Kapitola 2.

CHAPTER TWO

Poznání za hranicemi sansáry

Knowledge Beyond Saṁsāra

Kršna sám říká, že tato cesta vĕdomí Kršny je susukham, velice radostná a snadná. Oddaná služba je opravdu velice radostná — melodicky zpíváme za doprovodu hudebních nástrojů a nĕkdo se zaposlouchá a přidá se také (śravaṇaṁ kīrtanam). Hudba by samozřejmĕ mĕla být ve spojení s Nejvyšším Pánem, mĕla by Pána velebit, oslavovat. Naslouchání Bhagavad-gítĕ je také součástí oddané služby a vedle naslouchání by človĕk mĕl dychtit po její aplikaci ve svém životĕ. Vĕdomí Kršny je vĕda a nemĕla by být přijímána slepĕ. Existuje devĕt doporučených způsobů oddané služby: naslouchání, zpívání, vzpomínání, uctívání, modlení se, sloužení, osobní služba Pánu, vyvinutí přátelství k Pánu, obĕtování všeho Pánu. Všechny lze snadno a radostnĕ následovat.

Kṛṣṇa specifically states that this process of Kṛṣṇa consciousness is su-sukham, very pleasant and easy to practice. Indeed, the devotional process is very pleasant; we melodiously sing with instruments, and someone will listen and also join (śravaṇaṁ kīrtanam). Of course, the music should be in relation with the Supreme Lord – in glorification of Him. Hearing the Bhagavad-gītā is also part of devotional service, and in addition to hearing it one should be eager to apply it in his life. Kṛṣṇa consciousness is a science and should not be accepted blindly. There are nine processes of devotional service recommended: hearing, chanting, remembering, worshiping, praying, serving, engaging as a servitor of the Lord, establishing friendly relations with the Lord, and offering everything to the Lord. These are all easy to practice and should be joyfully performed.

Jestliže si nĕkdo myslí, že Bhagavad-gítá a Haré Kršna mantra patří k hinduismu a z toho důvodu je nechce přijímat, může alespoň jít do kostela a zpívat tam. Obĕ metody se neliší. Hlavní je, jestli si následováním dané cesty uvĕdomuje Boha. Bůh není ani muslim, ani hinduista, ani křesťan — Bůh je Bůh. Ani my bychom se nemĕli považovat za hinduisty, muslimy nebo křesťany. To jsou tĕlesná označení. Všichni jsme čisté duše, nedílné součásti Nejvyššího. Bůh je pavitram, čistý, a my jsme také čistí. Z nĕjakého důvodu jsme ale poklesli do tohoto hmotného oceánu a jak se zmítáme na vlnách, přináší nám to utrpení. Ve skutečnosti však s rozbouřenými vlnami hmotných strastí nemáme nic společného. Mĕli bychom se prostĕ modlit: „Kršno, prosím Tĕ, vyzvedni mĕ.“ Jakmile zapomeneme na Kršnu, oceán iluze nás okamžitĕ pohlcuje. Chceme-li z tohoto oceánu uniknout, je zpívání Haré Kršna tím nejdůležitĕjším. Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare je zvuková vibrace (śabda), která se neliší od Kršny. Zvuk Kṛṣṇa a skutečný Kršna je totéž. Zpíváme-li Haré Kršna a tančíme-li při tom, Kršna tančí s námi. Jistĕ nĕkdo namítne: „Ale já Ho nevidím“. Proč se však tolik spoléháme na oči? Proč neposloucháme? Zrak, chuť, čich, hmat a sluch jsou nástroje k získávání poznání. Proč tedy klademe takový zvláštní důraz jen na zrak? Oddaný netouží Kršnu vidĕt; je uspokojen pouhým nasloucháním o Nĕm. Může Kršnu i vidĕt, avšak naslouchání by nemĕlo být považováno za ménĕ důležité. Jsou vĕci, které slyšíme, ale nevidíme — kolem uší nám může hvízdat vítr a třebaže ho slyšíme, nemůžeme ho spatřit. Jelikož naslouchání není o nic ménĕ důležité než pozorování, můžeme slyšet „Kršna“ a uvĕdomovat si Jeho přítomnost. Šrí Kršna osobnĕ říká: „Nejsem ve svém sídle, ani v srdci meditujícího jógína, ale tam, kde zpívají Moji čistí oddaní.“ Když dĕláme opravdové duchovní pokroky, můžeme pociťovat Kršnovu přítomnost.

Of course, if one thinks that the Bhagavad-gītā and the Hare Kṛṣṇa mantra are part of the Hindu system and doesn’t want to accept them because of this, he can nonetheless attend the Christian church and sing there. There is no difference between this process and that process; the point is whatever process one follows, he must become God conscious. God is neither Muslim nor Hindu nor Christian – He is God. Nor are we to be considered Hindu, Muslim, or Christian. These are bodily designations. We are all pure spirit, part and parcel of the Supreme. God is pavitram, pure, and we are also pure. Somehow or other, however, we have fallen into this material ocean, and as the waves toss, we suffer. Actually we have nothing to do with the tossing waves of material miseries. We must simply pray, “Kṛṣṇa, please pick me up.” As soon as we forget Kṛṣṇa, the ocean of illusion is there, and it at once captures us. The chanting of Hare Kṛṣṇa is most important in order to escape from this ocean. Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare/ Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare is a sound (śabda) that is nondifferent from Kṛṣṇa. The sound Kṛṣṇa and the original Kṛṣṇa are the same. When we chant Hare Kṛṣṇa and dance, Kṛṣṇa is also dancing with us. Of course, we may say, “Well, I do not see Him.” But why do we put so much stress on seeing? Why not hearing? Seeing, tasting, smelling, touching, and hearing are all instruments for experience and knowledge. Why do we put such exclusive stress on seeing? A devotee does not wish to see Kṛṣṇa; he is satisfied simply hearing of Kṛṣṇa. Seeing may eventually be there, but hearing should not be considered any less important. There are things we hear but do not see – the wind may be whistling past our ears, and we can hear it, but there is no possibility of seeing the wind. Since hearing is no less valid or less important an experience than seeing, we can hear Kṛṣṇa and realize His presence through sound. Śrī Kṛṣṇa Himself says, “I am not there in My abode or in the heart of the meditating yogi; I am where My pure devotees are singing My name.” We can actually feel the presence of Kṛṣṇa as we make progress.

Nemĕli bychom od Kršny jenom brát a nic Mu nedávat. Všichni od Boha nĕco berou, tak proč Mu i nĕco nedat? Od Kršny dostáváme tolik svĕtla, vzduchu, potravy, vody a dalších vĕcí. Kdyby je Kršna neposkytoval, nikdo by nemohl žít. Jenom brát a brát a nic nedávat — je to láska? Láska znamená nejen přijímat, ale také dávat. Jestliže od nĕkoho pouze bereme a nic neopĕtujeme, potom to není láska, ale vykořisťování. Nemůžeme jen stále jíst a Kršnovi nikdy nic nenabídnout. V Bhagavad-gítĕ Kršna říká:

It is not that we should simply take things from Kṛṣṇa and offer Him nothing. Everyone is taking something from God, so why not give something? We are taking from Kṛṣṇa so much light, air, food, water, and so on. Unless these resources are supplied by Kṛṣṇa, no one can live. Is it love to simply keep taking and taking and taking without ever offering anything in return? Love means taking and giving also. If we just take from someone and give him nothing in return, that is not love – it is exploitation. It is not that we should just continue eating without ever offering anything to Kṛṣṇa. In the Bhagavad-gītā Kṛṣṇa says:

patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyaṁ
yo me bhaktyā prayacchati
tad ahaṁ bhakty-upahṛtam
aśnāmi prayatātmanaḥ

yat karoṣi yad aśnāsi
yaj juhoṣi dadāsi yat
yat tapasyasi kaunteya
tat kuruṣva mad arpaṇam

„Jestliže Mi nĕkdo obĕtuje s láskou a oddaností list, kvĕt, ovoce nebo vodu, přijmu to. Ó synu Kuntí, ať činíš cokoliv, ať pojídáš cokoliv, ať obĕtuješ nebo daruješ cokoliv a ať provádíš jakákoliv pokání, vždy to čiň jako obĕť Mnĕ.“ (Bg. 9.26 – 27)

“If one offers Me with love and devotion a leaf, a flower, a fruit, or water, I will accept it. O son of Kuntī, all that you do, all that you eat, all that you offer and give away, as well as all austerities that you perform, should be done as an offering unto Me.” (Bhagavad-gītā 9.26–27)

Spolu s dáváním a přijímáním by se oddaný služebník mĕl Kršnovi svĕřit se všemi zármutky, bolestmi, či důvĕrnými problémy. Mĕl by říci: „Kršno, zakouším tato utrpení... Spadl jsem do rozbouřeného oceánu hmotné iluze. Smiluj se, prosím, a vytáhni mĕ. Už chápu, že s tímto hmotným svĕtem nemám nic společného. Ocitl jsem se zde, jako bych byl vhozen do Atlantiku. S Atlantikem se nemohu ztotožňovat, ale jsem v jeho zajetí. Ve skutečnosti jsem duchovní jiskra, Tvá nepatrná částečka.“ Naneštĕstí se ale snažíme s tímto oceánem ztotožnit a zastavit vlnobití. Nemĕli bychom se však pokoušet o nemožné. Vlnobití bude pokračovat, neboť takový je zákon přírody. Jen pošetilci se pokoušejí tomuto svĕtu přizpůsobit; naším skutečným zájmem je, jak se z nĕho vymotat ven. Ti, kdo se pokoušejí přizpůsobit, a nikdy se neobracejí ke Kršnovi, jsou ve stálém zajetí oceánu rození a smrtí.

In addition to giving and receiving, in the execution of devotional service one has to submit to Kṛṣṇa whatever distress or confidential problem he has. He should say, “Kṛṣṇa, I am suffering in this way. I have fallen into this tossing ocean of material illusion. Kindly pick me up. I understand now that I am simply put here, as if thrown into the Atlantic Ocean. I may not in any way identify with the Atlantic Ocean, but I am subject to the tossing of the ocean. Actually, I am a spiritual spark, a fragmental part of You.” To our misfortune, we try to identify with this ocean and stop its tossing. We must not try to stop the tossing. It is not possible. In any case, the tossing will go on, for that is the law of nature. Only the foolish try to adjust to this world; the real problem is how to get out of it. Those who do attempt to adjust and who never turn to Kṛṣṇa are continually subject to transmigration in the ocean of birth and death.

aśraddadhānāḥ puruṣā
dharmasyāsya paran-tapa
aprāpya māṁ nivartante
mṛtyu-saṁsāra-vartmani

„Lidé, kterým se nedostává víry v oddanou službu, Mne nedosáhnou, ó hubiteli nepřátel, a proto se vracejí na stezku kolobĕhů zrození a zániků v hmotném svĕtĕ.“ (Bg. 9.3.)

“Those who are not faithful on the path of devotional service cannot attain Me, O conqueror of foes. Therefore they return to the path of birth and death in this material world.” (Bhagavad-gītā 9.3)

Náboženství je podle definice to, co nás spojuje s Bohem. Neposkytuje-li toto spojení, pak to není náboženství. Náboženství znamená hledání Boha, porozumĕní Bohu a obnovení vztahu s Bohem. To je náboženství. Ti, kteří vykonávají oddanou službu, pracují pro Kršnu, tedy pro Boha, a protože jsou s Ním takto spojeni, je vĕdomí Kršny náboženstvím.

By definition, religion is that which connects us with God. If it is not capable of connecting us with God, it is not religion. Religion means searching for God, understanding God, and establishing a relationship with God. This is religion. Those who are engaged in devotional service are acting for Kṛṣṇa, or God, and since in this way there is connection with God, Kṛṣṇa consciousness is a religion.

Náboženství se nedá vytvořit. Pravé náboženství musí přicházet z autoritativního zdroje a tímto zdrojem je samotný Bůh nebo Jeho představitel. Náboženství se nĕkdy říká „Boží zákon“. Jedinec nemůže stvořit zákony státu. Zákon tu prostĕ existuje a ustanovil ho stát. Je možné vytvořit určitá nařízení pro vlastní společnost, avšak tato nařízení musí být schválena státním zákonem. Chceme-li ustanovit nĕjaké náboženské zásady, musí být v souladu s autoritou Véd.

It is not possible to manufacture a religion. A true religion must come from an authorized source, and that source is either God or His representative. Religion has been called the law of God. It is not possible for a person to manufacture a state law. The law is there, and it is given by the state. One may create some bylaws for his own society, but these laws must be sanctioned by the law of the state. Similarly, if we wish to make some principle of religion, it must be sanctioned by the Vedic authority.

Bhagavad-gítá je také náboženstvím. Velké autority jako Rámánudžáčárja, Madhváčárja, Višnusvámí, Šrí Čaitanja, Šankaráčárja a mnozí další přijímají pokyny Bhagavad-gíty za nejvyšší zásady náboženství a Kršnu za Nejvyšší Osobnost Božství. O tom není pochyb. Také na Západĕ je Bhagavad-gítá považována za velký filozofický spis a mnoho velkých učenců a filozofů Západu ji čte a píše k ní své komentáře. Avšak navzdory takovému postoji učenců a áčárjů existují lidé, kteří Bhagavad- gítu odmítají a žádnou víru nemají. Nepřijímají Bhagavad-gítu jako autoritu, jelikož si myslí, že Gítá je nĕjaká sentimentální nadsázka stvořená človĕkem jménem Kršna. Kršna v citovaném verši uvádí, že ti, kdo nepřijímají Bhagavad-gítu jako autoritu, s Ním nemohou mít žádné spojení, a protože ke Kršnovi nemají žádný vztah, setrvávají v kolobĕhu rození a smrtí. Aprāpya māṁ nivartante mṛtyu-saṁsāra-vartmani. V zajetí sansáry, v cyklu rození a smrtí, není zaručeno, že v příštím životĕ človĕk obdrží podobnou příležitost k pochopení Bhagavad-gíty. Nemusíme se narodit znovu v lidském tĕle nebo v Americe či v Indii, ani na této planetĕ. Není to zaručeno, neboť všechno závisí na našem jednání. Na stezce rození a smrtí se narodíme, po nĕjaký čas žijeme, užíváme si nebo trpíme, pak tĕlo zase opustíme a vstoupíme do lůna další matky, buď lidské nebo zvířecí; připravujeme si další tĕlo a začínáme znovu jednat. To se nazývá mṛtyu-saṁsāra-vartmani. Chceme-li se tomu vyhnout, musíme se zapojit do vĕdomí Kršny.

The Bhagavad-gītā is also religion. Great authorities like Rāmānujācārya, Madhvācārya, Viṣṇu Svāmī, Lord Caitanya, Śaṅkarācārya, and so many others have accepted the Bhagavad-gītā as the supreme principle of religion and Kṛṣṇa as the Supreme Personality of Godhead. There is no doubt about it. In the West also the Bhagavad-gītā is accepted as a great book of philosophy, and many great scholars and philosophers in the West have read and commented on it. Despite acceptance by the scholars and ācāryas, there are persons who do not accept the Bhagavad-gītā and who have no faith. They do not accept it at all as authority, for they think that it is some sentimental exaggeration by a man known as Kṛṣṇa. Thus Kṛṣṇa states in the above quoted verse that those who reject the Bhagavad-gītā as authority cannot have any connection with Him, and because they have no relation to Him they remain in the cycle of birth and death. Aprāpya māṁ nivartante mṛtyu-saṁsāra-vartmani. Being subjected to saṁsāra, the cycle of birth and death, does not guarantee that one will necessarily get a similar facility for understanding the Bhagavad-gītā in the next life. One may not necessarily be born again as a human being, or in America, or in India, or even on this planet. There is no certainty; it all depends on our work. On the path of birth and death we take our birth, remain for some time, enjoy or suffer, then again give up this body and enter into the womb of a mother, either human or animal, then prepare another body to come out and begin our work again. This is called mṛtyu-saṁsāra-vartmani. If one wants to avoid this path, he must take to Kṛṣṇa consciousness.

Když byl Judhišthira Mahárádža otázán: „Co je na tomto svĕtĕ nejpodivnĕjší?“ odpovĕdĕl: „Nejpodivuhodnĕjší je, že každý den v každém okamžiku nĕkdo umírá, a přesto si všichni myslí, že pro nĕ si smrt nepřijde.“ Každou minutu, každou vteřinu vidíme, že živé bytosti odcházejí do chrámu smrti. Lidé, hmyz, zvířata, ptáci — všichni. Proto je tento svĕt nazýván mṛtyuloka, planeta smrti. Každý den můžeme vidĕt úmrtní oznámení a jestli chceme, můžeme se jít přesvĕdčit na pohřby a hřbitovy. Přesto si všichni myslí: „Já to nĕjak přežiji.“ Každý podléhá zákonu smrti, a přesto to nikdo nebere vážnĕ. To je iluze. Myslíme si, že budeme žít vĕčnĕ, a nadále dĕláme, co se nám zlíbí, a máme pocit, že se za to nikdy nebudeme zodpovídat. To je však velice riskantní způsob života a nejhrubší iluze. Mĕli bychom se vážnĕ zamyslet a pochopit, že smrt čeká. Slýcháváme rčení: „To je jisté jako smrt“. Znamená to, že v hmotném svĕtĕ je smrt tou nejjistĕjší vĕcí; nikdo se jí nevyhne. Když přijde smrt, nezachrání nás ani naše pyšná filozofie, ani naše vznešené tituly. Naše statná silná tĕla i naše inteligence, která se nestará o nic, se vším je v té chvíli konec. Tehdy individuální duše (jīvātmā) přechází pod vládu hmotné přírody a prakṛti (příroda) nám přidĕlí takové tĕlo, do jakého se hodíme. Chceme-li riskovat, můžeme Kršnu ignorovat, ale jestliže ne, pak nám Kršna přijde na pomoc.

When Yudhiṣṭhira Mahārāja was asked, “What is the most wonderful thing in the world?” he replied, “The most wonderful thing is that every day, every moment, people are dying, and yet everyone thinks death will not come for him.” Every minute and every second we experience that living entities are going to the temple of death. Men, insects, animals, birds – everyone is going. This world, therefore, is called mṛtyuloka, the planet of death. Every day there are obituaries, and if we bother to go to the cemetery or crematorium grounds we can validate them. Yet everyone is thinking, “Somehow or other I’ll live.” Everyone is subject to the law of death, yet no one takes it seriously. This is illusion. Thinking we will live forever, we go on doing whatever we like, feeling that we will never be held responsible. This is a very risky life, and it is the densest part of illusion. We should become very serious and understand that death is waiting. We have heard the expression “as sure as death.” This means that in this world death is the most certain thing; no one can avoid it. When death comes, no longer will our puffed-up philosophy or advanced degrees help us. At that time our stout and strong body and our intelligence – which don’t care for anything – are vanquished. At that time the fragmental portion (jīvātmā) comes under the dictation of material nature, and prakṛti (nature) gives us the type of body for which we are fit. If we want to take this risk, we can avoid Kṛṣṇa; if we don’t want to take it, Kṛṣṇa will come to help us.