Skip to main content

Śrīmad-bhāgavatam 11.1.5

Verš

evaṁ vyavasito rājan
satya-saṅkalpa īśvaraḥ
śāpa-vyājena viprāṇāṁ
sañjahre sva-kulaṁ vibhuḥ

Synonyma

evam — takto; vyavasitaḥ — pevnĕ rozhodnutý; rājan — ó králi; satya-saṅkalpaḥ — jehož touha se vždy splní; īśvaraḥ — Nejvyšší Pán; śāpa-vyājena — pod záminkou kletby; viprāṇāmbrāhmaṇů; sañjahre — odstranil; sva-kulam — svoji rodinu; vibhuḥ — Všemocný.

Překlad

Můj milý králi Parīkṣite, když se svrchovaný všemocný Pán, jehož touha se vždy splní, takto rozhodl, odstranil svoji rodinu pod záminkou kletby vyřknuté shromáždĕnými brāhmaṇy.

Význam

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura napsal k této sloce velice důležitý komentář. Říká, že jelikož zámĕry Nejvyššího Pána Kṛṣṇacandry jsou vždy dokonalé, při zničení vlastního rodu pod záminkou kletby brāhmaṇů Mu jistĕ ležel na srdci ten nejvĕtší prospĕch celého svĕta. V této souvislosti ukázal Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura paralelu v zábavách Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který je samotným Kṛṣṇou v roli svého oddaného.

Pán Caitanya se zjevil společnĕ se svou první úplnou expanzí, známou jako Pán Nityānanda Prabhu, a s Pánem Advaitou Prabhuem. Všechny tyto tři osobnosti — Caitanyu Mahāprabhua, Nityānandu Prabhua a Advaitu Prabhua — řadí vaiṣṇavští ācāryové do kategorie viṣṇu-tattva, úplného projevu Nejvyšší Osobnosti Božství. Tyto tři Osobnosti Božství předvídaly, že by se v budoucnu Jejich takzvaným potomkům dostávalo nezaslouženého uznání, a z namyšlenosti by se dopouštĕli vážných přestupků proti skutečným vaiṣṇavským guruům, představitelům Pána.

Každá živá bytost je nedílnou částí Nejvyššího Pána, jak uvádí Bhagavad-gītā (mamaivāṁśaḥ). Každá živá bytost je původnĕ synem Boha, ale pro své zábavy si Pán přesto vybírá jisté vysoce kvalifikované živé bytosti, kterým dovolí, aby se narodily jako Jeho příbuzní. Tyto živé bytosti, jež přicházejí na svĕt jako potomkové Pánovy rodiny, však mohou bezpochyby z tohoto postavení zpychnout a zneužívat velebení, kterého se jim od obyčejných lidí dostává. Mohou tedy umĕle získat nepatřičnou pozornost a odvádĕt lidi od skutečného principu duchovního pokroku, kterým je odevzdat se čistému oddanému, představiteli Pána. Posledních osm slok dvanácté kapitoly Bhagavad-gīty uvádí popis čistých oddaných, kterým Pán dovoluje, aby jednali jako ācāryové neboli duchovní vůdci lidstva. Jinými slovy, pouhé zrození v Kṛṣṇovĕ rodinĕ není kvalifikací duchovního mistra, neboť podle Bhagavad-gīty je každá živá bytost vĕčnĕ členem Pánovy rodiny (pitāham asya jagataḥ). Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ říká: samo 'haṁ sarva-bhūteṣu na me dveṣyo 'sti na priyaḥ – „Jsem stejnĕ naklonĕný všem. Nikdo není Můj nepřítel a nikdo není Můj zvláštní přítel.“ Pokud Nejvyšší Osobnost Božství zdánlivĕ náleží do určitého rodu, jako byla yaduovská dynastie, je to zámĕrná součást Pánových zábav, která má za cíl upoutat podmínĕné duše. Když Kṛṣṇa sestupuje, jedná jako obyčejná osoba, aby přivábil živé bytosti ke svým zábavám. Proto Kṛṣṇa jednal, jako kdyby yaduovská dynastie byla Jeho rodinou, i když ve skutečnosti do Jeho rodiny patří všechny živé bytosti.

Obyčejní lidé však nechápou vyšší principy duchovního poznání, snadno zapomínají na skutečné kvalifikace pravého duchovního mistra, a místo toho přikládají nemístnou důležitost potomkům Pánovy takzvané rodiny. Proto se Śrī Caitanya Mahāprabhu vyhnul této překážce na cestĕ duchovního osvícení tím, že po sobĕ nezanechal žádné dĕti. Přestože se dvakrát oženil, zůstal bezdĕtný. Nityānanda Prabhu, který je také Nejvyšší Osobnost Božství, nepřijal žádného ze synů narozených Jeho vlastnímu synovi, Śrī Vīrabhadrovi. Rovnĕž Pán Advaita Ācārya zbavil své společnosti všechny své syny s výjimkou Acyutānandy a dvou dalších. Acyutānanda, nejdůležitĕjší vĕrný syn Advaity Ācāryi, nemĕl žádné přímé potomky a zbývající tři ze šesti synů Pána Advaity odpadli z cesty oddanosti Pánu a jsou známí jako zavržení synové. Zjevení Caitanyi Mahāprabhua tedy ponechalo jen malý prostor pro pokračování takzvané přímé rodiny, což by vedlo ke zmatku. Úcta projevovaná přímému potomstvu podle představ smārtů je pro toho, kdo skutečnĕ chápe nejvyšší pravdu od védské autority, nepřijatelná.

I další ācāryové neboli duchovní mistři to ukázali v případĕ svých vlastních rodin. Jeho Božská Milost A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda, náš milovaný duchovní učitel, který je vynikajícím autorem tohoto mnohasvazkového vydání Śrīmad-Bhāgavatamu, se narodil v rodinĕ čistých oddaných a sám projevoval všechny příznaky čisté oddané služby od útlého dĕtství. Śrīla Prabhupāda nakonec přijel na západ a projevil nebývalou duchovní sílu tím, že založil celosvĕtové hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy. Bĕhem nĕkolika krátkých let přeložil více než padesát tlustých svazků védské filozofie. Jeho praktické činnosti dokázaly, že je nanejvýš zplnomocnĕným představitelem Pána. Přesto však všichni členové jeho vlastní rodiny, byť oddaní Kṛṣṇy, nedosáhli náležitého standardu oddané služby, a proto jim členové ISKCONu nevĕnují pozornost. Pro členy Mezinárodní společnosti pro vĕdomí Kṛṣṇy by bylo přirozenou tendencí vzdávat členům bezprostřední Prabhupādovy rodiny veškerou úctu. Jelikož však Kṛṣṇovým řízením tito příbuzní zdaleka nejsou na úrovni čisté oddané služby, členové ISKCONu si jich témĕř nevšímají, a místo toho uctívají osoby, které skutečnĕ projevují vlastnosti vysoce pokročilých vaiṣṇavů bez ohledu na jejich takzvaný původ. Jinými slovy, původ nemůže být důvodem, proč mít nĕkoho v úctĕ, i kdyby se narodil přímo v rodinĕ Pána nebo ācāryi, o obyčejné bohaté či vzdĕlané rodinĕ ani nemluvĕ.

V Indii žije skupina lidí známá jako nityānanda-vaṁśa, která se prohlašuje za přímé potomky Pána Nityānandy, a proto hodné nejvyšší úcty za své postavení v oddané službĕ. Śrīla Prabhupāda o tom napsal v Nektaru oddanosti: „Ve středovĕku se po odchodu Pána Nityānandy, velkého společníka Pána Caitanyi, jistá třída knĕží prohlásila za potomky Nityānandy a říkali si kasta gosvāmīch. Dále prohlašovali, že oddaná služba a její rozšiřování náleží pouze jejich třídĕ zvané nityānanda-vaṁśa. Nĕjakou dobu takto využívali svého umĕlého vlivu, až Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura, mocný ācārya gauḍīya-vaiṣṇavské sampradāyi, jejich názory zcela rozdrtil. Nĕjakou dobu probíhal tuhý zápas, ale skončil úspĕšnĕ a nyní je prakticky ustanoveno, že oddaná služba není omezena na žádnou určitou třídu lidí. Kromĕ toho každý, kdo se vĕnuje oddané službĕ, se již nachází v postavení prvotřídního brāhmaṇy. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura tedy ze zápasu o toto hnutí vyšel vítĕznĕ. Díky jeho postavení se nyní může stát gauḍīya-vaiṣṇavou každý v kterékoliv části vesmíru.“

Jinak řečeno, podstatou duchovního poznání je, že každá živá bytost, bez ohledu na její současnou životní situaci, je původnĕ služebníkem Nejvyššího Pána a Pánovým posláním je všechny tyto pokleslé živé bytosti přivést zpátky k sobĕ. Každá živá bytost, která je ochotná se znovu odevzdat u lotosových nohou Nejvyššího Pána nebo Jeho pravého představitele, se bez ohledu na svou minulost může očistit striktním následováním usmĕrňujících pravidel bhakti-yogy, a tak může jednat jako vysoce postavený brāhmaṇa. Pánovi potomkové si však o sobĕ myslí, že získali vlastnosti a postavení svého předka. Nejvyšší Pán, který je dobrodincem celého vesmíru a zvláštĕ svých oddaných, proto mate rozlišovací schopnosti svých potomků tak rozporuplným způsobem, že vyjde najevo jejich scestné uvažování a vynikne skutečná kvalifikace Pánových představitelů, čistá odevzdanost Kṛṣṇovĕ vůli.