Skip to main content

Śrīmad-bhāgavatam 11.2.46

Verš

īśvare tad-adhīneṣu
bāliśeṣu dviṣatsu ca
prema-maitrī-kṛpopekṣā
yaḥ karoti sa madhyamaḥ

Synonyma

īśvare — Nejvyšší Osobnosti Božství; tat-adhīneṣu — tĕm, kdo se zcela oddali rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy; bāliśeṣu — k začátečníkům či nevĕdomým; dviṣatsu — tĕm, kdo závidí Kṛṣṇovi a oddaným Kṛṣṇy; ca — a; prema — lásku; maitrī — přátelství; kṛpā — milost; upekṣāḥ — lhostejnost; yaḥ — každý, kdo; karoti — dĕlá; saḥ — ten; madhyamaḥ — oddaný druhé třídy.

Překlad

Oddaný na střední neboli druhé úrovni oddané služby se nazývá madhyama-adhikārī. Svou lásku nabízí Nejvyšší Osobnosti Božství, je upřímným přítelem všech oddaných Pána, prokazuje milost nevĕdomým nevinným lidem a přehlíží ty, kteří Nejvyšší Osobnosti Božství závidí.

Význam

Podle Bhagavad-gīty je každá živá bytost v hmotném svĕtĕ vĕčnĕ nepatrnou nedílnou částí Nejvyšší Osobnost Božství. Mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ (Bg. 15.7). Vlivem māyi však pyšné podmínĕné duše začnou být vůči službĕ Pánu a Jeho oddaným nepřátelské, vyberou si vůdce mezi materialistickými požitkáři, a tak se pilnĕ angažují ve zbytečné společnosti podvodníků a podvedených, společnosti, kde slepý vede slepé do jámy. Společnost vaiṣṇavů upřímnĕ dychtí sloužit podmínĕným duším tím, že je přivádí zpĕt do jejich přirozeného postavení, ale materialistické živé bytosti vlivem māyi ztvrdne srdce a milost Pánových oddaných odmítá.

Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura sice oddaný druhé třídy dychtí kázat nevinným podmínĕným duším, ale mĕl by se vyhýbat ateistické třídĕ lidí, aby jejich společností nebyl rozrušen nebo ovlivnĕn. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura potvrzuje, že vaiṣṇava by mĕl přehlížet ty, kteří Nejvyššímu Pánu závidí. V praxi vidíme, že když jsou tito lidé poučeni o slávĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, snaží Nejvyššího Pána zesmĕšnit, čímž dále zhoršují svou znečištĕnou existenci. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti cituje z desátého zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu (10.20.36):

girayo mumucus toyaṁ
kvacin na mumucuḥ śivam
yathā jñānāmṛtaṁ kāle
jñānino dadate na vā

„Na podzim se nĕkdy voda valí z vrcholů hor, aby přinesla čistou vodu a jindy zase neteče. Také velcí svĕtci nĕkdy šíří jasné poznání a nĕkdy mlčí.“

Śrīla Jīva Gosvāmī se v tomto ohledu zmínil, že prvotřídní oddaný Pána může nĕkdy, když se pohrouží do nálady Pánových zábav, projevit zdánlivou nenávist vůči démonům, ale že oddaný střední třídy by se takových pocitů mĕl vyvarovat. Oddaný střední třídy by se navíc s třídou mocných ateistických lidí nemĕl vůbec sdružovat, protože hrozí nebezpečí, že jeho mysl bude touto společností zmatena. Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura by se mĕl vaiṣṇavský kazatel lidem, kteří mu závidí, zdálky vyhýbat, pokud je potká. Může však meditovat o způsobu, jak tuto závistivou třídu zachránit. Této meditaci se říká sad-ācāra neboli svaté chování. Śrīla Jīva Gosvāmī jako příklad svaté osoby uvádí Prahlāda Mahārāje. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.9.43) říká Prahlāda toto:

naivodvije para duratyaya-vaitaraṇyās
tvad-vīrya-gāyana-mahāmṛta-magna-cittaḥ
śoce tato vimukha-cetasa indriyārtha-
māyā-sukhāya bharam udvahato vimūḍhān

„Ó nejlepší z velkých osobností, vůbec se nebojím hmotné existence, neboť setrvávám plnĕ pohroužen v myšlenkách na Tvou slávu a Tvé činnosti, ať jsem kdekoliv. Mám pouze starost o hlupáky a darebáky, kteří spřádají složité plány, jak dosáhnout hmotného štĕstí a zajistit blaho svým rodinám, společnosti a zemi. Dĕlám si starosti z lásky k nim.“ Vaiṣṇavský kazatel tedy o dobru všech živých bytostí neustále medituje, ale nebude se sdružovat s tĕmi, kdo poselství Nejvyššího Pána Kṛṣṇy nechtĕjí slyšet. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti uvádí, že dokonce i Bharata Mahārāja, Vyāsadeva a Śukadeva Gosvāmī svou milost neprojevují bez rozlišování.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura předložil obsáhlé vysvĕtlení, aby dokázal, že rozlišování, které používá kazatel na úrovni madhyama-adhikārīho, není v žádném případĕ nedostatek milosti. Říká, že upekṣā neboli přehlížení, které zmiňuje tento verš, je správný lék pro ty, kdo jsou vůči Nejvyššímu Pánu a Jeho oddaným nepřátelští. Tato nevšímavost ze strany kazatele brzdí pocity nepřátelství na obou stranách. Existuje sice védský pokyn, podle kterého má být tomu, kdo uráží Nejvyššího Pána a Jeho oddané, vyříznut jazyk, ale v tomto vĕku je nejlepší se tĕm, kdo by mohli dĕlat přestupky, vyhnout a zabránit jim tak v dalších hříšných činnostech proti vaiṣṇavům. Povinností vaiṣṇavského kazatele je zdůraznit neúčinnost jakéhokoliv jiného procesu než je odevzdání se Nejvyššímu Pánu. Závistivý človĕk však bude k tak mocnému kázání vaiṣṇavy cítit odpor a bude se k nĕmu chovat neuctivĕ, protože si bude myslet, že oddaný zbytečnĕ kritizuje ostatní. Tato osoba, která není schopna milost vaiṣṇavů ocenit, by mĕla být přehlížena, jinak se bude podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura, její sklon podvádĕt den za dnem zvĕtšovat.

Ti, kdo nejsou přitahováni k saṅkīrtanovému hnutí Śrī Caitanyi Mahāprabhua a znevažují vĕrné služebníky Pána Caitanyi, jejichž mocné výroky o saṅkīrtanovém hnutí považují za překážky ve svém vlastním uctívání Pána, nebudou nikdy schopni upřít svou mysl na Kṛṣṇu a postupnĕ z cesty oddanosti odpadnou, protože si budou plést vnĕjší činnosti hmotného svĕta se skutečným uctíváním Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy. Toto zmatení vyjadřují slova bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura nekompromisnĕ zavrhl hlupáky, kteří pod záminkou milosrdnosti a nezaujatosti považují bezbožného človĕka také za oddaného Nejvyššího Pána a snaží se tomuto urážlivci vnutit hari-nāma neboli svaté jméno Boha. Śrīla Bhaktisiddhānta řekl: „Když se dĕtinští lidé považují za mahā-bhāgavaty a jednají v rozporu s vaiṣṇavským duchovním mistrem, znemožňuje jim toto chování obdržet milost vaiṣṇavského gurua. Tito samozvaní oddaní jsou zmateni falešným egem a postupnĕ si vyslouží to, že je čistí oddaní na střední úrovni začnou přehlížet a jsou zbaveni milosti, která přichází z uspokojení oddaných. Neustálými přestupky proti oddaným, kteří káží svaté jméno Pána, se stanou asādhuy. Čistí oddaní jsou proto k tĕm, kdo si o sobĕ falešnĕ myslí, že jsou viśuddha-bhaktové neboli čistí oddaní Pána, za všech okolností nevšímaví. Toto přehlížení je vynikajícím projevem jejich milosti.“ Jinými slovy, ti kdo pomlouvají vaiṣṇavské kazatele druhého stupnĕ za to, že rozlišují mezi tĕmi, kdo jsou vhodnými příjemci Pánovy milosti a tĕmi, kdo pouze závidí, Pánovu misi špatnĕ chápou. V Bhagavad-gītĕ (4.8) samotný Kṛṣṇa říká:

paritrāṇāya sādhūnāṁ
vināśāya ca duṣkṛtām
dharma-saṁsthāpanārthāya
sambhavāmi yuge yuge

„Abych osvobodil zbožné a vyhladil ničemy a abych znovu nastolil zásady náboženství, zjevuji se vĕk za vĕkem.“ Své pohrdání podlým Kaṁsou vyjádřil dokonce i tak velký vaiṣṇava, jako je Śukadeva Gosvāmī, jeden z dvanácti mahājanů v tomto vesmíru.

Śrīla Jīva Gosvāmī poukazuje na to, že i když může oddaný mahā-bhāgavata kvůli kázání jednat na úrovni druhé třídy, jeho opovržení závistivými živými bytostmi nenarušuje jeho vizi Pána jako všeprostupujícího. Naopak, zavržením ateistické třídy lidí oddaný první nebo i druhé třídy vyjadřuje podstatu mise Nejvyšší Osobnosti Božství. Oddaný první nebo druhé třídy ve skutečnosti nikdy nikomu nezávidí, ale kvůli silné lásce k Nejvyššímu Pánu se rozzlobí, když je Pán urážen. A protože chápe Pánovu misi, rozlišuje podle postavení určité živé bytosti. Považovat takového vaiṣṇavského kazatele za obyčejného, závistivého človĕka nebo jej považovat za sektářského proto, že čistou oddanou službu vyzdvihuje jako nejvznešenĕjší ze všech metod duchovního pokroku, je odrazem materialistického vidĕní zvaného vaiṣṇave jāti-buddhiḥ či guruṣu nara-matiḥ. Tento přestupek stáhne působením přírodních zákonů toho, kdo se jej dopustí, do pekelných životních podmínek.

Śrīla Jīva Gosvāmī vysvĕtluje, že mahā-bhāgavata sice vidí každou živou bytost jako čistou duši, ale přesto zakouší zvláštní extáze a příznaky při setkání s jiným vaiṣṇavou. To není nijak v rozporu s jeho vizí oddaného na nejvyšší úrovni, ale naopak je to příznakem lásky ke Kṛṣṇovi. Čistý oddaný vidí každou živou bytost jako nedílnou část Kṛṣṇy, a proto také svou lásku ke Kṛṣṇovi vyjadřuje svou láskou ke všem Kṛṣṇovým expanzím a stvořením. Přesto však takový mahā-bhāgavata prožívá zvláštní extatickou lásku, když vidí jinou živou bytost, která přímým způsobem tĕší smysly Nejvyššího Pána. Tyto pocity lze vidĕt v tom, co řekl Pán Śiva Pracetům:

kṣaṇārdhenāpi tulaye
na svargaṁ nāpunar-bhavam
bhagavat-saṅgi-saṅgasya
martyānāṁ kim utāśiṣaḥ

„Když se človĕk bezdĕky – byť jen na zlomek okamžiku – setká s oddaným, již ho nepřitahují výsledky karmy a jñāny. Jaký potom může mít zájem o požehnání nás polobohů, kteří podléhají zákonům zrození a smrti?“ (Bhāg. 4.24.57) Pán Śiva také řekl:

atha bhāgavatā yūyaṁ
priyāḥ stha bhagavān yathā
na mad bhāgavatānāṁ ca
preyān anyo 'sti karhicit

„Jste všichni oddaní Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto si vás vážím a ctím vás stejnĕ jako Pána osobnĕ. Vím, že tak oddaní ctí také mĕ a že jsem jim velmi drahý. Nikdo nemůže být oddaným tak drahý jako já.“ (Bhāg. 4.24.30) Také v prvním zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu (1.7.11) je Śrīla Śukadeva Gosvāmī popsán jako nityaṁ viṣṇu-jana-priyaḥ, zvláštĕ drahý čistým oddaným Pána.

Úžasné láskyplné jednání mezi vaiṣṇavy na nejvyšší úrovni je ukázáno v zábavách Caitanya-caritāmṛty. Jinými slovy, i když vaiṣṇava vidí každou živou bytost jako nedílnou část Kṛṣṇy, musí ve svém vnĕjším jednání rozlišovat, aby nezasahoval do původního zámĕru Pánova stvoření, kterým je napravit živé bytosti, aby se postupnĕ mohly vrátit domů, zpátky k Bohu. Čistý oddaný pošetile nepředstírá stejnou vizi a neoslovuje závistivé lidi, ale naopak respektuje Pánovu misi, jak je řečeno v Bhagavad-gītĕ (4.11) slovy ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham.

Na druhou stranu pokud si to Pán přeje, čistý oddaný může projevit úctu všem živým bytostem. Śrīla Jīva Gosvāmī se například zmiňuje o tom, že Uddhava a další čistí oddaní Pána byli vždy připraveni se s úctou poklonit i takovým osobám, jako byl Duryodhana. Madhyama-adhikārī by však toto chování uttama-adhikārīho napodobovat nemĕl. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti popisuje rozdíl mezi madhyama-adhikārīm a uttama-adhikārīm takto: atra sarva-bhūteṣu bhagavad-darśana-yogyatā yasya kadācid api na dṛṣṭā. Madhyama-adhikārī vnímat přítomnost Nejvyššího Pána v každé živé bytosti nemůže, kdežto uttama-adhikārī, i když kvůli plnĕní Pánovy mise jedná na úrovni druhé třídy, si je vĕdom toho, že každá živá bytost je v konečném smyslu Kṛṣṇy si vĕdomá, ale nyní žijící v zapomĕní. Oddaný se tedy navenek může vĕnovat čtyřem druhům činností zmínĕným v tomto verši – jmenovitĕ uctívání Pána, přátelení se s oddanými, kázání nevinným a zavrhování démonů – ale to neznamená, že je nutnĕ na úrovni druhé třídy, protože uttama-adhikārī může tyto příznaky také projevovat, aby plnil Pánovu misi. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura se v této souvislosti zmiňuje o tom, že povinností madhyama-adhikārīho je pracovat jako pravá ruka uttama-adhikārīho, a slíbit, že bude pracovat pro dobro druhých a pomáhat s rozdáváním lásky k Kṛṣṇovi.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura předložil pĕkné vysvĕtlení rozdílu mezi arcanou a bhajanem. Arcana se týká úrovnĕ sādhana-bhakti, na které oddaný slouží Pánu následováním usmĕrňujících zásad tohoto postupu. Ten, kdo získal útočištĕ ve svatém jménĕ Pána a je zcela zamĕstnán snahou sloužit Pánu, by mĕl být považován za oddaného na úrovni bhajana, i když navenek mohou být jeho činnosti ménĕ přísné než činnosti začátečníka vĕnujícího se arcanĕ. Tento zdánlivý nedostatek přísnosti se však vztahuje na detaily vaiṣṇavských obřadů, ne na základní zásady rozumného chování a zříkání se smyslového požitku.