Zbožný král litoval svého špatného jednání vůči mocnému brāhmaṇovi. Takové pokání je pro dobrého člověka jako byl král přirozené a osvobozuje oddaného od všech hříchů, kterých se neúmyslně dopustí. Oddaní jsou přirozeně bez chyb. Oddaný upřímně lituje hříchů, kterých se příležitostně dopustí, a milostí Pána jsou všechny tyto nechtěné hříchy oddaného spáleny v ohni pokání.

Nejvyšší Pán přikazuje, že brāhmaṇům a kravám musí být dána veškerá ochrana. Samotný Pán dohlíží na blahobyt brāhmaṇů a krav (go-brāhmaṇa-hitāya ca). Mahārāja Parīkṣit to vše věděl a vyvodil z toho, že za urážku mocného brāhmaṇy ho jistě čeká trest podle zákonů Pána, že ho ve velice blízké budoucnosti čeká něco velice těžkého. Přál si proto, aby ta pohroma přišla okamžitě a zasáhla jeho a ne členy jeho rodiny. Když člověk jedná špatně, má to dopad na celou jeho rodinu, a Mahārāja Parīkṣit si proto přál, aby pohroma potkala pouze jeho. Osobní utrpení by znemožnilo, aby se v budoucnosti dopouštěl dalších hříchů a zároveň by vyvážilo hřích, kterého se už dopustil, takže jeho potomci by nemuseli trpět. Tak uvažuje zodpovědný oddaný. Celá rodina oddaného má také podíl na výsledcích jeho služby Pánu. Mahārāja Prahlāda zachránil svojí osobní oddanou službou svého démonského otce. Oddaný syn v rodině je největším darem a požehnáním Pána.

Pokroková lidská civilizace se zakládá na bráhmanské kultuře, vědomí Boha a ochraně krav. Hospodářský rozvoj státu, pramenící z obchodu, zemědělství a průmyslu musí být plně využit ve prospěch výše zmíněných principů, jinak je takzvaný hospodářský rozvoj jen příčinou degradace. Ochraňovat krávy znamená živit bráhmanskou kulturu, což vede k vědomí Boha a tudíž k dokonalosti lidské civilizace. Věk Kali zabíjí vyšší principy života a přestože Mahārāja Parīkṣit silně bránil působení osobnosti Kaliho na celém světě, vliv věku Kali přišel v příhodnou chvíli a dokonce i tak silného krále, jako byl Mahārāja Parīkṣit, přiměl k tomu, že opomenul bráhmanskou kulturu kvůli nepatrnému popudu hladu a žízně. Mahārāja Parīkṣit bědoval nad neúmyslnou nehodou a přál si, aby bylo spáleno celé jeho království, síla a nahromaděný majetek, jelikož těmito věcmi nepodporoval bráhmanskou kulturu.

Tam, kde se majetku a síly nepoužívá k rozvoji bráhmanské kultury, vědomí Boha a ochrany krav, je stát a domov jistě prozřetelností odsouzen ke zkáze. Chceme-li, aby v zemi zavládl mír a blahobyt, musíme se poučit z tohoto verše — každý stát a každý domov se musí snažit něčím přispět k rozvoji bráhmanské kultury pro sebeočištění, vědomí Boha pro seberealizaci a ochrany krav pro zajištění dostatečného množství mléka a nejlepší potravy, která může udržet dokonalou civilizaci při životě.

Skutečného štěstí lze dosáhnout pouze duchovní existencí neboli ukončením opakování zrození a smrti. Opakovaní zrození a smrti můžeme ukončit jedině návratem k Bohu. V hmotném světě se nikdo nemůže zbavit podmínění opakovaného zrození a smrti ani když dosáhne nejvyšší planety (Brahmaloky), a přesto se nikdo nezajímá o cestu k dosažení dokonalosti. Na cestě dokonalosti se člověk zbaví všech hmotných pout a tak se připravuje na vstup do duchovního království. Proto ti, kteří jsou chudí a hmotně strádají, jsou lepšími kandidáty než ti, kteří hmotně prosperují. Mahārāja Parīkṣit byl velkým oddaným Pána a pravým kandidátem pro vstup do království Boha, ale přes toto všechno mu na cestě k návratu do jeho skutečného postavení společníka Pána v duchovním nebi bránila jeho královská moc a bohatství. Jako oddaný Pána chápal, že kletba bráhmanského chlapce, byť nerozvážná, byla pro něho požehnáním, protože způsobila, že se odpoutal od světských záležitostí, politických i společenských. Śamīka Muni, který také všeho litoval, předal králi tuto zprávu z povinnosti, aby se král mohl připravit na návrat k Bohu. Śamīka Muni poslal králi zprávu, že pošetilý Śṛṅgi, jeho syn, byl sice mocný bráhmanský hoch, ale nešťastně zneužil své duchovní moci a neoprávněně krále proklel. Královo chování vůči munimu nebylo sice dostatečným důvodem k tomu, aby byl proklet k smrti, ale jelikož nebylo možné vzít kletbu zpátky, král dostal zprávu, aby se připravil na smrt během jednoho týdne. Jak Śamīka Muni, tak král byli seberealizované duše. Śamīka Muni byl mystik a Mahārāja Parīkṣit byl oddaný, a proto byli oba bez rozdílu seberealizovaní. Ani jeden z nich se nebál smrti. Mahārāja Parīkṣit mohl jít muniho požádat o odpuštění, ale zprávu o bezprostřední smrti předal muni králi s takovou lítostí, že král už nechtěl muniho dále uvádět do rozpaků svojí přítomností. Rozhodl se, že se připraví na nadcházející smrt a že najde cestu zpátky k Bohu.

Lidský život je příležitostí připravit se na návrat k Bohu neboli zbavit se hmotné existence, opakování zrození a smrti. V systému varṇāśrama-dharmy jsou proto všichni muži i ženy připravováni pro tento cíl. Varṇāśrama-dharma se rovněž nazývá sanātana-dharma neboli věčné zaměstnání. Tento systém připravuje člověka pro návrat k Bohu, a proto ženatému muži nařizuje odejít do lesa jako vānaprastha, aby úplně dovršil své poznání, a potom aby před smrtí přijal řád sannyāsa. Mahārāja Parīkṣit měl to štěstí, že o své smrti dostal zprávu sedm dní předem, ale obyčejný člověk datum své smrti nezná, přestože tato smrt je nevyhnutelná pro všechny. Pošetilí lidé na tuto jistou skutečnost zapomínají a zanedbávají svou povinnost připravit se na návrat k Bohu. Promarní své životy zvířecími sklony — jíst, pít, radovat se a být veselí. Lidé ve věku Kali začali žít tímto nezodpovědným životem, protože mají hříšnou touhu zavrhovat bráhmanskou kulturu, vědomí Boha a ochranu krav, za což je zodpovědný stát. Stát musí používat nashromážděných daní k rozvoji těchto tří věcí a vzdělávat tak obyvatelstvo, aby se připravovalo na smrt. Stát, který to činí, pečuje skutečně o blaho svých občanů. Indický stát by měl raději následovat příkladů Mahārāje Parīkṣita, ideálního panovníka, než napodobovat jiné, materialistické státy, které nemají žádnou představu o Božím království a o konečném cíli lidského života. Úpadek ideálů indické civilizace přivodil úpadek občanského života nejen v Indii, ale i v zahraničí.

Pro oddaného jako byl Mahārāja Parīkṣit není žádná hmotná planeta včetně nejvyšší Brahmaloky tak žádoucí, jako Goloka Vṛndāvana, sídlo Pána Śrī Kṛṣṇy, prvotního Pána a původní Osobnosti Božství. Tato Země je jednou z nespočetně mnoha hmotných planet ve vesmíru a existuje nespočetně mnoho vesmírů v rámci mahat-tattvy. Oddaným říká Pán a Jeho zástupci, duchovní mistři neboli ācāryové, že žádná z planet uvnitř všech nespočetných vesmírů není jejich domovem. Oddaný vždy touží po tom, aby se vrátil zpátky domů, zpátky k Bohu, a stal se jedním ze společníků Pána jako Jeho služebník, přítel, rodič nebo milostný partner buď na jedné z nespočetných vaikuṇṭhských planet nebo na Goloce Vṛndāvaně, planetě Pána Śrī Kṛṣṇy. Všechny tyto planety se nacházejí věčně v duchovním nebi zvaném paravyoma, které se rozprostírá na druhé straně Oceánu příčin ležícím v mahat-tattvě. Mahārāja Parīkṣit si byl už všech těchto informací vědom, díky svým zbožným činům a také díky tomu, že se narodil ve vznešené rodině oddaných vaiṣṇavů, a proto se vůbec nezajímal o hmotné planety. Moderní vědci se chtějí pomocí moderních zařízení dostat na Měsíc, ale nedovedou si představit ani nejvyšší planetu v tomto vesmíru. Oddaný jako Mahārāja Parīkṣit se však nezajímá ani o Měsíc ani o jakoukoliv jinou hmotnou planetu. Když tedy byl ujištěn, že jeho smrt je již pevně stanovena, získal větší odhodlání k transcendentální láskyplné službě Pánu Kṛṣṇovi a zahájil plný půst na břehu transcendentální řeky Yamuny, která protéká podél hlavního města Hastināpuru (ve státě Dillí). Jak Ganga, tak Yamunā jsou amartyā (transcendentální) řeky a Yamunā je ještě posvátnější z následujících důvodů.

Když se Mahārāja Parīkṣit dozvěděl, že za sedm dní zemře, ihned se zřekl rodinného života a odešel na posvátný břeh řeky Yamuny. Obvykle se říká, že král odešel ke Ganze, ale podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho král usedl na břehu Yamuny. Vzhledem k zeměpisné situaci se zdá, že tvrzení Śrīly Jīvy Gosvāmīho více odpovídá skutečnosti. Mahārāja Parīkṣit pobýval ve svém hlavním městě Hastināpuru, které se nacházelo poblíž současného Dillí, kde protéká řeka Yamunā. Bylo přirozené, aby se král uchýlil k Yamuně, neboť tekla u brány jeho paláce. A co se týče posvátnosti, řeka Yamunā má přímější spojení s Pánem Kṛṣṇou než Ganga. Pán posvěcoval řeku Yamunu od počátku Svých transcendentálních zábav v tomto světě. Když Jeho otec Vasudeva přecházel Yamunu s malým Pánem Kṛṣṇou, aby Ho donesl do bezpečí v Gokule na opačném břehu od Mathury, Pán spadl do řeky a ihned ji posvětil prachem ze Svých lotosových nohou. Zde se výslovně uvádí, že Mahārāja Parīkṣit se uchýlil k té řece, která překrásně teče a přenáší prach z lotosových nohou Pána Kṛṣṇy smíšený s lístky tulasī. Na lotosových nohách Pána Kṛṣṇy jsou vždy nalepené lístky tulasī a jakmile Jeho lotosové nohy přijdou do styku s vodou Gangy a Yamuny, řeky jsou ihned posvěceny. S řekou Yamunou měl Pán ovšem větší styk nežli s Gangou. Podle Varāha Purāṇy, jak cituje Śrīla Jīva Gosvāmī, není žádný rozdíl mezi vodou z Gangy a Yamuny, ale je-li voda z Gangy stokrát posvěcená, nazývá se Yamunā. Podobně je v písmech řečeno, že tisíci jmen Viṣṇua se rovná jedno jméno Rāmy a tři jména Pána Rāmy se rovnají jednomu jménu Kṛṣṇy.

Voda Gangy posvěcuje všechny tři světy včetně bohů a polobohů, protože emanuje z lotosových nohou Osobnosti Božství Viṣṇua. Pán Kṛṣṇa je zřídlem principu viṣṇu-tattva, a proto Jeho lotosové nohy mohou osvobodit od všech hříchů, včetně přestupku, kterého se král dopustil vůči brāhmaṇovi. Mahārāja Parīkṣit se proto rozhodl meditovat o lotosových nohách Pána Śrī Kṛṣṇy, který je Mukundou neboli dárcem všech osvobození. Břehy Gangy a Yamuny dávají možnost vzpomínat na Pána neustále. Mahārāja Parīkṣit se zřekl veškeré hmotné společnosti a meditoval o lotosových nohách Pána Kṛṣṇy. Tak vypadá osvobození. Zříci se veškeré hmotné společnosti znamená zcela skoncovat s dalšími hříchy a meditovat o lotosových nohách Pána znamená osvobodit se od účinků všech předchozích hříchů. Podmínky hmotného světa jsou takové, že člověk musí hřešit, buď chtěně nebo nechtěně, a nejlepším příkladem je Mahārāja Parīkṣit, který byl uznáván jako zbožný a svatý král. I on se však stal obětí přestupku, přestože se nikdy takové chyby nechtěl dopustit. Byl také proklet, ale jelikož byl velkým oddaným Pána, i takové životní zvraty pro něho byly příznivé. Zásadou je, že člověk se ve svém životě nemá vědomě dopouštět žádného hříchu a má neustále vzpomínat na lotosové nohy Pána. Jedině v takové náladě bude Pán pomáhat oddanému, aby dělal náležitý pokrok na cestě k osvobození a dosáhl tak lotosových nohou Pána. I když se oddaný nechtěně nějakých hříchů dopustí, odevzdanou duši Pán zachrání od všech hříchů, jak potvrzují všechna písma.

Když Mahārāja Parīkṣit usedl na břehu Gangy, zpráva se roznesla všemi směry po celém vesmíru a všichni velkomyslní mudrci, znající význam této události, se tam shromáždili pod záminkou poutní cesty. Ve skutečnosti přišli, aby se sekali s Mahārājem Parīkṣitem a ne aby se vykoupali na poutním místě, protože všichni z nich byli dostatečně způsobilí posvětit všechna poutní místa. Obyčejní lidé chodí na poutní místa proto, aby se očistili od všech hříchů, a svatá místa jsou tak přetížena hříchy. Když však tato hříchy přetížená místa navštíví takoví mudrci, jejich přítomnost je znovu posvětí. Mudrci, kteří se přišli setkat s Mahārājem Parīkṣitem, tedy neměli v úmyslu očistit se jako obyčejní lidé, ale pod záminkou, že se jdou na to místo vykoupat, se shromáždili kolem Mahārāje Parīkṣita, protože předvídali, že Śukadeva Gosvāmī vysloví Śrīmad-Bhāgavatam. Všichni chtěli využít této velké příležitosti.

Cyavana: Veliký mudrc a jeden ze synů Bhṛgua Muniho. Narodil se předčasně, když byla jeho těhotná matka unesena. Cyavana je jeden ze šesti synů svého otce.

Bhṛgu: Když Brahmājī vykonával velkou oběť jménem Varuṇy, Maharṣi Bhṛgu se narodil z obětního ohně. Byl to veliký mudrc a jeho velice drahou manželkou byla Pulomā. Měl schopnost cestovat prostorem jako Durvāsā, Nārada a jiní, a navštěvoval všechny planety ve vesmíru. Před bitvou na Kurukṣetře se pokoušel bitvě zabránit. Poučil kdysi Bhāradvāju Muniho o astronomické evoluci a je autorem velké Bhṛgu-saṁhity, knihy velkých astrologických kalkulací. Vysvětlil, jak vzduch, oheň, voda a země vznikají z éteru. Vysvětlil, jak pracuje vzduch v žaludku a jak usměrňuje střeva. Jako veliký filozof dokázal logicky věčnost živé bytosti (Mahābhārata). Byl rovněž velikým antropologem a teorii evoluce vysvětlil už před dávnou dobou. Byl vědeckým zastáncem čtyř řádů a stavů v lidské společnosti, tedy varṇāśramské instituce. Dokázal přeměnit kṣatriyského krále Vītahavyu v brāhmaṇu.

Vasiṣṭha: viz Śrīmad-Bhāgavatam 1.9.6.

Parāśara: Je vnukem Vasiṣṭhy Muniho a otcem Vyāsadeva. Je to syn Maharṣiho Śaktiho a jeho matka se jmenovala Adṛśyatī. Byl v lůně své matky když jí bylo pouhých dvanáct let a z nitra tohoto lůna se naučil Vedy. Jeho otce zabil démon Kalmāṣapāda a on se chtěl pomstít tím, že zničí celý svět. Zadržel ho ovšem jeho děd Vasiṣṭha. Pak vykonával yajñu pro vyhlazení Rākṣasů, ale zadržel ho Maharṣi Pulastya. Počal Vyāsadeva když ho upoutala Satyavatī, která se pak stala ženou Mahārāje Śāntanua. Díky Parāśarově požehnání Satyavatī otěhotněla na dálku. Byl přítomný také u Bhīṣmovy smrti. Byl duchovním mistrem Mahārāje Janaky a velkým oddaným Pána Śivy. Je autorem mnoha védských písem a společenských pokynů.

Gādhi-suta neboli Viśvāmitra: Velký mudrc vládnoucí odříkání a mystickým silám. Je známý jako Gādhi-suta, jelikož jeho otcem byl Gādhi, mocný král provincie Kanyākubja (část Uttara Pradéše). Přestože se narodil jako kṣatriya, díky svým duchovním silám se ještě v tomtéž těle stal brāhmaṇou. Když byl kṣatriyským králem, vyvolal spor s Vasiṣṭhou Munim a ve spolupráci s Magaṅgou Munim vykonal velikou oběť, takže byl schopen zničit Vasiṣṭhovy syny. Stal se velkým yogīnem, ale nepodařilo se mu ovládnout své smysly a byl proto nucen stát se otcem Śakuntaly, překrásné královny světových dějin. Jednou, když byl ještě kṣatriyským králem, navštívil poustevnu Vasiṣṭhy Muniho a dostalo se mu královského přijetí. Viśvāmitra chtěl od Vasiṣṭhy jeho krávu jménem Nandinī a Muni mu ji odmítl dát. Viśvāmitra krávu ukradl, a tak vznikl mezi mudrcem a králem spor. Viśvāmitra byl duchovní silou Vasiṣṭhy poražen, a rozhodl se proto, že se stane brāhmaṇou. Než se stal brāhmaṇou, podstoupil přísné odříkání na břehu Kauśiky. Také on se pokoušel zastavit válku na Kurukṣetře.

Aṅgirā: Jeden ze šesti synů mysli Brahmy a otec Bṛhaspatiho, velkého učeného kněze polobohů na nebeských planetách. Narodil se ze símě Brahmājīho daného ohnivému uhlíku. Utathya a Saṁvarta jsou jeho synové. Je řečeno, že se stále věnuje odříkání a zpívání svatého jména Pána na místě zvaném Alokānanda na břehu Gangy.

Paraśurāma: viz Śrīmad-Bhāgavatam 1.9.6.

Utathya: Jeden ze tří synů Maharṣiho Aṅgiry. Byl duchovním mistrem Mahārāje Mandhāty. Oženil se s Bhadrou, dcerou Somy (Měsíce). Varuṇa unesl jeho ženu Bhadru a aby oplatil tento přestupek boha vod, vypil všechnu vodu světa.

Medhātithi: Starý mudrc dávných časů. Člen shromáždění nebeského krále Indradeva. Jeho synem byl Kaṇva Muni, který v lese vychoval Śakuntalu. Byl povýšen na nebeskou planetu tím, že přísně dodržoval pravidla života v ústraní (vānaprastha).

Devala: Velká autorita jako Nārada Muni a Vyāsadeva. Jeho vážené jméno je na seznamu autorit, které uvádí Bhagavad-gītā, když Arjuna uznal Pána Kṛṣṇu za Nejvyšší Osobnost Božství. Po bitvě na Kurukṣetře se setkal s Mahārājem Yudhiṣṭhirem a byl starším bratrem Dhaumyi, kněze pāṇḍuovské rodiny. Stejně jako to dělají kṣatriyové, dovolil své dceři, aby si vybrala manžela na setkání svayaṁvara, a na obřad byli pozváni všichni svobodní synové ṛṣiů. Podle některých zdrojů to není Asita Devala.

Bhāradvāja: viz Śrīmad-Bhāgavatam 1.9.6.

Gautama: Jeden ze sedmi velkých mudrců vesmíru. Śaradvān Gautama byl jedním z jeho synů. Členové dynastie Gautama-gotra jsou dnes buď potomky jeho rodiny nebo členy jeho učednické posloupnosti. Brāhmaṇové, kteří se hlásí ke Gautama-gotře, jsou obvykle rodinnými potomky, a kṣatriyové a vaiśyové, kteří se hlásí ke Gautama-gotře, jsou členy jeho učednické posloupnosti. Byl manželem slavné Ahalyi, která se změnila v kámen, když jí Indradeva, král nebes, dělal nemravné návrhy. Ahalyu osvobodil Pán Rāmacandra. Gautama byl dědem Kṛpācāryi, jednoho z hrdinů bitvy na Kurukṣetře.

Maitreya: Velký ṛṣi dávných časů. Byl duchovním mistrem Vidury a velkou náboženskou autoritou. Radil Dhṛtarāṣṭrovi, aby udržoval s Pāṇḍuovci dobré vztahy. Duryodhana s tím nesouhlasil a proto byl od něho proklet. Setkal se s Vyāsadevem a vedl s ním náboženské rozpravy.

Klanět se hlavou k zemi na důkaz úcty k nadřízeným je projevem vynikající etikety, která hosta hluboko v srdci zavazuje. I ten nejhorší hříšník může tímto procesem jednoduše získat prominutí a Mahārāja Parīkṣit, přestože ho všichni ṛṣiové a králové ctili, přivítal všechny velké muže s touto pokornou etiketou, aby byl omluven za všechny své případné přestupky. Každý citlivý člověk obvykle používá v posledním stádiu svého života tuto pokornou metodu, aby dříve než odejde získal odpuštění. Mahārāja Parīkṣit takto pokorně všechny žádal o požehnání, aby se mohl vrátit domů, zpátky k Bohu.

Přestože král byl již rozhodnutý postít se až do smrti na břehu Gangy, pokorným způsobem své rozhodnutí vyjádřil, aby zjistil názory velkých autorit, které tam byly přítomné. Každé rozhodnutí, jakkoliv důležité, by měla potvrdit nějaká autorita. To je zárukou dokonalosti. Znamená to, že monarchové, kteří tehdy vládli Zemi, nebyli nezodpovědnými diktátory. Svědomitě se drželi autoritativních rozhodnutí světců a mudrců v duchu védských příkazů. Mahārāja Parīkṣit jako dokonalý král dodržoval zásady tím, že se radil s autoritami až do posledních dnů svého života.

Podle náboženských zásad se musí stolice, moč, voda na umývání atd. ponechávat na odlehlém místě. Domácí koupelny, záchody atd. jsou možná vhodným vybavením pro moderní civilizaci, ale nařízení je takové, že mají být stranou od obytných prostor. Tentýž příklad je zde použit ve vztahu ke královskému řádu a těm, kdož postupují zpátky k Bohu. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, že důvěrný styk s lidmi, kteří manipulují penězi, neboli s králi a vladaři, je pro člověka, který touží po návratu k Bohu, horší než sebevražda. Jinými slovy, transcendentalisté se obvykle nesdružují s lidmi, které příliš okouzluje vnější krása Božího stvoření. Díky pokročilému poznání a duchovní realizaci transcendentalista ví, že tento krásný hmotný svět není ničím jiným, než stínovým odrazem reality, království Boha, a nijak zvlášť ho proto nedojímá královské bohatství nebo něco podobného. V případě Mahārāje Parīkṣita však byla situace jiná. Zdálo se, že krále poslal na smrt nezkušený bráhmanský hoch, ale ve skutečnosti ho volal Pán, aby se k Němu vrátil. Další transcendentalisté, velcí mudrci a mystici, kteří se shromáždili, když se Mahārāja Parīkṣit začal postit před svou smrtí, ho chtěli spatřit, protože se vracel zpátky k Bohu. Mahārāja Parīkṣit také chápal, že všichni shromáždění mudrci byli vlídní k jeho předkům, Pāṇḍuovcům, pro jejich oddanou službu Pánu. Byl proto mudrcům vděčný za to, že se sešli na konci jeho života, a cítil, že za to vše vděčí velikosti svých dávných předků. Byl tedy pyšný na to, že je potomkem tak velkých oddaných. Taková pýcha na oddané Pána se jistě liší od nafoukané ješitnosti z hmotného blahobytu. To první je realita, zatímco to druhé je falešné a prázdné.

Přestože se Mahārāja Parīkṣit narodil v rodině velkých oddaných, Pāṇḍuovců, a přestože byl dobře vychovávaný k transcendentální připoutanosti ve společnosti Pána, svody světského rodinného života pro něho byly přesto tak silné, že jeho pouta musela být přeseknuta plánem Pána. Pán takto přímo jedná pouze v případě, že se jedná o zvláštního oddaného. Mahārāja Parīkṣit to chápal prostřednictvím přítomnosti předních transcendentalistů celého vesmíru. Pán je vždy se Svými oddanými, a proto přítomnost velkých světců naznačuje Jeho přítomnost. Král tedy uvítal přítomnost velkých ṛṣiů jako známku přízně Nejvyššího Pána.

Jakmile se člověk zcela odevzdá lotosovým nohám Nejvyššího Pána, vůbec se nebojí smrti. Atmosféra vytvořená přítomností velkých oddaných Pána na břehu Gangy a tím, že se Mahārāja Parīkṣit úplně odevzdal lotosovým nohám Pána, bylo pro krále dostatečnou zárukou, že se vrátí zpátky k Bohu. Zcela se tak zbavil strachu ze smrti.

Mahārāja Parīkṣit zde vysvětluje, že oddaný Pána je jedinou dokonalou živou bytostí. Oddaný Pána není ničí nepřítel, přestože on sám může mít mnoho nepřátel. Oddaný Pána se nerad sdružuje s neoddanými, i když vůči nim necítí žádné nepřátelství. Touží po společnosti oddaných Pána. To je naprosto přirozené, protože “vrána k vráně sedá”. A nejdůležitějším posláním oddaného je mít úplnou oddanost k Pánu Śrī Kṛṣṇovi, otci všech živých bytostí. Stejně jako dobrý syn svého otce se chová přátelsky ke všem svým bratrům, tak také oddaný Pána, který je dobrým synem svrchovaného otce, Pána Kṛṣṇy, vidí všechny ostatní živé bytosti ve vztahu s nejvyšším otcem. Snaží se přivést namyšlené a vzpurné syny zpátky k rozumu a přesvědčit je, aby znovu uznali Boha jako svrchovaného otce. Mahārāja Parīkṣit se jistě vracel zpátky k Bohu, ale i kdyby se nakonec nevrátil, modlil se za takový život, jaký je nejdokonalejším způsobem existence v hmotném světě. Čistý oddaný si nepřeje společnost velké osobnosti jako je Brahmā, ale dává přednost nepatrné živé bytosti, pokud je tato bytost oddaná Pánu.

Řeka Ganga je oslavována jako manželka moře. Rohož ze stébel trávy kuśa se pokládá za posvátnou, pokud se tráva vytáhne ze země i s kořenem, a je-li položena tak, že kořen směřuje na východ, pokládá se to za příznivé. Sedět čelem na sever je pro dosažení duchovního úspěchu ještě příznivější. Před odchodem z domova předal Mahārāja Parīkṣit starost o vládu svému synovi, a tak byly všechny podmínky připraveny.

Ještě v době Mahārāje Parīkṣita existovala meziplanetární komunikace a zpráva o tom, že se Mahārāja Parīkṣit bude do smrti postit, aby získal spasení, došla na vyšší planety v nebi, kde žijí inteligentní polobozi. Polobozi žijí ve větším přepychu než lidské bytosti, ale všichni jsou poslušní příkazů Nejvyššího Pána. Na nebeských planetách není nikdo ateista nebo nevěřící. Chválí proto každého oddaného Pána na povrchu Země a v případě Mahārāje Parīkṣita měli velkou radost a na důkaz úcty proto zasypávali Zemi květy a hráli na nebeské bubny. Polobůh nachází potěšení v tom, když vidí, jak se někdo vrací zpátky k Bohu. Má vždy radost z oddaných Pána do té míry, že jim svými adhidaivickými silami ve všech směrech pomáhá. A toto jejich jednání na oplátku potěší Pána. Mezi Pánem, polobohy a oddanými Pána na Zemi existuje neviditelný řetěz dokonalé spolupráce.

Přirozená krása živé bytosti se ukáže až na úrovni oddané služby. Mahārāja Parīkṣit byl naprosto připoutaný k Pánu Kṛṣṇovi a když to shromáždění mudrci viděli, potěšilo je to a svůj souhlas vyjádřili slovy “výborně, výborně”. Takoví mudrci mají přirozené sklony pomáhat obyčejným lidem a když vidí, že osobnost jako byl Mahārāja Parīkṣit dělá pokroky v oddané službě, jejich radost nezná mezí a udílejí veškerá požehnání, která jsou v jejich silách. Oddaná služba Pánu je tak blahodárná, že všichni polobozi a mudrci včetně Pána Samotného mají z oddaného radost, a oddaný proto shledává vše příznivým. Z cesty aktivního oddaného je vše nepříznivé odstraněno. Setkání všech velkých mudrců v době smrti bylo pro Mahārāje Parīkṣita jistě prospěšné a takzvaná kletba od bráhmanského chlapce byla pro něj požehnáním.

Pošetilí politici, kteří si drží svá vládní místa, si myslí, že jejich dočasná místa jsou nejvyšším hmotným výdobytkem v životě, a proto na nich lpí až do posledního okamžiku a nevědí, že nejvyšším životním úspěchem je dosáhnout osvobození a stát se jedním z Pánových společníků v Jeho věčné říši. Tomuto cíli je určen lidský život. Pán nás mnohokrát ujišťuje v Bhagavad-gītě, že návrat k Bohu do Jeho věčné říše je tím nejvyšším, čeho můžeme dosáhnout. Prahlāda Mahārāja řekl ve svých modlitbách k Pánu Nṛsiṁhovi: “Ó můj Pane, velice se bojím materialistického života a nemám žádný strach z Tvé nynější hrozivé podoby jako Nṛsiṁhadeva. Tento materialistický život je jako mlýnský kámen, který nás drtí. Poklesli jsme do tohoto hrozného víru rozbouřených vln života, a proto se, můj Pane, modlím k Tvým lotosovým nohám, abys mne zavolal zpět do Své věčné říše jako jednoho ze Svých služebníků. To je vrcholem osvobození z materialistického života. S tímto materialistickým životem mám velice trpkou zkušenost. Ve všech životních druzích, ve kterých jsem se narodil, jsem kvůli svým vlastním činnostem bolestivě prožíval dvě věci—odloučení od milovaného a setkávání se s nechtěným — a abych se z toho nějak vyléčil, uchýlil jsem se k činnostem, které byly ještě nebezpečnější než nemoc samotná. Trmácím se tak bez cíle z místa na místo jeden život za druhým, a modlím se proto k Tobě, abys mi poskytl úkryt u Svých lotosových nohou.”

Pāṇḍuovští králové, kteří předčí mnoho světců světa, znali trpké výsledky materialistického života. Nikdy se nenechali unášet září královského trůnu, který jim patřil, a vždy čekali na příležitost, kdy je Pán zavolá, aby přišli do Jeho věčné společnosti. Mahārāja Parīkṣit byl důstojným vnukem Mahārāje Yudhiṣṭhira. Mahārāja Yudhiṣṭhira odevzdal královský trůn svému vnukovi a podobně Mahārāja Parīkṣit, vnuk Mahārāje Yudhiṣṭhira, odevzdal trůn svému synovi Janamejayovi. Takto jednali všichni králové dynastie, protože všichni se přísně drželi linie Pána Kṛṣṇy. Oddané Pána tedy nikdy neokouzluje záře materialistického života. Oddaní žijí nestranně, nepřipoutaní k předmětům falešného a iluzorního materialismu.

Za hranicemi hmotného stvoření, které se přirovnává k mraku na obloze, se nachází paravyoma neboli duchovní nebe, plné planet zvaných Vaikuṇṭhy. Tyto vaikuṇṭhské planety mají také různá jména: Puruṣottamaloka, Acyutaloka, Trivikramaloka, Hṛṣīkeśaloka, Keśavaloka, Aniruddhaloka, Mādhavaloka, Pradyumnaloka, Saṅkarṣaṇaloka, Śrīdharaloka, Vāsudevaloka, Ayodhyāloka, Dvārakāloka a mnoho miliónů dalších duchovních lok, na nichž vládne Osobnost Božství, a všechny živé bytosti jsou tam osvobozené duše s duchovními těly, která jsou stejně dobrá jako je tělo Pána. Neexistuje tam hmotné znečištění; vše je tam duchovní, a proto tam objektivně není proč naříkat. Obyvatelé jsou plní transcendentální blaženosti a neznají zrození, smrt, stáří a nemoc. A mezi všemi výše uvedenými Vaikuṇṭhalokami existuje jedna nejvyšší loka, která se nazývá Goloka Vṛndāvana a je sídlem Pána Śrī Kṛṣṇy a Jeho zvláštních společníků. Mahārājovi Parīkṣitovi bylo předurčeno dosáhnout právě této loky a shromáždění velcí ṛṣiové to předpověděli. Rozmlouvali mezi sebou o velkém odchodu velkého krále a chtěli ho vidět až do jeho posledního okamžiku, protože už nikdy takového velkého oddaného Pána neuvidí. Když velký oddaný Pána odchází, není nad čím naříkat, protože oddanému je předurčeno, že vstoupí do království Boha. Je však rozhodně smutné, že nám takový velký oddaný odchází z očí, a máme plné právo naříkat. Stejně jako je vzácné vidět našima současnýma očima Pána, tak je vzácné vidět velké oddané. Velcí ṛṣiové se proto správně rozhodli, že zůstanou na místě až do posledního okamžiku.

Všech šest vznešených vlastností — bohatství, síla, sláva, krása, poznání a odříkání — jsou původně různé přívlastky Absolutní Osobnosti Božství. Živé bytosti, které jsou nedílnými individuálními částmi Svrchované Bytosti, mají všechny tyto přívlastky do určité míry, která může dosáhnout až sedmdesáti osmi procent. V hmotném světě jsou tyto přívlastky (až po sedmdesát osm procent přívlastků Pána) zastřeny hmotnou energií, stejně jako je slunce zastřené mrakem. Síla zastřeného slunce je značně menší ve srovnání s původní září a stejně tak původní barvu živých bytostí s těmito přívlastky téměř nelze rozeznat. Existují tři planetární systémy, totiž nižší světy, střední světy a vyšší světy. Lidské bytosti na Zemi se nacházejí na počátku středních světů, ale živé bytosti jako je Brahmā a jeho současníci žijí ve vyšších světech, z nichž nejvýše stojí Satyaloka. Obyvatelé Satyaloky jsou plně seznámeni s védskou moudrostí, a tak je mystický mrak hmotné energie zcela rozptýlen. Říká se jim proto zosobněné Vedy. Takové osoby, které si jsou plně vědomy světského i transcendentálního poznání, nemají na světských ani transcendentálních světech žádný zájem. Jsou to oddaní, kteří prakticky po ničem netouží. V pozemském světě nemají co získat a v transcendentálním světě jsou plni sami v sobě. Proč tedy přicházejí do hmotného světa? Sestupují na různé planety jako mesiášové na příkaz Pána, aby vysvobodili pokleslé duše. Na Zemi sestupují a konají dobro pro lidi světa za různých okolností v různých zemích s různými klimatickými podmínkami. Nemají v tomto světě nic jiného do činění, než volat zpátky pokleslé duše, které hnijí v hmotné existenci, oklamány hmotnou energií.

V tomto verši král pokládá učeným mudrcům dvě otázky. První otázkou je, jaká je povinnost každého za všech okolností, a druhou otázkou je, co je zvláštní povinností toho, kdo má velice brzy zemřít. Otázka týkající se umírajícího člověka je z těchto dvou nejdůležitější, protože každý umírá, někdo velice krátce a někdo sto let. Délka života je nepodstatná, ale povinnost umírajícího člověka je velice důležitá. Mahārāja Parīkṣit tyto dvě otázky položil také Śukadevovi Gosvāmīmu po jeho příchodu a prakticky celý Śrīmad-Bhāgavatam, od druhého zpěvu po poslední dvanáctý zpěv, se zabývá těmito dvěma otázkami. Závěr, k němuž se dospělo, je, že posledním slovem co se týče stálé životní povinnosti každého je oddaná služba Pánu Śrī Kṛṣṇovi, jak potvrzuje Pán Samotný v závěru Bhagavad-gīty. Mahārāja Parīkṣit si už byl této skutečnosti vědom, ale chtěl, aby se shromáždění velcí světci k jeho přesvědčení jednohlasně vyjádřili, aby mohl s jejich potvrzením dále plnit svoji povinnost bez jakýchkoliv pochybností. Použil zde slova śuddha neboli to, co je dokonale správné. Pro transcendentální realizaci neboli seberealizaci doporučují různé skupiny filozofů mnoho různých procesů. Některé metody jsou prvotřídní a jiné jsou druhé nebo třetí třídy. Prvotřídní metoda vyžaduje, aby se člověk vzdal všech jiných metod a odevzdal se lotosovým nohám Pána, a byl tak zachráněn od všech hříchů a jejich reakcí.

Slova bhagavān se někdy používá ve vztahu k určitým velkým oddaným Pána jako byl Śukadeva Gosvāmī. Takové osvobozené duše se nezajímají o záležitosti tohoto hmotného světa, protože jsou spokojené samy v sobě díky velikým výsledkům, jichž dosáhly oddanou službou. Jak bylo vysvětleno dříve, Śukadeva Gosvāmī nikdy nepřijal žádného formálního duchovního mistra ani nepodstoupil žádné formální očistné obřady. Jeho otec Vyāsadeva byl jeho přirozeným duchovním mistrem, protože od něho Śukadeva Gosvāmī uslyšel Śrīmad-Bhāgavatam. Poté dosáhl úplné spokojenosti v sobě. Nezávisel tedy na žádném formálním procesu. Formální procesy jsou nezbytné pro ty, kteří mají dosáhnout stádia úplného osvobození, ale Śrī Śukadeva Gosvāmī už v tomto stavu milostí svého otce byl. Jako od mladého chlapce se od něj očekávalo, že bude náležitě oblečen, ale on chodil nahý a nezajímal se o společenské zvyky. Veřejnost ho zavrhovala a obklopovali ho zvědaví chlapci a ženy, jako kdyby to byl blázen. Objevil se tak na scéně při svých cestách po zemi podle vlastní vůle. Vypadá to, že po dotazu Mahārāje Parīkṣita nebyli velcí mudrci jednotní ve svých závěrech ohledně toho, co je třeba učinit. Existují různé předepsané metody pro duchovní spasení podle různých kvalit různých osob. Konečným cílem života je však dosáhnout nejvyššího stupně dokonalosti v oddané službě Pánu. Stejně jako se liší lékaři, tak i mudrci podávají různé předpisy. To se odehrávalo v době, kdy se na scéně objevil velký a mocný syn Vyāsadeva.

Při popisování úctyhodné osobnosti se začíná u nohou a tento systém je ctěn i zde v případě Śukadeva Gosvāmīho. Byl starý pouhých šestnáct let. Úcty se člověku dostává za to, čeho dosáhne, a ne za pokročilý věk. Někdo může být starší svojí zkušeností a ne věkem. Śrī Śukadeva Gosvāmī, který je zde označen jako syn Vyāsadeva, byl svým poznáním zkušenější než všichni mudrci, kteří tam byli přítomni, přestože byl pouze šestnáct let starý.

Jeho tělesné rysy naznačují, že byl jiný než obyčejní lidé. Podle fyziognomických výpočtů jsou všechny znaky, o kterých byla zmínka v souvislosti s popisem tělesných rysů Śukadeva Gosvāmīho, zcela neobyčejné, a jsou typické pro velké osobnosti. Barva pleti jeho těla připomínala barvu pleti Pána Kṛṣṇy, který je nejvyšším ze všech bohů, polobohů a všech živých bytostí.

Jakmile na setkání přišel Śukadeva Gosvāmī, všichni s výjimkou Śrīly Vyāsadeva, Nārady a několika dalších povstali a Mahārāja Parīkṣit, který byl rád, že může přivítat velkého oddaného Pána, se před ním poklonil se všemi údy svého těla. Śukadeva Gosvāmī si rovněž vyměňoval pozdravy a přijetí objímáním, potřásáním rukama, úklonami a poklonami, zvláště před svým otcem a před Nāradou Munim. Pak mu bylo nabídnuto místo představeného. Když ho takto přijímali králové a mudrci, pouliční chlapci a méně inteligentní ženy, kteří ho doprovázeli, nevycházeli z údivu a začali se bát. Zanechali tedy svého laškování a vše bylo vážné a klidné.

Na velkém shromáždění svatých osobností byl brahmarṣi Vyāsadeva, devarṣi Nārada, velký vládce kṣatriyských králů Paraśurāma atd. Někteří z nich byli mocnými inkarnacemi Pána. Śukadeva Gosvāmī nebyl ani brahmarṣi, ani rājarṣi či devarṣi a nebyl ani inkarnací jako Nārada, Vyāsa či Paraśurāma. Přesto se mu dostávalo více úcty než všem ostatním. To znamená, že oddaný Pána je ve světě více ctěn než Pán Samotný. Nikdy bychom proto neměli snižovat důležitost oddaného jako byl Śukadeva Gosvāmī.

Toto gesto Mahārāje Parīkṣita, který se ptal mistra, je podle příkazů písem zcela na místě. Chceme-li pochopit transcendentální vědu, písma nám přikazují, abychom se pokorně obrátili na duchovního mistra. Mahārāja Parīkṣit byl nyní připraven na svoji smrt a během velice krátké doby — sedmi dnů — se měl seznámit se způsobem, jak vstoupit do království Boha. V takových důležitých případech je zapotřebí, aby se dotyčná osoba obrátila na duchovního mistra. Není třeba vyhledávat duchovního mistra, pokud nechceme řešit životní problémy. Ten, kdo neví, jak klást duchovnímu mistrovi otázky, nemá důvod ho navštěvovat. A kvalifikace duchovního mistra je dokonale projevena v osobě Śukadeva Gosvāmīho. Duchovní mistr i žák, totiž Śrī Śukadeva Gosvāmī a Mahārāja Parīkṣit, dosáhli prostřednictvím Śrīmad-Bhāgavatamu dokonalosti. Śukadeva Gosvāmī se naučil Śrīmad-Bhāgavatam od svého otce Vyāsadeva, ale neměl příležitost ho recitovat. Přednesl Śrīmad-Bhāgavatam před Mahārājem Parīkṣitem a zodpověděl bez zdráhání královy otázky a oba, mistr i žák, tak získali spasení.

Svatí oddaní jako byl Śukadeva Gosvāmī obvykle nepřicházejí za lidmi, kteří si užívají světa a zvláště ne za členy královského řádu. Mahārāja Pratāparudra byl následovníkem Pána Caitanyi, ale když chtěl Pána vidět, Śrī Caitanya se s ním odmítl setkat, protože to byl král. Pro oddaného, který si přeje jít zpátky k Bohu, jsou dvě věci přísně zakázány: materialisté a ženy. Oddaní úrovně Śukadeva Gosvāmīho proto nikdy nemají zájem navštěvovat krále. V případě Mahārāje Parīkṣita se však jednalo o něco jiného. Byl velkým oddaným, přestože byl král, a proto za ním Śukadeva Gosvāmī přišel na konci jeho života, aby se s ním setkal. Mahārāja Parīkṣit byl velice oddaný a pokorný a cítil se být nehodným potomkem svých velkých kṣatriyských předků, přestože byl stejně velký jako jeho předchůdci. Nekvalifikovaný syn královského řádu se nazývá kṣatra-bandhava, stejně jako nehodný syn brāhmaṇy se nazývá dvija-bandhu nebo brahma-bandhu. Mahārāje Parīkṣita přítomnost Śukadeva Gosvāmīho velice povzbudila. Cítil se tím být posvěcen, neboť přítomnost takového velkého světce promění jakékoliv místo v posvátné poutní místo.

Význam svatého místa spočívá v tom, že tam jsou přítomni velcí mudrci a světci. Je řečeno, že hříšné osoby chodí na svatá místa a zanechávají tam své hříchy, které se tam hromadí. Přítomnost velkých světců však všechny nahromaděné hříchy odstraní a svaté místo tak zůstává milostí oddaných a světců, kteří tam jsou přítomni, i nadále posvěcené. Pokud se takový světec objeví v domě světských lidí, nahromaděné hříchy těchto světských materialistů budou také jistě neutralizovány. Svatí lidé tedy skutečně nenavštěvují hospodáře s nějakými sobeckými úmysly. Jediným cílem takových světců je posvětit domy hospodářů, kteří by tedy měli být vděčni, když se světci a mudrci objeví u jejich dveří. Hospodář, který nectí tyto svaté řády, se dopouští velkého přestupku. Je přikázáno, že hospodář, který se nepokloní před světcem, musí držet celý den půst, aby svůj velký přestupek odčinil.

Existují dvě třídy lidských bytostí, a to ateisté a oddaní Pána. Oddaný Pána, jelikož projevuje božské vlastnosti, se nazývá polobůh, zatímco ateista se nazývá démon. Démon nemůže vystát přítomnost Viṣṇua, Osobnosti Božství. Démoni se vždy usilovně snaží zničit Osobnost Božství, ale jakmile se Osobnost Božství zjeví, ať už ve Svém transcendentálním jménu či podobě, vlastnostech, zábavách, příslušenství nebo rozmanitosti, zničeni jsou démoni. Říká se, že duchové nesnesou, když se zpívá svaté jméno Pána. Velcí světci a oddaní Pána jsou na seznamu Jeho příslušenství, a proto jakmile je přítomný svatý oddaný, duchové hříchů jsou ihned zničeni. To je závěr celé védské literatury. Každému se proto doporučuje, aby se sdružoval pouze se svatými oddanými, aby světští démoni a duchové nemohli uplatňovat svůj neblahý vliv.

Výlučně čistý oddaný Pána slouží zájmům své rodiny daleko lépe než ti, kteří jsou připoutáni k iluzorním rodinným starostem. Lidé jsou obvykle poutáni k rodinným záležitostem a rodinná náklonnost se stává hybnou silou hospodářství celé lidské společnosti. Takové oklamané osoby neví nic o tom, že by mohly lépe sloužit rodině tím, kdyby se staly oddanými Pána. Pán poskytne rodinným členům a potomkům oddaného zvláštní ochranu, a to i tehdy, když jsou neoddaní! Mahārāja Prahlāda byl velký oddaný Pána, ale jeho otec Hiraṇyakaśipu byl velký ateista a prohlašoval se za nepřítele Boha. I přesto se mu však jako otci Mahārāje Prahlāda dostalo spasení. Pán je tak laskavý, že členům rodiny Svého oddaného poskytne veškerou ochranu, a oddaný si proto se svými rodinnými příslušníky nemusí dělat starosti, ani když je v zájmu vykonávání oddané služby opustí. Mahārāja Yudhiṣṭhira a jeho bratři byli syny Kuntī, což byla sestra otce Pána Kṛṣṇy, a Mahārāja Parīkṣit uznává, že Pán Kṛṣṇa nad ním držel ochranou ruku jen proto, že byl jediným vnukem velkých Pāṇḍuovců.

Velkého mudrce Śukadeva Gosvāmīho jistě inspiroval Pán Kṛṣṇa, aby se dobrovolně objevil před Mahārājem Parīkṣitem, velkým oddaným Pána, a obdařil ho učením Śrīmad-Bhāgavatamu. Milostí duchovního mistra a Osobnosti Božství může každý získat zárodek oddané služby Pánu. Duchovní mistr je projeveným zástupcem Pána, který pomáhá k dosažení konečného úspěchu. Ten, kdo není autorizován Pánem, se nemůže stát duchovním mistrem. Śrīla Śukadeva Gosvāmī je autorizovaný duchovní mistr, a Pán ho proto inspiroval, aby se objevil před Mahārājem Parīkṣitem a sdělil mu učení Śrīmad-Bhāgavatamu. Konečného úspěchu, návratu k Bohu, může člověk dosáhnout tehdy, když ho Pán obdaří přízní a pošle mu Svého pravého zástupce. Jakmile oddaný Pána potká pravého zástupce Pána, dostává se mu záruky, že se vrátí zpátky k Bohu hned jak opustí své současné tělo. Závisí to samozřejmě na upřímnosti oddaného samotného. Pán sídlí v srdci všech živých bytostí, a zná proto velice dobře pohyby všech jednotlivých osob. Jakmile zjistí, že určitá duše velice dychtí po návratu zpátky k Bohu, okamžitě pošle Svého pravého zástupce. Upřímný oddaný má tak od Pána zaručen návrat k Bohu. Závěr je ten, že dostat pomoc od pravého duchovního mistra znamená získat přímou pomoc Pána Samotného.

Dokud se člověk nechce naprosto otevřeně a upřímně ptát na cestu dokonalosti, nemá žádný důvod chodit za duchovním mistrem. Duchovní mistr není žádnou ozdobou pro domácnost. Materialisté, kteří jdou s módou, někdy zaměstnávají takzvaného duchovního mistra, aniž by z toho měl kdokoliv jakýkoliv prospěch. Falešný duchovní mistr pochlebuje svému takzvanému učedníkovi a oba, mistr i jeho svěřenec, tak spějí nepochybně do pekla. Mahārāja Parīkṣit je ukázkovým učedníkem, protože klade otázky, které jsou v životním zájmu všech lidí a zvláště člověka, který umírá. Otázky Mahārāje Parīkṣita tvoří základ všech tezí Śrīmad-Bhāgavatamu. Podívejme se nyní, jak inteligentně velký mistr odpoví.

Světci a mudrci v životním stádiu odříkání chodí do domácností v době, kdy hospodáři dojí krávy — brzy ráno — a žádají o trochu mléka. Půl litru čerstvého mléka přímo z vemene stačí nasytit dospělého člověka všemi potřebnými vitamíny, a světci a mudrci proto žijí pouze z mléka. I ten nejchudší hospodář chová alespoň deset krav, z nichž každá dává 12-20 litrů mléka, a nikdo se proto nezdráhá obdarovat mlékem potulné mnichy. Hospodáři mají za povinnost živit světce a mudrce stejně jako své děti. Světec jako byl Śukadeva Gosvāmī tedy zůstával v domech hospodářů jen asi pět minut v ranních hodinách. Jinými slovy, takové světce je v domovech hospodářů velice vzácné vidět, a Mahārāja Parīkṣit se k němu proto modlil, aby ho poučil co nejrychleji. Hospodáři by také měli být dostatečně inteligentní, aby od navštěvujících mudrců získali nějaké transcendentální informace. Nemají od nich pošetile vyžadovat něco, co si mohou koupit na trhu. Takový má být vzájemný vztah mezi světci a hospodáři.