Skip to main content

Sloka 21

Text 21

Verš

Text

tasmād guruṁ prapadyeta
jijñāsuḥ śreya uttamam
śābde pare ca niṣṇātaṁ
brahmaṇy upaśamāśrayam
tasmād guruṁ prapadyeta
jijñāsuḥ śreya uttamam
śābde pare ca niṣṇātaṁ
brahmaṇy upaśamāśrayam

Synonyma

Synonyms

tasmāt — proto; gurum — duchovního mistra; prapadyeta — mĕl by přijmout útočištĕ u; jijñāsuḥ — zvídavý; śreyaḥ uttamam — ohlednĕ nejvyššího dobra; śābde — ve Védách; pare — v Nejvyšším; ca — a; niṣṇātam — dokonale obeznámeným; brahmaṇi — (s tĕmito dvĕma aspekty) Absolutní Pravdy; upaśama-āśrayam — neochvĕjnĕ odpoutaný od hmotných záležitostí.

tasmāt — therefore; gurum — a spiritual master; prapadyeta — one should take shelter of; jijñāsuḥ — being inquisitive; śreyaḥ uttamam — about the highest good; śābde — in the Vedas; pare — in the Supreme; ca — and; niṣṇātam — perfectly knowledgeable; brahmaṇi — (in these two aspects) of the Absolute Truth; upaśama-āśrayam — fixed in detachment from material affairs.

Překlad

Translation

Každý, kdo vážnĕ touží po skutečném štĕstí, proto musí vyhledat pravého duchovního mistra a přijmout u nĕho útočištĕ v podobĕ zasvĕcení. Kvalifikací pravého gurua je jeho realizace závĕrů písem a schopnost přesvĕdčit o tĕchto závĕrech ostatní. O tĕchto velkých osobnostech, které přijaly útočištĕ u Nejvyššího Pána a vzdaly se všech hmotných úvah, je třeba vĕdĕt, že jsou pravými duchovními mistry.

Therefore any person who seriously desires real happiness must seek a bona fide spiritual master and take shelter of him by initiation. The qualification of the bona fide guru is that he has realized the conclusions of the scriptures by deliberation and is able to convince others of these conclusions. Such great personalities, who have taken shelter of the Supreme Godhead, leaving aside all material considerations, should be understood to be bona fide spiritual masters.

Význam

Purport

Śrīla Śrīdhara Svāmī vysvĕtluje, že slovo śābde označuje védskou literaturu a pare Nejvyšší Osobnost Božstvít. Pravý duchovní mistr musí být niṣṇātam, mít hlubokou zkušenost s autorizovanou védskou literaturou a s praktickou realizací Nejvyšší Osobnosti Božství. Bez znalosti písem a praktické realizace Osobnosti Božství nebude takzvaný guru schopen rozptýlit pochyby svých žáků a tak nebude schopen přivézt upřímného studenta domů, zpátky k Bohu. Znakem realizovaného pochopení Véd a Kṛṣṇy je upaśamāśrayam. Jinými slovy, pravým duchovním mistrem je ten, kdo se zřekl třpytivých iluzí materialistické společnosti, přátelství a lásky.

According to Śrīla Śrīdhara Svāmī, the word śābde refers to the Vedic literature, and pare refers to the Supreme Personality of Godhead. The bona fide spiritual master must be niṣṇātam, deeply experienced in authorized Vedic literatures and in practical understanding of the Supreme Personality of Godhead. Without scriptural knowledge and practical realization of the Personality of Godhead, a so-called guru will be unable to dissipate the doubts of his disciples and therefore unable to execute the function of bringing the sincere student back home, back to Godhead. The symptom of realized understanding of the Vedas and Kṛṣṇa is upaśamāśrayam. In other words, the bona fide spiritual master is one who has retired from the glittering illusions of materialistic society, friendship and love.

Každý v hmotném svĕtĕ se chce stát velkým intelektuálem, mocným politikem, milujícím otcem mnoha krásných a přívĕtivých dĕtí, vysoce uznávaným dobrodincem či vysoce obdivovaným a úspĕšným podnikatelem. Žádné z tĕchto hmotných postavení však nemá trvalý základ a nepřináší ani trvalé štĕstí, protože jsou založena na základním nepochopení, kvůli kterému se všichni ztotožňují s hmotným tĕlem.

Within the material world one is certainly attracted to becoming a great intellectual, a powerful politician, the loving father of many beautiful and affectionate little children, a most honored welfare worker or a highly admired and successful businessman. But none of these material positions have a permanent basis, nor do they afford permanent happiness, because they are all based on the primary misunderstanding by which one identifies himself with the material body.

Každý může okamžitĕ získat zkušenost, že není hmotné tĕlo, ale vĕdomí. I když dojde ke ztrátĕ končetiny, nepřestává existovat jako vĕdomá bytost. V okamžiku smrti je nakonec ztraceno celé tĕlo a živá bytost získá nové. Předbĕžné pochopení naší totožnosti jako vĕdomí se nazývá seberealizace. Nad tímto základním poznáním se však nachází obsáhlé téma týkající se toho, jak živá bytost vstoupila do kolobĕhu 8 400 000 hmotných druhů života. A pokud živá bytost není hmotným tĕlem, ale vĕdomím, musí mít původ na vyšší úrovni.

Anyone can readily experience that he is not the body but consciousness. Even if one loses a limb of his body, he does not cease to exist as a conscious entity. Ultimately, the entire body is lost at the time of death, and the living entity acquires a new body. The preliminary understanding of one’s identity as consciousness is called self-realization. But beyond this elementary knowledge is the elaborate subject matter of how the soul came to exist within the cycle of 8,400,000 material species of life. And if the living entity is not the material body but consciousness, he must ultimately have an original status on a higher platform.

Trest s sebou nese i možnost odmĕny; mocný človĕk schopný trestat může také odmĕňovat. Existence trestu pro živou bytost, která je nucena přijmout hmotné tĕlo podléhající utrpení v podobĕ zrození, stáří, nemoci a smrti, také logicky zahrnuje možnost odmĕny. Hmotné uspokojování smyslů sice v životĕ mylnĕ považujeme za tu nejvĕtší odmĕnu, ale hmotné štĕstí je ve skutečnosti jiným druhem trestu, protože nás láká pokračovat v kolobĕhu rození a umírání. V západních zemích jsou násilničtí vĕzni umisťováni na samotky, kdežto dobře se chovajícím vĕzňům je nĕkdy za odmĕnu dovoleno pracovat na vĕzeňské zahradĕ či v knihovnĕ. Každé postavení ve vĕznici však je v konečném smyslu trestem. Podobnĕ přítomnost vyšších a nižších druhů hmotného uspokojování smyslů nevysvĕtluje konečnou odmĕnu živé bytosti, kterou musí být přirozený opak trestu v hmotném svĕtĕ. Tou skutečnou odmĕnou je vĕčný život blaženosti a poznání v království Boha, kde trest neexistuje. Královstvím Boha je Vaikuṇṭha neboli ničím nepodmínĕná blaženost. V duchovním svĕtĕ trest neexistuje, je to místo vĕčnĕ se zvĕtšující blaženosti.

Punishment implies reward also; a powerful man who can punish is also able to reward. Therefore, the existence of punishment for the living being, who is forced to take a miserable material body subject to birth, old age, disease and death, also logically implies the existence of a reward for him. Although we mistakenly consider material sense gratification the ultimate reward of life, material happiness is actually another type of punishment, since it entices one to continue rotating in the cycle of birth and death. In the Western countries violent prisoners are placed in solitary confinement whereas well-behaved prisoners are sometimes allowed to work in the warden’s garden or library as a reward. But any position in prison is ultimately a punishment. Similarly, the existence of higher and lower categories of material sense gratification does not explain the living entity’s ultimate reward, which must constitute the natural antithesis of the punishment of material existence. That actual reward is an eternal life of bliss and knowledge in the kingdom of God, where there is no punishment. The kingdom of God is Vaikuṇṭha, or unconditional pleasure. There is no punishment in the spiritual world; it is a place of ever-increasing pleasure.

Pravým duchovním mistrem je ten, kdo je odborníkem na veškerá tato témata, ne na základĕ své představivosti nebo spekulace, ale na základĕ zralého pochopení autorizované védské literatury, která je literárním projevem bezpříčinné milosti Boha. V Bhagavad-gītĕ (9.3) Pán říká:

A bona fide spiritual master is one who is expert in all of these subject matters, not by his personal imagination or speculation but by mature understanding of the authorized Vedic literatures, which are the literary manifestation of the causeless mercy of God. The Lord says in Bhagavad-gītā (9.3):

aśraddadhānāḥ puruṣā
dharmasyāsya parantapa
aprāpya māṁ nivartante
mṛtyu-saṁsāra-vartmani
aśraddadhānāḥ puruṣā
dharmasyāsya parantapa
aprāpya māṁ nivartante
mṛtyu-saṁsāra-vartmani

„Ó hubiteli nepřátel, ti, kdo nemají víru v tuto oddanou službu, Mĕ nemohou dosáhnout. Proto se vracejí na cestu zrození a smrti v hmotné existenci.“ Duchovní mistr proto musí žáka probudit do vĕčné existence oddané služby. Můžeme použít příklad matky, která brzy ráno přijde do dĕtského pokoje, aby dítĕ vzbudila do školy. Dítĕti se vstávat nechce, ale milující matka ho donutí vstát a pošle ho do školy, aby dostalo vzdĕlání. Podobnĕ probouzí pravý duchovní mistr spící duši a pošle ji do gurukuly neboli āśramu duchovního mistra, kde může být cvičena v dokonalém poznání.

“Those who are not faithful on the path of devotional service cannot attain Me, O conqueror of foes, but return to birth and death in this material world.” Therefore the spiritual master must awaken the disciple to the eternal existence of devotional service. The example may be given that in the early morning a mother may enter her child’s room to wake him up so that he can attend school. The child does not want to get up, but the loving mother forces him to get up and sends him off to school to be educated. Similarly, the bona fide spiritual master awakens the sleeping soul and sends him to the gurukula, or the āśrama of the spiritual master, where he can be trained in perfect knowledge.

Jestliže má žák o hodnotĕ vĕdomí Kṛṣṇy pochyby, pravý duchovní mistr je musí rozptýlit vyšším poznáním. Ten, kdo o autoritĕ Kṛṣṇy nebo védského poznání sám pochybuje, se nemůže stát pravým duchovním mistrem. Na druhou stranu se však pravým duchovním mistrem může stát jakákoliv lidská bytost, z jakékoliv společenské nebo ekonomické vrstvy, pokud zná vĕdu o Kṛṣṇovi: kibā vipra, kibā nyāsī, śūdra kena naya yei kṛṣṇa-tattva-vettā, sei ̀guru' haya. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl:

If the disciple has doubts about the value of Kṛṣṇa consciousness, the bona fide spiritual master must dissipate those doubts by superior knowledge. One who himself doubts the authority of Kṛṣṇa or Vedic knowledge cannot become a bona fide spiritual master. On the other hand, kibā vipra, kibā nyāsī, śūdra kena naya/ yei kṛṣṇa-tattva-vettā, sei ‘guru’ haya: any human being from any social or economic status can become a bona fide spiritual master if he knows the science of Kṛṣṇa. Śrī Caitanya Mahāprabhu said:

yāre dekha, tāre kaha`kṛṣṇa'-upadeśa
āmāra ājñāya guru hañā tāra ei deśa
yāre dekha, tāre kaha ‘kṛṣṇa’-upadeśa
āmāra ājñāya guru hañā tāra ei deśa

„Každému řekni, aby následoval pokyny Pána Śrī Kṛṣṇy předložené v Bhagavad-gītĕ a Śrīmad-Bhāgavatamu. Staň se tak duchovním mistrem a snaž se osvobodit každého v této zemi.“ (Cc. Madhya 7.128) Duchovním mistrem se lze stát pouze na pokyn a díky zmocnĕní Nejvyšším Pánem, nikoliv svou vlastní učeností.

“Instruct everyone to follow the orders of Lord Śrī Kṛṣṇa as they are given in Bhagavad-gītā and Śrīmad-Bhāgavatam. In this way become a spiritual master and try to liberate everyone in this land.” (Cc. Madhya 7.128) Only by the order and authority of the Supreme Lord one can become a spiritual master, not by one’s own so-called erudition.

Povinností pravého gurua je spojit žáka s Kṛṣṇou. Učenec či meditátor nemá sílu spojit jinou živou bytost s Kṛṣṇou, pokud není s Kṛṣṇou sám spojen. Mnoho příznivců sportu navštĕvuje gymnastické soutĕže a tleská ukázkám obtížných sestav, ale Nejvyšší Osobnost Božství takovým divákem není, a netleská cvikům předvádĕným pošetilými lidmi ve jménu yogy. Nejvyšší Osobnost Božství také nežasne nad obyčejnými pokusy o filozofickou spekulaci, protože Pán už uvedl svůj názor v Bhagavad-gītĕ (śṛṇu me paramaṁ vacaḥ). Kṛṣṇovo slovo je paramaṁ vacaḥ, poslední slovo v poznání. Kṛṣṇa také říká, yaj jñātvā neha bhūyo 'nyaj jñātavyam avaśiṣyate: „Až získáš toto poznání, nezbyde již nic, co bys mĕl poznat.“ Kṛṣṇa své poznání také označuje jako rāja-vidyā, král veškerého poznání.

The duty of the bona fide guru is to connect the disciple to Kṛṣṇa. A scholar or meditator has no potency to connect another living being with Kṛṣṇa if that scholar or meditator himself is not connected with Kṛṣṇa. Although many sports fans attend gymnastic competitions and applaud at the exhibition of difficult calisthenic feats, the Supreme Personality of Godhead is not such a gymnastic spectator, and He does not applaud the calisthenics exhibited by foolish persons in the name of yoga. Nor is the Supreme Personality of Godhead impressed by mediocre attempts at philosophical speculation, since the Lord has already given His own opinion in Bhagavad-gītā (śṛṇu me paramaṁ vacaḥ). The word of Kṛṣṇa is paramaṁ vacaḥ, the last word in knowledge. And Kṛṣṇa says, yaj jñātvā neha bhūyo ’nyaj jñātavyam avaśiṣyate: “When you know this knowledge there shall remain nothing further to be known.” Kṛṣṇa has also referred to His knowledge as rāja-vidyā, the king of all knowledge.

Pokud se človĕk nestane milencem Kṛṣṇy, bude s ním spojen nepřímo, skrze Pánovu klamnou energii. Představa, že lze Nejvyššího Pána upoutat obyčejnou gymnastikou či pošetilou spekulací o Absolutní Pravdĕ, je zajisté výtvorem māyi. Ten, kdo je s Kṛṣṇou spojen skrze Jeho vnĕjší, klamnou energii, může sloužit pouze jako hmotný mistr, aby spojil své žáky s toutéž klamnou energií. Na druhé stranĕ se však v Bhagavad-gītĕ (9.13) uvádí:

If one does not become a lover of Kṛṣṇa, his connection with Kṛṣṇa takes place indirectly, through the illusory potency of the Lord. The idea that one can attract the Supreme Lord through mere gymnastics or foolish speculation on the Absolute Truth is certainly a product of māyā. One who is connected to Kṛṣṇa through His external, illusory potency can serve only as a material master to connect his so-called disciples to the same illusory energy. On the other hand, in Bhagavad-gītā (9.13) it is said:

mahātmānas tu māṁ pārtha
daivīṁ prakṛtim āśritāḥ
bhajanty ananya-manaso
jñātvā bhūtādim avyayam
mahātmānas tu māṁ pārtha
daivīṁ prakṛtim āśritāḥ
bhajanty ananya-manaso
jñātvā bhūtādim avyayam

Opravdu velké duše, se odevzdaly Pánovĕ vnitřní energii a mohou s vnitřní energií blaženosti spojit i ostatní. Mahātmā je v Bhagavad-gītĕ popsán takto: vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ. „Zná Mĕ jako příčinu všech příčin a veškerého bytí. Taková velká duše je nesmírnĕ vzácná.“ Právĕ takovému duchovnímu mistrovi, který dosáhl zralého pochopení, že je Vāsudeva vším, je třeba se odevzdat. Śrī Nārada Muni říká, yo vidvān sa gurur hariḥ: tato velká duše má být považována za vnĕjší projev samotného Kṛṣṇy. Kṛṣṇa říká totéž:

Those who are actually great souls have surrendered to the internal potency of the Lord and can similarly connect others to the internal pleasure-giving potency. A mahātmā is described in Bhagavad-gītā as follows: vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ. “He knows Me to be the cause of all causes and all that is. Such a great soul is very rare.” It is to such a spiritual master, who has reached the mature understanding that Vāsudeva is everything, that one must surrender. According to Śrī Nārada Muni, yo vidvān sa gurur hariḥ: such a great soul is to be considered the external manifestation of Kṛṣṇa Himself. Kṛṣṇa states this also:

ācāryaṁ māṁ vijānīyān
nāvamanyeta karhicit
na martya-buddhyāsūyeta
sarva-devamayo guruḥ
ācāryaṁ māṁ vijānīyān
nāvamanyeta karhicit
na martya-buddhyāsūyeta
sarva-devamayo guruḥ

Ācāryu je třeba vidĕt jako Mĕ samotného a nikdy ho žádným způsobem nezneuctít. Nikdo by mu nemĕl závidĕt a považovat ho za obyčejného človĕka, protože je zástupcem všech polobohů.“ (Bhāg. 11.17.27)

“One should know the ācārya to be My self and never disrespect him in any way. One should not envy him, thinking him an ordinary man, for he is the representative of all the demigods.” (Bhāg. 11.17.27)

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že pokud duchovní mistr nedokáže vyšším poznáním zničit žákovy pochyby, žák postupnĕ v duchovním životĕ propadnĕ malomyslnosti. Protože falešný guru nedokáže dát žákovi Kṛṣṇu podle zásady rasa-varjaṁ raso 'py asya, bude žák znovu přitahován hmotným štĕstím, aniž by dosáhl blaženosti Kṛṣṇovy společnosti. Tento slabý žák slabého duchovního mistra postupnĕ ztratí nadĕji, bude odrazen od své snahy po seberealizaci a znovu uchvácen lákadly iluze, jako jsou ženy, peníze a takzvaná intelektualita založená na spekulaci a představivosti.

According to Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura, if a spiritual master cannot destroy his disciple’s doubts by superior knowledge, the disciple will gradually become despondent in spiritual life. Because a bogus guru cannot actually give Kṛṣṇa to the disciple according to the principle of rasa-varjaṁ raso ’py asya, the disciple will again become attracted to material happiness, not having achieved the bliss of Kṛṣṇa’s association. Such a weak disciple of a weak spiritual master will gradually become hopeless and discouraged in his attempt at self-realization and will again become fascinated by the temptations of illusion, such as women, money and so-called intellectuality based on speculation and imagination.

Další znaky pravého duchovního mistra jsou v Upadeśāmṛtĕ (1) uvedeny takto:

Further symptoms of the bona fide spiritual master are given in the Upadeśāmṛta (1) as follows:

vāco vegaṁ manasaḥ krodha-vegaṁ
jihvā-vegam udaropastha-vegam
etān vegān yo viṣaheta dhīraḥ
sarvām apīmāṁ pṛthivīṁ sa śiṣyāt
vāco vegaṁ manasaḥ krodha-vegaṁ
jihvā-vegam udaropastha-vegam
etān vegān yo viṣaheta dhīraḥ
sarvām apīmāṁ pṛthivīṁ sa śiṣyāt

„Rozvážná osoba, která dokáže ovládat touhu mluvit, nenechá se unášet žádostmi mysli, snáší projevy hnĕvu a žádosti jazyka, žaludku a genitálií, je způsobilá přijímat žáky po celém svĕtĕ.“ Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura řekl, upaśamāśrayaṁ krodha-lobhādy-avaśī-bhūtam: pravý duchovní mistr nemůže být ovládán obyčejným hnĕvem, chamtivostí a chtíčem.

“A sober person who can tolerate the urge to speak, the mind’s demands, the actions of anger and the urges of the tongue, belly and genitals is qualified to make disciples all over the world.” Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura has stated, upaśamāśrayaṁ krodha-lobhādy-avaśī-bhūtam: a bona fide spiritual master cannot be under the control of ordinary anger, greed and lust.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje, že na pravého duchovního mistra se může obrátit ten, kdo pochopil marnost hmotné existence. V předchozích dvou verších byla marnost pozemského i nebeského uspokojování smyslů popsána. Přirozeným závĕrem je, že ten, kdo to pochopil, by se mĕl obrátit na pravého duchovního mistra. Pravý duchovní mistr šíří zvukovou vibraci z duchovních planet zvaných Vaikuṇṭhy. Obyvatelé duchovních planet, v čele se samotnou Nejvyšší Osobností Božství, určitĕ nejsou hluší a nĕmí; neustále spolu komunikují skrze neomezenou transcendentální blaženost a poznání. Pravý duchovní mistr dokáže tuto zvukovou vibraci blaženosti a poznání předat svému žákovi. Pravý guru šíří novinky z Vaikuṇṭhy tak jako rádio vysílá svĕtské zprávy. To potvrzuje Narottama dāsa Ṭhākura: golokera prema-dhana, hari-nāma-saṅkīrtana. Duchovní mistr také žákovi předává Kṛṣṇovo svaté jméno, které se od samotného Kṛṣṇy neliší. Pravý guru žáka učí o tom, že jsou všechny živé bytosti s Pánem kvalitativnĕ totožné, ale kvantitativnĕ se liší, a tak svého žáka zapojí do láskyplné služby Pánu. Protože je živá bytost s Pánem kvalitativnĕ totožná a je Jeho částí, existuje mezi nimi vĕčný láskyplný vztah. A protože je mezi nimi kvantitativní rozdíl, je tento vztah vĕčnĕ vztahem služby. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že pokud si človĕk udržuje chuť pro plodonosné činnosti či mentální spekulaci, bude jeho pokrok zastaven, i když mĕl to štĕstí přijmout pravého, vysoce kvalifikovaného gurua. Pokud se však upřímný student pravému duchovnímu mistrovi odevzdá, nejsou na cestĕ předávání dokonalého poznání a blaženosti v oddané službĕ Pánu naprosto žádné překážky.

According to Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura, one who has understood the futility of material existence can approach a bona fide spiritual master. In the two previous verses the futility of earthly and heavenly sense gratification has been described. Now, the natural conclusion is that one who has understood this should approach a bona fide spiritual master. The bona fide spiritual master broadcasts the sound vibration from the spiritual planets called Vaikuṇṭha. The inhabitants of the spiritual planets, headed by the Supreme Personality of Godhead Himself, are certainly not deaf and dumb; they are in constant communication through unlimited transcendental bliss and knowledge. And the bona fide spiritual master can transmit this sound vibration of bliss and knowledge to his disciple. Just as a radio broadcasts mundane news, the bona fide guru broadcasts the news from Vaikuṇṭha. This is confirmed by Narottama dāsa Ṭhākura: golokera prema-dhana, hari-nāma-saṅkīrtana. The spiritual master also transmits to the disciple the holy name of Kṛṣṇa, which is nondifferent from Kṛṣṇa Himself. The bona fide guru informs his disciple that every living entity is qualitatively one with the Supreme Lord but quantitatively different and thus engages the disciple in the loving service of the Lord. Because the living entity is qualitatively one with the Lord and is part of Him, there is an eternal loving relationship between them. And because the living entity is quantitatively different, that relationship is eternally one of service. According to Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura, even though one may have the good fortune to accept a bona fide, highly qualified guru, if one maintains a taste for fruitive activities or mental speculation one’s advancement will be checked. But if a serious student surrenders to a bona fide spiritual master there is absolutely no impediment to the transmission of perfect knowledge and bliss in the devotional service of the Lord.