Skip to main content

KAPITOLA DESÁTÁ

Povaha plodonosného jednání

V této kapitole Pán Śrī Kṛṣṇa vyvrací filozofii následovníků Jaiminiho a popisuje Uddhavovi, jak může duše spoutaná v hmotném tĕle rozvinout čisté transcendentální poznání.

Vaiṣṇava neboli ten, kdo přijal útočištĕ u Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇua, by mĕl následovat usmĕrňující zásady Pañcarātry a dalších zjevených písem. Mĕl by bez vlastních motivací dodržovat zásady varṇāśramy odpovídající jeho přirozeným vlastnostem a činnostem. Takzvané poznání nabyté prostřednictvím hmotných smyslů, mysli a inteligence je stejnĕ nepodstatné jako sny, které se človĕku připoutanému ke smyslovému požitku zdají ve spánku. Človĕk by tedy mĕl zanechat uspokojování smyslů a jednat z povinnosti. Když potom do jisté míry pochopí pravdu o vlastním já, mĕl by zanechat i hmotných činností konaných z povinnosti a výhradnĕ se vĕnovat službĕ pravému duchovnímu mistrovi, který je projeveným představitelem Osobnosti Božství. Služebník duchovního mistra má ke svému guruovi chovat neochvĕjnou náklonnost, má být dychtivý získávat od nĕj poznání o Absolutní Pravdĕ a má být prostý závisti a sklonů mluvit nesmysly. Duše se liší od hrubohmotných a jemnohmotných tĕl. Duchovní duše, která vstoupila do hmotného tĕla, přijímá tĕlesné funkce v závislosti na reakcích za své dřívĕjší činnosti. Proto jedinĕ pravý, transcendentální duchovní mistr je schopný vyložit čisté poznání vlastního já.

Následovníci Jaiminiho a další ateističtí filozofové uznávají usmĕrnĕné hmotné jednání za smysl života. Kṛṣṇa to však vyvrací vysvĕtlením, že vtĕlená duše, která přišla do styku s hmotným časem složeným z period, zabředá do kolobĕhu neustálých zrození a smrtí, a tak je nucena zakoušet následné štĕstí a neštĕstí. Osoba připoutaná k plodům svých hmotných činností proto nemůže v životĕ dosáhnout žádného podstatného cíle. Radovánky na nebeských planetách a dalších místech, kterých lze dosáhnout provádĕním obĕtních obřadů, mají jen krátké trvání. Jakmile doba požitku skončí, duše se musí vrátit do tohoto svĕta smrtelníků, kde naříká a trpí. Cesta materialismu tedy neumožňuje nepřetržité či přirozené štĕstí.

Sloka 1:
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Človĕk by mĕl u Mĕ vyhledat útočištĕ a s myslí pozornĕ upřenou na oddanou službu Pánu, jak jsem ji sám popsal, by mĕl žít bez osobních tužeb a následovat společenský systém stavů a tříd zvaný varṇāśrama.
Sloka 2:
Očištĕná duše by mĕla vidĕt, že všechny snahy podmínĕných duší holdujících uspokojování smyslů jsou odsouzeny ke zmaru, protože považují objekty smyslového požitku za skutečnost.
Sloka 3:
Spící človĕk může ve snu vidĕt mnoho objektů smyslového požitku, ale tyto příjemné vĕci jsou jen výtvory mysli, a proto jsou z konečného hlediska k ničemu. Také živá bytost, která spí co se týče své duchovní totožnosti, vidí mnoho smyslových objektů, ale tyto nesčetné objekty dočasného uspokojení jsou výtvory Pánovy matoucí energie a nejsou trvalé. Ten, kdo o nich na popud smyslů medituje, používá svou inteligenci zbytečnĕ.
Sloka 4:
Ten, kdo si Mĕ v mysli stanovil za cíl svého života, by mĕl zanechat činností určených k uspokojování smyslů a místo toho jednat podle usmĕrňujících zásad vedoucích k pokroku. Když se ale plnĕ vĕnuje hledání konečné pravdy o duši, nemĕl by přijímat pokyny písem řídící plodonosné jednání.
Sloka 5:
Ten, pro koho jsem se stal svrchovaným cílem života, by mĕl přísnĕ dodržovat pokyny písem zakazující hříšné činnosti a v rámci svých možností plnit pokyny předepisující ménĕ důležité usmĕrňující povinnosti, jako je například čistotnost. Nakonec by však mĕl vyhledat pravého duchovního mistra, který Mĕ dokonale zná takového, jaký jsem, který je klidný a díky své duchovní pokročilosti se ode Mĕ neliší.
Sloka 6:
Služebník či žák duchovního mistra má být prostý pýchy a nikdy se nemá považovat za konatele. Má být aktivní a nikdy nebýt líný a má se vzdát všech vlastnických nároků na smyslové objekty, včetnĕ manželky, dĕtí, domova a společnosti. S duchovním mistrem má mít láskyplný přátelský vztah a nikdy se nenechat odchýlit nebo zmást. Má stále toužit po tom, aby dĕlal pokrok v duchovním chápání, nemĕl by nikomu závidĕt a mĕl by se vždy vyhýbat planým hovorům.
Sloka 7:
Človĕk by mĕl mít za všech okolností na zřeteli svůj pravý životní zájem, a proto zůstávat odpoutaný od manželky, dĕtí, domova, půdy, příbuzných, přátel, bohatství a tak dále.
Sloka 8:
Tak jako se oheň, který spaluje a osvĕtluje, liší od dřeva, které má být spáleno, aby dalo svĕtlo, pozorovatel v tĕle, duchovní duše osvícená sama sebou, se liší od hmotného tĕla, které má být osvĕtlené vĕdomím. Duše a tĕlo tedy mají různé charakteristiky a jsou to oddĕlená jsoucna.
Sloka 9:
Tak jako oheň může podle stavu paliva vypadat různĕ – jako zahalený či projevený, slabý, zářivý a podobnĕ – i duchovní duše vstupuje do hmotného tĕla a přijímá určité tĕlesné vlastnosti.
Sloka 10:
Jemnohmotná a hrubohmotná tĕla jsou výtvory hmotných kvalit přírody, které pocházejí z energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Hmotná existence nastává tehdy, když živá bytost mylnĕ pokládá vlastnosti hrubohmotných a jemnohmotných tĕl za svou skutečnou povahu. Tento iluzorní stav lze ovšem zničit pravým poznáním.
Sloka 11:
Rozvíjením poznání by tedy mĕl človĕk vyhledat Nejvyšší Osobnost Božství ve svém nitru. Až pochopí Pánovu čistou, transcendentální existenci, mĕl by se postupnĕ vzdát mylného vidĕní hmotného svĕta jako nezávislé reality.
Sloka 12:
Duchovního učitele je možné přirovnat ke spodnímu zapalovacímu kusu dřeva, žáka k hornímu a pokyny, které guru udílí, ke třetímu kusu mezi nimi. Transcendentální poznání předávané od gurua k žákovi se přirovnává k ohni, jenž vzniká z jejich kontaktu, spaluje na popel temnotu nevĕdomosti a přináší guruovi i žákovi velké štĕstí.
Sloka 13:
Pokorným nasloucháním zkušenému duchovnímu mistrovi vyvine schopný žák čisté poznání, které odráží nápor hmotné iluze pocházející ze tří kvalit hmotné přírody. Nakonec se vytrácí i samotné toto čisté poznání, tak jako uhasne oheň, když je všechno palivo spálené.
Sloka 14-16:
Takto jsem ti vysvĕtlil dokonalé poznání, Můj milý Uddhavo. Určití filozofové ale zpochybňují Mé závĕry. Říkají, že pro živou bytost je plodonosné jednání přirozené a že zakouší štĕstí i neštĕstí plynoucí z jejích činností. Podle této materialistické filozofie jsou svĕt, čas, zjevená písma i vlastní já rozmanité a vĕčné skutečnosti existující v nepřetržitém toku promĕn. Poznání navíc nemůže být jediné nebo vĕčné, protože vzniká z různých a mĕnících se podob objektů, a tím pádem podléhá neustálým zmĕnám. I když přijmeš tuto filozofii, Můj milý Uddhavo, neustálý kolobĕh zrození, smrti, stáří a nemoci bude pokračovat, neboť všechny živé bytosti musí přijmout hmotné tĕlo, které podléhá vlivu času.
Sloka 17:
Konatel plodonosných činností sice touží po trvalém štĕstí, ale je jasnĕ vidĕt, že materialisté jsou často nešťastní a jen tu a tam spokojení. To dokazuje, že nejsou nezávislí a neřídí svůj osud. Jak může ten, kdo je neustále pod vyšší kontrolou nĕkoho jiného, očekávat od svých plodonosných činností nĕjaké cenné výsledky?
Sloka 18:
V hmotném svĕtĕ je vidĕt, že nĕkdy ani inteligentní človĕk není šťastný a dokonce i velký hlupák nĕkdy šťastný je. Představa, že dovedné provádĕní hmotných činností zaručí štĕstí, je jen planým projevem falešného ega.
Sloka 19:
Dokonce i když lidé vĕdí, jak dosáhnout štĕstí a vyhnout se neštĕstí, přesto neznají proces, jak zabránit smrti, aby na nĕ uplatnila svou moc.
Sloka 20:
Smrt není vůbec příjemná a každý je v úplnĕ stejné situaci jako odsouzenec, kterého vedou na popravištĕ. Jaké štĕstí tedy mohou lidé získat z hmotných objektů nebo z požitku, který skýtají?
Sloka 21:
Hmotné štĕstí, o kterém slyšíme, jako například dosažení vyšších planet kvůli nebeskému požitku, je stejné jako hmotné štĕstí, které jsme již zažili. Obojí je znečištĕné žárlivostí, závistí, úpadkem a smrtí. Tak jako snahu pĕstovat obilí mohou zmařit obilné choroby, nálety hmyzu, sucho a mnoho jiných problémů, je bezvýsledná snaha dosáhnout hmotného štĕstí, ať na Zemi nebo na nebeských planetách, kvůli nesčetným překážkám.
Sloka 22:
Pokud nĕkdo koná védské obĕti a plodonosné obřady bez jakýchkoliv chyb a znečištĕní, dosáhne v příštím životĕ nebeského postavení. Ale i tento výsledek, který človĕk získá jedinĕ dokonalým provádĕním plodonosných obřadů, zničí čas. Naslouchej nyní o tom.
Sloka 23:
Pokud nĕkdo na Zemi pořádá obĕti pro uspokojení polobohů, půjde na nebeské planety, kde si bude jako polobůh užívat všech nebeských radovánek, které si získal svými obřady.
Sloka 24:
Poté, co konatel obřadních obĕtí dosáhl nebeských planet, cestuje v zářícím letadle, které získává jako výsledek své zbožnosti na Zemi. Tĕší se ze života obklopený nebeskými bohynĕmi, oslavovaný písnĕmi Gandharvů a oblečený v úžasnĕ okouzlujících šatech.
Sloka 25:
Ten, kdo si takto vychutnává plody obĕti, si v doprovodu nebeských žen létá na výlety v úžasném letadle ozdobeném kruhy cinkajících zvonků kamkoliv se mu zachce. V nebeských zahradách rozkoše se cítí uvolnĕnĕ, pohodlnĕ a šťastnĕ a neuvažuje o tom, že vyčerpává plody své zbožnosti a brzy poklesne do svĕta smrtelníků.
Sloka 26:
Obĕtník si užívá života na nebeských planetách tak dlouho, dokud nejsou vyčerpané jeho zbožné zásluhy. Jakmile je však vyčerpá, padá z nebeských zahrad rozkoše, vypuzen silou vĕčného času proti své vůli.
Sloka 27-29:
Pokud se nĕjaký človĕk vĕnuje hříšným, bezbožným činnostem, buď kvůli špatné společnosti nebo proto, že neovládá své smysly, je jisté, že bude plný hmotných tužeb. Bude lakomý, hamižný a stále bude chtít využívat tĕla žen. Když má nĕkdo takto znečištĕnou mysl, stane se násilným a agresivním a pro smyslový požitek pobíjí nevinná zvířata, aniž by následoval pokyny Véd. Uctívá duchy a skřety, a tak zcela propadá nedovoleným činnostem a spĕje do pekla, kde dostane hmotné tĕlo nakažené tĕmi nejtemnĕjšími kvalitami přírody. V tomto degradovaném tĕle nadále páchá nepříznivé činnosti, které zvĕtšují jeho neštĕstí v budoucnosti, a proto znovu přijme podobné hmotné tĕlo. Jaké štĕstí by mohlo čekat toho, kdo provádí činnosti, jež nevyhnutelnĕ končí smrtí?
Sloka 30:
Na všech planetárních soustavách, od nebeských po pekelné, a všem velkým polobohům, kteří žijí po dobu tisíce cyklů čtyř yug, vládne strach ze Mĕ v Mé podobĕ času. Dokonce i Brahmā, který žije dále než kdokoliv jiný, 311 040 000 000 000 let, se Mĕ také bojí.
Sloka 31:
Hmotné smysly vytvářejí hmotné činnosti, zbožné či bezbožné, a kvality přírody uvádĕjí hmotné smysly do pohybu. Živá bytost, která je zcela pohroužená ve hmotných smyslech a kvalitách přírody, zažívá různé výsledky plodonosného jednání.
Sloka 32:
Dokud si živá bytost myslí, že kvality hmotné přírody mají oddĕlenou existenci, bude nucena se rodit v mnoha různých podobách a zažívat rozmanité formy hmotné existence. Tak zůstává zcela závislá na plodonosných činnostech konaných pod vlivem kvalit přírody.
Sloka 33:
Podmínĕná duše závislá na plodonosných činnostech pod vlivem hmotných kvalit přírody se Mĕ, Nejvyšší Osobnosti Božství, bude stále obávat, protože Já jí dávám výsledky jejího jednání. Ti, kdo vyznávají hmotné pojetí života a pokládají rozmanitost vytvářenou kvalitami přírody za skutečnou, se oddávají hmotnému požitku, a proto jsou stále pohroužení v nářku a smutku.
Sloka 34:
Když jsou hmotné kvality přírody rozrušené a vzájemnĕ na sebe působí, živé bytosti Mĕ popisují různými způsoby – jako všemocný čas, Nejvyšší Já, védské poznání, vesmír, svou vlastní přirozenost, náboženské obřady a tak dále.
Sloka 35:
Śrī Uddhava řekl: Ó můj Pane, živá bytost sídlící v hmotném tĕle je obklopená kvalitami přírody a štĕstím a neštĕstím, jež pocházejí z činností tĕmito kvalitami vyvolaných. Jak je možné, že tímto hmotným obklíčením není spoutaná? Také se dá říct, že živá bytost je v konečném smyslu transcendentální a nemá s hmotným svĕtem nic společného. Jak ji tedy může kdy hmotná příroda spoutat?
Sloka 36-37:
Ó můj Pane Acyuto, o stejné živé bytosti se nĕkdy říká, že je vĕčnĕ podmínĕná, a jindy je označena za vĕčnĕ osvobozenou. Nechápu tedy její skutečné postavení. Ty jsi, můj Pane, nejlepší z tĕch, kdo umĕjí zkušenĕ zodpovídat filozofické otázky. Popiš mi prosím příznaky, podle kterých se dá rozlišit mezi vĕčnĕ osvobozenou živou bytostí a tou, která je vĕčnĕ podmínĕná. Jaké mohou být rozdíly v jejich postavení, ve způsobu, jak se tĕší ze života, jak jedí, vymĕšují, leží, sedí nebo chodí?