Skip to main content

Śrīmad-bhāgavatam 1.16.1

Verš

sūta uvāca
tataḥ parīkṣid dvija-varya-śikṣayā
mahīṁ mahā-bhāgavataḥ śaśāsa ha
yathā hi sūtyām abhijāta-kovidāḥ
samādiśan vipra mahad-guṇas tathā

Synonyma

sūtaḥ uvāca — Sūta Gosvāmī řekl; tataḥ — poté; parīkṣit — Mahārāja Parīkṣit; dvija-varya — velcí dvojzrození brāhmaṇové; śikṣayā — podle jejich pokynů; mahīm — Země; mahā-bhāgavataḥ — velký oddaný; śaśāsa — vládl; ha — v minulosti; yathā — jak říkali; hi — jistě; sūtyām — při jeho narození; abhijāta-kovidāḥ — zkušení astrologové v době narození; samādiśan — řekli svůj názor; vipra — ó brāhmaṇové; mahat-guṇaḥ — dobré vlastnosti; tathā — tomu věrně odpovídající.

Překlad

Sūta Gosvāmī řekl: Ó učení brāhmaṇové, Mahārāja Parīkṣit pak začal vládnout světu jako velký oddaný Pána podle pokynů těch nejlepších z dvojzrozených brāhmaṇů. Vládl se všemi dobrými vlastnostmi, které mu předpověděli zkušení astrologové v době jeho narození.

Význam

Při narození Mahārāje Parīkṣita mu zkušení brāhmaṇové-astrologové předpověděli některé z jeho vlastností a Mahārāja Parīkṣit jako velký oddaný Pána všechny tyto vlastnosti vyvinul. Jedinou skutečnou kvalifikací je stát se oddaným Pána, a všechny ostatní dobré vlastnosti, které stojí za to mít, se postupně vyvinou. Mahārāja Parīkṣit byl mahā-bhāgavata neboli prvotřídní oddaný, který nejen že dobře znal vědu oddanosti, ale byl rovněž schopný svými transcendentálními pokyny proměnit v oddané i ostatní. Byl tedy prvotřídním oddaným, a jako takový se často obracel na veliké mudrce a učené brāhmaṇy, kteří mu mohli na základě śāster poradit, jak spravovat celou zemi. Takoví velcí králové byli zodpovědnější než moderní volení vůdci, protože ctili velké autority a drželi se jejich pokynů, které jsou zapsány ve védských písmech. Nebylo zapotřebí nepraktických hlupáků, kteří vydávají každý den nové zákony a podle potřeby je znovu a znovu mění podle toho, jakému účelu mají sloužit. Všechna pravidla a nařízení už byla dána velkými mudrci jako byl Manu, Yājñavalkya, Parāśara a dalšími osvobozenými světci, a jejich platnost se vztahovala na všechny věky a všechna místa. Zákony a společenská pravidla byly bezchybné a obecně platné. Králové jako Mahārāja Parīkṣit měli své rádce a všichni členové této rady byli buď velcí mudrci nebo prvotřídní brāhmaṇové. Nepřijímali žádný plat a ani ho nepotřebovali. Stát dostával ty nejlepší rady bez sebemenších nákladů. Oni samotní byli sama-darśī, stejní ke každému, k člověku i ke zvířeti. Nikdy by neporadili králi, aby chránil lidi a zároveň zabíjel nebohá zvířata. Tito rádci nebyli žádní hlupáci, ani poslanci vytvářející ráj bláznů. Byli seberealizovanými dušemi a dokonale věděli, jak mohou být všechny živé bytosti ve státě šťastné v tomto životě i v příštím. Nezajímali se o hedonistickou filozofii stylu “jez, pij, buď veselý a užívej si”. Byli to filozofové ve skutečném slova smyslu a dobře věděli, co je posláním lidského života. S těmito předpoklady dávali rádci králi správné pokyny a král nebo vladař, který byl sám kvalifikovaným oddaným Pána, je důsledně následoval pro blaho státu. Stát ve dnech Mahārāje Yudhiṣṭhira nebo Mahārāje Parīkṣita byl státem se skutečnou sociální péčí, jelikož nikdo nebyl nešťastný, ať už se jednalo o člověka či o zvíře. Mahārāja Parīkṣit byl ideálním králem, v jehož celosvětovém státě se každému dařilo dobře.