Skip to main content

Úvod

Uvod

“Učení Véd”

»Vedski nauk«

Tato přednáška byla původně přednesena Jeho Božskou Milostí A.Č. Bhaktivédantou Swami Prabhupádou 6. října 1969 v Conway Hall v Londýně.

Povzeto po predavanju Njegove božanske milosti
A. C. Bhaktivedante Swamija Prabhupāde, ki ga je imel
6. oktobra 1969 v londonskem Conway Hallu v Angliji.

Dámy a pánové, tématem dnešní přednášky je učení Véd. Co jsou to Védy? Kořen sanskrtského slova veda je možno vykládat různě, ale význam je stejný. Veda znamená “poznání”. Jakékoliv poznání získáme je veda, protože učení Véd je původním poznáním. V podmíněném stavu je naše poznání ovlivněno mnoha nedostatky. Podmíněná duše se od vysvobozené liší tím, že má čtyři nedostatky. Prvním nedostatkem je, že se nutně dopouští omylů. Například v naší zemi byl Mahátma Gándhí považován za velkou osobnost, ale i on se dopustil mnoha omylů. Na konci života ho jeho pomocník varoval: “Mahátmo Gándhí, nechoď na shromáždění do New Dillí, moji přátelé říkají, že je to nebezpečné.” Neposlechl. Trval na svém a byl zabit. Chybují dokonce i velké osobnosti jako Mahátma Gándhí, prezident Kennedy a tolik dalších. Chybovat je lidské. To je prvním z nedostatků podmíněné duše.

Spoštovani gospe in gospodje, danes bomo govorili o vedskem nauku. Kaj so Vede? Sanskrtski koren veda si lahko različno razlagamo, končno pa pomeni samo eno. Veda pomeni znanje. Vsako znanje je veda, saj je vedski nauk vir vsega znanja. Dokler smo pogojeni, ima naše znanje veliko pomanjkljivosti. Razlika med pogojeno in osvobojeno dušo je, da ima pogojena štiri vrste pomanjkljivosti. Prva med njimi je, da smo se prisiljeni motiti. V Indiji, na primer, smo imeli Mahatmo Gandhija za zelo velikega človeka, vendar je naredil polno napak. Tudi ob koncu življenja ga je njegov pomočnik posvaril, naj ne hodi na sestanek v New Delhi, saj je od prijateljev slišal, da mu bo tam grozila nevarnost. Toda Mahatma Gandhi ga ni poslušal. Vztrajal je pri svojem in ubili so ga. Celo velike osebnosti, kot so Mahatma Gandhi, predsednik Kennedy in številni drugi, se motijo. Motiti se je človeško. To je ena od pomanjkljivosti pogojene duše.

Dalším nedostatkem je sklon propadat iluzím. Iluze znamená přijímat něco, co není: māyā. Májá znamená “to, co není”. Každý pokládá své tělo za sebe sama. Zeptám-li se vás, kdo jste, odpovíte: “Jsem pan John, jsem bohatý muž, jsem to či ono.” To všechno je ztotožňování se s tělem. Vy však nejste toto tělo. To je iluze.

   Druga je, da smo zaslepljeni. Zaslepljenost pomeni, da sprejmemo za resnično nekaj, česar ni, kar imenujemo māyā. Māyā pomeni »to, česar ni«. Vsi mislijo, da je telo njihov jaz. Na vprašanje, kdo ste, mi boste odgovorili, da ste gospod John, premožen človek ali kar koli drugega. Vse to so telesne opredelitve. Vendar vi niste telo. To je zaslepljenost.

Třetím nedostatkem je sklon k podvádění. Každý člověk má sklon k tomu, aby podváděl ostatní. I hlupák se vydává za velice inteligentního. Ačkoliv již bylo podotčeno, že chybuje a podléhá iluzím, nepřestává teoretizovat: “Já myslím, že je to tak a tak.” Přitom nezná ani své vlastní postavení. Píše filozofické knihy, ačkoliv je nedokonalý. To je jeho nemoc. To je podvádění.

   Nagnjenje k varanju je tretja pomanjkljivost. Vsak jo ima. Tudi če je kdo prvovrstni bedak, se vseeno dela nadvse pametnega. Čeprav smo že dokazali, da je zaslepljen in da se moti, bo kljub temu modroval, kaj je res in kaj ni. Ne pozna pa niti svojega položaja. Piše filozofske knjige, čeprav je sam poln napak. Varanje je njegova bolezen.

A konečně—naše smysly jsou nedokonalé. Jsme velmi pyšní na své oči. Často se stává, že se lidé vyzývavě ptají: “Můžete mi ukázat Boha?” Jsou však jejich oči schopny uzřít Boha? Nikdy Ho nespatříme, jestliže k tomu nemáme uzpůsobené oči. Nastane-li v místnosti náhle tma, neuvidíme ani své ruce. Jaká je tedy naše schopnost vidět? Nemůžeme tudíž očekávat, že se těmito nedokonalými smysly dobereme poznání. V podmíněném stavu se všemi jeho nedostatky nemůžeme nikomu poskytnout dokonalé poznání. Ani my sami nejsme dokonalí. Proto přijímáme Védy takové, jaké jsou.

   Končno so nepopolna tudi naša čutila. Ponosni smo na svoje oči. Ljudje nas pogosto izzivajo, ali jim lahko pokažemo Boga. Pa imajo oči, da bi Ga videli? Brez oči ne moremo ničesar videti. Če nenadoma postane temno kot v rogu, ne moremo videti niti svojih rok. Kakšno moč imajo torej naše oči? Zato ne moremo pričakovati, da si znanje (vedo) lahko pridobimo z nepopolnimi čutili. Zaradi vseh teh pomanjkljivosti v pogojenem stanju nikomur ne moremo dati popolnega znanja, saj tudi sami nismo popolni. Zato sprejemamo Vede takšne, kakršne so.

Možná si myslíte, že Védy jsou hinduistické spisy. Hindu je však cizí název. Nejsme Hindové. Naše skutečná identita je varṇāśrama. Varṇāśrama označuje následovníky Véd, kteří dodržují rozdělení lidské společnosti na čtyři varny a čtyři ášramy. Společnost se dělí na čtyři třídy a na čtyři skupiny v duchovním životě. Říká se tomu varṇāśrama. V Bhagavad-gítě se praví: “Tyto skupiny existují všude, protože je stvořil Bůh.” Společenské třídy jsou: bráhmani, kšatrijové, vaišjové a šúdrové. Bráhmani jsou velice inteligentní skupina lidí, ti, kteří vědí, co je Brahman. Druhou nejinteligentnější skupinou jsou kšatrijové, kteří organizují společnost a potom vaišjové, obchodníci. Toto přirozené rozdělení najdeme všude. Je to védská zásada a my ji přijímáme. Védské zásady přijímáme jako axiomata, neboť jsou naprosto bezchybné. Takto se mají přijímat. Kravské lejno se například v Indii považuje za čisté, třebaže je to zvířecí výkal. Ve Védách je na jednom místě napsáno, že dotkne-li se člověk výkalu, musí se ihned vykoupat. Na jiném místě se zase praví, že kravské lejno je čisté. Rozetřete-li po nečistém místě kravské lejno, očistí se. Prostý rozum nám říká, že si tato tvrzení odporují. Zdánlivě tomu tak opravdu je, ale ve skutečnosti nejsou tato tvrzení mylná. Jsou naprosto správná. Jeden vynikající vědec a lékař v Kalkatě analyzoval kravské lejno a zjistil, že má všechny antiseptické vlastnosti.

   Vedam sicer lahko rečete, da so hinduistične, vendar morate vedeti, da so besedo hindu vpeljali tujci. Nismo hindujci. Naš sistem je varṇāśrama. Varṇāśrama označuje privržence Ved, ki sprejemajo delitev družbe na osem razredov varṇ in āśram. Obstajajo štirje družbeni in štirje duhovni razredi. To je varṇāśrama. Bhagavad-gītā (4.13) pravi, da ta delitev obstaja povsod, saj jo je ustvaril Bog. Družba je razdeljena na brāhmaṇe, kṣatriye, vaiśye in śūdre. Brāhmaṇe so razred visoko inteligentnih ljudi, ki poznajo Brahman. Tudi kṣatriye (družbeni voditelji) so pametni ljudje. Vaiśye so trgovci. Tako naravno delitev lahko najdemo povsod. To je vedsko načelo, zato ga sprejemamo. Vedska načela sprejemamo kot aksiomatična, saj so brez napak. To je sprejemanje. V Indiji na primer imamo kravje blato za čisto, čeprav je živalski iztrebek. Nekje lahko preberete vedsko navodilo, da se moramo nemudoma okopati, če se dotaknemo iztrebka, drugje pa piše, da je kravje blato čisto in da lahko z njim očistimo kar koli nečistega. Po zdravi pameti bi sklepali, da je to protislovno. Vendar je protislovno le z vsakdanjega gledišča, v resnici pa ni. To je dejstvo. V Kalkuti je zelo pomemben zdravnik, doktor znanosti, analiziral kravje blato in spoznal, da učinkuje razkuževalno.

Když v Indii někomu řekneme: “Musíš udělat to a to,” může dotyčný namítnout: “Co tím myslíš? Přikazují mi to Védy, abych tě bez námitek uposlechl?” Védská přikázání nelze překrucovat. Budeme-li však pečlivě zkoumat jejich význam, pak zjistíme, že jsou správná.

   Če nam v Indiji kdo kaj ukaže, ga lahko vprašamo, ali gre za vedsko navodilo, da ga moramo brez besed ubogati. Vedskih odredb si ne moremo razlagati po svoje. Če jih bomo natančno proučili, bomo spoznali, da so brez napak.

Védy nejsou sbírkou vědomostí lidských. Védské poznání přichází z duchovního světa, od Šrí Kršny. Védám se také říká śruti. Śruti označuje poznání získané sluchem. Není to poznání experimentální. Śruti můžeme přirovnat k matce. Od matky získáváme mnoho vědomostí. Chceme-li se například dovědět, kdo je naším otcem, kdo nám může odpovědět? Naše matka. Když nám matka řekne: “Tohle je tvůj otec,” musíme to akceptovat. Pomocí pokusů není možné zjistit, kdo je naším otcem. A podobně když chceme dojít k poznání něčeho, co je mimo naši zkušenost, mimo experimentální znalosti, mimo činnost smyslů, musíme přijmout Védy. Není třeba ověřovat si je pomocí pokusů. Pokusy již byly provedeny. Vše je již ověřeno. Matčina slova musíme přijímat za správná. Jiné cesty není.

   Vede niso zbirka človeškega znanja. Njihovo znanje prihaja iz duhovnega sveta, od Gospoda Kṛṣṇe. Drugo ime zanje je śruti. Śruti je znanje, ki ga pridobimo s poslušanjem. Tega znanja si ne moremo pridobiti s poskusi. Śruti velja za mater. Mati nam da ogromno znanja. Če na primer hočemo vedeti, kdo je naš oče, kdo nam lahko odgovori? Mati. Njen odgovor moramo sprejeti. Tega ne moremo preverjati s poskusi. Na enak način spoznavamo tudi tisto, kar presega našo izkušnjo, eksperimentalno znanje in čutno zaznavo – tako, da sprejmemo Vede. Poskušanje tu ni mogoče. Vede so že preizkušene in uveljavljene. Materino izjavo moramo sprejeti kot resnično. Nimamo druge izbire.

Védy se považují za matku a Brahmá za děda, prapředka, neboť byl jako první zasvěcen do védského poznání. Brahmá je první stvořenou živou bytostí. Obdržel védské učení a předal je Náradovi a ostatním žákům a synům, kteří je dále rozšířili mezi svými učedníky. Védské poznání k nám přichází touto učednickou posloupností. Také Bhagavad-gítá potvrzuje, že védské poznání je třeba pochopit touto metodou. Dlouhé bádání a pokusy by nás přivedly ke stejným závěrům. Proč tedy zbytečně ztrácet čas? Chceme-li se dovědět, kdo je naším otcem, a uznáváme-li naši matku za autoritu, můžeme přijmout bez výhrad vše, co nám řekne. Ve Védách jsou popsány tři druhy důkazů: pratyakṣa, anumāna a śabda. Pratyakṣa znamená přímý, bezprostřední. Bezprostřední důkaz není tak dobrý, protože naše smysly nejsou dokonalé. Slunce, které vidíme denně, nám připadá jako malý kotouč. Ve skutečnosti je daleko větší než jiné planety. Jakou cenu má toto pozorování? Chceme-li získat o Slunci nějaké vědomosti, musíme si přečíst příslušné knihy. Přímá zkušenost je tudíž nedokonalá. Potom existuje indukční poznání, založené na hypotézách: “Mohlo by to být takto. Možná je to tak.” Například Darwinova teorie říká: “Mohlo by to být tak a tak.” To ovšem není věda. Je to pouze domněnka, a ani ta není dokonalá. Avšak vědomosti, které získáme z autoritativních zdrojů, jsou dokonalé. Přečteme-li si v novinách, co bude rozhlas vysílat, nepochybujeme o jejich pravdivosti. Nepopíráme jejich oznámení a nepotřebujeme si je pokusně ověřovat, neboť jsme je obdrželi z autoritativního zdroje.

   Vede so naša mati, Brahmā, prvo ustvarjeno živo bitje, pa je stari oče, naš prednik, saj je prvi prejel vedsko znanje. Tega je posredoval Nāradi ter drugim učencem in sinovom, ti pa so ga predali svojim učencem. Vedsko znanje tako sestopa v nasledstvu duhovnih učiteljev in učencev. Tudi Bhagavad-gītā potrjuje, da moramo Vede razumeti na ta način. Z opravljanjem poskusov bi prišli do enakih dognanj, da pa ne bi zapravljali časa, bi morali sprejeti Vede. Če hočemo izvedeti, kdo je naš oče, in če za avtoriteto sprejmemo svojo mater, se lahko brez ugovorov zanesemo na vsako njeno besedo. Obstajajo trije načini spoznavanja: pratyakṣa, anumāna in śabda. Pratyakṣa pomeni »neposredno spoznavanje«. To ni prav zanesljivo, saj nimamo popolnih čutil. Sonce, ki ga vidimo vsak dan, se nam zdi majhno kot plošček, v resnici pa je veliko večje od številnih planetov. Od takega opazovanja ni nobene koristi. Če želimo razumeti sonce, moramo brati knjige. Neposredna izkušnja torej ni zanesljiva. Anumāna je induktivno znanje oziroma domnevanje. Darwinova teorija na primer ugiba med več različnimi možnostmi. Vendar to ni znanost. To je ugibanje, ki je prav tako nepopolno. Če pa znanje sprejmemo iz verodostojnega vira, je popolno. Če po radiu slišimo, kakšen bo njihov spored, to brez dvomov sprejmemo. Ni nam treba opravljati poskusov in preverjati takih podatkov, saj prihajajo iz verodostojnega vira.

Védské poznání se nazývá śabda-pramāṇa. Další název je śruti. Označuje poznání, k němuž se dojde pomocí sluchu. Védy nás vyzývají, abychom naslouchali autoritě, chceme-li porozumět transcendentálnímu poznání. Transcendentální poznání je poznání, které k nám přichází z oblastí za hranicemi vesmíru. V tomto vesmíru je poznání materiální, zatímco poznání za hranicemi vesmíru, je transcendentální. Nedokážeme se dostat ani na konec tohoto vesmíru, jak bychom se tedy mohli dostat do duchovního světa? Tímto způsobem tedy úplného poznání nemůžeme dosáhnout.

   Vedsko znanje se imenuje śabda-pramāṇa ali śruti. Śruti pomeni, da moramo znanje prejeti s poslušanjem. Če hočemo razumeti transcendentalno znanje, nam Vede naročajo, da moramo poslušati besede verodostojnega strokovnjaka. Transcendentalno znanje presega snovno vesolje, v katerem obstaja le materialno znanje. Sami ne moremo doseči niti meja tega vesolja, kaj šele da bi prišli v duhovni svet! Vsega znanja si torej ne moremo pridobiti.

Existuje svět duchovní povahy rozprostírající se nade vším projeveným i neprojeveným. Jak však můžeme vědět, že existuje svět jehož planety a obyvatelé jsou věční? To vše existuje, ale nelze se k tomu dobrat pomocí pokusů. Proto si musíme vzít na pomoc védské spisy. To je védské poznání. V našem hnutí pro vědomí Kršny přijímáme poznání od nejvyšší autority, Kršny. Kršna je uznáván za nejvyšší autoritu všemi třídami lidí. Uvedu nejdříve dva druhy transcendentalistů. První jsou impersonalisté, májávádíni. Obvykle se jim říká védántisté a jejich vůdcem je Šankaráčárja. Druzí jsou vaišnavové. K nim patří například Rámánudžáčárja, Madhváčárja a Višnusvámí. Jak Šankarova sampradája, tak vaišnavské sampradáji uznaly Kršnu za Nejvyšší Osobnost Božství. Šankaráčárja je považován za impersonalistu, za hlasatele neosobní filozofie o neosobním Brahmanu, ale ve skutečnosti je skrytým personalistou. Ve svém komentáři k Bhagavad-gítě píše: “Nárájana, Nejvyšší Osobnost Božství, existuje nad tímto vesmírným projevem.” “Nejvyšší Osobnost Božství, Nárájana, je Kršna. Přišel jako syn Vasudévy a Dévakí.” Zvlášť uvádí jméno Jeho otce a matky. Kršna je tedy uznáván všemi transcendentalisty za Nejvyšší Osobnost Božství. O tom není pochyb. Zdrojem poznání našeho hnutí pro vědomí Kršny je Kršna samotný—Jeho Bhagavad-gítá. Vydali jsme Bhagavad-gítu—takovou, jaká je, neboť přijímáme Kršnu a Jeho slova tak, jak jsou, aniž bychom se pokoušeli o jakoukoliv interpretaci. To je zásada védského poznání. Védské poznání je vědecké a čisté, proto je přijímáme. Akceptujeme vše, co Kršna říká. To je vědomí Kršny. Ušetří nám to spoustu času. Jestliže přijmeme správnou autoritu nebo správný zdroj poznání, ušetříme si mnoho času. V hmotném světě existují dvě cesty k poznání: induktivní a deduktivní. Deduktivní metodou se došlo k závěru, že člověk je smrtelný. Otec nám říká, že člověk je smrtelný, sestra nám říká, že člověk je smrtelný, každý říká, že člověk je smrtelný, ale výzkumy neprovádíme. To, že člověk je smrtelný, přijímáme jako fakt. Kdybychom chtěli výzkumy zjistit, zda je člověk smrtelný, museli bychom studovat každého jednotlivce a tu by nás mohlo napadnout, že snad někde existuje člověk, který neumírá, jenže my jsme se s ním nesetkali. Takto se naše výzkumy nikdy nedoberou konce. Tomuto postupu se v sanskrtu říká āroha, vzestupný postup. Chceme-li dosáhnout poznání vlastním úsilím, prostřednictvím našich nedokonalých smyslů, nikdy nedojdeme ke správným závěrům. To není možné.

   Duhovno nebo je druga vrsta narave, ki presega pojavni in nepojavni svet. Toda, kako bi lahko vedeli, da obstaja vesolje, kjer so planeti in njihovi prebivalci večni? Vse to znanje obstaja, vendar s poskusi tega ni mogoče dognati. Zato si moramo pomagati z Vedami. To je vedsko znanje. V našem gibanju za zavest Kṛṣṇe znanje prejemamo iz najvišjega vira, Kṛṣṇe. Vse kategorije ljudi sprejemajo Kṛṣṇo za najvišjo avtoriteto. V prvi vrsti tu mislim na tisti dve, ki bi radi presegli ta svet. Prvi so impersonalisti, māyāvādīji, ki jih navadno poznamo kot vedāntiste, privržence Śaṅkarācārye. Drugi pa so vaiṣṇave, kot na primer Rāmānujācārya, Madhvācārya in Viṣṇu Svāmī. Tako Śaṅkarjeva kot vaiṣṇavska sampradāya priznavata Kṛṣṇo za Vsevišnjo Božansko Osebnost. Śaṅkarācārya naj bi bil zagovornik in pridigar impersonalizma, brezosebnega Brahmana, v resnici pa prikrito priznava, da je Bog oseba. V svojem komentarju k Bhagavad-gīti je zapisal, da Nārāyaṇa, Vsevišnja Božanska Osebnost, presega vesoljno razsežnost. Nato je še potrdil, da je to Kṛṣṇa, ki se je pojavil kot sin Devakī in Vasudeve. Posebej je omenil imeni Njegovih staršev. Kṛṣṇo torej priznavajo za Vsevišnjo Božansko Osebnost vsi, ki želijo preseči materialni svet. O tem ni dvoma. Vir znanja o zavesti Kṛṣṇe je Bhagavad-gītā, ki prihaja neposredno od Kṛṣṇe. Bhagavad-gīto, kakršna je smo izdali, ker sprejemamo Kṛṣṇove besede brez izmišljenih razlag. Tako je vedsko znanje. Sprejemamo ga, ker je čisto. Karkoli reče Kṛṣṇa, sprejmemo. To je zavest Kṛṣṇe. S tem prihranimo veliko časa. Če sprejmemo pravo avtoriteto, pravi vir znanja, ne izgubljamo časa. V materialnem svetu na primer obstajata dva načina pridobivanja znanja, induktiven in deduktiven. Z dedukcijo sklepamo, da je človek umrljiv. Tako trdijo vaš oče, sestra in vsi, ki jih poznate. Zato tega ne preverjate z opravljanjem poskusov, temveč sprejmete za dejstvo. Če bi to trditev hoteli raziskati, bi morali proučiti prav vsakega človeka, pa bi še vedno dvomili v njeno resničnost, saj morda obstaja kdo, ki ni umrljiv, a ga še nismo srečali. Naše raziskovanje se tako ne bi nikoli končalo. V sanskrtu se ta postopek imenuje āroha, pridobivanje znanja z neodvisnim prizadevanjem. Na podlagi spoznanj, ki si jih ustvarimo z nepopolnimi čutili, ne moremo nikoli pravilno sklepati in si pridobiti znanja. To ni mogoče.

V Brahma-sanhitě se říká: Představme si, že letíme letadlem rychlejším než myšlenka. Naše hmotná letadla dokážou letět rychlostí 2 000 km za hodinu, ale co to je v porovnání s rychlostí myšlenky? Když sedíme doma a myslíme na Indii vzdálenou 10 000 km, octneme se tam v myšlenkách okamžitě. Tak rychlá je myšlenka. Přesto se říká, že kdyby člověk letěl po milióny let letadlem rychlém jako myšlenka, zjistil by, že duchovní svět je neomezený. Není možno se k němu ani přiblížit. Proto nám Védy přikazují, abychom se obrátili na duchovního mistra, pravého gurua. V této souvislosti bylo také použito slova povinně. Jaké kvalifikace má mít duchovní mistr? Vyslechl a přijal védské poselství z pravého zdroje, jinak není pravý. Kromě toho musí být skutečně pohroužen v Brahmanu. To jsou dvě kvalifikace.

   Brahma-saṁhitā pravi, da si lahko privoščimo polet s hitrostjo misli. Materialna letala lahko letijo tri tisoč dvesto kilometrov na uro, kakšna pa je hitrost misli? Iz naslonjača pomislite na Indijo, ki je šestnajst tisoč kilometrov daleč, pa ste že tam. Vaš um je odletel tja. Hitrost misli je neznanska. Zato Brahma-saṁhitā pravi, da lahko s to hitrostjo potujete na milijone let in spoznali boste, da je duhovno nebo neskončno. Niti približati se mu ne morete. Zato nam Vede naročajo – pri tem uporabijo besedo »obvezno« – da poiščemo verodostojnega duhovnega učitelja, guruja, ki se je usposobil s poslušanjem vedskega sporočila iz pravega vira in je trdno usidran v Brahmanu. Če nima teh dveh značilnosti, ni verodostojen.

Hnutí pro vědomí Kršny je autorizováno védskými zásadami. V Bhagavad-gítě sám Kršna říká: “Skutečným cílem studia Véd je poznání Kršny”. V Brahma-sanhitě také stojí: “Kršna, Góvinda má bezpočet tvarů, podob, avšak všechny jsou jedno. Nejsou nedokonalé jako naše. Jeho podoba je věčná. Má podoba má počátek, ale Jeho podoba je bez počátku, je ananta. Jeho podoby—má tolik rozmanitých podob—nemají konce. Má podoba je nyní zde, není v mém bytě, a vy teď také sedíte zde a nejste doma, ale Kršna může být všude současně. Může být v Gólóce Vrndávaně a současně může být všude a ve všem přítomný. Je původní a nejstarší, ale kdykoliv se podíváme na nějaký obraz Kršny, uvidíme tam mladého chlapce mezi patnácti a dvaceti lety. Nikdy nevypadá jako stařec. Možná jste viděli obrázky Kršny jako vozataje v Bhagavad-gítě. V té době už Mu bylo přes sto let. Měl už pravnuky, ale vypadal úplně jako chlapec. Bůh, Kršna, nikdy nestárne. To je jeden z projevů Jeho nejvyšší moci. Kdyby se někdo pokusil poznat Kršnu pouze studiem védské literatury, byl by zmaten. Mohlo by se mu to podařit, ale je to velice těžké. Kršnu je však možné velice snadno poznat prostřednictvím Jeho oddaných. Jeho oddaní vám Ho mohou předat—“Zde je, vezmi Ho.” To je v moci těch, kteří jsou Mu oddáni.

   Naše gibanje za zavest Kṛṣṇe v celoti temelji na vedskih načelih. Kṛṣṇa pravi v Bhagavad-gīti, da je pravi cilj raziskovanja Ved spoznati Kṛṣṇo. V Brahma-saṁhiti piše, da ima Kṛṣṇa, Govinda, neštete podobe, ki pa so eno. Niso take, kot je naše telo, ki je podvrženo propadanju. Njegovo telo je večno. Moje telo ima začetek, Njegovo pa ne, saj je ananta. Njegove številne oblike so neskončne. Mi smo lahko telesno navzoči le v enem prostoru, drugje pa ne. Kṛṣṇa pa je lahko hkrati povsod. Lahko sedi na Goloki Vṛndāvani, pa je obenem vsepovsod, saj je vseprežemajoč. Iz Njega vse izvira in je najstarejši, pa vendar je na vseh slikah upodobljen kot mladenič petnajstih ali dvajsetih let. Nikjer ni upodobljen kot starec. Na naslovnici Bhagavad-gīte lahko vidite sliko kočijaža Kṛṣṇe. Takrat ni bil mlajši od stotih let. Imel je pravnuke, pa je bil videti kot mladenič. Kṛṣṇa oziroma Bog nikoli ne ostari. To je Njegova vrhovna moč. Proučevanje Ved nam prav tako ne bo odkrilo Kṛṣṇe, temveč nas bo samo zmedlo. Morda bi nam sicer uspelo, vendar zelo težko. O Njem pa nas lahko zlahka pouči Njegov vdani služabnik in nam Ga izroči. To je moč Kṛṣṇovih vdanih služabnikov.

Původně existovala pouze jedna Véda a nebylo nutné ji číst. Lidé byli tak inteligentní a měli tak vynikající paměť, že jim stačilo vyslechnout si ji jednou z úst duchovního mistra, aby jí rozuměli. Hned pochopili celý její smysl. Před 5 000 lety však Vjásadéva zapsal Védu pro lidi tohoto věku, Kali-jugy. Věděl totiž, že lidé budou mít jen krátký život, špatnou paměť a nepříliš bystrý intelekt. “Proto budu učit zapsaným védským vědomostem.” Rozdělil Védu na čtyři: Rg, Sáma, Atharva a Jadžur. Pak je svěřil svým učedníkům. Dále přemýšlel o méně inteligentní lidské třídě: strī, śūdra a dvija-bandhu. Strī označuje třídu žen a šúdrové jsou pracovníci. Dvija-bandhu je skupina lidí, kteří se narodili ve vznešených rodinách, ale nemají příslušné kvalifikace. Člověk, který se narodil v bráhmanské rodině, ale nemá kvalifikace bráhmana, se nazývá dvija-bandhu. Pro tyto lidi sepsal Mahábháratu, nazývanou dějinami Indie a osmnáct Purán. To jsou všechno védská písma: Purány, Mahábhárata, čtyři Védy a Upanišady. Upanišady jsou součástí Véd. Potom shrnul pro učence a filozofy veškeré védské učení ve spisu zvaném Védánta-sútra. To je konečné slovo Véd.

   Izvorno je obstajala samo ena Veda, in ni je bilo treba brati. Ljudje so imeli tako visoko razvit razum in spomin, da so takoj doumeli sporočilo, če so ga od svojega duhovnega učitelja slišali le enkrat. Pred pet tisoč leti pa je Vede za ljudi v kali-yugi zapisal Vyāsadeva. Vedel je, da bodo kratko živeli, imeli slab spomin in slabo razvit razum. Zato jim je hotel vedsko znanje podati v pisni obliki. Vede je razdelil na štiri dele: Ṛg, Sāmo, Atharvo in Yajur, ki jih je zaupal svojim različnim učencem. Nato je razmišljal o kategoriji manj razumnih ljudi – strī (ženskah), śūdrah (delavcih) in dvija-bandhujih (rojenih v brahmanski družini, ki pa niso usposobljeni, da bi postali brāhmaṇe). Zanje je sestavil Mahābhārato (zgodovino Indije) in osemnajst Purāṇ. Purāṇe, Mahābhārata, štiri Vede in Upaniṣade sestavljajo vedske spise. Upaniṣade so del Ved. Za učenjake in filozofe pa je Vyāsadeva vedsko znanje strnil v Vedānta-sūtri, najvišjem vedskem nauku.

Védánta-sútru napsal osobně pod vedením Nárady, svého guru-mahárádži, duchovního mistra, ale přesto nebyl spokojen. O tom je dlouhý příběh, popsaný ve Šrímad-Bhágavatamu. Vjásadéva však nebyl nikterak spokojen ani po sestavení mnoha Purán, Upanišad, ani Védánta-sútry. Jeho duchovní mistr Nárada mu pak nařídil: “Vysvětli Védántu!” Védánta znamená “konečné poznání” a konečným poznáním je Kršna. On sám říká, že všechny védské spisy mají vést k poznání Kršny. Vedānta-kṛd veda-vid eva cāham. Kršna říká: “Složil jsem Védántu a jsem znalcem Véd.” Proto je Kršna konečným cílem. Je to vysvětleno ve všech vaišnavských komentářích k védántské filozofii. Jako gaudíja-vaišnavové máme svůj komentář k védántské filozofii, nazývaný Góvinda-bhášja, od Baladévy Vidjábhúšany. Také Rámánudžáčárja a Madhváčárja napsali své komentáře. Šankarův výklad není jediným komentářem. K Védántě existuje mnoho komentářů, ale protože vaišnavové nepředložili první komentář, lidé se mylně domnívají, že Šankaráčárjův komentář je jediný. Kromě toho samotný Vjásadéva napsal dokonalý komentář k Védántě, tzv. Šrímad-Bhágavatam. Šrímad- Bhágavatam začíná slovy Védánta-sútry: janmādy asya yataḥ. Janmādy asya yataḥ je plně vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Védánta-sútra pouze naznačuje, co je Brahman, Absolutní Pravda: “Absolutní Pravdou je ten, ze kterého vše emanuje.” To je pouze stručné shrnutí, ale ve Šrímad-Bhágavatamu je to vysvětleno podrobně. Jestliže vše emanuje z Absolutní Pravdy, jaké je povahy Absolutní Pravda? To je vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Absolutní Pravda musí mít vědomí. Je samovyzařující (sva-rāṭ). Své vědomí a vědomosti rozvíjíme tím, že přijímáme poznání od jiných, avšak o Něm je řečeno, že je samovyzařující. Shrnutí celého védského poznání najdeme ve Védánta-sútře, kterou samotný autor vysvětlil ve Šrímad-Bhágavatamu. Nakonec bychom chtěli vybídnout všechny, kdo mají skutečný zájem o védské poznání, aby se pokusili porozumět výkladu veškerého védského poznání ze Šrímad-Bhágavatamu a Bhagavad-gíty.

   Vyāsadeva je napisal Vedānta-sūtro po navodilu svojega guru-mahārāje (duhovnega učitelja) Nārade, pa kljub temu ni bil zadovoljen. To dolgo zgodbo opisuje Śrīmad-Bhāgavatam. Vedavyāsa ni bil zares pomirjen niti potem, ko je sestavil številne Purāṇe in Upaniṣade, celo potem ne, ko je napisal Vedānta-sūtro. Nato mu je duhovni učitelj Nārada naročil, naj pojasni Vedānta-sūtro. Vedānta pomeni »najvišje znanje«, to pa je Kṛṣṇa. Kṛṣṇa pravi, da je namen vseh Ved spoznati Njega: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Kṛṣṇa pravi tudi: vedānta-kṛd veda-vid eva cāham. »Jaz sem sestavil Vedānta-sūtro in Jaz sem poznavalec Ved.« Zato je Kṛṣṇa najvišji cilj. To pojasnjujejo vsi vaiṣṇavski komentarji k filozofiji Vedānte. Govinda-bhāṣya Baladeve Vidyābhūṣaṇe je naš (gauḍīya-vaiṣṇavski) komentar k temu delu. Tudi Rāmānujācārya in Madhvācārya sta napisala svoja komentarja. Śaṅkarācāryeva različica ni edina. Obstaja veliko komentarjev k Vedānti, ker pa vaiṣṇave niso spisali prvega, imajo ljudje napačen vtis, da je Śaṅkarācāryev edini. Vrh tega je sam Vyāsadeva napisal popoln komentar k Vedānti, Śrīmad-Bhāgavatam, ki se začne s prvimi besedami Vedānta-sūtre: janmādy asya yataḥ, in jih tudi v popolnosti pojasnil. Vedānta-sūtra zgolj nakazuje, kaj je Brahman, Absolutna Resnica: »Absolutna Resnica je tisto, iz česar vse izvira.« To je povzetek, ki pa ga podrobno razlaga Śrīmad-Bhāgavatam. Če vse izvira iz Absolutne Resnice, kakšna je torej njena narava? Tudi to pojasnjuje Śrīmad-Bhāgavatam. Absolutna Resnica mora imeti zavest in je samo-razsvetljena (sva-rāṭ). Svojo zavest in znanje razvijemo tako, da sprejmemo znanje od drugih, Gospod pa je samo-razsvetljen. Vedānta-sūtra povzema celotno vedsko znanje, sam pisec pa jo je pojasnil v Śrīmad-Bhāgavatamu. Tiste, ki jih zanima vedsko znanje, zato prosimo, naj njegovo vseobsegajoče pojasnilo poiščejo v Śrīmad-Bhāgavatamu in Bhagavad-gīti.