Skip to main content

Mantra sedmnáctá

Mantra Dezessete

Verš

Texto

vāyur anilam amṛtam
athedaṁ bhasmāntaṁ śarīram
oṁ krato smara kṛtaṁ smara
krato smara kṛtaṁ smara
vāyur anilam amṛtam
athedaṁ bhasmāntaṁ śarīram
oṁ krato smara kṛtaṁ smara
krato smara kṛtaṁ smara

Synonyma

Sinônimos

vāyuḥ — vzduch života; anilam — rezervoár všeho vzduchu; amṛtam — nezničitelný; atha — nyní; idam — to; bhasmāntam — po zpopelnění; śarīram — tělo; oṁ — ó Pane; krataḥ — uživateli všech obětí; smara — prosím, rozpomeň se; kṛtam — vše, co jsem pro Tebe učinil; smara — prosím, rozpomeň se; krataḥ — nejvyšší uživatel, (pro kterého je vše určeno); smara — prosím, rozpomeň se; kṛtam — vše, co jsem pro Tebe učinil; smara — prosím, rozpomeň se.

vāyuḥ — ar vital; anilam — reservatório total de ar; amṛtam — indestrutível; atha — agora; idam — este; bhasmāntam — depois de ser reduzido a cinzas; śarīram — corpo; oṁ — ó Senhor; krato — ó desfrutador de todos os sacrifícios; smara — por favor, relembra; kṛtam — tudo o que foi feito por mim; smara — por favor, relembra; krato — ó beneficiário supremo; smara — por favor, relembra; kṛtam — tudo o que fiz para Ti; smara — por favor, relembra.

Překlad

Tradução

Nechť je toto pomíjivé tělo na prach spáleno a nechť vzduch života splyne s úplností vzduchu. Ó můj Pane, rozpomeň se nyní na všechny mé oběti, a protože jsi konečný uživatel, rozpomeň se prosím na vše, co jsem pro Tebe učinil.

Que este corpo temporário seja reduzido a cinzas, e que o ar vital fique imerso na totalidade do ar. Ó meu Senhor, por favor, lembra-Te agora de todos os meus sacrifícios, e, como és o beneficiário último, por favor, lembra-Te de tudo o que fiz para Ti.

Význam

Comentário

Pomíjivé hmotné tělo je bezesporu cizí oděv. V Bhagavad- gítě (2.20) je jasně řečeno, že živá bytost po zániku hmotného těla nezaniká, ani neztrácí svou totožnost. Totožnost živé bytosti není nikdy neosobní nebo beztvará. Naopak, beztvarý je hmotný pokryv, jenž nabývá tvaru podle tvaru nezničitelné osoby. Žádná živá bytost není ve svém původním stavu beztvará, jak se mylně domnívají lidé omezených znalostí. Tato mantra potvrzuje skutečnost, že živá bytost existuje i po zániku hmotného těla.

O corpo material temporário com certeza é vestimenta estranha. A Bhagavad-gītā (2.20) diz claramente que, após a destruição do corpo material, o ser vivo não é aniquilado nem perde sua identidade. A identidade do ser vivo nunca é impessoal ou amorfa; pelo contrário, é a roupa material que não tem forma e assume um formato de acordo com a forma da pessoa indestrutível. Ao contrário do que pensam as pessoas com um pobre fundo de conhecimento, originalmente nenhuma entidade viva é destituída de forma. Este mantra comprova o fato de que a entidade viva continua a existir depois da aniquilação do corpo material.

V hmotném světě je vidět přímo zázračná dovednost hmotné přírody při vytváření různých druhů těl pro živé bytosti, vždy v souladu s jejich sklonem ke smyslovému požitku. Živá bytost, která si chce pochutnávat na výkalech, dostane hmotné tělo vhodné k pojídání výkalů—tělo vepře. Podobně ten, kdo chce jíst maso, dostane tygří tělo, se kterým může žít pochutnávaje si na krvi a masu jiných zvířat. Lidská bytost není určena k pojídání masa, protože má odlišný tvar zubů, ani výkalů, na něž nemá chuť ani člověk, stojící na nejnižším stupni. Zuby člověka jsou utvořeny tak, aby mohl žvýkat a kousat ovoce a zeleninu; kromě toho má také dva špičáky, aby mohl jíst maso.

No mundo material, a natureza material apresenta uma criatividade maravilhosa, dando aos seres vivos corpos de diferentes qualidades segundo suas propensões para o gozo dos sentidos. Quem quiser provar excremento receberá um corpo material bastante adequado para comer excremento — o de um porco. De modo semelhante, quem quiser comer a carne e o sangue de outros animais pode receber o corpo de tigre, que dispõe de dentes e garras adequados. No entanto, o ser humano não se destina a comer carne, tampouco tem ele algum desejo de provar excremento, mesmo quando se encontra no estado mais aborígene. Os dentes humanos são feitos de tal maneira que possam mastigar e cortar frutas e legumes, embora existam dois dentes caninos para que os seres humanos primitivos que queiram comer carne possam se curvar a esse seu desejo.

Hmotná těla všech zvířat a lidí jsou živým bytostem cizí a mění se podle druhu smyslového požitku, po němž živá bytost touží. Ve vývojovém cyklu mění živá bytost jedno tělo za druhým. Od vodních živočichů—když byl svět zaplaven vodou— k rostlinnému životu, pak přešla k životu červů, od života červů k životu ptáků, od života ptáků k životu savců a od savce do lidské podoby. Nejvyvinutější podobou je podoba lidská, když má plně vyvinuté schopnosti pro duchovní poznání. Tato védská mantra popisuje nejrozvinutější duchovní poznání: člověk se má vzdát hmotného těla, které se obrátí v prach, a nechat vzduch života vplynout do věčného rezervoáru vzduchu. Činnosti živé bytosti jsou vyvolávány v těle pohyby různých druhů vzduchu, známých pod souhrnným názvem prāṇa-vāyu. Jógíni obyčejně usilují o ovládnutí těchto vzduchů. Duše má stoupat z jednoho vzdušného okruhu do druhého, až vstoupí do nejvyššího okruhu (brahma-randhra). Z tohoto bodu se může dokonalý jógín přenést na libovolnou planetu. Postupuje se při tom tak, že člověk se nejdříve vzdá jednoho hmotného těla a pak vstoupí do druhého, ale nejvyšší dokonalosti těchto proměn je možné dosáhnout jen tehdy, je-li živá bytost schopna vzdát se hmotného těla úplně, jak to doporučuje tato mantra. Pak může vstoupit do duchovní sféry, kde může vyvinout zcela odlišný druh těla— tělo duchovní, které není vystaveno smrti ani proměnám.

Em todo caso, os corpos materiais de todos os animais e seres humanos são estranhos ao ser vivo. Eles mudam de acordo com o que o ser vivo deseja para satisfazer seus sentidos. No ciclo da evolução, a entidade viva muda de corpos sucessivamente. Quando o mundo estava cheio de água, a entidade viva assumiu uma forma aquática. Então, ela passou para a vida vegetal, da vida vegetal para a vida de verme, da vida de verme para a de pássaro, da de pássaro para animal terrestre, e da vida animal terrestre para a forma humana. Quando é dotada de um sentido pleno de conhecimento espiritual, esta forma humana é a forma mais desenvolvida. Este mantra descreve o desenvolvimento mais elevado da sensibilidade espiritual: devemos abandonar o corpo material, que será reduzido a cinzas, e deixarmos o ar vital imergir no eterno reservatório de ar. Dentro do corpo, as atividades dos seres vivos são executadas através do movimento de diferentes espécies de ar, que, em resumo, são conhecidas como prāṇa-vāyu. De um modo geral, os yogīs estudam como controlar os ares do corpo. A alma deve elevar-se de um círculo de ar a outro até que alcance o círculo mais elevado, o brahma-randhra, ponto em que o yogī pode transferir-se a qualquer planeta que deseje. O processo consiste em abandonar um corpo material para depois entrar em outro. Porém, a perfeição mais elevada dessas mudanças só acontece quando a entidade viva consegue abandonar o corpo material completamente (como sugere este mantra) e entra na atmosfera espiritual, onde pode desenvolver uma espécie de corpo inteiramente diferente — um corpo espiritual, que jamais precisa submeter-se a mudanças ou morte.

V hmotném světě nás hmotná příroda nutí měnit těla podle toho, jakých smyslových požitků si žádáme. Tyto tužby se projeví v různých životních druzích od mikrobů až po nejdokonalejší hmotná těla—těla Brahmy a polobohů. Těla všech těchto živých bytostí jsou vytvořena z hmoty zformované do různých podob a inteligentní člověk nevidí jednotu v rozmanitosti těl, nýbrž v duchovní totožnosti. Duchovní jiskra, jež je nedílnou částí Nejvyššího Pána, je stejná v těle vepře i v těle poloboha. Živá bytost mění těla podle toho, zda je její činnost zbožná či neřestná. Lidské tělo je vysoce vyvinuté a obdařené plným vědomím. Podle védských spisů se nejdokonalejší člověk oddává Pánu po mnohaživotním rozvíjení poznání. Poznání dospěje k dokonalosti teprve tehdy, oddá-li se hledající Nejvyššímu Pánu, Vásudévovi. Dokonce i když člověk již poznal svou duchovní totožnost, ale nedošel k poznání, že živé bytosti jsou věčnými částicemi Celku, a že se nikdy nemohou stát Celkem musí znovu poklesnout do hmotné existence, i když již splynul s brahmadžjóti.

Aqui no mundo material, a natureza material força a entidade viva a mudar de corpo devido aos seus diferentes desejos de gozo dos sentidos. Esses desejos estão representados nas diversas espécies de vida, desde os germes até os mais aperfeiçoados corpos materiais em que vivem Brahmā e os semideuses. Todos esses seres vivos têm corpos compostos de matéria em diferentes formatos. O homem inteligente vê igualdade, não na variedade de corpos, mas na entidade espiritual. A centelha espiritual, que é parte integrante do Senhor Supremo, é a mesma, esteja ela num corpo de porco ou de semideus. De acordo com suas atividades boas ou viciosas, a entidade viva assume corpos diferentes. O corpo humano é altamente desenvolvido e tem consciência plena. De acordo com a Bhagavad-gītā (7.19), depois de muitas e muitas vidas cultivando conhecimento, o homem mais perfeito rende-se ao Senhor. O cultivo de conhecimento só atinge a perfeição quando o conhecedor rende-se ao Senhor Supremo, Vāsudeva. Caso contrário, se mesmo depois de conhecer sua identidade espiritual a pessoa ainda não sabe que as entidades vivas são partes integrantes do todo, jamais podendo tornar-se o todo, ela terá de recair na atmosfera material. De fato, cairá mesmo que tenha imergido no brahmajyoti.

Brahmadžjóti, emanující z transcendentálního těla Pána, je plná duchovních jisker, jež jsou individuálními bytostmi, plně si vědomými své existence. Někdy v těchto živých bytostech vzplane touha užívat si smyslů, a jsou proto poslány do hmotného světa, aby se tam staly falešnými pány pod nadvládou smyslů. Tato touha po vládě je hmotnou chorobou živé bytosti a pod vlivem smyslového požitku prochází různými těly projevenými v hmotném světě. Splynutí s brahmadžjóti není znakem zralého poznání. Nejvyššího stupně dokonalosti lze dosáhnout pouze naprostým odevzdáním se Pánovi a rozvíjením duchovní služby.

Como aprendemos nos mantras anteriores, o brahmajyoti que emana do corpo transcendental do Senhor está cheio de centelhas espirituais, que são entidades individuais com pleno sentido de existência. Às vezes, essas entidades vivas desejam obter gozo dos sentidos, razão pela qual são colocadas no mundo material, onde se tornam falsos senhores que seguem os ditames dos sentidos. O desejo de dominar é a doença material do ser vivo, pois, sob o encanto do gozo dos sentidos, ele transmigra pelos diversos corpos manifestados no mundo material. Imergir no brahmajyoti não representa conhecimento maduro. Só com a completa rendição ao Senhor e com o desenvolvimento de uma atitude de serviço espiritual é que alguém alcança a fase de perfeição mais elevada.

V této mantře prosí živá bytost, aby po opuštění svého hmotného těla a hmotného vzduchu mohla vstoupit do duchovního království Boha. Oddaný prosí Pána, aby se Pán rozpomněl na jeho činy a oběti, jež Mu přinášel, než se jeho hmotné tělo obrátí v prach. Tato modlitba je vyřčena v hodině smrti, v níž si umírající plně uvědomuje své minulé skutky a svůj konečný cíl. Ten, kdo je úplně pod vládou hmotné přírody, se rozpomíná na ohavné činy, jichž se dopustil během existence svého hmotného těla, a následkem toho dostává po smrti další hmotné tělo. Bhagavad-gītā (8.6) to potvrzuje:

Neste mantra, a entidade viva ora pedindo para ingressar no reino espiritual de Deus logo que abandone o corpo e o ar materiais. O devoto ora pedindo que o Senhor Se lembre das atividades e dos sacrifícios que executou antes de seu corpo material ser reduzido a cinzas. Ele faz essa oração no momento da morte, com pleno conhecimento de suas atividades passadas e da meta última. Aquele que está sob completo controle da natureza material lembra-se das atividades hediondas executadas durante a existência de seu corpo material, e, após a morte, obtém outro corpo material. A Bhagavad-gītā (8.6) confirma essa verdade:

yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ
tyajaty ante kalevaram
taṁ tam evaiti kaunteya
sadā tad-bhāva-bhāvitaḥ
yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ
tyajaty ante kalevaram
taṁ tam evaiti kaunteya
sadā tad-bhāva-bhāvitaḥ

“Whatever state of being one remembers when he quits his body, O son of Kuntī, that state he will attain without fail.” Thus the mind carries the living entity’s propensities into the next life.

“Qualquer que seja o estado de existência de que alguém se lembre ao deixar o corpo, ó filho de Kuntī, esse mesmo estágio ele alcançará impreterivelmente”. Assim, a mente transporta todas as inclinações e gostos do ser vivo para sua próxima vida.

Na rozdíl od jednoduchých živočichů s nevyvinutou myslí si může lidská bytost pamatovat minulé činy, jako si pamatuje sny, a proto zůstává její mysl zatížena hmotnými touhami a nemůže vstoupit do duchovního království s duchovním tělem. Oddaní však rozvíjejí lásku k Bohu vykonáváním oddané služby Pánu. I když se oddaný v hodině smrti nerozpomene na svou božskou službu, Pán na něho nezapomene. Tato modlitba má Pánovi připomenout oběti oddaného, ale Pán si oddanou službu čistého oddaného pamatuje i bez připomínky.

Ao contrário dos animais simples, que não têm mente desenvolvida, o ser humano pode, no leito de morte, lembrar-se das atividades de sua vida como se fosse um sonho durante a noite. Portanto, sua mente permanece sobrecarregada de desejos materiais, não lhe sendo possível conseguir um corpo espiritual com o qual possa entrar no reino espiritual. Entretanto, os devotos, praticantes do serviço devocional ao Senhor, desenvolvem um sentido de amor a Deus. Mesmo que na hora da morte o devoto não se lembre do serviço que prestou ao Senhor, o Senhor não Se esquece desse devoto. Esta oração serve para lembrar o Senhor dos sacrifícios que o devoto realizou. Porém, mesmo sem esse pedido, o Senhor não se esquece do serviço prestado por Seu devoto puro.

The Lord clearly describes His intimate relationship with His devotees in the Bhagavad-gītā (9.30–34): „Je-li ten, kdo se dopustí i toho nejohavnějšího činu, zaměstnaný oddanou službou, má být považován za světce, protože jeho rozhodnost je správná. Brzy se napraví a dosáhne trvalého klidu. Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nebude nikdy zničen. Ó synu Pṛthy! Ti, kdo se ke Mně uchýlí, byť jsou i nižšího původu, ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci), mohou dosáhnout nejvyššího cíle. O co víc to musí platit o řádných lidech, brāhmaṇech, oddaných a svatých králích. Když jsi tedy přišel do tohoto dočasného světa plného utrpení, s láskou Mi služ."

Na Bhagavad-gītā (9.30-34), o Senhor descreve claramente Sua relação íntima com Seus devotos: “Mesmo que alguém cometa ações das mais abomináveis, se estiver ocupado em serviço devocional deve ser considerado santo porque está devidamente situado em sua determinação. Ele logo se torna virtuoso e alcança a paz duradoura. Ó filho de Kuntī, declara ousadamente que Meu devoto jamais perece. Ó filho de Pṛthā, mesmo que sejam de nascimento inferior, mulheres, vaiśyas (comerciantes) ou śūdras (trabalhadores braçais), todos os que se refugiam em Mim podem alcançar o destino supremo. Isso tem ainda maior validade para os brāhmaṇas virtuosos, os devotos e os reis santos. Portanto, como você veio a este miserável mundo temporário, ocupa-te em Me prestar serviço amoroso. Ocupa tua mente em pensar sempre em Mim, torna-te Meu devoto, oferece-Me reverências e Me adora. Estando absorto por completo em Mim, com certeza virás a Mim”.

Šríla Bhaktivinóda Thákura vysvětluje verše Gíty takto: “Oddaný, jenž je na správné cestě světců, má být akceptován, i když se třeba zdá, že je pochybného charakteru. Musíme se pokusit objasnit správně význam slov “pochybný charakter”. Podmíněná duše musí jednat se zřetelem na dva zájmy—údržbu těla a seberealizaci. Společenské postavení, duševní vývoj, čistota, pokání, obživa a boj o existenci jsou určeny k údržbě těla. Jednání v zájmu seberealizace je činnost, kterou oddaný vykonává pro Pána. Oba tyto rozdílné druhy jednání probíhají souběžně, neboť podmíněná duše nemůže zanechat činností pro údržbu svého těla. Podíl činností pro údržbu těla se však snižuje úměrně ke zvyšování podílu činností zaměřených na oddanou službu. Dokud podíl oddané služby nedosáhne správné míry, trvá nebezpečí příležitostného projevu světskosti. Zde je nutno poznamenat, že tento projev nemůže trvat dlouho, neboť Boží milostí jsou tyto nedostatky velmi rychle odstraněny. Proto je cesta oddané služby jedinou správnou cestou. Je-li člověk na správné cestě, není ani příležitostný projev světskosti na překážku pokrokům při seberealizaci.”

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura dá a esses versos a seguinte explicação: “Todos devem aceitar que o devoto de Kṛṣṇa está no caminho correto, trilhado pelos santos, muito embora esse devoto pareça ser su-durācāra, ‘uma pessoa licensiosa’. É preciso tentar compreender o verdadeiro significado da palavra su-durācāra. A alma condicionada tem que executar duas funções, ou seja, manter o corpo e também trilhar a autorrealização. Posição social, desenvolvimento mental, limpeza, austeridade, nutrição e luta pela existência são todos para a manutenção do corpo. Quanto à autorrealização, seu dever deve ser ocupar-se como devoto do Senhor. Essas duas funções diferentes são paralelas porque a alma condicionada não pode deixar de manter seu corpo. Entretanto, à medida que as atividades em serviço devocional aumentam, as atividades que servem para a manutenção do corpo vão diminuindo. Enquanto o serviço devocional não atingir a proporção correta, existirá a oportunidade de uma exibição ocasional de atividades mundanas. Mas é preciso notar que essas atividades mundanas não podem continuar por muito tempo porque, pela graça do Senhor, essas imperfeições acabarão muito em breve. Portanto, o serviço devocional é o único caminho correto. Se alguém está no caminho correto, nem mesmo um episódio ocasional de atividades mundanas impedirá o seu avanço em autorrealização”.

Impersonalistům jsou klady oddané služby odepřeny, neboť je přitahuje brahmadžjóti, záře Pána. Předcházející mantry ale říkají, že za brahmadžjóti nemohou proniknout a v Nejvyššího Pána nevěří. Zabývají se převážně sémantikou, slovním kejklířstvím na mentální úrovni. Proto jsou jejich snahy bezvýsledné, jak také potvrzuje dvanáctá kapitola Bhagavad-gíty (12.5).

Os impersonalistas não obtêm as condições favoráveis à prática do serviço devocional porque estão apegados ao aspecto brahmajyoti do Senhor. Como sugerem os mantras anteriores, eles não podem penetrar no brahmajyoti porque não acreditam na Personalidade de Deus. Estão mais interessados em jogos de palavras e especulação mental. Por conseguinte, os impersonalistas entregam-se a um trabalho infrutífero, como confirma a Bhagavad-gītā (12.5).

Všechny možnosti, o nichž se tato mantra zmiňuje, lze snadno získat neustálým stykem s osobním rysem Absolutní Pravdy. Oddaná služba oddaných Pánu se v podstatě skládá z devíti transcendentálních činností: 1. naslouchání vyprávěním o Pánu, 2. velebení Pána, 3. vzpomínání na Pána, 4. sloužení lotosovým nohám Pána, 5. uctíváním Pána, 6. modlením se k Pánu, 7. sloužením Pánu, 8. přátelského styku s Pánem a 9. odevzdáním všeho Pánu. Těchto devět zásad oddané služby—dohromady nebo jednotlivě—napomáhá oddanému být v neustálém spojení s Bohem, a proto pro něho není těžké myslet na konci svého života na Pána. Následujících devět oddaných dosáhlo dokonalosti následováním vždy jediné z těchto zásad: 1. Mahárádža Paríkšit, hrdina Šrímad-Bhágavatamu, dosáhl vytouženého cíle nasloucháním. 2. Šukadéva Gósvámí, mluvčí Šrímad-Bhágavatamu, dosáhl dokonalosti velebením Pána. 3. Akrúra dosáhl vytouženého cíle modlením. 4. Prahláda Mahárádža dosáhl dokonalosti vzpomínáním na Pána. 5. Prthu Mahárádža dosáhl dokonalosti uctíváním. 6. Lakšmí, bohyně štěstí, dosáhla dokonalosti službou lotosovým nohám Pána. 7. Hanumán dosáhl žádaného výsledku prokazováním osobní služby Pánu. 8. Ardžuna dosáhl žádaného výsledku přátelstvím s Pánem. 9. Mahárádža Bali dosáhl vytouženého výsledku tím, že Mu odevzdal všechno, co měl.

Todas as condições favoráveis mencionadas neste mantra podem ser facilmente obtidas através do contato constante com o aspecto pessoal da Verdade Absoluta. O serviço devocional ao Senhor consiste essencialmente em nove atividades transcendentais: (1) ouvir sobre o Senhor, (2) glorificar o Senhor, (3) lembrar-se do Senhor, (4) servir os pés de lótus do Senhor, (5) adorar o Senhor, (6) oferecer orações ao Senhor, (7) servir o Senhor, (8) partilhar amizade com o Senhor, e (9) entregar tudo ao Senhor. Esses nove princípios do serviço devocional — executados individual ou coletivamente — ajudam o devoto a permanecer em constante contato com Deus. Dessa maneira, será mais fácil que, no final da vida, o devoto lembre-se do Senhor. Adotando apenas um desses nove princípios, os seguintes devotos do Senhor conseguiram alcançar a perfeição mais elevada: (1) Ouvindo sobre o Senhor, Mahārāja Parīkṣit, o herói do Śrīmad-Bhāgavatam, alcançou o resultado desejado. (2) Pelo simples fato de glorificar o Senhor, Śukadeva Gosvāmī, o orador do Śrīmad-Bhāgavatam, alcançou sua perfeição. (3) Orando ao Senhor, Akrūra alcançou o resultado desejado. (4) Lembrando-se do Senhor, Prahlāda Mahārāja alcançou o resultado desejado. (5) Adorando o Senhor, Pṛthu Mahārāja alcançou a perfeição. (6) Servindo os pés de lótus do Senhor, Lakṣmī, a deusa da fortuna, alcançou a perfeição. (7) Prestando serviço pessoal ao Senhor, Hanumān alcançou o resultado desejado. (8) Por intermédio de sua amizade com o Senhor, Arjuna alcançou o resultado desejado. (9) Entregando ao Senhor tudo o que ele tinha, Mahārāja Bali alcançou o resultado desejado.

Výklad této mantry a prakticky vzato všech manter védských hymnů je shrnut ve Védánta-sútrách a vše je znovu přesně vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Šrímad-Bhágavatam je zralým plodem stromu védské moudrosti. Ve Šrímad-Bhágavatamu je tato mantra vysvětlena formou otázek a odpovědí mezi Mahárádžou Paríkšitem a Šukadévou Gósvámím na začátku jejich setkání. Základní zásadou zbožného života je naslouchání a rozmlouvání o vědě o Bohu, a tak Šukadéva Gósvámí přednesl Mahárádžovi Paríkšitovi celý Šrímad-Bhágavatam. Mahárádža Paríkšit kladl otázky Šukadévovi, protože Šukadéva byl větším duchovním mistrem, než kterýkoliv tehdejší jógín nebo transcendentalista.

Na verdade, a explicação deste mantra e de praticamente todos os mantras dos hinos védicos é resumida no Vedānta-sūtra e esmiuçada no Śrīmad-Bhāgavatam, que é o fruto maduro da árvore da sabedoria védica. No Śrīmad-Bhāgavatam, este mantra específico é explicado nas perguntas de Mahārāja Parīkṣit e nas respostas de Śukadeva Gosvāmī logo quando eles se encontram. O princípio básico da vida devocional é ouvir e cantar sobre a ciência de Deus. O Bhāgavatam foi ouvido por Mahārāja Parikṣit e recitado por Śukadeva Gosvāmī. Mahārāja Parīkṣit fez perguntas a Śukadeva porque este era um mestre espiritual maior do que qualquer grande yogī ou transcendentalista contemporâneo seu.

Otázka Mahárádži Paríkšita zněla: “Co je povinností každého člověka, zvláště v okamžiku smrti?” Šukadéva Gósvámí odpověděl:

A principal pergunta de Mahārāja Parīkṣit foi: “Qual o dever de todo homem, especialmente na hora da morte?” Śukadeva Gosvāmī respondeu:

tasmād bhārata sarvātmā
bhagavān īśvaro hariḥ
śrotavyaḥ kīrtitavyaś ca
smartavyaś cecchatābhayam
tasmād bhārata sarvātmā
bhagavān īśvaro hariḥ
śrotavyaḥ kīrtitavyaś ca
smartavyaś cecchatābhayam

“Každý, kdo touží po osvobození od všech úzkostí, má neustále naslouchat o Nejvyšším Pánu, opěvovat Ho a myslet na Něho, neboť Nejvyšší Osobnost Božství je nejvyšším vládcem, ničitelem všech nesnází a Nadduší všech živých bytostí.” (Šrímad-Bhágavatam 2.1.5)

“Qualquer um que deseja libertar-se de todas as ansiedades deve sempre ouvir sobre a Personalidade de Deus, glorificá-lO e lembrar-se dEle, que é o supremo diretor de tudo, o eliminador de todas as dificuldades e a Superalma de todas as entidades vivas”. (Śrīmad-Bhāgavatam 2.1.5)

Tak zvaná lidská společnost se běžně zaměstnává tím, že v noci spí nebo se věnuje sexu a ve dne se snaží vydělávat co možná nejvíce peněz nebo nakupuje pro údržbu rodiny. Lidé si najdou jen velmi málo času na to, aby hovořili o Šrí Kršnovi, Osobnosti Božství, nebo aby se na Něho vyptávali. Zapírají existenci Boha mnoha způsoby, především prohlášením, že je neosobní, to jest bez smyslového vnímání. Avšak ve védských spisech, ať už v Upanišadách, Védánta-sútrách, Bhagavad-gítě nebo ve Šrímad-Bhágavatamu je vysvětleno, že Pán je vědomá bytost, nejvyšší mezi živými bytostmi. Jeho slavné činy jsou s Ním totožné. Člověk tedy nemá naslouchat a mluvit o činech světských politiků a jiných takzvaných společensky významných mužů, neboť to jsou vše pouze nesmysly, a místo toho by si měl uspořádat svůj život tak, aby neztratil ani sekundu a mohl se plně věnovat duchovním činnostem. Šrí Íšópanišad nám ukazuje cestu, která k těmto činnostem vede.

De um modo geral, a suposta sociedade humana passa a noite dormindo e fazendo sexo e, durante o dia, ocupa-se em ganhar todo dinheiro possível ou então em ir às compras para o sustento da família. As pessoas têm pouquíssimo tempo para conversar sobre a Personalidade de Deus ou para perguntar sobre Ele. Elas rejeitam a existência de Deus de muitas maneiras, principalmente declarando que Ele é impessoal, isto é, sem percepção sensorial. Entretanto, a literatura védica — os Upaniṣads, Vedānta-sūtra, Bhagavad-gītā ou o Śrīmad-Bhāgavatam — declara que o Senhor é um ser sensível e superior a todas as outras entidades vivas. Suas atividades gloriosas são idênticas a Ele mesmo. Ninguém deve, portanto, ficar ouvindo e falando sobre as atividades indecorosas dos políticos mundanos e dos supostos grandes homens da sociedade, mas deve organizar sua vida de tal maneira que possa ocupar-se em atividades virtuosas, não desperdiçando um segundo sequer de sua vida. O Śrī Īśopaniṣad nos encaminha para essas atividades virtuosas.

Na co může člověk myslet v okamžiku smrti, ve chvíli, kdy se jeho tělo rozpadává, pokud si nenavykl vykonávat oddanou činnost? A jak bude prosit všemohoucího Pána, aby se rozpomněl na jeho oběti? Oběť znamená potlačit zájem smyslů. Člověk si musí osvojit toto umění, aby během svého života mohl zapojit smysly do služeb Pánu, což mu bude v okamžiku smrti k užitku.

A não ser que estejamos treinados nas práticas devocionais, de que iremos nos lembrar na hora da morte, quando o corpo estiver desmantelado? Como poderemos orar pedindo que o Senhor todo-poderoso lembre-Se de nossos sacrifícios? Sacrifício significa abolir o interesse dos sentidos. Para aprender essa arte, é preciso que, durante a vida, empreguemos os sentidos no serviço ao Senhor. E, na hora da morte, poderemos utilizar os resultados advindos dessa prática.