Obrácení lidí z jižní Indie ve vaiṣṇavy provedené Śrī Caitanyou Mahāprabhuem se zde přirovnává k tomu, jak Pán Viṣṇu osvobodil slona Gajendru napadeného krokodýlem. Při návštěvě Śrī Caitanyi Mahāprabhua v jižní Indii byli téměř všichni tamní obyvatelé v čelistech krokodýlů buddhistické, džinistické a māyāvādské filosofie. Kavirāja Gosvāmī zde říká, že i když byli tito lidé silní jako sloni, nacházeli se ve spárech smrti, protože byli napadeni krokodýly různých filosofií. Tak jako Śrī Caitanya Mahāprabhu v podobě Viṣṇua zachránil slona Gajendru ze spárů krokodýla, zachránil i všechny lidi z jižní Indie ze spárů různých filosofií tím, že z nich udělal vaiṣṇavy.

Je řečeno: tīrthī-kurvanti tīrthāni. Tīrtha neboli svaté místo je místo, které navštěvují nebo v němž sídlí velké svaté osobnosti. Přestože svatá místa již poutními místy byla, Śrī Caitanya Mahāprabhu je svou návštěvou všechna očistil. Na tato posvátná místa přichází mnoho lidí a nechávají tam reakce za své hříšné činnosti, čímž se zbavují svého znečištění. Když se tyto nečistoty nahromadí, odstraní je svou návštěvou vznešené osobnosti, jako je Śrī Caitanya Mahāprabhu a Jeho nekompromisní následovníci. Do nemocnice přichází mnoho druhů pacientů a mohou ji zamořit mnoha druhy nemocí. Nemocnice je ve skutečnosti neustále infikovaná, ale zkušený lékař ji svým odborným vedením a přítomností neustále udržuje ve sterilním stavu. Také poutní místa jsou neustále nakažená hříchy zanechanými hříšníky, kteří tam chodí, ale když takové místo navštíví osobnost, jako je Śrī Caitanya Mahāprabhu, veškeré znečištění zmizí.

Svatá jména Kṛṣṇy a Hariho neboli zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry je tak duchovně mocné, že i dnes, když naši kazatelé navštíví odlehlé části světa, lidé tam okamžitě začnou zpívat Hare Kṛṣṇa. Śrī Caitanya Mahāprabhu byl samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Neexistuje nikdo, kdo by se mohl rovnat Jemu nebo Jeho silám. Jelikož ale kráčíme v Jeho šlépějích a také zpíváme Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, účinek je téměř stejně mocný jako v časech Pána Caitanyi Mahāprabhua. Naši kazatelé většinou pocházejí z evropských a amerických zemí, ale ať otvírají pobočky kdekoliv, mají milostí Pána Caitanyi obrovský úspěch. Lidé všude s velikou vážností zpívají Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare  /  Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura podotýká, že slovo „tattvavādī“ označuje následovníky Śrīly Madhvācāryi. Aby Śrīla Madhvācārya odlišil svou učednickou posloupnost od māyāvādských následovníků Śaṅkarācāryi, dal své škole jméno tattvavādī. Tattvavādī neustále napadají neosobní monisty a snaží se porazit jejich filosofii impersonalismu. Obecně prosazují svrchovanost Nejvyšší Osobnosti Božství. Madhvācāryova učednická posloupnost je ve skutečnosti známá jako Brahmā-vaiṣṇava-sampradāya, posloupnost sestupující od Pána Brahmy. Tattvavādī neboli následovníci Madhvācāryi proto neuznávají událost týkající se Brahmovy iluze, zaznamenanou v desátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Tuto část Śrīmad-Bhāgavatamu, ve které je zmínka o brahma-mohaně, iluzi Pána Brahmy, Śrīla Madhvācārya záměrně nekomentoval. Jedním z ācāryů tattvavādské učednické posloupnosti byl Śrīla Mādhavendra Purī a ten jako konečný cíl transcendentalismu ustanovil dosažení čisté oddané služby, lásku k Bohu. Vaiṣṇavové náležející ke gauḍīya-sampradāyi, učednické posloupnosti následující Śrī Caitanyu Mahāprabhua, se od tattvavādīch liší, i když patří ke stejné Tattvavāda-sampradāyi. Následovníci Śrī Caitanyi Mahāprabhua jsou proto známí jako Madhva-gauḍīya-sampradāya.

Slovo pāṣaṇḍī označuje toho, kdo se staví proti čisté oddané službě. Jsou to hlavně māyāvādī, impersonalisté. Definice pāṣaṇḍīho se nachází v Hari-bhakti-vilāse (1.73), kde je řečeno:

Pāṣaṇḍī je ten, kdo staví Nejvyššího Pána Nārāyaṇa, Osobnost Božství, na stejnou úroveň s polobohy v čele s Pánem Brahmou a Pánem Śivou. Oddaný si nikdy nemyslí, že Pán Nārāyaṇa je na stejné úrovni jako Pán Brahmā a Pán Śiva. Příslušníci Madhvācārya-sampradāyi a Rāmānuja-sampradāyi uctívají hlavně Pána Rāmacandru, i když by Śrī-vaiṣṇavové měli uctívat Pána Nārāyaṇa a Lakṣmī a tattvavādī by měli uctívat Pána Kṛṣṇu. V současnosti se ve většině klášterů Madhva-sampradāyi uctívá Pán Rāmacandra.

Kniha Adhyātma-rāmāyaṇa obsahuje v kapitolách 12 až 15 výroky o uctívání Božstev Śrī Rāmacandry a Sīty. Uvádí se tam, že v dobách Pána Rāmacandry žil jeden brāhmaṇa, který složil slib, že se bude postit, dokud neuvidí Pána Rāmacandru. Pán Rāmacandra však byl někdy kvůli svým povinnostem mimo svoje hlavní město celý týden a lidé Jej v té době nemohli vidět. Onen brāhmaṇa se tedy kvůli svému slibu nemohl celý týden napít ani kapky vody. Půst přerušil až osmého či devátého dne, kdy Pána Rāmacandru osobně uviděl. Když se Pán Śrī Rāmacandra dozvěděl o brāhmaṇově přísném slibu, nařídil svému mladšímu bratru Lakṣmaṇovi, aby mu donesl Božstva Sīty a Rāmy. Brāhmaṇa Božstva od Śrī Lakṣmaṇajīho přijal a věrně Je uctíval po celý svůj život. Když umíral, dal tato Božstva Śrī Hanumānjīmu, který Je po mnoho let nosil zavěšená okolo krku a sloužil Jim s velkou oddaností. Po mnoha letech, když Hanumānjī odcházel na horu Gandha-mādana, předal Božstva Bhīmasenovi, jednomu z Pāṇḍuovců, který si Je přinesl do svého paláce, kde Je s velkou péčí opatroval. Tam Je také uctíval i poslední pāṇḍuovský král, Kṣemakānta. Později byla Božstva v opatrování králů z Urísy zvaných Gajapatiové. Narahari Tīrtha, jeden z ācāryů Madhvācāryovy učednické posloupnosti, tato Božstva obdržel od krále Urísy.

Za povšimnutí stojí, že tato konkrétní Božstva Rāmy a Sīty jsou uctívána již od dob krále Ikṣvākua. Ve skutečnosti Je uctívali králové již před zjevením Pána Rāmacandry. Později, za přítomnosti Pána Rāmacandry, Božstva uctíval Lakṣmaṇa. Říká se, že Śrī Madhvācārya tato Božstva získal pouhé tři měsíce před svým odchodem a instaloval Je v chrámu v Udupí. Od té doby Je uctívá Madhvācārya-sampradāya v tomto klášteře. Co se týče Śrī-vaiṣṇavů, počínaje Rāmānujācāryou, uctívali Božstva Sīty a Rāmy i oni. Tato Božstva jsou uctívána rovněž v Tirupati a na dalších místech. Śrī Rāmānuja-sampradāya má odnož známou jako Rāmānandī nebo Rāmāt a její následovníci také velmi přísně uctívají Božstva Sīty a Rāmy. Vaiṣṇavové z Rāmānuja-sampradāyi dávají přednost uctívání Pána Rāmacandry před uctíváním Rādhy a Kṛṣṇy.

Gautamí-ganga je ramenem řeky Gódávarí. Dříve žil na břehu této řeky naproti městu Rádžmandrí velký světec jménem Gautama Ṛṣi, a proto se tomuto rameni začalo říkat Gautamí-ganga.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že Śrīla Kavirāja Gosvāmī zaznamenal jména posvátných míst, která Śrī Caitanya Mahāprabhu navštívil, ale nejsou chronologicky seřazená. Existuje však zápisník Govindy dāse, ve kterém se nachází chronologické pořadí a také popisy jejich umístění. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura čtenáře odkazuje na tuto knihu. Podle Govindy dāse šel Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu z Gautamí-gangy do Trimandy a potom na Dhundiráma-tírthu, další poutní místo. Podle Śrī Caitanya-caritāmṛty putoval Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu po návštěvě Gautamí-gangy na Mallikárdžuna-tírthu.

Mallikárdžuna je také známá jako Šrí Šaila. Nachází se asi sto šedesát kilometrů severovýchodně od Karnuly na jižním břehu řeky Krišna. Okolo celé vesnice stojí vysoké zdi a v nich sídlí božstvo známé jako Mallikārjuna. Je to božstvo Pána Śivy a je jedním z Jyotir-liṅgů.

Siddhavat nebo také Sidhaut se nachází asi šestnáct kilometrů na východ od vesnice Kudápa. Dříve se tomuto místu říkalo jižní Váránasí. Roste tam velký banyán, podle něhož se místo nazývá Siddhavat. Vaṭa znamená banyán.

Toto je osmý verš ze Śata-nāma-stotry Pána Rāmacandry, která se nachází v Padma Purāṇě.

Tento verš je z Mahābhāraty (Udyoga-parva 71.4).

Tento verš pochází z Bṛhad-viṣṇu-sahasra-nāma-stotry v části Padma Purāny nazvané Uttara-khaṇḍa (72.335).

Tento verš z Brahmāṇḍa Purāṇy je i v Laghu-bhāgavatāmṛtě (1.5.354) od Rūpy Gosvāmīho. Jediným vyslovením jména Kṛṣṇy lze dosáhnout stejného výsledku jako trojím vyslovením svatého jména Rāmy.

V současnosti se Vriddhakáší říká Vriddháčalam. Nachází se v jižním okrese Árkádu na břehu řeky Manimukh. Toto místo je také známé jako Kálahastipur. V chrámu Pána Śivy tam po mnoho let prováděl uctívání Govinda, bratranec Rāmānujācāryi.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že podle buddhistického učení existují dva způsoby, jak chápat filosofii. Jednomu se říká hīnāyāna a druhému mahāyāna. Cesta buddhismu má devět zásad: (1) Stvoření je věčné, proto není třeba stvořitele. (2) Tento vesmírný projev je neskutečný. (3) Pravdou je „já jsem“. (4) Probíhá opakované rození a umírání. (5) Pán Buddha je jediným zdrojem pochopení pravdy. (6) Nirvāṇa neboli úplné zničení je konečným cílem. (7) Buddhova filosofie je jedinou filosofickou cestou. (8) Védy jsou výtvorem lidských bytostí. (9) Doporučují se zbožné činnosti, prokazování milosti druhým atp.

Nikdo nemůže dosáhnout Absolutní Pravdy argumenty. Jeden člověk může být dobrý v logice a druhý ještě lepší v argumentech, ale protože logika zahrnuje mnohé překrucování významu slov, argumentováním nelze dospět ke skutečným závěrům o Absolutní Pravdě. Následovníkům védských zásad je to zřejmé. Zde však vidíme, že Śrī Caitanya Mahāprabhu porazil buddhistickou filosofii argumenty. Ti, kdo v ISKCONu káží, se zajisté setkají s mnoha lidmi, kteří věří v intelektuální argumenty. Většina z těchto lidí neuznává autoritu Véd, ale intelektuální spekulace a argumenty uznávají. Kazatelé nauky o vědomí Kṛṣṇy by proto měli být připravení porážet druhé pomocí argumentů, stejně jako to dělal Śrī Caitanya Mahāprabhu. Tento verš jasně říká: tarkei khaṇḍila prabhu. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu předložil tak mocné argumenty, že Mu buddhisté nebyli schopni oponovat a nedokázali prosadit svoje učení.

Jejich první zásadou je, že stvoření existuje neustále. Kdyby to však byla pravda, nemohla by existovat teorie zničení. Buddhisté říkají, že zničení či rozpuštění je nejvyšší pravdou. Pokud tedy existuje stvoření věčně, žádné rozpuštění ani zničení nepřipadá v úvahu. Tento argument není příliš silný, protože naše praktická zkušenost je taková, že hmotné věci mají svůj začátek, prostředek a konec. Konečným cílem buddhistické filosofie je rozpuštění těla. To si kladou za cíl proto, že tělo má svůj počátek. Celý vesmírný projev je také takovým obrovským tělem, a pokud přijmeme jako fakt, že existuje neustále, zničení nepřipadá v úvahu. Snaha vše zničit a dosáhnout tak nicoty, je proto absurdní. Na základě naší praktické zkušenosti musíme připustit, že stvoření má počátek, a když to uznáme, musíme uznat i stvořitele. Takový stvořitel musí mít všeprostupující tělo, jak je popsáno v Bhagavad-gītě (13.14):

„Všude jsou Jeho ruce a nohy, Jeho oči, hlavy a tváře a všude má i uši. Tak existuje Nadduše, prostupující vším.“

Nejvyšší Osoba musí být přítomná všude. Tělo Pána existovalo již před stvořením; jinak by nemohl být stvořitelem. Pokud by byla Nejvyšší Osoba stvořenou bytostí, nedalo by se o Ní hovořit jako o stvořiteli. Závěr je tedy takový, že vesmírný projev je zcela jistě v určitém okamžiku stvořen a že stvořitel existoval před stvořením; tudíž není stvořenou bytostí. Stvořitelem je Parabrahman neboli Nejvyšší Duše. Nejenže je hmota duši podřízená, ale ve skutečnosti je stvořená na jejím základě. Když duše vstoupí do lůna matky, je z hmotných složek dodaných matkou stvořeno tělo. V hmotném světě je vše stvořeno, takže musí nutně existovat stvořitel, který je Nejvyšší Duší a který se liší od hmoty. V Bhagavad-gītě je potvrzeno, že hmotná energie je nižší a že duchovní energií je živá bytost. Jak nižší, tak vyšší energie patří Nejvyšší Osobě.

Dalším argumentem buddhistů je, že tento svět je neskutečný, ale to není pravda. Tento svět je dočasný, ale ne neskutečný. Dokud máme tělo, musíme trpět jeho radostmi a bolestmi, přestože jím nejsme. I když nebudeme brát radosti a bolesti vážně, jsou nicméně skutečné. Nedá se říkat, že neexistují. Pokud by tělesné radosti a strasti byly neskutečné, bylo by neskutečné i stvoření, a nikdo by se jím tedy příliš nezaobíral. Závěr je, že hmotné stvoření není neskutečné či imaginární, ale dočasné.

Buddhisté také tvrdí, že princip „já jsem“ je konečnou pravdou, ale to vylučuje individualitu „já“ a „ty“. Pokud neexistuje „já“ a „ty“ neboli individualita, není možné argumentovat. Buddhistická filosofie stojí na argumentech, ale o argumentech nemůže být ani řeči, pokud závisíme pouze na pojetí „já jsem“. Musí existovat také „ty“ neboli jiná osoba. Musíme přijmout filosofii duality – existenci individuální duše a Nadduše. To je potvrzeno ve druhé kapitole Bhagavad-gīty (2.12), kde Pán říká:

„Nikdy se nestalo, že by nebylo Mne, tebe či všech těchto králů, a ani v budoucnosti nikdo z nás nepřestane existovat.“

V minulosti jsme měli různá těla a po zničení tohoto těla budeme žít zase v dalším. Princip duše je věčný a bude existovat v tomto i v příštím těle. I v tomto životě prožíváme existenci v těle dítěte, v těle mladíka, v těle muže a v těle starce a po zničení tohoto těla získáváme další tělo. Buddhisté převtělování také uznávají, ale nevysvětlují správně další zrození. Existuje 8 400 000 životních druhů a my se v příštím životě můžeme narodit v kterémkoliv z nich; lidskou podobu nemáme zaručenou.

Podle páté zásady buddhistů je Pán Buddha jediným zdrojem poznání. To však nemůžeme přijmout, protože Pán Buddha zavrhl principy védského poznání. Každý musí přijmout princip standardního poznání, protože Absolutní Pravdy nelze dosáhnout pouhou intelektuální spekulací. Pokud je každý autoritou a pokládá svoji vlastní inteligenci za konečné měřítko, což je dnes velká móda, budou písma vykládána mnoha různými způsoby a každý bude tvrdit, že právě ta jeho filosofie je nejvyšší. To se stalo velkým problémem: každý si vykládá písma po svém, a vytváří si tak svoji vlastní autoritu. Yata mata tata patha. Kdekdo se nyní snaží prosadit svou vlastní teorii jako konečnou pravdu. Buddhisté mají teorii, že konečným cílem je úplné zničení, nirvāṇa. Zničení se vztahuje na tělo, ale duše přechází z jednoho těla do druhého. Kdyby tomu tak nebylo, jak by mohlo vzniknout tolik různorodých těl? Je-li další zrození skutečností, je skutečností i další tělesná podoba. Jakmile uznáme hmotné tělo, musíme uznat také skutečnost, že bude zničeno a že budeme muset přijmout další tělo. Jsou-li všechna hmotná těla odsouzena ke zničení, musíme získat tělo nehmotné neboli duchovní, jestliže chceme, aby naše další zrození nebylo falešné. Jak lze získat duchovní tělo, vysvětluje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (4.9):

„Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nenarodí znovu v hmotném světě, ale dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.“

To je nejvyšší dokonalost – vzdát se hmotného těla a nepřijímat další, ale vrátit se domů, zpátky k Bohu. Dokonalostí není přestat existovat. Bytí pokračuje dál. Chceme-li však pozitivně zničit hmotné tělo, musíme přijmout tělo duchovní. Jiná věčnost pro duši neexistuje.

Teorii, že buddhistická filosofie je jedinou cestou, nemůžeme přijmout, protože je plná nedostatků. Dokonalá filosofie je ta, která nemá chyby, a to je filosofie vedānty. V této filosofii nelze nalézt žádné nedostatky, a proto můžeme učinit závěr, že vedānta je nejvyšší filosofickou cestou k pochopení pravdy. Podle buddhistů jsou Védy sestavené obyčejnými lidskými bytostmi. V tom případě by nebyly autoritativní. Z védské literatury se dozvídáme, že Védy byly předneseny Pánu Brahmovi krátce po stvoření. Brahmā je sice v tomto vesmíru původní osobou, ale on Védy nestvořil. Pokud Brahmā Védy nestvořil, i když je uznáván jako první stvořená bytost, odkud k němu védské poznání přišlo? Je zřejmé, že Védy nepocházejí od obyčejné osoby zrozené v tomto hmotném světě. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí: tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye – po stvoření vložila Nejvyšší Osoba védské poznání do srdce Brahmy. Nikdo jiný než Brahmā na začátku stvoření neexistoval, a on přesto Védy nesestavil. Závěrem tedy je, že Védy nebyly sestaveny žádnou stvořenou bytostí. Védské poznání dal Nejvyšší Pán, který stvořil tento hmotný svět. To přijímá i Śaṅkarācārya, přestože není vaiṣṇavou.

Dále je řečeno, že milosrdnost je jednou z vlastností buddhisty, ale milosrdnost je relativní věc. Svoji milost prokazujeme těm, kdo jsou v nižším postavení nebo kdo trpí víc než my. Pokud je však přítomný někdo výše postavený, ten se předmětem naší milosti stát nemůže; naopak my jsme předmětem jeho milosti. Projevování soucitu a milosti je proto relativní činnost. Není to Absolutní Pravda. Vedle toho musíme také vědět, co skutečná milost je. Dát nemocnému člověku k jídlu něco, co má zakázané jíst, není projev milosti, ale spíše krutost. Dokud tedy opravdu nevíme, co milost je, můžeme vytvářet nežádoucí situaci. Chceme-li projevit skutečnou milost, budeme kázat vědomí Kṛṣṇy, abychom obnovili ztracené vědomí lidí, původní vědomí živé bytosti. Buddhističtí filosofové neuznávají existenci duše, a proto je jejich takzvaná milost neúplná.

Všichni tito filosofové byli ateisté, protože nevěřili v existenci Boha. Ateisté mohou být mistry v mentální spekulaci a mohou být takzvanými velkými filosofy, ale vaiṣṇava pevný ve svém přesvědčení a vědomí Boha je může porazit. Všichni kazatelé ve službách ISKCONu by měli kráčet ve stopách Śrī Caitanyi Mahāprabhua a být velmi zběhlí v předkládání mocných argumentů a porážení ateistů všeho druhu.

Slova apavitra anna označují jídlo pro vaiṣṇavu nepřijatelné. Vaiṣṇava tedy nemůže přijmout žádné jídlo od avaiṣṇavy, nabízené ve jménu mahā-prasādam. To by měla být zásada všech vaiṣṇavů. Když dostal Śrī Caitanya Mahāprabhu otázku „Jak se chová vaiṣṇava?“, odpověděl: „Vaiṣṇava se musí vyhýbat společnosti avaiṣṇavy (asat).“ Slovo asat označuje avaiṣṇavu neboli někoho, kdo není vaiṣṇava. Asat-saṅga-tyāga, — ei vaiṣṇava-ācāra (Caitanya-caritāmṛta Madhya 22.87). Vaiṣṇava musí být v tomto ohledu velmi nekompromisní a v žádném případě by neměl spolupracovat s avaiṣṇavou. Jestliže nějaký avaiṣṇava nabídne jídlo ve jménu mahā-prasādam, nemělo by být přijato. Takové jídlo nemůže být prasādam, protože avaiṣṇava nemůže Pánu nic obětovat. Kazatelé hnutí pro vědomí Kṛṣṇy někdy musí přijmout jídlo v domě avaiṣṇavy; avšak je-li obětováno Božstvu, lze ho jíst. Obyčejné jídlo uvařené avaiṣṇavou by vaiṣṇava neměl přijmout. I když avaiṣṇava uvaří jídlo tak, jak se má, nemůže je obětovat Pánu Viṣṇuovi a nelze je přijmout jako mahā-prasādam. Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (9.26) říká:

„Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květ, ovoce či vodu, přijmu to.“

Śrī Kṛṣṇa může přijmout cokoliv, co Mu oddaný s oddaností obětuje. Avaiṣṇava může být vegetarián a velice čistotný kuchař, ale protože nemůže jídlo, které uvaří, obětovat Viṣṇuovi, nelze je přijmout jako mahā-prasādam. Vaiṣṇava udělá lépe, když se takovému jídlu vyhne jako nedotknutelnému.

Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve svém komentáři říká, že všichni buddhističtí žáci byli ve skutečnosti Śrī Caitanyou Mahāprabhuem zasvěceni do zpívání svatého jména Kṛṣṇy a toto zpívání je změnilo. V tu chvíli už nebyli buddhisté neboli ateisté, ale vaiṣṇavové, a proto nařízení Śrī Caitanyi Mahāprabhua ihned přijali. Jejich původní vědomí Kṛṣṇy bylo znovu oživeno, a tak byli okamžitě schopni zpívat Hare Kṛṣṇa a začít uctívat Nejvyššího Pána Viṣṇua.

Je to duchovní mistr, kdo osvobodí žáka ze spárů māyi tím, že ho zasvětí do zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Spící lidská bytost tak může zpíváním Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare  /  Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare oživit své vědomí. Jinak řečeno, duchovní mistr probouzí spící živou bytost k jejímu původnímu vědomí, aby mohla uctívat Pána Viṣṇua. To je účel dīkṣi neboli zasvěcení. Zasvěcení znamená dostat čisté poznání o duchovním vědomí.

V této souvislosti je dobré si všimnout toho, že duchovní mistr buddhistů své žáky nezasvětil. Zasvětil je až Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu a oni pak zasvětili svého takzvaného duchovního mistra. To je systém parampary. Takzvaný duchovní mistr buddhistů byl ve skutečnosti v postavení žáka, a poté, co jeho žáci dostali zasvěcení od Śrī Caitanyi Mahāprabhua, jednali jako jeho duchovní mistři. To bylo možné jen díky tomu, že žáci buddhistického ācāryi získali milost Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Dokud člověk není požehnán Śrī Caitanyou Mahāprabhuem v učednické posloupnosti, nemůže jednat jako duchovní mistr. Měli bychom přijmout tyto pokyny Śrī Caitanyi Mahāprabhua, duchovního mistra celého vesmíru, abychom pochopili, jak se člověk stává duchovním mistrem a žákem.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura popsal chronologické pořadí Pánových návštěv. Chrámu v Tirupati se někdy říká Tirupaṭura. Nachází se v severní části Árkádu v oblasti Čandragiri. Je to slavné poutní místo. Ve shodě se svým jménem Veṅkaṭeśvara sídlí čtyřruký Pán Viṣṇu v podobě Božstva Bālājīho, společně se svými energiemi Śrī a Bhū, na hoře Vénkata, asi třináct kilometrů od Tirupati. Toto Božstvo Veṅkaṭeśvary má podobu Pána Viṣṇua a místo, kde se nachází, je známé jako Vénkata-kšétra. V jižní Indii stojí mnoho chrámů, ale tento chrám Bālājīho je zvláště bohatý. V měsíci Āśvina (září-říjen) se tam pořádá velká pouť. Na jižní dráze leží železniční stanice Tirupati. Nimna-tirupati se nachází v údolí hory Vénkata. Jsou tam také různé další chrámy, mezi nimi chrám Govindarāje a Pána Rāmacandry.

Pānā-nṛsiṁha neboli Pānākal-narasiṁha se nachází v okrese Krišna v horách Mangalagiri, asi jedenáct kilometrů od města Vidžajaváda. Aby se člověk k tomuto chrámu dostal, musí vystoupat šest set schodů. Říká se, že když se tam Pánu obětuje jídlo se sirupem, nikdy nepřijme víc než polovinu. V tomto chrámu je uložená také lastura darovaná dřívějším králem z Táňčavúru, o které se říká, že ji používal samotný Pán Kṛṣṇa. V březnu se v tomto chrámu koná velká pouť.

Šiva-káňčí se také nazývá Káňčípuram nebo také jihoindické Váránasí. V Šiva-káňčí stojí stovky chrámů se symboly představujícími Pána Śivu. O jednom z těchto chrámů se říká, že je nesmírně starý.

Višnu-káňčí se nachází asi osm kilometrů od Káňčípuram. Na tomto místě sídlí Pán Varadarāja, další z podob Pána Viṣṇua. Je tam také velké jezero, známé jako Ananta-saróvara.

Trikála-hasti nebo také Šrí Kála-hasti se nachází asi třicet pět kilometrů na východ od Tirupati. Na jeho západní straně protéká řeka Suvarna-mukhí. Chrám Trikála-hasti stojí na jižním břehu řeky. Tomuto místu se obvykle říká Šrí Kálahasti nebo Kálahasti a je známé díky chrámu Pána Śivy, jehož jméno tam je Vāyu-liṅga Śiva.

Pakši-tírtha, zvaná též Tirukádi-kundam, se nachází asi čtrnáct kilometrů jihovýchodně od Činlipatu. Leží sto padesát metrů vysoko v horském pásmu zvaném Védagiri nebo také Védáčalam. Je tam chrám Pána Śivy a místní božstvo se jmenuje Vedagirīśvara. Každý den tam přilétají dva ptáci, aby od chrámového kněze dostali jídlo, a říká se, že tam létají už od nepaměti.

Chrám inkarnace bílého kance stojí ve Vriddhakóle neboli Šrí Mušnam. Chrám je z kamene a nachází se asi kilometr a půl jižně od oázy zvané Balipítham. Sídlí v něm Božstvo inkarnace bílého kance, kterému Śeṣa Nāga vytváří nad hlavou slunečník.

Chrám Śivy, o kterém je zde zmínka, se nachází v Pítámbaře neboli Čidámbaram, čtyřicet dva kilometrů na jih od Čuddalúru. Tamní božstvo Pána Śivy se jmenuje Ākāśaliṅga. Chrám se rozkládá na ploše téměř deseti hektarů a celý tento pozemek je obehnán zdí. Kolem vede cesta, která je asi osmnáct metrů široká.

Chrám Śiyālī-bhairavī se nachází v okrese Táňčavúr, asi sedmdesát sedm kilometrů severovýchodně od města Táňčavúr. Je tam slavný chrám Pána Śivy a také obrovské jezero. Říká se, že jednou do tohoto chrámu přišel malý chlapec, oddaný Pána Śivy, a bohyně Durgā, známá jako Bhairavī, mu dala napít mléka ze svých prsů. Po návštěvě tohoto chrámu šel Śrī Caitanya Mahāprabhu skrz okres Tiruččirápalli ke břehu řeky Kávérí (Kólirana). Kávérí je ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.40) popsána jako velmi zbožná řeka.

Gó-samádž je poutní místo oddaných Pána Śivy. Je velmi důležité a nachází se nedaleko Védávanu.

Kumbhakarṇa je jméno Rāvaṇova bratra. V dnešní době se město Kumbhakarna-kapála jmenuje Kumbhakónam a leží třicet osm kilometrů severovýchodně od Táňčavúru. V Kumbhakónam stojí dvanáct chrámů Pána Śivy, čtyři chrámy Viṣṇua a jeden chrám Pána Brahmy. Ve městě Táňčavúr, u obrovského jezera zvaného Šiva-ganga, leží Šiva-kšétra a na ní se rozkládá velký chrám Pána Śivy zvaný Bṛhatīśvara-śiva-mandir.

Existují dvě posvátná místa s názvem Pápanášana. Jedno se nachází třináct kilometrů jihozápadně od Kumbhakónam a druhé leží nedaleko řeky Támraparní v okrese Tirunélvéli, třicet dva kilometrů západně od města Tirunélvéli (Pálamakóta).

Šrí Ranga-kšétra (Šrírangam) je velmi známé místo. Nachází se v okrese Tiruččirápalli, na ostrově v řece Kávérí, asi šestnáct kilometrů západně od Kumbhakónam a nedaleko města Tiruččirápalli. Chrám ve Šrí Rangam je největší v Indii a obklopuje ho sedm zdí a sedm cest. Pradávné názvy těchto cest jsou: cesta Dharmy, cesta Rājamahendry, cesta Kulaśekhara, cesta Ālināḍany, cesta Tiruvikramy, cesta Tirubiḍi Māḍamāḍi-gaisy a cesta Aḍa-iyāvala-indāny. Chrám byl založen před vládou Dharmavarmy, který vládl před Rājamahendrou. V chrámu sídlilo mnoho slavných králů, jako byl Kulaśekhara a Yāmunācārya (Ālabandāru). Yāmunācārya, Śrī Rāmānuja, Sudarśanācārya a další na tento chrám dohlíželi.

Jedním z dvanácti Ālvārů, osvobozených osobností zvaných divya-sūriové, byla inkarnace bohyně štěstí jménem Godādevī nebo také Śrī Āṇḍāl. Provdala se za Božstvo Pána Śrī Raṅganātha a později vstoupila do Jeho těla. Inkarnace Kārmuky jménem Tirumaṅga (také jeden z Ālvārů) získal nějaké peníze kradením a postavil čtvrtou zeď kolem Šrírangam. Říká se, že v 289. roce věku Kali se narodil Ālvār jménem Toṇḍaraḍippaḍi. Během své oddané služby se stal obětí prostitutky, a když Śrī Raṅganātha viděl svého oddaného v tak pokleslém stavu, poslal za prostitutkou jednoho svého služebníka se zlatým tácem. Jakmile se zjistilo, že v chrámu zlatý tác chybí, začalo pátrání a tác byl nalezen v domě prostitutky. Oddaný viděl milost, kterou Raṅganāth prostitutce udělil, a napravil se. Poté postavil třetí obvodovou zeď Raṅganāthova chrámu a staral se tam o zahradu tulasī.

Jeden slavný žák Rāmānujācāryi se jmenoval Kūreśa. Śrī Rāmapillāi byl synem Kūreśi a jeho synem byl Vāgvijaya Bhaṭṭa, který měl syna Vedavyāsu Bhaṭṭu, známého také jako Śrī Sudarśanācārya. Když byl Sudarśanācārya starý, napadli Raṅganāthův chrám muslimové a zabili okolo dvanácti set Śrī-vaiṣṇavů. Tehdy bylo Božstvo Raṅganātha přemístěno do chrámu v Tirupati, v království Vidžaja-nagaru. Goppaṇārya, vládce Džindží, potom Śrī Raṅganātha převezl z chrámu v Tirupati na místo zvané Simha-brahma, kde Pán zůstal tři roky. V roce 1293 éry Śaka (1371 n.l.) bylo Božstvo znovu instalováno v Raṅganāthově chrámu. Na východní stěně Raṅganāthova chrámu je vidět nápis od Vedānta-deśiky o tom, jak se Raṅganātha vrátil do chrámu.

Śrī Veṅkaṭa Bhaṭṭa byl vaiṣṇavský brāhmaṇa a obyvatel Šrí Ranga-kšétry. Patřil k učednické posloupnosti Śrī Rāmānujācāryi. Šrí Ranga je jedno z poutních míst v provincii Tamilnádu. Obyvatelé této oblasti si jméno „Veṅkaṭa“ nedávají, a tak se předpokládá, že Veṅkaṭa Bhaṭṭa z této oblasti nepocházel, i když tam možná dlouhou dobu žil. Veṅkaṭa Bhaṭṭa patřil k odnoži Rāmānuja-sampradāyi známé jako Vaḍagalai. V Rāmānuja-sampradāyi měl i bratra, který se jmenoval Śrīpāda Prabodhānanda Sarasvatī. Syn Veṅkaṭy Bhaṭṭy byl později v Gauḍīya-sampradāyi známý jako Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī a ve Vrindávanu založil chrám Rādhāramaṇa. Více poznatků o něm lze najít v knize Bhakti-ratnākara od Narahariho Cakravartīho.

I když brāhmaṇa kvůli své negramotnosti nedokázal správně vyslovovat, přesto zakoušel při čtení Bhagavad-gīty příznaky extáze. Śrī Caitanya Mahāprabhu měl velkou radost, když tyto příznaky viděl, což naznačuje, že Nejvyšší Osobnost Božství těší oddanost, a ne učenost. I když byla slova nedokonale vyslovována, Śrī Caitanya Mahāprabhu, samotný Pán Kṛṣṇa, to nebral příliš vážně. Spíše se radoval z bhāvy (oddanosti). To je potvrzeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.11):

„Avšak literatura plná popisů transcendentálního jména, slávy, podob a zábav neomezeného Svrchovaného Pána je transcendentálním výtvorem určeným k tomu, aby přinesl revoluci do bezbožně žijící civilizace, která se ubírá nesprávným směrem. Taková transcendentální písma ani nemusí být vždy literárně dokonalá, a přesto je poslouchají, zpívají a přijímají čistí lidé, kteří jsou naprosto upřímní.“

Pro další informace ohledně tohoto tématu lze nahlédnout do výkladu k tomuto verši.

Toto je dobrý příklad člověka, který byl tak úspěšný, že dokázal upoutat pozornost Śrī Caitanyi Mahāprabhua, i když četl Bhagavad-gītu nesprávně. Jeho duchovní činnosti nezávisely na hmotných ohledech, jako je správná výslovnost, ale na přísném následování pokynů duchovního mistra.

„Jen těm velkým duším, které mají naprostou víru v Pána i v duchovního mistra, se automaticky vyjeví veškerý smysl védského poznání.“ (Śvetāśvatara Up. 6.23)

Význam slov Bhagavad-gīty nebo Śrīmad-Bhāgavatamu je skutečně vyjeven tomu, kdo přísně následuje pokyny duchovního mistra a má stejnou víru i v Nejvyšší Osobnost Božství. Víra v Kṛṣṇu i duchovního mistra je jinými slovy tajemstvím úspěchu v duchovním životě.

Podle śāster (bhaktyā bhāgavatam grāhyaṁ na buddhyā na ca ṭīkayā) by měl člověk chápat Bhagavad-gītu a Śrīmad-Bhāgavatam prostřednictvím naslouchání skutečnému oddanému. Pouhou učeností nebo bystrou inteligencí jim nelze porozumět. Rovněž je řečeno:

Tomu, kdo čte Bhagavad-gītu s vírou a oddaností, je vyjevena podstata védského poznání. Podle Śvetāśvatara Upaniṣady (6.23):

„Jen těm velkým duším, které mají naprostou víru v Pána i v duchovního mistra, se automaticky vyjeví veškerý smysl védského poznání.“

Celou védskou literaturu lze pochopit na základě víry a oddanosti, a ne světské učenosti. Proto jsme předložili Bhagavad-gītu takovou, jaká je. Je mnoho takzvaných učenců a filosofů, kteří čtou Bhagavad-gītu akademickým způsobem, ale tím pouze marní svůj čas a svádějí ty, kdo čtou jejich komentáře, na scestí.

Tento verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.16.36) vyslovily manželky hada Kāliyi.

Toto je odpověď na otázku Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua a z ní můžeme pochopit, že Veṅkaṭa Bhaṭṭa znal pravdu. Řekl Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi, že Nārāyaṇa je Kṛṣṇova podoba spojená s transcendentálním majestátem. I když je Kṛṣṇa dvouruký a Nārāyaṇa čtyřruký, nejsou to dvě osoby. Jsou totožní. Nārāyaṇa je stejně krásný jako Kṛṣṇa, ale Kṛṣṇovy zábavy jsou hravější. Kṛṣṇovy hravé zábavy z Něj však nečiní osobu odlišnou od Nārāyaṇa. Touha Lakṣmī sdružovat se s Kṛṣṇou byla dokonale přirozená. To, že se chce věrná manželka sdružovat se svým mužem ve všech jeho oblecích, je naprosto pochopitelné. Nikdo by proto neměl Lakṣmī kritizovat za to, že se chtěla stýkat s Kṛṣṇou.

Tento verš citovaný Veṅkaṭou Bhaṭṭou se nachází i v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.59).

Tento verš je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.47.60).

Tento verš je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.87.23).

Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu, ani Jeho zábavy nelze poznat otupělými hmotnými smysly. Ty je potřeba nejdříve očistit transcendentální láskyplnou službou Pánu. Když je Pán spokojený, sám se zjeví, a pak je možné Jeho transcendentální podobu, jméno, vlastnosti a zábavy pochopit. To je potvrzeno v Kaṭha Upaniṣadě (2.23) a v Muṇḍaka Upaniṣadě (3.2.3): yam evaiṣa vṛṇute tena labhyas tasyaiṣa ātmā vivṛṇute tanūṁ svām. „Každý, kdo získá přízeň Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, může pochopit Jeho transcendentální jméno, vlastnosti, podobu a zábavy.“

Obyvatelé Vrajabhūmi neboli Goloky Vṛndāvanu znají Kṛṣṇu jako syna Mahārāje Nandy. Nepřijímají Ho za Nejvyšší Osobnost Božství jako obyčejní lidé. Pán je svrchovaným udržovatelem všech a nejpřednější ze všech osobností. Ve Vrajabhūmi je Kṛṣṇa nepochybně středem veškeré lásky, ale nikdo Ho tam nezná jako Nejvyšší Osobnost Božství. Spíše se k Němu vztahují jako k příteli, synovi, milenci nebo pánovi. Středem je však v každém případě Kṛṣṇa. Obyvatelé Vrajabhūmi mají s Pánem vztah v rámci služby, přátelství, rodičovské lásky a milostné lásky. Ten, kdo se věnuje oddané službě, může přijmout jakýkoliv z těchto transcendentálních vztahů, známých jako nálady. Když dosáhne stádia dokonalosti, vrátí se ve své čisté duchovní totožnosti domů, zpátky ke Kṛṣṇovi.

Tento verš, citovaný též v Madhya-līle 8.227, pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.9.21).

Śruti-gaṇové, autority na védskou literaturu, toužili vstoupit do tance rāsa Pána Śrī Kṛṣṇy, a proto Jej začali uctívat v extázi gopī. Zpočátku však byli neúspěšní. Když do tance rāsa nemohli vstoupit pouhým myšlením na Kṛṣṇu v extázi gopī, přijali těla stejná, jako mají gopī. Dokonce se stejně jako gopī narodili ve Vradžabhúmi a nakonec se zcela pohroužili do extáze lásky gopī. Tímto způsobem jim bylo dovoleno vstoupit do Pánovy rāsa-līly.

Tento verš je potvrzením verše z Bhagavad-gīty (9.25):

Pán Kṛṣṇa řekl: „Ti, kdo uctívají polobohy, se narodí mezi polobohy, ti, kdo uctívají předky, jdou k předkům, ti, kdo uctívají duchy, se narodí mezi takovými bytostmi a ti, kdo uctívají Mne, budou žít se Mnou.“

V hmotném světě každá podmíněná duše znovu a znovu mění své tělo, ale když je duše očištěna od všech hmotných pokryvů, žádné hmotné tělo již nepřijme. Potom bude setrvávat ve své původní duchovní totožnosti, což je stav, kterého lze dosáhnout jedině správným pochopením Kṛṣṇy skrze praktikování vědomí Kṛṣṇy, jak říká Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (4.9):

„Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činů, se po opuštění tohoto těla nenarodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.“

Do duchovního království může živá bytost vstoupit jedině po obnovení svého původního duchovního těla. Co se týče Pánových zábav rāsa-līly, je zbytečné, aby se ten, kdo pobývá v hmotném světě, snažil Pánovy tance napodobovat. Aby bylo možné vstoupit do Pánových zábav rāsa-līly, je třeba získat stejné duchovní tělo, jako mají gopī. Ve verši nāyaṁ sukhāpo jsou oddaní označeni jako bhakti-mat neboli zcela zaměstnaní oddanou službou a prostí hmotného znečištění. Do Kṛṣṇovy rāsa-līly nelze vstoupit tak, že ji člověk bude napodobovat nebo že se bude uměle považovat za sakhī a jako sakhī se obleče. Kṛṣṇův tanec rāsa-līlā je zcela duchovní; s hmotným znečištěním nemá nic společného. Proto do této zábavy nemůže nikdo vstoupit umělým, hmotným způsobem. Toto je ponaučení z verše nāyaṁ sukhāpo, které je třeba jasně pochopit.

Tento verš je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.3.28).

Pán Nārāyaṇa má šedesát transcendentálních vlastností. Kṛṣṇa má však ještě čtyři další neobyčejné transcendentální vlastnosti, které Pánu Nārāyaṇovi chybí. Jsou to (1) Jeho úžasné zábavy, přirovnávané k oceánu, (2) Jeho společenský život v kruhu nejbližších oddaných v náladě milostné lásky (gopī), (3) Jeho hra na flétnu, která uchvacuje tři světy, a (4) Jeho neobyčejná krása, která překonává krásu tří světů. Kṛṣṇova krása je nesrovnatelná a nepřekonatelná.

Tento verš je z Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.59). Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja zde říká, že Pán Caitanya přednesl tento verš Veṅkaṭovi Bhaṭṭovi, a dříve řekl, že Veṅkaṭa Bhaṭṭa ho přednesl Pánu. Protože však k jejich rozhovoru došlo dávno před sepsáním Bhakti-rasāmṛta-sindhu, naskýtá se otázka, jak mohl kterýkoliv z nich tento verš citovat. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura vysvětluje, že tento i mnohé další takové verše byly mezi oddanými známé dlouho předtím, než byl Bhakti-rasāmṛta-sindhu sepsán. Oddaní je tedy neustále citovali a v extázi vysvětlovali jejich význam.

Tento verš vyslovuje Nārada Muni v divadelní hře Lalita-mādhava-nāṭaka (6.14), kterou napsal Śrīla Rūpa Gosvāmī.

V Brahma-saṁhitě (5.33) se uvádí:

Pán je advaita, nedvojný. Mezi podobami Kṛṣṇy, Rāmy, Nārāyaṇa a Viṣṇua není rozdíl. Ti všichni jsou jednou osobou. Někdy se hloupí lidé ptají, zda se při zpívání jména „Rāma“ v Hare Kṛṣṇa mantře obracíme na Pána Rāmacandru, nebo na Pána Balarāmu. Pokud oddaný řekne, že jméno Rāma v Hare Kṛṣṇa mahā-mantře označuje Balarāmu, hlupáci se možná rozzlobí, protože pro ně slovo Rāma znamená Pán Rāmacandra. Mezi Balarāmou a Pánem Rāmou ve skutečnosti není rozdíl, a proto nezáleží na tom, zda se při zpívání Hare Rāma vztahujeme na Balarāmu nebo Pána Rāmacandru. Urážkou však je považovat Balarāmu za nadřazeného Pánu Rāmacandrovi nebo naopak. Začátečníci v oddané službě těmto závěrům śāster nerozumí a zbytečně se dopouštějí přestupků. Ve verši 154 to Śrī Caitanya Mahāprabhu vysvětlil zcela jasně: īśvaratve bheda mānile haya aparādha. „Pokud někdo dělá mezi podobami Pána rozdíly, dopouští se přestupku.“ Na druhou stranu by si však nikdo neměl myslet, že Pánovy podoby jsou na stejné úrovni s podobami polobohů. To je zcela jistě přestupek, což potvrzuje i Vaiṣṇava-tantra:

„Ten, kdo považuje velké polobohy, jako je Pán Brahmā a Pán Śiva, za rovné Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, Nārāyaṇovi, je pāśaṇḍī.“ (Hari-bhakti-vilāsa 7.117)

Závěr zní, že bychom neměli dělat mezi Pánovými podobami rozdíly ani je srovnávat s podobami polobohů nebo lidských bytostí. Někdy si například jistí hloupí sannyāsī myslí, že Pánovo tělo je hmotné, a staví daridra-nārāyaṇa na stejnou úroveň s Nārāyaṇem, což je naprostá urážka. Dokud člověk nedostane pokyny od pravého duchovního mistra, nemůže těmto různým podobám náležitě porozumět. To potvrzuje Brahma-saṁhitā: vedeṣu durlabham adurlabham ātma-bhaktau. Rozdíly mezi různými podobami Pána nelze pochopit pouhým akademickým studiem nebo čtením védské literatury. Je třeba se učit od realizovaného oddaného. Jedině tehdy se člověk může naučit rozlišovat mezi Pánovými podobami. Závěr zní, že mezi podobami Pána rozdíl není, ale je rozdíl mezi podobami Pána a podobami polobohů.

Toto je citát ze Śrī Nārada-pañcarātry.

Toto je způsob, jak porozumět pravdě o Nejvyšší Osobnosti Božství. Arjuna řekl po vyslechnutí Bhagavad-gīty to samé:

„Ó Kṛṣṇo, vše, co jsi mi řekl, přijímám jako naprostou pravdu. Ani polobozi, ani démoni nemohou porozumět Tvé osobnosti, ó Pane.“ (Bg. 10.14)

Pravdu o Pánových zábavách nemůžeme pochopit použitím naší vlastní logiky, argumentů a akademického vzdělání. Musíme dostat pravé informace od Nejvyšší Osobnosti Božství tak, jako Arjuna dostal informace, když Kṛṣṇa vyslovil Bhagavad-gītu. Bhagavad-gītu či jakékoliv jiné védské písmo musíme přijímat s vírou. Tato védská písma jsou jediným zdrojem poznání o Pánu. Musíme si uvědomit, že spekulativním způsobem nemůžeme Absolutní Pravdu pochopit.

Hora Rišabha (Ánágada-malaja-parvat) se nachází asi devatenáct kilometrů severně od města Madurai v okrese Madurai na jihu státu Tamilnádu. Je to jedna z hor známých jako Kutakáčaly. Poblíž hory Rišabha je les, kde se Pán Ṛṣabhadeva spálil na popel.