Text 1

Prvi verz

Verš

Besedilo

vāco vegaṁ manasaḥ krodha-vegaṁ
jihvā-vegam udaropastha-vegam
etān vegān yo viṣaheta dhīraḥ
sarvām apīmāṁ pṛthivīṁ sa śiṣyāt

Synonyma

Synonyms

vāca — řeči; vegam — touha; manasaḥ — mysli; krodha — hněvu; vegam — touha; jihvā — jazyka; vegam — touha; udara-upastha — žaludku a genitálií; vegam — touha; etān — tyto; vegān — touhy; yaḥ — kdokoliv; viṣaheta — dokáže snášet; dhīraḥ — vyrovnaný; sarvām — celý; api — zajisté; imām — tento; pṛthivīm — svět; saḥ — tento člověk; śiṣyāt — může přijímat žáky.

vācaḥ — po govoru; vegam — težnjo; manasaḥ — uma; krodha — jeze; vegam — zahtevo; jihvā — jezika; vegam — zahtevo; udara-upastha — želodca in spolnih organov; vegam — zahtevo; etān — te; vegān — zahteve; yaḥ — kdor koli; viṣaheta — je zmožen obvladovati; dhīraḥ — razumna; sarvām — po vsem; api — vsekakor; imām — tem; pṛthivīm — svetu; saḥ — taka osebnost; śiṣyāt — lahko ima učence.

Překlad

Translation

Vyrovnaný člověk, který dokáže ovládat touhu mluvit, nenechá se unášet žádostmi mysli, snáší projevy hněvu a žádosti jazyka, žaludku a genitálií, je způsobilý přijímat žáky po celém světě.

Razumen človek, ki je zmožen obvladovati težnjo po govoru, izbruhe jeze ter zahteve uma, jezika, želodca in spolnih organov, ima lahko učence po vsem svetu.

Význam

Purport

Parīkṣit Mahārāja položil ve Śrīmad Bhāgavatamu (6.1.9-10) Śukadevovi Gosvāmīmu mnoho inteligentních otázek. Jedna z nich byla: „Proč lidé podstupují odčinění, když nejsou schopni ovládat své smysly?“ Zloděj může například velmi dobře vědět, že za krádež může jít do vězení, a může dokonce na vlastní oči vidět, jak policie zatýká jiného zloděje, ale přesto dál krade. Zkušenost získáváme nasloucháním a pozorováním. Méně inteligentní člověk získává zkušenosti pozorováním a inteligentnější člověk je získává nasloucháním. Dozví-li se inteligentní člověk ze zákoníků a śāster neboli písem, že krást se nemá, a zaslechne-li, že zloděj je potrestán a uvězněn, vyvaruje se krádeže. Méně inteligentní člověk musí být nejdříve uvězněn a potrestán za krádež, aby se naučil, že má přestat krást. Hloupý darebák však může slyšet, vidět a být dokonce potrestán, ale přesto bude v kradení pokračovat. I když ho vláda potrestá a odpyká si trest, bude krást znovu, jakmile se dostane z vězení. Považuje-li se trest ve vězení za odčinění, jaký je jeho užitek? Mahārāja Parīkṣit se tedy zeptal:

KOMENTAR: Mahārāja Parīkṣit je v Śrīmad-Bhāgavatamu (6.1.9-10) Śukadevi Gosvāmīju zastavil vrsto tehtnih vprašanj. Eno se je glasilo: »Zakaj ljudje delajo pokoro, če ne morejo brzdati čutov?« Tat na primer zelo dobro ve, da ga policisti lahko ujamejo, in celo vidi, da so prijeli drugega tatu, pa vseeno še naprej krade. Izkušnje si pridobivamo s poslušanjem in opazovanjem. Kdor ni dovolj pameten, si jih nabira z opazovanjem, pametnejši pa s poslušanjem. Razumen človek se na podlagi zakonov in śāster (svetih spisov) zaveda, da ni dobro krasti, in ve, da tatove primejo in kaznujejo, zato ne krade. Tistega, ki je manj razumen, morajo zaradi kraje kaznovati, da bi se spametoval. Neumni malopridnež pa še naprej krade, tudi če sliši in vidi, da so druge tatove zaprli, ali pa so kaznovali celo njega samega. Čeprav odsluži kazen, takoj po vrnitvi iz zapora spet začne krasti. Zaporna kazen lahko velja za pokoro, toda od nje ni nobene koristi. Zato je mahārāja Parīkṣit vprašal:

dṛṣṭa-śrutābhyāṁ yat pāpaṁ
jānann apy ātmano ’hitam
karoti bhūyo vivaśaḥ
prāyaścittam atho katham

kvacin nivartate ’bhadrāt
kvacic carati tat punaḥ
prāyaścittam atho ’pārthaṁ
manye kuñjara-śaucavat

Mahārāja Parīkṣit přirovnává odčinění ke koupeli slona. Slon se může velmi důkladně vykoupat v řece, ale jakmile vyleze na břeh, popráší se hlínou. Jakou cenu má tato koupel? I mnoho lidí věnujících se duchovnímu životu pronáší Hare Kṛṣṇa mahā-mantru a zároveň se dopouští mnoha zakázaných věcí s myšlenkou, že pronášení odstraní jejich přestupky. Proti pronášení svatého jména Kṛṣṇy existuje deset druhů přestupků a tento přestupek se nazývá nāmno balād yasya hi pāpa-buddhiḥ, hřešení na síle pronášení Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Někteří křesťané podobně chodí do kostela, aby se vyzpovídali z hříchů, a myslí si, že zpověď před knězem a nějaké pokání je zbaví následků jejich týdenních hříchů. Jakmile uplyne sobota a přijde neděle, začnou znovu hřešit v očekávání odpuštění příští sobotu. Parīkṣit Mahārāja, nejinteligentnější král své doby, tento druh prāyaścitty, odčinění, zavrhl. Śukadeva Gosvāmī, který byl stejně inteligentní, jako vhodný duchovní učitel Mahārāje Parīkṣita králi odpověděl a ujistil ho, že jeho prohlášení o odčinění je správné. Hříšné činnosti nemohou být odčiněny zbožnými. Skutečným odčiněním je probuzení našeho neprojeveného vědomí Kṛṣṇy.

Pokoro je primerjal s slonjim kopanjem. Slon se lahko temeljito okopa v reki, vendar se na bregu takoj posuje s peskom. Kakšna je korist od takega kopanja? Številni duhovni praktikanti pa pojejo mahā-mantro Hare Kṛṣṇa in hkrati počnejo veliko prepovedanih reči, saj mislijo, da bodo s petjem izničili žalitve. Od desetih žalitev, ki jih lahko zagrešimo pri petju Gospodovega svetega imena, se ta imenuje nāmno balād yasya hi pāpa-buddhiḥ, kar pomeni, da grešimo, zanašajoč se na moč petja mahā-mantre Hare Kṛṣṇa. Tako se tudi nekateri kristjani hodijo v cerkev spovedovat grehov, saj mislijo, da jih bosta spoved in pokora odrešili posledic grehov, storjenih med tednom. Takoj ko mine sobota in pride nedelja, pa spet začnejo grešiti in se zanašajo na to, da jim bo naslednjo soboto znova odpuščeno. Mahārāja Parīkṣit, najmodrejši kralj svojega časa, je obsojal takšno prāyaścitto oziroma pokoro. Śukadeva Gosvāmī, ki je bil enako prodornega duha, kot je bilo od duhovnega učitelja mahārāje Parīkṣita tudi pričakovati, je potrdil kraljevo mnenje o pokori. Grehov ne moremo izničiti s pobožnimi deli. Zato je prava prāyaścitta oziroma spokoritev to, da prebudimo svojo spečo zavest Kṛṣṇe.

Opravdové odčinění vyžaduje získat skutečné poznání a k tomu slouží zavedená metoda. Dodržuje-li člověk hygienické zásady, neonemocní. Aby znovu nabyl svého původního poznání, také se musí řídit podle určitých zásad. Usměrněnému životu se říká tapasya. Postupně se můžeme povýšit na úroveň skutečného poznání neboli vědomí Kṛṣṇy askezí a celibátem (brahmacarya), ovládáním mysli, smyslů, rozdáváním svého majetku jako milodarů, přísnou pravdomluvností, dodržováním čistoty a prováděním yoga-āsan. Poštěstí-li se však někomu, že se mu dostane společnosti čistého oddaného, může snadno překonat všechny metody ovládání mysli yogovým procesem pouhým dodržováním usměrňujících zásad vědomí Kṛṣṇy – vyhýbání se nedovolenému pohlavnímu styku, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování – a tím, že se zapojí do oddané služby Nejvyššímu Pánu pod vedením pravého duchovního učitele. Tuto jednoduchou metodu doporučuje Śrīla Rūpa Gosvāmī.

Resnična pokora pomeni, da si s predpisanim postopkom pridobimo pravo znanje. Če se držimo higienskih napotkov, ne zbolimo. Človek bi se moral učiti po določenih načelih, da bi obudil svoje izvorno znanje. Takemu načrtno urejenemu življenju pravimo tapasya. Na raven pravega znanja oziroma zavesti Kṛṣṇe se lahko postopno dvignemo z askezo, spolno vzdržnostjo (brahmacaryo), obvladovanjem uma in čutov, dajanjem imetja v dobrodelne namene, resnicoljubnostjo, čistostjo in vadbo jogijskih āsan. Kdor pa ima tako srečo, da se druži s čistim bhakto, zlahka preseže jogijske vaje za obvladovanje uma, in sicer že s tem, da se drži predpisanih načel zavesti Kṛṣṇe (tako da se odreče zunajzakonski spolnosti, mesu, opojnim sredstvom in igram na srečo) in pod vodstvom verodostojnega duhovnega učitelja služi Vsevišnjemu Gospodu. To lahko pot nam priporoča Śrīla Rūpa Gosvāmī.

Nejdříve musíme ovládnout svou řeč. Každý z nás má schopnost mluvit a jakmile dostaneme příležitost, využijeme jí. Nemluvíme-li o vědomí Kṛṣṇy, mluvíme o všemožných nesmyslech. Žába na poli mluví tak, že kváká a každý, kdo má jazyk, chce také mluvit, i když nemá kromě nesmyslů co říci. Kvákání žáby však pouze přivolává hada: „Prosím, přijď sem a sežer mě.“ Žába kváká i přesto, že si přivolává smrt. Řeč materialistických lidí a neosobních māyāvādských filozofů lze přirovnat ke kvákání žab. Neustále mluví nesmysly a tak zvou smrt, aby si pro ně přišla. Ovládání řeči však neznamená dobrovolně mlčet (vnější způsob zvaný mauna), jak si myslí māyāvādští filozofové. Mlčení se může zdát nějakou dobu nápomocné, ale nakonec nepovede k úspěchu. Śrīla Rūpa Gosvāmī doporučuje pozitivní způsob ovládání řeči – kṛṣṇa-kathā, zapojení řeči do opěvování Nejvyššího Pána Śrī Kṛṣṇy. Jazyk může opěvovat jméno, podobu, vlastnosti a zábavy Pána. Kazatel kṛṣṇa-kathā je neustále mimo dosah smrti. To je význam ovládání touhy mluvit.

Najprej moramo obvladati govor. Vsi imamo zmožnost govorjenja, ki jo izkoristimo takoj, ko se nam ponudi priložnost. Če ne govorimo o zavesti Kṛṣṇe, brbljamo o vsemogočih neumnostih. Žabe na polju regljajo, vsakdo, ki ima jezik, pa hoče govoriti, tudi če nima povedati nič pametnega. Toda žabe z regljanjem vabijo kače, naj pridejo in jih požrejo. Čeprav privabljajo smrt, še naprej vneto regljajo. Govorjenje materialistov in zagovornikov impersonalistične filozofije, māyāvāde, lahko primerjamo z žabjim regljanjem. Ves čas govorijo neumnosti in tako kličejo smrt. Brzdanje govora pa ne pomeni zaobljube molka (pozunanjenega postopka maune), kot menijo māyāvādīji. Molk nam lahko nekaj časa koristi, vendar se na koncu izkaže za brezuspešnega. Po nauku Śrīla Rūpe Gosvāmīja obvladovanje govora pomeni ustrezno uporabo besed, in sicer za slavljenje Vsevišnjega Gospoda Śrī Kṛṣṇe (kṛṣṇa-kathā). Tako lahko slavimo Gospodovo ime, podobo, lastnosti in zabave. Kdor oznanja kṛṣṇa-kathā, ni nikoli v krempljih smrti. To je smisel obvladovanja težnje po govoru.

Nestálost nebo těkavost mysli (mano-vega) ovládneme, můžeme-li připoutat svou mysl k lotosovým nohám Kṛṣṇy. Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.31.) říká:

Nemirne ali vihrave misli (mano-vega) obvladamo tako, da jih osredotočimo na Kṛṣṇova lotosova stopala. Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.31) pravi:

kṛṣṇa – sūrya-sama; māyā haya andhakāra
yāhāṅ kṛṣṇa, tāhāṅ nāhi māyāra adhikāra

„Kṛṣṇa je jako slunce a māyā je jako tma. Je-li slunce přítomné, nemůže být tma. Je-li Kṛṣṇa přítomen v mysli, není možné, aby byla rozrušována vlivem māyi.“ Yogový způsob zavrhování všech hmotných myšlenek nepomůže. Snažit se vytvořit v mysli vzduchoprázdno je nepřirozené. Prázdnota nemůže trvat dlouho. Myslíme-li však neustále na Kṛṣṇu, jak nejlépe Kṛṣṇovi sloužit, naše mysl bude přirozeně ovládnuta.

Kṛṣṇa je kot sonce, māyā pa kot tema. Kadar sije sonce, ni govora o temi. In če je v naših mislih Kṛṣṇa, jih ne more vznemiriti vpliv māye. Jogijski postopek zanikanja vseh posvetnih misli nam ne bo pomagal. Nenaravno je, če poskušamo v umu ustvariti praznino, saj ta ne more trajati. Kdor pa ves čas misli na Kṛṣṇo in razmišlja, kako naj Mu najbolje služi, naravno obvlada misli.

Stejně se dá ovládat i hněv. Hněv nemůžeme zastavit úplně, ale jestliže se rozzlobíme na ty, kteří pomlouvají Pána nebo Jeho oddané, ovládneme svůj hněv v rámci vědomí Kṛṣṇy. Pán Caitanya Mahāprabhu se rozzlobil na zlotřilé bratry Jāgāie a Mādhāie, kteří pomlouvali a poranili Nityānandu Prabhua. V Śikṣāṣṭace Śrī Caitanya napsal: tṛṇād api sunīcena taror api sahiṣṇunā: „Člověk by měl být pokornější než tráva a snášenlivější než strom.“ Někdo se může zeptat, proč Pán projevil svůj hněv. Jde o to, že bychom měli být připraveni snášet všechny urážky určené nám, ale pomlouvá-li někdo Kṛṣṇu nebo Jeho čistého oddaného, skutečný oddaný se rozzlobí, a proti urážlivcům zakročí jako oheň. Krodha, hněv, nemůže být zastaven, může však být správně použit. Rozhněvaný Hanumān zapálil Lanku, a přesto je uctíván jako největší oddaný Pána Rāmacandry. To znamená, že použil svůj hněv správným způsobem. Arjuna slouží jako další příklad. Nechtěl bojovat, ale Kṛṣṇa podnítil jeho hněv: „Musíš bojovat!“ Bojovat bez hněvu je nemožné. Hněv však ovládneme, použijeme-li ho ve službě Pánu.

Tako lahko obrzdamo tudi jezo. Popolnoma je sicer ne moremo premagati, če pa se jezimo le na tiste, ki blatijo Gospoda in Njegove bhakte, obvladujemo jezo na Kṛṣṇe zavesten način. Gospod Caitanya Mahāprabhu se je razjezil na nizkotna brata Jagāia in Mādhāia, ki sta zmerjala in udarila Nityānando Prabhuja. V Śikṣāṣṭaki je rekel: tṛṇād api sunīcena taror api sahiṣṇunā. »Morali bi biti ponižnejši od travne bilke in strpnejši od drevesa.« Vprašamo se lahko, zakaj se je potem Gospod razjezil. Gre za to, da mora biti iskren bhakta pripravljen prenašati vse žalitve na svoj račun, ognjevito pa se mora razjeziti na tiste, ki žalijo Kṛṣṇo ali Njegove čiste bhakte. Krodhe oziroma jeze ne moremo zadržati, lahko pa jo pravilno usmerimo. Hanumān je v jezi požgal Laṅko, vendar ga slavimo kot največjega bhakto Gospoda Rāmacandre. To pomeni, da je jezo pravilno usmeril. Drugi primer je Arjuna, ki se ni hotel bojevati, vendar je Kṛṣṇa razpihal njegovo jezo z besedami: »Moraš v boj!« Brez jeze se ne moremo bojevati. Lahko pa jo imamo v oblasti, ko jo uporabimo v služenju Gospodu.

Pokud se týká žádostí jazyka, všichni víme, že jazyk chce jíst chutná jídla. Většinou bychom neměli jazyku dovolit, aby jedl podle své volby, ale měli bychom jej ovládat jedením prasādam. Postoj oddaného je, že bude jíst pouze tehdy, když mu Kṛṣṇa dá prasādam. To je způsob, jak ovládat žádosti jazyka. Měli bychom jíst prasādam ve stanovenou dobu a nechodit do restaurací nebo cukráren, jen abychom uspokojili vrtochy jazyka nebo žaludku. Přidržíme-li se zásady jíst pouze prasādam, můžeme ovládnout žádosti žaludku a jazyka.

Zdaj pa še o zahtevah jezika. Vsi vemo, da hoče jezik okušati slastne jedi. Na splošno mu ne bi smeli dovoliti hrane po izbiri, temveč bi ga morali obvladati tako, da mu ponudimo prasādo. Bhakte so pripravljeni jesti samo takrat, ko jim Kṛṣṇa dá prasādo. Tako lahko ukrotimo zahteve jezika. Prasādo bi morali jesti ob določenem času in ne bi smeli hoditi v restavracije ali slaščičarne, samo da bi ustregli kapricam jezika ali želodca. Če se ravnamo po načelu, da jemo samo prasādo, lahko obvladamo zahteve želodca in jezika.

Podobným způsobem můžeme ovládnout žádosti genitálií, pohlavní pud, nepoužíváme-li jich neopodstatněně. Pohlavní orgány bychom měli použít ke zplození Kṛṣṇy si vědomého dítěte, jinak ne. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy doporučuje manželství nikoliv pro uspokojování pohlavních orgánů, nýbrž pro plození Kṛṣṇy si vědomých dětí. Jakmile děti trochu vyrostou, jsou poslány do gurukuly, kde se učí, jak se stát oddanými zcela si vědomými Kṛṣṇy. Je třeba mnoho takových dětí a ten, kdo je schopný přivést na svět Kṛṣṇy si vědomé potomstvo, má dovoleno použít svých genitálií.

Obrzdamo pa lahko tudi spolni nagon, tako da ga ne izživljamo po nepotrebnem. Spolovila bi morali uporabljati le za spočetje Kṛṣṇe zavestnih otrok, sicer pa ne. Gibanje za zavest Kṛṣṇe ne spodbuja sklenitve zakonske zveze za zadovoljevanje spolnih organov, ampak za spočetje takih otrok. Takoj ko otroci malo zrastejo, jih pošljemo[N]v gurukulo oziroma šolo, kjer jih vzgajamo, da bi postali bhakte, popolnoma zavestni Kṛṣṇe. Veliko takšnih otrok potrebujemo. Tisti, ki je zmožen vzgojiti take potomce, sme izkoristiti spolne organe.

Když je člověk plně zběhlý v Kṛṣṇy si vědomém způsobu ovládání se, získá vlastnosti pravého duchovního učitele.

Kdor se po Kṛṣṇe zavestnih metodah nauči popolnega samoobvladovanja, se lahko usposobi za verodostojnega duhovnega učitelja.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura napsal ve svém výkladu k Upadeśāmṛtě nazvaném Anuvṛtti, že naše ztotožňování se s hmotou vytváří tři druhy tužeb – touhu mluvit, touhy či žádosti mysli a žádosti těla. Stane-li se živá bytost obětí těchto tří druhů žádostí, její život se stane nepříznivým. Ten, kdo umí odolávat těmto žádostem a touhám, se nazývá tapasvī neboli člověk provádějící askezi. Tapasyou můžeme přemoci pouto hmotné energie, vnější energie Nejvyšší Osobnosti Božství.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v Anuvṛttiju, pojasnilu Upadeśāmṛte, pravi, da zaradi enačenja z materijo sprožimo tri vrste nagonov – težnjo po govoru, zahteve uma in telesne želje. Ko živo bitje postane žrtev teh treh nagonov, se mu življenje izjalovi. Kdor se jim trudi upirati, je tapasvī oziroma človek, ki živi po strogih načelih. S tako tapasyo se lahko izvijemo iz prijema zunanje, materialne energije Vsevišnje Božanske Osebnosti.

Zmiňujeme-li se o touze mluvit, máme na mysli zbytečné mluvení například neosobních māyāvādských filozofů, lidí zaměstnaných plodonosnými činnostmi (odborně zvaných karma-kāṇḍa) nebo materialistických lidí, kteří si pouze chtějí neomezeně užívat života. Všechny tyto řeči nebo literatura jsou praktickým projevem touhy mluvit. Mnoho lidí nesmyslně mluví a píše svazky zbytečných knih, což je vše výsledkem touhy mluvit. Chceme-li se vyvarovat tohoto sklonu, musíme usměrnit naši řeč na náměty týkající se Kṛṣṇy. Vysvětluje to Śrīmad Bhāgavatam (1.5.10-11):

S težnjo po govoru mislimo nekoristno govorjenje, kot je besedičenje impersonalističnih filozofov, māyāvādījev, in tistih, ki hočejo uživati sadove svojega dela (tem strokovno pravimo karma-kāṇḍīji), ali pa materialistov, ki hočejo brez omejitev uživati življenje. Vse takšno govorjenje in pisanje je praktičen izraz težnje po govoru. Posledica te težnje je, da številni ljudje govorijo tja v en dan in pišejo na kupe nekoristnih knjig. Da bi se temu nagnjenju postavili po robu, moramo govor preusmeriti v teme o Kṛṣṇi. To pojasnjuje Śrīmad-Bhāgavatam (1.5.10-11):

na yad vacaś citra-padaṁ harer yaśo
jagat-pavitraṁ pragṛṇīta karhicit
tad vāyasaṁ tīrtham uśanti mānasā
na yatra haṁsā niramanty uśik-kṣayāḥ

„Slova, která nepopisují slávu Pána, který jediný může posvětit ovzduší celého vesmíru, považují zbožní lidé za poutní místa pro vrány. Osobnosti dokonalé po všech stránkách sídlí v transcendentálním sídle, a proto v nich nenacházejí žádnou radost.“

»Besede, ki ne opevajo Gospoda, ki lahko sam posvetí celotno vesolje, so v očeh svetnikov romarski kraj za vrane. Ker popolni ljudje pripadajo duhovnemu svetu, v takih besedah ne najdejo nobenega zadovoljstva.«

tad-vāg-visargo janatāgha-viplavo
yasmin prati-ślokam abaddhavaty api
nāmāny anantasya yaśo ’ṅkitāni yat
śṛṇvanti gāyanti gṛṇanti sādhavaḥ

„Naproti tomu literatura plná popisů transcendentální slávy jména, věhlasu, podob, zábav atd. neomezeného Nejvyššího Pána je odlišným výtvorem plným transcendentálních slov směřujících k revoluci v bezbožných životech svedené civilizace tohoto světa. Tuto transcendentální literaturu, i když nedokonale napsanou, poslouchají, zpívají a přijímají očištění lidé, kteří jsou naprosto čestní.

»Po drugi strani pa je književnost, ki na široko opeva brezmejnega Vsevišnjega Gospoda in duhovno slavo Njegovega imena, slovesa, podob, zabav in tako naprej, čisto nekaj drugega. Polna je transcendentalnih besed, ki vnemajo revolucijo v brezbožnem življenju zavedene civilizacije tega sveta. Tako duhovno književnost poslušajo, opevajo in priznavajo popolnoma iskreni, čisti ljudje, tudi če ni popolno napisana.«

Závěr tedy je, že vyvarovat se zbytečného nesmyslného mluvení můžeme pouze když mluvíme o oddané službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Měli bychom se neustále snažit užívat své řeči výhradně k tomu, abychom dosáhli vědomí Kṛṣṇy.

Nekoristnega in nesmiselnega govorjenja se torej lahko vzdržimo le, če govorimo o vdanem služenju Vsevišnji Božanski Osebnosti. Vedno bi si morali prizadevati, da moč govora izkoristimo samo za razvijanje zavesti Kṛṣṇe.

Roztěkaná mysl může být rozrušena dvojím způsobem. První se nazývá avirodha-prīti neboli neusměrněná připoutanost a druhá se nazývá virodha-yukta-krodha, hněv povstávající z nespokojenosti. Sklon k māyāvādské filozofii, víra ve výsledky plodonosných činností karma-vādīch a víra v plány, které se zakládají na hmotných touhách, se nazývají avirodha-prīti. Jñānī, karmī a materialističtí plánovači většinou poutají pozornost podmíněných duší, ale když materialisté nemohou uskutečnit své plány a jejich prostředky jsou zmařeny, zachvátí je hněv. Hněv povstává z neuspokojení hmotných tužeb.

Nestanoviten um pa vznemirja dvoje, avirodha-prīti oziroma neobrzdana navezanost in virodha-yukta-krodha oziroma jeza, ki jo sproži razočaranje. Avirodha-prīti pomeni privrženost filozofiji māyāvāde, vero v sadove dela po karma-vādi in zaupanje v načrte, ki temeljijo na posvetnih željah. Jñānīji, karmīji in v načrtovanje zatopljeni materialisti navadno pritegnejo pozornost pogojenih duš. Ko pa posvetni ljudje ne morejo uresničiti načrtov in se njihova prizadevanja izjalovijo, se razjezijo. Jeza je posledica neuresničenih materialnih želja.

Žádosti těla mohou být rozděleny do tří skupin - žádosti jazyka, žaludku a genitálií. Je patrno, že tyto tři smysly se na těle nacházejí v jedné přímce, a že tělesné žádosti začínají jazykem. Usměrníme-li žádosti jazyka omezením jeho činností na jedení prasádam, žádosti žaludku a genitálií mohou být automaticky ovládnuty. Šríla Bhaktivinóda Thákura v této souvislosti říká:

Obstajajo tudi tri vrste telesnih zahtev. To so zahteve jezika, želodca in spolnih organov. Vidimo lahko, da v telesu ti organi ležijo v ravni črti in da se telesne zahteve začnejo pri jeziku. Če nam uspe obrzdati jezik, tako da uživamo prasādo, bomo samodejno obvladali tudi želje želodca in spolnih organov. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v zvezi s tem pravi:

śarīra avidyā jāla, jaḍendriya tāhe kāla,
jīve phele viṣaya-sāgare
tā’ra madhye jihvā ati, lobhamāyā sudurmati,
tā’ke jetā kaṭhina saṁsāre

kṛṣṇa baḍa dayāmaya, karibāre jihvā jaya,
sva-prasāda-anna dila bhāi
sei annāmṛta khāo, rādhā-kṛṣṇa-guṇa gāo,
preme ḍāka caitanya-nitāi

„Ó Pane! Hmotné tělo je shluk nevědomosti a smysly jsou sítí cest vedoucích ke smrti. Z nějakého důvodu jsme spadli do oceánu hmotného smyslového požitku a ze všech smyslů je jazyk nejdravější a nejneovladatelnější. V tomto světě je velmi obtížné jazyk ovládnout, ale Ty, drahý Kṛṣṇo, jsi k nám velmi laskavý. Posíláš nám toto chutné prasādam, abys nám pomohl ovládnout jazyk. Přijměme tedy prasādam k naší plné spokojenosti a opěvujme Śrī Śrī Rādhu a Kṛṣṇu a s láskou volejme o pomoc Śrī Caitanyu a Prabhua Nityānandu.“

»O Gospod! Materialno telo je leglo nevednosti, čuti pa so blodnjak, ki nas vodi v smrt. Nekako smo padli v ocean materialnega čutnega uživanja. Med vsemi čutili je jezik najbolj lakomen in neobvladljiv, zato ga je v tem svetu zelo težko obrzdati. Dragi Kṛṣṇa, da bi nam pri tem pomagal, si nam iz dobrote dal okusno prasādo. Zato se je naužijmo, slavimo Śrī Śrī Rādho in Kṛṣṇo ter z ljubeznijo kličimo na pomoč Gospoda Caitanyo in Prabhuja Nityānando!«

Rozlišujeme šest chutí (rasa) a je-li člověk strhnut jakoukoliv z nich, je ovládán žádostmi jazyka. Některé lidi přitahuje jedení masa, ryb, krabů, vajec a dalších pokrmů vytvořených spermatem a krví, a které se požívají v podobě mrtvých těl. Jiné lidi přitahuje zelenina, rostliny, špenát či mléčné produkty, avšak jen pro uspokojování žádostí jazyka. Člověk vědomý si Kṛṣṇy by měl zanechat jídla pro smyslový požitek – včetně používání nadměrného množství koření jako čili a tamarind. Betelové listy, haritakī, arekové oříšky, různé omamné koření používané při výrobě betelové směsi, tabák, LSD, marihuana, opium, alkohol, káva a čaj se požívají pro uspokojení nedovolených žádostí. Zvykneme-li si přijímat pouze zbytky jídla, jež bylo obětováno Kṛṣṇovi, můžeme se osvobodit ze zajetí māyi. Zelenina, obilí, ovoce, mléčné výrobky a voda je jídlo vhodné pro obětování Pánu a Pán Kṛṣṇa je sám předepisuje. Jí-li však někdo prasādam pouze pro jeho lahodnou chuť a přejídá se, také se stává obětí uspokojování žádostí jazyka. Śrī Caitanya Mahāprabhu nás učil, abychom se vyhýbali příliš lahodným pokrmům, i když je to prasādam. Obětujeme-li chutné pokrmy Božstvu s úmyslem si ho užívat, snažíme se uspokojit žádosti jazyka. Přijmeme-li pozvání boháče s myšlenkou, že dostaneme lahodné jídlo, snažíme se tím také uspokojit žádosti jazyka. V Caitanya-caritāmṛtě (Antya 6.227) je uvedeno:

Obstaja šest okusov oziroma ras, in če nas zamika kateri koli od njih, nas ima jezik v oblasti. Nekateri ljudje radi uživajo trupla v obliki mesa, rib, rakov, jajc in preostalih proizvodov iz semena in krvi. Drugi pa raje jedo špinačo in drugo zelenjavo ali mlečne izdelke, toda le zato, da bi potešili jezik. Človek, ki se zaveda Kṛṣṇe, naj bi se odrekel uživanju hrane za zadovoljitev čutov in tudi pretirani uporabi začimb, kot sta čili in tamarinda. Sredstva za tešenje prepovedanih želja so tudi betel, haritakī, betelovi oreščki, začimbe za pripravo betela za žvečenje, tobak, LSD, marihuana, opij, alkoholne pijače in pravi čaj. Vpliva māye se lahko rešimo tako, da uživamo izključno ostanke Kṛṣṇi darovanih jedi. Gospod Kṛṣṇa je sam predpisal hrano, ki naj Mu jo darujemo, in sicer zelenjavo, žito, sadje, mlečne izdelke in vodo. Kdor pa uživa prasādo le zaradi odličnega okusa in se zato prenajeda, ravno tako postane žrtev želje po potešitvi jezika. Śrī Caitanya Mahāprabhu nas je poučil, naj se izogibamo slastni hrani, tudi če je prasāda. Če Božanstvom darujemo okusne jedi zato, ker bi jih potem radi sami zaužili, pomeni, da popuščamo zahtevam jezika. Enako velja, če sprejmemo povabilo kakšnega bogataša zato, da bi nas pogostil z izbranimi jedmi. Caitanya-caritāmṛta (Antya 6.227) pravi:

jihvāra lālase yei iti-uti dhāya
śiśnodara-parāyaṇa kṛṣṇa nāhi pāya

„Člověk, která pobíhá sem a tam ve snaze uspokojit své chutě, a který je neustále připoután k žádostem svého žaludku a genitálií, nemůže dospět ke Kṛṣṇovi.“

»Kdor na vsakem koraku išče priložnost, da bi potešil slo po okusni hrani, in hoče ves čas streči željam želodca in spolnih organov, ne more doseči Kṛṣṇe.«

Jak již bylo uvedeno, jazyk, žaludek a genitálie jsou umístěny v jedné přímce a patří do stejné skupiny. Śrī Caitanya řekl: bhāla nā khāibe āra bhāla nā paribe: „Neoblékej se přepychově a nejez lahodná jídla.“ (Caitanya-caritāmṛta, Antya 6.236)

Omenili smo že, da jezik, želodec in spolni organi ležijo v ravni črti in sodijo v isto skupino. Gospod Caitanya je dejal: bhāla nā khāibe āra bhāla nā paribe. »Ne oblači se razkošno in ne jej okusnih jedi.« (Caitanya-caritāmṛta, Antya 6.236)

Lidé trpící žaludečními nemocemi jsou alespoň podle tohoto rozboru ti, kteří nejsou schopni ovládat žádosti svého žaludku. Toužíme-li jíst více, než je nutné, automaticky si v životě vytváříme mnoho nepříjemností. Dodržujeme-li však postní dny jako Ekādaśī a Janmāṣṭamī, můžeme žádosti žaludku omezit.

Tisti, ki imajo trebušne bolezni, vsaj po zgornjem opisu očitno ne morejo obvladovati zahtev želodca. Če si želimo jesti več, kot potrebujemo, si nakopljemo veliko življenjskih nevšečnosti. S postom ob določenih dneh, kot sta ekādaśī in janmāṣṭamī, pa lahko omejimo zahteve želodca.

Žádosti genitálií jsou dvojího druhu – patřičné a nepatřičné, neboli dovolený a nedovolený pohlavní styk. Když muž dospěje, může se oženit podle pravidel śāster a použít svých genitálií k plození pěkných dětí. To je dovolené a zbožné. Jinak je možné, že vyhledá mnoho nepřirozených prostředků, jak uspokojit žádosti genitálií bez jakéhokoliv omezení. Věnuje-li se člověk nedovolenému pohlavnímu životu, jak je definován v śāstrāch, buď myšlením, plánováním, mluvením nebo skutečným pohlavním stykem či uspokojováním genitálií umělými způsoby, je sevřen v poutech māyi. Tyto pokyny nejsou určeny jen pro hospodáře, ale také pro lidi ve stádiu odříkání (tyāgī). Śrī Jagadānanda Paṇḍita v sedmé kapitole své knihy Prema-vivarta napsal:

Zdaj pa še nekaj o spolnem nagonu. Obstajata dve vrsti spolnih odnosov. Prvi so primerni oziroma zakonski, drugi pa neprimerni oziroma zunajzakonski. Ko človek dozori, se lahko poroči v skladu s pravili śāster in spolne organe uporabi za spočetje dobrih otrok. To je dovoljeno in skladno z verskimi načeli. V nasprotnem primeru utegne zahteve spolnih organov tešiti na številne nenaravne načine in brez omejitev. Kdor se vdaja spolnosti, ki po merilih śāster ni dovoljena, tako da razmišlja o njej, jo načrtuje, govori o njej, ima takšne spolne odnose ali pa spolne organe zadovoljuje umetno, je v krempljih māye. Ta navodila ne veljajo le za ljudi, ki imajo družino, temveč tudi za tyāgīje oziroma tiste, ki živijo v redu odpovedi. Śrī Jagadānanda Paṇḍita v sedmem poglavju Prema-vivarte pravi:

vairāgī bhāi grāmya-kathā nā śunibe kāne
grāmya-vārtā nā kahibe yabe milibe āne

svapane o nā kara bhāi strī-sambhāṣaṇa
gṛhe strī chāḍiyā bhāi āsiyācha vana

yadi cāha praṇaya rākhite gaurāṅgera sane
choṭa haridāsera kathā thāke yena mane

bhāla nā khāibe āra bhāla nā paribe
hṛdayete rādhā-kṛṣṇa sarvadā sevibe

„Můj drahý bratře, jsi ve stádiu odříkání a neměl bys poslouchat rozhovory o obyčejných světských záležitostech, ani bys neměl mluvit o světských věcech, když se setkáš s ostatními. Nemysli na ženy dokonce ani ve snech. Vstoupil jsi do stádia odříkání se slibem, který ti nedovoluje stýkat se se ženami. Chceš-li se sdružovat s Caitanyou Mahāprabhuem, musíš vždy pamatovat, co udělal Choṭa Haridāsa a jak ho Pán zavrhl. Nejez labužnická jídla a neoblékej se do hezkých šatů, nýbrž vždy zůstaň skromný a služ Śrī Śrī Rādě a Kṛṣṇovi v hloubi svého srdce.“

»Dragi brat, stopil si v red odpovedi, zato ne bi smel poslušati pogovorov o posvetnih temah ali v družbi razpravljati o njih. Na ženske ne smeš misliti niti v sanjah, saj ti zaobljuba ob vstopu v ta red prepoveduje druženje z njimi. Če bi se rad družil s Caitanyo Mahāprabhujem, se moraš zmeraj spominjati pripetljaja, ko je zavrgel Choṭo Haridāso. Ne jej izbranih jedi in ne oblači se imenitno. Vedno ostani ponižen in z vsem srcem služi Śrī Śrī Rādhi in Kṛṣṇi.«

Závěr je, že ten, kdo dokáže ovládat těchto šest – řeč, mysl, hněv, jazyk, žaludek a genitálie – má být nazýván svāmī nebo gosvāmī. Svāmī znamená pán a gosvāmī znamená pán smyslů (go). Když někdo vstoupí do stádia odříkání, přijímá titul svāmī. Neznamená to, že je pánem své rodiny, obce či společnosti; musí být pánem svých smyslů. Pokud není pánem svých smyslů, neměl by se nazývat gosvāmī, ale go-dāsa, služebník smyslů. Svāmī a gosvāmī by měli následovat ve stopách šesti Gosvāmīch z Vṛndāvanu a zcela se oddat transcendentální láskyplné službě Pánu. Naproti tomu go-dāsové holdují službě smyslům nebo hmotnému světu. Nic jiného nedělají. Go-dāse Prahlāda Mahārāja dále popsal jako adānta-go, což označuje toho, kdo neovládá své smysly. Adānta-go se nemůže stát služebníkem Kṛṣṇy. Prahlāda Mahārāja ve Śrīmad Bhāgavatamu (7.5.30) řekl:

Sklenemo lahko, da moramo tistega, ki je zmožen obvladovati šest telesnih nagnjenj, težnjo po govoru, izbruhe jeze ter zahteve uma, jezika, želodca in spolnih organov, imenovati svami ali gosvāmī. Svami pomeni gospodar, gosvāmī pa gospodar go oziroma čutov. Naziv svami dobi vsakdo, ki stopi v red odpovedi. To pa ne pomeni, da je gospodar družine, skupnosti ali družbe, biti mora gospodar čutov. Sicer mu ne bi smeli reči gosvāmī, temveč go-dāsa, služabnik čutov. Vsi svamiji in gosvāmīji bi morali iti po stopinjah šestih gosvāmījev iz Vṛndāvane in se popolnoma posvetiti transcendentalnemu služenju Gospodu z ljubeznijo. Go-dāse pa v nasprotju z njimi služijo čutom ali materialnemu svetu in ne počnejo ničesar drugega. Mahārāja Prahlāda je go-dāso imenoval tudi adānta-go oziroma tisti, ki ne obvladuje čutov. Adānta-go ne more postati Kṛṣṇov služabnik. V Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.30) je mahārāja Prahlāda rekel:

matir na kṛṣṇe parataḥ svato vā
mitho ’bhipadyeta gṛha-vratānām
adānta-gobhir viśatāṁ tamisraṁ
punaḥ punaś carvita-carvaṇānām

„Ti, kteří se rozhodli setrvat v hmotném světě kvůli uspokojování svých smyslů, nemají možnost získat vědomí Kṛṣṇy vlastní snahou, pomocí pokynů od jiných ani účastí na setkáních. Nespoutané smysly je táhnou do nejtemnějších oblastí nevědomosti a tak se bláznivě zabývají tím, čemu se říká ,žvýkání přežvýkaného‘.“

»Tisti, ki so sklenili, da bodo za zadovoljevanje čutov še naprej ostali v materialnem svetu, nimajo nobene možnosti, da bi postali zavestni Kṛṣṇe, niti z lastnim trudom, niti po napotkih drugih, niti z obojim skupaj. Neobvladani čuti jih vlečejo v najtemačnejše predele nevednosti in kot nori žvečijo že prežvečeno.«