Skip to main content

62. KAPITOLA

SOIXANTE-DEUXIÈME CHAPITRE

Setkání Úši a Aniruddhy

La rencontre d’Ūṣā et d’Aniruddha

Setkání Aniruddhy s Úšou, které zapříčinilo velkou bitvu mezi Pánem Krišnou a Pánem Šivou, je velice záhadné a zajímavé. Mahárádž Paríkšit chtěl vyslechnout celý příběh, a Šukadéva Gósvámí tedy vyprávěl: “Můj milý králi, jistě jsi už slyšel jméno krále Baliho. Byl to velký oddaný, který daroval vše, co měl — a patřil mu celý svět — Pánu Vámanadévovi, inkarnaci Višnua v podobě trpasličího bráhmany. Král Bali měl sto synů a nejstarší z nich se jmenoval Bánásura.”

La rencontre d’Aniruddha et d’Ūṣā fut à l’origine d’une grande bataille entre Śrī Kṛṣṇa et Śiva, bataille mystérieuse, dont le récit est plein d’intérêt. Mahārāja Parīkṣit, anxieux de l’entendre des lèvres de Śukadeva Gosvāmī, fut exaucé par le sage : « Ô roi, tu as sans doute entendu prononcer le nom du roi Bali. Grand bhakta, il avait offert en don charitable tout ce qu’il possédait – et c’était le monde entier – à Śrī Vāmana, le nain brāhmaṇa, manifestation de Viṣṇu. Le roi Bali avait cent fils, dont l’aîné portait le nom de Bāṇāsura. »

Tento udatný hrdina Bánásura, potomek Mahárádže Baliho, byl velký oddaný Pána Šivy a byl vždy připravený mu sloužit. Svou oddaností si získal dobré postavení ve společnosti a dostávalo se mu úcty ve všech ohledech. Byl velice inteligentní a také štědrý a jeho jednání bylo vždy chvályhodné, protože nikdy neporušil svůj slib či dané slovo; co slíbil, důsledně dodržel. V té době vládl městu Šónitapuru. Milostí Pána Šivy měl Bánásura tisíc rukou a byl tak mocný, že dokonce i polobozi jako král Indra mu poslušně sloužili.

Bāṇāsura, grand héros, fils de Mahārāja Bali, en grand dévot de Śiva, s’était donné tout à lui, et sa dévotion lui avait permis d’atteindre une haute position dans la société, où il recevait tout honneur. Il était libéral et jouissait d’une intelligence brillante ; tous ses actes dignes d’éloges, il ne déviait jamais de sa parole et tenait toutes ses promesses, respectait ses vœux avec l’honnêteté la plus scrupuleuse. Au temps de notre récit, il gouvernait la ville de Śoṇitapura. Par la grâce de Śiva, il possédait mille bras ; enfin si grande devint sa puissance que des devas aussi honorés qu’Indra se comportaient envers lui comme des serviteurs fidèles.

Kdysi dávno, když Pán Šiva tančil svůj slavný tanec tāṇḍava-nṛtya, kterým si vysloužil přezdívku Natarádž, mu Bánásura při tanci pomáhal rytmickým bubnováním svýma tisíci rukama. Pán Šiva je známý jako Ášutóša (“ten, jehož je snadné potěšit”) a je také velmi pozorný ke svým oddaným. Je mocným ochráncem těch, kdo se k němu uchýlí, a pánem všech živých bytostí v hmotném světě. S Bánásurou byl spokojený a řekl: “Můžeš ode mě mít, cokoliv si přeješ, neboť jsi mě velice potěšil.” Bánásura odpověděl: “Můj drahý pane, chceš- li, můžeš zůstat v mém městě a chránit mě před nepřáteli.”

Jadis, lorsque Śiva dansait sa danse fameuse, la tāṇḍava-nṛtya, d’où son autre nom de Naṭarāja, Bāṇāsura lui avait apporté son aide en battant de ses mille mains le rythme sur des tambours. Śiva est nommé fréquemment Āśutoṣa, ou celui que l’on satisfait aisément ; il porte aussi une grande affection à ses dévots. Celui qui prend refuge en lui reçoit de lui toute protection, car il est le maître de tous les vivants en ce monde. Il était satisfait de Bāṇāsura, et lui dit : « Quoi que tu désires, je te l’accorde, tant je suis satisfait de toi. » « Ô cher seigneur, si tu le veux bien, demeure en ma ville, afin que je sois protégé de mes ennemis. »

Jednou přišel Bánásura vzdát Pánu Šivovi úctu. Poklonil se mu a svou helmou zářící jako slunce se dotkl Šivových lotosových nohou. Při poklonách řekl: “Můj drahý pane, každý, kdo nedosáhl svého vytouženého cíle, toho bude schopen, jakmile přijme útočiště u tvých lotosových nohou, které jsou jako strom přání, plnící každou touhu. Můj drahý pane, dal jsi mi tisíc paží, ale já nevím, co s nimi mám dělat. Jsou pro mě jen přítěží, protože je nemohu náležitě využít k boji — kromě tebe, původního otce hmotného světa, nenacházím nikoho, kdo by se mnou byl schopný bojovat. Někdy cítím velké nutkání bít se svými pažemi a hledám vhodného válečníka, jenže všichni přede mnou prchají, neboť znají mou neobyčejnou sílu. Když nenacházím protivníka a nevím, co si počít, uspokojím svrbění svých paží bušením do hor. Mnoho velkých hor jsem tak už roztříštil na kusy.”

Un jour, Bāṇāsura vint offrir ses respects à Śiva : il toucha de son casque brillant comme un soleil les pieds pareils-au-lotus de Śiva, auquel il adressa ces prières : « Ô seigneur, celui qui n’a pas atteint le terme de ses désirs l’atteindra s’il prend refuge à tes pieds pareils-au-lotus ; ils sont des arbres-à-souhaits où l’on peut tout cueillir. Ô seigneur, tu m’as doté de mille bras, mais j’ignore quoi en faire. Pardonne-moi si je dis que je ne peux m’en servir à bon escient dans le combat, car je ne puis trouver d’adversaire à ma taille si ce n’est toi-même, toi le père originel de ce monde. Souvent, j’éprouve ce besoin de faire servir mes bras dans la bataille, et je pars en quête d’un guerrier digne de moi. Hélas, tous s’enfuient, sachant bien mon extraordinaire puissance. Déçu, sans adversaires, je soulage l’irritation de mes bras sur de nombreuses montagnes, que je brise en morceaux, si hautes soient-elles. »

Pán Šiva si uvědomil, že jeho požehnání začalo být Bánásurovi na obtíž, a oslovil ho: “Ty darebáku! Prahneš po boji, ale jsi nešťastný, jelikož nemáš s kým bojovat. Sice si myslíš, že mimo mě není na tomto světě nikoho, kdo by se ti mohl postavit, ale já ti říkám, že nakonec takového soupeře najdeš. Tehdy budou tvé dny sečteny a tvůj prapor vítězství již nebude déle vlát. Pak uvidíš, jak bude tvá falešná pýcha rozdrcena na prach!”

Śiva, voyant sa bénédiction devenue une gêne pour Bāṇāsura, lui adressa ces mots : « Misérable ! Tu as une furieuse envie de te battre, et comme tu n’as trouvé aucun adversaire, te voilà en détresse. Tu crois que nul en ce monde, sauf moi, ne peut te faire face ? Je t’affirme au contraire qu’un jour tu trouveras adversaire à ta taille. Mais ce sera le terme de ta vie, et l’étendard de ta victoire ne flottera plus jamais dans les airs. Ton vain prestige, tu le verras tomber en poussière ! »

Bánásuru, který byl velice pyšný na svou moc, naplnila slova Pána Šivy radostným vzrušením, že potká někoho, kdo ho dokáže rozdrtit. Celý šťastný se pak vrátil domů a stále jen čekal na den, kdy přijde vhodný bojovník a zdolá jeho sílu. Tak hloupý démon to byl. Zdá se, že když jsou hloupé, démonské lidské bytosti vybavené zbytečně velkými hmotnými prostředky, chtějí se s nimi předvádět, a potom cítí uspokojení, když jsou jejich prostředky vyčerpány. Problém je, že tito hloupí lidé nevědí, jak upotřebit svou energii pro správné účely, jelikož nechápou prospěšnost vědomí Krišny. Ve skutečnosti existují dva druhy lidí: jedni si jsou vědomi Krišny, a druzí ne. Ti, kteří si nejsou vědomi Krišny, obvykle uctívají polobohy, zatímco lidé vědomí si Krišny jsou oddaní Nejvyšší Osobnosti Božství a používají všechno ve službě Krišnovi. Ti, kdo si nejsou vědomi Krišny, používají všechno k uspokojování smyslů a Bánásura je dokonalým příkladem takové osoby. Velice si přál použít svou neobyčejnou schopnost bojovat pro své uspokojení. Když nenacházel žádného protivníka, bil svými mocnými pažemi do hor, které tříštil na kusy. Jeho opakem byl Ardžuna, který také vlastnil neobyčejné bojové schopnosti, ale používal je pouze pro Krišnu.

À ces mots, Bāṇāsura sentit gonfler son orgueil : l’idée de rencontrer un jour l’adversaire qui l’écraserait le remplissait de joie. Il s’en revint chez lui, enchanté, pour attendre le jour heureux qui l’opposerait au brave venu briser sa puissance. Telle était sa sottise d’asura ! Les insensés, les démoniaques, lorsqu’ils débordent d’opulences matérielles, veulent en faire étalage, et éprouvent satisfaction, sots qu’ils sont, à tout perdre. C’est qu’ignorant les bénéfices qu’apporte la Conscience de Kṛṣṇa, ils ne savent comment déployer leur énergie pour de justes causes. En vérité, on distingue deux ordres d’hommes : ceux qui sont conscients de Kṛṣṇa et ceux qui ne le sont pas. Les derniers se vouent en général aux devas, les premiers portent leur dévotion à Dieu, la Personne Suprême. Ceux qu’anime la conscience de Kṛṣṇa font usage de toutes choses au service du Seigneur ; les autres en usent pour le plaisir des sens. De ces derniers, Bāṇāsura est l’exemple parfait. Pour sa propre satisfaction, il brûlait d’utiliser au combat sa force extraordinaire, jusqu’à battre, faute d’adversaires, les montagnes. Arjuna lui aussi était doué d’extraordinaires pouvoirs guerriers ; mais il n’en fit usage que pour le service de Kṛṣṇa.

Bánásura měl velice krásnou dceru, která se jmenovala Úšá. Když dospěla do věku na vdávání a spala pohromadě s mnoha přítelkyněmi, zdál se jí jedné noci sen o Aniruddhovi, jak byl po jejím boku a těšil se s ní z manželského vztahu—i když ve skutečnosti ho ještě nikdy neviděla ani o něm neslyšela. Probudila se ze sna a hlasitě zvolala: “Můj milovaný, kde jsi?” Trochu se zastyděla, neboť se takto prozradila před svými přítelkyněmi. Jednou z nich byla Čitralékhá, dcera Bánásurova prvního ministra. Čitralékhá a Úšá byly důvěrné přítelkyně a Čitralékhá se zvědavě zeptala: “Má milá krásná princezno, dosud nejsi vdaná za žádného chlapce a ještě jsi ani žádného neviděla; proto se divím tvému volání. Koho to hledáš? Kdo je tvým vyvoleným?”

Bāṇāsura avait une fille fort belle, du nom de Ūṣā. Lorsqu’elle atteignit l’âge du mariage, une nuit qu’elle dormait au côté de ses nombreuses amies, elle rêva qu’Aniruddha se trouvait auprès d’elle et qu’ensemble ils jouissaient du lien conjugal ; or elle ne l’avait jamais vu, jamais n’en avait entendu parler. Elle s’éveilla en criant : « Où es-tu, bien-aimé ? » Ses compagnes l’entendirent et elle se sentit un peu honteuse. Citralekhā, la fille du premier ministre de Bāṇāsura, son amie intime, animée d’une grande curiosité, lui demanda : « Chère et belle princesse, tu n’es pas encore mariée, tu n’as rencontré aucun garçon jusqu’à aujourd’hui, ton cri me surprend fort. Qui appelles-tu ? Qui est celui que chérit ton cœur ? »

Úšá na její otázky odpověděla: “Má milá přítelkyně, ve snu jsem viděla mladého muže, který je nesmírně krásný. Má snědou pleť, jeho oči jsou jako okvětní lístky lotosu a na sobě má žluté šaty. Paže má dlouhé a jeho tělesné rysy jsou tak přitažlivé, že by mu žádná dívka nemohla odolat. S pýchou mohu říci, že mě tento krásný mladík líbal a že jsem si velice vychutnávala nektar jeho polibků. S lítostí ale musím dodat, že hned nato zmizel a já jsem se ocitla ve víru zklamání. Má milá přítelkyně, toužím najít toho nádherného mladíka, vytouženého pána mého srdce.”

Ūṣā répondit : « Mon amie, j’ai vu dans mes rêves un jeune homme charmant, à la beauté infinie. Son teint foncé, ses yeux pareils aux pétales du lotus, ses vêtements jaunes, ses très longs bras, tous ses traits enfin sont si séduisants que nulle ne saurait y résister. Il m’embrassait, et je goûtais intensément le nectar de ses baisers, je le dis avec fierté. Et quand il disparut, je plongeai dans un tourbillon de déception. Ô mon amie, comme il me tarde de retrouver ce merveilleux jeune homme, car il est le maître que désire mon cœur. »

Na Úšina slova Čitralékhá okamžitě odpověděla: “Chápu tvůj zármutek a ujišťuji tě, že je-li ten chlapec někde ve třech světech: vyšším, středním nebo nižším planetárním systému, musím ho pro tvou spokojenost nalézt. Pokud ho poznáš podle svého snu, postarám se, aby tvá mysl měla klid. Nakreslím teď nějaké obrázky na ukázku, a jakmile uvidíš podobu svého vytouženého manžela, dej mi vědět. Nezáleží na tom, kde je; znám umění, jak ho sem přivést. Jakmile ho tedy poznáš, okamžitě to zařídím.”

Citralekhā prit aussitôt la parole : « Je comprends ton chagrin, et je t’assure que si ce garçon vit dans les trois mondes – les systèmes planétaires supérieurs, intermédiaires et inférieurs – je le retrouverai pour ton plaisir. Si tu gardes une image précise de ton rêve, je saurai apporter la paix à ton esprit. Je vais peindre différents portraits si l’un d’eux ressemble à celui que tu désires pour époux, dis-le moi. Où qu’il se trouve, je sais l’art de l’amener aussitôt en ces lieux. ».

Zatímco Čitralékhá mluvila, začala malovat mnoho obrázků polobohů obývajících vyšší planetární soustavy, pak obrázky Gandharvů, Siddhů, Čáranů, Pannagů, Daitjů, Vidjádharů a Jakšů a také mnoha lidských bytostí. (Údaje Śrīmad-Bhāgavatamu a dalších védských textů nezvratně dokazují, že na každé planetě žijí různé druhy živých bytostí. Je proto hloupost prohlašovat, že neexistují jiné živé bytosti než ty, které žijí tady na Zemi.) Čitralékhá namalovala mnoho obrázků. Z lidských bytostí nakreslila členy vrišniovské dynastie včetně Vasudévy, Krišnova otce; Šúrasény, Krišnova děda; Šrí Balarámadžího; Krišny a mnoha dalších. Když Úšá uviděla Pradjumnův obrázek, pocítila trochu stud, ale když uviděla obrázek Aniruddhy, začala se stydět natolik, že okamžitě sklopila hlavu a usmívala se, neboť našla muže, jehož hledala. Potvrdila své přítelkyni, že na obrázku je muž, který jí ukradl srdce.

Et sans plus attendre, Citralekhā se mit à peindre le portrait des devas habitant les planètes supérieures, et aussi des Gandharvas, des Siddhas, des Cāraṇas, des Pannagas, des Daityas, des Vidyādharas et des Yakṣas, ainsi que de nombreux êtres humains. (Les Écrits védiques prouvent de façon définitive que sur chaque planète la vie existe sous différentes formes. Ceci montre que soutenir qu’il n’existe d’autres êtres vivants que ceux dénombrés sur Terre n’a pas de sens.) Dans les portraits représentant des êtres humains se trouvaient les membres de la dynastie Vṛṣṇi, y compris Vasudeva, le père de Kṛṣṇa, Śūrasena, Son grand-père, Śrī Balarāmajī, Śrī Kṛṣṇa et nombre d’autres. Devant celui de Pradyumna, Ūṣā rougit un peu, devant celui d’Aniruddha, son émotion fut si intense qu’elle inclina aussitôt la tête et sourit : elle avait trouvé l’homme qu’elle cherchait, celui qui avait ravi son cœur.

Čitralékhá byla velká mystická jóginí, a jakmile Úšá ukázala na správný obrázek, její přítelkyně ihned věděla, že znázorňoval Aniruddhu, Krišnova vnuka, přestože do té doby ani jedna z nich neznala jeho jméno a nikdy ho neviděla. Té samé noci cestovala Čitralékhá po nebi a za krátkou dobu se dostala do Dváraky, kterou dobře chránil Pán Krišna. Vešla do paláce a nalezla Aniruddhu, jak spí ve své ložnici na přepychové posteli. Svou mystickou silou Čitralékhá okamžitě přenesla spícího Aniruddhu do města Šónitapuru, aby mohla Úšá vidět svého vytouženého manžela. Úšá se hned rozzářila štěstím a s velkým uspokojením se začala těšit z Aniruddhovy společnosti.

Citralekhā était une yoginī de grand pouvoir : aussitôt le portrait reconnu, la fille du premier ministre de Bāṇāsura comprit, bien qu’aucune d’entre elles n’ait jamais vu le prince, ni entendu son nom, qu’il s’agissait d’Aniruddha, un petit-fils de Kṛṣṇa. La nuit même, voyageant très vite dans l’espace, elle atteignit la ville de Dvārakā, qui dormait sous la protection de Kṛṣṇa. Elle pénètre dans le palais, où elle trouve Aniruddha, endormi sur une couche d’une grande richesse. Citralekhā, par la force de ses pouvoirs surnaturels, l’enlève sur l’instant tout endormi, jusque dans la ville de Śoṇitapura afin qu’Ūṣā puisse enfin voir l’époux qu’elle désirait : et quand elle le vit, elle s’épanouit de bonheur.

Palác, ve kterém Úšá a Čitralékhá žily, byl tak dobře opevněný, že žádný muž nemohl vniknout ani nahlédnout dovnitř. Úšá s Aniruddhou žili v paláci spolu a její láska k němu rostla každým dnem. Těšila ho drahými šaty, květinami, girlandami, voňavkami a vonnými tyčinkami. Na jeho nočním stolku byly další věci k příjemnému pobytu: lahodné nápoje jako mléko a šerbet a dobrá jídla, která se mohla žvýkat nebo polykat. Především ho však těšila sladkými slovy a ochotnou službou. Úšá uctívala Aniruddhu, jako by byl Nejvyšší Osobnost Božství. Svou prvotřídní službou dala Aniruddhovi zapomenout na všechno ostatní a dokázala k sobě upoutat všechnu jeho pozornost a lásku. V tomto ovzduší lásky a služby Aniruddha úplně ztratil pojem o světě a ani si nedokázal vybavit, kolik dní už tráví mimo svůj skutečný domov.

On avait si bien fortifié le palais où vivaient Ūṣā et Citralekhā qu’aucun homme ne pouvait y pénétrer ou même y jeter un regard. Ūṣā et Aniruddha y vécurent ensemble, et chaque jour voyait grandir quatre fois l’amour d’Ūṣā pour le prince. Avec ses robes coûteuses, ses fleurs, ses guirlandes, ses parfums et son encens, Ūṣā plut à Aniruddha. À côté du siège du bien-aimé, pour agrémenter son séjour, elle avait placé des boissons rafraîchissantes – lait, sorbets – et des mets délicieux, juteux et secs. Mais par-dessus tout, elle s’efforçait de lui plaire par de douces paroles, et en lui offrant un service plein d’attention. Aniruddha fut adoré par Ūṣā comme s’il était lui-même Dieu, la Personne Suprême. Elle le servit si bien qu’il oublia tout pour ne plus détacher d’elle son attention et son amour. Bientôt il cessa d’avoir conscience du temps et des jours.

Časem byla na Úše vidět tělesná znamení, podle kterých se dalo poznat, že se stýká s nějakým mužem. Příznaky byly tak jasné, že se její jednání již nedalo před nikým utajit. V Aniruddhově společnosti byla Úšá vždy veselá a její spokojenost neznala hranic. Správce domu a palácové stráže mohli snadno vytušit, že má poměr s mužem, a aniž by čekali na další vývoj událostí, ohlásili to společně svému pánovi, Bánásurovi. Ve védské kultuře se styky svobodné dívky s mužem považují za největší ostudu pro rodinu, a správci paláce proto obezřetně informovali svého pána, že se na Úše projevují znaky svědčící o tomto ostudném počínání. Služebníci také řekli svému pánovi, že hlídání domu nikdy nezanedbali a že střeží ve dne v noci, aby tam žádný mladík nevnikl. Byli tak důslední, že muži nemohli dokonce ani vidět, co se uvnitř děje, a proto je překvapilo, jak mohla být poskvrněna. Jelikož nechápali, jak se to mohlo stát, předložili celou záležitost svému pánovi.

Mais le temps et les jours n’avaient pas disparu – et bientôt se manifestèrent dans la jeune fille des signes qui pouvaient faire comprendre ses rapports avec un homme – de façon si évidente qu’il lui fut impossible de rien cacher plus longtemps. La compagnie d’Aniruddha la remplissait d’un bonheur perpétuel et sans limites. Le gardien et l’huissier du palais devinèrent facilement quel était son secret et en avertirent Bāṇāsura. Dans la culture védique, lorsqu’une fille non mariée fréquente un homme, c’est la disgrâce pour la famille ; aussi l’huissier du palais d’Ūṣā prit-il bien soin d’informer son maître. Les serviteurs interrogés affirmèrent à Bāṇāsura qu’ils se tenaient nuit et jour en alerte menant garde si vigilante qu’aucun homme ne pouvait même apercevoir ce qui se passait dans les murs. Quelle surprise quand ils surent Ūṣā souillée ! Qui pouvait être le coupable ? Ils s’en remirent à leur maître.

Bánásura byl otřesen, když se dozvěděl, že jeho dcera Úšá už není panna. Těžce ho to zasáhlo do srdce a neprodleně pospíchal k paláci, kde Úšá žila. Tam spatřil Úšu a Aniruddhu, jak spolu sedí a hovoří. Vypadali vedle sebe velice krásně; však byl také Aniruddha synem Pradjumny, samotného Amora. Bánásura viděl svou dceru a Aniruddhu jako pár, který se k sobě hodí, ale kvůli rodinné pověsti se mu toto spojení ani trochu nelíbilo. Bánásura nemohl vědět, kdo ten chlapec ve skutečnosti je. Uznal, že si ve třech světech Úšá nemohla vybrat nikoho hezčího. Aniruddhova pleť byla zářivá a snědá, měl na sobě žluté šaty a jeho oči připomínaly okvětní lístky lotosu. Jeho paže byly dlouhé a měl krásné kadeřavé namodralé vlasy. Oslňující paprsky z jeho třpytivých náušnic a jeho kouzelný úsměv na rtech byly jistě úchvatné, ale Bánásura se přesto velice hněval.

L’idée que sa fille eût perdu sa virginité pesait fort sur le cœur de Bāṇāsura : sans perdre un instant, il se rua vers le palais d’Ūṣā. Sous ses yeux se tenaient sa fille et Aniruddha, assis côte à côte et conversant. Ils formaient un couple très beau, car Aniruddha n’était autre que le fils de Pradyumna, Cupidon en personne. Bāṇāsura vit en lui un époux digne de sa fille ; mais l’union était illégitime, et il ne pensa plus qu’à l’injure faite au prestige de la famille. L’asura ne pouvait comprendre qui était vraiment ce garçon, mais appréciait le fait qu’Ūṣā n’aurait pu choisir dans les trois mondes un plus bel homme : le teint d’Aniruddha était brillant, foncé. Vêtu d’habits jaunes, les yeux pareils aux pétales du lotus, les bras très longs, les beaux cheveux bouclés et au reflet bleuté, l’éclat de ses pendants d’oreilles et le sourire merveilleux de ses lèvres, tout en lui exerçait un grand pouvoir de fascination. Mais la colère de Bāṇāsura n’en fut pas apaisée.

Když ho Bánásura spatřil, Aniruddha si hrál s Úšou. Byl krásně oblečený a Úšá ho ověnčila různými pěknými květy. Tu a tam byl na girlandě otřený červený kunkumový prášek, kterým si ženy zdobí ňadra, což znamenalo, že ho Úšá objímala. Bánásura se divil tomu, že Aniruddha klidně sedí s Úšou i v jeho přítomnosti. Aniruddha však věděl, že jeho případný tchán je nespokojený a že v paláci shromažďuje mnoho vojáků, aby na něho zaútočil.

Lorsque Bāṇāsura l’aperçut, Aniruddha, dans ses beaux vêtements, paré par Ūṣā d’une guirlande de fleurs magnifiques, jouait avec sa bien-aimée. On voyait ici et là sur la guirlande des traces de kuṅkuma, cette poudre rouge dont les femmes décorent leurs poitrines. Ūṣā venait de l’étreindre. Bāṇāsura fut stupéfait de voir que même en sa présence Aniruddha demeurait paisiblement assis en face d’Ūṣā. Le jeune prince savait pourtant fort bien à quoi s’en tenir sur l’état d’esprit de son futur beau-père, et n’ignorait pas qu’il avait réuni dans le palais de nombreux guerriers afin de s’emparer de lui.

Aniruddha tedy uchopil velkou železnou tyč, jedinou zbraň, kterou našel, a postavil se před Bánásuru s jeho vojáky. Odhodlaně zaujal postavení vyjadřující, že touto železnou tyčí srazí k zemi každého, kdo na něho zaútočí. Bánásura a jeho vojáci viděli chlapce stojícího před nimi jako pána smrti se svým neúprosným žezlem. Na Bánásurův příkaz ho vojáci napadli ze všech stran, aby ho zajali a uvěznili. Když se opovážili před něho předstoupit, Aniruddha je zasáhl tyčí, kterou jim rozbíjel hlavy, lámal nohy, ruce i stehna, a oni jeden po druhém padali k zemi. Zabíjel je, jako když vůdce stáda divokých kanců jednoho po druhém zabíjí štěkající psy. Tak se mu podařilo uniknout z paláce.

Aniruddha était sans arme. Mais le moment venu, il prit un barreau de fer massif et se dressa devant Bāṇāsura et ses guerriers.

La ferme posture qu’il adopta montrait bien qu’il était décidé, si on l’attaquait, à jeter au sol tous ses adversaires. Bāṇāsura et ses hommes virent le jeune guerrier debout devant eux semblable au régent de la mort, armé de sa verge invincible. Bientôt, sur un ordre de Bāṇāsura, les soldats l’assaillent de partout pour le capturer. Ils osent approcher Aniruddha : mais lui les frappe de sa barre, brisant têtes, bras et jambes. L’un après l’autre, les assaillants tombent à terre. On eut dit le chef d’une harde de faucons tuant l’un après l’autre des chiens aux abois. Enfin la voie est libre, Aniruddha peut s’enfuir du palais.

Bánásura ovládal různé druhy bojového umění a milostí Pána Šivy uměl lapit nepřítele pomocí hadí smyčky (nāga-pāśa), a tak chytil Aniruddhu při vycházení z paláce. Když se Úšá dozvěděla, že její otec Aniruddhu zajal, zachvátil ji zármutek a zmatek. Z očí jí tekly slzy a neschopna se ovládnout propukla v hlasitý nářek.

Mais Bāṇāsura, habile en divers arts martiaux, connaissait par la grâce de Śiva l’art d’arrêter un ennemi à l’aide du nāga-pāśa, un serpent utilisé comme lasso. Il put ainsi capturer Aniruddha, comme le héros sortait du palais. La nouvelle parvint jusqu’à Ūṣā, qui se sentit noyée par la tristesse et la confusion. Des larmes coulèrent de ses yeux et, incapable de les retenir, elle éclata en sanglots.

Takto končí Bhaktivédántův výklad 62. kapitoly knihy Krišna, nazvané “Setkání Úši a Aniruddhy”.

Ainsi s’achèvent les enseignements de Bhaktivedanta pour le soixante-deuxième chapitre du Livre de Kṛṣṇa, intitulé: « La rencontre d’Ūṣā et d’Aniruddha ».