Svaté jméno Śrī Kṛṣṇy, Jeho vlastnosti, zábavy atd. mají všechny povahu absolutní pravdy, krásy a blaženosti. Jsou přirozeně velmi sladké, jako cukrkandl, což se líbí všem. Nevědomost se však přirovnává k nemoci zvané žloutenka, kterou způsobují žlučové výměšky. Jazyk člověka nemocného žloutenkou si nemůže vychutnat sladkost cukrkandlu. Člověk postižený žloutenkou naopak považuje něco sladkého za velmi hořké. Avidyā (nevědomost) podobně přemění schopnost vychutnávat si Kṛṣṇovo transcendentálně lahodné jméno, vlastnosti, podobu a zábavy. Když se však člověk navzdory této nemoci s velkou péčí a pozorností začne rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, zpívat svaté jméno a poslouchat o transcendentálních zábavách Kṛṣṇy, jeho nevědomost bude zničena a jeho jazyk získá schopnost vychutnat si sladkost transcendentální povahy Kṛṣṇy a Jeho doprovodu. Takto se duchovně uzdravit je možné pouze pravidelným rozvojem vědomí Kṛṣṇy.

Když se člověk v hmotném světě zajímá více o materialistický způsob života než o vědomí Kṛṣṇy, je považován za nemocného. Normální stav je zůstat věčným služebníkem Pána (jīvera`svarūpa' haya kṛṣṇera`nitya-dāsa'). Toto zdraví se ztratí, když živá bytost zapomene na Kṛṣṇu, neboť ji přitahují vnější rysy Kṛṣṇovy iluzorní energie māyi. Svět māyi se nazývá durāśraya, což znamená „falešný nebo špatný úkryt“. Ten, kdo vkládá důvěru v durāśraya, se upíná k marným nadějím. V hmotném světě se všichni snaží být šťastní, a přestože jsou jejich materialistické pokusy kvůli jejich nevědomosti zmařeny v každém ohledu, nejsou schopni poznat své chyby. Lidé se snaží napravit jednu chybu tím, že udělají novou. Tímto způsobem probíhá v hmotném světě boj o existenci. Když někdo v této situaci dostane radu, aby se věnoval rozvoji vědomí Kṛṣṇy a byl šťastný, tak tento pokyn nepřijme.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se rozšiřuje po celém světě, jen aby odstranilo tuto hrubou nevědomost. Lidé jsou svedeni slepými vůdci. Vůdci společnosti – politikové, filozofové a vědci – jsou slepí, protože si nejsou vědomí Kṛṣṇy. Kvůli svému ateistickému způsobu života postrádají veškeré skutečné poznání, a proto jsou to podle Bhagavad-gīty hříšní darebáci a nejnižší z lidí.

„Ničemové, kteří jsou naprosto hloupí, nejníže stojící z lidí, ti, jež o poznání připravila iluze, a ti, kdo přijímají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají.“ (Bg. 7.15)

Tito lidé se Kṛṣṇovi nikdy neodevzdávají a odporují snahám těch, kteří si přejí uchýlit se pod Kṛṣṇovu ochranu. Když se z těchto ateistů stanou vůdci společnosti, celá atmosféra se přetíží nevědomostí a za těchto podmínek nejsou lidé příliš nadšení přijmout hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, tak jako nemocný trpící žloutenkou neokusí chuť cukrkandlu. Musíme však vědět, že na žloutenku je cukrkandl jediným vhodným lékem. Podobně je pro dnešní zmatené lidstvo vědomí Kṛṣṇy, zpívání svatého jména Pána – Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare – jediným lékem, jak uvést svět do pořádku. Vědomí Kṛṣṇy sice nemusí příliš chutnat nemocnému, ale Śrīla Rūpa Gosvāmī přesto radí, že když se člověk chce vyléčit z hmotné nemoci, musí se léčit s velkou péčí a pozorností. Léčení začíná pronášením Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, protože pronášením svatého jména Pána bude člověk nacházející se v hmotných podmínkách zbaven všech falešných představ (ceto-darpaṇa-mārjanam). Avidyā, mylná představa o své vlastní duchovní totožnosti, poskytuje základ pro falešné ego v srdci (ahaṅkāra).

Skutečná choroba je v srdci. Je-li však mysl očištěna, je-li očištěno vědomí, člověk nemůže být sužován žádnou hmotnou chorobou. Chceme-li očistit mysl a srdce ode všech falešných pojetí, měli bychom se věnovat pronášení Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Je to snadné a prospěšné. Pronášením svatého jména Pána se okamžitě osvobodíme z planoucího ohně hmotné existence.

Existují tři úrovně pronášení svatého jména Pána – s přestupky, úroveň, kdy přestupků ubývá, a čistá úroveň. Když se začátečník začne věnovat pronášení Hare Kṛṣṇa mantry, obvykle se dopouští mnoha přestupků. Existuje deset základních přestupků, a když se jich oddaný vyvaruje, může se dostat na následující úroveň, která se nachází mezi pronášením s přestupky a čistým pronášením. Když dosáhne čisté úrovně, je okamžitě vysvobozen. Říká se tomu bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpanam. Jakmile je osvobozen z planoucího ohně hmotné existence, může okusit chuť transcendentálního života.

Závěr je, že chceme-li se zbavit hmotné nemoci, musíme se věnovat pronášení Hare Kṛṣṇa mantry. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je zvláště určeno k vytvoření atmosféry, ve které se lidé mohou věnovat pronášení Hare Kṛṣṇa mantry. Člověk musí začít s vírou, a když jeho víra pronášením vzroste, může se stát členem společnosti. Posíláme saṅkīrtanové skupiny do celého světa a jejich zkušeností je, že i v nejzazších částech světa, kde neexistuje poznání o Kṛṣṇovi, k nám Hare Kṛṣṇa mahā-mantra přitahuje tisíce lidí. V některých oblastech lidé začínají napodobovat oddané tím, že si holí hlavy a pronášejí Hare Kṛṣṇa mantru jen několik dní poté, co ji zaslechli. Může to být napodobování, ale napodobování dobré věci je žádoucí. Někteří imitátoři se postupně začnou zajímat o zasvěcení od duchovního učitele a požádají o zasvěcení.

Je-li člověk upřímný, dostane zasvěcení a této úrovni se říká bhajana-kriyā. Pak se věnuje službě Pánu pravidelným pronášením šestnácti kol Hare Kṛṣṇa mahā-mantry denně a vyhýbá se nedovolenému pohlavnímu styku, omamným látkám, jedení masa a hazardování. Pomocí bhajana-kriyā se osvobodí od znečištění materialistickým životem. Přestane chodit do restaurací a hotelů, aby jedl takzvaná chutná jídla připravená z masa a cibule, ani se nezajímá o kouření nebo pití čaje a kávy. Vyhýbá se nejen nedovolenému pohlavnímu styku, ale pohlavnímu životu úplně. Nemá ani zájem ztrácet čas spekulováním a hazardem. Měli bychom vědět, že tímto způsobem se očišťuje od nežádoucích věcí (anartha-nivṛtti). Slovo anartha označuje nežádoucí věci. Anarthy se zničí, když se člověk připojí k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Když se oddaný zbaví nežádoucích věcí, ustálí se v činnostech určených pro Kṛṣṇu. Ve skutečnosti na nich začne lpět a zakouší extázi v oddané službě. To se nazývá bhāva, předběžný stav probuzení lásky k Bohu. Tak se podmíněná duše vysvobodí z hmotné existence a ztratí zájem o tělesné pojetí života včetně hmotného bohatství, hmotného poznání a hmotné přitažlivosti všeho druhu. Tehdy může porozumět, kdo je Nejvyšší Pán a co je Jeho māyā.

Māyā sice může být přítomna, ale nemůže rozrušit oddaného, který dosáhl stavu bhāva, protože je schopen vidět skutečné postavení māyi. Māyā znamená zapomnění Kṛṣṇy a zapomnění Kṛṣṇy a vědomí Kṛṣṇy stojí vedle sebe jako světlo a stín. Zůstává-li člověk ve stínu, nemůže využívat výhod, které nabízí světlo, a setrvá-li na světle, nemůže ho vyrušit temnota stínu. Rozvojem vědomí Kṛṣṇy se postupně vysvobodí a zůstane na světle. Temnoty se ani nedotkne. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.31) je to potvrzeno:

„Kṛṣṇa je přirovnáván ke slunci a māyā k temnotě. Kde je slunce, nemůže být temnota. Jakmile člověk začne s rozvojem vědomí Kṛṣṇy, temnota iluze (vliv vnější energie) okamžitě zmizí.“