Jak Nanda Mahārāja správně řekl, Gargamuni jako oddaný nic nepotřeboval. Kṛṣṇa také nic nepotřebuje, když přichází, neboť je pūrṇa, ātmārāma. Přesto však sestupuje do hmotného světa chránit oddané a zabíjet ničemy (paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām). To je mise Nejvyšší Osobnosti Božství a také oddaných. Ten, kdo naplňuje tuto misi para-upakāry-věnuje se činnostem pro dobro všech-si získává uznání Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, a je Mu velmi drahý (na ca tasmān manuṣyeṣu kaścin me priya-kṛttamaḥ). Rovněž Caitanya Mahāprabhu doporučoval para-upakāru; a zvláště nabádal obyvatele Indie:

“Ten, kdo se narodil jako lidská bytost v Indii (Bhārata-varṣe), by měl svůj život přivést k dokonalosti a pracovat pro dobro všech ostatních lidí.” (Cc. Ādi 9.41) Čistý oddaný-vaiṣṇava je povinen jednat pro dobro druhých.

Nanda Mahārāja chápal, že Gargamuni přišel za tímto účelem a že by se měl držet jeho rad. Proto pravil: “Řekni mi prosím, co je má povinnost.” Takový by měl být postoj každého, a zvláště hospodáře. Varṇāśramská společnost je uspořádána do osmi kategorií: brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya, śūdra, brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa. Nanda Mahārāja se zde představil jako hospodář (gṛhiṇām). Brahmacārī prakticky nic nepotřebuje, ale gṛhī, hospodáři, se věnují uspokojování smyslů. Bhagavad-gītā (2.44) uvádí: bhogaiśvarya-prasaktānāṁ tayāpahṛta-cetasām. Každý přišel do tohoto hmotného světa uspokojovat své smysly a ti, kdo příliš lpí na smyslovém požitku, pro který vstupují do gṛhastha-āśramu, se dostávají do velmi nejistého postavení. Jelikož každý v hmotném světě vyhledává smyslový požitek, gṛhasthové potřebují výchovu, aby se stali mahat, velkými mahātmy. Proto Nanda Mahārāja použil slovo mahad-vicalanam. Gargamuni svou návštěvou u něho nechtěl nic získat, ale Nanda Mahārāja byl jakožto gṛhastha neustále dokonale připraven přijímat pokyny od mahātmy, aby získal skutečný životní prospěch. Byl tedy odhodlaný vyplnit Gargamuniho nařízení.

Zde je definováno slovo “osud”. Neinteligentní lidé, kteří nechápou smysl života, jsou jako zvířata. Zvířata neznají minulost, přítomnost a budoucnost života a nejsou ani schopna těmto věcem porozumět. Moudrý člověk jim však porozumět může. Proto Bhagavad-gītā (2.13) uvádí: dhīras tatra na muhyati-moudrá osoba není zmatena. Je prostou skutečností, že i když je život věčný, živá bytost v tomto hmotném světě mění jedno tělo za druhým. Hloupí lidé, zvláště v současném věku, tuto jednoduchou pravdu nechápou. Kṛṣṇa říká:

“Tak jako vtělená duše souvisle přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v čase smrti do jiného těla. Moudrý člověk není z této změny zmatený.” (Bg. 2.13) Kṛṣṇa, největší autorita, říká, že se změní tělo a s ním i činnosti. Dnes mohu být člověk, uznávaná osobnost, ale když jen trochu poruším přírodní zákony, budu muset přijmout tělo jiného druhu. Dnes jsem lidská bytost, ale zítra se mohu stát psem a potom bude vše, co jsem v tomto životě dělal, bez užitku. Tuto jednoduchou pravdu dnes málokdo chápe, ale ten, kdo je dhīra, to pochopit může. Ti, kdo jsou zde v hmotném světě kvůli hmotnému požitku, by měli vědět, že si musejí dávat pozor na to, co dělají, neboť jejich současné postavení zanikne. To prohlásil i Ṛṣabhadeva. Na sādhu manye yata ātmano 'yam asann api kleśa-da āsa dehaḥ (Bhāg. 5.5.4). Toto tělo je sice dočasné, ale dokud jsme v něm nuceni žít, musíme trpět. Každý je vystaven trojímu utrpení hmotného života, ať už žije krátce nebo dlouze. Proto se každý soudný člověk, dhīra, musí zajímat o astrologii (jyotiṣa).

Gargamuni byl v astrologii, pomocí níž může člověk vidět neviditelné události z minula, současna i budoucna, velkou autoritou, a proto se Nanda Mahārāja snažil využít jeho přítomnosti. Otec je povinen znát horoskop svých dětí a dělat to, co je třeba pro jejich štěstí. Nanda Mahārāja tedy využil příležitosti dané Gargamuniho přítomností a navrhl, aby pro jeho dva syny, Kṛṣṇu a Balarāmu, sestavil horoskop.

Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, říká v Bhagavad-gītě (4.13): cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ-čtyři varṇy (brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra) musejí být přítomné v každé společnosti. Brāhmaṇové jsou nezbytní, aby celé společnosti poskytovali vedení. Pokud v ní není zavedené takové zřízení, jako je varṇāśrama-dharma, a pokud lidská společnost nemá takového vůdce, jako je brāhmaṇa, životní podmínky v ní budou pekelné. V Kali-yuze-zvláště v současné době-nic takového jako skutečný brāhmaṇa neexistuje, a proto se společnost nachází v chaotickém stavu. Dříve žili kvalifikovaní brāhmaṇové, ale v současnosti tomu tak není. I když se určitě najdou lidé, kteří se za brāhmaṇy považují, ve skutečnosti nejsou schopní vést společnost. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy má proto velký zájem znovu do společnosti uvést varṇāśramský systém, aby ti, kdo jsou zmateni nebo méně inteligentní, mohli být vedeni kvalifikovanými brāhmaṇy.

Brāhmaṇa znamená vaiṣṇava. Poté, co se člověk stane brāhmaṇou, následujícím stupněm v rozvoji lidské společnosti je stát se vaiṣṇavou. Všichni lidé musejí být vedeni k životnímu cíli, a proto musejí znát Viṣṇua, Nejvyšší Osobnost Božství. Celý systém védského poznání je založen na tomto principu, ale lidé již nevědí, kam se ubírat (na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum), a usilují pouze o smyslový požitek za cenu nebezpečí, že poklesnou na nižší úroveň (mṛtyu-saṁsāra-vartmani). Nezáleží na tom, zda se člověk narodil jako brāhmaṇa nebo ne. Nikdo se nerodí jako brāhmaṇa; každý se rodí jako śūdra. Pod vedením brāhmaṇy a pomocí saṁskāry se však může stát dvijou, dvojzrozeným, a potom postupně i brāhmaṇou. Bráhmanismus není systém, na který by měla mít monopol určitá třída lidí. Každý má být vzděláván tak, aby se mohl stát brāhmaṇou. Alespoň zde musí existovat příležitost, která by každému umožnila dosáhnout životního cíle. Bez ohledu na to, zda se narodí v rodině brāhmaṇů, kṣatriyů či śūdrů, může být veden způsobilým brāhmaṇou a pokročit na nejvyšší úroveň-stát se vaiṣṇavou. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tedy poskytuje lidstvu příležitost připravit si ideální osud. Nanda Mahārāja využil Gargamuniho přítomnosti a požádal ho, aby vykonal nezbytné očistné obřady pro jeho syny, a tak Je vedl k životnímu cíli.

Gargamuni nepřímo prozradil, že Kṛṣṇa nebyl synem Yaśody, ale Devakī. Kaṁsa již Kṛṣṇu hledal, a kdyby tedy Gargamuni vykonal očistný obřad, Kaṁsa by se o tom mohl dozvědět, a to by vedlo k pohromě. Je možné namítat, že Gargamuni byl sice knězem Yaduovské dynastie, ale Nanda Mahārāja k ní také patřil. Nanda Mahārāja však nepůsobil jako kṣatriya. Proto Gargamuni řekl: “Pokud budu vystupovat jako tvůj kněz, bude tím potvrzeno, že Kṛṣṇa je synem Devakī.”

Kaṁsa dobře věděl, že Yogamāyā je služebnicí Kṛṣṇy a Viṣṇua a že, i když se zjevila jako dcera Devakī, mohla mít zakázáno tuto skutečnost prozradit. To se také opravdu stalo. Gargamuni velmi rozumně namítal, že jeho účast na očistném obřadu pro Kṛṣṇu by vyvolala mnohé pochyby a Kaṁsa by mohl podniknout velmi tvrdé kroky, aby dítě zabil. Již předtím poslal mnoho démonů, kteří měli toto dítě usmrtit, ale žádný z nich to nepřežil. Kdyby měl Gargamuni vykonat očistný obřad, Kaṁsovo podezření by se zcela potvrdilo, a jistě by sáhl k tvrdým opatřením. Tímto způsobem Gargamuni Nandu Mahārāje varoval.

Nandovi Mahārājovi se nelíbila představa, že by se očistný obřad vůbec nekonal. Navzdory mnoha překážkám chtěl využít Gargamuniho přítomnosti a učinit, co bylo třeba. Očistný obřad je zvláště důležitý pro každého brāhmaṇu, kṣatriyu a vaiśyu. Jelikož Nanda Mahārāja vystupoval jako vaiśya, byl pro něho tento obřad sloužící k očištění velice důležitý. Dříve byly tyto společenské obřady povinné. Cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ (Bg. 4.13). Bez této očisty by společnost byla považována za zvířecí. Nanda Mahārāja chtěl využít Gargamuniho přítomnosti a obřady nāma-karaṇa vykonat, třeba i tajně, bez jakýchkoliv velkolepých příprav. Očištění by tedy mělo být považováno za nevyhnutelnou lidskou povinnost. V Kali-yuze však lidé zapomněli, co je důležité. Mandāḥ sumanda-matayo manda-bhāgyā hy upadrutāḥ (Bhāg. 1.1.10). V tomto věku jsou všichni lidé zkažení a nešťastní a nepřijímají védské pokyny k úspěšnému naplnění života. Nanda Mahārāja ovšem nechtěl nic zanedbat. V zájmu zachování šťastné společnosti s pokročilým duchovním poznáním využil plně Gargamuniho přítomnosti k tomu, aby učinil vše nezbytné. Jak hluboko společnost za minulých pět tisíc let klesla! Mandāḥ sumanda-matayo manda-bhāgyāḥ. Lidského života je dosaženo po mnoha miliónech zrození a je určen k očištění. Dříve si otec dychtivě přál svým dětem všemožně pomáhat, aby zajistil jejich povznesení, ale v současnosti jsou lidé svedeni, a ve snaze vyhnout se zodpovědnosti za výchovu dětí jsou schopni dokonce i zabíjet.

Baladeva byl ve skutečnosti synem Devakī, ale byl z jejího lůna přemístěn do lůna Rohiṇī. Tato skutečnost zůstala skryta. V Hari-vaṁśe je uvedeno:

Gargamuni prozradil Nandovi Mahārājovi, že Balarāma bude známý jako Saṅkarṣaṇa vzhledem k tomu, že spojuje dvě rodiny-yadu-vaṁśu a vaṁśu Nandy Mahārāje, z nichž jedna je kṣatriyská a druhá vaiśyovská. Obě rodiny pocházely od společného předka a lišily se pouze v tom, že se Nanda Mahārāja narodil manželce z rodu vaiśyů, zatímco Vasudeva se narodil kṣatriyské manželce. Později se Nanda Mahārāja oženil s vaiśyovskou dívkou a Vasudeva s kṣatriyskou. Proto se rodiny Nandy Mahārāje a Vasudevy dělily na kṣatriyskou a vaiśyovskou větev, přestože měly obě stejného otce. Nyní je Baladeva spojil, a proto byl známý jako Saṅkarṣaṇa.

Gargamuni částečně vysvětluje postavení Pána Kṛṣṇy a částečně zakrývá fakta. Naznačil: “Tvůj syn je vznešená osobnost a v různých věcích může mít různou barvu svého těla.” Slovo gṛhṇataḥ vyjadřuje, že Kṛṣṇa se může zcela svobodně rozhodovat. Jinými slovy, je Nejvyšší Osobností Božství a může dělat, co se Mu zachce. Ve védské literatuře jsou uvedeny různé barvy Pána v různých věcích, a když tedy Gargamuni řekl: “Tvůj syn měl tyto barvy,” nepřímo tím prohlásil: “Je to Nejvyšší Osobnost Božství.” Kvůli Kaṁsovu krutému jednání se Gargamuni snažil tuto skutečnost uchovat v tajnosti, ale nepřímo Nandovi Mahārājovi sdělil, že jeho syn Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství.

Můžeme podotknout, že Śrīla Jīva Gosvāmī ve své knize nazvané Krama-sandarbha vyjádřil význam tohoto verše. Kṛṣṇa se v každém věku zjevuje v jiné podobě-buď bílé, červené nebo žluté-ale tentokrát se zjevil osobně ve své původní, načernalé, a jak Gargamuni předpověděl, projevil moc Nārāyaṇa. Jelikož v této podobě se Nejvyšší Osobnost Božství projevuje plně, má jméno Śrī Kṛṣṇa neboli “ten, kdo je přitažlivý pro všechny”.

Kṛṣṇa je ve skutečnosti zdrojem všech avatārů, a proto se vyznačuje rozličnými rysy jednotlivých avatārů. Když sestoupí Kṛṣṇa, jsou v Něm zahrnuty rysy všech ostatních inkarnací. Jiné inkarnace jsou částečným zastoupením Kṛṣṇy, který je úplnou inkarnací Nejvyšší Bytosti. Je třeba vědět, že Nejvyšší Bytost je stále tatáž osoba, ať už se zjevuje v podobě śukla, rakta nebo pīta (bílé, červené či žluté). Když přichází v různých inkarnacích, má různé barvy, stejně jako sluneční svit, který obsahuje sedm barev. Někdy se barvy slunečního svitu projevují odděleně, ale jinak je viditelný především jako jasné světlo. Všichni jednotliví avatārové, jako například manvantara-avatārové, līlā-avatārové a daśa-avatārové, jsou v kṛṣṇa-avatārovi obsaženi. Když se zjevuje Kṛṣṇa, všichni avatārové se zjevují s Ním. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.3.26) je uvedeno:

Avatārové se zjevují neustále, jako neustále plynoucí voda. Nikdo nedokáže spočítat, kolik je na tekoucí vodě vln, a stejně neomezený je i počet avatārů. Kṛṣṇa je úplným zastoupením všech těchto avatārů, jelikož je jejich zdrojem: Kṛṣṇa je aṁśī, zatímco ostatní jsou aṁśa, části Kṛṣṇy. Všechny živé bytosti, včetně nás, jsou aṁśi (mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ) a mají různou velikost. Lidské bytosti (což jsou nepatrné aṁśi) a polobozi, viṣṇu-tattva i všechny ostatní živé bytosti jsou části Nejvyššího. Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām (Kaṭha Upaniṣad 2.2.13). Kṛṣṇa je úplným zastoupením všech živých bytostí, a když je přítomen, jsou v Něm všichni avatārové zahrnuti.

Jedenáctý zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu popisuje inkarnace pro každou yugu v chronologickém pořadí. Je tam řečeno: kṛte śuklaś catur-bāhuḥ, tretāyāṁ rakta-varṇo 'sau, dvāpare bhagavān śyāmaḥ a kṛṣṇa-varṇaṁ tviṣākṛṣṇam. Ačkoliv Bhāgavatam uvádí kṛṣṇa-varṇam, vidíme, že v Kali-yuze má Bhagavān v podobě Pána Gaurasundary barvu žlutou (pīta-varṇa). Aby byla tato tvrzení v souladu a nevyzněla protikladně, je třeba vědět, že i když v některých yugách určité barvy převládají, v každé yuze, kdykoli se zjeví Kṛṣṇa, jsou zastoupeny všechny barvy. Kṛṣṇa-varṇaṁ tviṣākṛṣṇam-Caitanya Mahāprabhu sice není kṛṣṇa ve smyslu “načernalý”, ale rozumí se, že je samotný Kṛṣṇa. Idānīṁ kṛṣṇatāṁ gataḥ. Nyní se zjevil tentýž původní Kṛṣṇa, jenž přichází v různých varṇách neboli barvách. Slovo āsan naznačuje, že je přítomný neustále. Když Nejvyšší Osobnost Božství přichází ve své úplnosti, je vždy kṛṣṇa-varṇam, přestože může mít různé barvy. Prahlāda Mahārāja prohlašuje, že Caitanya Mahāprabhu je channa-i když je to Kṛṣṇa, je skrytý žlutou barvou. Gauḍīya-vaiṣṇavové proto přijímají závěr, že Caitanya Mahāprabhu je Kṛṣṇa, přestože se zjevil v barvě pīta.

Gargamuni nepřímo prozradil: “Toto dítě se původně narodilo jako syn Vasudevy, i když nyní je jako tvé. Obecně je to tvé dítě, ale někdy je synem Vasudevy.”

Bahūni-Pán má mnoho jmen. Advaitam acyutam anādim ananta-rūpam ādyaṁ purāṇa-puruṣaṁ nava-yauvanaṁ ca. Brahma-saṁhitā (5.33) uvádí, že Pán je jeden, ale má mnoho podob a mnoho jmen. Není pravda, že jméno Kṛṣṇa, které Mu dal Gargamuni, bylo Jeho jediné jméno. Má i jiná jména, jako například Bhakta-vatsala, Giridhārī, Govinda a Gopāla. Když budeme rozebírat nirukti neboli odvození významu slova “Kṛṣṇa”, zjistíme, že na vyjadřuje to, jak Pán ukončuje koloběh zrození a smrti, a kṛṣ znamená sattārtha neboli “existence”. (Kṛṣṇa je celou existencí.) Kṛṣ také znamená “přitažlivost” a na znamená ānanda neboli “blaženost”. Kṛṣṇa je známý jako Mukunda, neboť chce dát každému duchovní, věčný, blažený život. Živá bytost chce naneštěstí ve své malé nezávislosti “deprogramovat” Kṛṣṇův program. To je její hmotná nemoc. Kṛṣṇa se však přesto zjevuje v různých podobách, protože chce dát živým bytostem transcendentální blaženost. Proto se Mu říká Kṛṣṇa. Jelikož byl Gargamuni astrolog, věděl to, co druzí nevěděli. Kṛṣṇa má však tolik jmen, že ani Gargamuni je neznal všechna. Jednoznačným závěrem tedy je, že Kṛṣṇa má podle svých transcendentálních činností mnoho jmen a mnoho podob.

Kṛṣṇa je nejlepším přítelem pastevců a krav. Proto je uctíván modlitbou namo brahmaṇya-devāya go-brāhmaṇa-hitāya ca. Jeho zábavy v Gokule, Jeho dhāmu, jsou vždy příznivé pro brāhmaṇy a krávy. Zajistit kravám a brāhmaṇům veškeré pohodlí je Jeho první starostí. Péče o brāhmaṇy je ve skutečnosti druhotná-Jeho prvořadým zájmem je, aby bylo postaráno o krávy. Díky Jeho přítomnosti měli všichni lidé překonat všechny nesnáze a být neustále transcendentálně blažení.

Indra je král vesmíru. Démoni, zloději a darebáci mu stále působí potíže (indrāri-vyākulaṁ lokam), ale když začnou nepřátelé Indry (indāri) získávat převahu, zjeví se Kṛṣṇa. Kṛṣṇas tu bhagavān svayam / indrāri-vyākulaṁ lokaṁ mṛḍayanti yuge yuge (Bhāg. 1.3.28).

V tomto verši je významné slovo nārāyaṇa-samaḥ. Nārāyaṇa nemá sobě rovného. Je asamaurdhva-nikdo se Mu nevyrovná a nikdo není větší než On. Śāstry uvádějí:

Ten, kdo staví Nārāyaṇa na stejnou úroveň dokonce i s tak vznešenými polobohy, jako je Pán Śiva nebo Pán Brahmā, je pāṣaṇḍī, agnostik. Nārāyaṇovi se nikdo nemůže vyrovnat. Gargamuni přesto použil slovo sama, jež znamená “rovnocenný”, neboť chtěl Kṛṣṇu pojímat jako Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, který se stal synem Nandy Mahārāje. Gargamuni chtěl Nandovi Mahārājovi vštípit do mysli: “Nārāyaṇa, tvé uctívané Božstvo, z tebe má takovou radost, že ti poslal syna téměř stejně kvalifikovaného, jako je On. Proto můžeš svého syna nazývat podobným jménem, jako například Mukunda nebo Madhusūdana. Musíš mít však vždy na paměti, že kdykoliv budeš chtít udělat něco dobrého, objeví se mnoho překážek. Proto bys měl toto dítě vychovávat a chránit velmi pečlivě. Pokud Ho dokážeš chránit tak obezřetně, jako Nārāyaṇa stále chrání tebe, toto dítě se Nārāyaṇovi vyrovná.” Gargamuni rovněž naznačil, že i když mělo dítě stejně vznešené vlastnosti jako Nārāyaṇa, bude si užívat ještě víc než Nārāyaṇa jako rāsa-vihārī, ústřední postava tance rāsa. Brahma-saṁhitā uvádí: lakṣmī-sahasra-śata-sambhrama-sevyamānam-bude Mu sloužit mnoho gopī, které se všechny vyrovnají bohyni štěstí.

Kṛṣṇa je Nadduše a Nanda Mahārāja je individuální duše. Pokyny Gargamuniho byli oba požehnáni. Nanda Mahārāja myslel na to, jak zajistit Kṛṣṇovi bezpečí před spáry démonů, jako byli Pūtanā a Śakatāsura, a jelikož měl takového syna, považoval se za největšího šťastlivce.

Jeden oddaný brāhmaṇa říká:

“Ať druzí ve strachu z hmotné existence uctívají Védy, védské dodatky (Purāṇy) a Mahābhāratu, ale já budu uctívat Nandu Mahārāje, po jehož dvoře leze Nejvyšší Brahman.” Vznešenému oddanému nepřipadá kaivalya, splynutí s Nejvyšším, o nic lepší než peklo (narakāyate). Může však jednoduše myslet na to, jak Kṛṣṇa a Balarāma leze po dvoře Nandy Mahārāje, a tak být stále ponořen v transcendentálním štěstí. Ten, kdo je pohroužen v myšlenkách na kṛṣṇa-līlu-zvláště na Kṛṣṇovy dětské zábavy, jak si to přál Parīkṣit Mahārāja-se nachází neustále ve skutečné kaivalyi. Proto Vyāsadeva sestavil Śrīmad-Bhāgavatam. Lokasyājānato vidvāṁś cakre sātvata-saṁhitām (Bhāg. 1.7.6). Učinil tak na pokyn Nārady, aby mohl každý této knihy využít, myslet na Kṛṣṇovy zábavy a být neustále osvobozený.

Když se Kṛṣṇa a Balarāma plazili po Vrajabhūmi, byli okouzleni zvukem nákotníčků. Proto někdy následovali jiné lidi, kteří se radovali z Jejich lezení a volali: “Podívejte, jak Kṛṣṇa a Balarāma lezou!” Jakmile to Kṛṣṇa a Balarāma uslyšeli, pochopili, že ti, které následují, nejsou Jejich matky, a vrátili se ke svým pravým matkám. Lezení Kṛṣṇy a Balarāmy tedy přinášelo radost jak lidem z okolí, tak matce Yaśodě a Rohiṇī i oběma dětem samotným.

Každá z matek se věnovala svému děťátku, a působením yogamāyi si oba chlapci mysleli: “To je Moje matka,” a obě matky si myslely: “To je můj syn.” Z matčiných prsou samou láskou spontánně vytékalo mléko a děti ho pily. Když matky uviděly prořezávající se zoubky, začaly je počítat a byly šťastné. Děti také zažívaly transcendentální potěšení, když Je Jejich matky nechávaly pít své mléko. Tento transcendentální citový vztah mezi Rohiṇī a Balarāmou i Yaśodou a Kṛṣṇou neutuchal a všichni při něm zažívali transcendentální blaženost.

Když Kṛṣṇa a Balarāma zvědavě lezli po zemi, někdy chytili telátka za konce jejich ocasů. Telata, která cítila, že se jich někdo chytil, začala pobíhat sem a tam a hoši se jich pevně drželi, protože se báli toho, jak se telata pohybují. Telátka dostala také strach, když zjistila, že se jich děti pevně drží. Ženy pak přišly chlapce vysvobodit a s potěšením se smály. To byla jejich radost.

Všechny tyto Kṛṣṇovy zábavy a velký požitek, který viditelně prožívaly matky, jsou transcendentální. Není na nich nic hmotného. V Brahma-saṁhitě jsou popsány slovy ānanda-cinmaya-rasa. V duchovním světě existuje úzkost, nářek a další pocity podobné těm, které známe v hmotném světě. Jelikož jsou však realitou transcendentálního světa, jehož je tento svět pouhou napodobeninou, matka Yaśodā a Rohiṇī se při nich transcendentálně radovaly.

Chlapci nyní místo toho, aby lezli po kolenou, dokázali vstát. Něčeho se přidrželi a bez potíží krůček za krůčkem chodili po vlastních nohách.

V tomto verši je významné slovo saha-rāmaḥ, “společně s Balarāmou”. Kṛṣṇa je v těchto transcendentálních zábavách hlavním hrdinou a Balarāma Mu pomáhá.

Kṛṣṇovy činnosti jsou pro oddané vždy velice přitažlivé. Proto sousedky, které byly přítelkyněmi matky Yaśody, jí vyprávěly o všem, co viděly Kṛṣṇu v sousedství dělat. Matka Yaśodā zanechala svých domácích povinností, aby mohla naslouchat o činnostech svého syna, a těšila se ze všeho, co jí přítelkyně ze sousedství říkaly.

Vyprávění o Kṛṣṇových dětských nezbednostech byla matce Yaśodě podávána formou stížností. Kṛṣṇa občas vešel do domu nějakého souseda, a když tam nikoho nenašel, pustil telátka před dojením krav. Správně se telata pouštějí teprve tehdy, když jsou jejich matky podojené, ale Kṛṣṇa je pouštěl ještě předtím, takže přirozeně svým matkám vypila všechno mléko. Když pastevci Kṛṣṇu viděli, snažili se Ho chytit a křičeli: “Kṛṣṇa tady dělá neplechu!” Kṛṣṇa jim však utekl a vešel do jiného domu, kde zase vymyslel nějaký způsob, jak ukrást máslo a tvaroh. Pastevci se Ho pak opět snažili polapit a volali: “Zloděj másla! Chyťte Ho!” Byli rozhněvaní, ale stačilo, aby se Kṛṣṇa jen usmál, a oni na všechno zapomněli. Někdy začal v jejich přítomnosti tvaroh a máslo jíst. Kṛṣṇa neměl zapotřebí krmit se máslem, protože měl břicho stále plné, ale přesto ho zkoušel jíst, a jindy zase rozbíjel nádoby a obsah rozdával opicím. Tak stále vyváděl všelijaké darebnosti. Pokud v některém domě nenašel máslo ani tvaroh, které by mohl ukrást, vešel do pokoje, ve kterém spaly malé děti, a zlobil je štípáním. A když začaly plakat, šel pryč.

Dříve se v každé domácnosti přechovávaly zásoby jogurtu a másla pro výjimečné situace. Kṛṣṇa a Balarāma však naskládali hromadu prken, aby na tyto nádoby dosáhli, a pak do nádob rukama vydlabali otvory, aby jejich obsah vytékal ven a Oni ho mohli pít. To byl další způsob, jak krást máslo a mléko. Pokud byly máslo a mléko přechovávány v temné místnosti, Kṛṣṇa a Balarāma tam vešli a celé místo osvětlili cennými drahokamy na svých tělech. Kṛṣṇa a Balarāma tedy měli mnoho způsobů, jak ukrást máslo a mléko ze sousedních domů.

Nejenže Kṛṣṇa v sousedství kradl, ale někdy se i v čistém, uklizeném domě vykálel a vymočil. Pokud Ho pán domu chytil, Kṛṣṇa ho osočil prohlášením: “Ty jsi zloděj!” Kromě toho, že Kṛṣṇa prováděl své zlodějské kousky v dětství, byl zkušeným zlodějem i ve svém mládí, když vábil mladé dívky, aby si s nimi užíval při tanci rāsa. Tak vypadají Kṛṣṇovy činnosti. Chová se rovněž násilně, když zabíjí mnoho démonů. Ačkoliv světským lidem se líbí nenásilí a podobné vznešené vlastnosti, Bůh, Absolutní Pravda, který je stále stejný, je dobrý při jakémkoliv jednání; i při takzvaně nemorálních činech, jako je kradení, zabíjení a násilnosti. Kṛṣṇa je vždy čistý a Nejvyšší Absolutní Pravda. Může udělat cokoliv, co je v hmotném životě pokládáno za ohavné, a přesto je přitažlivý. Proto nese jméno Kṛṣṇa, jež znamená “dokonale přitažlivý”. To je úroveň, na níž probíhá výměna transcendentální lásky a služby. Matky byly tak upoutány rysy Kṛṣṇova obličeje, že Ho nemohly potrestat. Místo toho se usmívaly a vychutnávaly naslouchání o Kṛṣṇových činnostech. Tak zůstávaly gopī stále spokojené a Kṛṣṇa se těšil z jejich štěstí. Jiným jménem Kṛṣṇy je proto Gopī-jana-vallabha, neboť tyto činnosti vymýšlel, jen aby těšil gopī.

Toto je další z Kṛṣṇových transcendentálních činností, vymyšlených pro potěšení gopī. Nejprve byla matce Yaśodě přednesena stížnost o tom, jak Kṛṣṇa krade, ale ona Ho nepotrestala. Ve snaze probudit Yaśodin hněv, aby Kṛṣṇu pokárala, byla nyní vymyšlena další stížnost-že Kṛṣṇa jedl hlínu.

Matku Yaśodu rozrušilo Kṛṣṇovo neposedné zlobení. Měla dům plný sladkostí, tak proč ten neposedný chlapec jí někde v ústraní hlínu? Kṛṣṇa na to řekl: “Moje milá maminko, oni se spikli a žalují na Mě, abys Mě potrestala. Můj starší bratr Balarāma se k nim také přidal. Nic takového jsem nedělal. Věř Mi. Nezlob se a nekárej Mě.”

Kṛṣṇa ze sebe dělal nevinné dítě, aby zvětšil transcendentální extázi mateřské lásky. V śāstrách je řečeno: tāḍana-bhayān mithyoktir vātsalya-rasa-poṣikā. To znamená, že malé dítě někdy lže-může například něco ukrást nebo sníst a přitom tvrdit, že to neudělalo. To běžně vidíme v hmotném světě, ale ve vztahu ke Kṛṣṇovi je to něco jiného-tyto činnosti mají oddaného naplnit transcendentální extází. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, si hrál na lháře a obviňoval ze lži všechny ostatní oddané. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.12.11) je uvedeno: kṛta-puṇya-puñjāḥ-tohoto extatického postavení může oddaný dosáhnout po mnoha životech oddané služby. Ti, kdo nahromadili výsledky velkého množství zbožných činností, mohou dospět do stádia, kdy se budou stýkat s Kṛṣṇou a hrát si s Ním jako obyčejní kamarádi. Tyto projevy transcendentální služby by neměly být pokládány za lživá obvinění. Nikdo by neměl takové oddané prohlašovat za obyčejné chlapce, kteří lžou, neboť této možnosti sdružovat se s Kṛṣṇou dosáhli po tvrdé askezi (tapasā brahmacaryeṇa śamena ca damena ca).

Kṛṣṇa, aniž by narušoval citovou extázi své matky, otevřel ústa a projevil svůj přirozený majestát. Když jsou někomu nabídnuta různá jídla, může dostat sto jedna chodů, ale pokud má rád obyčejný śāk neboli špenát, dá přednost jemu. Kṛṣṇa v plné míře oplýval všemi vznešenými atributy, ale na nařízení své matky otevřel pusu dokořán jako lidské dítě. Neopomíjel transcendentální náladu mateřské lásky.

Všechny vesmírné projevy, které existují na základě hrubohmotných a jemnohmotných prvků, i to, co jimi hýbe, tři guṇy, živá bytost, stvoření, udržování, zničení a vše, k čemu dochází v oblasti vnější energie Pána-to všechno pochází z Nejvyšší Osobnosti Božství, Govindy. Vše ovládá Nejvyšší Osobnost Božství. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (9.10). Mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram-vše v hmotné přírodě (prakṛti) funguje pod kontrolou Pána. Jelikož všechny tyto projevy pocházejí z Govindy, bylo možné je všechny vidět v Jeho ústech. Matka Yaśodā se však kupodivu pod vlivem silné mateřské lásky bála. Nemohla uvěřit tomu, že by se v ústech jejího syna mohly takové věci objevit. Přesto je tam viděla, a proto ji zachvátil strach a úžas.

Když matka Yaśodā viděla v ústech svého dítěte tyto úžasné projevy, začala se v duchu dohadovat, zda se jí to zdálo. Pak uvažovala: “Nesním, protože mám otevřené oči. Skutečně vidím, co se děje. Nespím ani nesním. Možná je to tedy iluze, kterou vytvořila devamāyā. To ale také není možné. Proč by mi měli polobozi takové věci ukazovat? Jsem bezvýznamná žena, která nemá s polobohy žádné spojení. Proč by se měli namáhat a přivádět mě pod vliv devamāyi? To také není možné.” Potom matka Yaśodā zvážila, zda to, co viděla, mohlo být výsledkem její pomatenosti: “Zdraví mám dobré; nemocná nejsem. Proč bych měla být pomatená? Není možné, abych byla duševně nemocná, protože normálně přemýšlím bez potíží. Tato vidina tedy musela vzniknout působením nějaké mystické síly mého syna, jak to předpovídal Gargamuni.” Tak nakonec došla k závěru, že vidina nebyla ničím jiným než výtvorem jejího syna.

Velikost Nejvyšší Osobnosti Božství musí člověk pouze uznat a nemá se snažit Pána poznat nějakými hmotnými prostředky, ať už subtilními, či hrubými. Matka Yaśodā jako prostá žena nemohla odhalit skutečnou příčinu své vidiny, a proto se z mateřské lásky pouze klaněla Nejvyššímu Pánu, aby její dítě ochránil. Nemohla dělat nic jiného. Je řečeno: acintyāḥ khalu ye bhāvā na tāṁs tarkeṇa yojayet (Mahābhārata, Bhīṣma Parva 5.22). Člověk se nemá snažit pochopit nejvyšší příčinu argumentováním či logikou. Když nás pronásleduje nějaký problém, pro který nenacházíme žádný důvod, nemáme jinou možnost než se odevzdat Nejvyššímu Pánu a s úctou se Mu klanět. Pak budeme v bezpečném postavení. K tomu se také v tomto případě uchýlila matka Yaśodā. Nejvyšší Osobnost Božství je původní příčinou všeho, co se děje (sarva-kāraṇa-kāraṇam). Když nemůžeme zjistit bezprostřední příčinu, pokloňme se jednoduše u lotosových nohou Pána. Matka Yaśodā dospěla k závěru, že úžasné jevy, které vidí v ústech svého dítěte, způsobuje On, i když jí příčina nebyla zcela jasná. Když oddaný není schopen zjistit příčinu svého utrpení, jeho závěr je:

Oddaný uznává, že Nejvyšší Osobnost Božství ho nechává zažít nějaké malé utrpení za jeho minulé přečiny. Proto se Pánu znovu a znovu klaní. Nazývá se proto mukti-pade sa dāya-bhāk, což znamená, že má zaručené vysvobození z tohoto hmotného světa. V Bhagavad-gītě (2.14) je uvedeno:

Měli bychom mít na paměti, že hmotné utrpení dané hmotným tělem bude přicházet a odcházet. Musíme je proto snášet a pokračovat v plnění své povinnosti, kterou nám zadal náš duchovní učitel.

Po vzoru matky Yaśody by si měli všichni osvojit tuto mentalitu odříkání. Veškeré bohatství, majestát nebo cokoliv jiného, co můžeme vlastnit, nepatří nám, ale Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, jenž je konečným útočištěm každého a konečným vlastníkem všeho. V Bhagavad-gītě (5.29) Pán osobně říká:

“Ten, kdo si je Mě plně vědom a zná Mě jako konečného příjemce veškerých obětí a askeze, Nejvyššího Pána všech planet a polobohů a příznivce všech živých bytostí, se zbaví hmotných strastí a dosáhne míru.”

Neměli bychom být pyšní na své vlastnictví. To zde vyjádřila matka Yaśodā: “Já nejsem vlastníkem svého majetku, bohatou manželkou Nandy Mahārāje. Pozemky, majetek, krávy s telaty a podřízení, jako jsou gopī a pastevci-to vše mi bylo dáno.” Je třeba přestat uvažovat v pojmech “moje vlastnictví, můj syn a můj manžel” (janasya moho 'yam ahaṁ mameti). Nikomu jinému kromě Nejvyššího Pána nic nepatří. Jedině pod vlivem iluze se mylně domníváme: “já existuji samostatně,” nebo “všechno patří mně”. Matka Yaśodā se tedy plně odevzdala Nejvyššímu Pánu. Na okamžik byla poněkud zklamaná a myslela si: “Moje úsilí chránit mého syna rozdáváním milodarů a jinými příznivými činnostmi je zbytečné. Nejvyšší Pán mi dal mnoho věcí, ale dokud se sám o vše nepostará, není žádná záruka bezpečí. Proto mi nezbývá než nakonec vyhledat útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství.” Prahlāda Mahārāja prohlásil (Bhāg. 7.9.19): bālasya neha śaraṇaṁ pitarau nṛsiṁha-otec a matka se z konečného hlediska nemohou o dítě postarat. Ato gṛha-kṣetra-sutāpta-vittair janasya moho 'yam ahaṁ mameti (Bhāg. 5.5.8). Půda, domov, bohatství a vše, co člověk vlastní, patří Nejvyšší Osobnosti Božství, i když my si mylně myslíme: “toto jsem já” a “tyto věci jsou mé”.

I když matka Yaśodā pochopila celou filozofii života, hned v dalším okamžiku byla vlivem yogamāyi přemožena láskou ke svému synovi. Myslela si, kdo by Kṛṣṇu ochránil, kdyby se o něho ona nestarala? Nedovedla uvažovat jinak, a proto na všechny své filozofické spekulace zapomněla. O tomto zapomnění Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura prohlásil, že bylo inspirováno yogamāyou (mohana-sādharmyān māyām). Materialisté jsou uchváceni mahāmāyou, zatímco oddaní jsou řízením duchovní energie okouzleni yogamāyou.

Matka Yaśodā pokládala vidinu vesmírné podoby v Kṛṣṇových ústech za dílo yogamāyi podobné snu. Okamžitě tedy na celou událost zapomněla, tak jako se zapomene na všechno, jakmile skončí sen. S tím, jak rostla její přirozená náklonnost, se rozhodla: “Zapomeňme na tuto událost. Mě to nezajímá. Zde je můj syn, tak Ho raději políbím.”

Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, prohlašuje v Bhagavad-gītě (15.15), že cílem studia Véd je poznat Jeho (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Śrī Caitanya Mahāprabhu vysvětlil Sanātanovi Gosvāmīmu, že Védy sledují tři cíle. Jedním je poznat náš vztah s Kṛṣṇou (sambandha), druhým je jednat v rámci tohoto vztahu (abhidheya) a třetím je dosáhnout konečného cíle (prayojana). Slovo prayojana znamená “životní nezbytnosti” a o největší nezbytnosti mluvil Śrī Caitanya Mahāprabhu: premā pum-artho mahān-pro lidskou bytost je ze všeho nejdůležitější vyvinout lásku k Nejvyšší Osobnosti Božství. Zde vidíme, že matka Yaśodā se nachází na nejvyšší úrovni, co se týče této nezbytnosti, neboť je v lásce ke Kṛṣṇovi zcela pohroužená.

Zpočátku se k dosažení védského cíle spěje třemi cestami (trayī)-prostřednictvím karma-kāṇḍy, jñāna-kāṇḍy a upāsanā-kāṇḍy. Když člověk dospěje do úplného, dokonalého stádia upāsanā-kāṇḍy, začíná uctívat Nārāyaṇa či Pána Viṣṇua. Když se Pārvatī zeptala Pána Mahādevy (Śivy), co je nejlepší metodou upāsany neboli uctívání, Pán Śiva odpověděl: ārādhanānāṁ sarveṣāṁ viṣṇor ārādhanaṁ param. Viṣṇūpāsanā či viṣṇv-ārādhana, uctívání Pána Viṣṇua, je nejvyšším stádiem dokonalosti, jež poznala například Devakī. Zde však matka Yaśodā žádnou upāsanu neprovádí, protože vyvinula transcendentální extatickou lásku ke Kṛṣṇovi. Její postavení je tedy ještě lepší než Devakino. Na to Śrīla Vyāsadeva poukazuje tímto veršem: trayyā copaniṣadbhiḥ a tak dále.

Když lidská bytost začíná studovat Védy, aby získala poznání (vidyā), stává se členem lidské civilizace. Pak pokračuje studiem Upaniṣad a dosahuje brahma-jñāny, neosobní realizace Absolutní Pravdy. Potom pokročí ještě dále, k sāṅkhya-yoze, aby poznala nejvyššího vládce, na něhož poukazuje Bhagavad-gītā (paraṁ brahma paraṁ dhāma pavitraṁ paramaṁ bhavān / puruṣaṁ śāśvatam). Když pochopí, že tímto puruṣou, nejvyšším vládcem, je Paramātmā, začíná praktikovat yogu (dhyānāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ). Matka Yaśodā však všechna tato stádia překonala. Dosáhla úrovně, kdy milovala Kṛṣṇu jako své drahé dítě, a proto je uznávána za osobu na nejvyšším stupni duchovní realizace. Absolutní Pravda je realizována ve třech aspektech (brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate), ale matka Yaśodā zažívá takovou extázi, že se nesnaží poznat Brahman, Paramātmu, ani Bhagavāna. Bhagavān osobně sestoupil, aby se stal jejím milovaným dítětem. Její štěstí tedy nemá obdoby, prohlásil Śrī Caitanya Mahāprabhu: ramyā kācid upāsanā vrajavadhū-vargeṇa yā kalpitā. Absolutní Pravdu, Nejvyšší Osobnost Božství, lze realizovat na různých stupních. Pán říká v Bhagavad-gītě (4.11):

“Každého odměňuji podle toho, jak se Mi odevzdává. Všichni v každém ohledu kráčejí po Mé cestě, ó synu Pṛthy.” Člověk může být karmī, jñānī, yogī a potom bhakta nebo prema-bhakta. Nejvyšším stupněm realizace je však prema-bhakti, jak prakticky předvedla matka Yaśodā.

V Bhagavad-gītě (7.16) je uvedeno: catur-vidhā bhajante māṁ janāḥ sukṛtino 'rjuna. Nikdo nemůže získat útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, aniž by vykonal nějaké sukṛti neboli příznivé činnosti. K Pánu se obrací čtyři druhy zbožných lidí (ārto jijñāsur arthārthī jñānī ca), ale zde vidíme, že Nanda Mahārāja a Yaśodā je všechny předčili. Proto se Parīkṣit Mahārāja přirozeně zeptal: “Jaké zbožné činnosti ve svých minulých životech vykonali, že dosáhli takového stupně dokonalosti?” Nanda Mahārāja a Yaśodā jsou uznáváni za Kṛṣṇovy rodiče, ale matka Yaśodā byla požehnána větším štěstím než Kṛṣṇův otec Nanda Mahārāja, protože ten byl od Kṛṣṇy někdy odloučen, zatímco Yaśodā jako Kṛṣṇova matka nebyla od Kṛṣṇy odloučena ani na okamžik. Od Kṛṣṇova nejútlejšího věku, v průběhu Jeho dětství až do mládí byla stále s Ním. Dokonce i jako dospělý přicházel Kṛṣṇa do Vṛndāvanu a usedal matce Yaśodě na klín. Její štěstí tedy nemá obdoby a Parīkṣit Mahārāja se přirozeně ptal: yaśodā ca mahā-bhāgā.

Kṛṣṇa se ve skutečnosti narodil z lůna Devakī, ale ihned po narození byl přemístěn do domu matky Yaśody. Devakī Mu ani nemohla dát napít ze svého prsu. Proto se Parīkṣit Mahārāja divil: jak si matka Yaśodā a Nanda Mahārāja vysloužili takové štěstí, že se mohli těšit ze všech dětských zábav Kṛṣṇy, které světci dodnes oslavují? Co v minulosti udělali, že jim to zajistilo tak vznešené postavení?

V Brahma-saṁhitě (5.37) je uvedeno:

Ať Kṛṣṇa sestupuje kamkoliv, doprovázejí Ho Jeho společníci, kteří však nejsou obyčejné živé bytosti. Kṛṣṇovy zábavy jsou věčné, a když sestupuje, přichází se svými společníky. Nanda a matka Yaśodā jsou tedy Kṛṣṇovi věční rodiče. To znamená, že kdykoliv sestupuje Kṛṣṇa, sestupují jako Jeho otec a matka i Nanda a Yaśodā a také Vasudeva a Devakī. Jejich osobnosti jsou expanzemi Kṛṣṇova vlastního těla; nejsou to obyčejné živé bytosti. Mahārāja Parīkṣit to věděl, ale chtěl se od Śukadevy Gosvāmīho ještě dozvědět, zda je možné, aby na tento stupeň dospěla obyčejná lidská bytost pomocí sādhana-siddhi. Existují dva druhy dokonalosti: nitya-siddhi a sādhana-siddhi. Nitya-siddha je ten, kdo je věčně Kṛṣṇovým společníkem, expanzí Kṛṣṇova vlastního těla, zatímco sādhana-siddha je obyčejná lidská bytost, která dospěla na stejnou úroveň díky svým zbožným činnostem a dodržováním usměrňujících zásad oddané služby. Mahārāja Parīkṣit tedy chtěl svým dotazem zjistit, zda může obyčejná lidská bytost dosáhnout postavení matky Yaśody a Nandy Mahārāje. Śukadeva Gosvāmī tuto otázku zodpověděl následovně.

Toto Droṇovo prohlášení jasně svědčí o tom, že Droṇa a Dharā jsou Kṛṣṇovi věční rodiče. Vždy, když je třeba, aby se Kṛṣṇa zjevil, přijdou nejprve na svět Droṇa a Dharā a po nich teprve On. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě, že Jeho zrození není obyčejné (janma karma ca me divyam).

“Ačkoliv jsem nezrozený a Mé transcendentální tělo nikdy nepodléhá zkáze a ačkoliv jsem Pánem všech živých bytostí, přesto se v každém věku zjevuji ve své původní transcendentální podobě.” (Bg. 4.6) Před Kṛṣṇovým zjevením se zjeví Droṇa a Dharā, aby se stali Jeho otcem a matkou. To oni se rodí jako Nanda Mahārāja a jeho žena Yaśodā. To znamená, že pro živou bytost kategorie sādhana-siddha není možné se stát otcem nebo matkou Kṛṣṇy, neboť ti jsou již předem určeni. Následováním zásad jednání Nandy Mahārāje a Yaśody i jejich společníků, obyvatel Vṛndāvanu, však mohou obyčejné živé bytosti rozvinout stejnou lásku, jakou projevovali Nanda a Yaśodā.

Když byli Droṇa a Dharā vyzváni k plození dětí, chtěli jít do tohoto světa, aby mohli mít za svého syna Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu. Kṛṣṇovo zjevení znamená paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām-oddaní jsou ochráněni a darebáci poraženi. Pokaždé, když Kṛṣṇa přijde, rozdává oddanou službu, která je nejvyšším cílem života. Jako Caitanya Mahāprabhu se zjevuje za stejným účelem, neboť nikdo se nemůže zbavit utrpení hmotného světa (duḥkhālayam aśāśvatam), kde živé bytosti zápasí o přežití, dokud nedosáhne oddané služby. V Bhagavad-gītě (15.7) Pán říká:

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Jelikož žijí podmíněným životem, svádějí těžký boj se šesti smysly, mezi něž patří i mysl.” Živé bytosti zápasí, aby byly šťastné, ale to se jim nikdy nepodaří, dokud nezačnou rozvíjet bhakti. Kṛṣṇa jasně prohlašuje:

“Ó hubiteli nepřátel! Ti, kdo nemají víru v oddanou službu, Mě nemohou dosáhnout. Proto se vracejí na cestu zrození a smrti v hmotném světě.” (Bg. 9.3)

Hlupáci nevědí, jak je zde život pro toho, kdo nenásleduje Kṛṣṇovy pokyny, riskantní. Proto bylo založeno hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, aby mohla živá bytost uniknout riskantnímu životu v hmotném světě. Není otázkou, zda vědomí Kṛṣṇy přijmout, nebo ne. To není volitelné, ale nutné. Pokud nezačneme rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, je náš život velice riskantní. Vše je vysvětleno v Bhagavad-gītě. Abychom se tedy naučili, jak se zbavit strastiplných podmínek hmotné existence, měli bychom ze všeho nejdříve studovat Bhagavad-gītu takovou, jaká je. Poté, co člověk pochopí Bhagavad-gītu, může pokračovat se Śrīmad-Bhāgavatamem, a když pokročí dále, může studovat Caitanya-caritāmṛtu. Proto představujeme tyto neocenitelné knihy celému světu, aby je lidé mohli studovat a být šťastní poté, co se vysvobodí ze strastiplného podmíněného života.

Jelikož vždy, když se Kṛṣṇa zjevuje na této planetě, zdánlivě potřebuje otce a matku, zjevují se Droṇa a Dharā, Jeho věční rodiče, na Zemi dříve než On jako Nanda Mahārāja a Yaśodā. Na rozdíl od Sutapy a Pṛśniho nemuseli proto, aby se stali otcem a matkou Kṛṣṇy, podstupovat tvrdou askezi. V tom spočívá rozdíl mezi nitya-siddhou a sādhana-siddhou.

Když Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, kradl u sousedních gopů a gopī máslo, tvaroh a mléko, zdálo se, že je jim to na obtíž, ale ve skutečnosti to bylo opětování lásky v extázi oddané služby. Čím více si gopové a gopī s Pánem projevovali vzájemnou náklonnost, tím byla jejich oddaná služba intenzivnější. Někdy nám může navenek připadat, že oddaný zažívá kvůli své oddané službě jisté potíže, ale skutečnost je jiná. Když oddaný pro Kṛṣṇu trpí, jeho utrpení mu skýtá transcendentální požitek. Tomu nikdo neporozumí, dokud se sám nestane oddaným. Když Kṛṣṇa projevoval své dětské zábavy, sílila oddanost nejen Nandy Mahārāje a Yaśody, ale i těch, kteří s nimi byli ve styku. Jinými slovy-ti, kdo svým jednáním následují činnosti Vṛndāvanu, rozvinou také oddanou službu k nejvyšší dokonalosti.