Skip to main content

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Popis varṇāśrama-dharmy

Tato kapitola líčí, jak Pán Śrī Kṛṣṇa vysvĕtlil Uddhavovi povinnosti stavů vānaprastha a sannyās a náboženské praktiky odpovídající tĕmto úrovním pokročilosti.

Muž vstupující do stádia vānaprasthy má zanechat manželku doma v péči svých synů nebo ji vzít s sebou a s pokojnou myslí strávit třetí čtvrtinu svého života v lese. Jíst by mĕl lesní bobule, ovoce, kořínky a tak dále, nĕkdy může jíst zrní vařené na ohni a nĕkdy plody dozrálé vlivem času. Oblékat by se mĕl do kůry stromů, trávy, listů nebo jelení kůže. Jako askezi má předepsáno nestříhat si vlasy, vousy ani nehty. Nemĕl by také vyvíjet žádné zvláštní úsilí, aby ze svých končetin odstranil špínu. Mĕl by se koupat třikrát dennĕ ve studené vodĕ a spát na zemi. Bĕhem horkého období by mĕl setrvávat pod hrozivým žárem slunce s ohni planoucími na čtyřech stranách. Bĕhem období dešťů by mĕl stát přímo v lijáku a bĕhem chladné zimy se ponořit až po krk do vody. Má zcela zakázáno si čistit zuby, uchovávat jídlo na pozdĕji a uctívat Nejvyššího Pána masem ze zvířat. Dokáže-li vānaprastha tyto přísné zásady dodržovat po zbytek života, dospĕje na planetu Tapoloku.

Poslední čtvrtina života je určena pro sannyās. Je třeba se úplnĕ odpoutat od přání sídlit na různých planetách až po Brahmaloku. Tato přání získat lepší hmotné postavení se rodí z touhy po plodech hmotného jednání. Přijmout sannyās v náladĕ odříkání by človĕk mĕl tehdy, když pochopí, že snahy sídlit na vyšších planetách přinášejí v konečném smyslu jen utrpení. Proces přijetí sannyāsu zahrnuje uctívání Pána obĕtí, darování veškerého svého vlastnictví knĕžím a umístĕní různých obĕtních ohňů do srdce. Stýkat se se ženami nebo na nĕ dokonce jen hledĕt je pro sannyāsīho nebezpečnĕjší než pozřít jed. S výjimkou nouzových situací by na sobĕ sannyāsī nemĕl mít nic víc než bederní roušku nebo jednoduchou látku, která tuto bederní roušku zakrývá. Nemĕl by nosit nic jiného než svou tyč a nádobu na vodu. Nesmí se dopouštĕt žádného násilí vůči živým bytostem a mĕl by se ovládat v činnostech svého tĕla, mysli a řeči. Odpoutaný a soustředĕný na vlastní já by mĕl sám putovat na tak čistá místa jako jsou hory, řeky a lesy. Přitom by mĕl vzpomínat na Nejvyšší Osobnost Božství a přebývat vždy na místĕ, kde není čeho se bát a které není hustĕ obydlené. Mĕl by každý den přijmout almužny v sedmi domech náhodnĕ vybraných mezi obydlími členů čtyř společenských tříd a vyhýbat se jedinĕ domovům prokletých či pokleslých lidí. Veškeré jídlo, které dostane, by mĕl s čistým srdcem obĕtovat Nejvyšší Osobnosti Božství a pak přijmout zbytky, mahā-prasādam. Přitom by mĕl mít stále na pamĕti, že dychtĕní po smyslovém požitku znamená pouto a zamĕstnávání smyslových objektů ve službĕ Pánu Mādhavovi znamená osvobození. Pokud nĕkdo postrádá poznání a schopnost si odříkat nebo ho stále pronásleduje šest nepřemožených nepřátel v čele s chtíčem a všemocnými smysly, nebo pokud přijme stav odříkání s tri-daṇḍou jen jako prostředek, jak si zaopatřit živobytí, pak jediné, čeho dosáhne, je, že zabije svou vlastní duši.

Paramahaṁsa nepodléhá příkazům a zákazům. Je oddaný Nejvyššímu Pánu, odpoutaný od vnĕjšího smyslového požitku a vůbec netouží dosáhnout ani tak subtilnĕ uspokojivých cílů, jako je osvobození. Umí výbornĕ rozlišovat a stejnĕ jako malému dítĕti mu pýcha ani urážka nic neříkají. I když je ve skutečnosti kvalifikovaný, potuluje se jako prosťáček, a přestože je velmi učený, blábolí jako hloupý šílenec. I když je ve skutečnosti zbĕhlý ve Védách, chová se nespořádaným způsobem. Toleruje urážky od druhých a nikdy nikomu neprojevuje opovržení. Vyhýbá se nepřátelskému jednání a planému argumentování. Vidí Nejvyšší Osobnost Božství ve všech tvorech a všechny živé bytosti vidí v Nejvyšší Osobnosti Božství. Aby uchoval své tĕlo naživu a mohl se vĕnovat uctívání Pána, přijímá jakékoliv prvotřídní či podřadné jídlo, oblečení či lůžkoviny, které získá bez úsilí. Ačkoliv jistou snahu musí vyvinout, aby si pro obživu tĕla obstaral potravu, neraduje se, když nĕco sežene, a není sklíčený, když se mu nic sehnat nepodaří. Sám Nejvyšší Pán plní ze své svobodné vůle různé předepsané povinnosti, přestože védským příkazům a zákazům v žádném případĕ nepodléhá, a také paramahaṁsa koná různé povinnosti, přestože je na úrovni, kdy védským pravidlům a zákazům nepodléhá. Vzhledem k tomu, že jeho transcendentální poznání zamĕřené na Nejvyššího Pána zcela odstranilo vnímání dualit, získá po opuštĕní hmotného tĕla osvobození zvané sārṣṭi, kdy bude mít stejný majestát jako Pán.

Ten, komu jde o to nejlepší pro sebe, by mĕl vyhledat útočištĕ u pravého duchovního mistra. S myslí naplnĕnou vírou, bez závisti a s neochvĕjnou oddaností by mĕl žák sloužit duchovnímu mistrovi, jehož by mĕl vnímat tak, že se neliší od Nejvyššího Pána. Služba duchovnímu učiteli je prvořadá povinnost brahmacārīho. Hlavními povinnostmi hospodáře je chránit živé bytosti a provádĕt obĕti, u vānaprasthy je to askeze a u sannyāsīho sebeovládání a nenásilí. Celibát (pro hospodáře s jednou výjimkou mĕsíčnĕ bĕhem plodných dnů jeho ženy), askeze, čistotnost, vnitřní spokojenost, přátelský vztah ke všem živým bytostem a především uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství jsou povinnosti určené pro každou jīvu (duši). Neochvĕjné oddanosti Nejvyššímu Pánu osoba dosáhne, když neustále slouží Nejvyšší Osobnosti Božství plnĕním předepsaných povinností, když neuctívá žádné jiné osobnosti a když také všechny bytosti vidí jako příbytky Nejvyššího Pána v Jeho podobĕ Nadduše. Následovníci karma-kāṇḍské části Véd se mohou díky svým obřadním činnostem dostat na planety předků a tak podobnĕ, ale s oddaností Nejvyššímu Pánu mohou prostřednictvím stejných činností dosáhnout nejvyššího stádia osvobození.

Sloka 1:
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Ten, kdo chce přijmout třetí životní stádium, vānaprasthu, by mĕl s klidnou myslí odejít do lesa. Manželku může zanechat s dospĕlými syny nebo ji vzít s sebou.
Sloka 2:
Když človĕk vstoupí do stavu vānaprasthy, mĕl by se živit neznečištĕnými bobulemi, kořínky a ovocem, jež rostou v lese. Oblékat se může do kůry stromů, trávy, listů nebo zvířecích kůží.
Sloka 3:
Vānaprastha by si nemĕl upravovat vlasy, tĕlesné ochlupení ani vousy, pĕstit si nehty, kálet ani močit jindy než v pravidelnou dobu a nemĕl by vyvíjet zvláštní úsilí v péči o ústní dutinu. Mĕl by být spokojený s koupelí ve vodĕ třikrát dennĕ a spát na zemi.
Sloka 4:
Človĕk v postavení vānaprasthy by mĕl konat askezi bĕhem nejteplejších letních dnů tím, že se vystaví ohňům planoucím na čtyřech stranách a sálajícímu slunci nad hlavou, bĕhem období dešťů by mĕl zůstat venku a nechat se bičovat přívaly deštĕ a v mrazivé zimĕ by mĕl setrvávat ponořený po krk ve vodĕ.
Sloka 5:
Může jíst jídla připravená na ohni, například obiloviny, nebo plody dozrálé časem. Svou potravu může rozmĕlňovat pomocí hmoždíře a kamene nebo vlastními zuby.
Sloka 6:
Vānaprastha by si mĕl sám shromáždit všechno, co potřebuje pro své tĕlesné zaopatření s ohledem na čas, místo a svou kapacitu. Nikdy by si nemĕl dĕlat zásoby na pozdĕji.
Sloka 7:
Ten, kdo přijal stav vānaprasthy, by mĕl provádĕt obĕti odpovídající daným ročním obdobím s obĕtinami jako caru a obĕtní koláčky vyrobené z rýže a jiných obilovin, které najde v lese. Nikdy Mi ale nesmí nabízet zvířecí obĕti; ani ty, které jsou uvedené ve Védách.
Sloka 8:
Vānaprastha by mĕl konat obĕti agnihotra, darśa a paurṇamāsa jako v gṛhastha-āśramu. Také by mĕl následovat sliby a obĕti cāturmāsyi, neboť všechny tyto obřady pro vānaprastha-āśram předepisují zkušení znalci Véd.
Sloka 9:
Zbožný vānaprastha, jenž praktikuje přísnou askezi a přijímá jen holé životní nezbytnosti, vyhubne na kost a kůži. Když Mĕ bude takto uctívat přísnou askezí, odejde na planetu Maharloku a potom dosáhne přímo Mĕ.
Sloka 10:
Ten, kdo tuto bolestnou, ale vznešenou askezi, jež udílí konečné osvobození, praktikuje s dlouhodobým úsilím jen pro bezvýznamný smyslový požitek, musí být považován za nejvĕtšího pošetilce.
Sloka 11:
Pokud vānaprasthu přemůže stáří a kvůli třesoucímu se tĕlu už nedokáže plnit své předepsané povinnosti, mĕl by si v meditaci do srdce vložit obĕtní oheň a pak s myslí upřenou na Mĕ vstoupit do ohnĕ a opustit tĕlo.
Sloka 12:
Pokud vānaprastha pochopí, že i povznesení na Brahmaloku je utrpením, a tak se zcela odpoutá ode všech možných výsledků plodonosných činností, tehdy může přijmout sannyās.
Sloka 13:
Poté, co Mĕ uctil podle pokynů písem a dal všechno své vlastnictví obĕtnímu knĕzi, mĕl by vložit obĕtní oheň do svého nitra. Takto by mĕl se zcela odpoutanou myslí přijmout sannyās.
Sloka 14:
„Tento muž, který přijal sannyās, nás předčí a vrátí se domů, zpátky k Bohu.“ S tĕmito myšlenkami staví polobozi sannyāsīmu do cesty překážky tím, že se mu zjevují v podobĕ jeho bývalé manželky nebo jiných žen a přitažlivých objektů. Sannyāsī by však nemĕl polobohům ani jejich projevům vĕnovat žádnou pozornost.
Sloka 15:
Chce-li mít sannyāsī na sobĕ nĕco víc než jen kaupīn, může si přes nĕj kolem pasu a boků omotat ještĕ jednu látku. Jinak pokud nenastane nouzová situace, by nemĕl mít nic než svou daṇḍu a nádobu na vodu.
Sloka 16:
Sādhu by mĕl položit nohu na zem až poté, co se očima přesvĕdčí, že tam nejsou žádní živí tvorové, například hmyz, které by mohl zašlápnout. Vodu by mĕl pít až poté, co ji přefiltruje přes cíp svých šatů, a říkat by mĕl jen slova čistá svou pravdivostí. Konat by mĕl také jen ty činnosti, které myslí pečlivĕ ovĕřil jako čisté.
Sloka 17:
Toho, kdo nepřijal tři druhy sebekáznĕ – vyhýbat se zbytečnému mluvení, zbytečným činnostem a ovládat svůj životní vzduch, nelze v žádném případĕ považovat za sannyāsīho jen proto, že nosí bambusové tyče.
Sloka 18:
Sannyāsī by se mĕl vyhýbat domům, které jsou znečištĕné a nedotknutelné, a bez předbĕžných propočtů by mĕl jít do sedmi domů a spokojit se s tím, co tam vyžebrá. Podle nutnosti může navštĕvovat členy každé ze čtyř společenských tříd.
Sloka 19:
Sannyāsī by mĕl vzít vyžebrané jídlo, opustit zalidnĕné oblasti a jít k nĕjaké vodní nádrži na osamĕlém místĕ. Tam by se mĕl vykoupat, důkladnĕ si umýt ruce a část jídla rozdat tĕm, kteří o nĕ požádají. To vše by mĕl udĕlat mlčky. Potom by mĕl zbytky dokonale očistit a sníst vše na talíři, aniž by si nĕco nechal na pozdĕji.
Sloka 20:
Sādhu by mĕl sám putovat po Zemi, bez pout ke hmotĕ, se zcela ovládnutými smysly, stále nadšený a spokojený díky realizaci Nejvyššího Pána a vlastního já. Na vše by mĕl pohlížet nezaujatým pohledem a neochvĕjnĕ setrvávat na duchovní úrovni.
Sloka 21:
Mudrc sídlící na bezpečném a osamĕlém místĕ, s myslí očištĕnou neustálými myšlenkami na Mĕ, by se mĕl soustředit jen na duši a uvĕdomit si, že se ode Mĕ neliší.
Sloka 22:
Neochvĕjným poznáním by mĕl mudrc jasnĕ chápat povahu spoutaného a osvobozeného stavu duše. Pouto nastává, když se smysly odchýlí ke smyslovému požitku, a úplné ovládání smyslů představuje osvobození.
Sloka 23:
Proto by mĕl mudrc zcela ovládat pĕt smyslů a mysl svým vĕdomím Kṛṣṇy a poté, co okusil duchovní blaženost ve vlastním nitru, by mĕl žít odpoutaný od nepatrného hmotného uspokojování smyslů.
Sloka 24:
Mudrc by mĕl putovat na posvĕcená místa, podél tekoucích řek a samotou hor a lesů. Vstupovat do velkomĕst, mĕst a na pastviny a oslovovat obyčejné pracující lidi by mĕl jen proto, aby si vyžebral holé životní nezbytnosti.
Sloka 25:
Človĕk ve stavu vānaprasthy by mĕl vždy přijímat milodary od druhých, protože tím se oprošťuje od klamu a brzy dosáhne dokonalosti v duchovním životĕ. Ten, kdo se živí takto pokornĕ nabytou potravou, ve skutečnosti očišťuje svou existenci.
Sloka 26:
Človĕk by nikdy nemĕl vidĕt jako konečnou realitu ty hmotné vĕci, které zjevnĕ zaniknou. S vĕdomím prostým připoutanosti ke hmotĕ by mĕl zanechat všech činností zamĕřených na hmotný pokrok v tomto i příštím životĕ.
Sloka 27:
Človĕk by mĕl logicky zvážit, že vesmír nacházející se v Pánu a jeho vlastní hmotné tĕlo složené z mysli, řeči a životního vzduchu jsou z konečného hlediska výtvory Pánovy matoucí energie. Takto spočívající ve vlastním já by se mĕl vzdát víry v tyto vĕci a již nikdy je neučinit předmĕtem své meditace.
Sloka 28:
Učený transcendentalista pohroužený v rozvoji poznání a tímto odpoutaný od vnĕjších objektů i Můj oddaný, který netouží ani po osvobození, zanedbávají povinnosti týkající se vnĕjších obřadů či vybavení. Jejich chování tedy přesahuje rámec usmĕrňujících pravidel.
Sloka 29:
Paramahaṁsa, ač velmi moudrý, by se mĕl radovat ze života jako dítĕ nedbající na poctu a zostuzení; ač velmi zkušený, mĕl by se chovat jako mentálnĕ zaostalá, nezpůsobilá osoba; ač velmi učený, mĕl by mluvit jako šílenec, a ač znalec védských pravidel, mĕl by jednat neusmĕrnĕným způsobem.
Sloka 30:
Oddaný by se nikdy nemĕl vĕnovat plodonosným obřadům uvedeným v karma-kāṇḍské části Véd a zároveň by se nemĕl stát ateistou, který jedná či hovoří v rozporu s védskými pokyny. Nemĕl by ani mluvit jako pouhý logik či skeptik a nestavĕt se na žádnou stranu v jalových debatách.
Sloka 31:
Svĕtec by se nikdy nemĕl nechat vylekat či rozrušit jinými lidmi a sám by také nemĕl nikoho strašit ani rozrušovat. Mĕl by tolerovat urážky od druhých a sám nikdy nikoho neponižovat. S nikým by nemĕl vytvářet nepřátelství kvůli hmotnému tĕlu, protože by nebyl o nic lepší než zvíře.
Sloka 32:
Jeden Nejvyšší Pán sídlí ve všech hmotných tĕlech a v duši každé bytosti. Tak jako se mĕsíc odráží v nesčetných vodních nádržích, je Nejvyšší Pán – byť jediný – přítomný v každém. Každé hmotné tĕlo je tedy v konečném smyslu tvořené energií jednoho Nejvyššího Pána.
Sloka 33:
Nikdo by nemĕl být sklíčený, když občas nezíská vhodné jídlo, a nemĕl by se radovat, když se mu dostane jídla v hojnosti. Mĕl by být pevný ve svém odhodlání a chápat, že obĕ situace jsou pod kontrolou Boha.
Sloka 34:
Je-li třeba, mĕl by človĕk vyvinout úsilí, aby si obstaral dostatek jídla, protože udržovat zdraví je nutné a vhodné za všech okolností. Když jsou smysly, mysl a životní vzduch v dobré kondici, je možné rozjímat o duchovní pravdĕ a jejím pochopením dosáhnout osvobození.
Sloka 35:
Jídlo, oblečení a lůžkoviny, které přijdou samy od sebe, by mĕl mudrc přijmout, ať jsou prvotřídní nebo nekvalitní.
Sloka 36:
Tak jako Já, Nejvyšší Pán, ze své svobodné vůle konám pravidelné povinnosti, mĕl by ten, kdo má realizované poznání Mĕ, udržovat celkovou čistotu, očišťovat si ruce vodou, koupat se a plnit další usmĕrňující povinnosti ne pod vlivem násilí, ale z vlastní svobodné vůle.
Sloka 37:
Realizovaná duše již nevidí nic jako oddĕlené ode Mĕ, protože její realizované poznání Mĕ zničilo toto klamné vnímání. Jelikož hmotné tĕlo a mysl byly dříve na toto vnímání zvyklé, nĕkdy se může zdánlivĕ znovu objevit, ale v čase smrti získává seberealizovaná duše stejný majestát jako Já.
Sloka 38:
Ten, kdo je odpoutaný od uspokojování smyslů, jelikož ví, že vede k utrpení, a kdo touží po duchovní dokonalosti, ale vážnĕ nezkoumal proces vedoucí k dosažení Mĕ, by mĕl vyhledat pravého a učeného duchovního mistra.
Sloka 39:
Dokud oddaný nemá jasnĕ zrealizované duchovní poznání, mĕl by stále s velkou vírou a úctou a bez závisti prokazovat osobní službu guruovi, který se ode Mĕ neliší.
Sloka 40-41:
Ten, kdo neovládl šest podob klamu (chtíč, hnĕv, chamtivost, vzrušení, pýchu a omámenost), jehož inteligence, vůdce smyslů, je nesmírnĕ připoutaná k hmotným vĕcem, jemuž chybí poznání a odpoutanost, jenž přijímá stav sannyās proto, aby si opatřil živobytí, jenž popírá uctívané polobohy, své vlastní já a Nejvyššího Pána ve svém nitru a tak ničí všechny náboženské zásady a jenž je stále nakažený znečištĕním hmotou, se nachází na scestí a je ztracený v tomto i v příštím životĕ.
Sloka 42:
Hlavními náboženskými povinnostmi sannyāsīho jsou vyrovnanost a nenásilí, zatímco pro vānaprasthu je nejdůležitĕjší askeze a filosofické chápání rozdílu mezi tĕlem a duší. Hlavními povinnostmi hospodáře jsou poskytovat útočištĕ všem živým bytostem a provádĕt obĕti a brahmacārī především slouží duchovnímu učiteli.
Sloka 43:
Hospodář může mít sex se svou manželkou jen v dobĕ předepsané pro plození dĕtí. Jinak by mĕl praktikovat celibát, askezi, čistotu mysli a tĕla, spokojenost ve svém přirozeném postavení a přátelství vůči všem živým bytostem. Všichni lidé bez ohledu na společenské postavení či zamĕstnání mají uctívat Mĕ.
Sloka 44:
Ten, kdo Mĕ uctívá konáním svých předepsaných povinností, nemá jiný předmĕt uctívání a je si stále vĕdom Mé přítomnosti ve všech živých bytostech, dosahuje neochvĕjné oddané služby Mnĕ.
Sloka 45:
Můj milý Uddhavo, jsem Nejvyšší Pán všech svĕtů a tvořím i ničím tento vesmír, jelikož jsem jeho konečnou příčinou. Jsem tedy Absolutní Pravda a ten, kdo Mĕ uctívá neselhávající oddanou službou, dospĕje ke Mnĕ.
Sloka 46:
Kdo takto očistil svou existenci konáním svých předepsaných povinností, kdo plnĕ chápe Mé svrchované postavení a kdo je obdařený poznáním písem a realizovaným poznáním, ke Mnĕ velmi brzy dospĕje.
Sloka 47:
Lidé následující tento varṇāśramský systém přijímají náboženské zásady v souladu s autorizovanými tradicemi správného chování. Jsou-li tyto varṇāśramské povinnosti zasvĕceny Mnĕ v rámci láskyplné služby, udílejí nejvyšší dokonalost života.
Sloka 48:
Můj milý svatý Uddhavo, nyní jsem ti v odpovĕď na tvoji otázku popsal, jak se může Můj oddaný dokonale plnící své předepsané povinnosti vrátit ke Mnĕ, Nejvyšší Osobnosti Božství.