Skip to main content

Sloka 37

Text 37

Verš

Texto

apy adya nas tvaṁ sva-kṛtehita prabho
jihāsasi svit suhṛdo ’nujīvinaḥ
yeṣāṁ na cānyad bhavataḥ padāmbujāt
parāyaṇaṁ rājasu yojitāṁhasām
apy adya nas tvaṁ sva-kṛtehita prabho
jihāsasi svit suhṛdo ’nujīvinaḥ
yeṣāṁ na cānyad bhavataḥ padāmbujāt
parāyaṇaṁ rājasu yojitāṁhasām

Synonyma

Palabra por palabra

api — jestliže; adya — dnes; naḥ — nás; tvam — Ty; sva-kṛta — Sám vykonal; īhita — všechny povinnosti; prabho — ó můj Pane; jihāsasi — opouštíš; svit — možná; suhṛdaḥ — důvěrní přátelé; anujīvinaḥ — žijící z milosti; yeṣām — koho; na — ani; ca — a; anyat — nikdo jiný; bhavataḥ — Tvých; pada-ambujāt — lotosových nohách; parāyaṇam — závislí; rājasu — králům; yojita — podílející se na; aṁhasām — nepřátelství.

api — si; adya — hoy; naḥ — nosotros; tvam — Tú; sva-kṛta — ejecuta por sí mismo; īhita — todos los deberes; prabho — ¡oh, mi Señor!; jihāsasi — abandonando; svit — posiblemente; suhṛdaḥ — amigos íntimos; anujīvinaḥ — viviendo a expensas de la misericordia de; yeṣām — de quien; na — ni; ca — y; anyat — cualquier otro; bhavataḥ — Tú; pada-ambujāt — de los pies de loto; parāyaṇam — dependientes; rājasu — a los reyes; yojita — dedicados a; aṁhasām — enemistad.

Překlad

Traducción

Ó můj Pane, všechny Své povinnosti Jsi již vykonal. Dnes nás opouštíš, přestože zcela závisíme na Tvé milosti a nemáme nikoho jiného, kdo by nás chránil, nyní, když všichni králové jsou našimi nepřáteli?

¡Oh, mi Señor!, Tú mismo has ejecutado todos los deberes. ¿Nos dejas hoy, pese a que estamos dependiendo de Tu misericordia y no tenemos a nadie más que nos proteja, ahora que todos los reyes están enemistados con nosotros?

Význam

Significado

Pāṇḍuovci jsou nejšťastlivější z lidí, protože ve všem svém štěstí zcela záviseli na milosti Pána. Záviset na něčí milosti je v hmotném světě známkou té největší bídy, ale jakmile se to týká našeho transcendentálního vztahu s Pánem, pak se situace mění. Je-li nám dáno žít v úplné závislosti na Pánu, máme to největší štěstí, jakého lze dosáhnout. To, že se začínáme považovat za naprosto nezávislé jedince, je začátkem hmotné choroby. Krutá hmotná příroda ale nikomu nedovolí být nezávislý. Marným pokusům získat nezávislost na přísných zákonech přírody se říká hmotný rozvoj experimentálního poznání. Tato snaha o nezávislost na přírodních zákonech hýbe celým hmotným světem. Od Rāvaṇy, který chtěl postavit schodiště vedoucí přímo na nebeské planety, až po dnešní dobu, se lidé stále snaží překonat zákony přírody. Nyní se pokoušejí vstoupit na jiné planety za pomoci elektronických mechanických přístrojů. Ale nejvyšším cílem lidské civilizace je tvrdě pracovat pod vedením Pána a záviset zcela na Něm. Tím nejvyšším, čeho může dokonalá civilizace dosáhnout, je neúnavná práce doprovázená úplnou závislostí na Pánu. Pāṇḍuovci toho byli ideální ukázkou. Bezvýhradně záviseli na vůli Pána Śrī Kṛṣṇy, ale přitom nebyli Jeho zahálčivými příživníky. Jejich kvalifikace byly zcela jedinečné a prokazovalo se to jak v jejich charakteru, tak v jejich skutcích. Přesto však vždy vyhledávali milost Pána, protože věděli, že každá živá bytost je přirozeně závislá. Dokonalostí života tedy je být plně závislý na vůli Pána a nepředstírat nezávislost v hmotném světě. Ti, kteří usilují o nepravou nezávislost na Pánu, se nazývají anātha neboli nemající strážce, zatímco ti, kteří zcela závisí na Pánově vůli, se nazývají sanātha neboli ti, které někdo chrání. Musíme se proto snažit být sanātha, abychom byli vždy chráněni před nepříznivými podmínkami hmotného bytí. Oklamáni vlivem vnější hmotné přírody zapomínáme, že hmotné životní podmínky s sebou přinášejí nanejvýš nežádoucí zmatek. Bhagavad-gītā (7.19) nás proto upomíná, že po mnoha a mnoha zrozeních si štěstím obdařený jedinec může uvědomit, že Vāsudeva je vše a že nejlepším způsobem jak žít je zcela se Mu odevzdat. Tím se vyznačuje mahātmā.Všichni členové pāṇḍuovské rodiny byli mahātmové ve stavu hospodáře. Mahārāja Yudhiṣṭhira byl vůdcem těchto mahātmů a královna Kuntīdevī byla jejich matkou. Pokyny Bhagavad-gīty a všech Purāṇ, zvláště Bhāgavata Purāṇy, jsou tedy nevyhnutelně spojeny s historií pāṇḍuovských mahātmů. Odloučení od Pána pro ně znamenalo totéž, co pro rybu znamená odloučení od vody. Śrīmatī Kuntīdevī tedy představa tohoto odloučení udeřila jako blesk, a celou svou modlitbou se královna v podstatě jen pokouší přesvědčit Pána, aby s nimi zůstal. Všichni znepřátelení králové sice padli v bitvě na Kurukṣetře, ale zůstali po nich ještě synové a vnuci, a s nimi se Pāṇḍuovci museli také utkat. Nejen Pāṇḍuovci se ocitli v situaci, kdy se proti nim někteří postavili jako nepřátelé. Každý z nás má vždy nějakého nepřítele a nejlépe je pro nás žít tak, abychom zcela záviseli na Pánově vůli. Tím překonáme všechny nesnáze hmotného bytí.

Los Pāṇḍavas son de lo más afortunados, porque tuvieron la gran suerte de depender íntegramente de la misericordia del Señor. En el mundo material, depender de la misericordia de alguien constituye la mayor señal de mala fortuna; pero en el caso de nuestra relación trascendental con el Señor, es de lo más afortunado que podamos vivir dependiendo de Él por completo. La enfermedad material se debe al hecho de pensar en volverse independiente de todo. Pero la cruel naturaleza material no nos permite independizarnos. El falso intento de independizarnos de las estrictas leyes de la naturaleza se conoce como avance material del conocimiento experimental. El mundo material por entero está girando sobre la base de ese falso intento de independizarse de las leyes de la naturaleza. Comenzando con Rāvana —quien quería preparar una escalera directa a los planetas del cielo—, y llegando hasta la era actual, todos están tratando de superar las leyes de la naturaleza. Ahora están tratando de acercarse a distantes sistemas planetarios mediante el poder electrónico y mecánico. Pero la meta más alta de la civilización humana consiste en trabajar arduamente bajo la guía del Señor y volverse completamente dependiente de Él. El logro más alto de una civilización perfecta consiste en trabajar con valor, pero al mismo tiempo depender completamente del Señor. Los Pāṇḍavas eran los ejecutores ideales de ese nivel de civilización. Indudablemente, ellos dependían por completo de la buena voluntad del Señor Śrī Kṛṣṇa, más no eran ociosos parásitos del Señor. Todos ellos eran sumamente capacitados tanto por su carácter personal como por sus actividades físicas. Aun así, ellos siempre buscaban la misericordia del Señor, porque sabían que todos los seres vivientes son dependientes por su posición constitucional. La perfección de la vida consiste, por lo tanto, en volverse dependiente de la voluntad del Señor, en vez de independizarse falsamente en el mundo material. Aquellos que tratan de independizarse falsamente del Señor reciben el nombre de anātha, o sin ningún guardián, mientras que aquellos que dependen por completo de la voluntad del Señor reciben el nombre de sanātha, o aquellos que tienen a alguien que los protege. En consecuencia, debemos tratar de ser sanātha, de modo que siempre podamos estar protegidos de la desfavorable condición de la existencia material. Debido al poder engañador de la naturaleza material externa, nos olvidamos de que la condición material de la vida es la perplejidad más indeseable de todas. El Bhagavad-gītā (7.19) nos indica, por consiguiente, que, después de muchos y muchos nacimientos, una persona afortunada se vuelve consciente del hecho de que Vāsudeva, Kṛṣṇa, lo es todo, y de que la mejor manera de conducir la vida de uno consiste en entregarse a Él por completo. Ese es el signo de un mahātma. Todos los miembros de la familia Pāṇḍava eran mahātmas que vivían con sus familias. Mahārāja Yudhiṣṭhira era el cabeza de todos estos mahātmas, y la reina Kuntīdevī era la madre de todos ellos. Las lecciones del Bhagavad-gītā y de todos los Purāṇas, específicamente el Bhāgavata Purāṇa, están por ende conectadas inevitablemente con la historia de los mahātmas Pāṇḍava. Para ellos, separarse del Señor era tal como para un pez separarse del agua. Por lo tanto, Śrīmatī Kuntīdevī sentía dicha separación como el impacto de un rayo, y toda la oración de la reina tiene por objeto tratar de persuadir al Señor de que se quede con ellos. Después de la batalla de Kurukṣetra, aunque los reyes enemigos habían sido matados, sus hijos y nietos aún estaban presentes para tratar con los Pāṇḍavas. Los Pāṇḍavas no fueron los únicos a los que se les puso en medio de la enemistad, pues todos nosotros siempre estamos en una condición semejante, y la mejor manera de vivir consiste en volverse completamente dependiente de la voluntad del Señor y con ello superar todas las dificultades de la existencia material.