Na konci dvacáté čtvrté kapitoly devátého zpěvu Śukadeva Gosvāmī shrnul Kṛṣṇovy činnosti. Promluvil o tom, jak se Kṛṣṇa osobně zjevil, aby zmenšil břemeno Země, jak se brzy po narození přemístil do dějiště své Vrajabhūmi-līly a jak projevil své zábavy v rodinném životě. Parīkṣit Mahārāja, který byl přirozeně oddaný Kṛṣṇovi, chtěl o Pánu slyšet víc. Poděkoval tedy Śukadevovi Gosvāmīmu za jeho stručný popis Kṛṣṇových činností, aby ho tak povzbudil k dalšímu vyprávění o Kṛṣṇovi a uvedení dalších podrobností. Śukadeva Gosvāmī předtím řekl:

“Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, známý jako līlā-puruṣottama, se zjevil jako syn Vasudevy. Ihned však opustil domov svého otce a odešel do Vṛndāvanu rozvíjet láskyplné vztahy se svými důvěrnými oddanými. Ve Vṛndāvanu též zabil mnoho démonů a potom se vrátil do Dvāraky, kde podle védských zásad přijal mnoho manželek-těch nejlepších z žen. Zplodil s nimi stovky synů a prováděl oběti uctívající Jeho samotného. Jednal tak proto, aby stanovil zásady rodinného života.”(Bhāg. 9.24.66)

Yaduovská dynastie pocházela od Somy, boha Měsíce. Přestože jsou planety uspořádány tak, že Slunce stojí na prvním místě, ještě před Měsícem, Parīkṣit Mahārāja projevil více úcty dynastii boha Měsíce, soma-vaṁśe. Bylo to proto, že v dynastii Yaduovců pocházející od Měsíce se zjevil Kṛṣṇa. Existují dva různé královské rody kṣatriyů, z nichž jeden tvoří potomci krále planety Měsíce a druhý potomci krále Slunce. Když se zjevuje Nejvyšší Osobnost Božství, přichází obvykle do rodu kṣatriyů, neboť chce ustanovit náboženské zásady a ctnostný život. Kṣatriyové jsou podle védského systému ochránci lidstva. Když Nejvyšší Pán sestoupil jako Pán Rāmacandra, zjevil se v sūrya-vaṁśe, rodu pocházejícím od boha Slunce, a když sestoupil jako Pán Kṛṣṇa, učinil tak v Yaduovské dynastii neboli yadu-vaṁśe, jejíž původ je odvozen od boha Měsíce. Ve dvacáté čtvrté kapitole devátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je uveden dlouhý seznam králů yadu-vaṁśi. Všichni králové, jak soma-vaṁśi, tak sūrya-vaṁśi, byli vznešení a mocní a Mahārāja Parīkṣit je nesmírně velebil (rājñāṁ cobhaya-vaṁśyānāṁ caritaṁ paramādbhutam). Přesto však chtěl slyšet více o soma-vaṁśe, neboť to byla dynastie, do níž sestoupil Kṛṣṇa.

Brahma-saṁhitā uvádí, že svrchované sídlo Osobnosti Božství Kṛṣṇy je poseté drahokamy cintāmaṇi: cintāmaṇi-prakara-sadmasu kalpa-vṛkṣa-lakṣāvṛteṣu surabhīr abhipālayantam. Vṛndāvan-dhām na této Zemi je kopií onoho sídla. Jak je uvedeno v Bhagavad-gītě (8.20), duchovní nebe má jinou, věčnou podstatu, která je transcendentální vůči projevené i neprojevené hmotě. Projevený svět lze vidět v podobě mnoha hvězd a planet, jako je Slunce a Měsíc, ale nad tím vším je neprojevené stvoření, jež vtělené bytosti nejsou schopny vnímat. A nad touto neprojevenou hmotou je duchovní království, o němž Bhagavad-gītā říká, že je svrchované a věčné. Toto království není nikdy zničeno. I když hmotný svět podléhá opakovanému stvoření a zničení, duchovní svět zůstává takový, jaký je, věčně. Desátý zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu říká, že tímto duchovním světem je Vṛndāvan, Goloka Vṛndāvan neboli Vraja-dhām. Zde také najdeme podrobné rozvedení výše uvedené śloky z devátého zpěvu (jāto gataḥ pitṛ-gṛhād).

Brahma-saṁhitā (5.1) vysvětluje, že Kṛṣṇa je původem viṣṇu-tattvy.

“Kṛṣṇa, který je známý jako Govinda, je nejvyšším vládcem. Má věčné, blažené, duchovní tělo. Je původem všeho. Jemu samotnému nic nepředchází, neboť je prvotní příčinou všech příčin.”

“Všichni Brahmové, vládci nespočetně mnoha vesmírů, žijí pouze po dobu jednoho výdechu Mahā-Viṣṇua. Uctívám Govindu, původního Pána, jehož je Mahā-Viṣṇu pouze částí úplné části.” (Bs. 5.48)

Govinda, Kṛṣṇa, je původní Osobnost Božství. Kṛṣṇas tu bhagavān svayam. Dokonce i Pán Mahā-Viṣṇu, který svým dýcháním vytváří milióny a milióny vesmírů, je úplnou částí úplné části Pána Kṛṣṇy (kalā-viśeṣa). Mahā-Viṣṇu je úplnou expanzí Saṅkarṣaṇa, který je úplnou expanzí Nārāyaṇa. Nārāyaṇa je úplnou expanzí catur-vyūhy a catur-vyūhu tvoří úplné expanze Baladevy, prvního projevu Kṛṣṇy. Když se tedy Kṛṣṇa zjevil společně s Baladevou, všechny viṣṇu-tattvy se zjevily s Ním.

Mahārāja Parīkṣit žádal Śukadevu Gosvāmīho, aby vyprávěl o Kṛṣṇovi a Jeho slavných činnostech. Kromě toho lze z tohoto verše odvodit ještě jiný význam. I když byl Śukadeva Gosvāmī ten největší muni, dokázal Kṛṣṇu vylíčit pouze zčásti (aṁśena), neboť nikdo nedovede o Kṛṣṇovi říci všechno. Je řečeno, že Anantadeva má tisíce hlav, ale přestože se snaží popisovat Kṛṣṇu tisíci jazyky, Jeho popis je stále neúplný.

Slova kṛtavān yāni v tomto verši vyjadřují, že vše, co Kṛṣṇa dělal během své přítomnosti na Zemi, bylo ku prospěchu lidstva. Pokud budou religionisté, filozofové a obyčejní lidé jednoduše naslouchat o činnostech Kṛṣṇy, získají osvobození. Již několikrát jsme se zmínili, že kṛṣṇa-kathā může být dvou druhů. Jeden představuje Bhagavad-gītā, kde Kṛṣṇa hovořil sám o sobě, a druhý Śrīmad-Bhāgavatam, kde o Kṛṣṇově slávě mluví Śukadeva Gosvāmī. Každý, kdo projeví byť i nepatrný zájem o kṛṣṇa-kathā, je osvobozený. Kīrtanād eva kṛṣṇasya mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet (Bhāg. 12.3.51). Pouhým pronášením či opakováním kṛṣṇa-kathā se člověk zbavuje znečištění Kali-yugy. Caitanya Mahāprabhu proto radil: yāre dekha, tāre kaha ’kṛṣṇa'-upadeśa (Cc. Madhya 7.128). To je úkolem vědomí Kṛṣṇy-naslouchat o Kṛṣṇovi, a tak být vysvobozen z hmotných pout.

V Indii jsou lidé zvyklí naslouchat o Kṛṣṇovi z Bhagavad-gīty nebo ze Śrīmad-Bhāgavatamu, aby se zbavili nemoci opakovaného rození a smrti. I když je nyní Indie zdegradovaná, jakmile se roznese, že někdo bude mluvit o Bhagavad-gītě či Śrīmad-Bhāgavatamu, stále ještě přijdou poslouchat tisíce lidí. Tento verš ovšem říká, že takto přednášet Bhagavad-gītu a Śrīmad-Bhāgavatam mohou jedině ti, kdo jsou zcela prosti hmotných tužeb (nivṛtta-tarṣaiḥ). Každý v tomto hmotném světě, od Brahmy až po nepatrného mravence, neustále touží po smyslovém požitku a každý se zabývá uspokojováním smyslů. Kdo je však takto zaneprázdněný, nemůže plně pochopit hodnotu kṛṣṇa-kathā obsaženého v Bhagavad-gītě či Śrīmad-Bhāgavatamu.

Když nasloucháme o slávě Nejvyšší Osobnosti Božství od osvobozených osob, vyprostí nás to z pout hmotných činností, ale poslech Śrīmad-Bhāgavatamu v podání profesionálního přednašeče nám k osvobození příliš nepomůže. Kṛṣṇa-kathā je velice jednoduché. V Bhagavad-gītě je řečeno, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. On sám říká: mattaḥ parataraṁ nānyat kiñcid asti dhanañjaya—“Ó Arjuno, neexistuje vyšší pravda, než jsem Já.” (Bg. 7.7) Když člověk pochopí jen tuto jedinou skutečnost-že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství-může se stát osvobozenou osobou. Avšak zvláště v současném věku chtějí lidé poslouchat Bhagavad-gītu od bezcharakterních osob, které se vzdalují od prostého podání Bhagavad-gīty a překrucují ji pro své vlastní uspokojení. Proto z ní nemohou získat skutečný prospěch. Různí velcí učenci, politici, filozofové a vědci hovoří o Bhagavad-gītě svým vlastním nečistým způsobem a obyčejní lidé je poslouchají, neboť naslouchat o slávě Nejvyšší Osobnosti Božství od oddaného je nezajímá. Oddaný je ten, kdo pro přednášení Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu nemá jiný motiv než sloužit Pánu. Proto nám Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučoval naslouchat o slávě Pána od realizované osoby (bhāgavata paro diya bhāgavata sthane). Začátečník nemá naslouchat o Pánu od toho, kdo není duší realizovanou ve vědě o vědomí Kṛṣṇy, což také přísně zakázal Śrīla Sanātana Gosvāmī citací z Padma Purāṇy:

Člověk se má vyhýbat naslouchání tomu, kdo nejedná jako vaiṣṇava. Vaiṣṇava je nivṛtta-tṛṣṇa; to znamená, že nemá žádný hmotný cíl, neboť jeho jediným cílem je kázat vědomí Kṛṣṇy. Takzvaní učenci, filozofové a politici zneužívají důležitosti Bhagavad-gīty a překrucují její smysl pro své vlastní cíle. Proto tento verš upozorňuje, že kṛṣṇa-kathā má přednášet osoba, která je nivṛtta-tṛṣṇa. Śukadeva Gosvāmī ztělesňuje ideálního přednašeče Śrīmad-Bhāgavatamu a Parīkṣit Mahārāja, který před svou smrtí záměrně opustil své království i rodinu, představuje osobu způsobilou mu naslouchat. Kvalifikovaný přednašeč Śrīmad-Bhāgavatamu podává podmíněným duším ten pravý lék (bhavauṣadhi). Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se proto snaží vychovat kvalifikované kazatele, kteří budou schopni přednášet Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītu po celém světě, aby obyčejní lidé ve všech částech světa mohli využít přítomnost tohoto hnutí a zbavit se trojího utrpení hmotné existence.

Učení Bhagavad-gīty a popisy Śrīmad-Bhāgavatamu jsou tak příjemné, že téměř každý, kdo prodělává trojí utrpení hmotné existence, bude chtít naslouchat z těchto knih o slávě Pána, a tak pokročit na cestě k osvobození. Dva druhy lidí však nikdy nebudou mít o poslech poselství Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu zájem-ti, kdo se rozhodli spáchat sebevraždu, a ti, kdo jsou odhodlaní zabíjet krávy a jiná zvířata pro uspokojení svého jazyka. Přestože i oni mohou takzvaně naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu během Bhāgavata-saptāhy, jedná se jen o další výmysl karmīch, kteří z toho nemohou získat žádný prospěch. V této souvislosti je významné slovo paśu-ghnāt. Paśu-ghna znamená “řezník”. Ti, kdo lpějí na obřadech, jež umožňují dosáhnout vyšších planetárních soustav, musejí vykonávat oběti (yajñi), při kterých zabíjejí zvířata. Proto Pán Buddhadeva zavrhl autoritu Véd, jelikož jeho posláním bylo zastavit zvířecí oběti, které jsou doporučenou součástí védských obřadů.

I když je obětování zvířat v rámci védských obřadů schváleno, lidé, kteří kvůli tomu zvířata zabíjejí, jsou pokládáni za řezníky. Řezníci nemohou projevit zájem o vědomí Kṛṣṇy, neboť jsou okouzleni hmotou. Jediné, o co se zajímají, je zvyšovat pohodlí dočasného těla.

“V mysli těch, kteří příliš lpí na smyslovém požitku a hmotném bohatství a jsou těmito věcmi zmateni, se nikdy nezrodí pevné odhodlání k oddané službě Nejvyššímu Pánu.” (Bg. 2.44) Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura říká:

Každý, kdo si není vědom Kṛṣṇy, a kdo proto neslouží Pánu, je také paśu-ghna, neboť dobrovolně pije jed. Nemůže se zajímat o kṛṣṇa-kathā, neboť stále ještě touží po hmotném smyslovém požitku; není nivṛtta-tṛṣṇa. Je řečeno traivārgikās te puruṣā vimukhā hari-medhasaḥ. Ti, jež zajímá trivarga-to znamená dharma, artha a kāma-se věnují náboženství proto, aby dosáhli hmotného postavení, které jim poskytne lepší možnosti smyslového požitku. Takové osoby se zabíjejí tím, že dobrovolně zůstávají v koloběhu zrození a smrti a o vědomí Kṛṣṇy nemohou mít zájem.

Aby se mohlo probírat kṛṣṇa-kathā, náměty o vědomí Kṛṣṇy, musí zde být mluvčí a posluchač, kteří mohou mít zájem o vědomí Kṛṣṇy jedině tehdy, když se již nezajímají o hmotné náměty. U osob vědomých si Kṛṣṇy je možné vidět, jak tento postoj automaticky vyvíjí. Přestože jsou oddaní v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy mladí lidé, již nečtou materialistické noviny, časopisy a tak podobně, neboť se o tyto náměty již nezajímají (nivṛtta-tarṣaiḥ). Zcela se vzdali tělesného pojetí života. Pojednání o Uttamaślokovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, přednáší duchovní učitel a žák pozorně naslouchá. Dokud nejsou prosti hmotných tužeb, nedokáží o náměty týkající se vědomí Kṛṣṇy projevit zájem. Duchovní učitel a žák nepotřebují znát nic víc než Kṛṣṇu, neboť samotným poznáním Kṛṣṇy a rozmlouváním o Kṛṣṇovi se každý stane dokonale učenou osobou (yasmin vijñāte sarvam evaṁ vijñātaṁ bhavati). Pán sídlí v srdci každého a Jeho milostí dostává oddaný pokyny přímo od Něho, jenž říká v Bhagavad-gītě (15.15):

“Sídlím v srdci každého a ode Mne pochází paměť, poznání a zapomnění. Všechny Védy jsou určeny k poznání Mě; Já jsem sestavil Vedāntu a jsem znalcem Véd.” Vědomí Kṛṣṇy je tak vznešené, že tomu, kdo pod vedením duchovního učitele dosáhne této úrovně, přináší čtení kṛṣṇa-kathā, jež se nachází ve Śrīmad-Bhāgavatamu, Bhagavad-gītě a podobných védských textech, plné uspokojení. Když je i pouhé rozmlouvání o Kṛṣṇovi tak příjemné, můžeme si jen představit, jak příjemné je Kṛṣṇovi sloužit.

Když probíhají rozpravy o kṛṣṇa-kathā mezi osvobozeným duchovním mistrem a jeho žákem, možnosti naslouchat těmto námětům někdy využijí i jiní a také z toho získají prospěch. Tyto náměty jsou lékem, který zastaví koloběh zrození a smrti. Opakované rození a umírání, při kterém na sebe duše bere znovu a znovu různá těla, se nazývá bhava či bhava-roga. Jakmile někdo vyslechne kṛṣṇa-kathā, ať už záměrně nebo nechtěně, jeho bhava-roga neboli nemoc působící zrození a smrt jistě skončí. Proto je kṛṣṇa-kathā označeno jako bhavauṣadha, lék ukončující koloběh zrození a smrti. Karmī neboli ti, kdo lpí na hmotném smyslovém požitku, se obvykle svých hmotných tužeb nedovedou vzdát, ale kṛṣṇa-kathā je tak silný lék, že pokud je někdo přiveden k tomu, aby naslouchal kṛṣṇa-kīrtanu, jistě se této nemoci zbaví. Praktickým příkladem je Dhruva Mahārāja, který na konci své tapasyi dospěl k úplné spokojenosti. Když mu Pán chtěl dát nějaké požehnání, Dhruva je odmítl. Svāmin kṛtārtho 'smi varaṁ na yāce. “Můj milý Pane,” řekl, “jsem naprosto spokojen. Nežádám tě o žádné požehnání hmotného smyslového požitku.” Na vlastní oči vidíme, že se i mladí chlapci a dívky v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy vzdali svých dlouhodobě udržovaných zlozvyků, jako je nedovolený sex, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování. O hmotný smyslový požitek již nejeví zájem, neboť vědomí Kṛṣṇy je tak mocné, že je dokonale uspokojuje.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.58) se uvádí:

“Tomu, kdo přijal loď v podobě lotosových nohou Pána, jenž je útočištěm vesmírného projevu a je slavný jako Murāri neboli nepřítel démona Mury, se oceán hmotného světa jeví jako voda obsažená v otisku telecího kopýtka. Jeho cílem je paraṁ padam neboli Vaikuṇṭha-místo, kde neexistuje hmotné utrpení-a ne místo, kde hrozí nebezpečí na každém kroku.”

Ten, kdo vyhledá útočiště u lotosových nohou Pána Kṛṣṇy, je okamžitě pod Pánovou ochranou. To Pán slibuje v Bhagavad-gītě (18.66): ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi mā śucaḥ-“Já tě zbavím všech reakcí za hříšné jednání. Neboj se.” Přijetím útočiště u Pána Kṛṣṇy oddaný získává tu nejspolehlivější ochranu. Když se tedy Pāṇḍuovci uchýlili ke Kṛṣṇovým lotosovým nohám, byli na té bezpečné straně Kuruovského bitevního pole. Parīkṣit Mahārāja se proto cítil zavázán v posledních dnech svého života myslet na Kṛṣṇu. To je ideální výsledek vědomí Kṛṣṇy: ante nārāyaṇa-smṛtiḥ. Pokud oddaný v době své smrti dokáže vzpomínat na Kṛṣṇu, jeho život je úspěšný. Parīkṣit Mahārāja se tedy vzhledem ke svým mnoha závazkům vůči Kṛṣṇovi inteligentně rozhodl, že na Něho bude během posledních dnů svého života neustále myslet. Kṛṣṇa zachránil Pāṇḍuovce, dědy Mahārāje Parīkṣita, na Kuruovském bitevním poli a zachránil i Mahārāje Parīkṣita samotného, když byl napaden brahmāstrou Aśvatthāmy. Kṛṣṇa vystupoval jako přítel a uctívané Božstvo Pāṇḍuovců. Kromě svého osobního styku s Pāṇḍuovci je navíc Pán Kṛṣṇa Nadduší všech živých bytostí a uděluje osvobození všem, nejen svým čistým oddaným. Například Kaṁsa nebyl vůbec oddaný, ale přesto mu Kṛṣṇa poté, co ho zabil, daroval osvobození. Vědomí Kṛṣṇy je prospěšné pro každého, ať už se jedná o čistého oddaného či neoddaného. V tom spočívá jeho krása. Kdo by potom nechtěl přijmout útočiště u Kṛṣṇových lotosových nohou? V tomto verši Kṛṣṇu popisují slova māyā-manuṣya, protože když sestupuje, vypadá přesně jako lidská bytost. Není nucen sem přijít, jako jsou nuceni karmī, obyčejné živé bytosti. Zjevuje se pomocí vlastní vnitřní energie (sambhavāmy ātma-māyayā) jen proto, aby projevil svou přízeň pokleslým podmíněným duším. Kṛṣṇa neustále setrvává ve svém původním postavení jako sac-cid-ānanda-vigraha a každý, kdo Mu slouží, projevuje také svou původní, duchovní totožnost (svarūpeṇa vyavasthitiḥ). To je nejvyšší dokonalost lidského života.

Zde je otázka zaměřená konkrétně na pochopení Balarāmy, který je samotným Saṅkarṣaṇem. Balarāma je známý jako syn Rohiṇī, ale zároveň se o Něm ví, že byl synem Devakī. Parīkṣit Mahārāja chtěl porozumět tomuto tajemství-jak je možné, že byl Balarāma synem Devakī i Rohiṇī zároveň.

Toto jsou dotazy na trasu Kṛṣṇových cest. Hned poté, co se Kṛṣṇa narodil v domě Vasudevy v Mathuře, se přemístil do Gokuly, na druhý břeh Yamuny, a po několika dnech se i se svým otcem, matkou a dalšími příbuznými přestěhoval do Nanda-grāmu ve Vṛndāvanu. Mahārāja Parīkṣit si dychtivě přál naslouchat o tom, co Kṛṣṇa ve Vṛndāvanu dělal. Celý tento zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu pojednává o Jeho činnostech ve Vṛndāvanu a Dvārace. Prvních čtyřicet kapitol popisuje Kṛṣṇovy vṛndāvanské zábavy a dalších padesát líčí Jeho činnosti ve Dvārace. Mahārāja Parīkṣit chtěl ukojit svou touhu naslouchat o Kṛṣṇovi, a proto žádal Śukadevu Gosvāmīho, aby tyto činnosti popsal do nejmenších podrobností.

Strýc z matčiny strany neboli bratr vlastní matky je na úrovni otce. Pokud sám nemá syna, jeho synovec podle práva zdědí strýcův majetek. Proč tedy Kṛṣṇa vlastnoručně zabil Kaṁsu, který byl bratrem Jeho matky? Mahārāja Parīkṣit byl zvědavý na všechny související skutečnosti.

Na mnoha místech je uvedeno, že Nejvyšší Osobnost Božství je sac-cid-ānanda-vigraha, osoba s duchovním tělem plným blaženosti. Rysy Pánova těla jsou narākṛti-přesně takové, jaké má lidská bytost. Zde je stejná skutečnost zopakována slovy mānuṣam āśritya, která vyjadřují, že Pán přijímá tělo stejné, jako je tělo člověka. Všude se potvrzuje, že Kṛṣṇa není v žádném případě nirākāra neboli beztvarý. Má svou podobu, která je stejná jako podoba lidské bytosti. O tom není pochyb.

Mahārāja Parīkṣit v rámci přípravy na smrt, která měla přijít za sedm dní, přestal jíst a pít. Jako lidská bytost jistě pociťoval hlad a žízeň, a Śukadeva Gosvāmī mohl z toho důvodu chtít přerušit vyprávění transcendentálních námětů o Kṛṣṇovi. Mahārāja Parīkṣit však nebyl navzdory svému půstu vůbec unaven. Řekl: “Hlad a žízeň způsobené mým půstem mi nevadí. Jednou, když jsem měl velkou žízeň, jsem vstoupil do āśramu Śamīky Muniho, abych se napil vody, ale muni mi ji nedal. Pověsil jsem mu tedy na ramena mrtvého hada, a proto mě bráhmanský chlapec proklel. Nyní se však cítím docela dobře. Hlad a žízeň mi nečiní žádné potíže.” To naznačuje, že i když na hmotné úrovni hlad a žízeň člověka sužují, na duchovní úrovni žádná únava neexistuje.

Celý svět trpí duchovní žízní. Každá živá bytost je Brahman neboli duše a pro uspokojení svého hladu a žízně potřebuje duchovní potravu. Svět bohužel neví nic o nektaru, který obsahuje kṛṣṇa-kathā. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je tedy požehnáním pro filozofy, religionisty i obyčejné lidi. Kṛṣṇa i kṛṣṇa-kathā mají svou okouzlující přitažlivost, a proto se Absolutní Pravda nazývá Kṛṣṇa, nejpřitažlivější.

Slovo amṛta je také důležitý odkaz na Měsíc a slovo ambuja znamená “lotos”. Příjemný měsíční svit a příjemná vůně lotosu se spojily, aby každému, kdo poslouchá kṛṣṇa-kathā vycházející z úst Śukadevy Gosvāmīho, přinášely potěšení. Je řečeno:

“Ti, kdo příliš holdují materialistickému způsobu života, kvůli svým neovládnutým smyslům spějí do pekla a opakovaně žvýkají přežvýkané. Jejich náklonnost ke Kṛṣṇovi se nikdy neprobudí, ani na základě pokynů druhých či jejich vlastního úsilí, ani kombinací obojího.” (Bhāg. 7.5.30) V současné době se celá lidská společnost věnuje žvýkání toho, co už je přežvýkané (punaḥ punaś carvita-carvaṇānām). Lidem nevadí podstupovat mṛtyu-saṁsāra-vartmani-narodit se v jedné podobě, umřít, přijmout jinou podobu a znovu umřít. Pro zastavení tohoto koloběhu zrození a smrti je kṛṣṇa-kathā neboli vědomí Kṛṣṇy absolutně nezbytné. Nikdo však nemůže vychutnat nektar, který skoncuje s veškerou hmotnou únavou, a nemůže se těšit z blaženého života na transcendentální úrovni, dokud nevyslechne kṛṣṇa-kathā od realizované duše, jako je Śukadeva Gosvāmī. V hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je vidět, že ti, kdo ochutnali nektar v podobě kṛṣṇa-kathā, ztrácejí všechny hmotné touhy, zatímco ti, kdo Kṛṣṇu či kṛṣṇa-kathā nechápou, považují život s vědomím Kṛṣṇy za “vymývání mozků” a “manipulaci mysli”. Zatímco oddaní zažívají duchovní blaženost, neoddaní žasnou, jak mohli oddaní zapomenout na hmotné touhy.

Slova kṛṣṇa-caritaṁ kali-kalmaṣa-ghnam v tomto verši vyjadřují, že rozpravy o činnostech Pána Kṛṣṇy jsou tím nejlepším lékem proti všem druhům utrpení, zvláště v tomto věku Kali. Je řečeno, že v Kali-yuze lidé žijí pouze krátce a nemají žádnou kulturu duchovního vědomí. Pokud někdo projeví zájem o duchovní kulturu, svede ho mnoho falešných svāmīch a yogīnů, kteří kṛṣṇa-kathā vůbec nezmiňují. Lidé jsou proto většinou nešťastní a soužení mnoha pohromami. Śrīla Vyāsadeva sestavil na žádost Nārady Muniho Śrīmad-Bhāgavatam, aby trpícím lidem tohoto věku poskytl úlevu (kali-kalmaṣa-ghnam). Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se s vážností snaží poskytnout lidem osvícení příjemnými náměty Śrīmad-Bhāgavatamu. Poselství Śrīmad-Bhāgavatamu a Bhagavad-gīty je přijímáno na celém světě ve všech sférách života, zvláště pak ve vysokých, vzdělaneckých kruzích.

Śrīla Śukadeva Gosvāmī je v tomto verši označen jako bhāgavata-pradhānaḥ a Mahārāja Parīkṣit jako viṣṇu-rātam. Obě oslovení mají stejný význam-Mahārāja Parīkṣit byl velký oddaný Kṛṣṇy a Śukadeva Gosvāmī byl také velký světec a Kṛṣṇův důvěrný oddaný. Když společně představují kṛṣṇa-kathā, přinášejí velkou úlevu trpícímu lidstvu.

“Hmotné strasti živé bytosti, které jsou pro ni zbytečné, může přímo zmírnit spojení prostřednictvím oddané služby. Obyčejní lidé to však nevědí, a proto učený Vyāsadeva sestavil toto védské písmo, Śrīmad-Bhāgavatam, které se vztahuje k Nejvyšší Pravdě.” (Bhāg. 1.7.6) Obyčejní lidé nevědí, že poselství Śrīmad-Bhāgavatamu může celé lidské společnosti ulevit od strastí Kali-yugy (kali-kalmaṣa-ghnam).

Pro rājarṣiho či představitele vlády je kṛṣṇa-kathā povinná. O tom je zmínka i v Bhagavad-gītě (imaṁ rājarṣayo viduḥ). V současném věku se bohužel vlády zmocňují lidé třetí a čtvrté třídy, kterým zcela chybí duchovní poznání, a společnost proto rychle degraduje. Představitelé vlády musejí porozumět kṛṣṇa-kathā, neboť jak jinak by lidé mohli být šťastní a nalézt úlevu od strastí materialistického života? Pokud někdo zaměřil svou mysl na vědomí Kṛṣṇy, je zřejmé, že má bystrou inteligenci, co se týče hodnoty života. Mahārāja Parīkṣit byl rājarṣi-sattama, nejlepší ze všech svatých králů, a Śukadeva Gosvāmī byl muni-sattama, nejlepší z muniů. Oba byli na vysoké úrovni díky svému společnému zájmu o kṛṣṇa-kathā. Vznešené postavení přednašeče a posluchačů bude pěkně popsáno v následujícím verši. Kṛṣṇa-kathā je tak osvěžující, že Mahārāja Parīkṣit zapomněl na vše hmotné, dokonce i na své osobní uspokojení z jídla a pití. To je příklad a hnutí pro vědomí Kṛṣṇy by se mělo rozšířit po celém světě, aby přednašeče i posluchače přivedlo na tuto transcendentální úroveň a zpátky domů, zpátky k Bohu.

Je řečeno: tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam (Bhāg. 11.3.21). Ti, kdo chtějí pochopit transcendentální témata a považují to za cíl života, musejí vyhledat pravého duchovního mistra. Tasmād guruṁ prapadyeta. Člověk se musí odevzdat guruovi, který mu může dát správné informace o Kṛṣṇovi. Zde se Mahārāja Parīkṣit odevzdává správné osobě, Śukadevovi Gosvāmīmu, aby ho zasvětil do vāsudeva-kathā. Vāsudeva je původní Osobnost Božství, jež provádí neomezené duchovní činnosti. Śrīmad-Bhāgavatam je záznam těchto činností a Bhagavad-gītā zaznamenává to, co Vāsudeva osobně říká. Jelikož hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je plné vāsudeva-kathā, každý, kdo naslouchá, každý, kdo se ke hnutí připojí, a každý, kdo káže, se očistí.

Když je svět přetížen zbytečnými vojsky a různí démonští králové se stanou představiteli státu, toto břímě je důvodem zjevení Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán říká v Bhagavad-gītě (4.7):

“Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, ó potomku Bharaty, v té době osobně sestoupím.” Když obyvatelé této Země propadnou ateismu a bezbožnosti, klesnou na úroveň zvířat, jako jsou psi a prasata, a jenom na sebe navzájem štěkají. To je dharmasya glāni, odklon od cíle života. Lidský život je určen k dosažení dokonalosti vědomí Kṛṣṇy, ale když jsou lidé bezbožní a prezidenti či králové zbytečně pyšní na svou vojenskou moc, chtějí pouze válčit a zvětšovat vojenský arzenál svých států. V dnešní době to proto vypadá tak, že se každý stát zabývá výrobou atomových zbraní, aby byl připravený na třetí světovou válku. Takové přípravy nemají žádnou cenu a jen odrážejí nemístnou pýchu vůdčích představitelů. Skutečným úkolem vůdce státu je postarat se o štěstí obyvatel tak, že zajistí jejich výchovu v rámci vědomí Kṛṣṇy s ohledem na jednotlivé společenské třídy. Cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ (Bg. 4.13). Vůdce má vychovávat lidi jako brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry a zaměstnávat je plněním příslušných povinností, aby jim pomohl v pokroku k vědomí Kṛṣṇy. Místo toho však darebáci a zloději převlečení za ochránce zavádějí systém voleb a ve jménu demokracie se pochybnými prostředky dostávají k moci, aby mohli vykořisťovat ostatní. Již před dávnou dobou se hlavami států stávali asurové, lidé bez vědomí Boha, a nyní se to děje znovu. Různé státy na světě se až přespříliš věnují zajišťování vojenské síly a někdy na tyto účely vynakládají až šedesát pět procent státních příjmů. Proč by se ale měly těžce vydělané peníze lidí utrácet tímto způsobem? Vzhledem k současné světové situaci Kṛṣṇa sestoupil v podobě hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. To je naprosto přirozené, protože bez hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nemůže být ve světě mír a štěstí.

Když Pán Brahmā pochopil, jaká je na Zemi nebezpečná situace, nejprve navštívil polobohy v čele s Pánem Indrou, kteří mají na starosti různé záležitosti tohoto vesmíru, a Pána Śivu, který zodpovídá za ničení. Jak udržování, tak ničení probíhají neustále, podle nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhagavad-gītā (4.8) uvádí: paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām. Osoby poslušné Božích zákonů chrání různí služebníci a polobozi, zatímco nežádoucí osoby ničí Pán Śiva. Pán Brahmā se nejprve sešel se všemi polobohy včetně Pána Śivy a potom se i s matkou Zemí vydali na břeh oceánu mléka, kde na bílém ostrově, Śvetadvīpu, leží Pán Viṣṇu.

Všichni polobozi, jako Pán Brahmā, Pán Śiva, král Indra, Candra a Sūrya, jsou podřízeni Nejvyšší Osobnosti Božství. Nehledě na polobohy, i v lidské společnosti je mnoho vlivných osobností, jež dohlížejí na různé podniky či instituce. Pán Viṣṇu je však Bůh bohů (parameśvara). Je parama-puruṣa, Nejvyšší Bytost, Paramātmā. Brahma-saṁhitā (5.1) to potvrzuje: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ Ä “Kṛṣṇa, který je známý jako Govinda, je nejvyšším vládcem. Má věčné, blažené, duchovní tělo.” Nikdo se Nejvyššímu Pánu nevyrovná a nikdo ho nepředčí. Proto Ho zde popisuje mnoho slov: jagannātha, deva-deva, vṛṣākapi a puruṣa. Svrchovanost Pána Viṣṇua je doložena i v Bhagavad-gītě (10.12), kde Arjuna říká:

“Jsi Nejvyšší Osobnost Božství, konečné útočiště, nejčistší, Absolutní Pravda. Jsi věčná, transcendentální, původní osoba, nezrozená a největší.” Kṛṣṇa je ādi-puruṣa, původní Osobnost Božství (govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi). Viṣṇu je úplnou expanzí Pána Kṛṣṇy a všechny viṣṇu-tattvy jsou parameśvara i deva-deva.

Ukazuje se, že způsobilé osoby mohou v transu slyšet slova Nejvyšší Osobnosti Božství. Moderní věda nám dává telefony, pomocí kterých můžeme slyšet zvukové vibrace ze vzdálených míst. I když jiné osoby slova Pána Viṣṇua slyšet nemohou-Pán Brahmā dokáže slyšet Pánova slova ve svém nitru. To je potvrzeno na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.1): tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye. Ādi-kavi je Pán Brahmā, který na počátku stvoření obdržel od Pána Viṣṇua pokyny obsahující védské poznání prostřednictvím srdce (hṛdā). Tentýž princip je doložen zde. Během svého transu byl Pán Brahmā schopen slyšet slova Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua a pak předal Pánovo poselství polobohům. A také na počátku získal Brahmā jako první védské poznání od Nejvyšší Osobnosti Božství skrze srdce. V obou případech byla pro předání poselství Pánu Brahmovi použita stejná metoda. Přestože i pro něj zůstával Pán Viṣṇu neviditelný, Brahmā v srdci slyšel Jeho slova. Osobnost Božství nemůže spatřit ani Pán Brahmā, ale Nejvyšší Pán přesto sestupuje na tuto Zemi a ukazuje se i běžným lidem. To je projev Jeho bezpříčinné milosti, jenže pošetilci a neoddaní si myslí, že Kṛṣṇa je obyčejnou historickou postavou. Jsou to mūḍhové (avajānanti māṁ mūḍhāḥ), jelikož Pána považují za obyčejného člověka, jako jsou oni sami. Tito démoni, kteří nechápou pokyny Bhagavad-gīty, a proto je vysvětlují nesprávně, promarňují bezpříčinnou milost Nejvyšší Osobnosti Božství.

Brahma-saṁhitā (5.39) uvádí:

“Uctívám Nejvyšší Osobnost Božství, Govindu, který je neustále přítomen v různých inkarnacích, jako je například Rāma, Nṛsiṁha a také mnoho vedlejších inkarnací, ale který je původní Osobností Božství známou jako Kṛṣṇa a který také inkarnuje osobně.”

V tomto verši Bhāgavatamu nacházíme slova puraiva puṁsāvadhṛto dharā-jvaraḥ. Slovo puṁsā se vztahuje na Kṛṣṇu, který již věděl, jak celý svět trpí přibýváním démonů. Bez ohledu na svrchovanou moc Osobnosti Božství se démoni prohlašují za nezávislé krále a prezidenty, a tak působí neklid zvětšováním svého vojenského arzenálu. Když to překročí jisté meze, Kṛṣṇa se zjeví. Také v současnosti různé démonské státy na celém světě mnoha způsoby zvětšují svou vojenskou sílu a situace začíná být krizová. Kṛṣṇa se proto zjevil prostřednictvím svého svatého jména, v hnutí Hare Kṛṣṇa, které nepochybně zmenší břímě světa. Filozofové, religionisté i obyčejní lidé se musí připojit k tomuto hnutí s velkou vážností, neboť lidské plány a opatření nepomohou přinést Zemi mír. Transcendentální zvuk Hare Kṛṣṇa se neliší od Kṛṣṇy-osoby.

Mezi zvukem Hare Kṛṣṇa a Kṛṣṇou jako osobou není žádný rozdíl.

V Bhagavad-gītě (4.9) Pán říká: tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti-oddaný Pána se poté, co opustí hmotné tělo, vrací domů, zpátky k Bohu. To znamená, že nejprve je přemístěn do vesmíru, ve kterém právě Pán předvádí své zábavy. Existuje nespočetně mnoho vesmírů a Pán se každým okamžikem zjevuje v jednom z nich. Proto se Jeho zábavy nazývají nitya-līlā, věčné zábavy. Zjevení Pána jako dítěte v domě Devakī se odehrává nepřetržitě v jednom vesmíru za druhým. Oddaný je tedy nejprve přemístěn do toho vesmíru, kde Pánovy zábavy právě probíhají. V Bhagavad-gītě je uvedeno, že pokud oddaný nedovede svou oddanou službu k dokonalosti, bude si užívat na nebeských planetách, kde žijí ti nejzbožnější lidé, a potom se narodí v domě zbožného brāhmaṇy (śuci) nebo majetného vaiśyi (śrīmān). Śucīnāṁ śrīmatāṁ gehe yoga-bhraṣṭo 'bhijāyate. To znamená, že i tehdy, když čistý oddaný nebyl schopen provádět oddanou službu se všemi náležitostmi, bude přemístěn do vyššího planetárního systému, kde žijí zbožní lidé. Bude-li jeho oddaná služba úplná, bude pak přemístěn tam, kde probíhají Pánovy zábavy. Zde je řečeno: sambhavantu sura-striyaḥ. Ženám z nebeských planet (sura-strī) tak bylo nařízeno narodit se v Yaduovské dynastii ve Vṛndāvanu, aby obohatily zábavy Pána Kṛṣṇy. Po další přípravě pro život s Kṛṣṇou měly být přemístěny na původní Goloku Vṛndāvan. Během Kṛṣṇových zábav na tomto světě se zde měly rodit v různých rodinách pro Pánovo potěšení, aby byly ke vstupu na věčnou Goloku Vṛndāvan dokonale připraveny. Poté, co se stýkaly s Pánem Kṛṣṇou-buď ve Dvārace-purī, Mathuře-purī nebo Vṛndāvanu-bylo jisté, že se vrátí domů, zpátky k Bohu. Mezi ženami z nebeských planet (sura-strī) je mnoho oddaných, jako například matka Kṛṣṇovy inkarnace Upendry. Těmto oddaným ženám byl určen tento pokyn.

Śrī Baladeva je samotná Nejvyšší Osobnost Božství. Svou svrchovaností se vyrovná Nejvyššímu Bohu, ale při každém zjevení Kṛṣṇy se zjevuje jako Jeho bratr, někdy starší a jindy mladší. Když přichází Kṛṣṇa, přicházejí všechny Jeho úplné expanze a další inkarnace společně s Ním. To je důkladně vysvětleno v Caitanya-caritāmṛtě. Tentokrát se měl Baladeva zjevit dříve než Kṛṣṇa jako Jeho starší bratr.

Parāsya śaktir vividhaiva śrūyate (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.8) Ve Védách je řečeno, že energie Nejvyšší Osobnosti Božství jsou nazývány různými jmény, jako například yoga-māyā a mahā-māyā. Z konečného hlediska je však Pánova energie jedna, stejně jako je elektrická energie jen jedna, i když má někdy chladivý a jindy hřejivý účinek. Energie Pána působí v duchovních i hmotných světech. V duchovním světě jedná jako yoga-māyā a v hmotném světě jedná tatáž energie jako mahā-māyā, stejně jako elektřina působí v ohřívači i v chladiči. V hmotném světě tato energie v roli mahā-māyi působí na podmíněné duše tak, aby je více a více vzdalovala od oddané služby. Je řečeno: yayā sammohito jīva ātmānaṁ tri-guṇātmakam (Bhāg. 1.7.5). V hmotném světě se živá bytost považuje za výtvor tří kvalit hmotné přírody (tri-guṇa). To je tělesné pojetí života. Kvůli styku se třemi guṇami hmotné energie se každý ztotožňuje se svým tělem. Někdo si o sobě myslí, že je brāhmaṇa, jiný, že je kṣatriya, a další, že je vaiśya nebo śūdra. Ve skutečnosti však nikdo není ani brāhmaṇa, ani kṣatriya, vaiśya či śūdra-každý je nedílnou částí Nejvyššího Pána (mamaivāṁśaḥ). Tyto různé totožnosti přijímá za své jenom kvůli tomu, že je zahalen hmotnou energií, mahā-māyou. Když se však podmíněná duše stane osvobozenou, považuje se za věčného služebníka Kṛṣṇy. Jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa'. Tehdy jí tatáž energie, působící jako yoga-māyā, stále více pomáhá očišťovat se a zasvětit své síly službě Pánu.

Pán je svrchovaný v každém případě, ať už je duše podmíněná, nebo osvobozená. V Bhagavad-gītě (9.10) je řečeno: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram-hmotná energie, mahā-māyā, působí na podmíněnou duši na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství.

“Duše zmatená vlivem falešného ega se považuje za konatele činností, které ve skutečnosti provádějí tři kvality hmotné přírody.” (Bg. 3.27) V podmíněném životě není nikdo svobodný, ale živá bytost si ve své zmatenosti, ovládána mahā-māyou, bláhově myslí, že je nezávislá (ahaṅkāra-vimūḍhātmā kartāham iti manyate). Když se však podmíněná duše stane prostřednictvím oddané služby osvobozenou, dostává čím dál větší možnost vychutnávat vztah s Nejvyšší Osobností Božství v různých transcendentálních náladách, jako je dāsya-rasa, sakhya-rasa, vātsalya-rasa a mādhurya-rasa.

Pánova energie viṣṇu-māyā má tedy dva aspekty-āvaraṇikā a unmukha. Když se Pán zjevil, Jeho energie se zjevila s Ním a jednala různými způsoby. Ve vztahu s Yaśodou, Devakī a dalšími blízkými příbuznými Pána jednala jako yoga-māyā, ale jinak jednala s Kaṁsou, Śālvou a dalšími asury. Na Kṛṣṇovo nařízení přišla Jeho energie yoga-māyā s Ním a účinkovala různě podle času a okolností. Kāryārthe sambhaviṣyati. Yoga-māyā působila různě, aby splnila různé záměry, které si Pán přál. Bhagavad-gītā (9.13) to potvrzuje: mahātmānas tu māṁ pārtha daivīṁ prakṛtim āśritāḥ. Mahātmy, kteří se zcela odevzdali lotosovým nohám Pána, řídí yoga-māyā, zatímco durātmy-ty, kteří se nevěnují oddané službě-řídí mahā-māyā.

Rozumí se, že město Mathurā je transcendentální sídlo Pána Kṛṣṇy; není to obyčejné hmotné město, neboť je věčně spojené s Nejvyšší Osobností Božství. Vṛndāvan existuje dodnes a spadá pod správu Mathury. Jelikož Mathurā a Vṛndāvan mají s Kṛṣṇou věčně důvěrné spojení, je řečeno, že Pán Kṛṣṇa Vṛndāvan nikdy neopouští (vṛndāvanaṁ parityajya padam ekaṁ na gacchati). V současnosti si místo nazývané Vṛndāvan v okrese Mathurā nadále uchovává transcendentální povahu a každý, kdo tam přijde, se transcendentálně očistí. Rovněž Navadvīp-dhām je důvěrně spojen s Vrajabhūmi. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura proto říká:

Vrajabhūmi označuje Mathurā-Vṛndāvan a Gauḍa-maṇḍala-bhūmi zahrnuje Navadvīp. Tato dvě místa se od sebe neliší. Proto každý, kdo žije v Navadvīp-dhāmu a ví, že Kṛṣṇa a Śrī Caitanya Mahāprabhu jsou jedna a tatáž osoba, žije vlastně ve Vrajabhūmi, Mathurā-Vṛndāvanu. Pán dává podmíněné duši možnost žít v Mathuře, Vṛndāvanu či Navadvīpu, a tak být v přímém spojení s Ním. Tím, že žije na těchto místech, může okamžitě přijít do styku s Pánem. Je mnoho oddaných, kteří slibují, že Vṛndāvan a Mathuru nikdy neopustí. To je nepochybně ušlechtilý slib, ale pokud někdo opustí Vṛndāvan, Mathuru či Navadvīp-dhām kvůli službě Pánu, neztrácí s Nejvyšší Osobností Božství kontakt. V každém případě musíme chápat transcendentální význam, jaký Mathurā-Vṛndāvan a Navadvīp-dhām mají. Každý, kdo se na těchto místech věnuje oddané službě, se po opuštění svého těla určitě vrátí domů, zpátky k Bohu. Slova mathurā bhagavān yatra nityaṁ sannihito hariḥ jsou tedy obzvláště významná. Oddaný by měl tohoto pokynu plně využít, jak nejlépe dovede. Kdykoliv se Nejvyšší Pán osobně zjeví, činí tak v Mathuře, neboť má s tímto místem důvěrné spojení. To znamená, že ačkoliv se Mathurā a Vṛndāvan nacházejí na této planetě Zemi, jsou transcendentálními sídly Pána.

Dávání věna dceři je zvyklost, která ve védské civilizaci existuje již odedávna. Ještě dnes podle stejného zvyku dává otec, který má dostatek peněz, své dceři bohaté věno. Dcera nikdy nedědila otcův majetek, a proto jí dal milující otec k jejímu sňatku, co nejvíce mohl. Podle védského systému tedy věno rozhodně není zakázané. V tomto případě byl dar, který dal Devaka jako věno Devakī, samozřejmě neobyčejný. Jelikož byl Devaka králem, daroval věno odpovídající jeho královskému postavení. Dokonce i od obyčejného muže-zvláště, je-li to urozený brāhmaṇa, kṣatriya či vaiśya-se očekává, že dá své dceři štědré věno. Ihned po sňatku odjíždí dcera do domu svého muže a je také zvykem, že bratr nevěsty na projev své lásky k ní svou sestru a švagra doprovází. Kaṁsa se tímto pravidlem řídil. To vše jsou staré zvyky společnosti řízené varṇāśrama-dharmou, která je nyní mylně označována jako hinduistická. Zde je pěkný popis těchto tradičních zvyků.

Věštba mluvila o osmém těhotenství (aṣṭamo garbhaḥ), ale neuváděla jasně, zda se bude jednat o syna nebo dceru. Dokonce i kdyby měl Kaṁsa zjistit, že osmé dítě Devakī je dcera, neměl pochybovat o tom, že ho toto dítě zabije. Podle slovníku Viśva-kośa znamená slovo garbha “embryo” a také arbhaka neboli “dítě”. Kaṁsa se z lásky ke své sestře stal vozatajem, aby ji a svého švagra odvezl do jejich domu. Polobozi však nechtěli, aby se Kaṁsa k Devakī choval s láskou, a proto ho neviděni nabádali, aby se k ní choval jako nepřítel. Kromě toho bylo šest synů Marīciho prokleto, že se narodí z lůna Devakī a budou vysvobozeni poté, co je Kaṁsa zabije. Když Devakī pochopila, že Kaṁsu usmrtí Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, který se zjeví z jejího lůna, její radost neznala mezí. Slovo vahase je také významné, neboť vyjadřuje, že prorocký hlas zatracoval Kaṁsu, že jedná jako soumar, když veze matku svého nepřítele.

Kaṁsa držel levou rukou při řízení otěže, ale jakmile uslyšel znamení osudu, že ho osmé dítě jeho sestry zabije, pustil je, chytil svou sestru za vlasy a pravou rukou tasil meč, aby ji zabil. Předtím projevoval tolik lásky, že se stal jejím vozatajem, ale jakmile uslyšel, že jeho osobní zájem nebo jeho život je v nebezpečí, na všechnu lásku k ní zapomněl a ihned se stal jejím úhlavním nepřítelem. To je povaha démonů. Nikdo by neměl věřit démonovi bez ohledu na to, kolik lásky dává najevo. Kromě nich nelze věřit ani králi, politikovi a ženě, neboť pro vlastní zájem jsou schopni jakékoliv ohavnosti, jak říká Cāṇakya Paṇḍita: viśvāso naiva kartavyaḥ strīṣu rāja-kuleṣu ca.

Vasudeva, který se měl stát otcem Kṛṣṇy, je zde popsán jako mahā-bhāga, velice čestná a rozvážná osoba. I přesto, že Kaṁsa chtěl zabít jeho ženu, nevyvedlo ho to zmíry a začal s klidem Kaṁsovi předkládat rozumné argumenty. Vasudeva byl velká osobnost, protože dovedl umírnit krutého člověka a odpustit i tomu nejzatrpklejšímu nepříteli. Ten, komu přeje štěstí, se nikdy nestane obětí dokonce ani tygrů či hadů.

Podle védských zásad nelze za žádných okolností zabít brāhmaṇu, starce, ženu, dítě nebo krávu. Vasudeva zdůrazňoval, že Devakī je nejen žena, ale navíc příslušnice Kaṁsova rodu. Jelikož byla nyní provdána za Vasudevu, byla z ní para-strī, manželka jiného muže. Kdyby Kaṁsa zabil takovou ženu, nejen že by mu to přineslo reakce za hříšné jednání, ale také by to poškodilo jeho pověst krále Bhojské dynastie. Takto Vasudeva různými způsoby přesvědčoval Kaṁsu, aby Devakī nezabíjel.

Vasudeva chtěl Kaṁsu přesvědčit, že i když se bojí umírání, a chce kvůli tomu dokonce zahubit ženu, smrti se nevyhne. Smrt je jistá. Proč by tedy měl Kaṁsa dopustit něčeho, co by uškodilo jeho pověsti a pověsti celého rodu? Bhagavad-gītā (2.27) to potvrzuje:

“Pro toho, kdo se narodil, je smrt zcela jistá a ten, kdo zemřel, se zcela jistě znovu narodí. Proto bys neměl při nevyhnutelném plnění své povinnosti naříkat.” Člověk by se neměl bát smrti, ale raději se připravit na další zrození. Má využít času v této lidské podobě k tomu, aby ukončil koloběh zrození a smrti, a ne se zaplétat do hříšných činností, aby se smrti vyhnul. To není dobré.

To je potvrzeno v Bhagavad-gītě, která podává základy duchovního poznání.

“Tak jako vtělená duše přechází v tomto těle z dětství do mládí a do stáří, přechází také v okamžiku smrti do jiného těla. Moudrý člověk se touto změnou nedá zmást.” (Bg. 2.13) Žádná osoba ani zvíře není hmotné tělo; hmotné tělo je v podstatě obalem živé bytosti. Bhagavad-gītā přirovnává tělo k šatům a důkladně vysvětluje, jak osoba střídá jeden oděv za druhým. Totéž védské poznání je potvrzeno zde. Živá bytost, duše, neustále mění těla, jedno za druhým. Dokonce i v tomto životě se tělo mění z dětského v chlapecké, z chlapeckého v mladistvé a z mladistvého ve stařecké. Podobně, když je tělo příliš staré, aby mohlo žít dál, živá bytost se ho vzdá a podle zákonů přírody automaticky dostane další tělo, jež odpovídá jejím plodonosným činnostem, touhám a ambicím. Tyto změny řídí zákony přírody, a dokud je živá bytost pod vládou vnější, hmotné energie, dochází k nim automaticky, s ohledem na její ploduchtivé jednání. Vasudeva na Kaṁsu apeloval s tím, že kdyby se dopustil tohoto hříšného zabití ženy, v příštím životě by nevyhnutelně dostal hmotné tělo podléhající ještě více utrpení hmotné existence. Odrazoval tedy Kaṁsu od páchání hříšných činností.

Ten, kdo se vlivem nevědomosti, tamo-guṇy, dopouští hříšných činností, získá tělo nižší kvality. Kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya sad-asad-yoni-janmasu (Bg. 13.22). Existují tisíce různých druhů života. Proč jsou zde těla na vyšší a nižší úrovni? Živá bytost dostává těla úměrně svému znečištění kvalitami hmotné přírody. Je-li v tomto životě někdo znečištěn kvalitou nevědomosti a hříšnými činnostmi (duṣkṛtī), dostane v příštím životě podle zákonů přírody tělo podléhající utrpení. Zákony přírody nejsou podřízeny náladovým touhám podmíněné duše. Měli bychom se tedy snažit být neustále ve styku se sattva-guṇou a nepropadat vlivu rajo-guṇy a tamo-guṇy (rajas-tamo-bhāvāḥ). Chtíč a chamtivost udržují živou bytost trvale v nevědomosti a brání jí v dosažení úrovně sattva-guṇy či śuddha-sattva-guṇy. Každému se doporučuje setrvávat v kontaktu se śuddha-sattva-guṇou, oddanou službou, neboť pak bude imunní vůči reakcím tří kvalit hmotné přírody.

Tak probíhá transmigrace duše z jednoho těla do druhého. V době smrti je živá bytost podle svého mentálního rozpoložení přenesena jemnohmotným tělem, složeným z mysli, inteligence a ega, do dalšího hrubohmotného těla. Jakmile vyšší autority rozhodly, jaké hrubohmotné tělo bude mít, je donucena do něho vstoupit, a tak automaticky své předchozí tělo opustí. Omezení lidé, kteří nemají dostatek inteligence, aby mohli toto převtělování pochopit, považují za samozřejmé, že život toho, jehož hrubohmotné tělo přestalo sloužit, navěky skončil. Takoví lidé nemají mozek na to, aby mohli proces transmigrace chápat. V současné době se zvedá velký odpor proti hnutí Hare Kṛṣṇa a říká se o něm, že “vymývá mozky”. Ve skutečnosti však takzvaní vědci, filozofové a další vůdčí osobnosti v západních zemích žádné mozky nemají. Hnutí Hare Kṛṣṇa se snaží pozdvihnout tyto pošetilce na vyšší úroveň a osvítit jejich inteligenci, aby svého lidského těla dokázali náležitě využít. Oni však bohužel ve své naprosté nevědomosti pokládají hnutí Hare Kṛṣṇa za hnutí vymývající mozky. Nevědí, že bez vědomí Boha je živá bytost nucena neustále střídat jedno tělo za druhým. Kvůli svým ďábelským mozkům budou v budoucnu donuceni žít ohavným způsobem a prakticky nikdy se nebudou moci vysvobodit z podmíněné, hmotná existence. Jak toto převtělování probíhá, je velice jasně vysvětleno v tomto verši.

Tento verš podává názorný výklad transmigrace duše. Člověk někdy zapomíná na své současné tělo a myslí na dětské tělo, které měl v minulosti, jak si hrál, skákal, povídal a tak dále. Když hmotné tělo přestane fungovat, stane se prachem: “Neboť prach jsi a v prach se obrátíš.” I když se však tělo smísí s pěti hmotnými prvky-zemí, vodou, ohněm, vzduchem a éterem-mysl funguje dále. Mysl je jemnou substancí, ve které se tvoří tělo, což zažíváme ve snech a také v bdělém stavu, když rozjímáme. Je třeba pochopit, že mentální spekulace vyvíjí tělo nového druhu, které ve skutečnosti neexistuje. Ten, kdo zná povahu mysli (manorathena) a její myšlení, cítění a chtění, může snadno pochopit, jak se z mysli vyvíjejí různé druhy těl.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tedy nabízí návod k provádění transcendentálních činností, při nichž je mysl zcela pohroužená do záležitostí týkajících se Kṛṣṇy. Přítomnost duše je vnímána na základě vědomí, a to je třeba očistit, změnit ho z hmotného na duchovní neboli vědomí Kṛṣṇy. Vše duchovní je věčné a vše hmotné je dočasné. Bez vědomí Kṛṣṇy je naše vědomí stále pohrouženo v dočasných věcech. Proto Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (9.34) všem doporučuje: man-manā bhava mad-bhakto mad-yājī māṁ namaskuru. Člověk by měl být stále pohroužen v myšlenkách na Kṛṣṇu, stát se Jeho oddaným, vždy Mu sloužit a uctívat Ho jako největšího ze všech a stále se Mu klanět. V hmotném světě je každý služebníkem někoho většího a v duchovním světě je naším přirozeným postavením sloužit Nejvyššímu, který je ze všech největší, paraṁ brahma. To učil Śrī Caitanya Mahāprabhu. Jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa'. (Cc. Madhya 20.108).

Jednat s vědomím Kṛṣṇy je dokonalostí života a nejvyšší dokonalostí yogy. Pán Kṛṣṇa to říká v Bhagavad-gītě (6.47):

“Ten z yogīnů, který se ke Mně neustále upíná s velkou vírou, v nitru na Mě myslí a poskytuje Mi transcendentální láskyplnou službu, je se Mnou nejdůvěrněji spojen prostřednictvím yogy a je ze všech nejvyšší. To je Můj názor.”

Mysl stále těká mezi saṅkalpou a vikalpou, kdy něco přijímá a pak to zase odmítá, a právě její stav je velice důležitý při přemísťování duše do dalšího hmotného těla v době smrti.

“Každý dospěje právě do toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tělo, ó synu Kuntī.” (Bg. 8.6) Proto musí člověk trénovat mysl v systému bhakti-yogy, jako to činil Mahārāja Ambarīṣa, který si byl neustále vědom Kṛṣṇy. Sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Mysl je třeba soustředit na lotosové nohy Kṛṣṇy dvacet čtyři hodin denně. Je-li upřená na Kṛṣṇovy lotosové nohy, budou i ostatní smysly zaměstnány službou Kṛṣṇovi. Hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate-sloužit Hṛṣīkeśovi, Pánu smyslů, s očištěnými smysly je to, čemu se říká bhakti. Ti, kdo se nepřetržitě věnují oddané službě, jsou v transcendentálním postavení, nad hmotnými kvalitami přírody. Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (14.26) říká:

“Kdo Mi slouží s úplnou oddaností a za žádných okolností se neodchýlí, ten ihned transcenduje kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Je třeba se z védských písem naučit, co je tajemstvím úspěchu, zvláště když smetanu védského poznání předkládá Bhagavad-gīta taková, jaká je.

Slovo apasmṛtiḥ je významné, jelikož mysl ovládá z konečného hlediska Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství. Apasmṛtiḥ znamená zapomenutí na vlastní totožnost. I to má Nejvyšší Pán ve své moci, neboť říká: mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca-“Ode Mne pochází paměť, poznání a zapomnění.” I kdyby byla mysl vrtkavá, Kṛṣṇa může v době smrti živé bytosti oživit její původní totožnost a nedovolit, aby na své skutečné postavení zapomněla. Činnost mysli může být v době smrti narušena, ale Kṛṣṇa poskytne oddanému útočiště u svých lotosových nohou. Když tedy oddaný opouští tělo, mysl ho nepřenáší do dalšího hmotného těla (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti), ale Kṛṣṇa ho vezme na místo svých zábav (mām eti), jak jsme o tom již hovořili dříve. Naše vědomí tedy musí být stále pohroužené v Kṛṣṇovi, a pak bude náš život úspěšný. Jinak mysl přenese duši do dalšího hmotného těla. Duše bude umístěna do semene otce a vypuštěna do lůna matky. Semeno a vajíčko vytvoří tělo určitého druhu, odpovídající podobě matky a otce, a když bude toto tělo dostatečně vyspěje, duše se v něm projeví a začne nový život. Tak probíhá transmigrace duše z jednoho těla do druhého (tathā dehāntara-prāptiḥ). Méně inteligentní lidé se bohužel domnívají, že když tělo skoná, je konec se vším. Tito hlupáci a darebáci přivádějí celý svět na scestí. V Bhagavad-gītě (2.20) je však řečeno: na hanyate hanyamāne śarīre-když je tělo zničeno, duše neumírá, nýbrž přijímá zase jiné tělo.

Každý může snadno pochopit, že mysl je přelétavá a stále mění kvalitu svého myšlení, cítění a chtění. O tom mluví Arjuna v Bhagavad-gītě (6.34):

Mysl je cañcala, přelétavá, a prodělává výrazné změny. Arjuna proto uznal, že ovládnout mysl není možné; bylo by to stejně těžké, jako ovládnout vítr. Kdyby byl například člověk na lodi, kterou by po řece nebo moři hnal nezkrotně silný vítr, loď by se nakláněla a zmítala ve vlnách a bylo by nesmírně těžké ji řídit. Mohla by se dokonce i převrhnout. Proto musí živá bytost v oceánu mentální spekulace a převtělování (bhava-samudra) nejprve ovládnout mysl.

Mysl lze ovládnout usměrněními, a to je účel systému yogy (abhyāsa-yoga-yuktena). Jógový systém však využívá umělých prostředků, a proto se může stát, zvláště v současném věku Kali, že člověk neuspěje. Když však mysl zaměstná v rámci bhakti-yogy, milostí Kṛṣṇy ji může velice snadno ovládnout. Proto Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučoval: harer nāma harer nāma harer nāmaiva kevalam. Je třeba neustále zpívat svaté jméno Pána, neboť svaté jméno se neliší od Hariho, Nejvyšší Osoby.

Neustálým zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry lze upřít mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ), a tak dosáhnout dokonalosti yogy. Jinak se bude přelétavá mysl oddávat mentální spekulaci s cílem dosáhnout smyslového požitku a živá bytost se bude muset přemisťovat z jednoho druhu těla do druhého. Mysl se totiž umí vztahovat pouze k hmotným prvkům neboli ke smyslovému požitku, který je iluzorní. Māyā-sukhāya bharam udvahato vimūḍhān (Bhāg. 7.9.43). Darebáci (vimūḍhān), kteří jsou ovládáni mentální spekulací, dělají velká opatření, aby si dočasně užívali života, ale v době smrti se musejí se svým tělem rozloučit, neboť Kṛṣṇova vnější energie jim všechno vezme (mṛtyuḥ sarva-haraś cāham). Tehdy je ztraceno vše, co duše v tomto životě vytvořila, a musí, nucena silou hmotné přírody, nevyhnutelně přijmout nové tělo. V tomto životě mohla postavit vysoký mrakodrap, ale v příštím životě bude muset kvůli své mentalitě přijmout tělo kočky, psa, stromu nebo nanejvýš poloboha. Tělo přidělují zákony hmotné přírody. Kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya sad-asad-yoni-janmasu (Bg. 13.22). Duše se rodí na vyšších a nižších úrovních života jen kvůli svému styku se třemi kvalitami hmotné přírody.

“Ti, kdo se nacházejí v kvalitě dobra, spějí k vyšším planetám; ti, kdo jsou ovlivněni kvalitou vášně, zůstávají na planetách na úrovni Země a ti, kdo podléhají odporné kvalitě nevědomosti, klesají do pekelných světů.” (Bg. 14.18)

Závěrem tedy můžeme říci, že hnutí pro vědomí Kṛṣṇy poskytuje lidské společnosti tu nejvyšší obecně prospěšnou službu. Rozumnější část společnosti proto musí brát toto hnutí velice vážně v zájmu celého lidstva. Aby se člověk zachránil z koloběhu zrození a smrti, musí očistit své vědomí. Sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam. Musí se oprostit od všech přívlastků-“Já jsem Američan,” “Já jsem Ind,” “já jsem to,” “já jsem ono”-a pochopit, že Kṛṣṇa je původní pán a my jsme Jeho věční služebníci. Jakmile jsou smysly očištěné a zaměstnané službou Kṛṣṇovi, člověk dosahuje nejvyšší dokonalosti. Hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je hnutím bhakti-yogy. Vairāgya-vidyā-nija-bhakti-yoga. Dodržováním jeho zásad se člověk odpoutá od hmotných výmyslů a dosáhne původního věčného vztahu s Nejvyšší Osobností Božství, vztahu služebníka a pána. To je, stručně řečeno, cílem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Tento verš uvádí velice dobrý příklad, na kterém můžeme pochopit různá postavení, jež věčná duše zaujímá v hmotném světě, a jak přijímá různá hmotná těla (dehāntara-prāptiḥ). Měsíc je nehybný a jediný, ale když se odráží ve vodě nebo oleji, kvůli závanům větru to vypadá, že má různé tvary. Podobně je tomu u duše, která je věčným služebníkem Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, ale když je vystavena vlivu hmotných kvalit přírody, přijímá různá těla a někdy vypadá jako polobůh, jindy jako člověk, pes, strom a tak dále. Pod vlivem māyi, matoucí energie Nejvyšší Osobnosti Božství, si živá bytost myslí, že je tou či onou osobou, Američanem, Indem, kočkou, psem, stromem nebo čímkoliv jiným. Tomu se říká māyā. Ten, kdo překoná tuto zmatenost a pochopí, že duše není spjatá s žádnou podobou v tomto hmotném světě, se nachází na duchovní úrovni (brahma-bhūta).

Tato realizace je někdy vyjadřována slovem nirākāra, “beztvarost”. To však neznamená , že duše nemá žádný tvar. Duše má podobu, ale vnější, zavádějící podoba, kterou nabyla kvůli hmotnému znečištění, je nepravá. Rovněž Bůh bývá popisován slovem nirākāra, což vyjadřuje, že nemá hmotnou podobu, ale je sac-cid-ānanda-vigraha. Živá bytost je nedílnou částí svrchované sac-cid-ānanda-vigrahy, ale její hmotné podoby jsou dočasné či iluzorní. Jak živá bytost, tak Nejvyšší Pán mají původní, duchovní podoby (sac-cid-ānanda-vigraha), ale Pán, Nejvyšší, svou podobu nemění. Zjevuje se takový, jaký je, zatímco živá bytost se rodí proto, že ji hmotná příroda nutí přijímat různé podoby. Když dostane tyto podoby, přestane se ztotožňovat se svou původní, duchovní podobou, a místo toho se ztotožňuje s nimi. Jakmile se však vrátí ke své původní, duchovní podobě a poznání, okamžitě se odevzdá svrchované podobě, Osobnosti Božství. To vysvětluje Bhagavad-gītā (7.19). Bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate. Když se živá bytost po mnoha a mnoha životech v různých podobách vrátí ke své původní podobě vědomé si Kṛṣṇy, okamžitě se odevzdá lotosovým nohám svrchované podoby-Kṛṣṇy. To je osvobození. Pán říká v Bhagavad-gītě (18.54):

“Ten, kdo je na této transcendentální úrovni, ihned realizuje Nejvyšší Brahman a je naplněný radostí. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží a je nakloněný všem živým bytostem stejně. V tomto stavu dosahuje čisté oddané služby Mně.” Odevzdání se svrchované podobě je výsledkem bhakti. Tato bhakti neboli pochopení svého postavení znamená úplné osvobození. Dokud člověk chápe Absolutní Pravdu neosobním způsobem, jeho poznání není čisté. Kleśo 'dhikataras teṣām avyaktāsakta-cetasām (Bg. 12.5). Může být i duchovně pokročilý, ale pokud je připoutaný k neosobnímu rysu Absolutní Pravdy, musí i nadále tvrdě pracovat. To vyjadřují slova kleśo 'dhikataraḥ, která znamenají “větší utrpení”. Oddaný však snadno dosáhne svého původního postavení duchovní podoby a pozná původní podobu Nejvyšší Osobnosti Božství.

Kṛṣṇa osobně vysvětluje podoby živých bytostí ve druhé kapitole Bhagavad-gīty, kde jasně říká Arjunovi, že On, Arjuna i všechny ostatní živé bytosti, které byly dříve ve svých původních podobách, jsou individuální osoby. Byli jimi v minulosti, nyní žijí své individuální životy a svou individualitu si všichni zachovají i v budoucnosti. Jediný rozdíl spočívá v tom, že podmíněná živá bytost se rodí v různých hmotných podobách, zatímco Kṛṣṇa se zjevuje ve své původní, duchovní podobě. Ti, kterým se nedostává duchovního poznání, si bohužel myslí, že Kṛṣṇa je jako jeden z nich a že Jeho tělo je stejné jako jejich hmotná těla. Avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam (Bg. 9.11). Kṛṣṇa nikdy není pyšný na hmotné poznání, a proto se Mu říká acyuta, zatímco živé bytosti poklesávají a jsou zneklidňovány hmotnou přírodou. To je rozdíl mezi Nejvyšším Pánem a živými bytostmi.

V této souvislosti je třeba si všimnout toho, že Vasudeva, který byl na transcendentální úrovni, radil Kaṁsovi, aby nepáchal další hříšné činnosti. Kaṁsa, představitel démonů, si neustále přál Kṛṣṇu, Boha, zabít, zatímco Vasudeva představuje osobu v transcendentálním postavení, které se Kṛṣṇa narodil (Vāsudeva je synem Vasudevy). Vasudeva chtěl, aby se jeho švagr Kaṁsa zdržel hříšného zabití své sestry, neboť pokud by podlehl vlivu hmotné přírody, musel by přijmout tělo, ve kterém by znovu a znovu trpěl. Na jiném místě Śrīmad-Bhāgavatamu (5.5.4) Ṛṣabhadeva prohlašuje:

Dokud je živá bytost zapletená v hmotně motivovaném jednání přinášejícího takzvané štěstí a neštěstí, bude dostávat odpovídající tělo, ve kterém bude zakoušet tři druhy utrpení způsobeného hmotnou přírodou (tri-tāpa-yantraṇā). Inteligentní osoba se proto musí vyprostit zpod vlivu tří kvalit hmotné přírody a službou Nejvyšší Osobě, Kṛṣṇovi, obnovit své původní, duchovní tělo. Dokud je živá bytost připoutaná k hmotným věcem, musí podstupovat koloběh zrození, smrti, stáří a nemoci. Proto se tomu, kdo je inteligentní, doporučuje, aby se nezaplétal do takzvaných dobrých a špatných plodonosných činností, ale zasvětil raději svůj život rozvoji vědomí Kṛṣṇy. A pak namísto toho, aby musel přijmout další hmotné tělo (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti), se vrátí se domů, zpátky k Bohu.

Místo aby se člověk choval nepřátelsky k jiným živým bytostem, měl by jednat zbožně a sloužit Nejvyššímu Pánu, čímž se vyhne strachu v tomto i příštím životě. V této souvislosti dal velký politik Cāṇakya Paṇḍita významný morální pokyn:

Je třeba opustit společnost ďáblů, démonů a neoddaných a vždy se stýkat s oddanými a světci, neustále jednat zbožně s vědomím, že tento život je dočasný, a nelpět na pomíjivém štěstí a neštěstí. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy učí celou lidskou společnost, jak rozvinout vědomí Kṛṣṇy, a tak navěky vyřešit všechny problémy života (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna).

Vasudeva si byl vědom bezprostředního nebezpečí smrti hrozícího jeho ženě Devakī, ale byl přesvědčen o tom, že mu je osud příznivě nakloněn, neboť při jeho narození hráli polobozi na bubny a kotle. Proto se pokusil zachránit Devakī ještě jiným způsobem.

Pokud někomu hrozí předčasná smrt, je přirozené, že se ze všech sil snaží zachránit. To je jeho povinnost. I když je smrt jistá, každý by se jí měl snažit vyhnout a ne se jí bez odporu podvolit, protože každá živá bytost je svou povahou věčná. Jelikož smrt je trestem ukládaným v zavrženíhodném hmotném životě, je snaha vyhnout se smrti základem védské kultury (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti). Každý by se měl rozvojem duchovního života snažit vyhnout smrti a dalšímu zrození, a ne se jim poddat, aniž by usiloval o přežití. Ten, kdo se nesnaží zabránit smrti, není inteligentní lidskou bytostí. Jelikož Devakī stála tváří v tvář smrti, Vasudeva byl povinen ji zachránit, a snažil se o to ze všech sil. Uvažoval proto, jak jinak jednat s Kaṁsou, aby byla Devakī ušetřena.

Vasudeva chtěl zachránit život Devakī tím, že slíbí odevzdat své syny Kaṁsovi. Myslel si: “V budoucnu může Kaṁsa zemřít, nebo možná ani žádné syny nezplodím. I kdyby se mi nějaký syn narodil a já ho dám Kaṁsovi, může se stát, že Kaṁsa zemře jeho rukou, neboť prozřetelnost může zařídit cokoliv. Je velice těžké pochopit, jak prozřetelnost všechno řídí.” Tak se Vasudeva rozhodl, že slíbí předat své syny do rukou Kaṁsy, aby Devakī zachránil před bezprostředním nebezpečím smrti.

Když ve vesnici vypukne požár, někdy oheň jeden dům přeskočí a zapálí další. Podobně při lesním požáru někdy oheň jeden strom přeskočí a jiný se vznítí. Proč se to stává, nemůže nikdo říci. Člověk může vymýšlet imaginární důvody, proč nejbližší strom či dům nechytil, zatímco vzdálenější ano, ale ve skutečnosti je důvodem osud. To platí i o převtělování duše, kdy se ministerský předseda v tomto životě může stát v příštím životě psem. Jak působí neviditelný osud, nelze určit na základě praktického experimentálního poznání, a proto se člověk musí spokojit s vysvětlením, že vše se děje řízením svrchované prozřetelnosti.

Někdy musí člověk v nebezpečném postavení jednat neupřímně, jako to učinil Vasudeva, aby zachránil svou ženu. Hmotný svět je komplikovaný, a aby člověk mohl splnit své povinnosti, nemůže se bez diplomatického jednání obejít. Vasudeva dělal vše, co bylo v jeho silách, aby svou manželku zachránil a mohl zplodit Kṛṣṇu. To znamená, že člověk může jednat falešně, jde-li o záchranu Kṛṣṇy a Jeho zájmů. Podle plánu, který již byl předpovězen, se měl skrze Vasudevu a Devakī zjevit Kṛṣṇa, aby zabil Kaṁsu. Vasudeva proto musel udělat pro záchranu situace vše. I když všechny události Kṛṣṇa již předem zařídil, oddaný se musí snažit ze všech sil sloužit Kṛṣṇovým záměrům. Kṛṣṇa je sám všemocný, ale to neznamená, že by oddaný měl nečinně sedět a nechat všechno na Něm. Tento pokyn nalezneme také v Bhagavad-gītě. I když Kṛṣṇa udělal za Arjunu vše, Arjuna v žádném případě neseděl s rukama v klíně jako nenásilný jemnocitný mladík. Naopak bojoval ze všech sil, aby zvítězil.

Kaṁsa se bál toho, že by Devakī zůstala naživu, neboť měla po svém osmém těhotenství porodit syna, který ho měl zabít. Aby Vasudeva svého švagra ujistil o naprostém bezpečí, slíbil, že mu přinese všechny syny, kteří se mu narodí. Ani nebude čekat na osmého syna, ale předá Kaṁsovi všechny syny, které Devakī přivede na svět. To byl velkorysý návrh, který Vasudeva Kaṁsovi předložil.

I když byl Kaṁsa hříšný démon, věřil, že Vasudeva nikdy neporuší své slovo. Čistý oddaný, jako je Vasudeva, má takový charakter, že i tak velký démon, jako byl Kaṁsa, pevně věřil jeho slovům a byl spokojen. Yasyāsti bhaktir bhagavaty akiñcanā sarvair guṇais tatra samāsate surāḥ (Bhāg. 5.18.12). Oddaný má všechny dobré vlastnosti-do té míry, že ani Kaṁsa nepochyboval o Vasudevových slovech.

Duchovní učitel je někdy oslavován jako sarva-devamayo guruḥ (Bhāg. 11.7.27). Milostí gurua, duchovního učitele, může člověk poznat různé druhy devů. Slovo deva se vztahuje na Boha, Nejvyšší Osobnost Božství, původní zdroj všech polobohů, kteří jsou rovněž nazýváni devové. V Bhagavad-gītě (10.2) Pán říká: aham ādir hi devānām-“Já jsem zdrojem všech devů.” Nejvyšší Pán, Viṣṇu, Původní Osoba, se expanduje do různých podob. Tad aikṣata bahu syām (Chāndogya Upaniṣad 6.2.3). On sám se expandoval do mnoha. Advaitam acyutam anādim ananta-rūpam (Brahma-saṁhitā 5.33). Existují různé kategorie podob, zvané svāṁśa a vibhinnāṁśa. Expanze kategorie svāṁśa neboli viṣṇu-tattva jsou Nejvyšší Osobnost Božství, zatímco vibhinnāṁśa jsou jīva-tattva, nedílné části Pána (mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ). Jestliže přijímáme Kṛṣṇu jako Nejvyšší Osobnost Božství a uctíváme Ho, jsou všechny části a expanze Pána uctívány automaticky také. Sarvārhaṇam acyutejyā (Bhāg. 4.31.14). Kṛṣṇa je známý jako Acyuta (senayor ubhayor madhye rathaṁ sthāpaya me 'cyuta). Uctíváním Acyuty, Kṛṣṇy, automaticky uctíváme všechny polobohy. Není tedy třeba zvlášť uctívat viṣṇu-tattvu ani jīva-tattvu. Ten, kdo se soustředí na Kṛṣṇu, uctívá každého. Proto je zde matka Devakī nazvána sarva-devatā, jelikož porodila Kṛṣṇu.

Podle védské tradice, jakmile se narodí dítě, zvláště je-li to chlapec, svolá otec učené brāhmaṇy a dítěti je podle horoskopu okamžitě dáno jméno. Tento obřad se nazývá nāma-karaṇa. V rámci varṇāśrama-dharmy se provádí deset různých saṁskār a obřad dávání jména je jednou z nich. I když měl být Vasudevův první syn předán do rukou Kaṁsy, byl vykonán obřad nāma-karaṇa, a tak dítě dostalo jméno Kīrtimān. Jména se tedy dávají okamžitě po narození.

Kaṁsu měl zabít až osmý syn Devakī, a proto se někdo může ptát, proč musel Vasudeva odevzdat už prvorozené dítě. Odpovědí je, že Vasudeva slíbil Kaṁsovi, že mu dá všechny děti, které se Devakī narodí. Kaṁsa jako asura nevěřil, že ho zabije osmé dítě; pokládal za samozřejmé, že ho může zabít kterýkoliv z Devakiných potomků. Vasudeva, který chtěl Devakī zachránit, proto slíbil, že dá Kaṁsovi každé dítě, ať už to bude chlapec nebo děvče. Dalším faktorem je, že Vasudeva a Devakī měli velkou radost, když porozuměli, že se jim jako osmý syn narodí Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Vasudeva, čistý oddaný Pána, se nemohl dočkat, až uvidí Kṛṣṇu zjevit se jako jeho dítě z osmého těhotenství Devakī. Proto chtěl všechny děti rychle předat, aby už došlo na osmé a narodil se Kṛṣṇa. Zplodil jedno dítě každý rok, aby na Kṛṣṇu přišla řada co nejrychleji.

V tomto verši je velice důležité slovo samatvam. Vztahuje se na toho, kdo je vždy vyrovnaný a nenechá se ovlivnit štěstím ani neštěstím. Vasudeva byl tak neochvějně vyrovnaný, že když předával své prvorozené dítě do rukou Kaṁsy, aby mohlo být zabito, nebylo na něm znát ani stopy po vzrušení. V Bhagavad-gītě (2.56) je řečeno: duḥkheṣv anudvigna-manāḥ sukheṣu vigata-spṛhaḥ. V hmotném světě by člověk neměl příliš dychtit po štěstí, ani by neměl být příliš znepokojen hmotným neštěstím. Pán Kṛṣṇa radil Arjunovi:

“Ó synu Kuntī, dočasné radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslového vnímání, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.” (Bg. 2.14) Seberealizovanou duši takzvané neštěstí či štěstí nikdy nevyvede z míry, a zvláště to platí o vznešeném oddaném, jako byl Vasudeva, který to ukázal svým praktickým příkladem. Když dával své první dítě Kaṁsovi, který je měl zabít, nebyl nijak znepokojen.

Jak bylo popsáno dříve, Nejvyšší Pán Viṣṇu, Osobnost Božství, sdělil Pánu Brahmovi, že Pán Kṛṣṇa osobně sestoupí, aby zmírnil utrpení na Zemi. Pán nařídil všem obyvatelům nebeských planet, aby se narodili v různých rodinách Yaduovské a Vṛṣṇiovské dynastie a ve Vṛndāvanu. Tento verš nám sděluje, že všechny rodiny a přátelé Yaduovské dynastie, Vṛṣṇiovské dynastie, Nandy Mahārāje a gopů sestoupili z nebeských planet, aby viděli Pánovy zábavy. Bhagavad-gītā (4.8) potvrzuje, že Pánovy zábavy spočívají v paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām-zachraňování oddaných a zabíjení démonů. Pán chtěl předvést tyto činnosti, a proto svolal oddané z různých částí vesmíru.

Je mnoho oddaných, kteří byli povýšeni do vyšších planetárních soustav.

“Neúspěšný yogī se po mnoha a mnoha letech požitku na planetách zbožných živých bytostí narodí v rodině počestných či zámožných lidí.” (Bg. 6.41) Někteří oddaní, kterým se nepodařilo dovést proces oddané služby k dokonalosti, jsou povýšeni na nebeské planety, kam se dostávají zbožné osoby. Tam si mohou užívat a poté jít přímo na místo, kde probíhají Pánovy zábavy. Když se měl Pán Kṛṣṇa zjevit, obyvatelé nebeských planet byli přizváni k Jeho zábavám, a proto je zde řečeno, že členové Yaduovské a Vṛṣṇiovské dynastie a obyvatelé Vṛndāvanu byli polobozi nebo osoby téměř na úrovni polobohů. Z vyšších planetárních soustav pocházeli dokonce i ti, kdo navenek pomáhali Kaṁsovi. Uvěznění a propuštění Vasudevy, zabití různých démonů-to vše byly projevy Pánových zábav, a jelikož pro oddané bylo potěšením je vidět osobně, byli všichni pozváni, aby se narodili jako přátelé a příbuzní těchto rodů. O tom mluvila Kuntī ve svých modlitbách (Bhāg. 1.8.19): naṭo nāṭya-dharo yathā. Pán se chystal hrát roli hubitele démonů a přítele, syna a bratra svých oddaných, a proto byli všichni tito oddaní svoláni.

Již bylo pojednáno o tom, jak matka Země úpěnlivě prosila Pána Brahmu, aby jí zbavil trápení způsobeného démony, kteří pro ni byli břemenem, a jak jí Pán Brahmā sdělil, že Pán Kṛṣṇa osobně sestoupí. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (4.8):

Kdykoliv začnou být démoni břemenem a nevinní oddaní jsou sužováni démonskými vládci, Pán se v pravý čas zjeví, aby s pomocí svých skutečných zástupců, kterým se odborně říká polobozi, démony zabil. V Upaniṣadách je uvedeno, že polobozi jsou různými částmi Nejvyšší Osobnosti Božství. Tak jako jsou části těla povinny sloužit celku, jsou Kṛṣṇovi oddaní povinni sloužit Kṛṣṇovi tak, jak si On přeje. Kṛṣṇovým posláním je zabíjet démony, a proto by to mělo být i posláním oddaných. Lidé v Kali-yuze jsou však velice pokleslí, a Śrī Caitanya Mahāprabhu tedy ze své milosti k nim nepřinesl žádnou zbraň, aby je zabíjel. Místo toho chtěl ukončit jejich hanebné, démonské činnosti šířením vědomí Kṛṣṇy, lásky ke Kṛṣṇovi. To je cílem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Dokud na světě neomezí nebo nevymýtí démonské činnosti, nikdo nemůže být šťastný. Program pro podmíněnou duši podrobně popisuje Bhagavad-gītā a člověk bude šťastný, když bude tyto pokyny jednoduše následovat. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto nabádal:

Nechť lidé neustále zpívají Hare Kṛṣṇa mantru. To zničí jejich démonské sklony a stanou se prvotřídními oddanými, kteří budou šťastní v tomto i příštím životě.

Śrīla Jīva Gosvāmī se ve svých poznámkách k tomuto verši zmiňuje o tom, jak Nārada Muni Kaṁsovi předal tuto informaci. Celá událost je popsána v Hari-vaṁśe. Nārada Muni řízením prozřetelnosti navštívil Kaṁsu, a ten ho velice dobře přijal. Nārada mu na oplátku sdělil, že kterýkoliv ze synů Devakī může být Viṣṇu. Jelikož ho má Viṣṇu zahubit, Kaṁsa by neměl ušetřit ani jedno z Devakiných dětí, radil Nārada Muni. Nāradovým záměrem bylo, aby zabíjením dětí Kaṁsa napáchal tolik hříšných činností, že se Kṛṣṇa již brzy zjeví a zabije ho. Podle Nāradových pokynů poté Kaṁsa jedno po druhém usmrtil všechny děti Devakī.

Slovo ajana-śaṅkayā vyjadřuje, že Pán Viṣṇu se nikdy nerodí (ajana), a že se tedy zjevil v podobě Kṛṣṇy, který se narodil jako lidská bytost (mānuṣīṁ tanum āśritam). Kaṁsa se pokusil zabít všechny děti Devakī a Vasudevy, přestože věděl, že kdyby se narodil Viṣṇu, nebylo by možné Ho zabít. A to se také skutečně stalo-když se Viṣṇu zjevil jako Kṛṣṇa, Kaṁsa Ho nemohl zahubit, ale naopak On usmrtil Kaṁsu, jak bylo předpovězeno. Je třeba doopravdy vědět, jak Kṛṣṇa, jehož zrození je transcendentální, zabíjí démony, ale že Jeho nikdo nezabije. Ten, kdo Kṛṣṇu takto dokonale pochopí prostřednictvím śāster, se stává nesmrtelným. To Pán říká v Bhagavad-gītě (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.”

Viděli jsme v dějinách Indie, že Aurangzéb kvůli dosažení svých politických cílů zabil svého bratra a synovce a uvěznil vlastního otce. Takových příkladů je mnoho a Kaṁsa byl také takovým králem. Nezdráhal se zabíjet své synovce a vsadit vlastní sestru a otce do vězení. U démonů se není takovému jednání co divit. Kaṁsa však, přestože byl démon, věděl, že Pána Viṣṇua nelze zabít, a proto získal osvobození. Dokonce i částečné pochopení činností Pána Viṣṇua umožňuje živé bytosti, aby byla osvobozena. Kaṁsa věděl o Kṛṣṇovi jen málo-že Ho nelze zabít-a proto dosáhl osvobození, i když považoval Viṣṇua, Kṛṣṇu, za svého nepřítele. Co pak teprve ten, kdo zná Kṛṣṇu dokonale z popisů śāster, jako je Bhagavad-gītā? Proto je povinností každého číst Bhagavad-gītu a dokonale Kṛṣṇu poznat. Tak bude jeho život úspěšný.

Ti, kdo jsou démony, nepřáteli Nejvyšší Osobnosti Božství, se nazývají asurové. Jak je uvedeno v Bhagavad-gītě, asurové se kvůli svému nepřátelství vůči Nejvyšší Osobnosti Božství rodí život za životem v asurských rodinách, a tak klesají do nejtemnějších pekelných oblastí.

Stát zvaný Mathurā rovněž patřil mezi státy nazývané Śūrasena.

Śrīla Madhvācārya sepsal následující poznámky k převtělování duše. Když člověk bdí, zaznamenává se vše, co vidí nebo slyší, v jeho mysli. Ta mu potom ve snech promítá různé zážitky, i když to vypadá, jako by ve snu přijímal jiné tělo. Někdo například v bdělém stavu obchoduje a hovoří se zákazníky a ve snech se rovněž setkává s různými zákazníky, hovoří o obchodech a uvádí ceny. Madhvācārya tedy říká, že sny odpovídají tomu, co člověk vidí, co poslouchá a na co vzpomíná. Když se probudí, na tělo ze sna zapomene. Toto zapomenutí se nazývá apasmṛti. To znamená, že měníme těla, neboť někdy sníme, jindy bdíme a jindy zase zapomínáme. Zapomenutí na naše tělo stvořené v minulosti se nazývá smrt a naše jednání v současném těle život. Po smrti si živá bytost na činnosti svého minulého těla, ať už imaginární či skutečné, nepamatuje.

Rozrušená mysl se přirovnává ke zčeřené vodě odrážející slunce a měsíc. Slunce a měsíc na vodě ve skutečnosti nejsou, ale odrážejí se podle toho, jak vlní voda. Také my putujeme různými druhy prostředí a získáváme různé druhy těl, když je naše mysl vzrušená. To je popsáno v Bhagavad-gītě slovy guṇa-saṅga. Kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya. Madhvācārya říká: guṇānubaddhaḥ san. A Śrī Caitanya Mahāprabhu říká: brahmāṇḍa bhramite kona bhāgyavān jīva (Cc. Madhya 19.151). Živá bytost putuje vesmírem nahoru a dolů, někdy ve vyšším planetárním systému, jindy ve středním a nižším, někdy jako člověk, jindy jako bůh, pes, strom a tak dále. To vše má na svědomí vzrušená mysl, kterou je proto nutné uklidnit. Je řečeno: sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Člověk má upřít svou mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy, potom ho nebude nic zneklidňovat. To je pokyn Garuḍa Purāṇy a totéž je popsáno v Nāradīya Purāṇě. Bhagavad-gītā uvádí: yānti deva-vratā devān. Vzrušenou mysl přitahují různí polobozi, a proto putuje na různé planetární soustavy, ale uctíváním polobohů nikdo nedosáhne sídla Nejvyšší Osobnosti Božství. Žádné védské písmo to nepotvrzuje. Člověk je strůjcem svého štěstí. V lidském životě dostává živá bytost příležitost pochopit své skutečné postavení a může se rozhodnout, zda bude věčně putovat vesmírem, nebo se vrátí domů, zpátky k Bohu. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (aprāpya māṁ nivartante mṛtyu-saṁsāra-vartmani).

Náhoda neexistuje. Když při lesním požáru hoří strom a nejbližší strom vedle něho nevzplane, zatímco vzdálený strom ano, může to vypadat jako náhoda. Stejně tak to může vypadat, že živá bytost dostává různé druhy těl náhodou, ale ve skutečnosti je toho příčinou mysl. Ta střídavě přijímá a odmítá a právě podle toho získáváme různé druhy těl, i když se navenek zdá, že je dostáváme náhodou. I kdybychom uznali teorii náhody, bezprostřední příčinou změny těla je vzrušený stav mysli.

Poznámky ke slovu aṁśa. Tato kapitola uvádí, že se Kṛṣṇa zjevil aṁśena, společně se svými nedílnými částmi či se svým částečným projevem. Śrīdhara Svāmī se v této souvislosti zmiňuje, že Kṛṣṇa je stoprocentní Bhagavān (kṛṣṇas tu bhagavān svayam). Kvůli svým nedokonalostem však nedokážeme Kṛṣṇu postihnout v Jeho úplnosti, a proto bylo vše, co ukázal během své přítomnosti na Zemi, jen částečným projevem Jeho majestátu. Kṛṣṇa se zjevil se svou úplnou expanzí, Baladevou, sám je ale úplný; o tom, že by Jeho zjevení bylo částečné, nemůže být řeči. Śrīla Sanātana Gosvāmī ve Vaiṣṇava-toṣaṇī říká, že kdybychom uznali, že Kṛṣṇa byl projevený jen částečně, bylo by to v rozporu s tvrzením kṛṣṇas tu bhagavān svayam. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho slovo aṁśena znamená, že se Kṛṣṇa zjevil se všemi svými úplnými expanzemi. Slova aṁśena viṣṇoḥ tedy neznamenají, že Kṛṣṇa je částečným zastoupením Viṣṇua. Naopak-Kṛṣṇa se zjevil ve své úplnosti a částečně se projevuje na Vaikuṇṭhalokách. To znamená, že Pán Viṣṇu je částečným zastoupením Kṛṣṇy, a ne že Kṛṣṇa je částečným zastoupením Viṣṇua. Toto je velice jasně vysvětleno ve čtvrté kapitole Ādi-līly Caitanya-caritāmṛty. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura také poznamenává, že nikdo nedokáže popsat Kṛṣṇu úplně. Všechny popisy ve Śrīmad-Bhāgavatamu jsou částečné. Závěr tedy zní: slovo aṁśena vyjadřuje, že Pán Viṣṇu je částečným zastoupením Kṛṣṇy, nikoliv že Kṛṣṇa je částečným zastoupením Viṣṇua.

Vaiṣṇava-toṣaṇī Śrīly Sanātany Gosvāmīho vysvětluje slovo dharma-śīlasya. Přesný význam slova dharma-śīla je “čistý oddaný”. Skutečnou dharmou je zcela se odevzdat Kṛṣṇovi (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Ten, kdo se naprosto odevzdal Kṛṣṇovi, je skutečně zbožný. Za příklad nám může sloužit Mahārāja Parīkṣit. Dharma-śīla, dokonale zbožný, je každý, kdo přijme princip odevzdání se lotosovým nohám Pána a všech ostatních náboženských systémů se vzdá.

Slovo nivṛtta-tarṣaiḥ se vztahuje na toho, kdo již nemá žádné hmotné touhy (sarvopādhi-vinirmuktam). Živá bytost může mít mnoho hmotných přání jako následek znečištění v tomto hmotném světě, ale když se od všech hmotných tužeb oprostí, lze ji nazvat nivṛtta-tṛṣṇa, což znamená, že již nedychtí po hmotném požitku. Svāmin kṛtārtho 'smi varaṁ na yāce (Hari-bhakti-sudhodaya). Materialisté si od oddané služby slibují nějaký hmotný zisk, ale to není jejím účelem. Dokonalost oddané služby spočívá v úplném odevzdání se lotosovým nohám Kṛṣṇy, a to bez jakýchkoliv hmotných tužeb. Ten, kdo se takto odevzdá, je již osvobozen. Jīvan muktaḥ sa ucyate. Ten, kdo je neustále zaneprázdněný službou Kṛṣṇovi, je osvobozen již v tomto životě, bez ohledu na to, v jakých podmínkách žije. Tato osoba, čistý oddaný, nemusí měnit své tělo-ve skutečnosti hmotné tělo nemá, neboť jeho tělo je již zduchovněno. Železná tyč umístěná v ohni se nakonec stane ohněm a spálí vše, čeho se dotkne. Podobně je tomu u čisté oddaného, který setrvává v duchovním ohni, a jeho tělo je proto cin-maya-duchovní, nikoliv hmotné, jelikož jeho jediné transcendentální přání je sloužit Pánu. Ve čtvrté sloce je použito slovo upagīyamānāt (nivṛtta-tarṣair upagīyamānāt). Kdo jiný by opěvoval slávu Pána než Jeho oddaný? Proto se slovo nivṛtta-tarṣaiḥ vztahuje pouze na oddaného, a na nikoho jiného. To jsou poznámky ācāryů, jako je Vīrarāghava Ācārya a Vijayadhvaja. Touha získat cokoliv jiného než oddanou službu zmenšuje svobodu pramenící právě z nepřítomnosti hmotných tužeb, ale ten, kdo se všech těchto přání zbaví, se nazývá nivṛtta-tarṣaiḥ.

Vinā paśu-ghnāt. Slovo paśu znamená “zvíře”. Ten, kdo zabíjí zvířata, paśu-ghna, nemůže do vědomí Kṛṣṇy proniknout. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je proto jakékoliv zabíjení zvířat zakázané.

Uttamaśloka-guṇānuvādāt. Slovo uttamaśloka znamená “ten, kdo je proslulý jako nejlepší z dobrých”. Pán je dobrý za všech okolností a tato pověst Jej přirozeně provází. Jeho dobrota je neomezená a On ji neomezeně používá. O oddaném se někdy také říká, že je uttamaśloka-v tom smyslu, že si dychtivě přeje oslavovat Nejvyšší Osobnost Božství či Pánovy oddané. Oslavování Pána a oslavování Jeho oddaných jsou na stejné úrovni. Oslavovat oddané je dokonce ještě důležitější než oslavovat přímo Pána. Narottama dāsa Ṭhākura to vysvětluje: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā, nistāra pāyeche kebā. Nikdo se nemůže zbavit hmotného znečištění, aniž by upřímně sloužil oddanému Kṛṣṇy.

Bhavauṣadhāt znamená “od univerzálního léku”. Zpívání svatého jména a oslavování Nejvyššího Pána jsou univerzálním lékem na všechna utrpení materialistického života. Ti, kdo touží po vysvobození z tohoto hmotného světa, se nazývají mumukṣu. Chápou strasti materialistického života a díky oslavování činností Pána mohou být všech těchto strastí ušetřeni. Transcendentální zvukové vibrace pojednávající o Pánovu jménu, slávě, podobě, vlastnostech a majetku se neliší od Pána samotného. Proto už samotný zvuk oslavování Pána a Jeho jména lahodí uším, a když oddaný pozná absolutní povahu Pánova jména, podoby a vlastností, zaplaví ho radost. Příjemná vyprávění o Pánových transcendentálních činech však vychutnávají i neoddaní. Dokonce i obyčejní lidé, jejichž vědomí Kṛṣṇy není příliš rozvinuto, nacházejí v popisech Śrīmad-Bhāgavatamu zalíbení. Když se materialista tímto způsobem očistí, věnuje se naslouchání o slávě Pána a jejímu opěvování. Jelikož oslavování Pánových zábav těší ucho a srdce oddaného, je pro něho zároveň prostředkem i cílem.

V tomto světě existují tři druhy lidí: osvobození, usilující o vysvobození a zapletení ve smyslovém požitku. Z těchto tří ti, kteří jsou již osvobozeni, zpívají a poslouchají svaté jméno Pána, neboť dobře vědí, že oslavovat Pána je jediný způsob, jak setrvat v transcendentálním postavení. Ti, kdo se ucházejí o vysvobození, osoby ze druhé skupiny, možná pokládají zpívání a poslouchání Pánova svatého jména za proces vedoucí k osvobození, a rovněž jim toto zpívání přináší transcendentální radost. Co se týče karmīch a těch, kdo holdují smyslovému požitku-i ti mohou mít zálibu v naslouchání o zábavách Pána, jako je například Jeho boj na Kuruovském bitevním poli či Jeho tanec s gopīmi ve Vṛndāvanu.

Slovo uttamaśloka-guṇānuvāda poukazuje na transcendentální vlastnosti Nejvyššího Pána, jako je například Jeho láska k matce Yaśodě a Jeho přátelům, pasáčkům krav, a Jeho milostný vztah ke gopīm. Výraz uttamaśloka-guṇānuvāda se vztahuje i na Pánovy oddané, jako je Mahārāja Yudhiṣṭhira. Slovo anuvāda vyjadřuje popisování vlastností Nejvyššího Pána a Jeho oddaných. Jakmile se o těchto vlastnostech mluví, oddaní chtějí naslouchat. Čím větší má oddaný zájem naslouchat o těchto transcendentálních vlastnostech, tím větší je jeho transcendentální požitek. Proto by měl každý, mumukṣu, vimukta i karmī, opěvovat slávu Pána a naslouchat o ní a všichni z toho budou mít prospěch.

Zvuková vibrace popisující transcendentální vlastnosti Pána sice přináší stejný prospěch všem, ale muktové, osvobození, z ní mají zvláštní potěšení. Dvacátá sloka třetí kapitoly osmého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu uvádí, že se čistí oddaní, kteří již nemají žádné hmotné touhy, plně odevzdávají lotosovým nohám Pána, a proto jsou díky zpívání a poslouchání Pánova svatého jména neustále ponoření v oceánu blaženosti. Podle tohoto verše lze oddané, jako je Nārada a další obyvatelé Śvetadvīpu, vidět, jak stále zpívají svaté jméno Pána, protože jsou díky tomu vždy navenek i uvnitř blažení. Mumukṣové, kteří touží po vysvobození, nezávisí na požitku smyslů. Místo toho se plně soustředí na proces vedoucí k osvobození tak, že zpívají svaté jméno Pána. Karmī rádi vytvářejí něco příjemného pro své uši a srdce, a přestože někdy se zalíbením hovoří či naslouchají o slávě Pána, nedělají to upřímně. Oddaní však neustále spontánně naslouchají o Pánových činnostech, opěvují je a vzpomínají na ně, a to je zcela uspokojuje, přestože se může zdát, že se jedná o témata pojednávající o smyslovém požitku. Parīkṣit Mahārāja jen naslouchal transcendentálnímu vyprávění o Pánových činnostech, a dosáhl vysvobození. Proto byl śrotramano-'bhirāma; to znamená, že proslavil metodu naslouchání. Té by se měli věnovat všechny živé bytosti.

Pro odlišení osob, které k těmto transcendentálním radostem nemají přístup, použil Parīkṣit Mahārāja slov virajyeta pumān. Slovo pumān se vztahuje na jakoukoliv osobu, mužského, ženského nebo i středního rodu. Vinou tělesného pojetí života propadáme nářku, ale ten, kdo mu nepodléhá, se může těšit z transcendentálního naslouchání a opěvování. Osoba zcela pohroužená v tělesném pojetí tedy zabíjí sama sebe tím, že nedělá duchovní pokrok. Nazývá se proto paśu-ghna. Zvláště jsou z duchovního života vyloučeni lovci zvěře, kteří o poslouchání a zpívání svatého jména Pána nejeví zájem. Ti jsou stále nešťastní, v tomto i příštím životě. Proto je řečeno, že lovec by neměl žít ani umírat, neboť pro něho je strastiplné obojí. Ti, kdo loví zvířata, se liší od obyčejných karmīch, a proto byli z procesu naslouchání a opěvování vyloučeni. Vinā paśu-ghnāt. Nemohou sdílet transcendentální radost ze zpívání a poslouchání svatého jména Pána.

Slovo mahā-ratha označuje velkého hrdinu, jenž dovede sám bojovat proti jedenácti tisícům jiných hrdinů, a slovo atiratha, jež se nachází v páté sloce, označuje toho, kdo dovede bojovat s neomezeným počtem protivníků. To je uvedeno v Mahābhāratě:

To je popis, který Śrīla Sanātana Gosvāmī zařadil do Bṛhad-vaiṣṇava-toṣaṇī.

Māyā-manuṣyasya (sloka 7). Kṛṣṇa je zahalen yogamāyou (nāhaṁ prakāśaḥ sarvasya yoga-māyā-samāvṛtaḥ), a proto se někdy nazývá māyā-manuṣya. Tím je řečeno, že i když je Nejvyšší Osobností Božství, jeví se jako obyčejný člověk. Tento omyl pochází z toho, že yogamāyā zakrývá zrak obyčejných lidí. Postavení Pána a obyčejné živé bytosti se však liší, neboť i když se zdá, že jedná jako obyčejný člověk, zůstává stále transcendentální. Slovo māyā rovněž vyjadřuje “milost” a někdy též znamená “poznání”. Pán trvale oplývá veškerým transcendentálním poznáním, a proto je Nejvyšší Osobností Božství, plnou poznání, i tehdy, když jedná jako lidská bytost. Ve své původní totožnosti je vládcem māyi (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram), a proto Ho lze nazvat māyā-manuṣya, Nejvyšší Osobnost Božství, jež hraje roli obyčejné lidské bytosti, přestože je vládcem hmotné i duchovní energie. Matoucí vliv yogamāyi způsobuje, že se nám Nejvyšší Pán, Puruṣottama jeví jako obyčejná bytost. Nakonec však yogamāya zařídí, aby i neoddaný pochopil, že Pán je Nejvyšší Osoba, Puruṣottama. V Bhagavad-gītě najdeme dva výroky Nejvyšší Osobnosti Božství. Oddaným Pán říká:

“Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mi slouží, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.” (Bg. 10.10) Poslušnému oddanému tedy Pán dává inteligenci, díky níž Ho lze poznat a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Ostatním, neoddaným, Pán říká: mṛtyuḥ sarva-haraś cāham-“Jsem všepustošící, nevyhnutelná smrt.” Oddaný, jako je Prahlāda, se těší z činností Pána Nṛsiṁhadevy, zatímco neoddané, jako byl Prahlādův otec Hiraṇyakaśipu, čeká z rukou Pána Nṛsiṁhadevy smrt. Pán tedy jedná dvojím způsobem: některé osoby posílá do koloběhu zrození a smrti a jiné posílá zpátky domů, zpátky k Bohu.

Slovo kāla, jež znamená “černý”, poukazuje na barvu Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy. Pán Kṛṣṇa i Pán Rāmacandra jsou načernalí a Oba udělují svým oddaným osvobození a transcendentální blaženost. Někdy se stává, že někdo z těch, kdo mají hmotná těla, je schopen podřídit smrt své vůli. Taková osoba pak téměř nemůže zemřít, neboť nikdo nechce odejít dobrovolně. Bhīṣmadeva, jenž měl tuto schopnost, však zemřel svrchovanou vůlí Pána velice snadno v Jeho přítomnosti. Mnoho démonů vůbec nemohlo doufat v osvobození, ale přesto byl například Kaṁsa svrchovanou vůlí Pána osvobozen. A nejen Kaṁsa-dokonce i Pūtanā, která dospěla na úroveň Pánovy matky. Parīkṣit Mahārāja si proto velice přál naslouchat o Pánu, jenž má nepochopitelné vlastnosti, díky nimž může dát osvobození komukoliv. Parīkṣit Mahārāja stál na prahu smrti a nepochybně měl zájem o osvobození. Když se tak mocná a vznešená osobnost, jakou je Pán, chová jako lidská bytost, přestože má tak nepochopitelné vlastnosti, toto chování se nazývá māyā. Proto je popsán slovy māyā-manuṣya. To je mínění Śrīly Jīvy Gosvāmīho. Mu poukazuje na mukti neboli osvobození a ku označuje to, co je špatné či nepříjemné. Muku se tedy vztahuje na Nejvyšší Osobnost Božství, jež zachraňuje živou bytost z nepříznivých podmínek hmotné existence. Je nazýván mukunda, neboť nejen že zachraňuje oddaného z hmotné existence, ale navíc mu nabízí transcendentální blaženost obsaženou v lásce a službě.

Ka ve jménu Keśava znamená Brahmā a īśa označuje Pána Śivu. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, okouzluje svými transcendentálními vlastnostmi Pána Brahmu i Pána Mahādevu neboli Śivu, a proto se Mu říká Keśava. To je názor, který uvádí Sanātana Gosvāmī ve svém komentáři Vaiṣṇava-toṣaṇī.

Je řečeno, že všichni polobozi společně s Tri-nayanem, Pánem Śivou, se vydali na břeh oceánu mléka a přednesli své modlitby formou mantry zvané Puruṣa-sūkta. Z toho je zřejmé, že polobozi nemohou jít přímo k Pánu Viṣṇuovi, jenž leží na oceánu mléka; nemohou vstoupit do Jeho sídla. To je rovněž jasně uvedeno v Mahābhāratě, Mokṣa-dharmě, a v následující kapitole Śrīmad-Bhāgavatamu. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, má sídlo na Goloce (goloka-nāmni nija-dhāmni tale ca tasya). Od Něho pochází catur-vyūha, čtyřnásobná expanze-Saṅkarṣaṇa, Aniruddha, Pradyumna a Vāsudeva. Existují nesčetné brahmāṇḍy, jež vycházejí z pórů Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua, a v každé brahmāṇḍě sídlí Garbhodakaśāyī Viṣṇu, který je částečnou expanzí Aniruddhy. Aniruddha je částečnou expanzí Pradyumny, částečně projeveného v osobě Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua, Nadduše všech živých bytostí. Tyto viṣṇuovské expanze se liší od Kṛṣṇy, jenž sídlí na Goloce Vṛndāvanu. Když je řečeno, že polobozi se modlili k Pánu recitováním Puruṣa-sūkty, rozumí se, že těšili Pána modlitbami plnými bhakti.

Slovo vṛṣākapi se vztahuje na toho, kdo uspokojuje svého oddaného po všech stránkách a zbavuje ho veškeré hmotné úzkosti. Vṛṣa jsou náboženské obřady, jako například oběti. Pán si může užívat svrchovaného pohodlí, jaké je běžné na nebeských planetách, aniž by k tomu potřeboval oběti. Prohlášení, že Puruṣottama, Jagannātha, se zjeví v domě Vasudevy, odlišuje Nejvyšší Osobnost Božství od obyčejných osob. Sdělením, že se zjevil osobně, je vyjádřeno, že neposlal svou úplnou expanzi. Slovo priyārtham naznačuje, že Pán sestoupil proto, aby těšil Rukmiṇī a Rādhārāṇī. Priyā znamená “nejmilejší”.

Śrī Vīrarāghava Ācārya ve svém komentáři uvádí po dvacáté třetí sloce navíc ještě tento verš:

“Ó polobozi, dokonce i velcí mudrci se na pokyn Viṣṇua narodili v podobách krav a telat, aby Nejvyšší Osobnost Božství těšili svým mlékem.”

Rāmānujācārya někdy pokládá Baladevu za śaktyāveśa-avatāra, ale Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětlil, že Baladeva je expanzí Kṛṣṇy a že částí Baladevy je Saṅkarṣaṇa. I když je Baladeva se Saṅkarṣaṇem totožný, je Jeho zdrojem. Proto je použito slovo svarāṭ, které vyjadřuje, že Baladeva si vždy zachovává svoji nezávislost. Slovo svarāṭ rovněž naznačuje, že se Ho nedotýká hmotné pojetí existence. Māyā Ho nemůže zlákat, ale jelikož je zcela nezávislý, může se pomocí své duchovní energie zjevit, kdekoliv chce. Māyā zcela podléhá Viṣṇuovi. Jelikož se hmotná energie a yogamāyā při Pánově zjevení mísí, jsou popsány slovem ekānaṁśā. Někdy je toto slovo vykládáno ve významu “bez rozdílu”. Saṅkarṣaṇa a Śeṣa-nāga se od sebe neliší. Yamunādevī prohlásila: “Ó Rāmo, Pane světa s mocnými pažemi, který svou jednou úplnou expanzí prostupuješ celý vesmír, není možné Tě dokonale znát.” Ekāṁśā se tedy vztahuje na Śeṣa-nāgu. Baladeva udržuje celý vesmír pouhou svou částečnou expanzí.

Slovo kāryārthe poukazuje na toho, kdo přemístil nenarozené dítě Devakī a zmátl matku Yaśodu. Tyto zábavy jsou velice důvěrné. Nejvyšší Pán nařídil yogamāyi, aby zmátla Jeho společníky v zábavách a také démony, jako byl Kaṁsa. Již dříve bylo uvedeno, yogamāyāṁ samādiśat. Za účelem služby Pánu se yogamāyā zjevila společně s mahāmāyou. Mahāmāyā je “ta, jež mate celý hmotný svět” (yayā sammohitaṁ jagat). Musíme tedy pochopit, že yogamāyā se ve své částečné expanzi stává mahāmāyou a mate podmíněné duše. Jinými slovy, celé stvoření má dvě oblasti—transcendentální neboli duchovní a hmotnou. Yogamāyā řídí duchovní svět a svou částečnou expanzí v podobě mahāmāyi řídí hmotný svět. V Nārada-pañcarātře se uvádí, že mahāmāyā je částečnou expanzí yogamāyi. Nārada-pañcarātra jasně uvádí, že Nejvyšší Osobnost má jednu energii, někdy nazývanou Durgā. Brahma-saṁhitā říká: chāyeva yasya bhuvanāni bibharti durgā. Durgā se od yogamāyi neliší. Ten, kdo postavení Durgy správně pochopí, je okamžitě osvobozen, neboť Durgā je původně duchovní energií, hlādinī-śakti, jejíž milostí lze velmi snadno poznat Nejvyšší Osobnost Božství. Rādhā kṛṣṇa-praṇaya-vikṛtir hlādinī-śaktir asmād. Mahāmāyā-śakti je však pokryvem yogamāyi, a proto se nazývá krycí energie. Touto krycí energií je zmaten celý hmotný svět (yayā sammohitaṁ jagat). Z toho plyne, že klamání podmíněných duší i osvobozování oddaných jsou činnosti yogamāyi. Yogamāyā zajistila přemístění Devakina embrya i tvrdý spánek matky Yaśody; na tyto oddané mahāmāyā nemůže působit, jelikož jsou věčně osvobození. Přestože však mahāmāyā nemůže ovládat osvobozené duše či Nejvyšší Osobnost Božství, Kaṁsu zmátla dokonale. To, jak se yogamāyā zjevila před Kaṁsou, bylo dílem mahāmāyi, nikoliv yogamāyi. Yogamāyā na tak nečisté osoby, jako byl Kaṁsa, nemůže ani pohlédnout, natož se jich dotknout. V Caṇḍī, v Mārkaṇḍeya Purāṇě, jedenácté kapitole, Mahāmāyā říká: “Během dvacáté osmé yugy v období vlády Vaivasvaty Manua se narodím jako dcera Yaśody a budu známá jako Vindhyācala-vāsinī.”

Rozdíl mezi dvěma druhy māyi—yogamāyou a mahāmāyou—je popsán následovně. Kṛṣṇova rāsa-līlā s gopīmi a to, jak byly gopī zmateny ve vztahu ke svým manželům, tchánům a dalším příbuzným, byly dílem yogamāyi, mahāmāyā zde neměla žádný vliv. Bhāgavatam to dostatečně dokazuje, když jasně uvádí: yogamāyām upāśritaḥ. Na druhou stranu zde byli asurové v čele se Śālvou a kṣatriyové jako Duryodhana, kteří se nepřipojili k oddané službě přesto, že viděli Kṛṣṇova přepravce Garuḍu a vesmírnou podobu, a nechápali, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Jejich zmatenost však způsobila mahāmāyā. Závěr je tedy takový, že māyā, která odvádí živou bytost od Nejvyšší Osobnosti Božství, se nazývá jaḍamāyā a māyā, která působí na transcendentální úrovni, se nazývá yogamāyā. Když byl Nanda Mahārāja unesen Varuṇou, viděl Kṛṣṇův majestát, ale přesto považoval Kṛṣṇu za svého syna. Tyto láskyplné rodičovské pocity v duchovním světě jsou výtvorem yogamāyi, nikoliv jaḍamāyi neboli mahāmāyi. To je mínění Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura.

Śūrasenāṁś ca. Synem Kārtavīryārjuny byl Śūrasena a země, kterým vládl, se také nazývaly Śūrasena. To poznamenává Sanātana Gosvāmī ve svém komentáři Vaiṣṇava-toṣaṇī.

Ve vztahu k Mathuře nacházíme tento citát:

Když seberealizovaná duše jedná v souladu se svým transcendentálním postavením, její stav se nazývá Mathurā. Jinými slovy, ten, kdo je zapojen do procesu bhakti-yogy, může žít kdekoliv, ale ve skutečnosti žije v Mathuře, ve Vṛndāvanu. Oddanost Kṛṣṇovi, synovi Nandy Mahārāje, je podstatou všeho poznání a každé místo, kde je toto poznání projeveno, se nazývá Mathurā. Mathurā je také stav toho, kdo prosazuje bhakti-yogu a žádné jiné metody. Yatra nityaṁ sannihito hariḥ—Mathurā je místo, kde věčně žije Hari, Nejvyšší Osobnost Božství. Slovo nitya vyjadřuje věčnost. Nejvyšší Pán je věčný a Jeho sídlo je také věčné. Goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ. I když je neustále přítomen ve svém sídle na Goloce Vṛndāvanu, je v plné míře přítomen všude. To znamená, že když Nejvyšší Pán sestupuje do tohoto světa, Jeho původní sídlo není prázdné, jelikož může zůstat ve svém původním sídle a zároveň sestoupit do Mathury, Vṛndāvanu, Ayodhyi a na další místa. Není nutné, aby osobně sestupoval, neboť je tam již přítomen a pouze se projeví.

Śrīla Śukadeva Gosvāmī oslovil Mahārāje Parīkṣita slovem tāta, což znamená “milovaný synu”. K tomu ho inspirovala rodičovská láska v jeho srdci. Jelikož Kṛṣṇa měl brzy přijít na svět jako syn Vasudevy a Devakī, z rodičovské náklonnosti oslovil Śukadeva Gosvāmī Mahārāje Parīkṣita “můj milý synu” (tāta).

Ve slovníku Viśva-kośa je vysvětlen význam slova garbha: garbho bhrūṇe arbhake kukṣāv ity ādi. Když se Kaṁsa chystal zabít Devakī, Vasudeva ho od toho chtěl odradit použitím diplomatických metod sāma a bheda. Sāma znamená “uklidňování”. Vasudeva chtěl upokojit Kaṁsu zmínkami o příbuzných, zisku, blahobytu, totožnosti a slávě. Poukázání na těchto pět cílů osobního zájmu tvoří sāmu a to, jak Vasudeva hovořil o strachu v tomto i příštím životě, se nazývá bheda. Vasudeva tedy pro uklidnění Kaṁsy použil jak sāmu, tak bhedu. Když chválil Kaṁsovy vlastnosti, snažil se ho tím oslavovat, a když ho velebil jako potomka bhoja-vaṁśi, dovolával se tím příbuzenských vztahů (sambandha). Když říkal “tvoje sestra”, připomínal tím jeho totožnost. Když mluvil o zabití ženy, poukazoval tím na ohrožení slávy a blahobytu, a to, jak vyvolával strach z hříšného činu, zabití vlastní sestry během jejího svatebního obřadu, zastupovalo aspekt bhedy. Bhojská dynastie představuje rod těch, kdo se zajímali pouze o smyslový požitek, a proto nebyli příliš ušlechtilí. Jiný význam slova bhoja je “boj”. To byla pro Kaṁsu upozornění na hrozící zneuctění. Když Vasudeva pojmenoval Kaṁsu dīna-vatsala, byla to přemrštěná chvála. Kaṁsa si od svých chudých poddaných bral telata jako daň, a proto se mu říkalo dīna-vatsala. Vasudeva dobře věděl, že silou Devakī před bezprostředním nebezpečím nezachrání. Byla dcerou Kaṁsova strýce, a proto je nazvána suhṛt, což znamená “příbuzná”. Je řečeno, že Kaṁsa upustil od zabití Devakī, s níž ho pojil blízký příbuzenský vztah, protože kdyby ji zabil, vypukl by mezi ostatními členy rodiny velký boj. Nechtěl vyvolat toto nebezpečí rodinného boje, neboť by to mnoho lidí stálo život.

V dřívějších dobách měl asura jménem Kālanemi šest synů, kteří se jmenovali Haṁsa, Suvikrama, Krātha, Damana, Ripurmardana a Krodhahantā. Byli známí jako ṣaḍ-garbhové neboli šest garbhů a všichni to byli stejně mocní a schopní bojovníci. Tito ṣaḍ-garbhové opustili svého děda Hiraṇyakaśipua a podstoupili přísnou askezi pro uspokojení Pána Brahmy. Brahmā s nimi byl spokojen a rozhodl se jim dát jakékoliv požehnání, o které požádají. Když se jich zeptal, co si přejí, odpověděli: “Drahý Pane Brahmo, chceš-li nám dát nějaké požehnání, pak nám zaruč, že nás nezabije žádný polobůh, mahā-roga, Yakṣa, Gandharva-pati, Siddha, Cāraṇa či lidská bytost, ani velcí mudrci, dokonalí ve svém odříkání.” Brahmā pochopil jejich úmysly a přání jim splnil. Když se však o těchto událostech dozvěděl Hiraṇyakaśipu, velice se na své vnuky rozhněval. “Jelikož jste mě opustili a odešli uctívat Pána Brahmu,” řekl, “již k vám necítím pražádnou náklonnost. Chtěli jste se zachránit před polobohy, ale já vás proklínám: Váš otec se narodí jako Kaṁsa a všechny vás zabije, protože se narodíte jako synové Devakī.” Kvůli této kletbě se vnuci Hiraṇyakaśipua museli narodit Devakī a zemřít rukou Kaṁsy, i když předtím byl jejich otcem. To je popsáno v Hari-vaṁśe, ve druhé kapitole Viṣṇu-parvy. Podle poznámek ve Vaiṣṇava-toṣaṇī byl syn Devakī jménem Kīrtimān třetím vtělením. Ve svém prvním vtělení se jmenoval Smara a byl synem Marīciho a později se stal synem Kālanemiho. To uvádějí historické záznamy.

Madhvācārya-sampradāya, kterou zastupuje Vijayadhvaja Tīrtha, uznává jako součást této kapitoly Śrīmad-Bhāgavatamu ještě jeden verš, který zní takto:

atha — in this way; kaṁsam — unto Kaṁsa; upāgamya — after going; nāradaḥ — the great sage Nārada; brahma-nandanaḥ — who is the son of Brahmā; ekāntam upasaṅgamya — after going to a very solitary place; vākyam — the following instruction; etat — this; uvāca — said; ha — in the past.

Překlad: “Poté za Kaṁsou přišel Nārada, syn Pána Brahmy zrozený z jeho mysli, a na osamělém místě mu sdělil následující novinky.”

Velký světec Nārada sestoupil z nebeských planet do mathurského lesa a poslal za Kaṁsou svého posla. Když se posel setkal s Kaṁsou a informoval ho o Nāradově příchodu, Kaṁsa, vůdce asurů, byl velice šťastný. Ihned vyšel ze svého paláce přivítat Nāradu, který byl jasný jako slunce, mocný jako oheň a neposkvrněný hříšnými činnostmi. Kaṁsa ho přijal jako svého hosta, složil mu uctivé poklony a nabídl mu zlatý trůn, zářící jako slunce. Nārada byl přítelem nebeského krále, a řekl tedy Kaṁsovi, synovi Ugraseny: “Uspokojil jsi mě náležitým přijetím, můj milý hrdino, a proto ti řeknu něco tajného a důvěrného. Cestou sem z Nandana-kānany skrze les Caitraratha jsem viděl velké shromáždění polobohů, kteří mě následovali k Sumeru Parvatě. Cestovali jsme přes mnohá svatá místa a nakonec jsme spatřili svatou Gangu. Když se Pán Brahmā radil s ostatními polobohy na vrcholku hory Sumeru, byl jsem tam i já se svým strunným nástrojem, vīṇou. Důvěrně ti povím, že to setkání se konalo proto, aby vznikl plán, jak zabít asury v čele s tebou. Máš mladší sestru jménem Devakī a je pravda, že její osmý syn tě zabije.” (podle Hari-vaṁśi, Viṣṇu-parvy 1.2-16)

Nikdo nemůže Nāradajīho vinit za to, že pobízel Kaṁsu, aby zahubil syny Devakī. Světec Nārada je věčným dobrodincem lidstva a chtěl, aby Nejvyšší Pán Kṛṣṇa, Osobnost Božství, sestoupil na tento svět co nejdříve, aby se polobozi mohli radovat a vidět, jak Kṛṣṇa zabíjí Kaṁsu a jeho přátele. Kaṁsa měl být za své ohavné činy osvobozen, což polobohům a jejich následovníkům také přinese velké potěšení. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že Nārada Muni někdy dělal věci, které byly prospěšné pro polobohy i démony zároveň. Śrī Vīrarāghava Ācārya do svého komentáře zahrnul následující půlverš: asurāḥ sarva evaita lokopadrava-kāriṇaḥ. Asurové jsou ve společnosti vždy rušivým prvkem.