Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, Pán sestoupil na Zemi, aby chránil věřící a zničil bezbožné, takže po bitvě na Kurukṣetře a ustanovení vlády Mahārāje Yudhiṣṭhira bylo Jeho poslání splněné. Pāṇḍuovci, zvláště Śrī Arjuna, byli věčnými společníky Pána, a proto Arjuna odejel do Dvāraky zjistit další Pánův program.

Pán Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je ad infinitum mocnější nežli Slunce, které je tím nejmocnějším, co známe. Vytváří a ničí milióny a miliardy sluncí jediným Svým nádechem. V hmotném světě je Slunce považováno za zdroj veškeré produktivity a hmotné energie, a jedině díky Slunci se nám dostává všech životních nezbytností. Proto se během Pánovy osobní přítomnosti na Zemi plně projevilo vše potřebné pro náš mír a blahobyt, především náboženství a poznání, stejně jako v přítomnosti zářícího slunce se objeví záplava světla. Mahārāja Yudhiṣṭhira pozoroval ve svém království jisté nesrovnalosti, a proto se začal velice obávat o Arjunu, který byl dlouho pryč, a také neměl žádné zprávy o situaci ve Dvārace. Tušil odchod Pána Kṛṣṇy, neboť jinak by se taková hrůzostrašná znamení nemohla vyskytnout.

Když civilizace přeruší spojení láskyplného vztahu s Nejvyšší Osobností Božství, začínají se ukazovat nepravidelnosti v chodu ročních období, chamtivost, hněv a podvádění. Nepravidelný chod ročních období znamená, že počasí jednoho období se objeví v jiném; například že na podzim nastává období dešťů nebo že ovoce a květiny dozrávají v jiném období než mají. Bezbožný člověk je vždy chamtivý, rozhněvaný a falešný. Je mu jedno, jakým způsobem si vydělává na živobytí — zda poctivým či nepoctivým. Během vlády Mahārāje Yudhiṣṭhira se takové příznaky vůbec nevyskytovaly, a proto ho velice zarazilo, když zpozoroval, že zbožná atmosféra v jeho království se byť jen trochu pozměnila, a ihned vytušil Pánův odchod. Nečisté metody vydělávání na živobytí znamenají odchylku od plnění předepsaných povinností. Každý — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya i śūdra — má své předepsané povinnosti, a jakmile si někdo dělá nárok na povinnosti někoho jiného, jedná nečestným a nesprávným způsobem. Člověk začíná chamtit po majetku a moci, když nemá v životě žádný vyšší cíl a když svých několik let tohoto pozemského života pokládá za vše. Příčnou všech těchto anomálií v lidské společnosti je nevědomost, a pro její odstranění, zvláště v tomto věku úpadku, je tu mocné slunce, které rozdává světlo — Śrīmad-Bhāgavatam.

Podmíněná živá bytost má čtyři nedostatky: chybuje, neuvažuje zdravým způsobem, nemá dostatečné schopnosti a podvádí. To vše jsou známky nedokonalosti, a nejvýznačnější z nich je sklon podvádět druhé. Tato vlastnost je v podmíněné duši proto, že podmíněné duše jsou v hmotném světě především naplněny nepřirozenou touhou panovat. Živá bytost ve svém čistém stavu není podmíněna žádnými zákony, jelikož si je vědoma své věčné podřízenosti Nejvyššímu Pánu a tudíž také toho, že je pro ni vždy dobré, aby zůstávala podřízená a nesnažila se falešně panovat vlastnictví Nejvyšší Bytosti. V podmíněném stavu nebude živá bytost spokojená ani tehdy, když by se skutečně stala pánem všeho, co uvidí (k čemuž nikdy nedojde), a proto se stává obětí všemožných podvodů, dokonce i od svých nejbližších a nejdůvěrnějších. V takovém neutěšeném stavu nenajdeme žádný soulad, ani mezi otcem a syny nebo mezi manželem a manželkou. Všechny tyto potíže a spory lze ovšem zmírnit jednou metodou, a to oddanou službou Pánovi. Pokryteckému světu lze čelit jedině oddanou službou Pánu a ničím jiným. Když Mahārāja Yudhiṣṭhira pozoroval tyto nesrovnalosti, usoudil, že Pán odešel z tohoto světa.

Zbožného krále, jakým byl Mahārāja Yudhiṣṭhira, okamžitě zneklidnilo, když se ve společnosti objevily nelidské příznaky jako chamtivost, hněv, bezbožnost a pokrytectví. Z tohoto výroku je patrné, že všechny tyto příznaky degradované společnosti byly lidem té doby neznámé a byly pro ně překvapující, začali se s nimi setkávat až s příchodem Kali-yugy, věku svárů.

Jak jsme mnohokrát probírali, Nejvyšší Osobnost Božství Pán Śrī Kṛṣṇa má mnoho úplných expanzí a každá z nich, přestože jsou stejně mocné, má jiné poslání. V Bhagavad-gītě Pán pronáší různá tvrzení, a každé z těchto tvrzení se vztahuje na jinou úplnou část nebo část úplné části. Śrī Kṛṣṇa, Pán, například říká v Bhagavad-gītě:

“Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženství, ó potomku Bharaty, a narůstá bezbožnost, v té době Osobně sestoupím.” (Bg. 4.7)

“Abych osvobodil věřící a zničil ničemné, a abych znovu upevnil zásady předepsaných povinností, objevuji se v každém věku.” (Bg. 4.8)

“Kdybych přestal pracovat, celé lidstvo by bylo svedeno. Stal bych se také příčinou vzniku nechtěného obyvatelstva a tím bych zničil mír všech bytostí.” (Bg. 3.24)

“Cokoliv koná velký člověk, konají i ostatní lidé. Celý svět následuje vzor, který svým příkladem stanoví.” (Bg. 3.21)

Všechna výše uvedená tvrzení Pána se vztahují k Jeho různým úplným částem; k Jeho expanzím, jako je Saṅkarṣaṇa, Vāsudeva, Pradyumna, Aniruddha a Nārāyaṇa. Ti všichni jsou On Samotný v různých transcendentálních expanzích, ale Pán přesto jako Śrī Kṛṣṇa působí v oblasti jiné, ve světě transcendentální výměny vztahů Pána a Jeho různých oddaných. A zároveň se ještě zjevuje takový, jaký je, v každém vesmíru každých dvacet čtyři hodin Brahmova času (tzn. jednou za 8 640 000 000 slunečních let) a všechny Jeho transcendentální zábavy se odehrávají v každém vesmíru s plynulou přesností. Pro nezasvěceného člověka jsou však tyto běžné činnosti Pána Kṛṣṇy, Pána Vāsudeva atd. velikým otazníkem. Mezi Pánovým Já a Jeho transcendentálním tělem není žádný rozdíl. Jeho expanze vykonávají rozlišné činnosti. Když ovšem sestoupí Osobně jako Pán Śrī Kṛṣṇa, Jeho ostatní úplné části Ho doprovázejí v Něm působením Jeho nepochopitelné síly zvané yogamāyā, a proto se Pán Kṛṣṇa z Vṛndāvanu liší od Pána Kṛṣṇy z Mathury či Pána Kṛṣṇy z Dvāraky. Virāṭ-rūpa Pána Kṛṣṇy se od Něho působením Jeho nepochopitelné síly také liší. Virāṭ-rūpa projevená v bitvě na Kurukṣetře je hmotným pojetím Jeho podoby. Musíme proto pochopit, že když byl Pán Kṛṣṇa zdánlivě zabit lukem a šípy lovce, zanechal Své takzvané hmotné tělo v hmotném světě. Pán je kaivalya a není pro Něho rozdílu mezi hmotou a duchem, jelikož všechno je Jeho výtvorem. Když tedy opouští jeden druh těla nebo přijímá jiné, neznamená to, že je stejný jako obyčejná živá bytost. Všechny Jeho činnosti jsou nepochopitelně totožné i odlišné zároveň. Když Mahārāja Yudhiṣṭhira naříkal nad možným odchodem Pána, dělal to pouze pro zachování zvyku být smutný při odchodu přítele. Pán ve skutečnosti nikdy neopouští Své transcendentální tělo, jak si mylně představují méně inteligentní lidé. Tyto méně inteligentní osoby Pán Sám zavrhuje v Bhagavad-gītě a jsou známí jako mūḍhové. To, že Pán opustil Své tělo, znamená, že znovu ponechal Své úplné části v Jejich příslušných dhāmech (transcendentálních sídlech) a Svoji virāṭ-rūpu v hmotném světě.

Hmotně prosperovat znamená mít dobrou ženu, dobrý domov, dostatek půdy, dobré děti, aristokratické příbuzenstvo, zvítězit nad soupeři a prostřednictvím zbožné práce dosáhnout pobytu na vyšších nebeských planetách, kde jsou lepší podmínky a hmotné pohodlí. Tyto vymoženosti člověk nezíská samotnou těžkou manuální prací nebo nějakým nepoctivým způsobem, ale milostí Nejvyššího Pána. Prosperita dosažená vlastní snahou rovněž závisí na milosti Pána. Vlastní snaha je nutná, ale bez Pánova požehnání samotná práce nikomu úspěch nepřinese. Moderní člověk Kali-yugy věří ve vlastní snahu a popírá požehnání Nejvyššího Pána. Dokonce i jeden velký sannyāsī z Indie řečnil v Chicagu na protest proti požehnání Nejvyššího Pána. Co se však týče védských śāster, i zde na stránkách Śrīmad-Bhāgavatamu se dozvídáme, že konečné svolení spočívá v rukou Nejvyššího Pána. Mahārāja Yudhiṣṭhira přiznává tuto pravdu na příkladě svého osobního úspěchu, a člověku se vyplatí kráčet ve šlépějích velkého krále a oddaného Pána, aby byl v životě úspěšný. Kdyby bylo možné dosáhnout úspěchu bez Pánova svolení, pak by se nikdy nestalo, že by se nějakému lékaři nepodařilo vyléčit svého pacienta. Ani ta nejdokonalejší a nejmodernější lékařská metoda však nedokáže zabránit smrti trpícího pacienta a naopak někdy dochází i v beznadějných případech k zázračnému uzdravení bez jakýchkoliv lékařských zásahů. Závěr je tedy takový, že Boží svolení je bezprostřední příčinou všech událostí, dobrých i špatných. Každý úspěšný člověk má být za všechny své úspěchy vděčný Pánovi.

Hmotný rozvoj civilizace znamená rozvoj trojího utrpení, které způsobují nebeské vlivy, pozemské reakce a tělesné či duševní bolesti. Působením nebeských hvězd dochází k mnoha pohromám, jako jsou nadměrná horka, zimy, deště či sucha, což má za následek hlad, nemoci a epidemie. Souhrnným výsledkem je potom agónie tělesná i duševní. Člověkem vytvořená hmotná věda není schopná proti tomuto trojímu utrpení nic dělat. Jsou to všechno tresty vyšší energie zvané māyā podle nařízení Nejvyššího Pána. Proto jsme-li neustále ve styku s Pánem prostřednictvím oddané služby, poskytne nám to úlevu, a nebudeme rušeni při plnění svých lidských povinností. Asurové, kteří nevěří v existenci Boha, si ovšem vytvářejí vlastní plány jak čelit tomuto trojímu utrpení, a setkávají se tak pokaždé s neúspěchem. Bhagavad-gītā (7.14) jasně říká, že reakce hmotné energie nelze nikdy překonat, vzhledem k poutajícímu efektu tří kvalit. Jednoduše je ovšem může překonat ten, kdo se s oddaností plně odevzdá lotosovým nohám Pána.

Hmotná existence je plná nežádoucích věcí. Věci, které nechceme, jsou nám vnucovnány nějakou vyšší energií a my nevidíme, že tyto nežádoucí věci přicházejí mocí tří kvalit hmotné přírody. Když se člověku neustále chvějí oči, paže a stehna, musí mu být jasné, že se stane něco nežádoucího. Tyto nežádoucí věci se přirovnávají k ohni v lese. Nikdo nejde do lesa, aby tam založil požár, ale les se přesto samočinně vznítí a oheň tam způsobí živým bytostem nepředstavitelné pohromy. Uhasit takový požár není v moci člověka. Může ho uhasit jedině milost Pána, který pošle mraky, aby les zalily vodou. Stejně tak nežádoucím událostem v životě nelze zabránit žádným množstvím plánů. Od těchto strastí nám může pomoci jedině milost Pána, který posílá Své pravé zástupce, aby osvítili lidské bytosti a zachránili je tak před všemi pohromami.

To jsou některá špatná znamení, která naznačují, že v blízké budoucnosti se odehraje něco nežádoucího.

Hastināpur, hlavní město Pāṇḍuovců, se nalézal někde poblíž současného Nového Dillí a Ugrasenovo království bylo v Mathuře. Při návratu z Dvāraky do Dillí musel Arjuna Mathuru navštívit, a proto jsou královy otázky na místě. Mezi mnoha různými jmény příbuzných je ke jménu Rāma neboli Balarāma, což je jméno staršího bratra Pána Kṛṣṇy, připojen dodatek “Osobnost Božství”, protože Pán Balarāma je bezprostřední expanzí viṣṇu-tattvy jako prakāśa-vigraha Pána Kṛṣṇy. Svrchovaný Pán, který je jeden jediný, se expanduje v podobě mnoha jiných živých bytostí. Všechny živé bytosti kategorie viṣṇu-tattva jsou expanzemi Nejvyššího Pána a jsou kvalitativně i kvantitativně totožné s Pánem. Expanze jīva-śakti, kategorie obyčejných živých bytostí, však s Pánem ve všem totožné nejsou. Ten, kdo klade jīva-śakti a viṣṇu-tattvu na stejnou úroveň, je pokládán za ztracenou duši. Śrī Rāma neboli Balarāma je ochránce oddaných Pána. Baladeva jedná jako duchovní mistr všech oddaných a Jeho bezpříčinnou milostí dochází k osvobození pokleslých duší. Během sestoupení Pána Caitanyi se Śrī Baladeva zjevil jako Pán Nityānanda Prahu a projevil Svoji bezpříčinnou milost tím, že osvobodil dvojici krajně pokleslých duší, Jagāie a Mādhāie. Proto se zde výslovně uvádí, že Balarāma je ochránce oddaných Pána. Pouze Jeho Božskou milostí můžeme přistoupit k Nejvyššímu Pánovi Śrī Kṛṣṇovi, a proto je Śrī Balarāma inkarnací milosti Pána, projevenou jako duchovní mistr a spasitel čistých oddaných.

Pradyumna a Aniruddha jsou rovněž expanze Osobnosti Božství, a proto jsou i Oni viṣṇu-tattva. Ve Dvārace se Pán Vāsudeva věnuje Svým transcendentálním zábavám se Svými úplnými expanzemi Saṅkarṣaṇem, Pradyumnou a Aniruddhou, a proto mohou být všichni osloveni jako Osobnost Božství, jak je zde uvedeno u Aniruddhy.

Jak už bylo řečeno, Pán Kṛṣṇa se oženil se 16 108 manželkami a každá z nich měla deset synů. To znamená 16 108 x 10 = 161 080 synů. Všichni vyrostli a každý z nich měl tolik synů, kolik měl jejich otec, takže celkový počet rodinných členů Pána se pohyboval okolo 1 610 800. Pán je otcem všech nespočetných živých bytostí, a k Jeho transcendentálním zábavám ve Dvārace na této Zemi bylo tedy přizváno pouze několik z nich. Na tom, že se Pán staral o svoji rodinu, která měla tolik členů, není nic divného. Pánovo postavení bychom raději neměli srovnávat se svým, a vše snadno pochopíme, jakmile porozumíme alespoň částečnému rozsahu transcendentálního postavení Pána. Když se král Yudhiṣṭhira ptal na Pánovy syny a vnuky ve Dvārace, jmenoval pouze hlavní z nich, protože nebylo možné, aby si pamatoval všechna jména členů Jeho rodiny.

Všichni stálí společníci Pána Kṛṣṇy jako je Uddhava jsou osvobozené duše a sestupují s Pánem Kṛṣṇou do tohoto hmotného světa, aby naplnili Pánovo poslání. Pāṇḍuovci jsou rovněž osvobozené duše a sestoupili s Pánem Kṛṣṇou, aby Mu sloužili v Jeho transcendentálních zábavách na této Zemi. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (4.8), Pán a Jeho věční společníci, kteří jsou stejně osvobozené duše jako On, sestupují na tuto Zemi v pravidelných intervalech. Pán si to vše pamatuje, ale Jeho společníci, přestože jsou to osvobozené duše, zapomínají, jelikož patří k taṭasthā śakti neboli okrajové energii Pána. To je rozdíl mezi viṣṇu-tattvou a jīva-tattvou. Jīva-tattvy jsou nekonečně malé energetické částečky Pána, a proto vždy potřebují Pánovu ochranu. A Pánovi je potěšením vždy poskytovat ochranu Svým věčným služebníkům. Osvobozené duše se proto nikdy nepovažují za stejně svobodné nebo stejně mocné jako je Pán, a za všech okolností, jak v hmotném, tak v duchovním světě, vyhledávají ochranu Pána. Tato závislost osvobozené duše je jí přirozená, neboť osvobozené duše jsou jako ohnivé jiskry, které mohou svoji záři projevit pouze ve společnosti ohně a nikoliv nezávisle. Záře nezávislých jisker brzy uhasne, přestože vlastnost ohně neboli záření jim zůstává. Stejně tak ti, kteří opustí ochranu Pána a stanou se kvůli duchovní nevědomosti takzvanými pány sami, se vracejí do tohoto hmotného světa i po vykonání dlouhé tapasyi toho nejpřísnějšího druhu. Takový je verdikt celé védské literatury.

V tomto verši je Pán pojmenován slovy bhagavān, govinda, brahmaṇya a bhakta-vatsala. On je bhagavān svayam, původní Nejvyšší Osobnost Božství; má veškeré bohatství, veškerou moc, veškeré poznání, veškerou krásu, veškerou slávu a veškeré odříkání. Nikdo Mu není roven a nikdo není větší než On. Je Govinda, protože je potěšením krav a smyslů. Ti, kteří očistili své smysly oddanou službou Pánu, Mu mohou skutečně sloužit a tak získat prostřednictvím svých očištěných smyslů transcendentální radost. Pouze nečistá podmíněná živá bytost nemůže získat od smyslů žádnou radost, a jelikož je oklamána falešným požitkem smyslů, stává se jejich služebníkem. Ve vlastním zájmu tedy potřebujeme ochranu Pána. Pán je ochráncem krav a bráhmanské kultury. Společnost, která neochraňuje krávy a bráhmanskou kulturu, není pod přímou ochranou Pána, stejně jako vězňové v celách nejsou pod ochranou krále, ale jeho přísného zástupce. Bez ochrany krav a rozvoje bráhmanských vlastností v lidské společnosti, alespoň u určité části jejích členů, nemůže žádná lidská civilizace dlouho prosperovat. Prostřednictvím bráhmanské kultury neboli rozvíjením dřímajících vlastností kvality dobra, jako je pravdomluvnost, vyrovnanost, ovládání smyslů, snášenlivost, jednoduchost, obecné poznání, transcendentální poznání a pevná víra ve védskou moudrost, se člověk může stát brāhmaṇou a tak vidět Pána takového, jaký je. A po překonání bráhmanské dokonalosti je třeba stát se oddaným Pána, aby bylo možné transcendentálně dosáhnout Jeho láskyplné náklonnosti vlastníka, pána, přítele, syna a milence. Člověk se nemůže dostat na úroveň oddaného, která přitahuje transcendentální náklonnost Pána, dokud předtím nerozvine výše uvedené vlastnosti brāhmaṇy. Pán přeje brāhmaṇovi podle jeho vlastností a nikoliv podle falešné prestiže. Ti, kteří jsou podle svých vlastností nižší než brāhmaṇové, nemohou navázat žádný vztah s Pánem, stejně jako nelze rozdělat oheň pouze z hlíny, dokud nemáme dřevo, třebaže mezi hlínou a dřevem existuje úzký vztah. Jelikož Pán je všedokonalý Sám v Sobě, není nutné se ptát jak se Mu daří a Mahārāja Yudhiṣṭhira se proto neptal. Tázal se jen na Jeho královské sídlo ve Dvārace Purī, kde žijí zbožní lidé. Pán zůstává jedině tam, kde se shromažďují zbožní lidé, a těší se z toho, jak oslavují Nejvyšší Pravdu. Mahārāja Yudhiṣṭhira se zajímal o zbožné lidi a jejich zbožné činy ve Dvārace.

Jak jsme mnohokrát rozebírali, Osobnost Božství Viṣṇu pobývá v každém vesmíru ve dvou funkcích — jako Garbhodakaśāyī Viṣṇu a jako Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu má Svoji vlastní planetu na severním okraji vesmíru, a tam Pán leží ve velkém oceánu mléka na loži v podobě Ananty, Baladevovy inkarnace. Mahārāja Yudhiṣṭhira tedy přirovnává yaduovskou dynastii k oceánu mléka a Śrī Balarāma k Anantovi, na Němž Pán Kṛṣṇa přebývá. Obyvatele Dvāraky přirovnal k osvobozeným obyvatelům Vaikuṇṭhalok. Nad hmotnou oblohou, dále než můžeme se svýma očima dohlédnout, a za sedmi vesmírnými obaly se nalézá Oceán příčin, ve kterém všechny vesmíry plavou jako fotbalové míče, a nad tímto Oceánem příčin se rozkládá neomezená duchovní obloha, které se obvykle říká záře Brahmanu. V této záři se nachází bezpočet duchovních planet, které se nazývají Vaikuṇṭhy a z nichž každá je mnohokrát větší nežli ten největší vesmír v hmotném světě. Na každé žije nesčetně mnoho obyvatel, kteří vypadají přesně jako Pán Viṣṇu, a tito obyvatelé se nazývají Mahā-pauruṣikové neboli osoby přímo zaměstnané ve službě Pánu. Na těchto planetách jsou šťastni a netrpí žádným strádáním; žijí věčně mladí a užívají života v plné blaženosti a poznání beze strachu ze zrození, smrti, stáří či nemoci a mimo vliv věčného času kāly. Mahārāja Yudhiṣṭhira přirovnává obyvatele Dvāraky k Mahā-pauruṣikům z Vaikuṇṭhalok, protože jsou s Pánem stejně tak šťastni. V Bhagavad-gītě je mnoho poukazů na Vaikuṇṭhaloky, o kterých se tam mluví jako o mad-dhāmu neboli Pánově království.

Satyabhāmā: Jedna z hlavních královen Pána Śrī Kṛṣṇy ve Dvārace. Poté, co Pán Kṛṣṇa zabil Narakāsuru, prohlédl si v doprovodu Satyabhāmy jeho palác. Navštívil se Satyabhāmou také Indraloku, kde ji přivítala Śacīdevī a představila ji matce polobohů Aditi. Aditi měla ze Satyabhāmy velikou radost a požehnala jí věčným mládím po celou dobu, kdy bude Pán Kṛṣṇa pobývat na Zemi. Vzala ji rovněž na prohlídku výsadních bohatství polobohů na nebeských planetách. Když Satyabhāmā viděla pārijātový květ, přála si ho mít ve svém paláci ve Dvārace. Po návratu se s touto svojí touhou svěřila manželovi. Palác Satybhāmy byl zvláštně vyzdoben drahokamy a i během nejteplejšího léta uvnitř zůstával chlad, jako kdyby tam byla zavedená klimatizace. Různé vlajky, které vyvěšovala nad palácem, zvěstovaly zprávu, že její velký manžel je přítomný. Jednou se v doprovodu svého manžela setkala s Draupadī a vyzvídala od ní rady, jak potěšit svého manžela. Draupadī měla v tomto ohledu veliké zkušenosti, jelikož byla ženou pěti Pāṇḍuovců, pěti mužů zároveň, a všichni s ní byli velice spokojení. Když Satyabhāmā vyslechla její rady, měla velkou radost a popřála Draupadī všechno nejlepší a vrátila se do Dvāraky. Byla dcerou Satrājita. Po odchodu Pána Kṛṣṇy, když Arjuna navštívil Dvāraku, všechny královny včetně Satyabhāmy a Rukmiṇī pro Pána velice truchlily. Na konci svého života odešla do lesa, aby se podrobila přísnému pokání.

Satyabhāmā přiměla svého manžela k tomu, aby jí přinesl květinu pārijāta z nebeských planet, a Pán použil dokonce násilí, aby ji od polobohů získal. Zachoval se jako obyčejný manžel, který dělá vše pro radost své ženy. Jak jsme již vysvětlili, Pán měl jen pramálo společného s tím, aby plnil příkazy Svých manželek jako obyčejný muž. Jelikož se však královny ujaly té nejhodnotnější oddané služby a staraly se o Pánovo pohodlí, Pán hrál roli věrného a dokonalého manžela. Žádný pozemský tvor nemůže chtít věci z nebeského království, a zvláště pak pārijātové květy, které jsou určeny jen polobohům. Jelikož se však staly věrnými ženami Pána, mohly všechny Kṛṣṇovy manželky užívat i zvláštních výsad velkých manželek nebeských polobohů. Jinak řečeno, Pán vlastní vše ve Svém stvoření, a proto nebylo nic zvláštního, že královny z Dvāraky dostaly jakoukoliv vzácnou věc z kterékoliv části vesmíru.

Ty, kdo přímo slouží Pánu, Pán chrání před strachem a oni tak mohou užívat těch nejlepších věcí, třebaže se jich zmocnili silou. Pán se chová stejně ke všem živým bytostem, ale přeje Svým čistým oddaným, jelikož je má velice rád. Město Dvārakā vzkvétalo a k jeho bohatství patřily nejlepší věci hmotného světa. Vzhled budovy státního parlamentu odpovídá důstojnosti toho kterého státu. Parlamentní dům na nebeských planetách zvaný Sudharmā byl hodný důstojnosti nejlepších z polobohů. Takový palác není zdaleka nikdy určen pro žádný stát na Zemi, protože pozemská lidská bytost ho není schopná postavit, ať už může být příslušný stát jakkoliv hmotně pokročilý. V době přítomnosti Pána Kṛṣṇy na Zemi však členové yaduovské dynastie silou přenesli nebeský parlament na tuto planetu a umístili ho do Dvāraky. Mohli takovou sílu použít, protože si byli jisti shovívavostí a ochranou Svrchovaného Pána Kṛṣṇy. Můžeme také říci, že čistí oddaní zásobí Pána nejlepšími věcmi ve vesmíru. Členové yaduovské dynastie poskytli Pánu Kṛṣṇovi veškeré pohodlí a přinesli Mu to nejlepší, co bylo ve vesmíru dostupné, a na oplátku byli tito služebníci Pána pod ochranou a beze strachu.

Zapomnětlivá podmíněná duše se neustále bojí. Osvobozená duše však nikdy strach nemá, stejně jako malé dítě, které zcela závisí na milosti svého otce a nikdy se nikoho nebojí. Strach je jakousi iluzí pro živou bytost, která dříme a zapomíná na svůj věčný vztah k Pánu. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (2.20), základní vlastností živé bytosti je, že nikdy neumírá — čeho by se tedy měla bát? Člověk se ve snu může bát tygra, ale druhý člověk, který sedí vedle něho, žádného tygra nevidí. Tygr je pro oba, pro snícího i pro bdícího, přeludem, protože ve skutečnosti tam žádný tygr není, ale člověk, který zapomněl na svůj život v probuzení, se bojí, zatímco člověk, který na své postavení nezapomíná, žádný strach nemá. Členové yaduovské dynastie tedy byli plně probuzení ve své službě Pánu a nikdy se žádného tygra nemuseli bát. I kdyby se setkali se skutečným tygrem, Pán by je ochránil.

Mahārāja se ptal Arjuny, jak se daří ve Dvārace po všech stránkách, ale na závěr usoudil, že dokud tam je Pán Śrī Kṛṣṇa Samotný, nic nepříznivého se nemůže stát. Zároveň se však zdálo, že Arjuna ztratil svůj tělesný lesk, a proto se ho král ptal, jak se daří jemu a chtěl slyšet o jeho životě.

Kṣatriyu nebo bohatého člověka někdy mohou navštívit lidé, kterým se nedostává peněz. Pokud je majetný člověk požádán o příspěvek, je jeho povinností milodar dát s ohledem na osobu, místo a čas. Pokud kṣatriya nebo boháč z nějakého důvodu nesplní tento závazek, musí pak této nesrovnalosti velice litovat. Podobně je to s tím, když někdo nedodrží svůj slib, že bude rozdávat milodary. Taková nedopatření jsou někdy příčinou sklíčenosti a ten, kdo takto zklamal, bývá kritizován, což by mohl být i důvod Arjunova špatného stavu.

Brāhmaṇové, kteří se vždy snaží získat poznání ku prospěchu společnosti jak po hmotné stránce, tak po duchovní, si zasluhují, aby je král chránil ve všech ohledech. Stejně tak zvláštní ochranu státu či kṣatriyského krále vyžadují děti, krávy, nemocní a staří lidé a ženy. Pokud kṣatriyský královský řád nebo stát není schopen tyto živé bytosti chránit, je to pro něj jistě ostuda. Jestli se něco takového stalo Arjunovi, Mahārāja Yudhiṣṭhira chtěl o těchto nedostatcích vědět.

Z tohoto verše je vidět, že za doby Pāṇḍuovců bylo volné spojení mezi mužem a ženou dovolené pouze za určitých podmínek. Muži z vyšší kasty, to znamená brāhmaṇové a kṣatriyové, směli přijmout ženu ze společnosti vaiśyů či śūdrů, ale muž nižšího postavení se nesměl spojit se ženou z vyšší kasty. Dokonce ani kṣatriya se nesměl spojit se ženou bráhmanského řádu. Manželka brāhmaṇy je pokládána za jednu ze sedmi matek (kterými jsou: vlastní matka, manželka duchovního mistra nebo učitele, manželka brāhmaṇy, manželka krále, kráva, chůva a Země). Spojení muže se ženou se nazývalo buď uttama nebo adhama. Spojení brāhmaṇy s kṣatriyskou ženou je uttama, ale spojení kṣatriyi s bráhmanskou ženou je adhama a tudíž zavržené. Žena, která požádala muže o spojení, neměla být nikdy odmítnuta, ale zároveň mělo být vzato v úvahu, jestli vše vyhovuje výše uvedenému rozdělení. Za Bhīmou přišla Hiḍimbī, která pocházela ze společnosti nižší než byli śūdrové, a Yayāti se odmítl oženit s dcerou Śukrācāryi, protože Śukrācārya byl brāhmaṇa. Vyāsadeva, brāhmaṇa, byl povolán, aby počal Pāṇḍua a Dhṛtarāṣṭru. Satyavatī patřila k rodině rybáře, ale Parāśara, veliký brāhmaṇa, s ní počal Vyāsadeva. Existuje tedy mnoho příkladů spojení se ženou, ale v žádném případě nebylo spojení nevhodné a nemělo žádné špatné následky. Spojení mezi mužem a ženou je přirozené, ale musí proběhnout podle usměrňujících zásad, aby se neporušil řád společenské svatosti a aby nepřibývalo nechtěného obyvatelstva, které přináší jen problémy a nepokoje.

Pro kṣatriyu je hrozné, když ho porazí někdo slabší nebo stejně silný. Když už má být poražen, měl by být poražen vyšší silou. Arjunu porazil Bhīṣmadeva a Pán Kṛṣṇa ho zachránil v nebezpečí. To však nebylo pro Arjunu žádnou urážkou, protože Bhīṣmadeva ho ve všech ohledech předčil — byl starší, váženější i silnější. Karṇa však byl s Arjunou na stejné úrovni, a proto Arjuna při boji s Karṇou prožíval krizi. Arjuna to cítil, a proto byl Karṇa zabit, byť nečestným způsobem. Takové jsou činnosti kṣatriyů a Mahārāja Yudhiṣṭhira se svého bratra ptá, zda na jeho cestě domů z Dvāraky došlo k něčemu nežádoucímu.

Povinností hospodáře je, aby ze všeho nejdřív nakrmil děti, staré rodinné příslušníky, brāhmaṇy a invalidy. Kromě toho má ideální hospodář dříve než začne sám jíst zavolat každého, kdo hladoví, aby přišel a najedl se, byť by to byl cizí člověk. Správně má třikrát zavolat do ulice a pozvat všechny hladové lidi. Pokud zanedbává tuto předepsanou povinnost, zvláště co se týče starých lidí a dětí, je to neomluvitelné.

Za všemi otázkami Mahārāje Yudhiṣṭhira na světovou situaci se skrývalo tušení, že Pán Kṛṣṇa sešel z pohledu tohoto světa, a nyní král tuto domněnku vyslovil, neboť jinak nebylo možné, aby Arjuna byl tak hluboce sklíčený. Přestože tomu nechtěl uvěřit, nezbývalo mu, než se Arjuny na základě náznaků Śrī Nārady otevřeně zeptat.