Mantra jedenáctá
Enajsta mantra
Verš
Besedilo
tad vedobhayaḿ saha
avidyayā mṛtyuṁ tīrtvā
vidyayāmṛtam aśnute
tad vedobhayaḿ saha
avidyayā mṛtyuṁ tīrtvā
vidyayāmṛtam aśnute
Synonyma
Synonyms
vidyām — pravo znanje; ca — in; avidyām — nevednost; ca — in; yaḥ — kdor; tat — to; veda — pozna; ubhayam — oboje; saha — hkrati; avidyayā — z negovanjem nevednosti; mṛtyum — ponavljajočo se smrt; tīrtvā — preseže; vidyayā — z negovanjem znanja; amṛtam — neumrljivost; aśnute — uživa.
Překlad
Translation
Pouze ten, kdo se dokáže současně seznamovat jak s procesem nevědomosti, tak s procesem transcendentálního poznání, může překonat účinek opakujících se rození a umírání a plně užívat požehnání nesmrtelnosti.
Le kdor vzporedno spoznava poti nevednosti in duhovnega znanja, se lahko dvigne nad vpliv ponavljajočih se rojstev in smrti ter uživa poln blagoslov neumrljivosti.
Význam
Purport
Již od stvoření hmotného světa se každý pokouší dosáhnout věčného života. Zákon přírody je však tak neúprosný, že nikdo nemůže uniknout z dosahu smrti. Pravdou je, že nikdo nechce zemřít. Stejně tak nikdo nechce zestárnout nebo onemocnět. Zákon přírody však nikomu nedovolí vyhnout se smrti, stáří nebo nemoci. Ani rozvoj materiálních vědomostí nevyřešil tyto problémy. Materiální věda dokáže vynalézt atomovou pumu pro urychlení smrti, ale nedokáže objevit nic, co by člověka před nemocí, stářím a smrtí chránilo.
Od začetka stvarjenja materialnega sveta si vsi prizadevamo doseči večno življenje, zakoni narave pa so tako neusmiljeni, da se nihče ne more izmakniti objemu smrti. Nihče noče umreti, ostareti ali zboleti, toda naravni zakon nikomur ne dovoli, da bi bil odporen proti tovrstnim težavam. Pred njimi nas ni rešilo niti napredno materialno znanje. Znanost lahko izumi jedrsko bombo in tako pospeši smrt, ne more pa odkriti ničesar, kar bi nas zaščitilo pred krutim prihodom starosti, bolezni in smrti.
Z Purán se dovídáme o činech démonského krále jménem Hiranjakašipu, který byl hmotně velmi pokročilý. Chtěl přemoci smrt pomocí svého hmotného nadání a silou své nevědomosti, a proto podstoupil tak přísný druh meditace, že svými mystickými silami rušil obyvatele všech planetárních soustav. Přinutil stvořitele vesmíru, poloboha Brahmu, aby k němu sestoupil. Potom ho požádal o požehnání amara, to jest nesmrtelnosti. Brahmá řekl, že mu nemůže udělit toto požehnání, neboť dokonce ani on, hmotný stvořitel, který řídí všechny planety, není amara. Jak potvrzuje Bhagavad-gítá (8.17), má Brahmá dlouhý život, ale to ještě neznamená, že nemusí zemřít.
Purāṇe opisujejo življenje materialno zelo naprednega kralja Hiraṇyakaśipuja. Z materialnimi sposobnostmi in močjo svoje nevednosti je hotel premagati neizprosno smrt in se zato podvrgel tako strogi askezi, da je s svojimi mističnimi močmi vznemiril prebivalce vseh planetnih sestavov. Prisilil je vesoljnega stvarnika polboga Brahmo, da je sestopil k njemu. Prosil ga je za blagoslov amare, neumrljivosti. Brahmā mu je pojasnil, da mu tega blagoslova ne more dati, saj celo sam – stvarnik materialnega sveta in vladar vseh planetov – ni amara. Bhagavad-gītā (8.17) nas uči, da Brahmā sicer živi zelo dolgo, ni pa neumrljiv.
Hiraṇya znamená zlato a kaśipu znamená měkké lůžko. Zájem Hiranjakašipua se točil kolem těchto dvou věcí, peněz a žen, kterých si chtěl ve své požadované nesmrtelnosti užívat. Žádal Brahmu o mnoho věcí v naději, že mu to zaručí nesmrtelnost. Hiranjakašipu žádal, aby nebyl zabit žádným člověkem, zvířetem, bohem nebo jiným z 8 400 000 druhů živých tvorů. Žádal také, aby nezemřel ani na zemi, ani ve vzduchu, ani ve vodě, a aby nebyl zabit žádnou zbraní. Domníval se totiž bláhově, že tímto způsobem se z něj stane amara. Brahmá mu sice udělil všechna tato požehnání, ale Hiranjakašipu byl nakonec zabit Osobností Božství v podobě Nrsinhy, napůl lva a napůl člověka. Protože ho Pán zabil svými drápy, nebylo při tom použito žádné zbraně. Rovněž tak nezemřel na zemi, ve vzduchu ani ve vodě, neboť byl zabit na klíně této obdivuhodné živé bytosti, která se vymykala jeho chápání.
Hiraṇya pomeni »zlato«, kaśipu pa »mehka postelja«. To dvoje (denar in ženske) je zanimalo zvitega kralja Hiraṇyakaśipuja, ki je z neumrljivostjo hotel v njih resnično uživati. Ker pa mu Brahmā tega ni mogel dati, ga je prosil za številne druge blagoslove, da bi tako posredno dosegel, kar je hotel. Hiraṇyakaśipu si je zaželel, da ga ne bi ubil ne človek, ne žival, ne bog, ne kakšno drugo živo bitje med 8.400.000 življenjskimi vrstami. Prosil ga je tudi, da ne bi umrl ne na kopnem, ne v zraku, ne v vodi, niti od kakršnega koli orožja. Hiraṇyakaśipu je tako nespametno mislil, da ga bo izpolnitev teh želja zavarovala pred smrtjo. Čeprav mu je Brahmā izpolnil vse te želje, ga je končno ubil Vsevišnji Gospod, ki je sestopil v pol levji pol človeški podobi kot Nṛsiṁha. Gospod ni uporabil orožja, temveč ga je ubil s Svojimi kremplji. Nṛsiṁha, to izjemno bitje, ki je presegalo vse Hiraṇyakaśipujeve predstave, ga ni pokončalo ne na kopnem, ne v zraku, ne v vodi, temveč v Svojem naročju.
Celý smysl tohoto vyprávění je v tom, že ani Hiranjakašipuovi, nejmocnějšímu z materialistů, nepomohly jeho plány k nesmrtelnosti. Co tedy mohou pořídit dnešní malí Hiranjakašipuové, jejichž plány jsou zmařeny již ve svých zárodcích?
Najpomembnejše pri tej zgodbi je, da celo Hiraṇyakaśipu, najmogočnejši materialist, kljub premišljenemu načrtovanju ni postal neumrljiv. Kaj bi lahko potem dosegli sodobni neznatni Hiraṇyakaśipuji, ki jim vsaka malenkost izjalovi načrte?
Šrí Íšópanišad nás nabádá, abychom se přestali zarputile snažit pokoušet vyhrát boj o existenci. Každý tvrdě bojuje o svou existenci, ale zákony hmotné přírody jsou tak neochvějné, že je nikdo nemůže překročit. Chce-li člověk dosáhnout věčného života, musí se připravit na návrat zpátky k Bohu.
Śrī Īśopaniṣad nas uči, naj ne poskušamo samostojno zmagati v boju za obstanek. Vsi se borijo, da bi preživeli, materialni zakoni pa so tako ostri, da se nihče ne more dvigniti nadnje. Če hočemo živeti večno, se moramo pripraviti na vrnitev k Bogu.
Proces návratu k Bohu je jinou oblastí poznání a člověk se mu musí naučit ze zjevených védských spisů, jako jsou například Upanišady, Védánta-sútra, Bhagavad-gítá, Šrímad-Bhágavatam atd. Aby člověk dosáhl v tomto životě štěstí a po opuštění hmotného těla věčné blaženosti, musí studovat tyto svaté spisy a dojít ke transcendentálnímu poznání. Podmíněná živá bytost zapomněla na svůj věčný vztah k Bohu a mylně pokládá místo svého narození za všechno na světě. Pán laskavě svěřil výše zmíněné spisy Indii a jiné spisy jiným zemím, aby připomněl zapomnětlivé lidské bytosti, že její domov není zde, v tomto hmotném světě. Živá bytost je duchovní a štěstí může dosáhnout pouze návratem do svého duchovního domova.
Pot vrnitve k Bogu je drugačna znanost in naučiti se je moramo iz razodetih vedskih spisov, kot so Upaniṣade, Vedānta-sūtra, Bhagavad-gītā in Śrīmad-Bhāgavatam. Da bi na tem svetu postali srečni, po odhodu iz materialnega telesa pa dosegli večno in blaženo življenje, moramo preučevati te svete spise in si pridobiti transcendentalno znanje. Pogojeno živo bitje je pozabilo na svoj večni odnos z Bogom in je zmotno prepričano, da je njegov začasni rojstni kraj vse, kar obstaja. Gospod je po Svoji dobroti razodel zgoraj omenjene svete spise v Indiji in druge spise drugje po svetu, ker je želel pozabljivo človeštvo spomniti, da ni doma v materialnem svetu. Živo bitje je duhovno, zato je lahko srečno samo, če se vrne v duhovni dom.
Nejvyšší Osobnost Božství posílá ze svého království pravé služebníky, aby rozšiřovali toto poselství—návrat k Bohu— a někdy přichází samotný Pán, aby se ujal této práce. Protože všichni živí tvorové jsou Jeho milovanými syny a Jeho individuálními částečkami, je Pán zarmoucen ještě více než my, když vidí všechna utrpení, která v tomto hmotném stavu podstupujeme. Utrpení tohoto hmotného světa slouží k tomu, aby nám nepřímo připomněla naši neslučitelnost s mrtvou hmotou. Inteligentní živé bytosti obyčejně tyto upomínky postřehnou a začnou se věnovat rozvíjení transcendentálního poznání (vidyā). Lidský život nám poskytuje nejlepší možnosti k rozvíjení duchovního poznání a člověk, který této možnosti nevyužije, je narādhama, nejníže stojící mezi lidmi.
Vsevišnji Gospod pošlje Svoje verodostojne služabnike iz duhovnega kraljestva, da bi širili to sporočilo, s pomočjo katerega se lahko vrnemo k Njemu, včasih pa se s tem namenom pojavi sam. Ker smo vsa živa bitja Njegovi ljubljeni otroci, Njegovi delci, je Bogu zaradi našega nenehnega trpljenja v materialnih okoliščinah bolj hudo kot nam. Materialna nesreča nas posredno opominja, da ne spadamo v mrtvo snov. Pametna živa bitja običajno prepoznajo ta opozorila in se posvetijo negovanju vidye, božanskega znanja. Ljudje imamo za to najboljšo priložnost, in kdor ne razvija tega znanja, se imenuje narādhama, najnižji med ljudmi.
Cesta rozvoje materiálních vědomostí (avidyā), jejichž cílem je smyslový požitek, je cestou opakovaných rození a smrtí. Duchovní existence živé bytosti nezná zrození ani smrt. Zrození a smrt se týkají vnějšího pokryvu duše, to jest těla. Smrt bývá přirovnávána ke svlečení šatů a zrození k jejich oblečení. Pošetilým lidským bytostem, zcela zaujatým rozvíjením nevědomosti, tento krutý proces nevadí a oklamány krásou iluzorní energie podstupují stále znovu tytéž věci, aniž by se ze zákonů přírody poučily.
Pot avidye oziroma napredka materialnega znanja, namenjenega zadovoljevanju čutov, vodi v krog ponavljajočih se rojstev in smrti. Ker je živo bitje duhovno, se nikoli ne rodi ali umre. Rojstvo in smrt se nanašata samo na zunanje telesno prekrivalo duše, duhovnega bitja. Smrt lahko primerjamo z odložitvijo oblačil, rojstvo pa z njihovim oblačenjem. Nespametni ljudje, povsem zatopljeni v negovanje avidye (nevednosti), se ne zmenijo za ta kruti zakon. Očarani od lepote slepilne energije, vedno znova doživljajo enako trpljenje in se iz naravnih zakonov ničesar ne naučijo.
Rozvíjení transcendentálního poznání je pro lidskou bytost nezbytné. Neusměrněné smyslové požitky v chorobném hmotném stavu je nutno omezit na nejnižší možnou míru. Neomezované uspokojování smyslů v tomto hmotném stavu vede k nevědomosti a ke smrti. Živým bytostem nechybí duchovní smysly; každý živý tvor má ve své duchovní podobě všechny smysly, které jsou teď hmotné a pokryté tělem a myslí. Činnost hmotných smyslů je zvráceným odrazem duchovních zábav. Začne- li duše jednat pod hmotným pokrytím, je to její chorobný stav. Pravý smyslový požitek je možný teprve po vyléčení této choroby. V naší pravé duchovní podobě, prosté veškeré hmotné nečistoty, je čistý smyslový požitek možný. Cílem lidského života nemají být zvrácené smyslové požitky, ale vyléčit se z materialistické choroby. Zhoršení této choroby není známkou poznání, nýbrž nevědomosti (avidyā). Máme-li se uzdravit, nesmí horečka stoupnout z 41 stupně na 42 stupně, nýbrž klesnout na normálních 36,5 stupně. To má být cílem lidského života. Současný trend materiální civilizace je zvýšit teplotu horečnatého hmotného stavu, která už beztak v podobě jaderné energie vystoupila na 42 stupně, mezitím co pošetilí politikové vykřikují, že se světem může být každým okamžikem konec. Takový je výsledek pokroku hmotného poznání a zanedbání nejdůležitější složky života, rozvíjení duchovního poznání. Šrí Íšópanišad nás v souvislosti s tím varuje, abychom nenásledovali tuto nebezpečnou stezku, která vede ke smrti. Naopak, musíme rozvíjet kulturu duchovního poznání, abychom se mohli zcela vysvobodit z kruté náruči smrti.
Ljudje se moramo zato nujno posvetiti negovanju vidye, transcendentalnega znanja. Čutno uživanje v bolni materialni pogojenosti moramo kar najbolj obrzdati, saj nas sicer vodi v nevednost in smrt. Ne smemo pa si misliti, da živa bitja nimajo duhovnih čutil. Izvorna duhovna telesa živih bitij imajo vsa čutila, ki pa se zdaj izražajo v snovi in jih prekrivata telo in um. Delovanje duhovnih čutov se izkrivljeno izraža v delovanju materialnih čutov. V bolnem stanju pogojenosti se s snovjo prekrita duša, duhovno bitje, posveča materialnim dejavnostim. Pravo čutno uživanje je možno samo, če ozdravimo od materialistične bolezni in zaživimo v čistem duhovnem telesu, popolnoma osvobojenem materialne onesnaženosti. Bolnik mora ozdraveti, preden lahko s čuti spet zares uživa. Človeško življenje torej ne bi smelo biti namenjeno sprevrženemu čutnemu uživanju, temveč duhovni ozdravitvi. Poslabšanje materialne bolezni ni znamenje znanja, temveč avidye, nevednosti. Če hočemo ozdraveti, si ne bi smeli zvišati vročine s 40 C na 42,5 C, temveč bi si jo morali zbiti na normalnih 36,6 C. To bi moral biti cilj človeškega življenja. Sodobna vročična civilizacija pa je usmerjenja k povečevanju vročine, ki se je v obliki jedrske energije dvignila že na 42,5 C. Nespametni politiki medtem tarnajo, da gre lahko svet vsak hip k vragu. To je posledica razvijanja materialnega znanja in zanemarjanja najpomembnejšega vidika življenja – negovanja duhovnega znanja. Śrī Īśopaniṣad nas tukaj opozarja, naj ne hodimo po tej nevarni poti, ki vodi v smrt. Prav nasprotno – razviti bi morali kulturo duhovnega znanja in se tako popolnoma izviti iz neusmiljenega prijema smrti.
Neznamená to, že bychom měli přerušit všechny činnosti, které jsou zaměřeny k udržování těla. Nejde tu o zastavení činností, stejně jako při léčení není cílem snížit teplotu na nulu. Již jsme se to snažili vysvětlit použitím výrazu “vytěžit ze špatné situace to nejlepší”. K rozvíjení duchovní kultury je třeba pomoci těla a mysli, a proto je udržování těla a mysli nezbytné k dosažení našeho cíle. Normální teplota se má udržovat kolem 36,5 stupně, a velcí mudrci a světci v Indii o to také usilovali vyváženým programem duchovního a materiálního poznání. Nikdy nedovolili, aby lidské inteligence bylo zneužito k chorobnému uspokojování smyslů.
To pa ne pomeni, da ne bi smeli več vzdrževati telesa. Delovanja ne moremo ustaviti, prav kakor telesne temperature z zdravljenjem ne odpravimo v celoti. Lahko bi rekli, da moramo iz slabe kupčije potegniti kar največ. Pri negovanju duhovnega znanja si moramo pomagati tako s telesom kot umom – zato ju moramo za dosego svojega cilja vzdrževati. Normalno telesno temperaturo moramo vzdrževati na 36,6 C. Veliki modreci in svetniki Indije so to vedno skušali doseči z uravnoteženim razvojem duhovnega in materialnega znanja. Nikoli niso odobravali zlorabljanja človeškega razuma z obolelim zadovoljevanjem čutov.
Lidské činnosti nakažené úsilím o smyslový požitek Védy usměrňují podle principů spasení. Tento systém usměrňování zahrnuje náboženství, hospodářský rozvoj, smyslový požitek a spasení, ale v současné době nemají lidé o náboženství nebo spásu žádný zájem. Jejich jediným cílem je smyslový požitek, a aby ho mohli dosáhnout, připravují plány pro hospodářský rozvoj. Svedení lidé se domnívají, že náboženství by se mělo udržovat, protože přispívá k hospodářskému rozvoji, kterého je třeba k uspokojování smyslů. A pro zajištění dalšího smyslového požitku v nebi existuje celá soustava náboženských obřadů. To však nepatří k principům spasení. Smyslem náboženství je seberealizace, zatímco hospodářského rozvoje je třeba jen pro zachování zdravého těla. Člověk má žít zdravě a uchovat si zdravou mysl právě proto, aby mohl realizovat skutečné poznání. To je cílem lidského života. Tento život nám nebyl dán proto, abychom dřeli jako oslové, nebo rozvíjeli avidju pro smyslový požitek.
Obolelo človeško delovanje, namenjeno čutnemu zadovoljevanju, Vede uravnavajo z načeli osvoboditve. Ta postopek vsebuje vero, gospodarski razvoj, zadovoljevanje čutov in osvoboditev, vendar dandanes ljudi vera in osvoboditev ne zanimata. V življenju jih zanima samo eno – čutno zadovoljevanje – in da bi dosegli svoj cilj, se posvečajo razvijanju gospodarstva. Zavedeni ljudje mislijo, da je treba vero vzdrževati, ker ta koristi gospodarskemu razvoju, ki je nujno za čutno zadovoljevanje. Držijo se določenih verskih obredov, da bi si tako po smrti zagotovili nadaljnje čutno zadovoljstvo v nebesih. To ni pravi smisel vere. Ta je v resnici namenjena samospoznanju, skrb za blagostanje pa je koristna le za vzdrževanje krepkega in zdravega telesa. Zdrav duh v zdravem telesu bi morali gojiti samo zato, da bi spoznali vidyo, pravo znanje, ki je cilj človeškega življenja. Njegov smisel ni v oslovskem garanju ali negovanju avidye, namenjene čutnemu zadovoljevanju.
Cesta vidji je nejdokonaleji popsána ve Šrímad-Bhágavatamu, jenž vede lidskou bytost k tomu, aby využila svého života k poznání Absolutní Pravdy. Absolutní Pravda se realizuje krok za krokem jako Brahman, Paramátmá a nakonec jako Bhagaván, Osobnost Božství. Absolutní Pravdu realizuje osvícený člověk, který se řídí osmnácti zásadami Bhagavad-gíty, popsanými ve výkladu k desáté mantře a tím dospěl k poznání a odpoutanosti. Hlavním smyslem těchto osmnácti zásad je dosažení transcendentální oddané služby Osobnosti Božství. Všem třídám lidské společnosti se tedy doporučuje, aby si osvojily umění oddané služby Pánu.
Pot vidye najpopolneje opisuje Śrīmad-Bhāgavatam, ki človeka vodi k temu, da življenje posveti iskanju Absolutne Resnice. Spoznavamo jo postopoma kot Brahman, Paramātmo in končno Bhagavāna, Božansko Osebnost. Absolutno Resnico spoznajo ljudje odprtega duha, ki si z upoštevanjem osemnajstih načel Bhagavad-gīte, opisanih v komentarju k deseti mantri, pridobijo znanje in nenavezanost. Glavni namen teh načel je, da na duhovni ravni začnemo ljubeče in vdano služiti Božanski Osebnosti. Zato spodbujamo vse ljudi, naj se naučijo umetnosti vdanega služenja Gospodu.
The guaranteed path to the aim of vidyā is described by Śrīla Rūpa Gosvāmī in his Bhakti-rasāmṛta-sindhu, which we have presented in English as The Nectar of Devotion. The culture of vidyā is summarized in Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.14) in the following words:
Śrīla Rūpa Gosvāmī v Bhakti-rasāmṛta-sindhuju, ki smo ga izdali pod naslovom The Nectar of Devotion (Nektar vdanosti), opisuje zanesljivo pot k vidyi. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.14) takole povzema razvijanje vidye:
bhagavān sātvatāṁ patiḥ
śrotavyaḥ kīrtitavyaś ca
dhyeyaḥ pūjyaś ca nityadā
bhagavān sātvatāṁ patiḥ
śrotavyaḥ kīrtitavyaś ca
dhyeyaḥ pūjyaś ca nityadā
“Therefore, with one-pointed attention one should constantly hear about, glorify, remember and worship the Personality of Godhead, who is the protector of the devotees.”
»Zato bi morali s povsem osredotočeno pozornostjo nenehno poslušati o Vsevišnjem Gospodu, zaščitniku bhakt, Ga slaviti, se Ga spominjati in častiti.«
Unless religion, economic development and sense gratification aim toward the attainment of devotional service to the Lord, they are all simply different forms of nescience, as Śrī Īśopaniṣad indicates in the following mantras.
Vera, gospodarski razvoj in čutno zadovoljevanje so le razne oblike nevednosti, če jih ne usmerimo k razvijanju vdanega služenja Gospodu. To nam razodevajo naslednje mantre Śrī Īśopaniṣad.