Nārada se usmíval, protože velmi dobře znal Vedavyāsu i důvody jeho nespokojenosti. Jak sám bude postupně vysvětlovat, Vedavyāsa byl nespokojený, protože opomenul dostatečně popsat vědu oddané služby. Nārada znal tento nedostatek a Vyāsův stav to potvrzoval.

Nārada zde Vyāsadevovi naznačuje příčinu jeho sklíčenosti. Jako potomek Parāśary, velice mocného mudrce, neměl Vyāsadeva vzhledem k příslušnosti k tak vznešenému rodu důvod být nešťastný. Velký syn velkého otce neměl ztotožňovat vlastní já s tělem nebo myslí. Obyčejný člověk s chabým poznáním ztotožňuje své vlastní já s tělem či myslí, ale Vyāsadeva tak činit neměl. Nikdo nemůže být přirozeně šťastný dokud nedosáhne seberealizace, která transcenduje hmotné tělo a mysl.

Vyāsadevova nespokojenost zajisté nebyla způsobena nedostatečným vzděláním. Vyāsadeva se jako student dokonale obeznámil s védským písemnictvím, čehož výsledkem bylo, že sepsal Mahābhāratu, která obsahuje dokonalé vysvětlení Ved.

Vedānta-sūtra nebo také Brahma-sūtra, kterou sepsal Śrī Vyāsadeva, je plným pochopením neosobního absolutního aspektu. Toto dílo je uznávané jako nejvýznamnější filozofická kniha na světě, jelikož podrobně rozebírá téma věčnosti naprosto vědeckým způsobem. O transcendentálních vědeckých schopnostech Vyāsadeva tedy opravdu nelze pochybovat. Proč byl tedy nešťastný?

Každý v hmotném světě je uchvácen myšlenkou, že jeho totožností je toto tělo nebo mysl. Z toho plyne, že veškeré poznání, se kterým se člověk v hmotném světě stýká, se vztahuje buď na tělo nebo na mysl. A to je kořen veškerých strastí. Ne vždy si to uvědomujeme, přestože můžeme být vysoce vzdělaní co se týče materialistického poznání. Proto je dobré vyhledat osobnost jako je Nārada, a najít příčinu veškeré nespokojenosti. Proč je nutné obrátit se na Nāradu je vysvětleno následovně.

Člověk, který je stoprocentně pohroužen ve službě Pánu, je symbolem všeho poznání. Takový oddaný Pána, dokonalý ve své oddané službě, je přímo podporován dokonalými schopnostmi Osobnosti Božství. Osm dokonalostí mystické síly (aṣṭa-siddhi) lze proto považovat za pouhý zlomek jeho božských kvalit. Oddaný jako Nārada je schopen prostřednictvím duchovní dokonalosti, po které všichni ostatní prahnou, vykonávat zázračné věci. Śrīla Nārada je stoprocentně dokonalá živá bytost, i když samozřejmě není na stejné úrovni jako Osobnost Božství.

Transcendentální realizace, zbožné skutky, uctívání Božstev, dobročinnost, milosrdenství, nenásilí a studium písem s přísným závazkem sebekázně — to vše je vždy prospěšné.

Ve své podstatě je věčný vztah mezi individuální duší a Nejvyšší Duší, Osobností Božství, vztahem věčného služebníka k věčnému pánu. Pán se Sám expanduje jako živé bytosti, aby od nich přijímal láskyplnou službu, která jediná může uspokojit Pána i živé bytosti. Velký učenec Vyāsadeva sepsal mnohá rozšíření védských písem, konče filozofií Vedānty, ale žádné z nich není přímou oslavou Osobnosti Božství. Suché filozofické spekulování, i to, které se týká transcendentálního poznání Absolutna, postrádá veškerou přitažlivost, pokud se přímo nepojí s oslavováním Pána. Osobnost Božství je nejvyšší úrovní transcendentální realizace. Realizovat Absolutního jako neosobní Brahman či lokalizovanou Nadduši, Paramātmu, nepřináší tolik transcendentální blaženosti, jako nejvyšší osobní realizace Jeho slávy.

Vyāsadeva je autorem Vedānta-darśanu, avšak přesto se cítí nespokojen. Co potom říci o těch, kteří poslouchají či čtou Vedāntu s výkladem někoho jiného, než jejího autora Vyāsadeva. Jakou blaženost mohou cítit oni? Zde vychází najevo nutnost toho, aby Vedānta-sūtru vysvětlil samotný autor v podobě Śrīmad-Bhāgavatamu.

Śrī Nārada zde bezprostředně stanovuje diagnózu: Příčinou Vyāsadevovy nespokojenosti je to, že se ve svých Purāṇách vědomě vyhnul oslavování Pána. Samozřejmě, že se o slávách Pána (Śrī Kṛṣṇy) musel také zmínit, ale nevěnoval se jim tolik, jako popisu náboženství, hospodářského rozvoje, smyslového požitku a spásy. Tyto čtyři principy jsou přitom na mnohem nižší úrovni, nežli oddaná služba Pánu. Jako autorizovaný učenec si byl Vyāsadeva tohoto velikého rozdílu přirozeně také vědom. Přesto však namísto toho, aby dal přednost lepší činnosti, kterou je oddaná služba Pánu, více či méně nezodpovědně promarnil svůj drahocenný čas, a proto byl také nespokojený. Z toho jasně plyne, že nikdo nemůže být opravdu spokojen, není-li zaměstnán v oddané službě Pánu. Bhagavad-gītā tuto skutečnost jasně potvrzuje.

Poté, co člověk dosáhl spasení, které je posledním ze čtyř principů počínajících náboženstvím atd., začne vykonávat čistou oddanou službu. Tomuto stádiu života se říká stav seberealizace, brahma-bhūta. Teprve po dosažení tohoto stádia brahma-bhūta je člověk spokojený. Spokojenost je však jen začátek transcendentální blaženosti. Je třeba pokračovat dále ke stádiu neutrality a rovnováhy v relativním světě. A po překonání stádia vyrovnanosti se světem se člověk ustálí v transcendentální láskyplné službě Pánu. To jsou pokyny Osobnosti Božství z Bhagavad-gīty. Z toho tedy plyne ponaučení, že chce-li Vyāsadeva zachovat úroveň stádia brahma-bhūta a zároveň prohloubit transcendentální realizace, Nārada mu doporučuje s nadšením znovu a znovu popisovat cestu oddané služby. To ho vyléčí z jeho sklíčenosti.

Vrány a labutě si k sobě nesedají, protože mají odlišné mentální postoje. Ploduchtivé a vášnivé lidi lze přirovnat k vránám, zatímco dokonalé světce lze přirovnat k labutím. Vrány se většinou vyžívají na smetištích a podobně vášniví ploduchtiví lidé se vyžívají ve vínu, v ženách a na místech, kde se holduje hrubým smyslovým požitkům. Labutě neprodlévají na místech, kde se slétávají vrány na svých schůzích a konferencích. Nenacházejí tam žádné potěšení. Labutě dávají přednost krásnému a čistému prostředí s průzračnými jezírky, kde rostou lotosy různých barev a odstínů přirozené krásy. V tom spočívá rozdíl mezi těmito dvěma druhy ptáků.

Příroda dala všem životním druhům jejich osobité mentální rysy a nelze je řadit do stejné kategorie nebo na stejnou úroveň.

Obdobně je tomu v literatuře — existují různé druhy literatury pro různé typy lidí s různými mentalitami. Většina publikací na trhu, o které jeví zájem člověk s charakteristickými rysy vrány, je naplněna odpadky z různých smyslných námětů. Jedná se obvykle o světské řeči, které se týkají hrubého těla a jemné mysli, a jejich témata jsou vyjádřena ozdobným jazykem, plným světských podobenství a metaforických obrazů. To však nic nemění na skutečnosti, že neoslavují Pána. Taková poezie a próza jakéhokoliv žánru se pokládá za ozdobu mrtvého těla. Duchovně pokročilí lidé, kteří se přirovnávají k labutím, nenacházejí potěšení v mrtvé literatuře, která dává potěšení lidem duchovně mrtvým. Tato literatura v kvalitě vášně a nevědomosti je dnes všude k dostání pod nesčetnými tituly, ale stěží pomůže člověku splnit jeho duchovní touhu. Proto se také labuti podobný duchovně zralý člověk o tuto literaturu nezajímá. Lidé, kteří jsou pokročilí v duchovním životě, se nazývají mānasové, neboť se pevně drží dobrovolné transcendentální služby Pánu na duchovní úrovni. Plodonosné činnosti pro hrubé uspokojování tělesných smyslů nebo jemná spekulace hmotné egoistické mysli u nich tedy nepřicházejí v úvahu.

Spisovatelé sociálního zaměření, vědci, světští básníci, teoretičtí filozofové a politici, kteří jsou v zajetí myšlenek na hmotný rozvoj smyslového požitku, jsou loutkami hmotné energie. Vyžívají se na smetištích odpadkových námětů. Podle Śrīdhara Svāmīho je to jen potěšení lovců prostitutek.

Zato literaturu, která popisuje slávu Pána, vychutnávají paramahaṁsové, kteří pochopili esenci lidských činností.

Vybrat to nejlepší i z toho nejhoršího je jednou ze schopností velkých myslitelů. Říká se, že inteligentní člověk musí umět vybrat nektar z jedu, přijmout zlato i z nečistého místa, vzít si dobrou a kvalifikovanou manželku i z neznámé rodiny a přijmout dobrou radu i od učitele, který pochází z prostředí nedotknutelných. To je několik etických zásad, které platí pro všechny za všech okolností. Světci jsou však vysoko nad úrovní obyčejných lidí. Jsou nepřetržitě zaměstnáni oslavováním Svrchovaného Pána, neboť šířením svatého jména a slávy Pána se znečistěné ovzduší světa změní, a vlivem transcendentálních písem jako je Śrīmad-Bhāgavatam se lidé ve svém počínání jistě umoudří. V době, kdy píšeme komentář k této sloce Śrīmad-Bhāgavatamu, je Indie v krizové situaci, neboť vojenské jednotky sousedící Číny právě napadly naše hranice. Nemáme prakticky nic společného s politickými otázkami, ale chtěli bychom pouze konstatovat, že Čína a Indie existují jako státy již dlouho a po staletí mezi nimi vládl pokoj a mír. Důvodem je to, že v dřívějších dobách se žilo v atmosféře vědomí Boha a každý národ na této planetě byl bohabojný. Lidé měli čistá srdce a žili jednoduchým způsobem bez politiky a diplomacie. Čína ani Indie nemají důvod přít se o území, které je beztoho téměř neobyvatelné, a jistě už nemají důvod kvůli tomu válčit. Vliv věku sváru, Kali, je však takový, jak jsme se již zmínili, že sebemenší neshoda vede bezprostředně ke srážkám. To není otázkou předmětu sporu — způsobuje to znečištěné ovzduší tohoto věku, kdy jistá vrstva lidí vede systematickou propagandu s cílem zastavit oslavování jména a slávy Svrchovaného Pána. Proto je velice naléhavé šířit poselství Śrīmad-Bhāgavatamu po celém světě. Je povinností každého zodpovědného Inda, aby hlásal transcendentální poselství Śrīmad-Bhāgavatamu do světa, čímž vykoná svrchované dobro a zároveň napomůže dosažení toužebně očekávaného míru na světě. Celý svět je nyní plný hádek a sporů, protože Indie nedokázala splnit svoji povinnost a zanedbávala tuto zodpovědnou práci. Jsme přesvědčeni, že přijmou-li pouze přední činitelé světa transcendentální poselství Śrīmad-Bhāgavatamu, v jejich srdcích to vyvolá změnu, a obyčejní lidé je budou přirozeně následovat. Masy lidí se nechávají snadno ovlivnit moderními politiky a vůdci. Jakmile se změní alespoň srdce politiků, jistě se radikálně změní celé ovzduší světa. Jsme si vědomi toho, že náš upřímný pokus předat tuto velikou literaturu, která obsahuje transcendentální poselství pro oživení vědomí Boha u celého lidstva a pro zduchovnění světového ovzduší, naráží na potíže. Jelikož vše předkládáme v cizím jazyku, bezpochyby se dopustíme mnoha chyb a literárních nepřesností i přes naši upřímnou snahu podat vše patřičným způsobem. Jsme však přesvědčeni, že přes veškeré nesrovnalosti tohoto druhu bude vzata v úvahu závažnost námětu a že vůdčí představitelé společnosti toto dílo přesto přijmou, jelikož se jedná o upřímný pokus oslavovat všemohoucího Boha. Když hoří dům, běží jeho obyvatelé ihned pro sousedy, aby jim pomohli požár uhasit. Nesejde na tom, zda jsou sousedé cizinci a mluví jinou řečí. V tísni pochopí každý naléhavost situace, a přes to, že si nerozumějí, udělají lidé vše pro uhašení požáru, i když nemluví stejným jazykem. Stejný duch spolupráce je zapotřebí při šíření transcendentálního poselství Śrīmad-Bhāgavatamu ve znečištěném ovzduší dnešního světa. Vždyť se jedná o odbornou vědu duchovních hodnot a nás tedy zajímají praktické metody a nikoliv jazyk. Jestliže lidé pochopí návody této velké literatury, bude to velký úspěch.

Když po celém světě převládá mezi lidem sklon k materialistickým činnostem, pak se nelze divit, že se jednotlivci i národy vzájemně napadají na základě sebemenší provokace. To je v tomto věku Kali pravidlem. Celé ovzduší je znečištěné korupcí všeho druhu a každý to dobře ví. Existuje tolik nežádoucích publikací, které propagují materialismus a smyslový požitek. V mnoha zemích již existují státem pověřené komise pro cenzuru nemravné literatury. To znamená, že vláda ani zodpovědné hlavy států si vlastně takové publikace nepřejí, ale přesto jsou na trhu, protože je lidé chtějí pro svůj smyslový požitek. Lidé rádi čtou, což je pro člověka naprosto přirozené. Je-li však jejich mysl znečištěná, pak jeví zájem o literaturu se smyslným námětem. Transcendentální literatura jako Śrīmad-Bhāgavatam za těchto okolností především sníží aktivitu zkažené mysli lidí, ale zároveň také poskytne možnost ukojit touhu po zajímavém čtení. Zpočátku se možná nebude moc líbit, protože když člověk trpí žloutenkou, zdráhá se vzít si kandovaný cukr, ale je třeba vědět, že právě kandovaný cukr může žloutenku vyléčit. Proto také doporučujeme systematicky propagovat čtení Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu, které působí jako kandovaný cukr na žloutenkový stav smyslového požitkářství. Jakmile se lidem zalíbí tento druh literatury, automaticky to bude znamenat konec pro jinou literaturu, ve které se dnes lidem podává jed.

Proto jsme přesvědčeni, že každý člen lidské společnosti Śrīmad-Bhāgavatam uvítá, přestože jeho současné vydání může mít mnoho nedostatků. Śrīmad-Bhāgavatam doporučuje také Śrī Nārada, který se v této kapitole velice milostivě zjevil.

Podle předcházejících výroků je zavrženíhodná nejen všední literatura, která neoslavuje Pána, ale i védská písma a spekulace o neosobním Brahmanu, které nepojednávají o oddané službě. Je-li z tohoto důvodu zavržena spekulace o neosobním Brahmanu, lze si snadno představit, jaký význam má obyčejná plodonosná práce, jestliže není zaměřena na dosažení cíle oddané služby. Spekulativní poznání a plodonosné činnosti nevedou k dokonalosti. Plodonosná práce, kterou se zabývá téměř každý, je nepřetržitým zdrojem strastí od začátku až do konce. Skutečně plodná může být práce jedině tehdy, když napomáhá oddané službě Pánu. Rovněž Bhagavad-gītā potvrzuje, že výsledky plodonosné práce lze buď obětovat Pánu, a nebo že vedou k hmotnému otroctví. Pán, Osobnost Božství, je jediným oprávněným uživatelem plodů veškeré práce. Jakmile tyto plody užívají živé bytosti pro uspokojení svých smyslů, stanou se bezprostředním zdrojem nesnází.

Obyčejní lidé se přirozeně zajímají o literaturu. Chtějí slyšet a číst od autorit o věcech, které jsou pro ně neznámé, ale jejich touhu zneužívá neblahá literatura plná témat pro uspokojení hmotných smyslů. Tato literatura obsahuje světské básně a filozofické spekulace více či méně ovlivněné māyou, které končí uspokojením smyslů. Přestože jsou tyto spisy v pravém slova smyslu bezcenné, jsou různě ozdobené, aby přitáhly pozornost méně inteligentních čtenářů. Takto svedené živé bytosti se čím dál tím více zaplétají do hmotného otroctví a ztrácejí naději na vysvobození na tisíce a tisíce generací dopředu. Śrī Nārada Ṛṣi je tím nejlepším z vaiṣṇavů, a proto projevuje soucit s nešťastnými oběťmi této bezcenné literatury a nabádá Śrī Vyāsadeva, aby napsal transcendentální literaturu, která bude nejen poutavá, ale navíc také umožní lidem dosáhnout osvobození od veškerého otroctví. Śrīla Vyāsadeva či jeho zástupci jsou k tomu povolaní, neboť jejich vzdělání jim umožňuje, aby vše viděli ve skutečné perspektivě. Śrīla Vyāsadeva a jeho zástupci mají díky duchovní osvícenosti dokonale čisté uvažování. Díky oddané službě jsou pevní ve svých slibech a jsou odhodlaní osvobodit pokleslé duše, které hnijí v hmotných činnostech. Pokleslé duše chtějí každý den slyšet čerstvé zprávy, a transcendentalisté jako Vyāsadeva nebo Nārada jsou připraveni dát všem neomezené množství novinek z duchovního světa. Bhagavad-gītā praví, že hmotný svět je pouhou částí celého stvoření a tato Země je jen nepatrným zlomkem celého hmotného světa.

Na celém světě existují statisíce spisovatelů, kteří sepsali milióny knih dávajících lidem dostatek informací na mnoho století dopředu. Žádný z nich však bohužel nepřinesl na Zem mír a spokojenost vzhledem k duchovní prázdnotě v jejich knihách. Proto se trpícímu lidstvu doporučuje védská literatura, především Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam. Tato díla mohou přinést toužebně očekávané vysvobození z útrap materialistické civilizace, která lidem ujídá životní energii. Bhagavad-gītā je poselství Samotného Pána, které Vyāsadeva zaznamenal, a Śrīmad-Bhāgavatam je transcendentální vyprávění o skutcích téhož Pána, Śrī Kṛṣṇy—vyprávění, které jediné uspokojí živé bytosti prahnoucí po věčném míru a osvobození od strastí a utrpení. Śrīmad-Bhāgavatam je tedy určen pro všechny živé bytosti v celém vesmíru, které jeho prostřednictvím mohou být osvobozeny z hmotného otroctví. Tato transcendentální vyprávění o zábavách Pána mohou podat pouze osvobozené duše jako je Vyāsadeva a jeho praví představitelé, kteří jsou všichni stoprocentně pohrouženi v transcendentální láskyplné službě Pánu. Pouze těmto oddaným se zábavy Pána vybaví automaticky v celé jejich transcendentální podstatě, jelikož jsou zaměstnáni v oddané službě. Nikdo jiný nemůže znát nebo popsat Pánovy skutky, ani když o nich bude po mnoho let spekulovat. Údaje, které obsahuje Bhāgavatam, jsou tak přesné, že vše, co bylo před pěti tisíci lety v tomto velikém díle předpovězeno, se dnes přesně vyplňuje. To znamená, že autor byl schopen vidět minulost, přítomnost i budoucnost. Osvobozené duše jako Vyāsadeva jsou nejen dokonalí proroci a mudrci, ale jejich dokonalost se vztahuje i na jejich schopnost poslouchat, myslet, cítit a na veškeré jiné smyslové činnosti. Osvobozená duše má dokonalé smysly. Pouze s těmito dokonalými smysly lze sloužit majiteli smyslů, Hṛṣīkeśovi, Śrī Kṛṣṇovi, Osobnosti Božství. Śrīmad-Bhāgavatam je tedy dokonalý popis naprosto dokonalé Osobnosti Božství, sepsaný naprosto dokonalým autorem, Śrīlou Vyāsadevem, sestavitelem Ved.

Śrī Vyāsadeva je redaktor všech částí védského písemnictví a popsal transcendentální realizaci rozličnými způsoby — prostřednictvím plodonosných činů, spekulativního poznání, mystické síly a konečně oddané služby. Mimoto v různých Purāṇách doporučil uctívat celou řadu polobohů různých podob a jmen. Výsledkem je, že lidé jsou v rozpacích a nevědí, jak soustředit mysl na službu Pánu; neustále zmateně hledají skutečnou cestu seberealizace. Śrīla Nāradadeva poukazuje právě na tento nedostatek védských textů, které Vyāsadeva sestavil, a klade důraz na to, že vše se má popisovat ve vztahu k Svrchovanému Pánu a k nikomu jinému. Mimo Pána vlastně nic neexistuje. Pán se projevuje v různých expanzích. Je kořenem celého stromu. Je žaludkem celého těla. Správný postup při zalévání stromu je zalévat kořen, a nasycením žaludku získají sílu všechny ostatní části těla. Śrīla Vyāsadeva tedy neměl sepisovat jiné Purāṇy než Bhāgavata Purāṇu, neboť sebemenší odchylka od výše zmíněného principu může způsobit zmatek na cestě k seberealizaci. Může-li nepatrná odchylka způsobit zmatek, pak co teprve záměrné rozebírání pojmů, které jsou od Absolutní Pravdy, Osobnosti Božství, oddělené. Nejzávadnějším důsledkem uctívání polobohů je vznik panteistické představy, která vede ke katastrofálním koncům — objevuje se mnoho náboženských sekt, které jsou překážkou rozvoje zásad Bhāgavatamu, který jediný může poskytnout správné vedení na cestě k seberealizaci, ve věčném vztahu k Osobnosti Božství prostřednictvím oddané služby a transcendentální lásky. Příklad lodě hnané bouřlivým větrem je velice příhodný. Rozvrácená mysl panteisty nemůže v žádném případě dosáhnout dokonalé seberealizace, neboť je stále narušovaná výběrem z mnoha možností.

Śrīla Nārada zde odsuzuje, že Vyāsadeva ve védských písmech popsal jen usměrňované vykonávání plodonosných činností, což najdeme v Mahābhāratě a dalších textech. Lidské bytosti se život za životem stýkají s hmotou již po velice dlouhou dobu a přirozeně si navykly snažit se panovat hmotné přírodě. Nechápou zodpovědnost lidského života. Tato lidská životní podoba je příležitostí vymanit se ze spárů iluzorní hmoty. Vedy jsou určeny pro návrat k Bohu, návrat domů. Kolovat v cyklu převtělování mezi různými životními druhy, kterých je celkem 8 400 000, je vězeňským životem zavržených podmíněných duší. Lidská životní podoba je možností vysvobodit se z tohoto vězení, a proto jediným zaměstnáním určeným pro lidskou bytost je navázat znovu svůj ztracený vztah k Bohu. Člověku by se v žádném případě nemělo doporučovat, aby plánoval, jak dosáhnout smyslového požitku ve jménu náboženského počínání. Výsledkem takového zneužití lidské energie je naprosto scestná civilizace. Śrīla Vyāsadeva je autoritou védských výkladů v Mahābhāratě atd. a jeho nabádání k tomu či onomu druhu smyslového požitku představuje velikou překážku pro duchovní pokrok, neboť většina lidí se z tohoto důvodu nebude chtít zříci hmotných činností, které je drží v hmotném otroctví. V jistém stádiu vývoje lidské civilizace, kdy se tyto hmotné činnosti ve jménu náboženství (jako obětování zvířat ve jménu yajñi) nadmíru rozrostly, se Pán Sám inkarnoval jako Buddha, a aby zastavil oběti zvířat ve jménu náboženství, zpochybnil autoritu Ved. To již Nārada předvídal, a proto takovou literaturu odsoudil. Dodnes ještě lidé, kteří jedí maso, obětují zvířata před určitým bohem nebo bohyní ve jménu náboženství, protože v některých védských textech se takové usměrněné obětování doporučuje. Taková doporučení je mají odradit od jedení masa, ale účel těchto náboženských obřadů postupem času upadl v zapomenutí a začala přibývat jatka. Důvodem je to, že pošetilí materialističtí lidé si nedají říci a nechtějí poslouchat osoby skutečně povolané vysvětlit účel védských obřadů.

Ve Vedách je velmi jasně řečeno, že dokonalosti života nelze docílit namáhavou prací, hromaděním majetku ani přírůstkem obyvatelstva. Lze jí dosáhnout jedině odříkáním. Materialisté však nechtějí takové příkazy slyšet. Podle nich je takzvaný řád odříkání určený pouze pro ty, kteří nejsou schopni vydělávat na živobytí, protože jsou buď mrzáci nebo se jim nepodařilo dosáhnout blahobytu v rodinném životě.

V dějinných knihách jako je Mahābhārata samozřejmě najdeme vedle hmotných popisů i transcendentální témata. V Mahābhāratě najdeme Bhagavad-gītu. Celá Mahābhārata je sestavena tak, že vrcholí v konečných pokynech Bhagavad-gīty, že člověk se má zříci všech ostatních činností a zaměstnat se výhradně naprostým odevzdáním se lotosovým nohám Pána Śrī Kṛṣṇy. Lidé tíhnoucí k materialismu však hledají na stránkách Mahābhāraty spíše popisy politických, hospodářských a lidumilných činností, než aby viděli hlavní sdělení tohoto díla, které obsahuje Bhagavad-gītā. Nārada přímo odsoudil tento Vyāsadevův kompromisní přístup a doporučil Vyāsovi jasně vyhlásit, že nejdůležitějším posláním lidského života je realizovat svůj věčný vztah k Pánu a bezodkladně se Mu odevzdat.

Pacient, který trpí určitou nemocí, má většinou sklony jíst věci, které jsou mu zakázány. Zkušený lékař však nedělá se svým pacientem žádné kompromisy, a nedovoluje mu ani trochu se najíst jídla, které vůbec jíst nemá. V Bhagavad-gītě se také říká, že člověka upoutaného k plodonosným činnostem není třeba od jeho zaměstnání odrazovat, neboť takový člověk se postupně může dostat na úroveň seberealizace. To se týká lidí se sklonem k suchému empirickému filozofování bez duchovní realizace, avšak na toho, kdo je zaměstnán v oddané službě, se již tyto rady nevztahují.

Teologická věda je složitou záležitostí, zvláště když se zaměřuje na transcendentální podstatu Boha. Není přístupná těm, kteří jsou příliš připoutáni ke hmotným činnostem. Přístup ke studiu této velké vědy mají pouze ti nejvzdělanější, kteří svou materialistickou činnost pěstováním duchovního poznání značně omezili. V Bhagavad-gītě se jasně říká, že mezi stovkami a tisíci lidí si pouze jeden zasluhuje dosáhnout transcendentální realizace. A z mnoha tisíc takto transcendentálně realizovaných dojde jen několik k pochopení teologické vědy, která se specificky zabývá Bohem jako osobou. Nārada proto Śrī Vyāsadevovi doporučuje, aby tuto vědu o Bohu popsal přímo prostřednictvím vyprávění o Jeho transcendentálních skutcích. Vyāsadeva sám je v této vědě velkým odborníkem a není připoután ke hmotnému požitku. Je tedy tou správnou osobou, která je schopna tuto vědu náležitě vysvětlit, a Śukadeva Gosvāmī, syn Vyāsadeva, je tou správnou osobou pro její přijetí.

Śrīmad-Bhāgavatam je nejvyšší teologická věda, a proto na člověka může působit jako lék. Obsahuje transcendentální činnosti Pána, a tudíž není rozdíl mezi Bhāgavatamem a Pánem Osobně. Bhāgavatam je skutečná literární inkarnace Pána. Nezasvěcení lidé tedy mají možnost slyšet vyprávění o činnostech Pána, a tak se mohou s Pánem přímo stýkat a postupně se očistit od hmotných nemocí. Zkušený oddaný také může odhalovat stále nové metody jak v různé době a podmínkách obrátit srdce neoddaných znovu k Bohu. Oddaná služba je dynamická činnost, a zkušený oddaný může najít patřičnou metodu, jak vštípit oddanou službu do otupělých mozků materialistických lidí. Takováto transcendentální činnost oddaných ve službě Pánu může v pošetilé společnosti materialistů nastolit nový životní řád. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu a Jeho blízcí následovníci v tomto směru projevili velkou vynalézavost. Následováním těchto metod lze materialisty tohoto věku svárů dovést k uspořádanému mírumilovnému životu a transcendentální realizaci.

Co se týče předepsaných povinností pro celé lidstvo, je jich nekonečné množství. Každý člověk má povinnosti nejen vůči svým rodičům, rodinným příslušníkům, společnosti, národu, lidstvu, jiným živým bytostem, polobohům atd., ale i vůči významným myslitelům, básníkům, vědcům atd. Písma udávají, že člověk se může všem těmto povinnostem vyhnout a odevzdat se službě Pánu. Jakmile to učiní a úspěšně vykonává oddanou službu Pánu, pak je vše v nejlepším pořádku. Stává se však také, že někdo se odevzdá službě Pánu s dočasným sentimentem a za určitou dobu z různých důvodů vlivem nežádoucí společnosti z cesty služby poklesne. Mnoho příkladů v dějinách to dokládá. Bharata Mahārāja se musel narodit jako jelen, protože měl k němu velice důvěrné pouto. Myslel na tohoto jelena v okamžiku své smrti. V příštím životě se tedy stal jelenem, i když si mohl pamatovat svůj minulý život. Podobně Citraketu též poklesl, protože se dopustil přestupku u nohou Śivy. Navzdory tomuto všemu je zde kladen důraz na nutnost odevzdat se lotosovým nohám Pána, přestože existuje možnost poklesnutí, neboť i když člověk odpadne od předepsaných povinností oddané služby, nikdy na lotosové nohy Pána nezapomene. Jakmile je někdo jednou zaměstnán v oddané službě Pánu, bude v této službě pokračovat za všech okolností. V Bhagavad-gītě je řečeno, že i malé množství oddané služby může člověka zachránit z té nejnebezpečnější situace. Takových příkladů je v dějinách také mnoho. Ajāmila je jeden z nich. Ajāmila byl na začátku života oddaným, ale v mládí poklesl. Přesto ho Pán nakonec zachránil.

Všichni se snaží různými způsoby získat co nejvíce smyslových požitků. Někteří lidé jsou zaměstnáni v obchodování, průmyslu, v hospodářském rozvoji, politickém boji atd. Jiní se zase zaměstnávají plodonosnými činnostmi, aby dosáhli štěstí v příštím životě na vyšších planetách. Obyvatelé Měsíce mají možnost pít soma-rasu, a tak získat větší smyslový požitek. Na Pitṛloku se člověk může dostat za dobročinné skutky. Existuje tedy velké množství příležitostí pro smyslový požitek — buď v tomto životě nebo v životě po smrti. Někteří se snaží dosáhnout Měsíce či jiných planet mechanickými prostředky. Velice je vábí myšlenka dosáhnout těchto planet bez vykonávání dobročinnosti a zbožných skutků. To však není možné. Zákon Nejvyššího je takový, že různá místa jsou určená pro různé kategorie živých bytostí s ohledem na činnosti, které vykonaly. Pouze zásluhou dobré práce, jak je předepsaná v písmech, se člověk může narodit v dobré rodině, obdržet bohatství, dobré vzdělání a krásné tělesné rysy. I v tomto životě vidíme, jak dobrá práce umožňuje získat dobré vzdělání či vydělat peníze. Podobně v příštím životě dostáváme tyto žádoucí věci pouze na základě našich dobrých skutků. Jinak by se nestávalo, že dvě osoby narozené ve stejnou dobu na stejném místě se v průběhu života dostanou do zcela odlišných podmínek. Všechna tato hmotná postavení jsou však dočasná. Být na nejvyšší Brahmaloce nebo na nejnižší Pātāle jsou postavení, která se podle našeho počínání mohou také změnit. Ten, kdo má filozofický nadhled, se nesmí nechat tak proměnlivými situacemi svést. Měl by se snažit dosáhnout trvalého života blaženosti a poznání, při kterém nebude nucen vrátit se zpět na tu či onu planetu v tomto neblahém hmotném světě. Utrpení a smíšené štěstí jsou dva aspekty hmotného života, které přicházejí jak na Brahmaloce, tak i na ostatních lokách. Přicházejí v životě polobohů i v životě psů a prasat. Utrpení a smíšené štěstí všech živých bytostí jsou jen různých stupňů a kvalit, ale nikdo není osvobozen od utrpení, které s sebou přináší narození, smrt, stáří a nemoc. A každý má také své předurčené množství štěstí. Nikomu není dáno těchto věcí více či méně pouze na základě jeho osobní snahy. A i když jich dosáhne, může je vzápětí ztratit. Neměli bychom tedy s těmito prchavými záležitostmi marnit čas; měli bychom se snažit pouze o návrat k Bohu. To by mělo být životním posláním všech.

Oddaný Pána se automaticky přestane zajímat o půvab hmotné existence, protože je rasa-graha neboli ten, kdo okusil sladkost lotosových nohou Pána Kṛṣṇy. Existuje bezesporu mnoho případů, kdy oddaný Pána poklesl ovlivněn nevhodnou společností, jako ploduchtiví pracovníci, kteří jsou stále vystaveni riziku poklesnutí. Ale i když oddaný poklesne, nelze ho nikdy srovnávat s pokleslým karmīm. Karmī trpí následky svého ploduchtivého počínání, zato oddaný je potrestán vůlí Pána, což směřuje k jeho nápravě. Utrpení sirotka a utrpení oblíbeného dítěte krále není rovnocenné. Sirotek je skutečně ubohý, neboť nemá nikoho, kdo by se o něj staral. Milovaný syn bohatého člověka je však stále pod bdělým dohledem svého movitého otce, i když se zdá, že je ve stejné situaci jako sirotek. Oddaný Pána někdy ovlivněn špatnou společností napodobuje ploduchtivé pracovníky. Ploduchtiví pracovníci chtějí vládnout hmotnému světu. A začínající oddaný také někdy pošetile touží po tom, aby výměnou za oddanou službu obdržel nějakou hmotnou moc. Takové pošetilé oddané Pán Samotný někdy přivede do nesnáze a jako projev Své zvláštní přízně jim odebere veškeré hmotné vybavení. Zmatený oddaný se tak octne v situaci, kdy na něj všichni přátelé a příbuzní zanevřou, a on tak má milostí Pána možnost znovu přijít k rozumu a se správným přístupem vykonávat svou oddanou službu.

V Bhagavad-gītě je také řečeno, že těmto pokleslým oddaným je umožněno narodit se v rodinách vysoce kvalifikovaných brāhmaṇů nebo zámožných kupců. Oddaný, kterého potká tento osud, však není obdařen takovým štěstím jako ten, který je Pánem potrestán a uvržen do zdánlivě beznadějné situace. Oddaný, který se vůlí Pána stane takřka bezmocný, je ve výhodnějším postavení nežli ti, kteří se narodili v dobrých rodinách. Pokleslí oddaní, kteří se narodí v dobré rodině, mohou zapomenout na lotosové nohy Pána, ale oddaný, který je postavený před bezvýchodnou situaci, je na tom mnohem lépe, protože když pozná, že je v bezvýchodné situaci, velice rychle se vrátí k lotosovým nohám Pána.

Čistá oddaná služba je tak duchovně lahodná, že oddaný automaticky ztratí zájem o hmotný požitek. To je známkou dokonalosti v progresivní oddané službě. Čistý oddaný nepřetržitě vzpomíná na lotosové nohy Pána Śrī Kṛṣṇy a ani na chvíli na Něho nezapomene, ani výměnou za bohatství tří světů.

Pro čistého oddaného je pojem Mukundy, Śrī Kṛṣṇy, jak osobní, tak neosobní. Neosobní vesmír je také Mukunda, neboť je emanací energie Mukundy. Například strom je úplný celek, zatímco listy a větve jsou nedílnými součástmi, které emanují ze stromu. Listy a větve jsou rovněž stromem, avšak strom sám o sobě není větvemi ani listím. Védský výrok, že celé vesmírné stvoření není nic než Brahman, znamená, že jelikož vše emanuje z Nejvyššího Brahmanu, nic není mimo Něj. Nedílné součásti jako paže a nohy se nazývají tělo, ale tělo jako celek není rukama či nohama. Pán je transcendentální podobou věčnosti, poznání a krásy. Stvoření energie Pána se proto zdá být také částečným způsobem věčné, plné poznání a krásy. Podmíněné duše pod vlivem vnější energie zvané māyā jsou proto chyceny do sítí hmotné přírody, kterou považují za vše, neboť nemají žádné poznatky o Pánovi, Jenž je prvotní příčinou. Neuvědomují si také skutečnost, že jsou-li části těla odděleny od tělesného celku, už to nejsou tytéž paže či nohy jako když byly s tělem spojené. Bezbožná civilizace, která přerušila spojení s transcendentální láskyplnou službou Nejvyšší Osobnosti Božství, je jako oddělené ruce a nohy. Tyto nedílné části těla mohou vypadat jako paže a nohy, ale nemají žádnou účinnost. Oddaný Pána, Śrīla Vyāsadeva, toto velmi dobře ví. Śrīla Nārada mu dále doporučuje, aby tuto myšlenku rozvinul, a dal tak podmíněným duším příležitost uvědomit si, že Svrchovaný Pán je prvotní příčina.

Vedy říkají, že Pán je přirozeně plně mocný, což znamená, že Jeho svrchované energie jsou vždy úplné a totožné s Ním. Duchovní i hmotná nebesa a vše, co k nim přísluší, jsou emanace vnitřních a vnějších energií Pána. Vnější energie je v porovnání nižší, zatímco vnitřní síla je vyšší. Vyšší energie je živá síla, a proto je dokonale totožná, ale vnější, netečná energie je totožná pouze do určité míry. Ani jedna energie se však nevyrovná Pánu a ani není větší nežli Pán. Všechny energie tvoří Pán a jsou nepřetržitě pod Jeho vládou, stejně jako elektrickou energii, jakkoliv silnou, má nepřetržitě pod kontrolou příslušný technik.

Člověk a všechny ostatní živé bytosti jsou stvořeni Jeho vnitřními silami. V tomto smyslu je živá bytost rovněž totožná s Pánem. Nikdy však nemůže být na stejné úrovni nebo dokonce výše než Osobnost Božství. Pán i živé bytosti jsou individuální osoby. S pomocí hmotných energií živé bytosti rovněž tvoří různé věci, žádné jejich stvoření se však nevyrovná a nepředčí stvoření Pána. Člověk je schopen vyrobit malou družici a vypustit tuto hračku do vesmíru, ale nikdy nebude schopen stvořit planetu jako je Země nebo Měsíc a nechat je vznášet ve vzduchu tak, jak to dělá Pán. Lidé s chabým poznáním prohlašují, že jsou na stejné úrovni jako Pán. To však není možné, protože Pánovi se nikdo nevyrovná. Lidská bytost může poté, co dosáhla úplné dokonalosti, obdržet velké procento vlastností Pána (až po sedmdesát osm procent); nikdy však Pána nepředčí a ani se Mu nevyrovná. Pouze v chorobném stavu se pošetilá bytost prohlašuje za Pána, a tak je svedena iluzorní energií. Je proto nutné, aby pomatené živé bytosti přijaly svrchovanost Pána a začaly Mu s láskou a oddaností sloužit, neboť za tímto účelem byly stvořeny. Jinak v tomto světě nemůže být spokojenost a mír. Śrīla Vyāsadeva dostal pokyn od Śrīly Nārady, aby tuto myšlenku prohloubil v Bhāgavatamu. Také Bhagavad-gītā osvětluje tentýž princip: úplně se odevzdat lotosovým nohám Pána. To je jediné, oč se má dokonalá lidská bytost starat.

Śrīla Vyāsadeva je inkarnací zplnomocněné úplné části Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇy. Sestoupil ze své bezpříčinné milosti, aby vysvobodil pokleslé duše z hmotného světa. Tyto pokleslé, zapomenuté duše jsou odloučeny od transcendentální láskyplné služby Pánu. Živé bytosti jsou nedílnými součástmi Pána a jsou Jeho věčnými služebníky. Všechna védská písma jsou proto systematicky uzpůsobena tak, aby z nich pokleslé duše mohly vytěžit nejvyšší prospěch. Je povinností pokleslých duší využít těchto písem a vysvobodit se z otroctví hmotného bytí. Śrīla Nārada Ṛṣi je sice oficiálně duchovním mistrem Śrīly Vyāsadeva, ale Śrīla Vyāsadeva ve skutečnosti na žádném duchovním mistrovi nezávisí, neboť on sám je duchovním mistrem všech. Ve své roli ācāryi nás však vlastním příkladem učí, že každý musí přijmout duchovního mistra, i kdyby byl Bůh Samotný. Pán Śrī Kṛṣṇa, Pán Śrī Rāma a Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu jsou všichni inkarnace Boha, ale také přijali — alespoň formálně — duchovní mistry, přestože Jejich transcendentální přirozeností je, že vlastní veškeré poznání. Aby vedl všechny ke Svým lotosovým nohám, popisuje Pán Śrī Kṛṣṇa v inkarnaci Vyāsadeva Své vlastní transcendentální zábavy.

Lidský intelekt se vyvíjí za účelem pokroku v umění, ve vědě, ve filozofii, fyzice, chemii, psychologii, ekonomii, politice atd. Rozvíjením těchto věd může lidská společnost dosáhnout dokonalosti života. Tato dokonalost života vrcholí v realizaci Nejvyšší Bytosti, Viṣṇua. Śruti proto učí, že ti, kteří jsou pokročilí v poznání, by se měli ucházet o službu Pánu Viṣṇuovi. Naneštěstí ti, které uchvátila vnější krása viṣṇu-māyi, nejsou schopni pochopit, že vrchol dokonalosti, vrcholná seberealizace, závisí na Viṣṇuovi. Viṣṇu-māyā znamená smyslový požitek, který je dočasný a plný strádání. Ti, kteří jsou uvězněni viṣṇu-māyou, používají pokrok v poznání ke smyslovému požitku. Śrī Nārada Muni vysvětlil, že všechny části kosmického stvoření jsou pouze emanace Pána, které pocházejí z Jeho různých energií, jelikož Pán uvedl Svojí nepochopitelnou silou do pohybu akce a reakce stvořeného projevu. Pocházejí z Jeho energie, spočívají na Jeho energii a po zničení se opět vracejí do Něho. Nic se tedy od Něho neliší, současně se však Pán vždy liší od všeho ostatního.

Jakmile se rozvoj poznání uplatní ve službě Pánu, začíná být absolutní. Osobnost Boha a Jeho transcendentální jméno, proslulost, sláva atd. — to vše se od Něho neliší. Všichni světci a oddaní Pána proto doporučují, aby se umění, věda, filozofie, fyzika, chemie, psychologie a všechna ostatní odvětví poznání využívala pouze a jedině ve službě Pánu. Umění, literatura, poezie, malířství atd. mohou být použity při oslavě Pána. Romanopisci, básníci a slavní literáti většinou píší na témata týkající se smyslových námětů, ale pokud se obrátí ke službě Pánu, mohou líčit Pánovy transcendentální zábavy. Vālmīki byl významný básník a Vyāsadeva je veliký spisovatel. Oba se zcela pohroužili do popisování transcendentálních skutků Pána, a tak získali nesmrtelnou slávu. Rovněž věda a filozofie by se měly vztahovat ke službě Pánu. Psát suché spekulativní teorie pro uspokojení smyslů nemá naprosto žádný smysl. Filozofie a věda jsou určeny k tomu, aby se jejich prostřednictvím rozšířila sláva Pána. Pokročilí lidé chtějí pochopit Absolutní Pravdu na základě vědy. Vědci by se tedy měli snažit dokázat existenci Pána na základě vědeckých poznatků. Podobně filozofických spekulací by se mělo použít k dokázání skutečnosti, že Nejvyšší Pravda je vědomá a všemohoucí. Veškerá odvětví poznání se tedy mají vždy používat ve službě Pánu a totéž potvrzuje Bhagavad-gītā. Jakékoliv tzv. “poznání”, které není využité pro službu Pánu, není nic než nevědomost. Skutečným využitím pokročilého poznání je rozšířit slávu Pána. To je skutečný přínos. Vědecké poznání uplatněné ve službě Pánu a všechny podobné činnosti patří do kategorie hari-kīrtanu, oslavování Pána.

Śrī Nārada Muni zde stručně popisuje, jaký zázračný vliv může mít na člověka atmosféra nasycená oddanou službou Pánu. Pocházel z velice skromných poměrů a neměl ani patřičné vzdělání. Protože se však celou svou energií zaměstnal ve službě Pánu, stal se z něj nesmrtelný mudrc. Tak silně působí oddaná služba. Živé bytosti jsou okrajovou energií Pána a jejich povinností proto je být patřičně zaměstnané v transcendentální láskyplné službě Pánu. Není-li tomu tak, pak se živá bytost nachází v situaci, která se nazývá māyā. Iluze māyi je tedy okamžitě odstraněna, když veškerou svoji energii zaměříme namísto smyslového požitku na službu Pánu. Z osobního příkladu Śrī Nārady Muniho v jeho předešlém životě je zřejmé, že služba Pánu začíná službou Pánovým pravým služebníkům. Samotný Pán říká, že sloužit Jeho služebníkům znamená víc než sloužit Jemu osobně. Služba oddaným je cennější nežli služba Pánu. Je tedy nutné vyhledat pravého služebníka Pána, který je nepřetržitě zaměstnaný v Jeho službě, přijmout takového služebníka za duchovního mistra a začít mu sloužit. Takovýto duchovní mistr je průzračným mediem, skrze něž lze vidět Pána, který je daleko za hranicemi vnímání hmotných smyslů. Když budeme sloužit pravému duchovnímu mistru, Pán svolí k tomu, že se nám úměrně prokázané službě zjeví. Využívat lidské energie ve službě Pánu je progresivní cestou ke spasení. Celé kosmické stvoření se okamžitě s Pánem ztotožní, jakmile pod vedením pravého duchovního mistra prokazujeme Pánovi službu. Zkušený duchovní mistr ovládá umění, jak všeho využít k oslavování Pána. Pod jeho vedením, tedy božskou milostí Pánova služebníka, se celý svět může přeměnit na duchovní svět.

Pán v Bhagavad-gītě praví: “Všechny Vedy Mne hledají.” Pán Śrī Caitanya říká, že ve Vedách existují jen tři náměty: ustanovení vztahu živé bytosti k Osobnosti Božství, vykonávání příslušných povinností v oddané službě a následné dosažení konečného cíle, návratu k Bohu. Vedānta-vādīové, stoupenci Vedānty, jsou tedy čistí oddaní Osobnosti Božství. Tito vedānta-vādīové, bhakti-vedāntové šíří transcendentální poznání o oddané službě zcela nestranně. Nikdo pro ně není nepřítelem či přítelem; nikdo není vzdělaný či nevzdělaný. Nikdo nemá jejich zvláštní přízeň a nikoho nezavrhují. Bhakti-vedāntové vidí, jak lidé ztrácejí čas s falešnými smyslovými věcmi. Jejich starostí je pomoci nevědomým lidem, aby znovu obnovili ztracený vztah k Osobností Božství. Jejich přičiněním se i ta nejzapomenutější duše může probudit do duchovního života a po tomto zasvěcení od bhakti-vedāntů mohou všichni dělat pokroky na cestě k transcendentální realizaci. Vedānta-vādīové chlapce zasvětili ještě dříve, nežli se dovedl ovládat a nežli se úplně zřekl dětského sportování atd. Před zasvěcením však chlapec čím dál tím více rozvíjel svoji ukázněnost, což je nezbytné pro kohokoliv, kdo touží po pokroku na této cestě. V systému varṇāśrama-dharmy, který je vlastně začátkem opravdového lidského života, se chlapci starší pěti let musí podrobit výcviku brahmacārīnů v guruově āśramu, kde se všem těmto věcem důkladně učí, bez ohledu na to, jsou-li synem krále či obyčejného občana. Tento výcvik byl povinný nejen proto, aby se z chlapců stali dobří občané státu, ale také, aby jejich budoucí život byl připravený pro duchovní realizaci. Děti stoupenců varṇāśrama-dharmy neznaly nezodpovědný život smyslových požitků. Dítěti byla dána duchovní prozíravost dokonce ještě dříve, nežli ho otec umístil do lůna matky. Otec i matka byli oba zodpovědní za to, aby jejich dítě dosáhlo osvobození z hmotného otroctví. Tomu se říká úspěšné rodinné plánování — plodit děti pro dosažení úplné dokonalosti. Bez sebeovládání, kázně a poslušnosti nelze úspěšně následovat pokyny duchovního mistra a bez toho není možné jít zpátky k Bohu.

Čistá oddanost je v dobrém slova smyslu stejně nakažlivá jako nakažlivá nemoc. Čistý oddaný je oproštěný od veškerých hříchů. Osobnost Božství je tou nejčistší bytostí. Není-li tedy někdo stejně očištěn od vlivu hmotných kvalit, nemůže se stát čistým oddaným Pána. Bhakti-vedāntové, o kterých je zde řeč, byli čistí oddaní, a jejich společností a tím, že jednou snědl zbytky jídla, které přijímali, se chlapec nakazil jejich čistými vlastnostmi. Takové zbytky lze přijmout i bez svolení čistých oddaných. Existují také falešní oddaní, na něž si je třeba dávat veliký pozor. Je mnoho jiných věcí, které zabraňují vstupu do oddané služby. Sdružování se s čistými oddanými však všechny tyto překážky odstraní. Začátečníka v oddané službě transcendentální vlastnosti čistého oddaného skutečně obohatí, což znamená, že ho začne přitahovat jméno, sláva, vlastnosti, zábavy atd. Osobnosti Božství. Být nakažen vlastnostmi čistého oddaného znamená okusit chuť čisté oddanosti při poslechu o transcendentálních činech Osobnosti Božství. Tato transcendentální chuť způsobí, že se všechny hmotné věci okamžitě zdají být nechutné. Čistého oddaného proto ani v nejmenším nepřitahují hmotné činnosti. Poté, co jsou z cesty oddané služby odstraněny veškeré hříchy či překážky, je možné dosáhnout náklonnosti, ustálit se, vyvinout dokonalou chuť, poznat transcendentální emoce a nakonec dosáhnout úrovně láskyplné služby Pánu. Všechny tyto stupně se vyvíjejí ve společnosti čistých oddaných. To je význam této strofy.

Pán Śrī Kṛṣṇa, Absolutní Osobnost Božství, je přitažlivý nejen pro Své osobní rysy, ale také pro Své transcendentální činnosti. Absolutní je absolutní ve Svém jménu, Své slávě, Své podobě, Svých zábavách, Svém doprovodu, Svém příslušenství atd. Pán ze Své bezpříčinné milosti sestupuje na tento hmotný svět a projevuje Své transcendentální zábavy jako lidská bytost, aby se lidé podmaněni Jeho přitažlivostí mohli vrátit zpátky k Bohu. Lidé mají přirozený sklon naslouchat příběhům a vyprávěním o různých osobnostech hmotného světa, aniž si uvědomují, že v takové společnosti nejen ztrácí svůj drahocenný čas, ale navíc se zbytečně připoutávají ke třem kvalitám hmotné přírody. Místo aby člověk takto ztrácel svůj čas, má možnost dosáhnout duchovního úspěchu tím, že obrátí svou pozornost na transcendentální zábavy Pána. Poslechem vyprávění o zábavách Pána se člověk stýká přímo s Osobností Božství a jak již bylo vysvětleno, poslech o Osobnosti Božství očišťuje světskou bytost zevnitř ode všech nahromaděných hříchů. Posluchač, takto očištěný ode všech hříchů, se postupně osvobodí od všední společnosti a upoutá svou pozornost na vlastnosti Pána. Nārada Muni tuto skutečnost právě doložil vlastní zkušeností. V podstatě každý, kdo naslouchá o zábavách Pána, se může stát bezprostředním společníkem Pána. Nārada má věčný život, neomezené poznání a nevyčerpatelnou blaženost, a vlastní schopnost cestovat bez omezení po všech hmotných i duchovních světech. Každý má možnost dosáhnout té nejvyšší životní dokonalosti, jestliže bedlivě naslouchá transcendentálním zábavám Pána ze správných zdrojů, jako Śrī Nārada, který o nich ve svém předešlém životě naslouchal z úst čistých oddaných (bhakti-vedāntů). Tato metoda naslouchání ve společnosti oddaných je zvláště doporučená pro současný věk svárů (Kali).

Nevědomost v hmotné existenci se přirovnává k temnotě a Osobnost Božství přirovnává všechna védská literatura ke slunci. Kde je světlo, tam nemůže být temnota. Poslouchat o zábavách Pána znamená nacházet se v Jeho transcendentální společnosti, neboť mezi Pánem a Jeho transcendentálními zábavami není žádný rozdíl. Být ve společnosti nejvyššího světla znamená rozptýlit všechnu nevědomost. Pouze na základě nevědomosti se podmíněná duše mylně domnívá, že Pán i ona jsou produkty hmotné přírody. Osobnost Božství a živé bytosti jsou však naopak transcendentální. Nemají s hmotnou přírodou nic společného. Když člověk pronikne touto nevědomostí a současně dokonale realizuje, že nic nemůže existovat bez Osobnosti Božství, pak je veškerá neznalost odstraněna. Hrubohmotná i jemnohmotná těla jsou emanacemi Osobnosti Božství a dokonalé poznání dovoluje zaměstnat je obě ve službě Pánu. Hrubohmotné tělo má být využité v manuální službě Pánu (jako je nošení vody, čištění chrámu, klanění se atd.). Metoda arcanā, uctívání Pána v chrámu, umožňuje zaměstnat hrubohmotné tělo ve službě Pánu. Podobně jemnohmotná mysl se má využít k naslouchání o transcendentálních zábavách Pána, k rozjímání o nich, k opěvování Jeho jmen atd. Veškeré takové činnosti jsou transcendentální. Žádné hrubohmotné ani jemnohmotné smysly se nikdy nemají používat jinak. Taková realizace transcendentálních činností je výsledkem mnoha a mnoha let učednické praxe v oddané službě, ale pouhá přitažlivost lásky k Osobnosti Božství, kterou Nārada Muni vyvinul nasloucháním, je vysoce účinná.

Transcendentální láskyplná služba pro Svrchovaného Pána je přirozený sklon všech živých bytostí. Jedná se o dřímající instinkt každého, avšak vlivem společnosti hmotné přírody ho od nepaměti zakrývají kvality vášně a nevědomosti. Má-li živá bytost milostí Pána a Jeho velkodušných oddaných takové štěstí, že se může sdružovat s ryzími oddanými a poslouchat o ryzí slávě Pána, rozproudí se v ní oddaná služba jako proud řeky. Stejně jako proud řeky plyne až k moři, proud čisté oddané služby ve společnosti čistých oddaných plyne až ke konečnému cíli, kterým je transcendentální láska k Bohu. Proud nemůže nic zastavit. Jeho síla se naopak bezmezně zvětšuje. Proud oddané služby je tak mocný, že dokonce i ten, kdo jí pouze přihlíží, je osvobozen od vlivu kvalit vášně a nevědomosti. Tyto dvě kvality přírody nadobro zmizí, a osvobozená živá bytost se znovu dostává do svého původního postavení.

Zde jsou uvedené nezbytné předpoklady nastávajícího stoupence, který se uchází o pozici ryzího čistého oddaného. Prvním předpokladem je, že musí stále vyhledávat společnost čistých oddaných. Nesmí se nechat svést těmi, kteří se pouze za oddané vydávají. Sám musí být prostý a jemný — jen tak dokáže přijmout pokyny od ryzích oddaných. Čistý oddaný je ten, kdo se úplně odevzdal Osobnosti Božství. Ví, že Pán Kṛṣṇa, Osobnost Božství, je svrchovaný vlastník všeho, zatímco všichni ostatní jsou Jeho služebníci. A pouze ve společnosti čistých oddaných se lze zbavit všech hříchů, nahromaděných ve světské společnosti. Začínající oddaný musí věrně sloužit čistému oddanému, musí být velice poslušný a musí důsledně následovat pokyny. Tím se vyznačuje chování oddaného, který je odhodlaný dosáhnout úspěchu již v tomto životě.

Čistý Vedāntista, bhakti-vedānta, učí své stoupence přesně v souladu s učením Samotného Pána. Pán, Osobnost Božství, v Bhagavad-gītě a všech dalších písmech všem lidem jednoznačně nařídil, aby následovali výhradně Jeho. On je stvořitelem, udržovatelem a ničitelem všeho. Celé projevené stvoření existuje z Jeho vůle, a když celé představení skončí, zůstává jen On ve Své věčné říši se vším, co k Němu náleží. Existoval ve Své věčné říši před stvořením, a po zničení bude existovat dál. Není tudíž jednou ze stvořených bytostí. Je transcendentální. V Bhagavad-gītě Pán praví, že dávno předtím, než poučoval Arjunu, předal stejné učení bohu Slunce, a když bylo časem vinou špatného předávání narušené, předal ho znovu Arjunovi, neboť to byl dokonalý oddaný a přítel Pána. Učení Pána proto mohou pochopit jedině oddaní. Nikdo jiný. Impersonalista, který nechápe, že Pán má transcendentální podobu, není schopen pochopit nejdůvěrnější poselství Pána. Slovo “nejdůvěrnější” je zde důležité, neboť poznání o oddané službě je o mnoho vyšší než poznání neosobního Brahmanu. Jñānam znamená běžné poznání jakéhokoliv druhu. Jeho vrcholem je poznání neosobního Brahmanu. Když se zčásti začnou objevovat prvky oddanosti, může se rozvinout dále k poznání Paramātmy, což je poznání o všudepřítomném Bohu, které je již důvěrnější. Když se však přemění na čistou oddanou službu, dospěje k důvěrné části transcendentálního poznání a pak se nazývá nejdůvěrnější. Toto nejdůvěrnější poznání Pán předal Brahmovi, Arjunovi, Uddhavovi a jiným.

Oddanou službou, nejdůvěrnějším poznáním, je snadné pochopit jak pracují rozličné energie Pána. Jedna část energie projevuje hmotný svět; další (vyšší) část Jeho energie projevuje duchovní svět. A prostřední energie projevuje živé bytosti, které slouží jedné z výše zmíněných energií. Živé bytosti, které slouží hmotné energii, vedou těžký boj o existenci a o štěstí, kterého se jim dostává v podobě iluze. Avšak ti, kteří jsou v duchovní energii, slouží Pánovi přímo a těší se věčnému životu, dokonalému poznání a neustálé blaženosti. Pán si přeje, jak Sám v Bhagavad-gītě pravil, aby se všechny podmíněné duše, které trčí v království hmotné energie, vrátily zpět k Němu tím, že zanechají všeho podnikání v hmotném světě. To je nejdůvěrnější část poznání. Ale chápou ji pouze čistí oddaní a jen oni vstoupí do království Boha a budou Ho moci osobně vidět a sloužit Mu. Konkrétním příkladem je Nārada sám, který dosáhl této úrovně věčného poznání a věčné blaženosti. A cesta je otevřená pro všechny, za předpokladu, že jsou ochotni jít ve stopách Śrī Nārady Muniho. Svrchovaný Pán vlastní podle textů śruti neomezené energie (aniž by se nějak namáhal), a tyto energie spadají do tří hlavních kategorií, o kterých jsme se zde zmínili.

Śrī Nārada Muni se osobně přesvědčil, že nejsnadnější a nejpraktičtější způsob, jak otevřít cestu spásy a dosáhnout úlevy od všech životních strastí, je pokorně naslouchat vyprávění o transcendentálních činnostech Pána z autorizovaných zdrojů. To je jediná pomoc. Celá hmotná existence je plná strádání. Pošetilí lidé svými nicotnými mozky vynalezli mnohá opatření, jak odstranit trojí druh strádání — utrpení těla a mysli, utrpení pocházející z přírodních kalamit a utrpení způsobené jinými živými bytostmi. Celý svět se velice těžce snaží vyhnout těmto nesnázím, ale lidé si neuvědomují, že bez Pánova požehnání nemůže uspět žádný plán a žádné opatření pro dosažení vytouženého míru a klidu. Všechny snahy o uzdravení pacienta odbornou léčbou jsou bezvýznamné, pokud k tomu nedá Své svolení Pán. Chceme-li se přeplavit přes řeku nebo oceán, nepomůže nám ani dobrá loď, pokud to neschválí Pán. Je nutné jednou provždy si uvědomit, že Pán je svrchovaný a rozhodující činitel, Jehož milosti musíme zasvětit všechny své pokusy, abychom dosáhli konečného úspěchu nebo překonali všechny překážky na cestě k tomuto úspěchu. Pán je všepronikající, všemocný, vševědoucí a všudypřítomný. Nakonec jen On schvaluje všechny dobré či zlé výsledky. Musíme se tedy naučit zasvětit své činnosti milosti Pána a přijmout Ho buď jako neosobní Brahman, jako lokalizovanou Paramātmu nebo jako Nejvyšší Osobnost Božství. Nesejde na tom, čím jsme. Vše musíme zasvětit službě Pánu. Je-li někdo učencem, vědcem, filozofem, básníkem atd., měl by své vzdělání použít k tomu, aby dokázal svrchovanost Pána. Pokuste se studovat energii Pána v každé oblasti života. Nepopírejte Ho a nesnažte se být jako On nebo se stavět do Jeho postavení na základě trochy nahromaděného poznání. Je-li někdo vládcem, státníkem, bojovníkem, politikem atd., měl by se snažit ustanovit svrchovanost Pána v rámci státosprávy. Bojujte za Jeho věc jako Śrī Arjuna. Śrī Arjuna, velký bojovník, nejprve odmítal jít do boje. Když ho však Pán přesvědčil o nutnosti bojovat, změnil svůj postoj a bojoval za věc Pána. Podobně je-li někdo podnikatelem, průmyslníkem, zemědělcem atd., měl by investovat své těžce vydělané peníze ve prospěch Pána. Mějte vždy na paměti, že nahromaděné peníze jsou bohatstvím Pána. Bohatství se považuje za bohyni štěstí (Lakṣmī) a Pán je Nārāyaṇa neboli manžel Lakṣmī. Snažte se zaměstnat Lakṣmī ve službě Pánu Nārāyaṇovi a buďte šťastní. To je způsob, jak realizovat Pána ve všech oblastech života. Naprosto nejlepší je samozřejmě zanechat všech hmotných činností a zcela se zaměstnat poslechem o transcendentálních zábavách Pána. Pokud se však tato možnost nenaskýtá, pak bychom se měli pokusit zasvětit službě Pánu vše, k čemu máme svůj zvláštní poměr. To je cesta míru a blahobytu. V této sloce je také důležité slovo saṁsūcitam. Nesmíme si ani na okamžik myslet, že Nāradova realizace byla pouze nějakou dětinskou představou. To v žádném případě. Jedná se o realizaci, které dosahují zkušení a vzdělaní učenci. To je skutečný význam slova saṁsūcitam.

Zkušený lékař léčí svého pacienta terapeutickou dietou. Mléčné výrobky například někdy způsobují střevní poruchy, ale totéž mléko přeměněné v jogurt a smíchané s jistými léčivými příměsemi tyto poruchy vyléčí. Podobně trojí druh utrpení hmotné existence nelze utišit pouze hmotnými činnostmi. Nejprve musíme tyto činnosti zduchovnit; jako železo když se rozžhaví v ohni, a má pak vlastnosti ohně. Hmotná podstata určité věci se okamžitě změní, jakmile je použita ve službě Pánu. V tom je tajemství duchovního pokroku. Nesmíme se snažit vládnout hmotné přírodě a zároveň nesmíme hmotné věci odmítat. Nejlepší způsob využití nepříznivé situace je použít všeho ve vztahu ke svrchované duchovní bytosti. Vše je emanací Nejvyššího Ducha a On může Svojí nepředstavitelnou silou měnit ducha na hmotu a hmotu na ducha. Takzvaná hmotná věc se prostřednictvím veliké vůle Pána okamžitě změní v duchovní. Nezbytnou podmínkou pro takovou změnu je zaměstnat takzvanou hmotu ve službě ducha. Takto lze také léčit naše hmotné nemoci a povýšit se na duchovní úroveň, kde neexistuje neštěstí, bědování a strach. Když takto vše zaměstnáme ve službě Pánu, můžeme se přesvědčit, že neexistuje nic než Nejvyšší Brahman. Tak dospějeme k realizaci védské mantry, že “vše je Brahman”.

Plodonosnou práci, která živou bytost trvale zaměstnává, přirovnává Bhagavad-gītā k banyánovému stromu, neboť má skutečně hluboké kořeny. Dokud existuje sklon užívat plodů své práce, musí se duše stěhovat z jednoho těla nebo místa do druhého, vzhledem ke kvalitě svého jednání. Sklon užívat však lze přeměnit na touhu sloužit misi Pána. Takové činnosti se pak mění na karma-yogu, což znamená nadále pracovat podle svých přirozených vloh a současně dosáhnout duchovní dokonalosti. Slovo ātmā se zde vztahuje na všechny kategorie plodonosné práce. Jakmile se výsledek veškeré plodonosné a jiné práce zapojí do služby Pánu, přestane vytvářet další karmu a postupně vyústí do transcendentální oddané služby, která nejenže úplně odsekne kořen banyánového stromu práce, ale navíc svého vykonavatele přivede až k lotosovým nohám Pána.

Závěr je, že nejprve je nutné hledat společnost čistých oddaných, kteří jsou nejen znalci Vedānty, ale také seberealizované duše a ryzí oddaní Pána Śrī Kṛṣṇy, Osobnosti Božství. V jejich společnosti musí oddaný-začátečník prokazovat plně a upřímně svým tělem a myslí oddanou službu. Tento služebnický postoj přiměje velké duše k tomu, že projeví větší přízeň v udílení své milosti, která naplní začátečníka všemi transcendentálními vlastnostmi čistých oddaných. Postupně se také vyvine silné pouto k naslouchání o transcendentálních zábavách Pána, které dá začátečníkovi schopnost uvědomit si podstatu hrubého a jemného těla, jakož i toho, co je dále než tato těla — poznání o čisté duši a o jejím věčném vztahu k Nejvyšší Duši, k Osobnosti Božství. Když je tento věčný vztah navázán a zjištěn, oddaná služba Pánu se postupně vyvíjí k dokonalému poznání Osobnosti Božství, jež se nachází mnohem dále než neosobní Brahman a lokalizovaná Paramātmā. Takováto puruṣottama-yoga, jak uvádí Bhagavad-gītā, umožňuje dosáhnout dokonalosti již v průběhu současné tělesné existence a projevit všechny dobré vlastnosti Pána v té nejvyšší možné míře. Takový je postupný vývoj ve společnosti čistých oddaných.

Všeobecně rozšířený názor je, že vykonávání plodonosné práce v souladu s pokyny písem vede k dokonalé schopnosti získat transcendentální poznání za účelem duchovní realizace. Někteří považují bhakti-yogu za další formu karmy. Bhakti-yoga je však nad karmou i jñānou. Bhakti-yoga nezávisí na jñāně ani na karmě; naopak, jñāna a karma závisí na bhakti-yoze. Kriyā-yoga neboli karma-yoga, kterou Śrī Nārada Vyāsovi doporučuje, je obzvlášť doporučená proto, že jejím účelem je uspokojení Pána. Pán si nepřeje, aby Jeho synové, živé bytosti, trpěli trojími strastmi života. Přeje si, aby se všichni vrátili zpět k Němu a žili s Ním, ale návrat k Bohu je možný pouze za předpokladu, že se člověk očistí od hmotných nákaz. Prací vykonávanou pro uspokojení Pána se její vykonavatel postupně očišťuje od svých hmotných slabostí. Očista znamená dosáhnout duchovního poznání. Poznání tedy závisí na karmě, na práci vykonané ve prospěch Pána. Jiné poznání, bez bhakti-yogy, bez uspokojení Pána, nevede zpět do Božího království. Nelze skrze něj dosáhnout ani spasení, což bylo vysvětleno již v souvislosti se slokou naiṣkarmyam apy acyuta-bhāva-varjitam. To znamená, že oddaný, který je zaměstnán v čisté službě Pánu, zejména v naslouchání a opěvování Jeho transcendentální slávy, je současně duchovně osvícený božskou milostí, jak potvrzuje Bhagavad-gītā.

Zkušený oddaný si umí svůj život zařídit tak, aby při plnění různých povinností pro tento či příští život mohl stále vzpomínat Pánovo jméno, slávu, vlastnosti atd. Příkaz Pána je vyřčen v Bhagavad-gītě velice jasně: ve všech oblastech života má člověk pracovat pouze pro Pána. Pán má být v každé životní oblasti uznán za majitele. Systém veškerých védských obřadů, včetně uctívání polobohů jako Indry, Brahmy, Sarasvatī a Gaṇeśe, je, že Viṣṇu jako yajñeśvara musí být zastoupen za všech okolností jako vládce těchto obřadů. Pro určitý účel se doporučuje uctívat určitého poloboha, ale aby měl obřad patřičné účinky, vždy je nutná přítomnost Viṣṇua.

Pomineme-li tyto védské povinnosti, i v našem běžném jednání (jako například v rodinném životě, při podnikání nebo v povolání) musíme mít na mysli, že výsledky všech činností je třeba odevzdat nejvyššímu uživateli, Pánu Kṛṣṇovi. V Bhagavad-gītě o Sobě Pán prohlásil, že On je nejvyšší uživatel všeho, nejvyšší majitel všech planet a nejvyšší přítel všech bytostí. Jedině Pán Śrī Kṛṣṇa o Sobě může prohlásit, že je majitelem všeho ve Svém stvoření. Čistý oddaný si tuto skutečnost stále uvědomuje a stále opakuje transcendentální jméno, slávu a vlastnosti Pána, čímž je v nepřetržitém styku s Pánem. Pán je totožný se Svým jménem, slávou atd., a proto být ve společnosti Jeho jména, slávy atd. vlastně znamená být ve společnosti Pána.

Větší část našeho finančního příjmu, ne méně než padesát procent, se musí použít pro vykonávání Pánovy vůle. Nejen že je nutné, abychom této věci obětovali svůj výdělek, ale musíme také nějakým způsobem kázat tuto nauku oddanosti jiným, neboť i to je částí vůle Pána. Pán jasně říká, že nikdo Mu není více drahý než ten, kdo je stále zaměstnaný kázáním o Pánově jménu a slávě po celém světě. Stejně tak lze pro plnění Jeho vůle využít vědeckých objevů hmotného světa. Pán si přeje, aby se poselství Bhagavad-gīty šířilo mezi Jeho oddanými. Nemělo by se šířit mezi těmi, kteří se nepodrobují odříkání, nekonají dobročinnosti a nemají potřebné vzdělání atd. Je tedy nutné stále se snažit přeměňovat neochotné lidi v oddané Pána. Pán Caitanya v tomto smyslu učil velmi jednoduchou metodu. Učil, jak kázat transcendentální poselství zpěvem, tancem a občerstvením. To znamená, že na tento účel bychom měli věnovat padesát procent svých příjmů. Když v tomto pokleslém věku hádek a rozporů budou jen přední a zámožní členové společnosti ochotní obětovat padesát procent svých příjmů ve službě Pánu, jak tomu učil Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, pak je absolutně jisté, že se tento pekelný svět změní v transcendentální říši Pána. Nikdo neodmítne zúčastnit se události, při které se zpívá, tančí a podává dobré občerstvení. Každý se připojí a jistě individuálně pocítí transcendentální přítomnost Pána. To samotné pomůže všem zúčastněným navázat spojení s Pánem a tím se očistit v duchovní realizaci. Jedinou podmínkou k tomu, aby se tato duchovní setkání mohla s úspěchem konat je, že musí být pořádána pod vedením čistého oddaného, který je zcela zbavený všech světských tužeb, plodonosných činností a suchých spekulací o povaze Pána. Nikdo se nemusí snažit objevit povahu Pána. Pán Sám ji už popsal; zvláště v Bhagavad-gītě a také ve všech ostatních védských textech. Musíme jen tyto texty do písmene přijmout a řídit se Pánovými příkazy. To nás povede k cestě dokonalosti. Každý může zůstat tam, kde je. Nikdo nemusí měnit své postavení, zvláště ne v tomto věku nejzávažnějších nesnází. Jedinou podmínkou je, že se musíme zříci návyku suchého spekulování, jehož cílem je stát se Pánem. Poté, co se člověk zřekne takových namyšlených marností, má možnost velice pokorně přijmout pokyny Pána z Bhagavad-gīty a z Bhāgavatamu z úst pravých oddaných, jejichž kvalifikace jsme popsali výše. Tímto způsobem bezpochyby dosáhne úspěchu.

Nārāyaṇa je podle učení Pañcarātry prvotní příčina všech expanzí Boha — Vāsudeva, Saṅkarṣaṇa, Pradyumny a Aniruddhy. Vāsudeva a Saṅkarṣaṇa jsou po levé a pravé straně uprostřed, Pradyumna je po pravici Saṅkarṣaṇa a Aniruddha je po levici Vāsudeva. Takto jsou rozmístěna čtyři Božstva, která známe jako čtyři pobočníky Pána Śrī Kṛṣṇy.

Toto je védský hymnus neboli mantra začínající oṁkārou praṇavou. Zpěv mantry je tedy transcendentální vibrace, která se zakládá na slovech oṁ namo dhīmahi atd.

Význam je ten, že jakékoliv jednání, buď v rámci plodonosné práce či v empirické filozofii, které nemá za konečný cíl transcendentální realizaci Svrchovaného Pána, se pokládá za zbytečné. Proto také Nāradajī vysvětlil podstatu čisté oddané služby na základě vlastní zkušenosti co se týče rozvoje důvěrnosti mezi Pánem a živou bytostí postupným procesem vykonávání progresivních činností oddané služby. Tento progresivní vývoj transcendentální oddanosti Pánu vrcholí dosažením láskyplné služby Pánu, jinak zvané prema, která se vyznačuje různými transcendentálními příchutěmi (rasami). S oddanou službou se též můžeme setkat ve smíšené podobě — s příměsemi plodonosné práce nebo emipirické filozofické spekulace.

Zde je ve formě hymnu o třiceti třech písmenech odpověď na otázku, kterou položili velcí ṛṣiové v čele se Śaunakou o tom nejdůvěrnějším, co Sūta získal od svého duchovního mistra. Tato mantra oslovuje čtyři Božstva, Pána s Jeho úplnými expanzemi. Ústřední postavou je Pán Śrī Kṛṣṇa, neboť úplné části jsou Jeho pobočníci. Nejdůvěrnější částí tohoto pokynu je, že bychom měli stále opěvovat slávu Pána Śrī Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, spolu s Jeho úplnými částmi Vāsudevem, Saṅkarṣaṇem, Pradyumnou a Aniruddhou, a též na Ně stále vzpomínat. Tyto expanze jsou původní Božstva, která vládnou nade všemi ostatními pravdami — nad viṣṇu-tattvami i śakti-tattvami.

Naše smysly se skládají z hmotných prvků a tudíž jsou nedokonalými prostředky k realizaci transcendentální podoby Pána Viṣṇua. Uctíváme Ho proto transcendentální metodou zpěvu v podobě zvukového zastoupení. Vše, co je mimo dosah našich nedokonalých smyslů lze plně realizovat prostřednictvím zvukového zastoupení. I na dálku lze poznat osobu, která vydává zvukové signály. Je-li to možné na hmotné úrovni, proč by to nebylo možné na duchovní úrovni? Nejedná se o žádnou neurčitou neosobní záležitost. Jedná se o skutečnou realizaci transcendentální Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy, který má čistou podobu věčnosti, blaženosti a poznání.

V sanskrtském slovníku Amarakośa se ke slovu mūrti vztahují dvě vysvětlení; tvar a nesnáze. Ācārya Śrī Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura proto vysvětluje slovo amūrtikam jako “bez nesnází”. Transcendentální podobu věčné blaženosti a poznání lze vnímat našimi původními duchovními smysly, které je možné znovu oživit zpěvem posvátných manter, transcendentálních zvukových zastoupení. Tento zvuk je třeba získat od průzračně čistého zprostředkovatele — pravého duchovního mistra — a pod jeho vedením lze zpěv manter provozovat. To nás postupně dovede blíže k Pánu. Tuto metodu uctívání doporučuje systém pāñcarātrika, který je uznávaný a autorizovaný. Systém pāñcarātrika je nejautorizovanější sbírkou pravidel transcendentální oddané služby. Bez nich se nemůžeme k Pánu přiblížit. Určitě to není možné suchou filozofickou spekulací. Systém pāñcarātrika je pro tento věk svárů současně vhodný a praktický. Pañcarātra je v tomto moderním věku důležitější než Vedānta.

Společenství s Pánem skrze přenos transcendentálního zvuku se neliší od zcela duchovního Pána Śrī Kṛṣṇy. Je to naprosto dokonalá metoda, jak se k Pánu přiblížit. Tímto čistým stykem s Pánem bez přestupků hmotných pojetí (kterých je deset) se oddaný může pozdvihnout z hmotné úrovně a pochopit vnitřní smysl védských písem, včetně Pánovy existence v transcendentální říši. Pán Svou totožnost postupně zjevuje tomu, kdo má pevnou víru v duchovního mistra a Pána. Poté je oddaný obdařen mystickými výsadami, kterých je osm. A nakonec je oddaný přijat do důvěrného kruhu Pánových společníků a pověřen od duchovního mistra určitou službou Pánu. Čistý oddaný má větší zájem sloužit Pánu, než předvádět mystické síly, které v něm dřímají. Śrī Nārada všechny tyto věci vysvětlil z vlastní zkušenosti. Každý může dosáhnout stejných výsad jako Śrī Nārada, pokud se zdokonalí ve zpěvu zvukového zastoupení Pána. Ve zpěvu transcendentálního zvuku nikomu nic nebrání. Jediným předpokladem je, že ho přijmeme od zástupce Nārady v řetězci učednické posloupnosti neboli systému paramparā.

Na základě vlastní praktické zkušenosti Śrī Nārada Muni jasně potvrzuje, že jediným řešením pro veškeré problémy hmotné činnosti je co nejvíce šířit transcendentální slávu Svrchovaného Pána. Existují čtyři třídy dobrých lidí a čtyři třídy špatných lidí. Čtyři třídy dobrých lidí uznávají autoritu všemocného Boha, a proto se tito dobří lidé, (1) když jsou v nesnázích, (2) když potřebují peníze, (3) když jsou pokročilí v poznání a (4) když jsou zvídaví a chtějí vědět více o Bohu, intuitivně obracejí na Pána. Nāradajī tedy ve prospěch těchto lidí Vyāsadeva nabádá, aby šířil transcendentální poznání o Bohu s pomocí rozsáhlých znalostí Ved, které již nabyl dříve.

Co se týče špatných lidí, lze je rozdělit také do čtyř kategorií: (1) ti, kteří jsou jednoduše připoutáni k progresivnímu způsobu plodonosného podnikání, čímž se vystavují doprovodným strastem, (2) ti, kteří jsou upoutáni na zlozvyky sloužící uspokojování smyslů a trpí jejich následky, (3) ti, kteří jsou velmi pokročilí v hmotném poznání, ale kteří trpí, protože nejsou schopni uznat autoritu všemocného Pána, a (4) třída lidí, kteří jsou ateisté a kteří z toho důvodu záměrně nenávidí samotné jméno Boha, přestože jsou stále v nesnázích.

Śrī Nāradajī Vyāsadevovi doporučil popisovat slávy Pána pro dobro všech osmi tříd lidí, dobrých i špatných. Śrīmad-Bhāgavatam tedy není určen pro jednu zvláštní třídu lidí nebo sektu. Je určen pro upřímné duše, které usilují o skutečné blaho a klid mysli.