Skip to main content

Úvod

Introducción

“Učení Véd”

“Teachings of the Vedas

Tato přednáška byla původně přednesena Jeho Božskou Milostí A.Č. Bhaktivédantou Swami Prabhupádou 6. října 1969 v Conway Hall v Londýně.

[Conferencia dictada por Su Divina Gracia A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda el 6 de Octubre de 1969, en el Conway Hall de Londres, Inglaterra.].

Dámy a pánové, tématem dnešní přednášky je učení Véd. Co jsou to Védy? Kořen sanskrtského slova veda je možno vykládat různě, ale význam je stejný. Veda znamená “poznání”. Jakékoliv poznání získáme je veda, protože učení Véd je původním poznáním. V podmíněném stavu je naše poznání ovlivněno mnoha nedostatky. Podmíněná duše se od vysvobozené liší tím, že má čtyři nedostatky. Prvním nedostatkem je, že se nutně dopouští omylů. Například v naší zemi byl Mahátma Gándhí považován za velkou osobnost, ale i on se dopustil mnoha omylů. Na konci života ho jeho pomocník varoval: “Mahátmo Gándhí, nechoď na shromáždění do New Dillí, moji přátelé říkají, že je to nebezpečné.” Neposlechl. Trval na svém a byl zabit. Chybují dokonce i velké osobnosti jako Mahátma Gándhí, prezident Kennedy a tolik dalších. Chybovat je lidské. To je prvním z nedostatků podmíněné duše.

Damas y caballeros, el tema de hoy es “Las enseñanzas de los Vedas”. ¿Qué son los Vedas? La raíz verbal de la palabra sánscrita veda puede ser interpretada de diversas maneras, pero el significado final es sólo uno. Vedas significa conocimiento. Cualquier conocimiento que aceptemos es llamado veda, ya que las enseñanzas de los Vedas son el conocimiento original. En el estado condicionado nuestro conocimiento está sujeto a muchas deficiencias. La diferencia que existe entre un alma condicionada y un alma liberada es que el alma condicionada tiene cuatro tipos de defectos. El primer defecto es que debe cometer errores. Por ejemplo, en nuestro país se consideraba a Mahātmā Gandhi como una gran personalidad, pero él cometió muchos errores. Incluso al final de su vida su asistente le advirtió: “Mahātmā Gandhi, no vayas a la reunión de Nueva Delhi. Tengo algunos amigos y me dijeron que hay peligro”. Pero él no escuchó. Insistió en ir y fue muerto. Incluso grandes personalidades como Mahātmā Gandhi, el presidente Kennedy y tantos otros, cometen errores. Errar es humano. Éste es un defecto del alma condicionada.

Dalším nedostatkem je sklon propadat iluzím. Iluze znamená přijímat něco, co není: māyā. Májá znamená “to, co není”. Každý pokládá své tělo za sebe sama. Zeptám-li se vás, kdo jste, odpovíte: “Jsem pan John, jsem bohatý muž, jsem to či ono.” To všechno je ztotožňování se s tělem. Vy však nejste toto tělo. To je iluze.

Otro defecto es estar en ilusión. Ilusión significa aceptar algo que no es: māyā. La palabra māyā significa aquello que no es. Todo el mundo está aceptando el cuerpo como si fuese uno mismo. Si les pido que me digan lo que son, ustedes dirán: “Soy Juan; soy un hombre rico; soy esto, soy aquello”. Todas éstas son identificaciones corporales, pero ustedes no son estos cuerpos. Esta es la ilusión.

Třetím nedostatkem je sklon k podvádění. Každý člověk má sklon k tomu, aby podváděl ostatní. I hlupák se vydává za velice inteligentního. Ačkoliv již bylo podotčeno, že chybuje a podléhá iluzím, nepřestává teoretizovat: “Já myslím, že je to tak a tak.” Přitom nezná ani své vlastní postavení. Píše filozofické knihy, ačkoliv je nedokonalý. To je jeho nemoc. To je podvádění.

El tercer defecto es la propensión a engañar. Todo el mundo tiene la propensión a engañar a los demás. Aunque alguna persona sea el tonto número uno, se hace pasar por muy inteligente. Aunque se le haya indicado que está en ilusión y que comete errores, él teoriza: “Pienso que esto es así, y esto es asá”. Pero ni siquiera conoce su propia posición. Él escribe libros de filosofía aunque tiene defectos. Ésa es su enfermedad. Eso es engañar.

A konečně—naše smysly jsou nedokonalé. Jsme velmi pyšní na své oči. Často se stává, že se lidé vyzývavě ptají: “Můžete mi ukázat Boha?” Jsou však jejich oči schopny uzřít Boha? Nikdy Ho nespatříme, jestliže k tomu nemáme uzpůsobené oči. Nastane-li v místnosti náhle tma, neuvidíme ani své ruce. Jaká je tedy naše schopnost vidět? Nemůžeme tudíž očekávat, že se těmito nedokonalými smysly dobereme poznání. V podmíněném stavu se všemi jeho nedostatky nemůžeme nikomu poskytnout dokonalé poznání. Ani my sami nejsme dokonalí. Proto přijímáme Védy takové, jaké jsou.

Finalmente, nuestros sentidos son imperfectos. Estamos muy orgullosos de nuestros ojos. A menudo alguien lanzará el desafío: “¿Podrías mostrarme a Dios?”. Pero, ¿tenemos los ojos para ver a Dios? Nunca podremos verlo si carecemos de ojos para ello. Si el cuarto quedara repentinamente oscuro, ni siquiera podríamos vernos las manos. Así pues, ¿qué poder tenemos para ver? Por lo tanto, no podemos esperar adquirir conocimiento (veda) con estos sentidos imperfectos. Todas estas deficiencias de la vida condicionada nos impiden darle conocimiento perfecto a nadie. Nosotros mismos tampoco somos perfectos. Por eso aceptamos los Vedas tal como son.

Možná si myslíte, že Védy jsou hinduistické spisy. Hindu je však cizí název. Nejsme Hindové. Naše skutečná identita je varṇāśrama. Varṇāśrama označuje následovníky Véd, kteří dodržují rozdělení lidské společnosti na čtyři varny a čtyři ášramy. Společnost se dělí na čtyři třídy a na čtyři skupiny v duchovním životě. Říká se tomu varṇāśrama. V Bhagavad-gítě se praví: “Tyto skupiny existují všude, protože je stvořil Bůh.” Společenské třídy jsou: bráhmani, kšatrijové, vaišjové a šúdrové. Bráhmani jsou velice inteligentní skupina lidí, ti, kteří vědí, co je Brahman. Druhou nejinteligentnější skupinou jsou kšatrijové, kteří organizují společnost a potom vaišjové, obchodníci. Toto přirozené rozdělení najdeme všude. Je to védská zásada a my ji přijímáme. Védské zásady přijímáme jako axiomata, neboť jsou naprosto bezchybné. Takto se mají přijímat. Kravské lejno se například v Indii považuje za čisté, třebaže je to zvířecí výkal. Ve Védách je na jednom místě napsáno, že dotkne-li se člověk výkalu, musí se ihned vykoupat. Na jiném místě se zase praví, že kravské lejno je čisté. Rozetřete-li po nečistém místě kravské lejno, očistí se. Prostý rozum nám říká, že si tato tvrzení odporují. Zdánlivě tomu tak opravdu je, ale ve skutečnosti nejsou tato tvrzení mylná. Jsou naprosto správná. Jeden vynikající vědec a lékař v Kalkatě analyzoval kravské lejno a zjistil, že má všechny antiseptické vlastnosti.

Puede ser que ustedes digan que los Vedas son algo hindú, pero ésta es una palabra extranjera. Nosotros no somos hindúes; nuestra verdadera denominación es varṇāśrama. La palabra varṇāśrama denota a los seguidores de los Vedas, a aquellos que aceptan la sociedad humana con ocho divisiones de varṇa y āśrama. Hay cuatro divisiones sociales y cuatro divisiones de vida espiritual. A esto se le llama varṇāśrama. En El Bhagavad-gītā se afirma: “Estas divisiones existen en todas partes debido a que fueron creadas por Dios”. Las divisiones sociales son: brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya y śūdra. La palabra brāhmaṇa se refiere a la clase de hombres muy inteligentes, quienes conocen lo que es el Brahman. Los kṣatriyas, el grupo administrador, son similarmente la siguiente clase de hombres inteligentes. Luego vienen los vaiśyas, el grupo mercantil. Estas clasificaciones naturales se encuentran en todas partes. Este es el principio védico y nosotros lo aceptamos. Los principios védicos son aceptados como una verdad axiomática, ya que no pueden tener ningún error. En eso consiste la aceptación. Por ejemplo, en la India se acepta que el estiércol de vaca es puro, aunque sea el excremento de un animal. Por un lado nos encontraremos con el mandamiento védico diciendo que uno debe bañarse inmediatamente si toca excremento. Pero por otro lado se dice que el excremento de vaca es puro. Si alguien unta estiércol de vaca en un lugar impuro, ese lugar se purifica. Con nuestro razonamiento ordinario podemos argüir: “Esto es contradictorio”. En realidad es contradictorio desde el punto de vista ordinario, pero no es falso. Es un hecho cierto. Un doctor y científico muy prominente analizó en Calcuta el estiércol de vaca y encontró que posee todas las propiedades antisépticas.

Když v Indii někomu řekneme: “Musíš udělat to a to,” může dotyčný namítnout: “Co tím myslíš? Přikazují mi to Védy, abych tě bez námitek uposlechl?” Védská přikázání nelze překrucovat. Budeme-li však pečlivě zkoumat jejich význam, pak zjistíme, že jsou správná.

Si en la India una persona le dice a otra: “Debes hacer esto”, tal vez se le conteste: “¿Qué dices? ¿Es acaso un mandamiento védico el que yo deba seguirte sin discutir?”. Los mandamientos védicos no pueden ser interpretados. Pero si en última instancia estudiamos cuidadosamente por qué existen estos mandamientos, encontraremos que están correctos.

Védy nejsou sbírkou vědomostí lidských. Védské poznání přichází z duchovního světa, od Šrí Kršny. Védám se také říká śruti. Śruti označuje poznání získané sluchem. Není to poznání experimentální. Śruti můžeme přirovnat k matce. Od matky získáváme mnoho vědomostí. Chceme-li se například dovědět, kdo je naším otcem, kdo nám může odpovědět? Naše matka. Když nám matka řekne: “Tohle je tvůj otec,” musíme to akceptovat. Pomocí pokusů není možné zjistit, kdo je naším otcem. A podobně když chceme dojít k poznání něčeho, co je mimo naši zkušenost, mimo experimentální znalosti, mimo činnost smyslů, musíme přijmout Védy. Není třeba ověřovat si je pomocí pokusů. Pokusy již byly provedeny. Vše je již ověřeno. Matčina slova musíme přijímat za správná. Jiné cesty není.

Los Vedas no son recopilaciones de conocimiento humano. El conocimiento védico proviene del mundo espiritual, proviene del Señor Kṛṣṇa. Otro nombre que reciben los Vedas es śruti. La palabra śruti se refiere al conocimiento que se adquiere oyendo. Éste no es un conocimiento experimental. Se considera al śruti como la madre. Nuestra madre nos da mucho conocimiento. Por ejemplo, si alguien quiere saber quién es su padre, ¿quién podrá contestarle? Su madre. Si la madre dice: “Aquí está tu padre”, uno debe aceptar eso. No es posible hacer experimentos para descubrir si ése es realmente su padre. En forma similar, si alguien quiere conocer algo que esté más allá de su experiencia, más allá de su conocimiento experimental, más allá de las actividades de los sentidos, entonces debe aceptar los Vedas. No es posible experimentar; ya ha sido experimentado. Es algo ya establecido. Por ejemplo, se debe aceptar como correcta la versión de la madre. No hay ninguna otra alternativa.

Védy se považují za matku a Brahmá za děda, prapředka, neboť byl jako první zasvěcen do védského poznání. Brahmá je první stvořenou živou bytostí. Obdržel védské učení a předal je Náradovi a ostatním žákům a synům, kteří je dále rozšířili mezi svými učedníky. Védské poznání k nám přichází touto učednickou posloupností. Také Bhagavad-gítá potvrzuje, že védské poznání je třeba pochopit touto metodou. Dlouhé bádání a pokusy by nás přivedly ke stejným závěrům. Proč tedy zbytečně ztrácet čas? Chceme-li se dovědět, kdo je naším otcem, a uznáváme-li naši matku za autoritu, můžeme přijmout bez výhrad vše, co nám řekne. Ve Védách jsou popsány tři druhy důkazů: pratyakṣa, anumāna a śabda. Pratyakṣa znamená přímý, bezprostřední. Bezprostřední důkaz není tak dobrý, protože naše smysly nejsou dokonalé. Slunce, které vidíme denně, nám připadá jako malý kotouč. Ve skutečnosti je daleko větší než jiné planety. Jakou cenu má toto pozorování? Chceme-li získat o Slunci nějaké vědomosti, musíme si přečíst příslušné knihy. Přímá zkušenost je tudíž nedokonalá. Potom existuje indukční poznání, založené na hypotézách: “Mohlo by to být takto. Možná je to tak.” Například Darwinova teorie říká: “Mohlo by to být tak a tak.” To ovšem není věda. Je to pouze domněnka, a ani ta není dokonalá. Avšak vědomosti, které získáme z autoritativních zdrojů, jsou dokonalé. Přečteme-li si v novinách, co bude rozhlas vysílat, nepochybujeme o jejich pravdivosti. Nepopíráme jejich oznámení a nepotřebujeme si je pokusně ověřovat, neboť jsme je obdrželi z autoritativního zdroje.

Se considera que los Vedas son la madre, y Brahmā es llamado el abuelo, el antepasado, debido a que fue el primero en recibir instrucción sobre el conocimiento védico. En el principio Brahmā fue la primera criatura viviente. Él recibió este conocimiento védico y se lo impartió a Nārada y a otros discípulos e hijos suyos, y ellos también lo distribuyeron a sus propios discípulos. El conocimiento védico desciende así a través de la sucesión discipular. En El Bhagavad-gītā también se confirma que el conocimiento védico es comprendido de esta manera. Si uno se esfuerza por comprobarlo experimentalmente, llegará a la misma conclusión, pero debe aceptarlo para ahorrar tiempo. Si alguien desea saber quién es su padre y acepta a su madre como autoridad, entonces aceptará sin discusión todo lo que ella diga. Hay tres clases de evidencia: pratyakṣa, anumāna y śabda. Pratyakṣa significa directo. La evidencia directa no es muy buena ya que nuestros sentidos son imperfectos. Nosotros vemos el Sol diariamente y nos parece apenas como un pequeño disco, pero en realidad es mucho más grande que muchos planetas. ¿De qué sirve esa visión? Por eso debemos leer libros, y así poder comprender todo lo relativo al Sol. Así que, la experiencia directa no es perfecta. Luego está el conocimiento inductivo: “Tal vez sea así”, la hipótesis. Por ejemplo, la teoría de Darwin dice que quizá esto sea así, quizás sea asá, pero eso no es una ciencia. Eso es tan sólo una sugerencia que además tampoco es perfecta. Lo perfecto es recibir el conocimiento que proviene de las fuentes autoritativas. Nosotros aceptamos la guía de los programas de radio que emiten las autoridades de la estación. No la rechazamos ni tenemos que verificarla, pues proviene de fuentes autoritativas.

Védské poznání se nazývá śabda-pramāṇa. Další název je śruti. Označuje poznání, k němuž se dojde pomocí sluchu. Védy nás vyzývají, abychom naslouchali autoritě, chceme-li porozumět transcendentálnímu poznání. Transcendentální poznání je poznání, které k nám přichází z oblastí za hranicemi vesmíru. V tomto vesmíru je poznání materiální, zatímco poznání za hranicemi vesmíru, je transcendentální. Nedokážeme se dostat ani na konec tohoto vesmíru, jak bychom se tedy mohli dostat do duchovního světa? Tímto způsobem tedy úplného poznání nemůžeme dosáhnout.

El conocimiento védico es llamado śabda-pramāṇa. Otro nombre que tiene es śruti, lo cual significa que este conocimiento debe recibirse únicamente por recepción auditiva. Los Vedas instruyen que debemos escuchar a la autoridad para poder comprender el conocimiento trascendental. El conocimiento trascendental se origina fuera de este universo. Dentro de este universo existe el conocimiento material, y más allá de este universo está el conocimiento trascendental. Si ni siquiera podemos llegar al límite de este universo, entonces, ¿cómo podremos ir al mundo espiritual? Por ese motivo es imposible adquirir conocimiento completo.

Existuje svět duchovní povahy rozprostírající se nade vším projeveným i neprojeveným. Jak však můžeme vědět, že existuje svět jehož planety a obyvatelé jsou věční? To vše existuje, ale nelze se k tomu dobrat pomocí pokusů. Proto si musíme vzít na pomoc védské spisy. To je védské poznání. V našem hnutí pro vědomí Kršny přijímáme poznání od nejvyšší autority, Kršny. Kršna je uznáván za nejvyšší autoritu všemi třídami lidí. Uvedu nejdříve dva druhy transcendentalistů. První jsou impersonalisté, májávádíni. Obvykle se jim říká védántisté a jejich vůdcem je Šankaráčárja. Druzí jsou vaišnavové. K nim patří například Rámánudžáčárja, Madhváčárja a Višnusvámí. Jak Šankarova sampradája, tak vaišnavské sampradáji uznaly Kršnu za Nejvyšší Osobnost Božství. Šankaráčárja je považován za impersonalistu, za hlasatele neosobní filozofie o neosobním Brahmanu, ale ve skutečnosti je skrytým personalistou. Ve svém komentáři k Bhagavad-gítě píše: “Nárájana, Nejvyšší Osobnost Božství, existuje nad tímto vesmírným projevem.” “Nejvyšší Osobnost Božství, Nárájana, je Kršna. Přišel jako syn Vasudévy a Dévakí.” Zvlášť uvádí jméno Jeho otce a matky. Kršna je tedy uznáván všemi transcendentalisty za Nejvyšší Osobnost Božství. O tom není pochyb. Zdrojem poznání našeho hnutí pro vědomí Kršny je Kršna samotný—Jeho Bhagavad-gítá. Vydali jsme Bhagavad-gítu—takovou, jaká je, neboť přijímáme Kršnu a Jeho slova tak, jak jsou, aniž bychom se pokoušeli o jakoukoliv interpretaci. To je zásada védského poznání. Védské poznání je vědecké a čisté, proto je přijímáme. Akceptujeme vše, co Kršna říká. To je vědomí Kršny. Ušetří nám to spoustu času. Jestliže přijmeme správnou autoritu nebo správný zdroj poznání, ušetříme si mnoho času. V hmotném světě existují dvě cesty k poznání: induktivní a deduktivní. Deduktivní metodou se došlo k závěru, že člověk je smrtelný. Otec nám říká, že člověk je smrtelný, sestra nám říká, že člověk je smrtelný, každý říká, že člověk je smrtelný, ale výzkumy neprovádíme. To, že člověk je smrtelný, přijímáme jako fakt. Kdybychom chtěli výzkumy zjistit, zda je člověk smrtelný, museli bychom studovat každého jednotlivce a tu by nás mohlo napadnout, že snad někde existuje člověk, který neumírá, jenže my jsme se s ním nesetkali. Takto se naše výzkumy nikdy nedoberou konce. Tomuto postupu se v sanskrtu říká āroha, vzestupný postup. Chceme-li dosáhnout poznání vlastním úsilím, prostřednictvím našich nedokonalých smyslů, nikdy nedojdeme ke správným závěrům. To není možné.

Hay un cielo espiritual. Existe otra naturaleza que está más allá de lo manifestado y lo no manifestado. Pero, ¿cómo podremos saber que hay un cielo donde los planetas y los habitantes son eternos? Todo ese conocimiento ya existe, pero, ¿cómo podremos hacer un experimento de comprobación? Esto no es posible. Por lo tanto debemos recibir la ayuda de los Vedas. A esto se le llama conocimiento védico. En nuestro movimiento de conciencia de Kṛṣṇa aceptamos el conocimiento que proviene de la autoridad máxima, Kṛṣṇa. Hombres de toda clase aceptan a Kṛṣṇa como la autoridad máxima. Me refiero en primer lugar a las dos clases de trascendentalistas. Una clase es llamada impersonalista, māyāvādī. A ellos generalmente se les conoce como vedantistas, y son seguidores de Śakarācārya. Y hay otra clase de trascendentalistas llamados vaiṣṇavas, tales como Rāmānujācārya, Madhvācārya y Viṣnusvām. Tanto el Śakara-sampradaya como el vaiṣṇava-sampradāya han aceptado a Kṛṣṇa como la Suprema Personalidad de Dios. Se considera que Śaṅkarācārya era un impersonalista que predicó el impersonalismo, el Brahman impersonal, pero en realidad era un personalista oculto. En su comentario sobre El Bhagavad-gītā escribió: “Nārāyaṇa, la Suprema Personalidad de Dios, está más allá de esta manifestación cósmica”. Y de nuevo confirmó: “Esa Suprema Personalidad de Dios, Nārāyaṇa, es Kṛṣṇa. El ha venido como el hijo de Devakī y Vasudeva”. Él mencionó particularmente los nombres de Su padre y de Su madre. Así pues, todos los trascendentalistas aceptan a Kṛṣṇa como la Suprema Personalidad de Dios. No hay ninguna duda acerca de esto. En el sendero de conciencia de Kṛṣṇa nuestra fuente de conocimiento es El Bhagavad-gītā, el cual proviene directamente de Kṛṣṇa. Hemos publicado El Bhagavad-gītā tal como es, porque aceptamos lo que Kṛṣṇa está diciendo, sin hacer ninguna interpretación. Así es el conocimiento védico. Aceptamos el conocimiento védico debido a que es puro. Aceptamos todo lo que Kṛṣṇa diga. Así es la conciencia de Kṛṣṇa, y nos ahorra mucho tiempo. Al aceptar a la autoridad correcta o la fuente de conocimiento, uno ahorra mucho tiempo. Por ejemplo, en el mundo material hay dos sistemas para adquirir conocimiento: el inductivo y el deductivo. En el conocimiento deductivo se acepta que el hombre es mortal. Nuestro padre dice que el hombre es mortal, nuestra hermana dice que el hombre es mortal, todo el mundo dice que el hombre es mortal; pero uno no lo comprueba personalmente por la experiencia. Aceptamos como un hecho que el hombre es mortal. Si queremos averiguar si el hombre es realmente mortal, deberemos estudiar a todos los hombres, uno por uno, y quizás lleguemos a pensar que existe algún hombre que no está sujeto a la muerte, pero que todavía no lo hemos visto. Así que, de esa forma nuestra investigación nunca concluiría. En sánscrito a este proceso se le llama āroha, el proceso ascendente. Si alguien quiere adquirir conocimiento mediante algún esfuerzo personal, por el ejercicio de los sentidos imperfectos, nunca llegará a las conclusiones correctas. Esto es imposible.

V Brahma-sanhitě se říká: Představme si, že letíme letadlem rychlejším než myšlenka. Naše hmotná letadla dokážou letět rychlostí 2 000 km za hodinu, ale co to je v porovnání s rychlostí myšlenky? Když sedíme doma a myslíme na Indii vzdálenou 10 000 km, octneme se tam v myšlenkách okamžitě. Tak rychlá je myšlenka. Přesto se říká, že kdyby člověk letěl po milióny let letadlem rychlém jako myšlenka, zjistil by, že duchovní svět je neomezený. Není možno se k němu ani přiblížit. Proto nám Védy přikazují, abychom se obrátili na duchovního mistra, pravého gurua. V této souvislosti bylo také použito slova povinně. Jaké kvalifikace má mít duchovní mistr? Vyslechl a přijal védské poselství z pravého zdroje, jinak není pravý. Kromě toho musí být skutečně pohroužen v Brahmanu. To jsou dvě kvalifikace.

En El Brahma-saṁhitā se afirma: “Tan sólo viaja en el avión que vuela a la velocidad de la mente”. Nuestros aviones materiales pueden volar a tres mil doscientos kilómetros por hora, pero, ¿cuál es la velocidad de la mente? Si estamos en nuestra casa y repentinamente pensamos en la India que se encuentra a dieciséis mil Kilómetros de distancia, la India estará de inmediato en nuestra casa; nuestra mente ha viajado allá. La velocidad de la mente es demasiado rápida. Por lo tanto se afirma que: “Si uno viaja a esa velocidad durante millones de años, encontrará que el cielo espiritual es ilimitado”. Ni siquiera es posible acercarse a él. Por eso, el mandamiento védico dice que uno debe acercarse - se usa la palabra “obligatoriamente” - a un maestro espiritual fidedigno, a un guru. Y, ¿qué aptitud tiene el maestro espiritual? Él ha escuchado correctamente el mensaje védico de parte de la fuente correcta. De no ser así, él no es fidedigno. Él debe estar establecido firmemente en el Brahman. Éstas son sus dos cualidades.

Hnutí pro vědomí Kršny je autorizováno védskými zásadami. V Bhagavad-gítě sám Kršna říká: “Skutečným cílem studia Véd je poznání Kršny”. V Brahma-sanhitě také stojí: “Kršna, Góvinda má bezpočet tvarů, podob, avšak všechny jsou jedno. Nejsou nedokonalé jako naše. Jeho podoba je věčná. Má podoba má počátek, ale Jeho podoba je bez počátku, je ananta. Jeho podoby—má tolik rozmanitých podob—nemají konce. Má podoba je nyní zde, není v mém bytě, a vy teď také sedíte zde a nejste doma, ale Kršna může být všude současně. Může být v Gólóce Vrndávaně a současně může být všude a ve všem přítomný. Je původní a nejstarší, ale kdykoliv se podíváme na nějaký obraz Kršny, uvidíme tam mladého chlapce mezi patnácti a dvaceti lety. Nikdy nevypadá jako stařec. Možná jste viděli obrázky Kršny jako vozataje v Bhagavad-gítě. V té době už Mu bylo přes sto let. Měl už pravnuky, ale vypadal úplně jako chlapec. Bůh, Kršna, nikdy nestárne. To je jeden z projevů Jeho nejvyšší moci. Kdyby se někdo pokusil poznat Kršnu pouze studiem védské literatury, byl by zmaten. Mohlo by se mu to podařit, ale je to velice těžké. Kršnu je však možné velice snadno poznat prostřednictvím Jeho oddaných. Jeho oddaní vám Ho mohou předat—“Zde je, vezmi Ho.” To je v moci těch, kteří jsou Mu oddáni.

Los principios védicos autorizan por completo el movimiento de conciencia de Kṛṣṇa. Kṛṣṇa dice en El Bhagavad-gītā: “La verdadera finalidad de la investigación védica es encontrar a Kṛṣṇa”. En El Brahma-saṁhitā también se afirma: “Kṛṣṇa, Govinda, tiene innumerables formas, pero todas son una”. Estas formas no son falibles como las nuestras. La forma de Él es infalible. Mi forma tiene un principio, pero Su forma no lo tiene, es ananta. Y Su forma - tantas formas diversas - tampoco tiene fin. Mi forma se encuentra aquí y no en mi departamento. Ustedes están aquí y no en sus departamentos. Pero Kṛṣṇa puede estar en todas partes al mismo tiempo. Él puede sentarse en Goloka Vṛndāvana y al mismo tiempo estar en todas partes: Él es omnipenetrante. Él es lo original, el más viejo, pero siempre que miremos un cuadro de Kṛṣṇa veremos a un joven de quince o veinte años de edad. Nunca encontraremos a un anciano. Ustedes han visto en El Bhagavad-gītā cuadros de Kṛṣṇa como un auriga. En ese entonces Él tenía por lo menos cien años de edad y parecía un muchacho a pesar de tener bisnietos.

Kṛṣṇa, Dios, nunca envejece. Ése es Su poder supremo. Uno se frustrará si quiere encontrar a Kṛṣṇa mediante el estudio de la literatura védica. Puede lograrse, pero es muy difícil. En cambio Su devoto puede enseñarnos muy fácilmente acerca de Él. Su devoto nos lo puede entregar: “Aquí está Él, tómalo”. Los devotos de Kṛṣṇa tienen ese poder.

Původně existovala pouze jedna Véda a nebylo nutné ji číst. Lidé byli tak inteligentní a měli tak vynikající paměť, že jim stačilo vyslechnout si ji jednou z úst duchovního mistra, aby jí rozuměli. Hned pochopili celý její smysl. Před 5 000 lety však Vjásadéva zapsal Védu pro lidi tohoto věku, Kali-jugy. Věděl totiž, že lidé budou mít jen krátký život, špatnou paměť a nepříliš bystrý intelekt. “Proto budu učit zapsaným védským vědomostem.” Rozdělil Védu na čtyři: Rg, Sáma, Atharva a Jadžur. Pak je svěřil svým učedníkům. Dále přemýšlel o méně inteligentní lidské třídě: strī, śūdra a dvija-bandhu. Strī označuje třídu žen a šúdrové jsou pracovníci. Dvija-bandhu je skupina lidí, kteří se narodili ve vznešených rodinách, ale nemají příslušné kvalifikace. Člověk, který se narodil v bráhmanské rodině, ale nemá kvalifikace bráhmana, se nazývá dvija-bandhu. Pro tyto lidi sepsal Mahábháratu, nazývanou dějinami Indie a osmnáct Purán. To jsou všechno védská písma: Purány, Mahábhárata, čtyři Védy a Upanišady. Upanišady jsou součástí Véd. Potom shrnul pro učence a filozofy veškeré védské učení ve spisu zvaném Védánta-sútra. To je konečné slovo Véd.

Originalmente sólo había un Veda, y no había necesidad de leerlo. La gente era muy inteligente y tenía una memoria tan aguda, que podía entenderlo con sólo escucharlo una vez de labios del maestro espiritual. Ellos captaban inmediatamente todo el significado. Pero hace cinco mil años, Vyāsadeva puso los Vedas en forma escrita para la gente de esta era, de Kali-yuga. Él sabía que finalmente la gente tendría una vida corta, su memoria escasearía mucho y su inteligencia no sería muy aguda. “Por lo tanto, permítaseme enseñar por escrito este conocimiento védico”. Él dividió los Vedas en cuatro partes: el , el Sāma, el Atharva, y el Yajur. Luego puso estos Vedas a cargo de sus diferentes discípulos. Después pensó en la clase de hombres menos inteligentes: strī, śūdra y dvija-bandhu. El tomó en cuenta a la clase femenina y a la clase śūdra (la clase de los trabajadores) y a los dvija-bandhu. La palabra dvija-bandhu se refiere a los que nacen en una familia elevada pero que no están suficientemente capacitados. Al hombre que nace en la familia de un brāhmaṇa, pero que no tiene las cualidades de un brāhmaṇa, se le llama un dvija-bandhu. Para estas personas él recopiló El Mahābhārata, llamada la historia de la India, y los dieciocho Purāṇas. Las que se enuncian a continuación, son todas Escrituras védicas: los Purāṇas, El Mahābhārata, los cuatro Vedas, y los Upaniṣads. Los Upaniṣads son parte de los Vedas. Después Vyāsadeva resumió todo el conocimiento védico para los eruditos y los filósofos en lo que se llama El Vedānta-sūtra, que es la palabra final de los Vedas.

Védánta-sútru napsal osobně pod vedením Nárady, svého guru-mahárádži, duchovního mistra, ale přesto nebyl spokojen. O tom je dlouhý příběh, popsaný ve Šrímad-Bhágavatamu. Vjásadéva však nebyl nikterak spokojen ani po sestavení mnoha Purán, Upanišad, ani Védánta-sútry. Jeho duchovní mistr Nárada mu pak nařídil: “Vysvětli Védántu!” Védánta znamená “konečné poznání” a konečným poznáním je Kršna. On sám říká, že všechny védské spisy mají vést k poznání Kršny. Vedānta-kṛd veda-vid eva cāham. Kršna říká: “Složil jsem Védántu a jsem znalcem Véd.” Proto je Kršna konečným cílem. Je to vysvětleno ve všech vaišnavských komentářích k védántské filozofii. Jako gaudíja-vaišnavové máme svůj komentář k védántské filozofii, nazývaný Góvinda-bhášja, od Baladévy Vidjábhúšany. Také Rámánudžáčárja a Madhváčárja napsali své komentáře. Šankarův výklad není jediným komentářem. K Védántě existuje mnoho komentářů, ale protože vaišnavové nepředložili první komentář, lidé se mylně domnívají, že Šankaráčárjův komentář je jediný. Kromě toho samotný Vjásadéva napsal dokonalý komentář k Védántě, tzv. Šrímad-Bhágavatam. Šrímad- Bhágavatam začíná slovy Védánta-sútry: janmādy asya yataḥ. Janmādy asya yataḥ je plně vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Védánta-sútra pouze naznačuje, co je Brahman, Absolutní Pravda: “Absolutní Pravdou je ten, ze kterého vše emanuje.” To je pouze stručné shrnutí, ale ve Šrímad-Bhágavatamu je to vysvětleno podrobně. Jestliže vše emanuje z Absolutní Pravdy, jaké je povahy Absolutní Pravda? To je vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Absolutní Pravda musí mít vědomí. Je samovyzařující (sva-rāṭ). Své vědomí a vědomosti rozvíjíme tím, že přijímáme poznání od jiných, avšak o Něm je řečeno, že je samovyzařující. Shrnutí celého védského poznání najdeme ve Védánta-sútře, kterou samotný autor vysvětlil ve Šrímad-Bhágavatamu. Nakonec bychom chtěli vybídnout všechny, kdo mají skutečný zájem o védské poznání, aby se pokusili porozumět výkladu veškerého védského poznání ze Šrímad-Bhágavatamu a Bhagavad-gíty.

Vyāsadeva escribió personalmente El Vedānta-sūtra bajo la dirección de Nārada, su guru-mahārāja o maestro espiritual, pero aun así no quedó satisfecho. Ésta es una historia muy larga que se describe en El Śrīmad-Bhāgavatam. Vedavyāsa no se sentía muy satisfecho aun después de recopilar muchos Purāṇas, Upaniṣads e incluso El Vedānta-sūtra. Su maestro espiritual Nārada entonces le instruyó: “Explica El Vedānta”. El término vedānta significa el conocimiento último, y Kṛṣṇa es el conocimiento último.

Kṛṣṇa dice que a través de todos los Vedas, es a Él a quien se le debe comprender, a Kṛṣṇa. Vedānta-kṛd veda-vid eva cāham. Kṛṣṇa dice: “Yo soy el recopilador de El Vedānta y conozco los Vedas tal como son”. Por consiguiente, Kṛṣṇa es el objetivo final. Esto se explica en todos los comentarios vaiṣṇavas sobre la filosofía vedānta. Nosotros, los gauḍīya vaiṣṇavas, tenemos nuestro comentario sobre la filosofia vedānta titulado el Govinda-bhāṣya, hecho por Baladeva Vidyābhūṣaṅa. Similarmente, Rāmānujācārya y Madhvācārya han hecho sus respectivos comentarios. La versión de Śakarācārya no es el único comentario. Existen muchos comentarios sobre El Vedānta, pero la gente tiene el concepto erróneo de que el comentario de Śakarācārya es el único, debido a que los vaiṣṇavas no presentaron el primer comentario. Además de eso, el mismo Vyāsadeva escribió el comentario perfecto sobre El Vedānta en la forma de El Śrīmad-Bhāgavatam, el cual también comienza con las primeras palabras de El Vedānta-sūtra: janmādy asya yataḥ. Y ese janmādy asya yataḥ es explicado completamente en El Śrīmad-Bhāgavatam. El Vedānta-sūtra únicamente insinúa lo que es el Brahman, la Verdad Absoluta: “La Verdad Absoluta es de quien todo emana”. Éste es tan sólo un resumen, pero El Śrīmad-Bhāgavatam la explica con detalle. Si todo emana de la Verdad Absoluta, entonces, ¿cuál es la naturaleza de la Verdad Absoluta? Esto se explica en El Śrīmad-Bhāgavatam. La Verdad Absoluta debe ser conciencia. Él es autorrefulgente (sva-rāṭ). Nosotros desarrollamos nuestra conciencia y nuestro conocimiento recibiendo conocimiento de parte de otros, pero se dice que Él es autorrefulgente. El Vedānta-sūtra es el resumen total del conocimiento védico, y el autor mismo explica El Vedānta-sūtra en El Śrīmad-Bhāgavatam. Finalmente, le pedimos a aquellos que realmente buscan el conocimiento védico, que traten de comprender la explicación que El Śrīmad-Bhāgavatam y El Bhagavad-gītā dan sobre todo el conocimiento védico.