V Prema-vivartě je řečeno:

Naše hmotná existence je māyā neboli iluze, pod jejímž vlivem toužíme po různých druzích hmotného požitku, a proto se stěhujeme do různých druhů těl (bhrāmayan sarva-bhūtāni yantrārūḍhāni māyayā). Asann api kleśada āsa dehaḥ-dokud máme tato dočasná těla, přinášejí nám strádání různého druhu (ādhyātmika, ādhibhautika a ādhidaivika). To je hlavní příčina všeho utrpení, kterou však můžeme odstranit tím, že obnovíme své vědomí Kṛṣṇy. Všechna védská písma od Vyāsadevy a dalších velkých mudrců proto mají za cíl obnovit naše vědomí Kṛṣṇy, které začíná ožívat díky śravaṇa-kīrtanam. Śṛṇvatāṁ sva-kathāḥ kṛṣṇaḥ (Bhāg. 1.2.17). Śrīmad-Bhāgavatam a další védské texty existují pouze proto, aby nám daly příležitost naslouchat o Kṛṣṇovi. Kṛṣṇa projevuje různé avatāry neboli inkarnace, z nichž každý je podivuhodný a podněcuje naši zvídavost, ale celkově vzato, avatārové, jako je Matsya, Kūrma a Varāha, nejsou tak přitažliví jako Kṛṣṇa. Především nám však chybí záliba v naslouchání o Kṛṣṇovi, a to je hlavní příčina našeho utrpení.

Zde však Mahārāja Parīkṣit konkrétně uvádí, že úžasné dětské činnosti Kṛṣṇy, které udivovaly matku Yaśodu a ostatní obyvatele Vraji, jsou zvláště přitažlivé. Hned na počátku svého dětství Kṛṣṇa zabil Pūtanu, Tṛṇāvartu a Śakatāsuru a ukázal ve svých ústech celý vesmír. Díky Kṛṣṇovým zábavám, které přicházely jedna za druhou, tedy matka Yaśodā a všichni obyvatelé Vraji nevycházeli z údivu. Způsobem, jak obnovit naše vědomí Kṛṣṇy, je ādau śraddhā tataḥ sādhu-saṅgaḥ (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.4.15). Kṛṣṇovy zábavy lze náležitě přijmout od oddaných. Pokud člověk nasloucháním o Kṛṣṇových činnostech v podání vaiṣṇavů vyvinul alespoň trochu vědomí Kṛṣṇy, začnou ho přitahovat vaiṣṇavové, které nic jiného než vědomí Kṛṣṇy nezajímá. Proto Parīkṣit Mahārāja doporučuje, aby každý naslouchal o Kṛṣṇových dětských činnostech, které jsou přitažlivější než činnosti jiných inkarnací, jako je Matsya, Kūrma a Varāha. Mahārāja Parīkṣit chtěl od Śukadevy Gosvāmīho slyšet víc a víc a žádal ho, aby pokračoval v popisu Kṛṣṇových dětských zábav, o nichž je snadné naslouchat a jež víc a víc podněcují naši zvídavost.

Mahārāja Parīkṣit žádal Śukadevu Gosvāmīho, aby vyprávěl o dalších dětských zábavách Kṛṣṇy, když si hrál jako lidské dítě. Nejvyšší Osobnost Božství inkarnuje v různých dobách na různých planetách a v různých vesmírech a projevuje svou neomezenou energii podle povahy daného místa. To, že dítě sedící na klíně své matky dokázalo zabít obrovskou Pūtanu, připadá úžasné obyvatelům této planety, ale obyvatelé jiných planet jsou pokročilejší, a proto jsou zábavy, které Pán předvádí tam, ještě úžasnější. Kṛṣṇa se na této planetě zjevil jako lidská bytost, a to znamená, že máme ještě větší štěstí než polobozi na vyšších planetách. Mahārāja Parīkṣit měl proto velký zájem o Něm naslouchat.

Ve védské společnosti nehrozí přelidnění nebo to, že by děti byly pro své rodiče přítěží. Je natolik dobře organizovaná a lidé jsou natolik pokročilí v rozvoji duchovního vědomí, že se narození dítěte nikdy nepovažuje za něco obtížného nebo nepříjemného. Čím více dítě roste, tím větší z něho mají rodiče radost, a když se pokouší převalit ze zad na bříško, způsobuje jim také potěšení. Mnoho doporučených obřadů se provádí i během matčina těhotenství; ještě předtím, než se dítě narodí. Při jednom z nich například matka, která je ve třetím a pak také sedmém měsíci těhotenství, jí s dětmi ze sousedství. Tento obřad se nazývá svāda-bhakṣaṇa. Narození dítěte rovněž předchází obřad garbhādhāna. Ve védské civilizaci není porod či těhotenství nikdy na obtíž, ale je naopak zdrojem radosti. Pro lidi v moderní civilizaci na druhou stranu není těhotenství či narození dítěte vítané a někdy své dítě zabijí. Můžeme si udělat obrázek, jak lidská společnost od počátku Kali-yugy zdegenerovala. I když se lidé stále prohlašují za civilizované, ve skutečnosti nyní neexistuje lidská společnost, ale jen shromáždění dvounohých zvířat.

Milující matka se o své dítě pečlivě stará a stále dává úzkostlivě pozor, aby nebylo ani na okamžik znepokojené. Dokud chce být se svou matkou, matka zůstává s ním a dítě se cítí velice dobře. Matka Yaśodā viděla, že její dítě je ospalé, a pro Jeho klidný spánek si lehla vedle Něho. Když bylo klidné, vstala, aby se věnovala dalším domácím povinnostem.

Kṛṣṇa byl položen pod domácí ruční vozík, který však byl jen jinou podobou démona Śakaṭāsury, který přišel dítě zabít. Kṛṣṇa však využil příležitosti a pod záminkou, že chce pít z matčina prsu, ho usmrtil. Śakaṭāsuru kopl, a tím ho odhalil. I když byla Kṛṣṇova matka zaneprázdněna vítáním hostů, Pán Kṛṣṇa chtěl zabitím Śakaṭāsury upoutat její pozornost, a proto démona s podobou vozíku kopl. To jsou Kṛṣṇovy zábavy. Kṛṣṇa se chtěl připomenout svojí matce, ale přitom způsobil velký chaos, který obyčejní lidé nemohli pochopit. Tato vyprávění jsou zdrojem úžasného požitku a ti, kdo jsou obdařeni štěstím, žasnou, když slyší o těchto Pánových neobyčejných činnostech. I když je méně inteligentní lidé považují za mytologii, protože je jejich tupý mozek nedokáže pochopit, jedná se o pravdivé události. Tato vyprávění skýtají ve skutečnosti takový požitek a osvícení, že v nich Mahārāja Parīkṣit a Śukadeva Gosvāmī nacházeli potěšení a dalším osvobozeným osobám, kráčejícím v jejich stopách, přináší neskonalou radost, když slyší o Pánových úžasných činech.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura tento verš komentoval následovně. Když byl Pán Kṛṣṇa velice útlého věku, Jeho ručky a nožky připomínaly měkké čerstvé lístky, ale přesto stačilo, aby se nožkama jen dotkl vozíku, a ten se rozpadl na kusy. V podstatě pro Něho bylo hračkou takto jednat, a přesto nevynakládat zvláštní úsilí. Ve své inkarnaci Vāmany musel Pán natáhnout svou nohu do největší výšky, aby prorazil obal vesmíru, a když zabíjel obrovského démona Hiraṇyakaśipua, musel přijmout zvláštní podobu Nṛsiṁhadevy. Ve své inkarnaci Kṛṣṇy však nemusel vynakládat tolik energie. Proto platí: kṛṣṇas tu bhagavān svayam-Kṛṣṇa je samotná Nejvyšší Osobnost Božství. V jiných inkarnacích Pán musel vynakládat jistou energii podle času a okolností, ale v této podobě projevil neomezenou sílu. Ruční vozík se tedy sesypal na zem, jeho spoje popraskaly a všechno kovové nádobí se rozkutálelo.

Vaiṣṇava-toṣaṇī podotýká, že vozík byl sice vyšší než dítě, ale dítě snadno dosáhlo na jeho kola, a to stačilo k tomu, aby byl démon svržen k zemi. Pán současně srazil démona na zem a navenek rozbil vůz.

Slyšeli jsme o lidech, jež posedli duchové. Duch, který nemá hrubohmotné tělo, vyhledává útočiště v nějakém jiném těle, kde potom zůstane a působí potíže. Śakatāsura byl duch, který se uchýlil do ručního vozíku a čekal na příležitost, jak ublížit Kṛṣṇovi. Když Kṛṣṇa svýma malýma a jemnýma nožkama do vozíku kopl, duch byl okamžitě sražen k zemi (jak již bylo popsáno) a jeho útočiště se rozpadlo. Kṛṣṇa to mohl udělat, neboť oplývá veškerou silou, což potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.32):

Kṛṣṇovo tělo je sac-cid-ānanda-vigraha či ānanda-cinmaya-rasa-vigraha. To znamená, že kterákoliv část Jeho těla kvality ānanda-cinmaya může nahradit jinou část. Tak působí nepochopitelné síly Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství. Nemusí tyto síly nijak získávat, neboť je již má. Kṛṣṇa tedy kopl svýma nožkama a Jeho záměr byl splněn. Rovněž je významné, že obyčejné dítě by při rozbití vozíku utrpělo mnohá zranění, ale Kṛṣṇa jako Nejvyšší Osobnost Božství vozík s potěšením zničil a sám z toho vyšel zcela bez úhony. Vše, co dělá, je ānanda-cinmaya-rasa, dokonalá transcendentální blaženost. Kṛṣṇa si tak skutečně užíval.

Děti, které byly poblíž, viděly, že Kṛṣṇa skutečně kopl do kola vozu, a to bylo příčinou nehody. Díky vlivu yogamāyi si všechny gopī a gopové mysleli, že k nehodě došlo působením nějaké nepříznivé planety nebo ducha, ale ve skutečnosti vše učinil Kṛṣṇa a také se tím bavil. Ti, kdo vychutnávají Kṛṣṇovy činnosti, jsou rovněž na úrovni ānanda-cinmaya-rasa; jsou osvobozeni z hmotné úrovně. Když si osoba zvykne naslouchat kṛṣṇa-kathā, je bezpochyby transcendentální vůči hmotné existenci. To dokládá Bhagavad-gītā (sa guṇān samatītyaitān brahma-bhūyāya kalpate). Nikdo nemůže vychutnávat Kṛṣṇovy transcendentální činnosti, aniž by byl na duchovní úrovni. Nebo jinými slovy: každý, kdo se věnuje naslouchání o transcendentálních činnostech Kṛṣṇy, není na hmotné, ale na transcendentální, duchovní úrovni.

Ve védské civilizaci je zvykem, že v případě nějakého nebezpečí nebo nepříznivé události se kvalifikovaní brāhmaṇové ihned nechají recitovat védské hymny, aby je odvrátili. Matka Yaśodā to zařídila a dala miminku napít ze svého prsu.

Vozík byl naložený těžkým nádobím a dalšími předměty. Uvést ho zpátky do původního stavu vyžadovalo hodně síly, ale pastevci si s tím snadno poradili. Potom byly podle systému gopa-jāti vykonány různé védské obřady pro uklidnění neblahé situace.

Nanda Mahārāja měl velkou důvěru ve způsobilost brāhmaṇů a v jejich požehnání. Byl pevně přesvědčen o tom, že díky pouhému požehnání dobrých brāhmaṇů bude malý Kṛṣṇa šťastný. Požehnání kvalifikovaných brāhmaṇů může přinést štěstí nejen Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, ale všem. Jelikož je Kṛṣṇa soběstačný, nepotřebuje požehnání od nikoho, ale Nanda Mahārāja si přesto myslel, že se Kṛṣṇa bez požehnání brāhmaṇů neobejde. Což potom teprve jiní? Proto musí existovat třída ideálních lidí, brāhmaṇů, kteří jsou schopni dávat požehnání ostatním-to znamená kṣatriyům, vaiśyům a śūdrům-aby byli všichni šťastní. Proto Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (4.13) říká, že společnost musí mít čtyři třídy (cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ). Není pravda, že by se každý měl stát śūdrou nebo vaiśyou, a tak bude lidská společnost prosperovat. Jak je psáno v Bhagavad-gītě, musí existovat třída brāhmaṇů s vlastnostmi, jako je satya (pravdomluvnost), śama (vyrovnanost), dama (sebeovládání) a titikṣā (snášenlivost).

I zde, v Bhāgavatamu, zve Nanda Mahārāja kvalifikované brāhmaṇy. Někteří lidé se mohou prohlašovat za kastovní brāhmaṇy a máme je v úctě, ale to, že se narodili v bráhmanských rodinách, neznamená, že jsou způsobilí udílet požehnání ostatním členům společnosti. To je výrok śāster. V Kali-yuze jsou kastovní brāhmaṇové běžně uznáváni za brāhmaṇy. Vipratve sūtram eva hi (Bhāg. 12.2.3)-ve věku Kali se člověk stává brāhmaṇou jednoduše tím, že si na sebe navlékne šňůru za pár drobných. Takové brāhmaṇy Nanda Mahārāja nevolal. Nārada Muni prohlásil (Bhāg. 7.11.35): yasya yal lakṣaṇaṁ proktam. Charakteristiky brāhmaṇy jsou uvedeny v śāstrách a člověk je musí prokázat.

Pokud brāhmaṇové nejsou závistiví, rozrušení nebo namyšlení na základě nemístné pýchy či nezaslouženého věhlasu a jsou dokonale pravdomluvní, jejich požehnání budou prospěšná. Proto musí být určitá třída lidí vychovávána v brāhmaṇy hned od začátku života. Brahmacārī guru-kule vasan dānto guror hitam (Bhāg. 7.12.1). Velice důležité je slovo dāntaḥ. Dāntaḥ se vztahuje na toho, kdo není závistivý, rozrušený ani domýšlivý na svůj falešný věhlas. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se snaží uvádět takové brāhmaṇy do společnosti. Brāhmaṇové musejí být nakonec vaiṣṇavy a ten, kdo je vaiṣṇavou, již splňuje předpoklady brāhmaṇy. Brahma-bhūtaḥ prasannātmā (Bg. 18.54). Slovo brahma-bhūta poukazuje na brāhmaṇu, který ví, co je Brahman (brahma jānātīti brāhmaṇaḥ). Ten, kdo je na úrovni brahma-bhūta, je stále šťastný (prasannātmā). Na śocati na kāṅkṣati-nikdy si nedělá starosti s hmotnými potřebami. Samaḥ sarveṣu bhūteṣu-je ochotný dávat požehnání všem bez rozdílu. Mad-bhaktiṁ labhate parām-tehdy se stává vaiṣṇavou. V tomto věku zavedl Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura obřad udílení posvátné šňůry svým vaiṣṇavským žákům, neboť chtěl, aby lidé pochopili, že když se někdo stane vaiṣṇavou, je již kvalifikován jako brāhmaṇa. Ti členové Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy, kteří dostali druhé zasvěcení, aby se stali brāhmaṇy, tedy musejí mít stále na paměti svou velkou zodpovědnost být pravdomluvní, ovládat mysl a smysly, být snášenliví a tak dále. Pak bude jejich život úspěšný. Takové brāhmaṇy Nanda Mahārāja pozval pronášet védské hymny, nikoliv obyčejné brāhmaṇy. Sloka třináct jasně uvádí: hiṁsā-māna. Slovo māna označuje nemístnou prestiž či pýchu. Ty, kdo byli nemístně pyšní a mysleli si, že jsou brāhmaṇy jenom proto, že se narodili v bráhmanských rodinách, Nanda Mahārāja nikdy k takovým událostem nezval.

Čtrnáctá sloka obsahuje slovo pavitrauṣadhi. Při každém obřadu se používalo mnoho bylin a listů, nazývaných pavitra-patra. Někdy to byly nímové listy, jindy bélové, mangové, listy stromu aśvattha (fíkovník) či āmalakī. Dalšími potřebami byly pañca-gavya, pañca-śasya a pañca-ratna. Ačkoliv Nanda Mahārāja patřil ke společenství vaiśyů, toto vše znal.

Nejdůležitějším slovem v těchto slokách je mahā-guṇam, jež vyjadřuje, že brāhmaṇové dostali velmi chutné a kvalitní jídlo. Tyto lahodné pokrmy se obvykle připravovaly ze dvojích surovin-obilnin a mléčných výrobků. Proto Bhagavad-gītā (18.44) přikazuje, že společnost musí chránit krávy a podporovat zemědělství (kṛṣi-go-rakṣya-vāṇijyaṁ vaiśya-karma svabhāva-jam). Zručný kuchař dokáže ze zemědělských a mléčných produktů připravit tisíce chutných jídel. To je zde naznačeno slovy annaṁ mahā-guṇam. V Indii se z těchto dvou surovin, obilnin a mléka, dodnes připravují tisíce různých pokrmů, které jsou pak obětovány Nejvyšší Osobnosti Božství. Catur-vidha-śrī-bhagavat-prasāda. Patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyaṁ yo me bhaktyā prayacchati. Poté se rozdává prasādam. V Jagannātha-kṣetře a jiných velkých chrámech se dodnes nabízejí Božstvu velmi lahodné pokrmy a prasādam se rozdává v hojné míře. Toto prasādam, uvařené prvotřídními, zkušenými brāhmaṇy a pak rozdávané veřejnosti, je také požehnáním brāhmaṇů a vaiṣṇavů. Existují čtyři druhy prasādam (catur-vidha). Slanou, sladkou, kyselou a trpkou chuť dodávají různé druhy koření a jídlo je připravováno ve čtyřech formách, zvaných carvya, cūṣya, lehya a pehya-prasādam, které se kouše, to, které se líže, to, které se vychutnává na jazyku, a to, které se pije. Tak může být z obilnin a ghí připraveno mnoho druhů prasādam, které se obětuje Božstvu a rozdává brāhmaṇům a vaiṣṇavům a potom široké veřejnosti. Tak funguje lidská společnost. Zabíjení krav a plenění půdy potravinový problém nevyřeší. To není civilizované jednání. Necivilizovaní lidé, kteří žijí v džungli a nejsou způsobilí získávat potravu zemědělstvím a ochranou krav, mohou jíst zvířata. Dokonalá společnost s pokročilým poznáním se však musí naučit získávat prvotřídní potravu pouze na základě zemědělství a ochrany krav.

Nanda Mahārāja nejprve brāhmaṇy vydatně nasytil a potom jim daroval prvotřídní krávy, dokonale vyzdobené zlatými náhrdelníky, látkovými přehozy a květinovými girlandami.

Skuteční brāhmaṇové, obdaření všemi bráhmanskými vlastnostmi, jsou vždy yogīny, kteří dokonale ovládají síly mystické yogy. Jejich slova nikdy nevyzní naprázdno. Při každém jednání s jinými členy společnosti se na ně lze bez obav spolehnout. V tomto věku je však třeba vzít v úvahu to, že povolanost brāhmaṇů je nejistá. Jelikož neexistují brāhmaṇové schopní provádět oběti, jsou všechny yajñi zakázány. Jedinou yajñou doporučenou pro tento věk je saṅkīrtana-yajña. Yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi su-medhasaḥ (Bhāg. 11.5.32). Yajña má uspokojovat Viṣṇua (yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ). Jelikož v tomto věku neexistují kvalifikovaní brāhmaṇové, lidé mají provádět yajñu zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry (yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi su-medhasaḥ). Život je určen pro konání yajñi a yajña se provádí tak, že se zpívá Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Lālayantī. Matka někdy vyhazuje své dítě do vzduchu a dítě se směje, když jí spadne do náručí, a také matce to působí radost. I Yaśodā to dělávala, ale tentokrát Kṛṣṇa ztěžkl a nemohla Jeho tíhu unést. Za těchto okolností je zřejmé, že Kṛṣṇa si byl vědom blížícího se Tṛṇāvartāsury, který Ho měl odnést daleko od matky. Kṛṣṇa věděl, že když Tṛṇāvarta přijde a sebere jí Ho z klína, matka Yaśodā se bude velice rmoutit. Nechtěl, aby jí démon nějak ublížil. Proto jakožto zdroj všeho (janmādy asya yataḥ) přijal tíhu celého vesmíru. Dítě sedělo na klíně Yaśody, která tudíž vlastnila všechno na světě, ale když tak ztěžklo, musela Ho odložit. Tak dala Tṛṇāvartāsurovi příležitost si Ho odnést a nějakou dobu si s Ním hrát, než se dítě vrátí zpátky na klín své matky.

Matka Yaśodā nevěděla, že Kṛṣṇa je nejtěžší ze všeho těžkého a že sídlí ve všem (mat-sthāni sarva-bhūtāni). To dokládá Bhagavad-gītā (9.4): mayā tatam idaṁ sarvaṁ jagad avyakta-mūrtinā-Kṛṣṇa je ve svém neosobním aspektu přítomný všude a vše spočívá na Něm. Zároveň však není všude (na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ). Matka Yaśodā tuto filozofii nemohla pochopit, protože díky působení yogamāyi jednala s Kṛṣṇou jako Jeho skutečná matka. Jelikož nechápala, jak významnou osobou Kṛṣṇa je, dokázala jedině prosit Nārāyaṇa o Kṛṣṇovo bezpečí a zavolat brāhmaṇy, aby odvrátili neblahou situaci.

Pro Kṛṣṇovu matku byla Jeho tíha neúnosná, ale když přiletěl Tṛṇāvartāsura, okamžitě si dítě odnesl. To je další projev Kṛṣṇovy nepochopitelné energie. Když se objevil démon Tṛṇāvarta, Kṛṣṇa se stal lehčím než stéblo trávy, aby Ho démon mohl odnést. To byla ānanda-cinmaya-rasa, Kṛṣṇova blažená, transcendentální rozkoš.

Tṛṇāvarta se proměnil ve větrný vír a prašnou bouří zahalil celé území nazývané Gokula, takže nikdo neviděl ani tu nejbližší věc.

Tato připoutanost gopī ke Kṛṣṇovi je úžasná a transcendentální. Kṛṣṇa byl středem všeho, co gopī dělaly. V Jeho přítomnosti byly šťastné a v Jeho nepřítomnosti nešťastné. Když tedy matka Yaśodā bědovala, že se Kṛṣṇa ztratil, začaly ostatní ženy také naříkat.

Tak probíhala mezi Kṛṣṇou a Tṛṇāvartāsurou soutěž v ovládání mystických sil. Často se stává, že asurové dosáhnou praktikováním mystické yogy určitého mistrovství v osmi druzích dokonalosti, zvaných aṇimā, laghimā, mahimā, prāpti, prākāmya, īśitva, vaśitva a kāmāvasāyitā-siddhi. Ale i když si démon může tyto síly ve velmi omezené míře osvojit, nikdy nemůže soupeřit s mystickou silou Kṛṣṇy, neboť Kṛṣṇa je Yogeśvara, zdroj všech mystických sil (yatra yogeśvaro hariḥ). S Kṛṣṇou se nikdo nemůže měřit. Asurové, kteří získali nepatrnou část Kṛṣṇovy mystické síly, ji předvádějí před hloupou veřejností a prohlašují se za Boha, aniž by věděli, že Bůh je svrchovaný Yogeśvara. Zde rovněž vidíme, že Tṛṇāvarta využil mahimā-siddhi a odnesl Kṛṣṇu, jako kdyby byl Kṛṣṇa jen obyčejné dítě. Kṛṣṇa se však také stal mystickým mahimā-siddhou. Když Ho matka Yaśodā nesla, ztěžkl natolik, že Ho již déle neunesla a musela Ho položit na zem, i když byla zvyklá Ho nosit. Tak Ho mohl Tṛṇāvarta v její přítomnosti odnést pryč. Když však Kṛṣṇa vysoko na nebi projevil mahimā-siddhi, démon nemohl pokračovat. Musel ukončit svůj útok a vrátit se dolů podle Kṛṣṇova přání. Nikdo by tedy neměl soupeřit s Kṛṣṇovou mystickou silou.

Oddaní automaticky ovládají všechny mystické síly, ale nechtějí s Kṛṣṇou soupeřit. Místo toho se Kṛṣṇovi plně odevzdávají a jejich jógová síla se Jeho milostí projeví. Oddaní mohou předvést tak mocnou mystickou sílu, že se o tom démonovi ani nesní, ale nikdy se ji nesnaží používat pro svůj vlastní smyslový požitek. Vše, co dělají, je v zájmu služby Pánu, a proto stojí vždy výše než démoni. Je mnoho karmīch, yogīnů a jñānīch, kteří se nepřirozeně snaží s Kṛṣṇou soupeřit, a obyčejní, hloupí lidé, jež nemají zájem naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu od autorit, pak považují nějakého ničemného yogīna za Bhagavāna, Nejvyšší Osobnost Božství. V současnosti nalezneme mnoho takzvaných bābů, kteří se vydávají za Boha na základě toho, že předvádějí nějaká bezvýznamná mystická kouzla, a hloupí lidé je pokládají za Boha, protože postrádají poznání o Kṛṣṇovi.

Tṛṇāvarta zamýšlel vynést Kṛṣṇu do nebe a pak Ho usmrtit, ale Kṛṣṇa se jízdou na démonovi a krátkým výletem po nebi bavil. Tṛṇāvartův pokus Kṛṣṇu zabít tedy nevyšel, zatímco Kṛṣṇa, ānanda-cinmaya-rasa-vigraha, si této zábavy užíval. Když Tṛṇāvarta pod Kṛṣṇovou tíhou padal, chtěl se zachránit tím, že Kṛṣṇu shodí ze svého krku, ale nebyl toho schopen, protože Kṛṣṇa se ho držel velice pevně. To bylo naposled, kdy mohl Tṛṇāvarta použít svou jógovou sílu. Nyní ho řízením Kṛṣṇy čekala smrt.

Transcendentální život se vyznačuje tím, že jakmile se oddaní pohrouží do nářku, ihned vnímají Pánovy transcendentální činnosti a zaplaví je transcendentální blaženost. Tito oddaní ve skutečnosti neustále zažívají transcendentální blaženost, pro niž jsou takové zdánlivé pohromy jen dalším podnětem.

Démon ležel po pádu z nebe jak dlouhý tak široký a Kṛṣṇa si šťastně hrál na Jeho hrudi, nezraněný a vysvobozený z neštěstí. Hrál si a bavil se a to, že Ho démon vynesl tak vysoko do nebe, Ho vůbec nerozrušilo. To je ānanda-cinmaya-rasa-vigraha. Kṛṣṇa je sac-cid-ānanda-vigraha za všech okolností. Nikdy není nešťastný. Jiní si možná mysleli, že zažívá těžké chvíle, ale démonova hruď byla dostatečně široká, aby si na ní mohl hrát, a proto bylo dítě po všech stránkách šťastné. Bylo nanejvýš podivuhodné, že nespadlo, i když démon vyletěl tak vysoko do nebe. To znamená, že se zachránilo doslova ze chřtánu smrti. A nyní, když bylo zachráněno, byli všichni obyvatelé Vṛndāvanu šťastní.

Život s vědomím Kṛṣṇy znamená bezúhonný život naplněný oddaností a sādhu je ten, kdo se zcela odevzdal Kṛṣṇovi. To potvrzuje Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (9.30): bhajate mām ananya-bhāk sādhur eva sa mantavyaḥ-každý, kdo je bezvýhradně připoutaný ke Kṛṣṇovi, je sādhu. Nanda Mahārāja, gopī ani ostatní pastevci nevěděli, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství hrající si jako lidské dítě a že Jeho život není za žádných okolností v nebezpečí.

Kvůli silnému chtíči a touze si užívat se živá bytost v hmotném světě čím dál více zaplétá do hříšných činností (kāma eṣa krodha eṣa rajo-guṇa-samudbhavaḥ). Proto je strach jedním z aspektů hmotného života (āhāra-nidrā-bhaya-maithunaṁ ca). Pokud si však člověk začne být vědom Kṛṣṇy, oddaná služba, śravaṇaṁ kīrtanam, utlumí jeho znečištěný hmotný život a Nejvyšší Osobnost Božství jej očistí a ochrání. Śṛṇvatāṁ sva-kathāḥ kṛṣṇaḥ puṇya-śravaṇa-kīrtanaḥ. Oddaný má v tento proces důvěru. Tato důvěra je jedním ze šesti druhů odevzdání se. Rakṣiṣyatīti viśvāsaḥ (Hari-bhakti-vilāsa 11.676). Jedním ze způsobů, jak se odevzdat, je záviset pouze na Kṛṣṇovi a být přesvědčen, že Pán dává veškerou ochranu. To, že Kṛṣṇa svého oddaného ochrání, je skutečnost a Nanda Mahārāja i ostatní obyvatelé Vṛndāvanu tuto skutečnost velice snadno přijali, přestože nevěděli, že mají Nejvyššího Pána osobně před sebou. V dějinách bylo mnoho příkladů, kdy se oddaný, jako například Prahlāda Mahārāja nebo Dhruva Mahārāja, dostal do potíží dokonce přičiněním vlastního otce, ale byl za všech okolností zachráněn. Naším jediným úkolem tedy je, abychom si byli vědomi Kṛṣṇy a veškerou ochranu nechávali na Něm.

Nanda Mahārāja potvrdil, že zbožným jednáním se člověk může stát sādhuem, což mu zajistí šťastný domov a ochranu jeho dětem. Śāstry obsahují mnoho pokynů pro karmī a jñānī-zvláště pro karmī-jak mohou jednat zbožně a být šťastní i v rámci hmotného života. Podle zásad védské civilizace má člověk provádět činnosti pro blaho všech-například budovat veřejné cesty, po jejich obou stranách sázet stromy, aby lidé mohli kráčet ve stínu, a stavět veřejné studny, aby si mohl každý bez potíží nabrat vodu. Měl by podstupovat askezi, aby ovládl své touhy, a zároveň musí uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Získá tak zbožnost, a díky tomu bude šťastný i v hmotném životě.

Působením yogamāyi byly všechny Kṛṣṇovy zábavy s matkou Yaśodou pokládány za obyčejné. Při této příležitosti proto Kṛṣṇa své matce ukázal, že se v Něm nachází celý vesmír. Kṛṣṇa byl tak laskavý, že ve svém malém těle předvedl své matce vesmírnou podobu, virāṭ-rūpu, aby jí dal možnost těšit se z pohledu na to, jaké dítě to vlastně chová na klíně. Řeky jsou zde uvedeny jako dcery hor (nagāṁs tad-duhitṝḥ). Tok řek je tím, co umožňuje existenci velkých lesů. Všude žijí nějaké živé bytosti, některé se hýbou, zatímco jiné nikoliv. Žádné místo není prázdné. To je zvláštní charakteristika Božího stvoření.

Ve své čisté mateřské lásce si matka Yaśodā myslela, že toto podivuhodné dítě, jež předvádí tolik kouzel, je nejspíš nemocné. Nijak neoceňovala zázraky, které její dítě ukazovalo; naopak chtěla raději zavřít oči. Očekávala nějaké další nebezpečí, a proto její oči zneklidněly jako oči malého kolouška. To vše způsobila yogamāyā. Mezi matkou Yaśodou a Kṛṣṇou panoval vztah čisté mateřské lásky. Vzhledem k této lásce jí ukázka majestátu Nejvyšší Osobnosti Božství příliš neimponoval.

Někdy se na začátku této kapitoly objevují ještě dva verše navíc:

“Takto malý Kṛṣṇa předváděl v domě Nandy Mahārāje mnoho činností, kdy trestal a hubil démony, a obyvatelé Vraji si tyto události vychutnávali.”

“Tak Kṛṣṇa, hubitel všech démonů, vyrůstal v péči svého otce a matky, Nandy a Yaśody, aby zvětšoval transcendentální požitek gopů a gopī.”

Śrīpāda Vijayadhvaja Tīrtha přidává další verš také po třetí sloce této kapitoly:

“Parīkṣit Mahārāja pak požádal Śukadevu Gosvāmīho, aby dále vyprávěl o Kṛṣṇových zábavách, a on tak mohl vychutnávat transcendentální blaženost, která z nich plyne.”