Skip to main content

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

Aila-gītā

Tato kapitola vysvĕtluje, jak nepříznivá společnost ohrožuje naše postavení v oddané službĕ a jak společnost svĕtců umožňuje dosáhnout nejvyšší úrovnĕ oddanosti.

Jīva, která získala lidské tĕlo velmi napomáhající dosáhnout Nejvyšší Osobnosti Božství a která plní povinnosti oddané služby Pánu, nabývá schopnosti realizovat Ho, samu podstatu duchovní blaženosti. Tato osoba, plnĕ odevzdaná Nejvyšší Osobnosti, je osvobozená od vlivu Māyi; dokonce i když nadále žije v tomto svĕtĕ stvořeném iluzí, zůstává jím naprosto nedotčená. Oproti tomu ty duše, které jsou spoutané Māyou, jsou oddané jen svým břichům a genitáliím. Jsou nečisté a vlivem jejich společnosti osoba poklesne do temné jámy nevĕdomosti.

Vládce Purūravā, jehož pomátla společnost nebeské krasavice Urvaśī, od ní byl pozdĕji odloučen a dospĕl k odříkání. Tehdy zazpíval píseň, v níž vyjádřil opovržení vůči styku se ženami. Popsal, že ti, kdo jsou připoutaní k tĕlu ženy (nebo muže) – jež je pouhou masou kůže, masa, krve, šlach, mozkové tkánĕ, morku a kostí – se příliš neliší od červů. Jakou hodnotu má vzdĕlání, askeze, odříkání, přijímání Véd, osamocený život a mlčení toho, jehož mysl uchvátilo ženské tĕlo? Učení lidé by nemĕli vĕřit šesti nepřátelům mysli v čele s chtíčem, a proto by se mĕli vyhýbat společnosti žen a mužů, kteří podléhají ženám. To prohlásil král Purūravā a oproštĕný od iluze hmotné existence dosáhl realizace Nejvyššího Pána v Jeho podobĕ Nadduše sídlící v nitru každé bytosti.

Závĕr je, že inteligentní človĕk by se mĕl zříci špatné společnosti a nechat se upoutat společností svĕtců. Zbožní oddaní Pána mohou svými transcendentálními pokyny rozbít klamná pouta mysli. Praví svĕtci jsou vždy osvobození a oddaní Nejvyšší Osobnosti Božství. V jejich společnosti probíhají neustálé hovory o Nejvyšším Pánu a službou Jemu se duše zbaví všech hmotných hříchů a dosáhne čisté oddané služby. A čeho ještĕ lze dosáhnout, když získá oddanou službu Nejvyšší Osobnosti Božství, původnímu oceánu nekonečných dokonalých vlastností?

Sloka 1:
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Když osoba získala toto lidské tĕlo, jež dává příležitost Mĕ poznat, a vĕnuje se oddané službĕ Mnĕ, může dosáhnout Mĕ, zdroje veškeré blaženosti a Nejvyšší Duše veškeré existence sídlící v srdci každé živé bytosti.
Sloka 2:
Ten, kdo spočívá v transcendentálním poznání, je vysvobozený z podmínĕného života, neboť se přestal mylnĕ ztotožňovat s výtvory hmotných kvalit přírody. Jelikož vidí, že tyto vĕci jsou pouhý klam, nezaplétá se s kvalitami přírody, přestože jsou neustále kolem nĕj. Kvality přírody a jejich výtvory jednoduše nejsou skutečné, a proto je nepřijímá.
Sloka 3:
Nikdo by se nikdy nemĕl stýkat s materialisty oddanými uspokojování svých genitálií a břich. Ten, kdo je následuje, padá do té nejhlubší temné jámy jako slepec, který následuje jiného slepce.
Sloka 4:
Následující píseň zpíval slavný vládce Purūravā. Když ztratil svou manželku, Urvaśī, byl nejprve zmatený, ale pak ovládl svůj nářek a díky tomu pocítil odpoutanost.
Sloka 5:
Když ho opouštĕla, nedbal, že je nahý, a bĕžel za ní jako blázen. Soužený úzkostí přitom volal: „Ó má ženo, ty hrozná ženo! Prosím stůj!“
Sloka 6:
I když si Purūravā po mnoho let užíval sexuálních rozkoší ve večerních hodinách, přesto nebyl tímto nepatrným požitkem nasycený. Jeho mysl tolik přitahovala Urvaśī, že si ani nevšiml, jak přichází a odchází jedna noc za druhou.
Sloka 7:
Král Aila řekl: Bĕda, podívejte, jak jsem byl pomatený! Tato bohynĕ mĕ objímala a svírala můj krk. Mé srdce bylo tak znečištĕné chtíčem, že jsem si vůbec nevšímal, jak utíká můj život.
Sloka 8:
Ta žena mĕ tak podvedla do té míry, že jsem ani nevidĕl východy a západy slunce. Bĕda, tolik let jsem promarňoval své dny!
Sloka 9:
Sice jsem byl považován za mocného vládce, korunní šperk všech králů na Zemi, ale bĕda, podívejte, jak ze mne má pomatenost udĕlala zvířátko na hraní v rukách žen!
Sloka 10:
Přestože jsem byl mocný vláce s velkým bohatstvím, ta žena mĕ opustila, jako kdybych nebyl nic víc než nepatrné stéblo trávy. A já za ní přesto bĕžel, nahý a beze studu, a volal jsem na ni jako šílenec.
Sloka 11:
Kde je můj takzvaný velký vliv, moc a vláda? Utíkal jsem za tou ženou, která mne již opustila, jako osel, kterého oslice kope do hlavy.
Sloka 12:
K čemu je velká vzdĕlanost nebo zbĕhlost v askezi a odříkání, k čemu je mu studium náboženských písem, život v osamĕní a mlčenlivost, pokud po tom všem ukradne mysl nĕjaká žena?
Sloka 13:
K čertu se mnou! Jsem takový pošetilec, že jsem ani nevĕdĕl, co je pro mĕ dobré, a přitom jsem se namyšlenĕ domníval, jak jsem úžasnĕ inteligentní. Přestože jsem získal vznešené postavení vládce, nechal jsem se přemoci ženami, jako kdybych byl vůl nebo osel.
Sloka 14:
I když jsem tolik let sloužil takzvanému nektaru Urvaśiných rtů, znovu a znovu se mi v srdci probouzely chtivé touhy a nikdy nebyly uspokojené, tak jako oheň nelze nikdy uhasit obĕtinami ghí litými do jeho plamenů.
Sloka 15:
Kdo jiný než Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, jenž je mimo dosah hmotného vnímání a je Pánem niternĕ spokojených mudrců, může zachránit mé vĕdomí ukradené prostitutkou?
Sloka 16:
Dopustil jsem, aby má inteligence otupĕla a neovládal jsem své smysly. Proto jsem se nezbavil velké zmatenosti v mysli, ani když mi Urvaśī sama dala moudrou radu vhodnĕ volenými slovy.
Sloka 17:
Jak ji mohu vinit za své soužení, když sám neznám svou pravou, duchovní povahu? Neovládal jsem své smysly, a proto se podobám človĕku, který mylnĕ vidí v neškodném provazu hada.
Sloka 18:
Co je vůbec tohle nečisté tĕlo – tak špinavé a plné zápachů? Přitahovala mĕ kvĕtům podobná vůnĕ a krása ženského tĕla, ale co vlastnĕ jsou ty takzvanĕ přitažlivé rysy? Jen falešný obal stvořený iluzí.
Sloka 19-20:
Muž se nikdy nemůže rozhodnout, komu vlastnĕ tĕlo patří. Rodičům, kteří ho porodili, manželce, která mu skýtá potĕšení, nebo zamĕstnavateli, který ho komanduje? Je vlastnictvím pohřebního ohnĕ nebo psů a supů, kteří ho nakonec pozřou? Je majetkem duše v nitru, která se účastní jeho štĕstí a neštĕstí, nebo patří blízkým přátelům, kteří ho povzbuzují a pomáhají mu? I když si nikdy není jistý, kdo je majitelem tĕla, přesto k nĕmu pevnĕ přilne. Hmotné tĕlo je znečištĕnou hmotnou podobou spĕjící k nízkému cíli, a přesto si muž myslí, když hledí do tváře ženy: „Jaká krasavice! Jaký má kouzelný nos a podívejte na ten překrásný úsmĕv!“
Sloka 21:
Jaký je rozdíl mezi obyčejnými červy a osobami, které se snaží užívat si tohoto hmotného tĕla složeného z kůže, masa, krve, svalů, tuku, morku, kostí, výkalů, moči a hnisu?
Sloka 22:
Přesto by se ani ten, kdo teoreticky chápe pravou povahu tĕla, nemĕl nikdy stýkat se ženami nebo s muži, kteří lpĕjí na ženách. Styk smyslů s jejich objekty koneckonců nutnĕ rozruší mysl.
Sloka 23:
Co oko nevidí a ucho neslyší, mysl nerozrušuje. Proto mysl toho, kdo omezuje své hmotné smysly, automaticky ustane ve hmotných činnostech a uklidní se.
Sloka 24:
Proto by nikdo nemĕl nikdy dovolit svým smyslům stýkat se volnĕ se ženami nebo s muži lpĕjícími na ženách. Ani velmi učení lidé nemohou důvĕřovat šesti nepřátelům mysli, o hlupácích jako já nemluvĕ.
Sloka 25:
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Poté, co Mahārāja Purūravā, význačná osobnost mezi polobohy a lidskými bytostmi, zazpíval tuto píseň, opustil místo, které dosáhl na planetĕ Urvaśī. Jeho iluze byla odstranĕna transcendentálním poznáním a pochopil, že jsem Nejvyšší Duše v jeho srdci. Tak nakonec dosáhl klidu.
Sloka 26:
Inteligentní osoba by tedy mĕla zavrhnout všechnu špatnou společnost a místo ní vyhledat společnost oddaných svĕtců, jejichž slova přesekávají nadmĕrnou připoutanost mysli.
Sloka 27:
Moji oddaní upínají své mysli ke Mnĕ a nezávisejí na ničem hmotném. Jsou vždy klidní, obdaření nepředpojatým pohledem a oproštĕní od pocitu vlastnictví, falešného ega, dualit a chamtivosti.
Sloka 28:
Ó požehnaný Uddhavo, ve společnosti takových svatých oddaných neustále probíhají rozhovory o Mnĕ a ti, kdo se účastní tohoto opĕvování Mé slávy a naslouchání o ní, se jistĕ očistí od veškerých hříchů.
Sloka 29:
Všichni, kdo poslouchají a opĕvují tato témata a s úctou si je berou k srdci, Mi budou vĕrnĕ odevzdaní, a tak dosáhnou oddané služby Mnĕ.
Sloka 30:
Čeho víc ještĕ může dosáhnout dokonalý oddaný poté, co dospĕl k oddané službĕ Mnĕ, Nejvyšší Absolutní Pravdĕ, jehož vlastnosti jsou nesčetné a jenž ztĕlesňuji veškerou extatickou zkušenost?
Sloka 31:
Když osoba přijde k obĕtnímu ohni, zima, strach a temnota se vytratí. Podobnĕ zmizí otupĕlost, obavy a nevĕdomost toho, začne sloužit oddaným Pána.
Sloka 32:
Pánovi oddaní, klidní díky absolutnímu poznání, jsou konečným útočištĕm pro ty, kdo jsou střídavĕ nad hladinou a pod hladinou hrůzostrašného oceánu hmotného života. Tito oddaní jsou jako pevná loď, jež připlouvá zachránit topící se osoby.
Sloka 33:
Tak jako je jídlo životem všech bytostí, jako jsem Já konečným útočištĕm trpících a jako je náboženství bohatstvím tĕch, kdo opouštĕjí tento svĕt, jsou Mí oddaní jedinou záchranou pro ty, kdo mají strach, že poklesnou do bídných životních podmínek.
Sloka 34:
Moji oddaní udílejí božský zrak, zatímco slunce umožňuje vidĕt jen vnĕjší vĕci, a to jen když vyjde na nebi. Moji oddaní jsou pro každého pravými božstvy hodnými uctívání a pravou rodinou, jsou jeho duší, a v konečném smyslu se ode Mĕ neliší.
Sloka 35:
Takto Mahārāja Purūravā ztratil touhu žít na stejné planetĕ jako Urvaśī a vydal se putovat po Zemi, prostý veškerých styků s hmotou a plnĕ spokojený ve svém nitru.