Skip to main content

Śrīmad-bhāgavatam 11.3.40

Verš

yarhy abja-nābha-caraṇaiṣaṇayoru-bhaktyā
ceto-malāni vidhamed guṇa-karma-jāni
tasmin viśuddha upalabhyata ātma-tattvaṁ
śākṣād yathāmala-dṛśoḥ savitṛ-prakāśaḥ

Synonyma

yarhi — když; abja-nābha — Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jehož pupek má tvar lotosu; caraṇa — nohy; eṣaṇayā — touží (pouze); uru-bhaktyā — mocnou oddanou službou; cetaḥ — srdce; malāni — špínu; vidhamet — očistí; guṇa-karma-jāni — vytvořenou kvalitami přírody a hmotnými činnostmi v rámci tĕchto kvalit; tasmin — v tom; viśuddhe — zcela očištĕné (srdce); upalabhyate — vnímá; ātma-tattvam — skutečnou povahu vlastního já; sākṣāt — přímo; yathā — jako; amala-dṛśoḥ — čistých očí; savitṛ — slunce; prakāśaḥ — projev.

Překlad

Ten, kdo se vážnĕ vĕnuje oddané službĕ Osobnosti Božství, a chová ve svém srdci Pánovy lotosové nohy jako jediný cíl života, může zničit nespočet nečistých tužeb usazených v srdci jako výsledek svých předchozích plodonosných činností pod vlivem tří kvalit hmotné přírody. Když se tak srdce očistí, může oddaný přímo vnímat jak Nejvyššího Pána tak své vlastní já jako transcendentální bytosti. Přímou zkušeností se tak stane dokonalým v duchovním chápání, tak jako lze normálním zdravým zrakem vidĕt sluneční svĕtlo.

Význam

V předchozím verši bylo vysvĕtleno, že při vzpomínání na klidný spánek lze získat předbĕžný záblesk vĕčné nemĕnné duše, zatímco mysl a smysly byly zcela nečinné. Naskýtá se otázka: pokud je hluboký spánek předbĕžnou zkušeností s duší, proč se po probuzení vracíme do klamné hmotné existence? Odpovĕdĕt lze tak, že kvůli hmotným touhám usazeným v srdci je podmínĕná duše navyklá nevĕdomosti hmotného smyslového požitku. Vĕzeň může skrze mříže zahlédnout svĕtlo svobody za vĕzeňským oknem, ale přesto zůstat uvĕznĕný za mřížemi. Podobnĕ může podmínĕná duše zahlédnout čistou duši, i když zůstává v poutech hmotných tužeb. Proto je nutné přijmout určitý způsob odstranĕní příčiny hmotné existence, jmenovitĕ hmotné touhy i přesto, že lze získat předbĕžné pochopení vĕčné duše žijící v dočasném tĕle, nebo dokonce Nadduše, která individuální duši v srdci doprovází.

V Bhagavad-gītĕ (8.6) je vysvĕtleno:

yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ
tyajaty ante kalevaram
taṁ tam evaiti kaunteya
sadā tad-bhāva-bhāvitaḥ

„Každý naprosto jistĕ dosáhne právĕ toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tĕlo.“ Podle naší touhy v okamžiku smrti nám hmotná příroda udĕlí vhodné hmotné tĕlo. Karmaṇā daiva-netreṇa jantur dehopapattaye. Podle našich ploduchtivých tužeb a činností a pod dozorem Pánových zástupců zvaných polobozi dostane živá bytost určité hmotné tĕlo, které bude nevyhnutelnĕ trýznĕno zrozením, smrtí, stářím a nemocí. Pokud nĕkdo dokáže odstranit příčinu nĕjakého jevu, logicky odstraní i následek. Tento verš proto uvádí, že bychom mĕli toužit pouze po dosažení útočištĕ u lotosových nohou Osobnosti Božství a vzdát se iluzorních tužeb po hmotné společnosti, přátelství a lásce, protože tyto touhy budou příčinou dalšího hmotného pouta. Svou mysl bychom mĕli upřít na Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu, abychom si na Nĕho bez problémů dokázali vzpomínat v okamžiku smrti. Pán říká:

anta-kāle ca mām eva
smaran muktvā kalevaram
yaḥ prayāti sa mad-bhāvaṁ
yāti nāsty atra saṁśayaḥ

„A každý, kdo na konci života při opouštĕní svého tĕla vzpomíná jen na Mĕ, dosáhne okamžitĕ Mého stavu bytí. O tom není pochyb.“ (Bg. 8.5) Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je skutečným útočištĕm každé živé bytosti a lze Ho přímo vnímat jakmile se naše srdce stane pomocí bhakti-yogy průzračnĕ čistý.

Bhagavad-gītā popisuje stav dosažení Nejvyšší Osobnosti Božství slovy tato māṁ tattvato jñātvā viśate tad-anantaram a impersonalisté tato slova nĕkdy mylnĕ vykládají jako brahma-sāyujyam neboli neosobní splynutí s Pánem. V tomto verši je jasnĕ řečeno, že svou mysl a oddanost musíme upevnit na lotosové nohy abja-nābhy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Kdyby byla individuální živá bytost rovná Osobnosti Božství, mohla by jednoduše myslet na sebe a tak se očistit. I potom by však vznikl rozpor: Osobnost Božství se nepotřebuje očišťovat, protože je v Bhagavad-gītĕ popsána jako pavitraṁ paramam, nanejvýš čistá. Nikdo by se proto nemĕl umĕle snažit z védské literatury vyždímat neosobní význam.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura řekl, že dokonalý stav oddané služby popsaný v tomto verši lze sledovat v činnostech tak velkých oddaných, jako je Dhruva Mahārāja. Dhruva Mahārāja se obrátil na Nejvyšší Osobnost Božství s touhou po politických zmĕnách na hmotné úrovni, ale poté, co se očistil pronášením svatého jména Boha (oṁ namo bhagavate vāsudevāya), již potřebu hmotného uspokojení smyslů necítil. V prvním zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno: janayaty āśu vairāgyam. Jakmile človĕk pokročí v oddané službĕ, bude zbaven překážek pocházejících z povrchních hmotných tužeb.

V tomto verši jsou důležitá slova upalabhyata ātma-tattvam. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že ātma-tattvam, poznání o duši, označuje poznání o Nejvyšším Pánu, Osobnosti Božství, spolu s Jeho různými expanzemi, jako je neosobní brahmajyoti a okrajová živá bytost. Jak je zde vyjádřeno slovem sākṣāt, vnímání Osobnosti Božství znamená vidĕt Pánovu osobní podobu, Jeho ruce a nohy, Jeho různé transcendentální dopravní prostředky a služebníky, a tak dále, tak jako oddaností slunečnímu bohu lze postupnĕ vnímat tĕlo slunečního boha spolu s jeho kočárem a osobními služebníky.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poukazuje na to, že ve verších 35 až 39 jsou předvedeny různé stupnĕ standardní logiky. Verš 35 ustanovuje obecné tvrzení zvané viṣaya. Verše 36 ukazují saṁśayu neboli vyjádření pochyby. Verš 37 předkládá pūrva-pakṣu, protiargument. A verš 38 s konečnou platností ustanovuje siddhāntu neboli závĕr. Verš 39 představuje saṅgati, shrnutí. Saṅgati neboli konečný výrok je, že bychom se mĕli stát čistými oddanými Osobnosti Božství a uctívat Pánovy lotosové nohy. Očištĕním zrcadla srdce lze spatřit Pána, tak jako normální človĕk se zdravým zrakem může snadno vidĕt jasné paprsky slunce nebo jako pokročilý oddaný slunečního boha může vidĕt tĕlo slunečního boha.