Arjuna byl příliš zarmoucený a jeho hrdlo bylo téměř zalknuté, takže na zvídavé otázky a dohady Mahārāje Yudhiṣṭhira nemohl náležitě odpovědět.

Svrchovaná živá bytost je dokonalá ve všech vztazích se Svými čistými oddanými. Śrī Arjuna je jedním z typických čistých oddaných Pána, který s Ním má vztah vzájemného přátelství, a Pánovo jednání s Arjunou je ukázkou přátelství na nejvyšším stupni dokonalosti. Pán nebyl jen Arjunovým příznivcem, ale skutečným dobrodincem, a aby jejich vztah ještě zdokonalil, připojil rodinná pouta tím, že zařídil Arjunovi svatbu se Subhadrou. Vrcholem všeho bylo, že Pán přijal úlohu Arjunova vozataje, aby Svého přítele ochránil v riskantních situacích na bojišti, a byl nakonec skutečně šťastný, když korunoval Pāṇḍuovce na světové vládce. Arjuna si připomíná všechny tyto události jednu po druhé a je těmito myšlenkami zcela přemožen.

V Bhagavad-gītě (10.41) Pán říká: “Každý, kdo je výjimečně mocný a oplývá majetkem, silou, krásou, poznáním a vším, co je hmotně lákavé, má být považován za výtvor bezvýznamné části úplného celku Mé energie.” Nikdo tedy nemůže být žádnou měrou nezávisle mocný, pokud ho těmito schopnostmi neobdaří Pán. Když Pán sestupuje na Zemi se Svými věčně osvobozenými společníky, nejen že projevuje Svoji vlastní božskou energii, ale také obdaří Své společníky-oddané energií potřebnou k tomu, aby naplnili poslání Jeho inkarnace. V Bhagavad-gītě (4.5) je rovněž řečeno, že Pán a Jeho věční společníci sestupují na Zemi mnohokrát, ale Pán si úlohy všech různých inkarnací pamatuje, zatímco společníci na ně Jeho svrchovanou vůlí zapomínají. Podobně, když Pán odchází z planety Země, bere všechny Své společníky s Sebou. Moc a síla, jimiž byl Arjuna obdařen, byly potřebné k naplnění Pánova poslání, ale když bylo toto poslání dovršeno, mimořádné síly byly Arjunovi opět odebrány, protože jeho úžasná moc, která udivovala i obyvatele nebes, už nebyla zapotřebí a nebyla určena k tomu, aby ho doprovázela zpátky domů, zpátky k Bohu. Když Pán může udělit a odebrat moc i tak velkému oddanému jako je Arjuna nebo i nebeským polobohům, pak nemusíme ani mluvit o obyčejných živých bytostech, které ve srovnání s takovými velkými dušemi nejsou ničím. Z toho plyne, že nikdo nemá být nafoukaný ze své moci, kterou má propůjčenou od Pána. Rozumný člověk by měl být Pánovi raději vděčný za taková požehnání a použít těchto sil ve službě Pánu. Pán může tuto moc kdykoliv odebrat a nejlépe je tedy zaměstnat veškerou moc a bohatství ve službě Jemu.

Žádné živé bytosti ve skutečnosti není nikdo dražší nežli Pán. Pán se expanduje do nesčetného množství nedílných součástí jako svāṁśa a vibhinnāṁśa. Paramātmā je částí Pána zvanou svāṁśa, zatímco části vibhinnāṁśa jsou živé bytosti. Stejně jako je živá bytost významným činitelem v hmotném těle, jelikož bez živé bytosti nemá hmotné tělo žádnou hodnotu, tak bez Paramātmy nemá živá bytost žádný status quo. A podobně Brahman či Paramātmā nemají žádný locus standi bez Nejvyššího Pána Kṛṣṇy. To důkladně vysvětluje Bhagavad-gītā. Ti všichni jsou navzájem propojeni a působí ve vzájemné závislosti, a z konečného hlediska je Pán summum bonum neboli životní princip všeho.

Draupadī byla nejkrásnější dcerou krále Drupady a když byla mladou dívkou, téměř všichni princové si přáli její ruku. Drupada Mahārāja se však rozhodl, že svoji dceru dá jedině Arjunovi, a proto vymyslel zvláštní zkoušku. Pod střechou domu byla pověšená ryba chráněná kolem, a podmínkou bylo, aby princ prostřelil rybě za kolem oko, aniž by se na terč díval. Na zemi stála nádoba s vodou, v níž se odrážely kolo i terč, a střelec musel zacílit pohledem na zčeřenou vodu v nádobě. Mahārāja Drupada věděl dobře, že to se může podařit jedině Arjunovi nebo Karṇovi. Chtěl však dát dceru Arjunovi, a když Dhṛṣṭadyumna, bratr Draupadī, představoval shromážděné prince své dospělé sestře, Karṇa byl rovněž přítomen, aby se zúčastnil soutěže. Draupadī však takticky zabránila tomu, aby byl Karṇa Arjunovi soupeřem, tím, že prostřednictvím svého bratra Dhṛṣṭadyumny vyjádřila, že za manžela nemůže přijmout nikoho, kdo je svým postavením níže nežli kṣatriya. Vaiśyové a śūdrové jsou méně významní než kṣatriyové, a Karṇa byl znám jako syn tesaře, tedy śūdra. Touto žádostí Draupadī vyřadila Karṇu ze hry. Když Arjuna v šatu chudého brāhmaṇy zasáhl obtížný terč, každý byl překvapen a každý, zvláště Karṇa, ho vyzval na souboj, ale Arjuna dokázal jako obvykle milostí Kṛṣṇy vyjít z boje s princi úspěšně a získat cennou ruku Draupadī, které se také říká Kṛṣṇā. Arjuna v Kṛṣṇově nepřítomnosti na tento příběh žalostně vzpomíná, neboť jedině Jemu vděčil za svoji neobyčejnou sílu.

Démon Maya Dānava žil v lese Khāṇḍava, a když les začal hořet, žádal Arjunu o ochranu. Arjuna mu zachránil život a démon se mu za to cítil být zavázán. Odvděčil se tak, že Pāṇḍuovcům postavil podivuhodný palác, který neobyčejně přitahoval pozornost všech princů v zemi. Princové cítili nadpřirozenou moc Pāṇḍuovců, a všichni se proto bez zdráhání podrobili králi a platili mu své poplatky. Démoni mají podivuhodné a nadpřirozené schopnosti a umějí dělat hmotné divy. Jsou však vždy rušivými prvky ve společnosti. Moderní démoni vystupují jako materialističtí vědci, kteří vytvářejí hmotné divy, a zneklidňují tak celou společnost. Například vynález jaderných zbraní vyvolává v lidské společnosti hrůzu. Takovým materialistou byl také Maya, a dovedl také vytvářet podivuhodné věci. Ale Pán Kṛṣṇa ho chtěl zabít. Když ho pronásledovaly oheň a Kṛṣṇův disk, hledal ochranu takového oddaného, jako byl Arjuna, který ho před hněvem ohně Pána Śrī Kṛṣṇy zachránil. Oddaní jsou tudíž milostivější nežli Pán a milost oddaného je v oddané službě cennější než milost Pána. Když oheň i Pán viděli, že démonovi poskytl útočiště takový oddaný jako byl Arjuna, přestali ho pronásledovat. Tento démon se cítil Arjunovi zavázán a chtěl pro něho vykonat nějakou službu na projev vděčnosti, ale Arjuna nechtěl na oplátku nic přijmout. Pán Śrī Kṛṣṇa, kterého Maya potěšil tím, že se uchýlil k Jeho oddanému, ho ovšem požádal, aby prokázal službu pro krále Yudhiṣṭhira tím, že postaví podivuhodný parlamentní palác. Proces je takový, že milostí oddaného je možné získat milost Pána a milostí Pána člověk získá možnost sloužit Pánovu oddanému. Bhīmasenův kyj byl také darem Mayi Dānavy.

Jarāsandha byl velice mocný král Magadhy a historie jeho narození a činností je také velice zajímavá. Jeho otec, král Bṛhadratha, byl rovněž prosperující a mocný král Magadhy, ale neměl žádného syna, přestože se oženil se dvěma dcerami krále Kāśī. Jelikož byl zklamán, že od žádné z královen nedostal syna, opustil domov i s manželkami, aby se v lese věnoval odříkání. Tam mu ovšem požehnal jeden velký ṛṣi, že bude mít syna, a daroval mu mango, které měly královny sníst. Královny to učinily a brzy otěhotněly. Král byl velice šťastný, když viděl, že královny brzy porodí, ale když dozrál čas, narodilo se jim jedno dítě ve dvou částech; každé královně polovina. Zahodily obě části do lesa, kde žila velká démonice, a ta se radovala, že bude mít lahůdkovou potravu z masa a krve novorozeněte. Ze zvědavosti přiložila části k sobě, a dítě tak dostalo úplnou podobu a vrátil se mu život. Démonice se jmenovala Jarā a jelikož měla s bezdětným králem slitování, šla za ním a obdarovala ho krásným dítětem. Krále démonice potěšila a chtěl se jí odměnit tím, že jí splní nějaké přání. Démonice si přála, aby se dítě jmenovalo po ní, a tak dítě dostalo příjmení Jarāsandha neboli ten, jehož spojila démonice Jarā. Tento Jarāsandha se ve skutečnosti narodil jako jedna z nedílných částí démona Vipracittiho. Světec, na jehož požehnání se královnám dítě narodilo, se jmenoval Candra Kauśika; to on předpověděl dítě otci Bṛhadrathovi.

Jelikož Jarāsandha měl od narození démonské vlastnosti, stal se přirozeně velkým oddaným Pána Śivy, pána všech duchů a démonských bytostí. Rāvaṇa byl velkým oddaným Śivy a stejně tak i Jarāsandha. Obětoval Pánu Mahābhairavovi (Śivovi) všechny krále, které uvěznil, a díky své vojenské síle porazil a zajal mnoho malých králů, které pak zabíjel před Mahābhairavou. Pán Mahābhairava neboli Kālabhairava má mnoho oddaných v provincii Bihár, která se dříve nazývala Magadha. Jarāsandha byl příbuzný Kaṁsy, Kṛṣṇova strýce z matčiny strany, a proto se po Kaṁsově smrti stal velkým nepřítelem Kṛṣṇy a docházelo mezi nimi k mnoha bojům. Pán Kṛṣṇa ho chtěl zabít, ale chtěl také, aby nebyli zabiti lidé, kteří Jarāsandhovi sloužili jako vojáci. Proto na ukončení jeho života vznikl zvláštní plán. Kṛṣṇa, Bhīma a Arjuna šli za králem Jarāsandhou společně v převlečení za chudé brāhmaṇy a žebrali od něho milodary. Jarāsandha nikdy neodepřel milodar brāhmaṇovi a vykonával také mnoho obětí, ale přesto nebyl na úrovni oddané služby. Pán Kṛṣṇa, Bhīma a Arjuna žádali Jarāsandhu, aby jim dal možnost s ním bojovat, a bylo rozhodnuto, že Jarāsandha bude bojovat pouze s Bhīmou. Všichni tedy byli zároveň hosty a protivníky Jarāsandhy a Bhīma a Jarāsandha spolu po několik dnů bojovali. Bhīma už začínal být zklamaný, ale Kṛṣṇa mu naznačil, že Jarāsandha byl jako dítě spojen ze dvou částí; Bhīma ho tedy opět rozdělil a tak ho zabil. Osvobodil tím všechny krále, kteří byli drženi v koncentračním táboře a čekali na zabití před Mahābhairavou. Králové se cítili Pāṇḍuovcům zavázáni, a proto vždy platili králi Yudhiṣṭhirovi daně.

Královna Draupadī měla nádherný svazek vlasů, který byl posvěcený při obřadu Rājasūya-yajña. Když však byla prohrána v sázce, Duḥśāsana se dotkl jejích oslavovaných vlasů, a chtěl ji urazit. Draupadī pak padla k lotosovým nohám Pána Kṛṣṇy a On rozhodl, že všechny ženy Duḥśāsany a jeho společníků budou muset mít po bitvě na Kurukṣetře rozpuštěné vlasy. Když tedy v bitvě zemřeli všichni synové a vnuci Dhṛtarāṣṭry, povinností všech jejich manželek bylo, aby si jako vdovy rozpustily vlasy. Jinak řečeno, všechny ženy kuruovské rodiny ovdověly proto, že Duḥśāsana urazil velkou oddanou Pána. Pán může tolerovat, když nějaký lotr uráží Jeho, protože otec snáší od svého syna i urážky. Nikdy však netoleruje urážky Svých oddaných. Pokud někdo urazí velkou duši, musí se vzdát všech výsledků svých zbožných činností i všech požehnání.

Durvāsā Muni: Mocný mystický brāhmaṇa, který byl odhodlaný dodržovat zásady náboženství s velkými sliby a přísným odříkáním. Jeho jméno se pojí s mnoha historickými událostmi. Tohoto velkého mystika bylo snadné jak uspokojit, tak rozzlobit, stejně jako Pána Śivu. Když byl spokojen, mohl svému služebníkovi poskytnout nesmírné dobro, ale když byl nespokojen, mohl způsobit tu největší pohromu. Kumārī Kuntī prokazovala v domě svého otce různé služby všem velkým brāhmaṇům, a když Durvāsu Muniho uspokojila její péče, obdařil ji schopností zavolat libovolného poloboha podle svého přání. Durvāsā Muni je přijímán jako úplná inkarnace Pána Śivy, a tudíž může být snadno uspokojen i rozzloben. Byl velkým oddaným Pána Śivy a na Śivovo nařízení se stal knězem krále Śvetakety, který vykonával stoletou oběť. Někdy navštěvoval parlamentní shromáždění v nebeském království Indradeva. Díky svým velkým mystickým silám mohl cestovat prostorem a je známé, že tak cestoval na veliké vzdálenosti; až na Vaikuṇṭhy neboli planety za hranicemi hmotného nebe. Všechny tyto dlouhé cesty vykonal během jediného roku, v době svého sporu s králem Ambarīṣem, což byl velký oddaný a panovník světa.

Měl zhruba deset tisíc žáků a všude, kde navštívil velké kṣatriyské krále a stal se jejich hostem, ho doprovázel velký počet následovníků. Jednou navštívil dům Duryodhany, nepřátelského bratrance Mahārāje Yudhiṣṭhira. Duryodhana byl dostatečně inteligentní, takže brāhmaṇu uspokojil všemi prostředky, a velký ṛṣi chtěl Duryodhanovi udělit nějaké požehnání. Duryodhana znal jeho mystické síly a věděl také, že je-li tento mystický brāhmaṇa nespokojený, pak může způsobit spoušť, takže si naplánoval použít ho k tomu, aby brāhmaṇa vylil svůj hněv na jeho nepřátele Pāṇḍuovce. Když tedy ṛṣi chtěl Duryodhanovi požehnat, Duryodhana si přál, aby navštívil dům Mahārāje Yudhiṣṭhira, nejstaršího a hlavního z jeho bratranců, a aby to učinil bezprostředně poté, co Yudhiṣṭhira a jeho královna Draupadī budou po jídle. Duryodhana věděl, že Mahārāja Yudhiṣṭhira po obědě s Draupadī nebude schopen přijmout tak velký počet brāhmaṇských hostů a že ṛṣi se proto rozzlobí a způsobí jeho bratranci Yudhiṣṭhirovi nesnáze. Takový byl Duryodhanův plán. Durvāsā Muni s tímto návrhem souhlasil a podle Duryodhanova plánu přišel za králem v exilu poté, co král s Draupadī dojedli.

Jakmile dorazil ke dveřím Mahārāje Yudhiṣṭhira, dostalo se mu ihned dobrého přijetí a král ho požádal, aby dokončil své polední náboženské obřady v řece, že mezitím bude jídlo připravené. Durvāsā Muni odešel se svými učedníky k řece, aby se všichni vykoupali, a Mahārāja Yudhiṣṭhira měl z návštěvy takového množství hostů velké starosti. Dokud Draupadī nejedla, mohli podávat pokrm jakémukoliv počtu hostů, ale ṛṣi k nim přišel podle Duryodhanova plánu až tehdy, když Draupadī byla po jídle.

Když jsou oddaní v nesnázích, je to pro ně příležitostí, aby s plnou pozorností mysleli na Pána. Draupadī tedy v té nebezpečné situaci myslela na Pána Kṛṣṇu a všeprostupující Pán ihned věděl, že Jeho oddaní jsou v nebezpečí. Přišel proto za Draupadī a požádal ji, aby Mu dala všechno jídlo, které jí zbylo. Tato žádost naplnila Draupadī lítostí, protože Nejvyšší Pán po ní chtěl jídlo a ona mu ho v tu chvíli nemohla dát. Řekla Pánovi, že kouzelná nádoba, kterou dostala od boha Slunce, mohla dodat libovolné množství jídla, dokud ona sama nejedla. Ten den však už jedla a to je přivedlo do nebezpečí. Když popisovala své těžkosti, začala před Pánem plakat, jak jen ženy v takových situacích dělají. Pán ji ovšem požádal, aby donesla nádobí na vaření a podívala se, jestli tam alespoň kousek jídla nezbyl. Když to Draupadī učinila, Pán našel na stěně hrnce nalepený kousek zeleniny. Ihned ho snědl, a řekl Draupadī, aby poslala pro hosty, pro Durvāsovu společnost.

Poslali Bhīmu, aby je zavolal z řeky. Bhīma řekl: “Proč jste se opozdili, pánové? Pojďte, jídlo na vás čeká!” Ale brāhmaṇové se díky tomu, že Pán Kṛṣṇa přijal malý kousek pokrmu, už cítili dostatečně najedeni, přestože byli stále ve vodě. Mysleli si, že Mahārāja Yudhiṣṭhira pro ně jistě připravil mnoho dobrých chodů, a jelikož nejsou hladoví a nejedli by, krále by to velice mrzelo, takže tam raději nešli. Rozhodli se raději odejít.

Tento příběh dokazuje, že Pán je největší mystik, a proto je známý jako Yogeśvara. Dalším poučením je, že každý hospodář musí nabízet jídlo Pánovi, a výsledkem bude, že každý, i skupina deseti tisíc hostů, pak bude spokojen, když Pán bude spokojen. Tak působí oddaná služba.

Milostí Nejvyšší Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇy Arjuna potěšil všechny polobohy včetně Pána Śivy. Významné je, že ten, kdo má přízeň Pána Śivy nebo jiného poloboha, ještě nemusí nutně mít přízeň Nejvyššího Pána Śrī Kṛṣṇy. Rāvaṇa byl jistě velkým oddaným Pána Śivy, ale nic ho nezachránilo před hněvem Nejvyšší Osobnosti Božství Pána Rāmacandry. A v Purāṇách najdeme mnoho takových příkladů. Zde však vidíme příklad toho, že Pán Śiva byl potěšen i v boji s Arjunou. Oddaní Nejvyššího Pána vědí, jak ctít polobohy, ale oddaní polobohů si někdy pošetile myslí, že Nejvyšší Osobnost Božství není o nic větší než polobozi. S takovými představami se člověk dopouští přestupku a nakonec ho čeká totéž co Rāvaṇu a jiné. Příklady přátelských vztahů s Pánem Śrī Kṛṣṇou, které zde Arjuna cituje, jsou poučné pro každého, neboť nás přesvědčují o tom, že pouhým potěšením Nejvyššího Pána Śrī Kṛṣṇy lze dosáhnout veškeré přízně, zatímco oddaní či ctitelé polobohů mohou získat jen částečný prospěch, který je stejně pomíjivý jako polobozi samotní.

Dalším důležitým bodem v tomto verši je, že Arjuna mohl milostí Pána Śrī Kṛṣṇy dosáhnout ještě v současném těle nebeských planet, kde ho uctil nebeský polobůh Indradeva tím, že ho usadil k sobě na napůl vyvýšené místo. Nebeských planet lze dosáhnout zbožnými skutky, které doporučují śāstry kategorii plodonosných činností. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (9.21), když reakce za takové zbožné činy vyprší, člověk je znovu degradován na tuto planetu Zemi. Měsíc se nachází rovněž na úrovni nebeských planet a pouze ti, kteří jednali jedině ctnostně — vykonávali oběti, rozdávali milodary a podstupovali přísná odříkání — mohou vstoupit po skončení života v tomto těle na nebeské planety. Arjunovi byl vstup na nebeské planety dovolen pouze milostí Pána, jinak by to nebylo možné. Současné pokusy moderních vědců vstoupit na nebeské planety se jistě ukáží jako marné, protože tito vědci nejsou na Arjunově úrovni. Jsou to obyčejně lidské bytosti, které za sebou nemají žádné oběti, milodary ani odříkání. Hmotné tělo je pod vlivem tří kvalit hmotné přírody: dobra, vášně a nevědomosti. Současné obyvatelstvo je víceméně pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, a tento vliv se projevuje tím, že lidé jsou velice chtiví a chamtiví. Takto degradované osoby se těžko dostanou na vyšší planetární systémy. Nad nebeskými planetami je ještě mnoho dalších planet, kterých mohou dosáhnout pouze lidé ovlivnění dobrem. Obyvatelé nebeských a dalších planet ve vesmíru jsou vysoce inteligentní, mnohokrát víc než lidské bytosti, a všichni jsou zbožní, na vyšší či nejvyšší úrovni dobra. Všichni jsou oddanými Pána, a i když jejich dobro není bez nečistot, přesto jsou známí jako polobozi, kteří mají maximální množství dobrých vlastností, jaké je v hmotném světě možné získat.

Nebeští polobozi jsou jistě inteligentnější, mocnější a krásnější, a přesto museli přijmout Arjunovu pomoc, protože měl luk Gāṇḍīva, který byl milostí Pána Śrī Kṛṣṇy obdařený velikou silou. Pán je všemocný a Jeho milostí může být Jeho čistý oddaný tak mocný, jak On si přeje, a neplatí pro to žádná omezení. A když Pán Svoji moc někomu odebere, pak tato osoba pozbývá své síly vůlí Pána.

Na straně Kuruovců bylo mnoho silných vojevůdců, jako byl Bhīṣma, Droṇa, Kṛpa a Karṇa, a jejich vojenská síla byla nepřekonatelná jako velký oceán. Ale Arjuna sám, usazen na voze, je přesto milostí Pána Kṛṣṇy jednoho po druhém bez potíží porážel. Na protější straně se vystřídalo mnoho velitelů, ale na straně Pāṇḍuovců nesl zodpovědnost po celou velkou válku Arjuna samotný, na voze, který řídil Pán Kṛṣṇa. Podobně, když Pāṇḍuovci žili inkognito ve Virāṭově paláci, Kuruovci vyvolali s králem Virāṭem spor a rozhodli se, že mu odeženou stádo krav. Když odháněli krávy, Arjuna s nimi v nepoznání bojoval a dokázal získat krávy zpátky i s válečnou kořistí — drahokamy z královských turbanů. Arjuna vzpomínal, že to vše bylo možné milostí Pána.

Absolutní Osobnost Božství, Pán Śrī Kṛṣṇa, se expanduje ve Své úplné části Paramātmā do srdce každého a umožňuje tak každému vzpomenout si i zapomenout, dává poznání nebo způsobuje ztrátu inteligence a řídí všechny psychologické pochody (Bg. 15.15). Jako Nejvyšší Pán může živým bytostem prodloužit či zkrátit život. Pán tedy vedl bitvu na Kurukṣetře podle Svého plánu. Chtěl, aby se po vítězné bitvě Yudhiṣṭhira stal panovníkem této planety, a v zájmu tohoto Svého transcendentálního plánu, zabil Svojí všemocnou vůlí všechny bojovníky na protější straně. Protivníci měli k dispozici veškerou vojenskou sílu a podporu velkých generálů jako byl Bhīṣma, Droṇa a Śalya, a pro Arjunu by bylo fyzicky nemožné v bitvě zvítězit, kdyby mu Pán nepomáhal rozličnou taktikou. Každý státník i v moderních válkách využívá různé taktiky, ale všechny se zakládají na mocné špionáži, vojenských úskocích a diplomatických manévrech. Jelikož však Arjuna byl drahým oddaným Pána, Pán to vše zařídil Sám, aniž by byl Arjuna vystaven napětí a úzkosti. Tak vypadá oddaná služba.

O Prahlādovi Mahārājovi, velkém oddaném Nṛsiṁhadeva, se vypráví v sedmém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Prahlāda Mahārāja byl již jako pětiletý chlapec velice trýzněn svým závistivým otcem Hiraṇyakaśipuem jenom proto, že se stal čistým oddaným Pána. Démonský otec použil všechny své zbraně, aby oddaného syna Prahlāda zabil, ale milostí Pána byl Prahlāda při všech nebezpečných úkladech svého otce zachráněn. Hodili ho do ohně, do vroucího oleje, do propasti z vrcholu hory a pod nohy slona a chtěli ho otrávit jedem, a nakonec vzal sám otec meč a chtěl ho zabít, ale v té chvíli se zjevil Nṛsiṁhadeva a Prahlādova zrůdného otce zabil před jeho očima. Nikdo nemůže zabít oddaného Pána. Stejně tak Pán zachránil i Arjunu, přestože jeho velcí protivníci jako Bhīṣma proti němu použili všechny své smrtonosné zbraně.

Karṇa: Je synem boha Slunce. Narodil se Kuntī dříve, než se provdala za Mahārāje Pāṇḍua, a už při narození měl náramky a náušnice, což jsou výjimečné známky neohroženého hrdiny. Nejprve se jmenoval Vasusena, ale když vyrostl, daroval své přirozené náramky a náušnice Indradevovi a od té doby dostal jméno Vaikartana. Když se narodil neprovdané Kuntī, hodila ho do Gangy. Vylovil ho Adhiratha a se svojí ženou Rādhou ho vychovali jako vlastního syna. Karṇa byl velice štědrý, zvláště k brāhmaṇům. Brāhmaṇovi by nikdy nic neodmítl. Se stejnou štědrostí daroval své přirozené náramky a náušnice Indradevovi, který s ním byl velice spokojen a na oplátku mu dal mocnou zbraň zvanou Śakti. Byl přijat jako jeden ze žáků Droṇācāryi a od samého začátku soupeřil s Arjunou. Když Duryodhana viděl jeho stálé soupeření s Arjunou, přijal ho za svého společníka, což se postupně rozvinulo v důvěrný vztah. Byl rovněž přítomen na velkém shromáždění při obřadu svayaṁvara princezny Draupadī, a když se pokoušel ukázat na tomto setkání svůj talent, bratr Draupadī prohlásil, že Karṇa se soutěže nemůže zúčastnit, jelikož je synem śūdrovského tesaře. Když se pak Arjunovi podařilo prostřelit terč ve tvaru ryby na stropě a Draupadī mu dala svoji girlandu, Karṇa a ostatní zklamaní princové zatarasili Arjunovi cestu, aby nemohl s Draupadī odejet, a vyzvali ho k boji. Zvláště Karṇa s ním bojoval velice udatně, třebaže byl předtím vyřazen ze soutěže, ale Arjuna nakonec všechny porazil. Duryodhana měl z Karṇy velikou radost pro jeho neustálé soupeření s Arjunou, a když se dostal k moci, korunoval Karṇu na trůn ve státě Aṅga. Jelikož bylo Karṇovi zabráněno v tom, aby se ucházel o Draupadī, poradil Duryodhanovi, aby napadl krále Drupadu, neboť po jeho porážce by mohli být Arjuna i Draupadī zajati. Droṇācārya ho však za tento úkladný plán pokáral a od útoku se upustilo. Karṇa byl mnohokrát poražen, nejen od Arjuny, ale také od Bhīmaseny. Byl králem spojených království Bengálska, Orissy a Madrasu. Později hrál aktivní úlohu v oběti Rājasūya Mahārāje Yudhiṣṭhira, a když mezi rivalskými bratry došlo k hazardní hře podle plánu Śakuniho, Karṇa se této hry zúčastnil. Velice ho potěšilo, když byla Draupadī dána v sázku; přiživilo to jeho starou zášť. Když byla Draupadī ve hře, velice nadšeně rozhlásil tuto zprávu, a byl to on, kdo nařídil Duḥśāsanovi, aby odebral Pāṇḍuovcům i Draupadī oděvy. Požádal Draupadī, aby si vybrala jiného manžela, protože když ji Pāṇḍuovci prohráli, stala se otrokyní Kuruovců. Byl vždy nepřítelem Pāṇḍuovců, a proto se je snažil při každé příležitosti všemi prostředky utlačovat. Během bitvy na Kurukṣetře předvídal konečný výsledek, a řekl, že když Pán Kṛṣṇa je vozatajem Arjuny, Arjuna bitvu vyhraje. Vždy se rozcházel v názorech s Bhīṣmou a jednou dokonce pyšně prohlásil, že kdyby Bhīṣma nezasahoval do jeho plánů, skoncoval by s Pāṇḍuovci během pěti dnů. Když však Bhīṣma zemřel, byl velice zkroušený. Zbraní Śakti, kterou dostal od Indradeva, zabil Ghaṭotkace. Jeho syna Vṛṣasenu zabil Arjuna. Karṇa pobil nejvíc pāṇḍuovských vojáků. Nakonec měl tvrdý boj s Arjunou a pouze on to byl, kdo byl schopen srazit Arjunovi helmici. Kolo jeho vozu však uvízlo v bahně na bojišti, a když sestoupil z vozu a chtěl ho vyprostit, Arjuna využil příležitosti a zabil ho, přestože Arjunu žádal, aby to nedělal.

Naptā neboli Bhūriśravā: Bhūriśravā byl synem Somadatty, člena kuruovské rodiny. Jeho dalším bratrem byl Śalya. Oba bratři a otec se zúčastnili Draupadina obřadu svayaṁvara. Všichni oceňovali úžasnou sílu Arjuny, kterou měl díky tomu, že byl oddaným přítelem Pána, a Bhūriśravā proto radil Dhṛtarāṣṭrovým synům, aby s Pāṇḍuovci nevyvolávali žádné spory a nevyzývali je k boji. Všichni se také zúčastnili Rājasūya yajñi Mahārāje Yudhiṣṭhira. Patřil mu jeden regiment akṣauhinī, složený z vojska, jezdectva, slonů a vozů, kterého použil v bitvě na Kurukṣetře na straně Duryodhany. Bhīma ho počítal za jednoho z yūtha-patiů. V bitvě na Kurukṣetře bojoval zvláště se Sātyakim a zabil jeho deset synů. Později mu Arjuna usekl ruce a Sātyaki ho nakonec zabil. Po smrti splynul s existencí Viśvadeva.

Trigarta neboli Suśarmā: Syn Mahārāje Vṛddhakṣetry. Byl králem Trigartadeśe a byl rovněž přítomný na obřadu svayaṁvara královny Draupadī. Byl jedním ze spojenců Duryodhany a poradil mu zaútočit na Matsyadeś (Darbhaṅgu). Při krádeži krav ve Virāṭa-nagaře se mu podařilo uvěznit Mahārāje Virāṭa, ale Bhīma ho později osvobodil. V bitvě na Kurukṣetře také bojoval velice udatně, ale nakonec ho Arjuna zabil.

Jayadratha: Další syn Mahārāje Vṛddhakṣetry. Byl králem Sindhudeśe (současná oblast Pákistánu). Jeho žena se jmenovala Duḥśalā. Byl rovněž přítomen na Draupadině obřadu svayaṁvara, a velice silně toužil po její ruce, ale neuspěl v soutěži. Od té doby však neustále hledal příležitost, jak se dostat do styku s Draupadī. Když se jel oženit do Śalyadeśe, na cestě do Kāmyavanu náhodou znovu potkal Draupadī a byl k ní velice přitahován. Pāṇḍuovci a Draupadī tehdy byli v exilu potom, co prohráli celé své království v hazardní hře, a Jayadratha si vzal do hlavy, že pošle Draupadī nedovoleným způsobem dopis, a to přes Koṭiśaṣyu, jednoho ze svých společníků. Draupadī ihned rozhodně Jayadrathův návrh odmítla, ale jelikož byl velice přitahován její krásou, zkoušel to znovu a znovu. Draupadī ho stále odmítala. Pokoušel se ji silou dostat na svůj vůz a Draupadī ho nejprve udeřila tak silně, že se cítil jako vyvrácený strom. Nenechal se však odradit a nakonec se mu podařilo přinutit Draupadī k tomu, aby usedla na jeho vůz. Celou událost viděl Dhaumya Muni a silně proti Jayadhratově činu protestoval. Vydal se také za vozem a skrze Dhātreyiku se o věci dozvěděl Mahārāja Yudhiṣṭhira. Pāṇḍuovci pak zaútočili na Jayadrathovy vojáky a všechny je pobili, a Bhīma se nakonec zmocnil Jayadrathy a téměř ho utloukl k smrti. Poté mu z hlavy uřízli všechny vlasy kromě pěti a přivedli ho před všechny krále, aby ho představili jako otroka Mahārāje Yudhiṣṭhira. Byl donucen k tomu, aby se sám prohlásil za Yudhiṣṭhirova otroka přede všemi princi, a jako takový byl přiveden před Mahārāje Yudhiṣṭhira. Mahārāja Yudhiṣṭhira byl tak laskavý, že nařídil, aby ho propustili, a když svolil, že bude jako princ platit Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi daně, královna Draupadī si rovněž přála jeho propuštění. Po této události mu bylo dovoleno, aby se vrátil do své země. Takto uražen odešel do Gaṅgātri v Himálaji a podrobil se přísným pokáním, aby potěšil Pána Śivu. Chtěl od něho požehnání, aby alespoň jedenkrát porazil všechny Pāṇḍuovce. Pak začala bitva na Kurukṣetře a on se připojil k Duryodhanovi. V prvním dni bojoval s Mahārājem Drupadou, potom s Virāṭem a potom s Abhimanyuem. Když byl Abhimanyu před svou smrtí v nemilosrdném sevření sedmi velkých generálů, Pāṇḍuovci mu přišli na pomoc, ale Jayadratha je milostí Pána Śivy s velkou zručností odrazil. Arjuna tehdy složil slib, že ho zabije, a když to Jayadratha slyšel, chtěl utéci z bojiště a žádal Kuruovce o svolení ke svému zbabělému činu, ale nebylo mu to dovoleno. Naopak, musel bojovat s Arjunou, a Pán Kṛṣṇa během boje Arjunovi připomněl požehnání, které Jayadratha dostal od Śivy — že ten, kdo způsobí, že Jayadrathova hlava spadne na zem, okamžitě zemře. Poradil proto Arjunovi, aby hodil Jayadrathovu hlavu přímo na klín jeho otci, který se věnoval pokání na poutním místě Samanta-pañcaka. Arjuna tak skutečně učinil. Jayadrathův otec byl překvapený, když viděl na svém klíně useknutou hlavu, a okamžitě ji odhodil na zem. Hned nato se jeho čelo roztříštilo na sedm kousků a otec tak zemřel.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa je uctíván jak impersonalisty, tak oddanými Pána. Impersonalisté uctívají Jeho oslňující záři, která vychází z Jeho transcendentálního těla věčné podoby, blaženosti a poznání, a oddaní Ho uctívají jako Nejvyšší Osobnost Božství. Ti, kteří jsou ještě níže než impersonalisté, Ho považují za jednu z velkých historických osobností. Pán ovšem sestupuje proto, aby všechny zaujal Svými jedinečnými transcendentálními zábavami, a proto hraje roli nejdokonalejšího pána, přítele, syna a milence. K Arjunovi měl vztah transcendentálního přátelství a Svoji úlohu hrál dokonale, stejně jako to dělal se Svými rodiči, milenkami a manželkami. Když oddaný jedná v takovém dokonalém transcendentálním vztahu, působením vnitřní síly Pána pak zapomíná, že jeho přítelem či synem je Nejvyšší Osobnost Božství, i když někdy činy Pána oddaného matou. Po Kṛṣṇově odchodu si byl Arjuna vědom, kdo byl jeho velkým přítelem, ale ani předtím se Arjuna nedopustil žádné chyby a nejednalo se ani o žádné nedocenění. Inteligentní lidé jsou přitahováni transcendentálním jednáním Pána s čistým oddaným jako byl Arjuna.

Je dobře známou skutečností, že na válečném poli je nedostatek vody. Voda je tam velice vzácná, a jak zvířata, tak lidé, kteří se v boji krajně namáhají, potřebují neustále vodu k uhašení žízně. Zvláště zranění vojáci a generálové mají velikou žízeň ve chvíli smrti a někdy se stává, že musejí neodvratně zemřít pouze pro nedostatek vody. Tento nedostatek vody byl v bitvě na Kurukṣetře vyřešen navrtáváním země. Boží milostí lze získat vodu na jakémkoliv místě, pokud má člověk vybavení pro navrtání země. Na tomto principu funguje i současný systém, ale moderní technologové nedokáží provést vrt v zemi okamžitě a kdekoliv. Z dějin se ovšem ukazuje, že v dávných dobách Pāṇḍuovců dokázali velcí králové jako byl Arjuna získat ihned vodu z tvrdé země nejen pro lidi, ale i pro koně, jednoduše tím, že prostřelili povrchové vrstvy ostrým šípem, což je metoda, která je moderním vědcům dodnes neznámá.

Jelikož Nejvyšší Pán Śrī Kṛṣṇa je naprosto dokonalý, Jeho transcendentálním zábavám s Jeho čistými oddanými nikdy nic v žádném směru nechybí, ať už jedná jako přítel, syn či milenec. Pán vychutnává výtky Svých přátel, rodičů či snoubenek víc než védské hymny, kterými Ho oslavují velcí učenci a religionisté oficiálním způsobem.

Důležitým bodem v tomto verši je povšimnout si, jak bylo možné, že Arjunu porazili nízcí pastevci a že se takoví světští lidé mohli dotknout těl manželek Pána Kṛṣṇy, které byly pod Arjunovou ochranou. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura tyto sporné věci vysvětluje na základě Viṣṇu Purāṇy a Brahma Purāṇy. V těchto Purāṇách je řečeno, že krásné obyvatelky nebes jednou potěšily svojí službou Aṣṭāvakru Muniho a dostaly od něho požehnání, že Nejvyšší Pán se stane jejich manželem. Aṣṭāvakra Muni byl na osmi místech svého těla zakřivený, a proto se také pohyboval zvláštním zakřiveným způsobem. Když dcery polobohů viděly jeho pohyby, nemohly zadržet smích a muni se na ně rozhněval a proklel je, že je unesou lupiči, přestože dostanou Pána za svého manžela. Později dívky muniho opět uspokojily svými modlitbami a on jim požehnal, že i poté, co je uloupí darebáci, získají svého manžela zpátky. Proto, aby dodržel slova velkého muniho, Pán Sám unesl Své manželky z Arjunovy ochrany, jinak by zmizely ihned, jak by se jich darebáci dotkli. Kromě toho některé z gopī, které si v modlitbách přály stát se manželkami Pána, se po splnění své touhy vrátily na svá původní místa. Pán Kṛṣṇa chtěl, aby se po Jeho odchodu vrátili všichni, kteří Ho doprovázeli, zpátky k Bohu, a pouze je různým způsobem volal zpět.

Již jsme se nejednou zmínili, že nikdo by se neměl chlubit cizím peřím. Všechny energie a síly pocházejí z nejvyššího zdroje, Pána Kṛṣṇy, a působí tak dlouho, dokud si to přeje, a přestávají pracovat, jakmile je odejme. Všechna elektrická energie přichází z elektrárny a jakmile elektrárna zastaví dodávku proudu, žárovky nejsou nic platné. Veškeré energie může svrchovaná vůle Pána stvořit či odebrat v jediném okamžiku. Materialistická civilizace bez požehnání Pána je jen dětskou hrou. Dokud rodiče dovolí dítěti, aby si hrálo, je všechno v pořádku. Jakmile však rodiče změní mínění, dítě musí skončit. Lidská civilizace a všechny její činnosti musí být v souladu se svrchovaným požehnáním Pána. Bez tohoto požehnání je veškerý rozvoj lidské civilizace ozdobou na mrtvém těle. Zde je řečeno, že mrtvá civilizace a její činnosti jsou jako vyčištěné máslo lité do popela, hromadění peněz kouzelným proutkem a setí na neúrodnou půdu.

Podle antropologů existuje v přírodě zákon boje o existenci a přežije ten nejsilnější. Nevědí však, že nad přírodním zákonem je svrchované řízení Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě je potvrzeno, že zákon přírody působí podle pokynů Pána. Proto vždy, když je na světě mír, musíme vědět, že to je díky dobré vůli Pána a kdykoliv na světě bouří nepokoje, je to také díky svrchované vůli Pána. Ani stéblo trávy se nepohne bez vůle Pána. Proto vždy, když lidé porušují Boží zákony, dochází k válkám mezi lidmi i národy. Nejjistější cestou k míru tedy je sladit vše se zavedenými zákony Pána. Tím zákonem je, že vše co děláme, vše co jíme, vše co obětujeme a vše co dáváme jako milodar, musíme činit pro uspokojení Pána. Nikdo nemá dělat nic, jíst nic, obětovat nic a nedávat žádné milodary proti vůli Pána. Rozvaha je ozdobou udatnosti a člověk se musí naučit rozlišovat mezi jednáním, které může potěšit Pána a jednáním, které Ho nepotěší. Každý čin je tedy posuzován podle toho, zdali přinese potěšení Pánu. Nezbývá žádný prostor pro osobní rozmary; jediným vodítkem je pro nás potěšení Pána. Takový čin se nazývá yogaḥ karmasu kauśalam neboli činnost ve spojení s Nejvyšším Pánem. To je umění dokonalého jednání.

V hmotném světě vládne zákon o přežití nejsilnějšího a boje o existenci, protože zde každý chce panovat hmotným zdrojům, a tak vznikají mezi podmíněnými dušemi rozbroje. Právě tato panovačná mentalita je příčinou podmíněného života. Iluzorní energie poskytuje těmto napodobitelům Pána možnosti pro jejich jednání a proto vytváří silnější a slabší v každém životním druhu. Mentalita panování nad hmotnou přírodou a nad stvořením přirozeně vytváří rozbroje a tím pádem také zákon boje o existenci. V duchovním světě žádné takové spory neexistují a neexistuje tam ani boj o existenci. V duchovním světě nikdo nebojuje o existenci, jelikož každý tam existuje věčně. Nejsou tam žádné rozpory, jelikož každý tam chce sloužit Nejvyššímu Pánovi a nikdo Ho nechce imitovat a užívat si všeho sám. Jelikož Pán je stvořitelem všeho včetně živých bytostí, je skutečným vlastníkem a uživatelem všeho, co může být, ale v hmotném světě živá bytost pod vlivem māyi neboli iluze na tento věčný vztah s Nejvyšší Osobností Božství zapomíná a je tak podmíněna zákonům boje o existenci a o přežití nejsilnějšího.

Arjuna se zde odvolává na pokyny Bhagavad-gīty, které mu Pán sdělil na Kuruovském bitevním poli. Pán po Sobě zanechal pokyny Bhagavad-gīty nejen ku prospěchu samotného Arjuny, ale rovněž pro všechny doby a všechny země. Bhagavad-gītā, kterou pronesl Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, je trestí veškeré védské moudrosti. Přednesl ji krásně Pán Samotný pro všechny, kteří mají příliš málo času na to, aby mohli důkladně prostudovat rozsáhlá védská písma, jako jsou Upaniṣady, Purāṇy a Vedānta-sūtry. Je částí velkého historického eposu Mahābhārata, který byl zvláště připraven pro méně inteligentní třídu lidí, to znamená pro ženy, dělníky a zkažené potomky brāhmaṇů, kṣatriyů a výše postavených vaiśyů. Problém, který vyvstal v srdci Arjuny na Kuruovském bitevním poli, vyřešilo učení Bhagavad-gīty, a po odchodu Pána z očí obyčejných lidí, když Arjuna ztratil svou moc a věhlas, chtěl si znovu vzpomenout na velké učení Bhagavad-gīty, aby poučil všechny ostatní o tom, že k Bhagavad-gītě se mohou obrátit ve všech kritických chvílích, a to nejen pro útěchu v různých duševních bolestech, ale i pro vedení, jak se zbavit velkých pout, která je tíží v kritickou hodinu.

Milostivý Pán po Sobě zanechal velké učení Bhagavad-gīty, abychom se mohli řídit Jeho pokyny i tehdy, když už Ho není možné vidět hmotným pohledem. Hmotné smysly nám nemohou nijak přiblížit Nejvyššího Pána, ale Svojí nepochopitelnou mocí se Pán může inkarnovat do smyslového vnímání podmíněné duše vhodným způsobem prostřednictvím hmoty, která je rovněž jednou z Jeho projevených energií. Proto Bhagavad-gītā nebo jakékoliv autentické zvukové zastoupení Pána v podobě písma je rovněž inkarnací Pána. Není žádný rozdíl mezi zvukovým zastoupením Pána a Pánem Samotným. Z Bhagavad-gīty můžeme vytěžit stejný prospěch, jaký z ní získal Arjuna v osobní přítomnosti Pána.

Věřící lidská bytost, která si přeje osvobození ze spárů hmotné existence, může velice snadno využít Bhagavad-gīty, a s tímto na zřeteli Pán poučoval Arjunu, jako kdyby to Arjuna potřeboval. V Bhagavad-gītě je popsáno pět důležitých faktorů poznání: (1) Nejvyšší Pán, (2) živé bytosti, (3) příroda, (4) čas a prostor a (5) proces činnosti. Z těchto pěti jsou Nejvyšší Pán a živá bytost kvalitativně stejní. Rozdíl mezi nimi se dá přirovnat k rozdílu mezi celkem a jeho nedílnou částí. Příroda je netečná hmota, projevující vzájemné působení tří různých kvalit, a věčný čas a neomezený prostor se nacházejí nad existencí hmotné přírody. Činnosti živé bytosti jsou směsi různých sklonů, které mohou tuto živou bytost buď uvěznit v hmotné přírodě nebo ji z ní osvobodit. Všechny tyto náměty jsou v Bhagavad-gītě stručně a jasně vysvětleny a pro další osvícení jsou podrobněji rozebrány ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Z těchto pěti faktorů jsou Nejvyšší Pán, živá bytost, příroda, čas a prostor věčné, ale živá bytost, příroda a čas jsou ovládány Nejvyšším Pánem, který je absolutní a zcela nezávislý na jakékoliv jiné vládě. Nejvyšší Pán je svrchovaný vládce. Hmotné činnosti živé bytosti jsou bez počátku, ale mohou být napraveny přeměnou do duchovní kvality. Tím lze ukončit jejich hmotné kvalitativní reakce. Pán i živá bytost jsou vnímavé bytosti a oba mají vlastní totožnost jakožto vědomé živé síly. Živá bytost se však v podmínkách hmotné přírody zvaných mahat-tattva mylně pokládá za odlišnou od Pána. Celý systém védské moudrosti se zaměřuje na cíl vykořenit tuto mylnou představu a osvobodit tak živou bytost z iluze hmotného ztotožnění. Když je tato iluze odstraněna prostřednictvím poznání a odříkání, z živých bytostí se stávají zodpovědní jednatelé a rovněž poživatelé. Pánův požitek je skutečný, ale u živých bytostí je tento pocit pouze toužebným přáním. Tento rozdíl ve vědomí je rozdílem dvou identit — Pána a živé bytosti. Jinak mezi Pánem a živou bytostí žádný rozdíl není. Živá bytost je tedy věčně zároveň totožná a odlišná. Všechny pokyny Bhagavad-gīty se zakládají na tomto principu.

Jak Pán, tak živá bytost jsou v Bhagavad-gītě popsáni jako sanātana, věční, a sídlo Pána, nacházející se daleko nad hmotným nebem, je rovněž popsáno jako sanātana. Živá bytost je zvána žít v Pánově existenci sanātana a způsob, který jí pomůže dostat se do Pánova sídla, kde se projevují osvobozené činnosti duše, se nazývá sanātana-dharma. Věčného Pánova sídla ovšem není možné dosáhnout, dokud se neosvobodíme od mylného pojetí hmotné totožnosti, a Bhagavad-gītā nám dává návod, jak dosáhnout tohoto stádia dokonalosti. Proces osvobození od mylného pojetí hmotné totožnosti se nazývá v různých stádiích plodonosná činnost, empirická filozofie a oddaná služba, až k transcendentální realizaci. Tuto transcendentální realizaci umožní zapojení všech výše uvedených bodů do vztahu s Pánem. Předepsané povinnosti lidské bytosti, jak jsou uvedeny ve Vedách, mohou postupně očistit hříšnou mysl podmíněné duše a pozvednout ji na úroveň poznání. Tento očištěný stav, kdy člověk získal poznání, se pak stává základem pro rozvíjení oddané služby Pánu. Dokud se člověk zabývá hledáním řešení životních problémů, jeho poznání se nazývá jñāna neboli očištěné poznání, ale při realizaci skutečného životního řešení se člověk dostává k oddané službě Pánu. Bhagavad-gītā se nejprve zaobírá životními problémy a vysvětluje odlišnost duše od prvků hmoty a dokazuje logickým způsobem, že duše je za všech okolností nezničitelná a že vnější obaly hmoty, tělo a mysl, se mění a pokračují pak dalším obdobím hmotné existence plné utrpení. Účelem Bhagavad-gīty je tedy ukončit veškerá strádání a Arjuna se uchyluje pod ochranu tohoto velkého poznání, které mu bylo udělené během bitvy na Kurukṣetře.

Jelikož Pán je absolutní, hluboká meditace o Něm je stejně dobrá jako jógový tranz. Pán se neliší od Svého jména, podoby, vlastností, zábav, doprovodu a Svých jedinečných činů. Arjuna začal myslet na pokyny, které mu Pán dal na Kuruovském bitevním poli, a tyto pokyny samotné začaly odstraňovat náznaky hmotného znečištění v jeho mysli. Pán je jako slunce: kde se objeví slunce, tam se ihned ztrácí tma neboli nevědomost, a když se Pán objeví v mysli oddaného, okamžitě se ztrácí strastiplné hmotné účinky. Pán Caitanya proto na ochranu před vším znečištěním hmotného světa doporučoval stále zpívat jméno Pána. Pocity odloučení od Pána jsou pro oddaného nepochybně bolestné, ale jelikož jsou ve spojení s Pánem, mají zvláštní transcendentální účinek, který utěšuje srdce. Tyto pocity odloučení jsou také zdrojem transcendentální blaženosti a nelze je nikdy srovnávat se znečištěnými hmotnými pocity odloučení.

Hmotné touhy mysli jsou smetím hmotného znečištění. Kvůli tomuto znečištění je živá bytost vystavována mnoha přijatelným a nepřijatelným věcem, které zpochybňují samotnou existenci duchovní totožnosti. Zrození za zrozením je živá bytost zapletena mnoha příjemnými a nepříjemnými prvky, které jsou všechny nepravé a dočasné. Hromadí se jako reakce na naše hmotné touhy, ale když se oddanou službou dostaneme do styku s transcendentálním Pánem a Jeho různorodými energiemi, projeví se nám holá podstata všech hmotných tužeb a inteligence živé bytosti dostane svoji skutečnou podobu. Jakmile Arjuna obrátil svoji pozornost k pokynům Pána, jak jsou zapsány v Bhagavad-gītě, projevila se jeho skutečná podoba věčného společníka Pána, a tak pocítil úlevu od všeho hmotného znečištění.

Podmíněná duše je zahalená silou věčného času do svých plodonosných činností. Když ale Nejvyšší Pán sestupuje na Zemi, neovlivňuje ho kāla neboli hmotné pojetí minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Činnosti Pána jsou věčné a jsou to projevy Jeho vnitřní síly ātma-māyi. Všechny zábavy nebo činnosti Pána jsou svojí podstatou duchovní, ale nezasvěcenému člověku se zdají být na stejné úrovni jako hmotné činnosti. Vypadalo to, jako že Arjuna a Pán bojují na Kurukṣetře stejně jako jejich protivníci, ale ve skutečnosti Pán plnil Své poslání inkarnace a sdružoval se se Svým věčným přítelem Arjunou. Takové zdánlivě hmotné činnosti proto nevyvedly Arjunu z jeho transcendentálního postavení, ale naopak oživily jeho vědomí o písních Pána, které Pán Osobně zpíval. Toto oživení vědomí zaručuje Pán v Bhagavad-gītě (18.65) následujícími slovy:

Člověk by měl neustále myslet na Pána a neměl by na Něj nikdy zapomenout. Měl by se stát Jeho oddaným a skládat Mu poklony. Žije-li tímto způsobem, dostane bezpochyby od Pána požehnání a získá útočiště u Jeho lotosových nohou. O této věčné pravdě není třeba pochybovat. Jelikož Arjuna byl důvěrným přítelem Pána, bylo mu vyjeveno toto tajemství.

Arjuna nikterak netoužil po boji proti svým příbuzným, ale bojoval v zájmu Pánova poslání. Byl vždy zaměstnaný pouze tím, že plnil Jeho misi, a proto po odchodu Pána zůstal v tomtéž transcendentálním postavení, přestože se zdálo, že zapomněl všechny pokyny Bhagavad-gīty. Měli bychom tedy sladit činnosti svého života s posláním Pána a když to učiníme, zaručí nám to, že se vrátíme zpátky domů, zpátky k Bohu. To je nejvyšší dokonalostí života.

Pochybnosti duality vyvstávají z mylného pojetí hmotného těla, které méně inteligentní lidé pokládají za vlastní já. Nejpošetilejší částí naší nevědomosti je to, že ztotožňujeme hmotné tělo s vlastním já. Vše, co má vztah k tomuto tělu, pokládáme z nevědomosti za své vlastní. Pochybnosti vzniklé z iluzorních představ o tom, co jsem “já” a co je “mé”—“mé tělo”, “moji příbuzní”, “můj majetek”, “má žena”, “mé děti”, “mé bohatství”, “má země”, “má společnost” a stovky a tisíce dalších takových iluzorních myšlenek — způsobují zmatek podmíněné duše. Přijetí pokynů Bhagavad-gīty každému zaručuje ukončení těchto zmatků, protože skutečné poznání je poznání toho, že Nejvyšší Osobnost Božství, Vāsudeva, Pán Kṛṣṇa, je vše včetně nás samotných. Vše je částečným projevem Jeho síly. Energie a její zdroj se od sebe neliší a toto dokonalé poznání okamžitě odstraní zdánlivou dualitu. Jakmile Arjuna přijal pokyny Bhagavad-gīty, se svými schopnostmi se okamžitě přestal dívat na Pána Kṛṣṇu hmotným způsobem. Poznal, že Pán byl před ním stále přítomný prostřednictvím Svých pokynů, Své podoby, Svých zábav, Svých vlastností a všech ostatních věcí s Ním spojených. Realizoval, že Pán Kṛṣṇa, jeho věčný přítel, byl stále přítomný díky Své transcendentální přítomnosti v různých neduálních energiích, a nemělo žádný význam uvažovat o dosažení Pánovy společnosti v jiném těle pod vlivem času a prostoru. Dosažením absolutního poznání je možné být ve společnosti Pána neustále, i v tomto současném životě, jednoduše prostřednictvím naslouchání, opěvování, vzpomínání a uctívání Nejvyššího Pána. Můžeme Ho vidět, můžeme cítit Jeho přítomnost i v tomto životě pouze tím, když pochopíme, že Pán je advaya-jñāna neboli Absolutní, čehož můžeme dosáhnout oddanou službou, která začíná nasloucháním o Něm. Pán Caitanya říká, že pouhým zpíváním svatého jména Pána lze ihned smýt prach ze zrcadla čistého vědomí, a jakmile tento prach zmizí, ihned se osvobodíme od všeho hmotného podmínění. Osvobodit se od hmotného podmínění znamená osvobodit duši. Jakmile tedy dosáhneme absolutního poznání, naše hmotné pojetí života zmizí, a tak se vyprostíme z falešného pojetí života. Funkce čisté duše se díky duchovní realizaci obnoví. K této praktické realizaci může dojít, osvobodí-li se živá bytost od reakcí tří kvalit hmotné přírody — dobra, vášně a nevědomosti. Milostí Pána je čistý oddaný ihned pozdvižen na úroveň Absolutního a už není možné, aby se znovu hmotně zapletl v podmíněném životě. Člověk nemůže cítit přítomnost Pána za všech okolností, dokud nemá potřebný transcendentální pohled, který lze získat oddanou službou předepsanou ve zjevených písmech. Arjuna této úrovně dosáhl dávno předtím na Kuruovském bitevním poli a když zdánlivě cítil nepřítomnost Pána, ihned se uchýlil k pokynům Bhagavad-gīty a opět se tak vrátil do svého původního postavení. Toto postavení se nazývá viśoka neboli stav osvobození od všeho smutku a úzkosti.

Mahārāja Yudhiṣṭhira obrátil rovněž svoji pozornost k pokynům Bhagavad-gīty, když uslyšel o Pánově odchodu z očí pozemských lidí. Začal uvažovat o způsobech Pánových příchodů a odchodů. Poslání odchodu a příchodu Pána ve světě smrtelníků závisí zcela na Jeho svrchované vůli. K Jeho příchodu či odchodu Ho nenutí žádná vyšší energie, jak tomu je v případě živých bytostí, které k příchodům a odchodům nutí přírodní zákony. Kdykoliv si to Pán přeje, může se zjevit odkudkoliv a kdekoliv, aniž by tím narušil Svůj příchod a odchod na nějakém jiném místě. Je jako slunce. Slunce se na určitém místě objevuje a mizí podle svého vlastního plánu, a nijak to nenarušuje jeho přítomnost na jiných místech. Slunce se objevuje ráno v Indii, aniž by mizelo ze západní polokoule. Je vždy přítomné po celé sluneční soustavě, ale zdánlivě se na určitém místě ráno objevuje a večer zase v pevně daný čas mizí. Časová omezení tedy ani u slunce nemají žádný význam, natož pak u Nejvyššího Pána, který je stvořitelem a vládcem slunce. V Bhagavad-gītě je proto řečeno, že každý, kdo skutečně chápe transcendentální příchod a odchod Pána Jeho nepochopitelnou energií, je osvobozen ze zákonů rození a smrti a dostane se do věčného duchovního nebe, kde se nacházejí vaikuṇṭhské planety. Tam mohou tyto osvobozené osoby žít věčně bez bolestí způsobených rozením, smrtí, stářím a nemocí. Pán a ti, kteří jsou věčně zaměstnáni v transcendentální láskyplné službě Jemu, jsou v duchovním nebi věčně mladí, protože tam neexistuje stáří a nemoc a neexistuje tam smrt. Jelikož tam není smrt, není tam ani zrození. Závěr tedy je, že když v pravdě poznáme tajemství Pánova příchodu a odchodu, můžeme dosáhnout dokonalé úrovně věčného života. Mahārāja Yudhiṣṭhira tedy rovněž začal uvažovat o návratu zpátky k Bohu. Pán se zjevuje na Zemi nebo na jakékoliv jiné planetě smrtelníků spolu se Svými společníky, kteří s Ním žijí věčně, a členové yaduovské rodiny, kteří doplňovali Pánovy zábavy, nejsou nikdo jiný než Jeho věční společníci, a stejně tak i Mahārāja Yudhiṣṭhira a jeho bratři, matka a ostatní. Jelikož příchod a odchod Pána a Jeho věčných společníků jsou transcendentální, nesmíme se nechat zmást jejich vnějšími rysy.

Když slunce zapadne, neznamená to, že je s ním konec. Znamená to, že se ztratilo z našeho dohledu. Stejně tak konec návštěvy Pána na určité planetě nebo v určitém vesmíru znamená pouze to, že Pán odešel z našeho dohledu. Konec yaduovské dynastie rovněž neznamená, že byla zničena. Odešla zároveň s Pánem z našich očí. Stejně jako se Mahārāja Yudhiṣṭhira rozhodl připravit na návrat k Bohu, rozhodla se i Kuntī, a zaměstnala se proto úplně v transcendentální oddané službě Pánu, která je pasem pro cestu zpátky k Bohu po opuštění současného hmotného těla. Začátek oddané služby Pánu je začátkem zduchovnění současného těla, a čistý oddaný Pána proto v tomto těle ztrácí veškeré hmotné styky. Sídlo Pána není mýtem, za jaký ho považují nevěřící a nevědomí lidé, ale není k němu možné dospět žádnými hmotnými prostředky jako je sputnik či kosmická loď. Je tam však možné dospět po opuštění tohoto současného těla, když se připravíme na návrat k Bohu prováděním oddané služby. To zaručuje pas pro cestu zpátky k Bohu a Kuntī podle toho začala jednat.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura se ṛṣiové jako Śaunaka a další, kteří naslouchali Śrīmad-Bhāgavatam od Sūty Gosvāmīho v Naimiṣāraṇyi, necítili dobře, když slyšeli, jak Yaduovci zemřeli v šílenství opilosti. Aby zmírnil jejich mentální bolest, Sūta Gosvāmī je ujistil, že to Pán přiměl členy yaduovské dynastie k tomu, aby opustili svá těla, kterými měli zmírnit zátěž světa. Pán a Jeho věční společníci se zjevili na Zemi, aby pomohli vládnoucím polobohům odstranit břímě světa. Pán proto povolal některé blízké důvěrné polobohy, aby se zjevili v yaduovské rodině a sloužili Mu v Jeho velkém poslání. Jakmile byla mise ukončena, polobozi vůlí Pána opustili svá hmotná těla tím, že mezi sebou bojovali šílení opilostí. Polobozi jsou zvyklí pít omamný nápoj soma-rasa, takže pití vína a opilost jim nejsou neznámé. Někdy se za své požívání omamných látek dostávají do nesnází. Synové Kuvery se jednou za svoji opilost dočkali Nāradova hněvu, ale později znovu získali svoji původní podobu milostí Pána Śrī Kṛṣṇy. Tento příběh najdeme v desátém zpěvu. Pro Nejvyššího Pána jsou asurové i polobozi stejní, ale polobozi Pána poslouchají, zatímco asurové nikoliv. Příklad vytahování trnu jiným trnem je proto zcela na místě. Jeden trn, který se Pánovi zabodl do nohy, je pro Něj jistě nepříjemný, a druhý trn, který odstraňuje tyto rušivé prvky, Pánovi jistě prokazuje službu. Takže i když je každá živá bytost nedílnou částí Pána, ten, kdo Pána bodá, se nazývá asura, a ten, kdo Pánovi dobrovolně slouží, se nazývá devatā neboli polobůh. V hmotném světě spolu asurové a devatové vždy bojují a Pán vždy zachraňuje devaty z rukou asurů. Obě skupiny jsou však pod vládou Pána. Svět je plný těchto dvou druhů živých bytostí, a posláním Pána je vždy chránit devaty a ničit asury, když je to na světě potřeba, a tak činit dobro pro všechny.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, není ani neosobní, ani bez podoby, avšak Jeho tělo se od Něho neliší, a proto je známý jako ztělesnění věčnosti, poznání a blaženosti. V Bṛhad-vaiṣṇava Tantře se jasně říká, že každému, kdo pokládá podobu Pána Kṛṣṇy za výtvor hmotné energie, je třeba se za každou cenu vyhýbat. A jakmile někdo nedopatřením zahlédne tvář takového bezvěrce, musí se očistit tím, že se i v šatech vykoupá v řece. Pán je označen jako amṛta neboli nesmrtelný, neboť nemá hmotné tělo. Za těchto okolností je Jeho umírání nebo opouštění těla stejné jako trik kouzelníka. Kouzelník předvádí, že je rozsekán na kousky, spálen na prach či přiveden do bezvědomí hypnotickými vlivy, ale to vše jsou pouze falešné triky. Ve skutečnosti kouzelník sám během celého vystoupení není ani spálen na prach, ani rozsekán na kousky a nikdy není mrtvý ani v bezvědomí. Stejně tak Pán má neomezené množství Svých věčných podob, z nichž jednou je inkarnace ryby, která se projevila v tomto vesmíru. Jelikož existuje bezpočet vesmírů, inkarnace ryby bez ustání někde projevuje Své zábavy. V tomto verši je speciálně použito slova dhatte (“věčně přijímá”, a nikoliv slova dhitvā, “přijímá pro určitou příležitost”). Znamená to, že Pán nevytváří inkarnaci ryby; má takovou podobu věčně a její příchod a odchod slouží určitým účelům. V Bhagavad-gītě (7.24-25) Pán říká: “Impersonalisté si myslí, že nemám žádnou podobu, že jsem beztvarý, ale že v současnosti jsem přijal podobu, který má sloužit jistému účelu, a tak jsem nyní projevený. Těmto spekulantům ale ve skutečnosti chybí bystrá inteligence. Možná to mohou být dobří znalci védské literatury, ale prakticky neznají Mé nepochopitelné energie a Mé věčné osobní podoby. Důvod je ten, že si vyhrazuji právo neukazovat se neoddaným a zahaluji se pro ně Svým mystickým závojem. Méně inteligentní blázni proto nevědí o Mé věčné podobě, která je nezničitelná a nezrozená.” V Padma Purāṇě je řečeno, že ti, kteří Pánu závidí a vždy jsou na Něho rozhněváni, nejsou oprávnění k tomu, aby znali Jeho skutečnou a věčnou podobu. V Bhāgavatamu se také říká, že zápasníkům se Pán jevil jako blesk. Śiśupāla Ho nemohl vidět jako Kṛṣṇu, když ho Pán zabíjel, neboť byl oslněn září brahmajyoti. Pán tedy opustil Své dočasné projevení v podobě blesku před Kaṁsovými zápasníky, nebo Pánovy oslňující záře před Śiśupālem, ale zároveň jako kouzelník existuje věčně a nikdy není za žádných okolností zničen. Tyto podoby jsou dočasně ukázány pouze asurům, a jakmile odejdou, asurové si myslí, že Pán už více neexistuje, stejně jako si pošetilé publikum myslí, že kouzelník shořel na prach nebo byl rozsekán na kousky. Závěr je takový, že Pán nemá hmotné tělo, a proto Ho nelze nikdy zabít a ani se ve Svých různých transcendentálních tělech nemění.

Vliv Kaliho se může uplatnit pouze na ty, kteří nemají plně vyvinuté vědomí Boha. Ten, kdo neustále setrvává pod svrchovanou ochranou Osobnosti Božství, může působení Kaliho neutralizovat. Věk Kali započal ihned po bitvě na Kurukṣetře, ale kvůli přítomnosti Pána nemohl rozšířit svůj vliv. Pán ve Svém transcendentálním těle však z této planety Země odešel a ihned po Jeho odchodu se začaly projevovat příznaky Kali-yugy, což pozoroval Mahārāja Yudhiṣṭhira před Arjunovým návratem z Dvāraky a správně z toho vyvodil, že Pán opustil planetu. Jak jsme již vysvětlili, Pán zmizel z našeho dohledu stejně jako zapadající slunce.

Současný věk je ovlivněný vlastnostmi Kaliho. Vliv věku Kali se začal projevovat po bitvě na Kurukṣetře, zhruba před pěti tisíci lety, a z autentických písem se dozvídáme, že potrvá ještě 427 000 let. Příznaky Kali-yugy, jak byly uvedené výše — to znamená lakota, falešnost, diplomacie, podvádění, korupce, násilí a všechny tyto věci — jsou už nyní v módě a nikdo si nedovede představit, jak to bude vypadat se vzrůstajícím vlivem Kaliho až do dne zničení. Už jsme se dozvěděli, že věk Kali má vliv na bezbožné, takzvaně civilizované lidi. Ti, kteří jsou pod ochranou Pána, se nemají na tomto hrozném věku čeho bát. Mahārāja Yudhiṣṭhira byl velkým oddaným Pána a nemusel se věku Kali nikterak obávat, ale dal přednost odchodu z aktivního rodinného života a přípravě na návrat domů, zpátky k Bohu. Pāṇḍuovci jsou věčnými společníky Pána, a zajímají se proto o společnost Pána více než o cokoliv jiného. Kromě toho chtěl Mahārāja Yudhiṣṭhira jako ideální král odejít do ústraní, aby šel příkladem ostatním. Jakmile se o rodinné záležitosti může starat někdo mladší, měli bychom ihned odejít z rodinného života a povznést se k duchovní realizaci. Neměli bychom hnít v temné studni rodinného života, dokud nás neodvleče Yamarājova vůle. Moderní politici by se měli poučit od Mahārāje Yudhiṣṭhira, jak dobrovolně ukončit aktivní život a udělat místo mladší generaci. A staří pánové, kteří žijí v ústraní, by se od něho měli také poučit a opustit domov v zájmu duchovní realizace, dříve než budou násilím donuceni odejít v čase svojí smrti.

Veškerá pevnina na Zemi ohraničená moři byla pod vládou hastināpurského krále. Mahārāja Yudhiṣṭhira dobře připravil svého vnuka, Mahārāje Parīkṣita, který měl stejně vznešené vlastnosti, ve státosprávě a v povinnostech krále vůči občanům. Parīkṣit tak usedl na trůn Mahārāje Yudhiṣṭhira před jeho odchodem zpátky k Bohu. Slovo vinayinam, které zde bylo použito v souvislosti s Mahārājem Parīkṣitem, má zvláštní význam. Proč byl král Hastināpuru — alespoň do vlády Mahārāje Parīkṣita — přijímán jako panovník celého světa? Jediným důvodem je to, že lidé světa byli díky dobré vládě krále šťastní. Štěstí obyvatelstva vyplývalo z hojnosti přírodních darů — obilí, ovoce, mléka, bylin, cenných kamenů, nerostů a všeho, co lidé potřebovali. Netrápily je ani žádné tělesné bolesti, obavy v mysli a nepokoje způsobené přírodními jevy a jinými živými bytostmi. Jelikož každý byl ve všech ohledech šťastný, nebylo žádné zloby, přestože králové ve státě někdy bojovali z politických důvodů o svrchovanost. Každý byl připravován na dosažení nejvyššího životního cíle, a lidé proto byli dostatečně osvícení, aby se nehádali kvůli malichernostem. Vliv věku Kali pozvolna odsunul dobré vlastnosti králů i obyvatelstva, a mezi vládci a ovládanými se proto vyvinula napjatá situace, ale přesto, i v tomto věku rozporů mezi vládci a poddanými může existovat duchovní povznesení a vědomí Boha. To je zvláštní výhoda.

Když Mahārāja Yudhiṣṭhira dosadil Mahārāje Parīkṣita na královský trůn v Hastināpuru a určil Vajru, pravnuka Pána Kṛṣṇy, králem Mathury, vstoupil do životního stádia odříkání. Systém čtyř životních stavů a čtyř kast určených podle vlastností a práce, zvaný varṇāśrama-dharma, je začátkem skutečného lidského života a Mahārāja Yudhiṣṭhira jako ochránce tohoto systému lidského jednání včas odešel z aktivního života jako sannyāsī, přičemž starost o vládu předal dobře připravenému princovi, Mahārājovi Parīkṣitovi. Vědecký systém varṇāśrama-dharma dělí lidský život na čtyři životní období a čtyři skupiny podle zaměstnání. Životní stavy jsou brahmacārī, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsī a mají je následovat všichni, bez ohledu na své zaměstnání. Moderní politici nechtějí zanechat aktivního života ani ve značně pokročilém věku, ale Yudhiṣṭhira Mahārāja se jako ideální král dobrovolně vzdal aktivního života vládce, aby se připravil na příští život. Každý si má svůj život zařídit tak, aby se v jeho posledním stádiu — řekněme patnáct až dvacet let před smrtí—mohl zcela odevzdat oddané službě Pánu a dosáhnout tak nejvyšší životní dokonalosti. Je skutečně pošetilé zaměstnávat se po všechny dny svého života hmotným požitkem a plodonosnými činnostmi, protože dokud je mysl pohroužena do plodonosné práce pro hmotný požitek, neexistuje možnost osvobodit se z podmíněného života neboli z hmotného otroctví. Nikdo by neměl následovat tento sebevražedný způsob života a opomíjet svůj největší úkol, tj. dosáhnout nejvyšší životní dokonalosti, kterou je návrat domů, zpátky k Bohu.

Zbavit se hmotného znečištění je nezbytným předpokladem toho, abychom se mohli stát společníky Pána. Nikdo se nemůže stát společníkem Pána neboli jít zpátky k Bohu bez takovéhoto očištění. Mahārāja Yudhiṣṭhira se tedy v zájmu duchovní čistoty ihned vzdal všeho královského bohatství a odložil svůj královský šat a ozdoby. Kaṣāya neboli šafránové roucho sannyāsīna je známkou osvobození od všech přitažlivých hmotných oděvů, a proto náležitě změnil svůj šat. Ztratil zájem o své království a rodinu a tak se osvobodil od všeho hmotného znečištění, neboli od hmotných označení. Lidé jsou obvykle připoutáni k různým druhům označení, která se pojí s rodinou, společností, zemí, zaměstnáním, majetkem, postavením a mnoha dalšími věcmi. Dokud je člověk připoután k takovýmto označením, považuje se za hmotně nečistého. Takzvaní vůdčí představitelé v moderní době jsou poutáni národním vědomím, ale nevědí, že takové nepravé vědomí je pouze dalším označením hmotně podmíněné duše. Je třeba vzdát se takových označení a pak je možné získat oprávnění k odchodu zpátky k Bohu. Pošetilí lidé uctívají osobnosti, které umírají s národním vědomím, ale zde je příklad Mahārāje Yudhiṣṭhira, vznešeného krále, který se připravil opustit tento svět bez takového národního vědomí. A přesto se na něho vzpomíná dodnes, protože byl velkým zbožným králem, téměř stejné velikosti jako Osobnost Božství Śrī Rāma. Když byli lidé na světě pod vládou takových zbožných králů, byli šťastní ve všech ohledech, a pro tyto panovníky bylo docela možné vládnout celému světu.

Mahārāja Yudhiṣṭhira se podobně jako jeho bratr Arjuna začal soustřeďovat a postupně se osvobodil ze všeho hmotného otroctví. Nejprve soustředil všechny činnosti smyslů a nechal je splynout s myslí nebo jinými slovy obrátil svoji mysl k transcendentální službě Pánu. Modlil se, že jelikož všechny hmotné činnosti jsou vykonávány myslí prostřednictvím akcí a reakcí hmotných smyslů a jelikož on se vrací zpátky k Bohu, mysl má ukončit své hmotné činnosti a obrátit se k transcendentální službě Pánu. Už nebyla žádná potřeba hmotných činností. Činnosti mysli ve skutečnosti nelze zastavit, jelikož jsou odrazem věčné duše, ale kvalitu činností lze změnit od hmoty k transcendentální službě Pánu. Hmotné zabarvení mysli se změní, když ji omyjeme od znečištění životním dechem, tím ji osvobodíme od nečistot opakovaných zrození a smrtí a umístíme ji v čistém duchovním životě. Vše je projeveno dočasným ztělesněním v hmotném těle, které je výtvorem mysli v okamžiku smrti, a je-li mysl očištěna prováděním transcendentální láskyplné služby Pánu a je neustále zaměstnána ve službě lotosovým nohám Pána, pak už není žádná možnost, že by po smrti vytvořila další hmotné tělo. Bude osvobozena od pohroužení do hmotného znečištění, a čistá duše se bude moci vrátit domů, zpátky k Bohu.

Vše projevené v hmotném světě je produktem mahat-tattva-avyakty a věci viditelné našim hmotným očím nejsou ničím jiným než kombinacemi a permutacemi těchto rozmanitých hmotných produktů. Živá bytost se však od těchto hmotných produktů liší. Kvůli tomu, že zapomíná na své věčné postavení věčného služebníka Pána a má falešnou představu, že je takzvaným pánem hmotné přírody, musí vstoupit do existence falešného smyslového požitku. Neustálé vytváření hmotných energií je tedy hlavní příčinou hmotně ovlivněné mysli. Takto se z pěti prvků vytváří hrubohmotné tělo. Mahārāja Yudhiṣṭhira obrátil tento proces a nechal splynout pět prvků těla s třemi kvalitami hmotné přírody. Kvalitativní rozdíly těla — je-li dobré, špatné či střední — se ztrácejí a kvalitativní projevy opět splývají s hmotnou energií, která je výtvorem falešného sebeurčení čisté živé bytosti. Jakmile se někdo chce stát společníkem Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, na jedné z nespočetných planet duchovního nebe, zvláště na Goloce Vṛndāvaně, pak musí stále myslet na to, že se liší od hmotné energie a nemá s ní nic společného, a musí realizovat sám sebe jakožto čistě duchovní Brahman, kvalitativně stejný s Nejvyšším Brahmanem (Parameśvarou). Poté, co Mahārāja Yudhiṣṭhira předal své království Parīkṣitovi a Vajrovi, nepovažoval se za světového vladaře nebo za hlavu kuruovské dynastie. Tento pocit osvobození od hmotných vztahů a také hrubohmotného a jemnohmotného sevření dává člověku volnost, aby jednal jako služebník Pána, byť ještě žije v hmotném světě. Tento stav se nazývá stupeň jīvan-mukta neboli osvobození i v hmotném světě. To je způsob ukončení hmotné existence. Člověk si nesmí pouze myslet, že je Brahman, ale musí jednat jako Brahman. Ten, kdo se pouze považuje za Brahman, je impersonalista. A ten, kdo jedná jako Brahman, je čistý oddaný.

Takto osvobozen od všech vnějších záležitostí neměl nic společného s královským životem či rodinnou pověstí a z praktických důvodů se vydával za netečného šíleného pobudu a nemluvil o hmotných věcech. Nijak nezávisel na svých bratrech, kteří mu vždy společně pomáhali. Toto stádium úplné nezávislosti na všem se také nazývá očištěné stádium nebojácnosti.

Z tohoto verše chápeme, že Mahārāja Yudhiṣṭhira kráčel ve stopách svých předků a velkých oddaných Pána. Již mnohokrát jsme rozebírali, že systém varṇāśrama-dharma, jak ho přísně dodržovali obyvatelé světa — zvláště ti, kteří obývali provincii Āryāvarta — zdůrazňuje, jak je důležité, aby člověk v jistém životním stádiu odešel z domova a přerušil všechny styky s rodinou. K tomu směřovala tehdejší výchova a příprava, a ctihodný Mahārāja Yudhiṣṭhira tedy také musel v zájmu seberealizace a návratu k Bohu opustit všechny rodinné svazky. Žádný král nebo ctihodný džentlmen tehdy nežil až do konce rodinným životem, neboť to se pokládalo za sebevražedné jednání, které bylo proti zájmům dokonalosti lidského života. Aby se každý mohl osvobodit od všech rodinných závazků a odevzdat se na sto procent oddané službě Pánu Kṛṣṇovi, každému je doporučován tento systém, neboť je to cesta autorit. Pán dává pokyn v Bhagavad-gītě (18.62), že člověk se musí stát oddaným Pána alespoň v posledním stádiu svého života. Upřímná duše jako Mahārāja Yudhiṣṭhira se ve svém vlastním zájmu musí řídit tímto pokynem Pána.

Slova brahma param v této śloce poukazují na Pána Śrī Kṛṣṇu. To potvrzuje Arjuna v Bhagavad-gītě (10.13) poukazem na velké autority jako je Asita, Devala, Nārada a Vyāsa. Když tedy Mahārāja Yudhiṣṭhira odešel z domova na sever, neustále v nitru vzpomínal na Pána Śrī Kṛṣṇu a kráčel tak ve stopách svých předků a velkých oddaných všech dob.

Mladší bratři Mahārāje Yudhiṣṭhira byli už předtím věrnými následovníky velikého vladaře a byli dostatečně vzdělaní, aby znali konečný cíl života. S rozhodností se proto vydali za svým nejstarším bratrem vykonávat oddanou službu Pánu Śrī Kṛṣṇovi. Podle zásad sanātana-dharmy se člověk musí po skončení první poloviny svého života stáhnout z rodinného života a zaměstnat se seberealizací. Jakým způsobem se má člověk zaměstnat ale není vždy jasné. Lidé, kteří odešli do ústraní, jsou někdy zmateni a nevědí, co mají v posledních dnech života dělat. Zde je rozhodnutí autorit, jako byli Pāṇḍuovci: všichni se zaměstnali příznivým rozvíjením oddané služby Pánu Śrī Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. Podle Svāmīho Śrīdhara není konečným cílem života dharma, artha, kāma a mokṣa neboli plodonosné činnosti, filozofické spekulace a spasení, jak si jistí lidé představují. Těmto věcem se víceméně věnují ti, kteří nemají žádné informace o konečném životním cíli. Tento cíl popisuje Samotný Pán v Bhagavad-gītě (18.64) a Pāṇḍuovci byli natolik inteligentní, že se za ním bez váhání vydali.

V Bhagavad-gītě (7.28) Pán říká, že pouze ti, kteří v předchozích životech vykonali zbožné skutky a zbavili se výsledků všech bezbožných činů, se mohou soustředit na lotosové nohy Nejvyššího Pána Śrī Kṛṣṇy. Pāṇḍuovci vždy vykonávali nejvyšší zbožnou činnost, nejen v tomto životě, ale i v předchozích, a tudíž jsou věčně osvobození od všech reakcí na bezbožné činnosti. Je proto zcela logické, že soustředili svou mysl na lotosové nohy Nejvyššího Pána Śrī Kṛṣṇy. Podle Śrī Viśvanātha Cakravartīho přijímají principy dharma, artha, kāma a mokṣa lidé, kteří nejsou zcela zbaveni výsledků bezbožných činů. Tyto osoby, ovlivněné nečistotami výše uvedených čtyř principů, nemohou ihned přijmout lotosové nohy Pána v duchovním nebi. Svět Vaikuṇṭhy se nachází daleko za hmotnou oblohou. Hmotné nebe je pod vládou Durgy Devī neboli hmotné energie Pána, ale svět Vaikuṇṭhy řídí osobní energie Pána.

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho může člověk osvobozený od tří hmotných kvalit — dobra, vášně a nevědomosti — a umístěný v transcendenci dosáhnout nejvyšší dokonalosti života, aniž by měnil své tělo. Śrīla Sanātana Gosvāmī ve své Hari-bhakti-vilāse říká, že každý může bez ohledu na své postavení dosáhnout dokonalosti dvojzrozeného brāhmaṇy, podrobí-li se duchovní disciplíně pod vedením pravého duchovního mistra, stejně jako chemik může chemickou reakcí změnit bronz na zlato. Člověk se tedy může stát brāhmaṇou, aniž by měnil tělo, může jít zpátky k Bohu, aniž by měnil tělo, a jediné, na čem skutečně záleží, je správné vedení. Śrīla Jīva Gosvāmī poznamenává, že slovo hi použité v této souvislosti jasně potvrzuje tuto skutečnost a nelze o tom pochybovat. Také Bhagavad-gītā (14.26) dokládá toto tvrzení Śrīly Jīvy Gosvāmīho, neboť zde Pán říká, že každý, kdo systematicky a bez odchylek vykonává oddanou službu, může dosáhnout dokonalosti Brahmanu a překonat znečištění tří kvalit hmotné přírody. Je-li pak tímtéž vykonáváním oddané služby dokonalost Brahmanu ještě více rozvinuta, není pochyb o tom, že člověk může dosáhnout nejvyšší duchovní planety Goloky Vṛndāvany beze změny těla, jak jsme se o tom již zmínili ve spojitosti s Pánovým návratem do Jeho sídla, při kterém nemění Své tělo.

Rozdíl mezi Pāṇḍuovci a Vidurou je ten, že Pāṇḍuovci jsou věčnými společníky Pána, Osobnosti Božství, zatímco Vidura je jedním z vládnoucích polobohů, který spravuje planetu Pitṛloka a jmenuje se Yamarāja. Lidé se bojí Yamarāje, protože uděluje tresty lotrům hmotného světa, ale oddaní Pána nemají důvod, proč by se ho měli bát. Pro oddané je srdečným přítelem, ale pro neoddané je zosobněným strachem. Již jsme mluvili o tom, jak byl Yamarāja proklet Maṇḍūkou Munim k degradaci na śūdru, a proto se narodil Vidura jako inkarnace Yamarāje. Jako věčný služebník Pána vykonával velice nadšeně oddanou službu a žil životem zbožného člověka až do takové míry, že i materialistický člověk jako byl Dhṛtarāṣṭra dosáhl prostřednictvím jeho pokynů spasení. Díky svým zbožným činnostem v oddané službě Pánu byl tedy neustále schopen vzpomínat na lotosové nohy Pána a to smylo všechny nečistoty jeho života, ve kterém se narodil jako śūdra. Na konci ho opět přijali obyvatelé Pitṛloky a vrátil se do svého původního postavení. Polobozi jsou rovněž společníky Pána, ale nejsou s Ním osobně ve styku, zatímco přímí společníci Pána jsou s Ním v osobním styku neustále. Pán a Jeho osobní společníci bez ustání inkarnují v mnoha vesmírech. Pán si to všechno pamatuje, zatímco společníci jakožto velice nepatrné částečky Pána na to zapomínají. Jsou nekonečně malí a z toho důvodu mají sklon na tyto události zapomenout. To potvrzuje Bhagavad-gītā (4.5).

Když letíme v letadle, nemůžeme se starat o jiná letadla. Každý se musí starat o své vlastní letadlo a když se vyskytne nějaké nebezpečí, žádná letadla si nemohou navzájem pomáhat. Stejně tak na konci života, kdy se člověk musí vrátit domů, zpátky k Bohu, se musí každý starat sám o sebe bez pomoci druhých. Tato pomoc je však možná na zemi před vzlétnutím na oblohu, a stejně tak nám může pomáhat duchovní mistr, otec, matka, příbuzní, manžel a další během našeho života. Jakmile však přeplouváme moře, musíme se o sebe postarat sami a využít pokynů, které jsme dostali dříve. Draupadī měla pět manželů a žádný z nich ji nevyzval k cestě. Musela se o sebe postarat sama a nečekat na své velké muže. Jelikož však již byla připravená, ihned se začala soustřeďovat na lotosové nohy Pána Vāsudeva, Kṛṣṇy, Osobnosti Božství. Manželky dosáhly stejných výsledků jako jejich manželé stejným způsobem; to znamená, že v současném těle dosáhly sídla Boha. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura podotýká, že téhož výsledku dosáhla jak Draupadī, tak i Subhadrā, přestože její jméno zde není uvedené. Žádná z nich nemusela opustit své tělo.

Śrīmad-Bhāgavatam je vyprávěním o Osobnosti Božství a oddaných Pána, jako byli Pāṇḍuovci. Vyprávění o Božské Osobnosti a o Jeho oddaných je samo o sobě absolutní, a když mu člověk s oddaností naslouchá, sdružuje se tím s Pánem a Jeho stálými společníky. Prostřednictvím naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu můžeme bez jakýchkoliv pochybností dosáhnout nejvyšší dokonalosti života: vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu.