57. KAPITOLA
CHAPTER 57
Zabití Satrádžita a Šatadhanvy
The Killing of Satrājit and Śatadhanvā
Poté, co Akrúra navštívil Hastinápur a podal Krišnovi zprávu o situaci Pánduovců, došlo k dalšímu vývoji událostí. Pánduovci byli nastěhováni do domu, který byl napuštěný šelakem a byl později zapálen, takže si všichni mysleli, že pánduovští bratři jsou i se svou matkou Kuntí po smrti. Taková zpráva byla také zaslána Pánu Krišnovi a Balarámovi, kteří se po vzájemné domluvě rozhodli zajet do Hastinápuru, aby projevili soucit svým příbuzným. Krišna a Balaráma samozřejmě věděli, že Pánduovci nemohli v ničivém ohni zahynout, ale přesto chtěli jet do Hastinápuru a zúčastnit se smutečních obřadů. Jakmile tam přijeli, navštívili nejprve Bhíšmadévu, který byl vůdcem kuruovské dynastie. Pak navštívili Kripáčárju, Viduru, Gándhárí a Drónu. Ostatní členové kuruovského rodu netruchlili, protože chtěli, aby Pánduovci a jejich matka zemřeli. Někteří příbuzní, v čele s Bhíšmou, se však touto událostí opravdu rmoutili a Krišna s Balarámou vyjádřili stejný zármutek, aniž by prozradili, jak se věci skutečně mají.
After Akrūra visited Hastināpura and reported the condition of the Pāṇḍavas to Kṛṣṇa, there were further developments. The Pāṇḍavas were transferred to a house which was made of lac and was later set ablaze, and everyone believed that the Pāṇḍavas, along with their mother Kuntī, had been killed. This information was also sent to Lord Kṛṣṇa and Balarāma. After consulting together, They decided to go to Hastināpura to show sympathy to Their relatives. Kṛṣṇa and Balarāma certainly knew that the Pāṇḍavas could not have been killed in the devastating fire, but in spite of this knowledge They wanted to go to Hastināpura to take part in the bereavement. On arriving in Hastināpura, Kṛṣṇa and Balarāma first went to see Bhīṣmadeva because he was the chief of the Kuru dynasty. They then saw Kṛpācārya, Vidura, Gāndhārī and Droṇa. Other members of the Kuru dynasty were not sorry, because they wanted the Pāṇḍavas and their mother to be killed. But some family members, headed by Bhīṣma, were actually very sorry for the incident, and Kṛṣṇa and Balarāma expressed equal sorrow, without disclosing the actual situation.
Když Krišna a Balaráma odjeli z Dváraky, došlo tam ke spiknutí s cílem ukrást Satrádžitovi drahokam Sjamantaka. Vůdcem spiklenců byl Šatadhanvá, který byl jedním z těch, kdo se chtěli oženit se Satjabhámou, Satrádžitovou krásnou dcerou. Satrádžit původně slíbil svou půvabnou dceru různým uchazečům, ale později své rozhodnutí změnil a daroval Satjabhámu i s drahokamem Sjamantaka Krišnovi. Ve skutečnosti se nechtěl s drahokamem rozloučit a Krišna, který věděl, co se odehrává v jeho mysli, přijal jeho dceru, ale kámen mu vrátil. Satrádžit byl spokojený, když dostal drahokam zpátky, a přechovával ho stále u sebe. V Krišnově a Balarámově nepřítomnosti se však mnoho mužů—mezi nimi dokonce i Akrúra a Kritavarmá, kteří byli oddanými Pána Krišny—spiklo a chtěli drahokam Satrádžitovi vzít. Akrúra a Kritavarmá se ke spiknutí přidali, protože chtěli, aby drahokam dostal Krišna. Věděli, že ho Krišna chce a že Satrádžit Mu ho náležitě nepředal. Jiní se připojili ze zklamání nad tím, že nezískali Satjabháminu ruku. Někteří pak navedli Šatadhanvu, aby Satrádžita zabil a drahokam mu vzal.
When Kṛṣṇa and Balarāma were away from the city of Dvārakā, there was a conspiracy to take the Syamantaka jewel away from Satrājit. The chief conspirator was Śatadhanvā, who was among those who had wanted to marry Satyabhāmā, Satrājit’s beautiful daughter. Satrājit had promised that he would give his beautiful daughter in charity to various candidates, but later the decision was changed, and Satyabhāmā was given to Kṛṣṇa along with the Syamantaka jewel. Satrājit had no desire to give the jewel away with his daughter, and Kṛṣṇa, knowing his mentality, accepted his daughter but returned the jewel. After getting back the jewel from Kṛṣṇa, he was satisfied and kept it with him always. But in the absence of Kṛṣṇa and Balarāma there was a conspiracy by many men, including even Akrūra and Kṛtavarmā, who were devotees of Lord Kṛṣṇa, to take the jewel from Satrājit. Akrūra and Kṛtavarmā joined the conspiracy because they wanted the jewel for Kṛṣṇa. They knew that Kṛṣṇa wanted the jewel and that Satrājit had not delivered it properly. Others joined the conspiracy because they were disappointed in not having the hand of Satyabhāmā. Some of them incited Śatadhanvā to kill Satrājit and take away the jewel.
Obvykle vyvstane otázka, proč se tak velký oddaný jako Akrúra přidal ke spiklencům a proč se k nim přidal i Kritavarmá, přestože byl Pánovým oddaným. Významné autority jako Džíva Gósvámí to vysvětlují tak, že Akrúra sice byl velký oddaný, ale obyvatelé Vrindávanu ho prokleli, protože jim odvezl Krišnu. To, že ranil jejich city, ho donutilo připojit se ke spiknutí hříšných lidí. Rovněž Kritavarmá byl oddaný, ale měl důvěrné styky s Kansou, a proto byl znečištěný hříšnými reakcemi, a ke spiknutí se přidal také.
The question is generally raised, Why did a great devotee like Akrūra join this conspiracy? And why did Kṛtavarmā, although a devotee of the Lord, join the conspiracy also? The answer given by great authorities like Jīva Gosvāmī is that although Akrūra was a great devotee, he was cursed by the inhabitants of Vṛndāvana because of his taking Kṛṣṇa away from their midst. Because of wounding their feelings, Akrūra was forced to join the conspiracy declared by sinful men. Similarly, Kṛtavarmā was a devotee, but because of his intimate association with Kaṁsa, he was contaminated by sinful reactions, and he also joined the conspiracy.
Na popud spiklenců vstoupil Šatadhanvá jedné noci do Satrádžitova domu a ve spánku ho zabil. Šatadhanvá byl hříšník s ohavným charakterem, a přestože mu bylo určeno, že vzhledem ke svým hříšným činnostem již nebude žít dlouho, rozhodl se, že ještě zabije Satrádžita, zatímco bude doma spát. Když vstoupil do jeho domu, všechny přítomné ženy začaly hlasitě naříkat, ale přes jejich mohutný odpor Šatadhanvá bez váhání Satrádžita krutě zavraždil, jako když řezník podřeže zvíře na jatkách. Jelikož Krišna nebyl doma, Jeho žena Satjabhámá byla tu noc v domě svého otce a rozplakala se: “Můj drahý otče! Můj drahý otče! Tak nemilosrdně tě zavraždili!” Satrádžitovo mrtvé tělo neodnesli hned na spálení, protože Satjabhámá chtěla jet nejprve za Krišnou do Hastinápuru. Tělo proto uložili do nádoby s olejem, aby ho Krišna mohl vidět, až se vrátí, a pak mohl proti Šatadhanvovi patřičně zakročit. Satjabhámá se hned vydala do Hastinápuru zpravit Krišnu o hrůzné smrti svého otce.
Being inspired by all the members of the conspiracy, Śatadhanvā one night entered the house of Satrājit and killed him while he was sleeping. Śatadhanvā was a sinful man of abominable character, and although due to his sinful activities he was not to live for many days, he decided to kill Satrājit while Satrājit was sleeping at home. When he entered the house to kill Satrājit, all the women there cried very loudly, but in spite of their great protests, Śatadhanvā mercilessly butchered Satrājit without hesitation, exactly as a butcher kills an animal in the slaughterhouse. Since Kṛṣṇa was absent from home, His wife Satyabhāmā was present on the night Satrājit was murdered, and she began to cry, “My dear Father! My dear Father! How mercilessly you have been killed!” The dead body of Satrājit was not immediately removed for cremation because Satyabhāmā wanted to go to Kṛṣṇa in Hastināpura. Therefore the body was preserved in a tank of oil so that Kṛṣṇa could come back and see the dead body of Satrājit and take real action against Śatadhanvā. Satyabhāmā immediately started for Hastināpura to inform Kṛṣṇa about the ghastly death of her father.
Když se Krišna od Satjabhámy dozvěděl, jak byl Jeho tchán zavražděn, naříkal jako obyčejný člověk. Jeho zármutek je také zvláštní věc. Pán Krišna nemá nic společného s akcemi a reakcemi hmotného světa, ale protože hrál úlohu lidské bytosti, vyjádřil plnou účast se Satjabháminou bolestnou ztrátou, a jakmile uslyšel o smrti svého tchána, oči se Mu zalily slzami. Začal bědovat: “Jaké neštěstí nás to postihlo!” Potom se Krišna a Balaráma společně se Satjabhámou okamžitě vrátili do Dváraky a plánovali, jak zabijí Šatadhanvu a odeberou mu drahokam. Šatadhanvá byl vyhlášený zločinec, ale přesto se velmi obával Krišnovy moci, a když tedy Krišna přijel, dostal velký strach.
When Kṛṣṇa was informed by Satyabhāmā of the murder of His father-in-law, He began to lament like an ordinary man. His great sorrow is, again, a strange thing. Lord Kṛṣṇa has nothing to do with action and reaction, but because He was playing the part of a human being, He expressed His full sympathy for the bereavement of Satyabhāmā, and His eyes filled with tears when He heard about the death of His father-in-law. He thus began to lament, “Oh, what unhappy incidents have taken place!” Then Kṛṣṇa and Balarāma, along with Satyabhāmā, immediately returned to Dvārakā and began to make plans to kill Śatadhanvā and take away the jewel. Although he was a great outlaw in the city, Śatadhanvā was still very much afraid of Kṛṣṇa’s power, and thus when Kṛṣṇa arrived he became most afraid.
Pochopil, že ho Krišna chce zabít, a okamžitě utekl ke Kritavarmovi, ale ten mu řekl: “Já se nikdy nemohu stavět proti Krišnovi a Balarámovi, protože Oni nejsou obyčejní lidé. Jsou Nejvyšší Osobnost Božství. Kdo se může vyhnout smrti, když popudí Balarámu a Krišnu? Jejich hněvu nikdo neunikne.” Kritavarmá dále řekl, že ani Kansa se nezachránil před Krišnovým hněvem, přestože byl mocný a pomáhalo mu mnoho démonů. A co říci o Džarásandhovi, který se od Krišny dočkal sedmnácti porážek a pokaždé se musel vrátit z boje zklamaný.
Understanding Kṛṣṇa’s plan to kill him, he immediately went to take shelter of Kṛtavarmā. But Kṛtavarmā said, “I shall never be able to offend Lord Kṛṣṇa and Balarāma, for They are not ordinary persons. They are the Supreme Personality of Godhead. Who can be saved from death if he has offended Balarāma and Kṛṣṇa? No one can be saved from Their wrath.” Kṛtavarmā further said that Kaṁsa, although powerful and assisted by many demons, could not be saved from Kṛṣṇa’s wrath, and what to speak of Jarāsandha, who had been defeated by Kṛṣṇa seventeen times and each time had to return from the fighting in disappointment.
Když se Šatadhanvá nedočkal pomoci u Kritavarmy, vydal se za Akrúrou a úpěnlivě prosil o pomoc jeho. Akrúra však odpověděl podobně: “Balaráma a Krišna jsou Nejvyšší Osobnost Božství a kdo zná Jejich neomezenou sílu, se nikdy neopováží vystupovat proti Nim nebo s Nimi bojovat.” Dále poučil Šatadhanvu: “Krišna a Balaráma jsou tak mocní, že jen svou vůlí tvoří, udržují a ničí celý vesmírný projev. Lidé zmatení iluzorní energií bohužel nechápou Krišnovu sílu, i když je celý vesmírný projev zcela pod Jeho vládou.” Jako příklad uvedl, že Krišna už ve věku sedmi let zvedl kopec Góvardhan a po sedm dní ho držel, jako když dítě nese malý deštník. Akrúra jasně řekl Šatadhanvovi, že se bude vždy uctivě klanět Krišnovi, Nadduši všeho stvořeného a původní příčině všech příčin. Když ani u Akrúry nenašel Šatadhanvá útočiště, rozhodl se, že nechá drahokam Sjamantaka v jeho rukách, a potom na koni, který dokázal běžet velkou rychlostí až 400 mil v kuse, uprchl z města.
When Śatadhanvā was refused help by Kṛtavarmā, he went to Akrūra and implored him to help. But Akrūra also replied, “Balarāma and Kṛṣṇa are Themselves the Supreme Personality of Godhead, and anyone who knows Their unlimited strength would never dare offend Them or fight with Them.” He further informed Śatadhanvā, “Kṛṣṇa and Balarāma are so powerful that simply by willing They create, maintain and dissolve the whole cosmic manifestation. Unfortunately, persons bewildered by the illusory energy cannot understand the strength of Kṛṣṇa, although the whole cosmic manifestation is fully under His control.” He cited, as an example, that Kṛṣṇa, even at the age of seven years, had lifted Govardhana Hill and had continued to hold up the mountain for seven days, exactly as a child carries a small umbrella. Akrūra plainly informed Śatadhanvā that he would always offer his most respectful obeisances to Kṛṣṇa, the Supersoul of everything created and the original cause of all causes. When Akrūra also refused to give him shelter, Śatadhanvā decided to deliver the Syamantaka jewel into the hands of Akrūra. Then, riding on a horse which could run at great speed and up to four hundred miles at a stretch, he fled the city.
Když se Krišna a Balaráma dozvěděli o Šatadhanvově útěku, nasedli do kočáru ozdobeného vlajkou s obrázkem Garudy a rozjeli se za ním. Zvláště Krišna měl na Šatadhanvu zlost a chtěl ho zabít, protože usmrtil Satrádžita, který byl úctyhodnou osobností. Satrádžit byl Krišnovým tchánem a śāstry přikazují, že guru-druha neboli ten, kdo se bouří proti osobě hodné úcty, musí být potrestán úměrně závažnosti svého přestupku. Jelikož Šatadhanvá zabil Jeho tchána, Krišna byl odhodlaný ho zabít za každou cenu.
When Kṛṣṇa and Balarāma were informed of the flight of Śatadhanvā, They mounted Their chariot, its flag marked by a picture of Garuḍa, and followed immediately. Kṛṣṇa was particularly angry with Śatadhanvā and wanted to kill him because he had killed Satrājit, a superior personality. Satrājit happened to be the father-in-law of Kṛṣṇa, and it is the injunction of the śāstras that one who is guru-druha, who has rebelled against a superior person, must be punished in proportion to the severity of the offense. Because Śatadhanvā had killed His father-in-law, Kṛṣṇa was determined to kill him by any means.
Šatadhanvův kůň zahynul vyčerpáním blízko jednoho zahradního domu v Mithile. Když mu už kůň nemohl pomoci, Šatadhanvá se dal do rychlého běhu. Krišna a Balaráma s ním chtěli bojovat poctivě, a proto i Oni sestoupili z kočáru a pronásledovali ho pěšky. Krišna v běhu použil svůj disk a usekl utíkajícímu Šatadhanvovi hlavu. Zemřelému prohledal šaty, ale drahokam Sjamantaka nenašel. Vrátil se tedy k Balarámovi a řekl: “Zabili jsme ho zbytečně, drahokam u sebe neměl.” Šrí Balaráma navrhl: “Možná, že ho přechovává ve Dvárace někdo jiný. Nejlepší bude, když se vrátíš a zjistíš to.” Šrí Balaráma vyjádřil touhu, že by rád zůstal několik dní v Mithile, protože se dobře znal s tamním králem. Krišna se tedy vrátil do Dváraky a Balaráma vstoupil do města Mithily.
Śatadhanvā’s horse became exhausted and died near a garden house in Mithilā. Unable to take help of the horse, Śatadhanvā began to run with great speed. In order to be fair to Śatadhanvā, Kṛṣṇa and Balarāma also left Their chariot and began to follow Śatadhanvā on foot. While Śatadhanvā and Kṛṣṇa were running, Kṛṣṇa took His disc and cut off Śatadhanvā’s head. After Śatadhanvā was killed, Kṛṣṇa searched through his clothing for the Syamantaka jewel, but He could not find it. He then returned to Balarāma and said, “We have killed this person uselessly, for the jewel is not to be found on his body.” Śrī Balarāma suggested, “The jewel might have been kept in the custody of another man in Dvārakā, so You’d better return and search it out.” Śrī Balarāma expressed His desire to remain in Mithilā City for some days because He enjoyed an intimate friendship with the king. Therefore, Kṛṣṇa returned to Dvārakā, and Balarāma entered the city of Mithilā.
Když mithilský král viděl, že do jeho města přijel Šrí Balaráma, velice se zaradoval, přijal Pána s hlubokou úctou a věnoval Mu svou pohostinnost. Aby Balarámadžího potěšil, dal Mu mnoho cenných darů. Poté žil Šrí Balaráma ve městě několik let jako ctěný host mithilského krále, Džanaky Mahárádže. Během toho času Durjódhana, nejstarší Dhritaráštrův syn, využil příležitosti a naučil se od Balarámy umění bojovat s kyjem.
When the king of Mithilā saw the arrival of Śrī Balarāma in his city, he was most pleased and received the Lord with great honor and hospitality. He gave many valuable presents to Balarāmajī in order to seek His pleasure. At this time Śrī Balarāma lived in the city for several years as the honored guest of the king of Mithilā, Janaka Mahārāja. During this time, Duryodhana, the eldest son of Dhṛtarāṣṭra, took the opportunity to come to Balarāma and learn from Him the art of fighting with a club.
Po zabití Šatadhanvy se Krišna vrátil do Dváraky, a aby uspokojil svou ženu Satjabhámu, řekl jí, že Šatadhanvá, vrah jejího otce, je mrtev. Zároveň jí však sdělil, že drahokam u něho nenašel. Podle náboženských zásad potom Krišna a Satjabhámá vykonali obřady na uctění Krišnova zesnulého tchána, kterých se společně zúčastnili všichni přátelé a příbuzní.
After killing Śatadhanvā, Kṛṣṇa returned to Dvārakā, and in order to please His wife Satyabhāmā, He informed her of the death of Śatadhanvā, the killer of her father. But He also informed her that the jewel had not been found in his possession. Then, according to religious principles, Kṛṣṇa, along with Satyabhāmā, performed ceremonies in honor of His departed father-in-law. In those ceremonies all the friends and relatives of the family joined together.
Akrúra a Kritavarmá byli hlavní spiklenci proti Satrádžitovi, kteří navedli Šatadhanvu, aby Satrádžita zabil. Když slyšeli o Šatadhanvově smrti Krišnovou rukou a navíc, že se Krišna vrátil do Dváraky, oba okamžitě opustili město. Obyvatelé Dváraky se v Akrúrově nepřítomnosti cítili ohroženi morem a přírodními pohromami. Byla to určitá pověra, neboť pokud tam pobýval Pán Krišna, žádný mor, hlad ani přírodní katastrofy se tam nemohly vyskytnout. V Akrúrově nepřítomnosti se však nějaké nesrovnalosti ve Dvárace zdánlivě objevily. Celá pověra vznikla z následujícího důvodu: Jednou v provincii Káší (Váránasí) zavládlo velké sucho a skoro vůbec nepršelo. Král Káší v té době uspořádal na radu astrologa sňatek své dcery Gándiní se Švaphalkou, Akrúrovým otcem, a po svatbě skutečně začalo v celém kraji dostatečně pršet. Vzhledem k této Švaphalkově nadpřirozené moci lidé považovali jeho syna Akrúru za stejně mocného, a mysleli si, že tam, kde je on nebo jeho otec, se nemohou vyskytnout přírodní pohromy, jako je mor či sucho. Šťastné je takové království, kde nevládne mor, hlad nebo nadměrné horko či zima a kde jsou lidé šťastní, jak v myšlenkách, tak i duchovně a fyzicky. Jakmile ve Dvárace nebylo něco v pořádku, lidé si mysleli, že příčinou toho je nepřítomnost blahodárné osoby. Roznesla se tedy zvěst, že kvůli Akrúrově nepřítomnosti se ve městě dějí nepříznivé věci. Po jeho odjezdu také někteří starší měšťané začali pozorovat neblahá znamení vyvolaná tím, že tam nebyl drahokam Sjamantaka. Když Pán Šrí Krišna slyšel, jaké zvěsti se mezi lidmi šíří, rozhodl se povolat Akrúru z království Káší.
Akrūra and Kṛtavarmā were prominent members in the conspiracy to kill Satrājit, having incited Śatadhanvā to kill him. So when they heard of the death of Śatadhanvā at Kṛṣṇa’s hand, and when they also heard that Kṛṣṇa had returned to Dvārakā, they both immediately left the city. The citizens of Dvārakā felt themselves threatened with pestilence and natural disturbances due to the absence of Akrūra from the city. This was a kind of superstition, because while Lord Kṛṣṇa was present there could not be any pestilence, famine or natural disturbances. But in the absence of Akrūra there were apparently some disturbances in Dvārakā. The superstition arose for the following reason: Once in the province of Kāśī (Vārāṇasī) there was severe drought – practically no rain fell. At that time the king of Kāśī arranged the marriage of his daughter, known as Gāndinī, with Śvaphalka, the father of Akrūra. This was done by the king of Kāśī on the advice of an astrologer, and actually it so happened that after the marriage of the king’s daughter with Śvaphalka there was sufficient rainfall in the province. Due to this supernatural power of Śvaphalka, his son Akrūra was considered equally powerful, and people were under the impression that wherever Akrūra or his father stayed there would be no natural disturbances, such as famine or drought. That kingdom is considered happy where there is no famine, pestilence or excessive heat and cold and where people are happy mentally, spiritually and physically. As soon as there was some disturbance in Dvārakā, people considered the cause to be the absence of an auspicious personality in the city. Thus there was a rumor that because of the absence of Akrūra inauspicious things were happening. After the departure of Akrūra, some of the elderly residents of the city also began to perceive inauspicious signs due to the absence of the Syamantaka jewel. When Lord Śrī Kṛṣṇa heard these rumors spread by the people, He decided to summon Akrūra from the kingdom of Kāśī.
Akrúra byl Krišnův strýc, a když se tedy vrátil do Dváraky, Pán Krišna ho ze všeho nejdřív přivítal, jak se sluší pro společensky výše postavenou osobu. Krišna je Nadduše všech a ví o všem, co se děje v srdci každé bytosti. Věděl vše ohledně Akrúrova spiknutí se Šatadhanvou. S úsměvem proto promluvil k Akrúrovi, jehož oslovil jako největšího z velkorysých lidí: “Můj milý strýci, je Mi známo, že Šatadhanvá nechal drahokam Sjamantaka u tebe. Nikdo si teď na drahokam nečiní přímý nárok, protože král Satrádžit nemá mužského potomka. Jeho dcera Satjabhámá po kameni příliš netouží, avšak syn, kterého čeká, bude si moci jako Satrádžitův vnuk po vykonání dědických obřadů právem nárokovat drahokam.” Pán Krišna tak naznačil, že Satjabhámá již byla v jiném stavu a že její syn bude mít na drahokam oprávněný nárok a jistě ho Akrúrovi odebere.
Akrūra was Kṛṣṇa’s uncle; therefore, when he came back to Dvārakā, Lord Kṛṣṇa first of all gave him a welcome befitting a superior person. Kṛṣṇa is the Supersoul in everyone and knows everything going on in everyone’s heart. He knew everything that had happened in connection with Akrūra’s conspiracy with Śatadhanvā. Therefore, He smilingly began to speak to Akrūra. Addressing him as the chief among munificent men, Kṛṣṇa said, “My dear uncle, it is already known to Me that the Syamantaka jewel was left by Śatadhanvā with you. Presently there is no direct claimant of the Syamantaka jewel, for King Satrājit has no male issue. His daughter Satyabhāmā is not very eager for this jewel, yet her expected son, as the grandson of Satrājit, would, after performing the regulative principles of inheritance, be the legal claimant of the jewel.” Lord Kṛṣṇa indicated by this statement that Satyabhāmā was already pregnant and that her son would be the real claimant of the jewel and would certainly take it from Akrūra.
Krišna pokračoval: “Tento drahokam je tak mocný, že ho nemůže vlastnit žádný obyčejný člověk. Znám tvé zbožné jednání, a nemám nic proti tomu, aby zůstal u tebe. Je tu však jedna potíž a to ta, že Můj starší bratr, Šrí Balaráma, nevěří Mému tvrzení, že ho máš ty. Proto tě žádám, ó velkomyslný, abys Mi ho jen jednou ukázal před zraky Mých příbuzných, aby se uklidnili a nedbali na různé řeči. Nemůžeš popřít, že máš drahokam u sebe, protože víme, jak jsi zbohatl a že provádíš oběti na oltáři z ryzího zlata.” Vlastnosti drahokamu byly známé: všude, kde byl přechováván, vytvářel pro svého držitele více než dva moundy ryzího zlata denně. Akrúra získával zlato v tomto množství a hojně ho rozdával u příležitosti obětních obřadů. Pán Krišna uvedl Akrúrovo rozhazování zlata jako důkaz, že vlastnil drahokam Sjamantaka.
Kṛṣṇa continued: “This jewel is so powerful that no ordinary man is able to keep it. I know that you are very pious in activities, so there is no objection to the jewel’s being kept with you. There is one difficulty, and that is that My elder brother, Śrī Balarāma, does not believe My version that the jewel is with you. I therefore request you, O large-hearted one, to show Me the jewel just once before My other relatives so that they may be pacified and reject various kinds of rumors. You cannot deny that the jewel is with you because we can understand that you have enhanced your opulence and are performing sacrifices on an altar made of solid gold.” The properties of the jewel were known: wherever the jewel remained, it would produce for the keeper more than two mounds of pure gold daily. Akrūra was getting gold in that proportion and distributing it profusely at sacrificial performances. Lord Kṛṣṇa cited Akrūra’s lavishly spending gold as positive evidence of his possessing the Syamantaka jewel.
Poté, co Pán Krišna přátelskými a vlídnými slovy sdělil Akrúrovi pravdu, Akrúra porozuměl, že před Šrí Krišnou se nedá nic utajit. Přinesl cenný drahokam, který byl přikrytý látkou, ale přesto zářil jako slunce, a předal ho Krišnovi. Pán Krišna vzal drahokam do ruky, ukázal ho všem shromážděným příbuzným a přátelům a pak ho ještě v jejich přítomnosti vrátil Akrúrovi, aby se mohli spolehnout, že kámen opravdu zůstane u Akrúry ve Dvárace.
When Lord Kṛṣṇa, in friendly terms and sweet language, impressed Akrūra about the real fact and Akrūra understood that nothing could be concealed from the knowledge of Śrī Kṛṣṇa, he brought out the valuable jewel, covered by cloth but shining like the sun, and presented it before Kṛṣṇa. Lord Kṛṣṇa took the Syamantaka jewel in His hand and showed it to all His relatives and friends present and then returned the jewel to Akrūra in their presence, so that they would know that the jewel was actually being kept by Akrūra in Dvārakā City.
Příběh o drahokamu Sjamantaka je velmi významný. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že každý, kdo ho slyší, vypráví nebo na něj vzpomíná, bude uchráněn před veškerým hanobením a reakcemi za bezbožné jednání, a tak dosáhne svrchovaného klidu.
This story of the Syamantaka jewel is very significant. In Śrīmad-Bhāgavatam it is said that anyone who hears the story of the Syamantaka jewel or describes it or simply remembers it will be free from all kinds of defamation and the reactions of all impious activities and thus will attain the highest perfectional condition of peace.