅgati neboli konečný výrok je, že bychom se mĕli stát čistými oddanými Osobnosti Božství a uctívat Pánovy lotosové nohy. Očištĕním zrcadla srdce lze spatřit Pána, tak jako normální človĕk se zdravým zrakem může snadno vidĕt jasné paprsky slunce nebo jako pokročilý oddaný slunečního boha může vidĕt tĕlo slunečního boha.

Verš

śrī-rājovāca
karma-yogaṁ vadata naḥ
puruṣo yena saṁskṛtaḥ
vidhūyehāśu karmāṇi
naiṣkarmyaṁ vindate param

Synonyma

śrī-rājā uvāca — král řekl; karma-yogam — sladĕní svých činností s Nejvyšším; vadata — prosím řekni; naḥ — nám; puruṣaḥ — človĕk; yena — kterým; saṁskṛtaḥ — očištĕn; vidhūya — zbaví se; iha — v tomto životĕ; āśu — rychle; karmāṇi — materialistických činností; naiṣkarmyam — osvobození od následků plodonosné práce; vindate — užívá si; param — transcendentální.

Překlad

Král Nimi řekl: Ó velcí mudrci, prosím poučte nás o procesu karma-yogy. Ten, kdo je očištĕn tímto procesem odevzdání své praktické činnosti Nejvyššímu, se může velmi rychle zbavit všech hmotných činností dokonce již v tomto životĕ a užívat si tak čistého života na transcendentální úrovni.

Význam

V Bhagavad-gītĕ (3.5) se uvádí:

na hi kaścit kṣaṇam api
jātu tiṣṭhaty akarma-kṛt
kāryate hy avaśaḥ karma
sarvaḥ prakṛti-jair guṇaiḥ

„Každý je nucen bezmocnĕ jednat podle vlastností, které získal od kvalit hmotné přírody – nikdo nemůže ani na okamžik zůstat nečinný.“ Protože živá bytost nemůže zůstat nečinná, musí se naučit své činnosti vĕnovat Pánu. Śrīla Prabhupāda tento verš z Bhagavad-gīty komentuje takto: „Být vždy aktivní je povahou duše – není to otázka života ve vtĕleném stavu. Bez duše se hmotné tĕlo nemůže pohybovat. Tĕlo je pouze neživý stroj určený k tomu, aby ho ovládala duše, která je vždy aktivní a ani na okamžik svou činnost nezastaví. Jako taková musí být zamĕstnána příznivým jednáním s vĕdomím Kṛṣṇy, protože jinak se zamĕstná činnostmi nařizovanými matoucí energií. Ve styku s hmotnou energí je duše ovlivňována hmotnými kvalitami, a aby se od takových závazků očištila, musí plnit povinnosti předepsané v śāstrách. Je-li však přímo zamĕstnána jednáním s vĕdomím Kṛṣṇy – což je její přirozenost – pak vše, co udĕlá, pro ni bude automaticky prospĕšné.“

Obyčejní lidé často zpochybňují pracovní nasazení oddaných hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy a pletou si jejich činnosti s obyčejnou hmotnou prací. Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti uvedl: kāmya-karmāṇy eva tyājitāni, na tu nitya-naimittikāni, phalasyaiva vininditatvāt. Človĕk by se mĕl vzdát sobeckých činností konaných pro vlastní smyslové uspokojení, protože výsledkem této bezmyšlenkovité činnosti je další hmotné pouto. Své pravidelné či příležitostné předepsané povinnosti by mĕl obĕtovat Nejvyššímu Pánu, čímž se stávají transcendentální oddanou službou. Slovy tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam tato kapitola jasnĕ vysvĕtluje, že spojit svou práci se službou Pánu je umĕní, kterému by se mĕl človĕk naučit u lotosových nohou pravého duchovního mistra. V případĕ, že svou materialistickou činnost jen tak prohlásí za transcendentální oddanou službu, nedostaví se opravdový výsledek. Podle Śrī Jīvy Gosvāmīho bychom si proto nemĕli myslet, že slovo naiṣkarmyam označuje nečinnost; označuje transcendentální činnost pod vedením Pána a Jeho zástupce.

Verš

evaṁ praśnam ṛṣīn pūrvam
apṛcchaṁ pitur antike
nābruvan brahmaṇaḥ putrās
tatra kāraṇam ucyatām

Synonyma

evam — podobnou; praśnam — otázku; ṛṣīn — mudrcům; pūrvam — dříve; apṛccham — položil jsem; pituḥ — mým otcem (Ikṣvākuem Mahārājou); antike — před; na abruvan — nepromluvili; brahmaṇaḥ — Pána Brahmy; putrāḥ — synové; tatra — toho; kāraṇam — důvod; ucyatām — prosím řeknĕte.

Překlad

Jednou v minulosti jsem podobnou otázku položil v přítomnosti svého otce Mahārāje Ikṣvākua čtyřem velkým mudrcům, synům Pána Brahmy. Oni však na mou otázku neodpovĕdĕli. Vysvĕtlete mi prosím proč?

Význam

Podle Śrīla Śrīdhara Svāmīho označují slova brahmaṇaḥ putrāḥ, „synové Brahmy“, čtyři Kumāry vedené Sanakou Ṛṣim. Śrīla Madhvācārya cituje verš z Tantra-bhāgavaty, který uvádí, že důvod, proč čtyři synové Brahmy, třebaže mahājanové a odborníci na vĕdu o oddané službĕ, králi Nimimu neodpovĕdĕli byl, že chtĕli jasnĕ ukázat, že dokonce i ti, kdo jsou dobře obeznámeni s rozvojem spekulativního poznání, nemohou pochopit skutečnou vĕdu o čisté oddané službĕ. Śrīla Jīva Gosvāmī dále komentuje, že se mudrci vyhnuli odpovĕdi na královu otázku, protože v té dobĕ byl král Nimi mladý chlapec, a nebyl tedy dost zralý, aby odpovĕď plnĕ pochopil.

Verš

śrī-āvirhotra uvāca
karmākarma vikarmeti
veda-vādo na laukikaḥ
vedasya ceśvarātmatvāt
tatra muhyanti sūrayaḥ

Synonyma

śrī-āvirhotraḥ uvāca — mudrc Āvirhotra pravil; karma — plnĕní povinností předepsaných písmy; akarma — neschopnost konat tyto povinnosti; vikarma — provádĕní zakázaných činností; iti — tak; veda-vādaḥ — téma pochopené pomocí Véd; na — ne; laukikaḥ — svĕtské; vedasya — Véd; ca — a; īśvara-ātmatvāt — protože pochází od samotné Nejvyšší Osobnosti Božství; tatra — v tomto ohledu; muhyanti — jsou zmateny; sūrayaḥ — (dokonce) i velké učené autority.

Překlad

Śrī Āvirhotra odpovĕdĕl: Předepsané povinnosti, nekonání tĕchto předepsaných povinností a zakázané činnosti jsou témata, která lze správnĕ pochopit autorizovaným studiem védské literatury. Tomuto obtížnému tématu nelze nikdy porozumĕt svĕtskou spekulací. Autorizovaná védská literatura je zvukovou inkarnací samotné Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto je védské poznání dokonalé. Dokonce i nejvĕtší učenci jsou zmateni ve svých snahách pochopit vĕdu o činnostech, pokud zavrhnou autoritu védského poznání.

Význam

Předepsané povinnosti autorizované zjevenými písmy se nazývají karma, a nekonání své nejvyšší povinnosti se nazývá akarma. Konání zakázaných činností se nazývá vikarma. Karma, akarma a vikarma jsou tedy stanoveny autorizovanými výklady védské literatury a nelze je zjistit pouhou svĕtskou logikou. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (6.16.51) Pán říká: śabda-brahma paraṁ brahma mamobhe śāśvatī tanū – „Jsem podoba transcendentálních vibrací, jako je oṁkāra a Hare Kṛṣṇa Hare Rāma, a jsem Svrchovaná Absolutní Pravda. Tyto Mé dvĕ podoby – transcendentální zvuk a vĕčnĕ blažená duchovní podoba Božstva – jsou Mé vĕčné podoby; nejsou hmotné.“ Také v Bhāgavatamu (6.1.40) se říká: vedo nārāyaṇaḥ sākṣāt svayambhūr iti śuśruma – „Védy jsou přímo Nejvyšší Osobnost Božství, Nārāyaṇa, a jsou samozrozené. To jsme slyšeli od Yamarāje.“ V Puruṣa-sūktĕ (Ṛg Veda, maṇḍala 10, sūkta 90, mantra 9) je řečeno: tasmād yajñāt sarva-huta ṛcaḥ sāmāni jajñire chandāṁsi jajñire tasmāt – „Z Nĕho, Yajñi, vzešly veškeré obĕtiny, hymny i chvalozpĕvy. Všechny mantry Véd pocházejí z Pána.“ Veškeré inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství jsou zcela transcendentální a bez čtyř nedostatků podmínĕného života, kterými jsou chyby, iluze, podvádĕní a nedokonalé smysly. Védské poznání je proto jako úplný projev Nejvyššího Pána stejnĕ bezchybné a transcendentální.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura zdůraznil, že v hmotném svĕtĕ, jenž je ovládán Pánovou klamnou energií, je příslušný zvuk po popsání svého předmĕtu ztracen. Na duchovní úrovni zvané Vaikuṇṭha se však nikdy nic neztratí, a śabda-brahma, Osobnost Božství ve své podobĕ transcendentálního zvuku, je proto vĕčná.

V bĕžném lidském rozhovoru lze význam lidských slov zjistit pochopením zámĕru mluvčího. Protože je však védské poznání apauruṣeya neboli transcendentální, jeho význam lze pochopit pouze nasloucháním standardním autoritám v řetĕzci učednické posloupnosti, což v Bhagavad-gītĕ předepisuje samotný Pán (evaṁ paramparā-prāptam). Je proto jisté, že dokonce i velcí učenci, kteří pyšnĕ přehlížejí tento jednoduchý sestupný proces, jsou ve své beznadĕjné snaze zjistit konečný význam védského poznání zmateni a zahanbeni. Čtyři synové Pána Brahmy odmítli na otázku krále Nimiho odpovĕdĕt, protože byl tehdy pouhé dítĕ neschopné se vážnĕ odevzdat procesu naslouchání skrze učednickou posloupnost. Śrīla Madhvācārya v tomto ohledu říká: īśvarātmatvād īśvara-viṣayatvāt. Protože Védy popisují neomezenou Osobnost Božství, nelze k védskému poznání přistupovat svĕtskými metodami chápání.

Verš

parokṣa-vādo vedo ’yaṁ
bālānām anuśāsanam
karma-mokṣāya karmāṇi
vidhatte hy agadaṁ yathā

Synonyma

parokṣa-vādaḥ — popisují určitou situaci jako nĕco jiného, aby zakryly její skutečnou povahu; vedaḥ — Védy; ayam — tĕchto; bālānām — dĕtinských lidí; anuśāsanam — vedení; karma-mokṣāya — pro osvobození z hmotných činností; karmāṇi — hmotné činnosti; vidhatte — předepisují; hi — ve skutečnosti; agadam — lék; yathā — jako.

Překlad

Dĕtinští a pošetilí lidé jsou připoutáni k materialistickým plodonosným činnostem, i když skutečným cílem života je se od tĕchto činností osvobodit. Védské pokyny proto človĕka nepřímo vedou na cestu konečného osvobození tím, že nejprve předepisují plodonosné zbožné činnosti, tak jako otec dítĕti slíbí bonbón, aby si vzalo lék.

Význam

V Bhagavad-gītĕ je uvedeno: traiguṇya-viṣayā vedā nistraiguṇyo bhavārjuna. Védy zdánlivĕ nabízejí plody činností v rámci tří kvalit hmotné přírody. Tĕm, kteří konají obřady či askezi v kvalitĕ dobra, se nabízí možnost povýšení na vyšší planetární soustavy zvané Svargaloka. Aśnanti divyān divi deva-bhogān. Tĕm, kdo konají karma-kāṇḍu, plodonosné zbožné činnosti pod vlivem kvality vášnĕ, je dovoleno stát se velkými vládci nebo bohatými lidmi na zemi a užívat si velkého vĕhlasu a pozemské moci. Manu-saṁhitā však říká: pravṛttir eṣā bhūtānāṁ nivṛttis tu mahā-phalā – „I když jsou mezi podmínĕnými dušemi plodonosné náboženské činnosti velmi oblíbené, skutečné dokonalosti života človĕk dosáhne, když se všech ploduchtivých snah vzdá.“

Když otec dítĕti řekne: „Musíš si vzít tento lék, přikazuji ti to,“ dítĕ se může zaleknout, vzpírat se a lék odmítnout. Otec své dítĕ proto naláká slovy: „Dám ti výbornou sladkost, ale jestli ji chceš, nejdříve si vezmi tento lék a potom ji dostaneš.“ Tomuto nepřímému přemlouvání se říká parokṣa-vādaḥ neboli nepřímý popis skrývající skutečný zámĕr. Otec svůj návrh představuje dítĕti tak, jako kdyby bylo hlavním cílem dostat bonbón a pro jeho získání musí být splnĕna jen nepatrná podmínka. Otcovým zámĕrem však je dát dítĕti lék a vyléčit ho. Popisovat hlavní zámĕr nepřímo a zakrývat jej druhotným návrhem se tedy nazývá parokṣa-vādaḥ neboli nepřímé přesvĕdčování.

Protože je valná vĕtšina podmínĕných duší závislá na smyslovém požitku (pravṛttir eṣā bhūtānām), nabízí jim védské karma-kāṇḍské obřady možnost zanechat dočasného materialistického uspokojování smyslů tím, že v nich probudí dychtivost po plodonosných védských výsledcích, jako je povýšení do nebe či pozici mocného vladaře na zemi. Ve všech védských obřadech je uctíván Viṣṇu, což človĕka postupnĕ dovede k pochopení, že jeho skutečným zájmem je odevzdat se Viṣṇuovi. Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum. Tento nepřímý způsob je předepsán pro bālānām, dĕtinské a pošetilé osoby. Inteligentní človĕk dokáže přímým rozborem okamžitĕ pochopit skutečný význam védské literatury jak je popsán Pánem samotným (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Veškeré védské poznání z konečného hlediska smĕřuje k dosažení útočištĕ u lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství. Bez tohoto útočištĕ se musí živá bytost převtĕlovat 8 400 000 druhy nabízenými Pánovou klamnou energií. Obyčejný hmotný pohled, ať skrze hrubé smyslové vnímání nebo jemné vnímání rozumovou úvahou, vždy přináší nedokonalé poznání zkreslené touhou po klamném hmotném požitku. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura to komentuje tak, že rozvoj neosobní seberealizace je pro podmínĕné duše také rušivý, protože neosobní spekulativní proces je umĕlá snaha zbavit se zcela podoby. Tato snaha není vůbec v souladu se správným názorem Véd, které je popsáno v Bhagavad-gītĕ (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ).

V hnutí Pána Caitanyi se není třeba dĕtinsky snažit o plodonosné hmotné výsledky, a postupnĕ být přiveden ke skutečnému poznání. Caitanya Mahāprabhu říká:

harer nāma harer nāma
harer nāmaiva kevalam
kalau nāsty eva nāsty eva
nāsty eva gatir anyathā

V Kali-yuze je život velmi krátký (prāyeṇālpāyuṣaḥ), a lidé jsou obecnĕ neukáznĕní (mandāḥ), svedení (sumanda-matayaḥ), a zatíženi nepříznivými výsledky svých minulých činností (manda-bhāgyāḥ). Jejich mysli proto nejsou nikdy klidné (upadrutāḥ) a jejich velmi krátký život znemožňuje se postupnĕ povýšit cestou védských obřadů. Jedinou nadĕjí je proto zpívat svatá jména Pána, harer nāma. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.3.51) je uvedeno:

kaler doṣa-nidhe rājann
asti hy eko mahān guṇaḥ
kīrtanād eva kṛṣṇasya
mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet

Kali-yuga je ocenám pokrytectví a znečištĕní. V Kali-yuze jsou všechny přírodní složky jako je voda, zemĕ, nebe, mysl, inteligence a ego znečištĕny. Jediným příznivým aspektem tohoto pokleslého vĕku je proces zpívání svatých jmen Pána (asti hy eko mahān guṇaḥ). Človĕk je zbaven svého sepjetí s tímto pokleslým vĕkem (mukta-saṅga) a vrací se domů, zpĕt k Bohu (paraṁ-vrajet) jednoduše radostným procesem kṛṣṇa-kīrtanu. Kazatelé hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy nĕkdy také používají parokṣu neboli nepřímý způsob přesvĕdčování a nabízejí podmínĕné duši pĕknou transcendentální sladkost, aby ji přimĕli odevzdat se Pánovým lotosovým nohám. Hnutí Caitanyi Mahāprabhua je kevala ānanda-kāṇḍa, jednoduše blažené. I ten, kdo je k hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy přitahován nepřímo, dosáhne milostí Caitanyi Mahāprabhua velmi rychle dokonalosti a vrátí se zpĕt domů, zpĕt k Bohu.

Verš

nācared yas tu vedoktaṁ
svayam ajño ’jitendriyaḥ
vikarmaṇā hy adharmeṇa
mṛtyor mṛtyum upaiti saḥ

Synonyma

na ācaret — nekoná; yaḥ — kdo; tu — ale; veda-uktam — co je předepsáno ve Védách; svayam — sám; ajñaḥ — nevĕdomý; ajita-indriyaḥ — nenaučil se ovládat své smysly; vikarmaṇā — neplnĕním duchovních povinností; hi — opravdu; adharmeṇa — svou bezbožností; mṛtyoḥ mṛtyum — opakovanou smrt; upaiti — získává; saḥ — on.

Překlad

Pokud se nevĕdomý človĕk, který neovládl hmotné smysly, neřídí védskými příkazy, zcela jistĕ propadne hříšným a bezbožným činnostem. Jeho odmĕnou tak bude opakované rození a umírání.

Význam

V předchozím verši bylo uvedeno, že plodonosné činnosti sice jsou ve Védách předepsány, ale skutečným cílem lidského života je oprostit se ode všech materialistických činností. Lze proto dospĕt k závĕru, že védské obřady nabízející usmĕrnĕný smyslový požitek není třeba konat. Nevĕdomý človĕk, neboli ten, kdo nepochopil že není hmotné tĕlo, ale vĕčná duše, nedílná část Kṛṣṇy, nebude nikdy schopen ovládat nutkání hmotných smyslů. Pokud tedy tato osoba se sklony k hmotnému jednání odmítne védské pokyny usmĕrňující smyslový požitek, poklesne zajisté na úroveň nezřízeného uspokojování smyslů v hříšném životĕ (pāpa). Ti, kdo jsou například ovlivnĕni pohlavní touhou, mají vykonat vivāha-yajñu neboli náboženský svatební obřad. Často vidíme, že takzvaný brahmacārī, student védského poznání žijící v celibátu, z pýchy odmítne svatbu jako māyu, neboli hmotnou iluzi. Pokud však není schopen ovládnout své smysly, nepochybnĕ poklesne kvůli nedovolenému sexu, který s védskou kulturou nijak nesouvisí. Podobnĕ je začátečník rozvíjející vĕdomí Kṛṣṇy povzbuzován, aby jedl kṛṣṇa-prasādam k plné spokojenosti, ale nĕkdy se nĕjaký nezralý následovník bhakti-yogy snaží stavĕt na odiv své přísné stravovací návyky, až nakonec poklesne a jí neusmĕrnĕným způsobem odporná jídla.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura slova mṛtyor mṛtyum upaiti znamenají, že samotný pán smrti Yamarāja daruje hříšnému človĕku volnou vstupenku do pekla. To je také popsáno ve Védách: mṛtvā punar mṛtyum āpadyate ardyamānaḥ sva-karmabhiḥ – „Osoby, které si svými materialistickými činnostmi působí velkou bolest, v okamžiku smrti nedosáhnou úlevy, protože jsou znovu postaveny do situace, v níž nastane smrt.“ Ti, kdo své smysly ještĕ neovládli, by se proto nemĕli zříkat védských obřadů, jako je svatební obřad, nebo vychutnávání si yajña-śiṣṭy, jídla, které zbylo po obĕti.

Předešlý verš uvedl příklad otce, který svému synovi nabízí bonbón, aby jej přimĕl vzít si lék. Pokud dítĕ otcovu nabídku odmítne s tím, že bonbón je zbytečný, připraví se tím i o lék, který ho vyléčí. Podobnĕ je na tom materialista, který odmítnutím védských pokynů předkládajících předepsaný smyslový požitek nebude očištĕn, ale ještĕ více poklesne. Śrīla Jīva Gosvāmī popisuje materialistu jako toho, jehož mysl a inteligence nejsou s vírou upřeny na poselství Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītĕ Śrī Bhagavān, Pán Kṛṣṇa, předkládá podmínĕným duším zastoupeným Arjunou úžasná vysvĕtlení skutečného životního cíle. Toho, kdo není schopen svou mysl upřít na tyto pokyny, je třeba považovat za materialistu se sklonem ke hříšným činnostem, který se proto musí podřídit standardním védským pokynům. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho jsou tyto védské pokyny považovány za puṇya, zbožné, i přesto, že nabízejí plody, a ten, kdo se jimi přísnĕ řídí, proto nepůjde do pekla. Samotný Pán Kṛṣṇa v Bhāgavatamu (11.20.9) říká:

tāvat karmāṇi kurvīta
na nirvidyeta yāvatā
mat-kathā-śravaṇādau vā
śraddhā yāvan na jāyate

„Každý musí pokračovat ve védských obřadech, dokud se opravdu neodpoutá od hmotného smyslového požitku a nerozvine víru v naslouchání o Mnĕ a Mé opĕvování.“

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvĕtluje, že Védy předepisují časnĕ ráno vstát, vykoupat se a pronášet Gāyatrī mantru. Pokud se nĕkdo tohoto usmĕrnĕného života vzdá, stane se postupnĕ obĕtí činností určených ke hrubému smyslovému požitku, jako je jedení v restauracích a nedovolené styky se ženami. Když tak ztratí vládu nad smysly, stává se podobným zvířeti a od časného rána až do večera se zabývá nebezpečnými činnostmi. Śrīla Madhvācārya v tomto ohledu říká: ajñaḥ sann ācarann api. Človĕk pokračuje ve svých činnostech i přes svoji nevĕdomost a budoucí výsledek svých činností nebere v úvahu. Tato netečnost k budoucím výsledkům činností je v Bhagavad-gītĕ popsána jako příznak kvality nevĕdomosti. Tak jako inteligentní človĕk nepojede po dálnici, když ví, že ho na ní čeká nebezpečí, nebude ani provádĕt nevédské činnosti když ví, že konečným výsledkem bude zkáza, zde popsaná slovy mṛtyor mṛtyum upaiti. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura uvedl, že nevĕdomí lidé si nĕkdy myslí, že po smrti automaticky dosáhnou vĕčného klidu. Na základĕ mocných následků hříšných činů však dospĕjí do nanejvýš neklidné situace, protože výmĕnou za nepatrné dočasné plody svých hmotných činností budou muset trpĕt pekelnými strastmi. Tyto pekelné následky nepřicházejí pouze jednou, ale opakovanĕ, dokud človĕk nedbá na védské pokyny.

Verš

vedoktam eva kurvāṇo
niḥsaṅgo ’rpitam īśvare
naiṣkarmyaṁ labhate siddhiṁ
rocanārthā phala-śrutiḥ

Synonyma

veda-uktam — usmĕrnĕných činností popsaných Védami; eva — zajisté; kurvāṇaḥ — provádĕním; nihsaṅgaḥ — bez připoutanosti; arpitam — obĕtované; īśvare — Nejvyššímu Pánu; naiṣkarmyam — osvobození od hmotných činností a jejich následků; labhate — človĕk získá; siddhim — dokonalost; rocana-arthā — pro povzbuzení; phala-śrutiḥ — Védami slíbené hmotné výsledky.

Překlad

Ten, kdo bez připoutanosti koná usmĕrnĕné činnosti předepsané ve Védách a výsledky této práce obĕtuje Nejvyššímu Pánu, dosáhne dokonalosti v podobĕ osvobození z pout hmotné práce. Hmotné plodonosné výsledky nabízené zjevenými písmy nejsou skutečným cílem védského poznání, ale jsou určeny pro vzbuzení zájmu konatele.

Význam

Lidský život je příležitost, kterou nabízejí přírodní zákony podmínĕné živé bytosti, aby mohla pochopit svůj vĕčný vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Naneštĕstí dokonce i v lidském tĕle zůstává vĕtšina živých bytostí závislá na zlepšování standardů zvířecích činností, jmenovitĕ jedení, spaní, obrany a rozmnožování. Témĕř nikdo se nezajímá o skutečný úspĕch života, vĕdomí Kṛṣṇy.

śrotavyādīni rājendra
nṛṇāṁ santi sahasraśaḥ
apaśyatām ātma-tattvaṁ
gṛheṣu gṛha-medhinām

„Ó králi, v lidské společnosti mají ti, kteří příliš zabředli do hmotny a kteří jsou slepí k poznání konečné pravdy, mnoho námĕtů k naslouchání.“ (Bhāg. 2.1.2)

Je řečeno: parama-kāruṇiko vedaḥ – „Védské poznání je nejmilostivĕjší,“ protože zamĕstnává lidské bytosti žijící jako zvířata v postupném procesu očisty vrcholícím plným vĕdomím Pána Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. To je v Bhagavad-gītĕ potvrzeno samotným Pánem (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Vĕtšina lidských bytostí se není schopna okamžitĕ vzdát hmotného uspokojování smyslů, přestože z védské literatury chápou, že tento smyslový požitek v budoucnosti přinese zhoubné následky. V západních zemích máme praktickou zkušenost, že když vláda oznámila obyvatelům, že kouření způsobuje rakovinu plic, vĕtšina lidí se kouření nedokázala vzdát. Védská literatura proto předepisuje postupný proces očištĕní, ve kterém se podmínĕná duše učí nabízet výsledky svých hmotných činností Nejvyššímu Pánu, čímž své činnosti zduchovňuje. Hmotný smyslový požitek je založen na dvou orgánech, a to jazyku pro ochutnávání a genitáliích pro pohlavní život. Obĕtováním chutných jídel Božstvu Kṛṣṇy a následným vychutnáváním si zbytků jako kṛṣṇa-prasādam a přijetím usmĕrňujících zásad života védského hospodáře a plozením dĕtí vĕdomých si Kṛṣṇy lze postupnĕ přivést celou škálu hmotných činností na úroveň čisté oddané služby. Obĕtováním plodů svých obvyklých činností Nejvyššímu Pánu lze postupnĕ pochopit, že skutečným cílem života je Pán samotný a ne hmotné uspokojování smyslů. Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ varuje, že pokud budou lidé předčasnĕ povzbuzováni k tomu, aby se zřekli rodiného života či chutného Pánova prasādam, bude mít toto umĕlé odříkání opačný účinek.

Existuje třída pokrytců, kteří mylnĕ chápou transcendentální význam Véd a falešnĕ prohlašují hmotné výsledky jako je povýšení se na nebeské planety, které nabízí obĕť agniṣṭoma, za konečný cíl Véd. Tyto hlupáky popisuje Pán Kṛṣṇa:

yām imāṁ puṣpitāṁ vācaṁ
pravadanty avipaścitaḥ
veda-vāda-ratāḥ pārtha
nānyad astīti vādinaḥ
kāmātmānaḥ svarga-parā
janma-karma-phala-pradām
kriyā-viśeṣa-bahulāṁ
bhogaiśvarya-gatiṁ prati

„Lidé, kterým se nedostává poznání, velmi lpí na kvĕtnatých slovech Véd, jež doporučují různé plodonosné činnosti vedoucí k dosažení nebeských planet, vznešenĕjšího původu, moci a dalších předností. Touží po smyslovém požitku a životĕ v hojnosti, a tak říkají, že nic víc než to neexistuje.“ (Bg. 2.42–43) Kvůli vyvrácení tak pošetilého pochopení účelu Véd používá tento verš slovo niḥsaṅgaḥ, což znamená „bez připoutanosti k hmotným výsledkům“. Skutečným účelem Véd je arpitam īśvare, nabízet vše Nejvyšší Osobnosti Božství. Výsledkem je siddhim, neboli dokonalost života, vĕdomí Kṛṣṇy.

Slova rocanārthā phala-śrutiḥ jasnĕ vyjadřují, že plodonosné výsledky slibované védskou literaturou jsou určeny k povzbuzení materialistovy víry ve védské pokyny. Uvádí se příklad dítĕte, které dostane sladkostí zakrytý lék. Dítĕ se pro lék nadchne díky sladkému obalu, kdežto dospĕlý s nadšením užije lék samotný, protože ví, že je to v jeho vlastním zájmu. Zralá úroveň védského pochopení je popsána Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣadĕ (4.4.22): tam etaṁ vedānuvacanena brāhmaṇā vividiṣanti brahmacaryeṇa tapasā śraddhayā yajñenānāśakena ca. „Vyučováním Véd a celibátem, askezí, vírou a ovládnutým přijímáním potravy velcí brāhmaṇi poznávají Nejvyššího.“ V Bhagavad-gītĕ je řečeno, že Nejvyšší je Kṛṣṇa. I když nĕkdy mohou předepsané védské obřady připomínat hmotné plodonosné činnosti, tato činnost je zduchovnĕna, protože je výsledek obĕtován Nejvyššímu. Lék ukrytý ve sladkosti a sladkost samotná mohou vypadat či chutnat stejnĕ, ale lék ve sladkosti má léčebný účinek, který obyčejná sladkost nemá. Podobnĕ slova naiṣkarmyaṁ labhate siddhim v tomto verši vyjadřují, že vĕrný následovník védských pokynů bude postupnĕ povýšen na nejvyšší stupeň dokonalosti života, jímž je čistá láska k Bohu, jak říká Caitanya Mahāprabhu (premā pum-artho mahān).

Verš

ya āśu hṛdaya-granthiṁ
nirjihīrṣuḥ parātmanaḥ
vidhinopacared devaṁ
tantroktena ca keśavam

Synonyma

yaḥ — ten, kdo; āśu — rychle; hṛdaya-granthim — uzel v srdci (mylné ztotožňování se s hmotným tĕlem); nirjihīrṣuḥ — touží přeseknout; parātmanaḥ — transcendentální duše; vidhinā — pomocí pravidel; upacaret — mĕl by uctívat; devam — Nejvyšší Osobnost Božství; tantra-uktena — jenž jsou popsány tantrami (doplňkovou védskou literaturou, která předkládá podrobné pokyny pro duchovní praktiky); ca — tak jako (navíc k tĕm usmĕrnĕním, která jsou přímo vedoktam); keśavam — Pána Keśavu.

Překlad

Ten, kdo si přeje rychle přeseknout uzel falešného ega poutajícího duši by mĕl uctívat Nejvyššího Pána Keśavu podle usmĕrnĕní daných ve védských písmech, jako jsou tantry.

Význam

Védská písma obsahují tajemné popisy Absolutní Pravdy podnĕcující k filozofické spekulaci. Védy také za konání obřadů nabízejí nebeské odmĕny. Jak je však řečeno ve verši 44 této kapitoly, části Véd jako je jñāna-kāṇḍa a karma-kāṇḍa jsou bālānām anuśāsanam; protože ménĕ inteligentní nebo dĕtinští lidé jsou navyklí mentální spekulaci a plodonosným činnostem, jsou tyto části Véd určeny k tomu, aby tyto osoby přilákaly pod ochranu védských pokynů pro postupné povýšení na dokonalou úroveň vĕdomí Kṛṣṇy.

Poté, co nyní byla v nĕkolika verších popsána cesta pro materialisty, tento verš popisuje proces pro ty, kdo jsou vijñaḥ, učení transcendentalisté. Jim je doporučeno následovat pravidla uctívání popsaná ve vaiṣṇavských tantrách, jako je Śrī Nārada-pañcarātra, a tak potĕšit Nejvyššího Pána přímo. Slova upacared devaṁ tantroktena ca keśavam vyjadřují, že by mĕli přímo uctívat Keśavu, Nejvyšší Osobnost Božství, který se objevuje v mnoha různých inkarnacích, aby potĕšil své oddané. Śrīla Jayadeva Gosvāmī popisuje Pánovy zábavy ve své písni o deseti hlavních inkarnacích Osobnosti Božství, Keśavy: Pána v podobĕ Ryby, Želvy a Kance, Pána Nṛsiṁhadeva, Pána Vāmanu, Pána Paraśurāmu, Pána Rāmacandru, Pána Balarāmu, Pána Buddhu a Pána Kalkiho. Slova upacared devam poukazují na oddanou službu Osobnosti Božství. Slovo tantroktena neboli „pokyn tanter“ by mĕlo být chápáno, že se týká vaiṣṇava-tanter jako je Śrī Nārada-pañcarātra, která předkládá jasné a podrobné pokyny jak uctívat Keśavu. Védy jsou označeny slovem nigama a obsáhlé vysvĕtlení tĕchto nigam se nazývá āgama neboli tantra. Když transcendentální živou bytost začne rušit nepříjemné trýznĕní hmotných tĕlesných dualit, začne dychtit naslouchat Védám o své transcendentální situaci. Slovo āśu v tomto verši vyjadřuje, že ti, kdo touží rychle ukončit svou hmotnou existenci a dosáhnout vĕčnĕ blaženého života dokonalého poznání, by mĕli přímo uctívat Pána Kṛṣṇu a obejít předbĕžné védské obřady popsané v předchozích verších.

Verš

labdhvānugraha ācāryāt
tena sandarśitāgamaḥ
mahā-puruṣam abhyarcen
mūrtyābhimatayātmanaḥ

Synonyma

labdhvā — když obdržel; anugrahaḥ — milost; ācāryāt — od duchovního mistra; tena — jím; sandarśita — ukázán; āgamaḥ — (způsob uctívání daný) vaiṣṇava-tantrami; mahā-puruṣam — Nejvyšší Osobu; abhyarcet — žák by mĕl uctívat; mūrtyā — v určité osobní podobĕ; abhimatayā — kterou upřednostňuje; ātmanaḥ — osobnĕ.

Překlad

Když oddaný obdržel milost svého duchovního mistra, který žákovi vyjevuje pokyny védských písem, mĕl by uctívat určitou osobní podobu Pána, kterou považuje za nejpřitažlivĕjší.

Význam

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho znamená slovo labdhvānugrahaḥ formální zasvĕcení pravým duchovním mistrem. V Padma Purāṇĕ je uvedeno:

ṣaṭ-karma-nipuṇo vipro
mantra-tantra-viśāradaḥ
avaiṣṇavo gurur na syād
vaiṣṇavaḥ śvapaco guruḥ

Pravý duchovní mistr musí být duše odevzdaná lotosovým nohám Nejvyššího Pána. V Brahma-vaivarta Purāṇĕ se uvádí:

bodhaḥ kaluṣitas tena
daurātmyaṁ prakaṭī-kṛtam
gurur yena parityaktas
tena tyaktaḥ purā hariḥ

„Zavržením svého duchovního mistra žák znečistí svou inteligenci a projevuje velmi slabý charakter. Tento človĕk již ve skutečnosti zavrhl Nejvyššího Pána Hariho.“ Pravý žák by mĕl mít vždy na pamĕti, že veškeré jeho pochopení védského poznání přichází milostí jeho pravého duchovního mistra. Pokud nĕkdo navenek či náladovĕ přijme či zamítne pravého vaiṣṇavského duchovního mistra, nĕkdy přitahován jiným duchovním mistrem, dopouští se vaiṣṇava-aparādhy, velkého přestupku proti oddaným Pána. Nĕkdy se pošetilý začátečník mylnĕ domnívá, že je vztah s duchovním mistrem určen pro smyslový požitek žáka, a proto se ve jménu duchovních aspirací tento hlupák pravého vaiṣṇavského gurua vzdá. Musíme pochopit, že jsme vĕčnými služebníky gurua. Śrīla Jīva Gosvāmī však cituje tento verš z Nārada-pañcarātry:

avaiṣṇavopadiṣṭena
mantreṇa nirayaṁ vrajet
punaś ca vidhinā samyag
grāhayed vaiṣṇavād guroḥ

„Ten, kdo je do mantry zasvĕcen nevaiṣṇavou, musí jít do pekla. Proto by mĕl být znovu zasvĕcen správnĕ, předepsaným způsobem, vaiṣṇavským guruem.“ Povinností pravého duchovního mistra je pečlivĕ prozkoumat žákovu způsobilost a podobnĕ by mĕl k pravému duchovnímu duchovnímu mistrovi přistoupit i žák. Jinak mohou být jak pošetilý žák, tak nerozlišující guru potrestáni přírodními zákony.

Nemĕli bychom se umĕle snažit vstřebat veškeré zdánlivĕ protichůdné vĕtve védského poznání. Vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Podmínĕné duše mají různé rozporuplné povahy, které jsou zamĕstnány zdánlivĕ rozporuplnými védskými pokyny zvanými pravṛtti a nivṛtti-mārga. Nejsnažší cestou však je naučit se pravidelnému uctívání advaya-jñāny, Pána Viṣṇua. Všichni polobozi zmínĕní ve Védách jsou nástroje určené ke službĕ Nejvyššímu Pánu Viṣṇuovi. Pro službu Pánu je určeno také všechno, co existuje ve viditelném hmotném svĕtĕ; jinak to nemá žádnou hodnotu. Pokud se nĕkdo umĕle zřekne hmotných vĕcí použitelných ve službĕ Nejvyššímu Pánu, přichází o svou duchovní schopnost vidĕt vše jako vĕci určené pro potĕšení Kṛṣṇy a bude donucen uvažovat o hmotných vĕcech jako o předmĕtech určených pro jeho vlastní smyslový požitek. Hmotné vĕci by jinými slovy mĕly být přijímány či odmítány podle toho, jak tĕší Nejvyššího Pána. Jinak oddaný poklesne z úrovnĕ čisté oddané služby. V tomto verši je řečeno labdhvānugraha ācāryāt: takto rozlišovat se človĕk naučí, když obdrží milost pravého duchovního mistra, který upřímnému žákovi vyjeví, jak védské poznání uplatnit v životĕ.

Verš

śuciḥ sammukham āsīnaḥ
prāṇa-saṁyamanādibhiḥ
piṇḍaṁ viśodhya sannyāsa-
kṛta-rakṣo ’rcayed dharim

Synonyma

śuciḥ — čistý; sammukham — čelem (k Božstvu); āsīnaḥ — sedící; prāṇa-saṁyamana-ādibhiḥprāṇāyāmou (dýchacími cvičeními) a dalšími způsoby; piṇḍam — hrubé tĕlo; viśodhya — očišťující; sannyāsa — nanesením transcendentální znaků tilaka na různá místa na tĕle; kṛta-rakṣaḥ — takto vzývající Pánovu ochranu; arcayet — mĕl by uctívat; harim — Pána Hariho.

Překlad

Oddaný by se mĕl vykoupat, očistit tĕlo prāṇāyāmou, bhūta-śuddhi a ostatními způsoby, a pro ochranu si tĕlo označit posvátným tilakem. Poté by mĕl usednout před Božstvem a uctívat Nejvyšší Osobnost Božství.

Význam

Prāṇāyāma je autorizovaný védský způsob ovládání vzduchu v tĕle. Také bhūta-śuddhi je způsob, jak očistit tĕlo. Slovo śuciḥ znamená, že bychom mĕli být uvnitř i navenek čistí. Śuciḥ znamená provádĕt činnosti pouze pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud tak či onak dokážeme neustále myslet na Nejvyššího Pána zpíváním a posloucháním Jeho svatého jména, dospĕjeme na úroveň čistého života jak je popsáno v této védské mantře:

apavitraḥ pavitro vā
sarvāvasthāṁ gato 'pi vā
yaḥ smaret puṇḍarīkākṣaṁ
sa bāhyābhyantaraṁ-śuciḥ

(Garuḍa Purāṇa 2.47.52)

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura zdůraznil, že pokud osoba myslí na smyslový požitek, je její uctívání Pána Śrī Hariho podvod, i když má na tĕle znaky posvátného tilaku, provádí mudry a pronáší mantry. Slovo śuciḥ zde proto znamená, že bychom mĕli Pána uctívat v příznivém stavu mysli, považovat Pána za posvátného a sebe za Jeho nepatrného služebníka. Ti, kdo nejsou Nejvyšší Osobnosti Božství příznivĕ naklonĕni, nechtĕjí Božstvo v chrámu uctívat a odrazují od toho i ostatní tvrzením, že Pán je všudypřítomný, a proto není nutné Ho uctívat v chrámu. Tito závistiví lidé dávají přednost gymnastickým cvikům haṭha-yogy nebo rāja-yogy. Výroky Pána samotného, jako například vāsudevaḥ sarvam iti a māṁ ekaṁ śaraṇaṁ vraja, však vyjadřují, že na úrovni zralé transcendentální realizace oddaný Nejvyšší Osobnost Božství chápe jako zdroj všeho a tedy také jako jediný objekt hodný uctívání. Oddaní, kteří Božstvo Pána uctívají podle systému pañcarātry, proto nejsou přitahováni jiným procesem yogy než bhakti-yogou.

Verš

arcādau hṛdaye cāpi
yathā-labdhopacārakaiḥ
dravya-kṣity-ātma-liṅgāni
niṣpādya prokṣya cāsanam
pādyādīn upakalpyātha
sannidhāpya samāhitaḥ
hṛd-ādibhiḥ kṛta-nyāso
mūla-mantreṇa cārcayet

Synonyma

arcā-ādau — in the form of the Deity and His paraphernalia; hṛdaye — in the heart; ca api — also; yathā-labdha — whatever is available; upacārakaiḥ — with ingredients of worship; dravya — the physical items to be offered; kṣiti — the ground; ātma — one’s own mind; liṅgāni — and the Deity; niṣpādya — preparing; prokṣya — sprinkling with water for purification; ca — and; āsanam — one’s seat; pādya-ādīn — the water for bathing the Deity’s feet and other offerings; upakalpya — getting ready; atha — then; sannidhāpya — placing the Deity in His proper place; samāhitaḥ — concentrating one’s attention; hṛt-ādibhiḥ — on the Deity’s heart and other places of the body; kṛta-nyāsaḥ — having drawn sacred marks; mūla-mantreṇa — with the appropriate basic mantra for worshiping the particular Deity; ca — and; arcayet — one should offer worship.

Překlad

The devotee should gather whatever ingredients for worshiping the Deity are available, make ready the offerings, the ground, his mind and the Deity, sprinkle his sitting place with water for purification and prepare the bathing water and other paraphernalia. The devotee should then place the Deity in His proper place, both physically and within his own mind, concentrate his attention, and mark the Deity’s heart and other parts of the body with tilaka. Then he should offer worship with the appropriate mantra.

Význam

ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādi
na bhaved grāhyam indriyaiḥ
sevonmukhe hi jihvādau
svayam eva sphuraty adaḥ

(Padma Purāṇa)

The Absolute Truth can never be understood by ordinary material sense perception. The conditioned souls engrossed in the vain pursuit of material sense gratification are completely indifferent to the transcendental loving service of the Lord. Their materially conditioned minds are always impure and disturbed by the endless flow of material dualities, such as prosperity and poverty, winter and summer, fame and infamy, youth and old age. Such disturbed conditioned souls cannot recognize the personal presence of the Absolute Truth in the form of the Deity.

The Lord’s incarnation as arcā-avatāra, the Deity form, is a special manifestation of the Lord’s mercy toward the materialistic or neophyte devotees who are still under the influence of material designations. They are unable to perceive the Lord in His eternal abode, and therefore the Lord descends as the Deity form, manifesting the prakāśa incarnations and even the svayaṁ-prakāśa, or the original form of the Lord. The prakāśa incarnations exhibit various pastimes within this world, whereas svayaṁ-prakāśa, the Lord’s original form, is the source of all avatāras.

To one who sincerely worships the Deity, the Deity manifests Himself as the Supreme Personality of Godhead. Those who are most unfortunate cannot even recognize the Supreme Lord in His merciful Deity expansion. They consider the Deity an ordinary material object. But by surrendering at the lotus feet of a bona fide spiritual master, who is a pure devotee of the Lord, one can learn to worship the Deity, as mentioned in this verse, and thus revive one’s lost relationship with the Lord. One who considers such transcendental Deity worship to be equivalent to idol worship is grossly covered by the three modes of material nature. A person wearing rose-colored glasses sees the entire world to be rose colored. Similarly, those unfortunate living entities who are thickly covered by the material modes of nature see everything, including the Supreme Lord, as material due to their polluted vision.

Verš

sāṅgopāṅgāṁ sa-pārṣadāṁ
tāṁ tāṁ mūrtiṁ sva-mantrataḥ
pādyārghyācamanīyādyaiḥ
snāna-vāso-vibhūṣaṇaiḥ
gandha-mālyākṣata-sragbhir
dhūpa-dīpopahārakaiḥ
sāṅgam sampūjya vidhivat
stavaiḥ stutvā named dharim

Synonyma

sa-aṅga — včetnĕ končetin Jeho transcendentálního tĕla; upāṅgām — a Jeho zvláštních druhotných tĕlesných rysů, jako je Jeho disk Sudarśana a další zbranĕ; sa-pārṣadām — spolu s Jeho osobními společníky; tām tām — každé zvlášť; mūrtim — Božstvo; sva-mantrataḥ — příslušnou mantrou; pādya — vodou na mytí nohou; arghya — navonĕnou vodou na přivítání; ācamanīya — vodou na vypláchnutí úst; ādyaiḥ — a tak dále; snāna — vodu na koupání; vāsaḥ — kvalitním oblečením; vibhūṣaṇaiḥ — ozdobami; gandha — voňavkami; mālya — náhrdelníky; akṣata — nepolámanými zrny ječmene; sragbhiḥ — a kvĕtinovými girlandami; dhūpa — vonnými tyčinkami; dīpa — a lampami; upahārakaiḥ — takovými předmĕty; sa-aṅgam — ve všech aspektech; sampūjya — dokončit uctívání; vidhivat — v souladu s předepsanými pravidly; stavaiḥ stutvā — uctít Božstvo přednášením modliteb; namet — mĕl by se poklonit; harim — Pánu.

Překlad

Oddaný by mĕl Pána uctívat spolu s každou z končetin Jeho transcendentálního tĕla, Jeho zbranĕmi jako je Sudarśana cakra, Jeho dalšími tĕlesnými rysy a osobními společníky. Mĕl by každý z tĕchto transcendentálních rysů Pána uctívat příslušnou mantrou a obĕtováním vody na mytí nohou, voňavé vody, vody na vypláchnutí úst, vody na koupání, kvalitního oblečení, ozdob, vonných olejů, drahých náhrdelníků, celých zrn ječmene, kvĕtinových girland, vonných tyčinek a lamp. Po dokončení uctívání ve všech ohledech v souladu s předepsanými pravidly by mĕl oddaný Božstvo Pána Hariho uctít modlitbami a poklonami.

Význam

Śrīla Śrīdhara Svāmī se zmiňuje o tom, že akṣata, celá zrna ječmene (zmínĕná ve verši 53), se mají používat při zdobení Božstva tilakem, ne při samotné pūje. Nākṣatair arcayed viṣṇuṁ na ketakyā maheśvaram: „Pán Viṣṇu by nemĕl být uctíván zrny ječmene a Pán Śiva by nemĕl být uctíván kvĕty ketakī.

Verš

ātmānam tan-mayam dhyāyan
mūrtiṁ sampūjayed dhareḥ
śeṣām ādhāya śirasā
sva-dhāmny udvāsya sat-kṛtam

Synonyma

ātmānam — sám; tat — na Pána; mayam — soustředĕný; dhyāyan — tak meditovat; mūrtim — tuto osobní podobu; sampūjayet — mĕl by plnĕ uctívat; hareḥ — Pána Hariho; śeṣām — zbytky uctívání; ādhāya — přijmout; śirasā — na svou hlavu; sva-dhāmni — na Jeho místo; udvāsya — umístit; sat-kṛtam — s úctou.

Překlad

Oddaný by mĕl být plnĕ pohroužen do meditace o sobĕ jako o vĕčném služebníkovi Pána, a tak dokonale uctívat Božstvo s vĕdomím, že se Božstvo nachází také v jeho srdci. Potom by si mĕl položit na hlavu zbytky předmĕtů, kterými bylo Božstvo uctíváno, jako například kvĕtinové girlandy, a ukončit uctívání tím, že s úctou přemístí Božstvo zpĕt na Jeho místo.

Význam

V tomto verši je důležité slovo tan-mayam. Ten, kdo je očištĕn uctíváním Pána v podobĕ Božstva, může pochopit, že on, který Pána uctívá, je Jeho vĕčným služebníkem a že se od Pána jako nepatrná jiskra původního ohnĕ, Osobnosti Božství, kvalitativnĕ neliší. Śrīla Madhvācārya k tomu říká:,

viṣṇor bhṛtyo 'ham ity eva
sadā syād bhagavan-mayaḥ
naivāhaṁ viṣṇur asmīti
viṣṇuḥ sarveśvaro hy ajaḥ

„Oddaný by mĕl uvažovat takto: ,Jsem vĕčný služebník Viṣṇua a protože jsem Jeho vĕčnou nedílnou částí, jsem s Ním kvalitativnĕ vĕčnĕ totožný. Já však Viṣṇu nejsem, protože Viṣṇu je svrchovaným vládcem všeho.̀“

Základním principem při uctívání Božstva je nutné pochopení, že jsem vĕčný služebník Nejvyššího Pána. Ten, kdo je navyklý pohlavnímu uspokojování, se pošetile ztotožňuje se svým vnĕjším hmotným tĕlem a nedokáže své pojetí toho, kdo si užívá, zmĕnit na pojetí toho, kdo požitek poskytuje. Tento človĕk slovo tan-mayam vykládá tak, že uctívající je také objekt uctívání. Śrī Jīva Gosvāmī Prabhupāda ve svém komentáři Durga-saṅgamanī k Bhakti-rasāmṛta-sindhu Śrīly Rūpy Gosvāmīho uvádí, že ahaṅgrahopāsanā neboli uctívání sebe sama jako Nejvyššího je hrubá zámĕna svého vlastního já s Nejvyšším, jenž je ve skutečnosti naším vĕčným útočištĕm. Šest Gosvāmīch tento bod opakovanĕ objasnilo. Neinteligentní lidé ze společenství prākṛta-sahajiyů jsou však ovlivnĕni falešnými myšlenkami māyāvādských filozofů, a tak projevují scestné pojetí, že ten, kdo uctívá, se stane nejvyšším útočištĕm. Tato halucinace je aparādha, přestupek vůči Pánu. Slovo tan-maya z tohoto verše by proto nemĕlo být urážlivĕ pochopeno tak, že se ctitel stane rovným objektu svého vĕčného uctívání.

Verš

evam agny-arka-toyādāv
atithau hṛdaye ca yaḥ
yajatīśvaram ātmānam
acirān mucyate hi saḥ

Synonyma

evam — tak; agni — v ohni; arka — slunci; toya — vodĕ; ādau — a tak dále; atithau — v hostu, který navštíví jeho dům; hṛdaye — ve svém srdci; ca — také; yaḥ — kdo; yajati — uctívá; īśvaram — Nejvyšší Osobnost Božství; ātmānam — Nejvyšší Duši; acirāt — bez otálení; mucyate — bude osvobozen; hi — opravdu; saḥ — on.

Překlad

Ten, kdo uctívá Nejvyššího Pána, by si tedy mĕl být vĕdom toho, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je všudypřítomný, a mĕl by Jej proto uctívat skrze Jeho přítomnost v ohni, slunci, vodĕ a ostatních prvcích, v srdci hosta, kterého přijme ve svém domĕ, a také ve svém srdci. Tímto způsobem dosáhne velmi brzy osvobození.

Význam

Takto končí výklady pokorných služebníků Jeho Božské Milosti A.C. Bhaktivedanty Swamiho Prabhupādy ke třetí kapitole jedenáctého zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané „Osvobození od energie klamu.“