Text 49
Text 49
Verš
Text
tarkei khaṇḍila prabhu, nā pāre sthāpite
tarkei khaṇḍila prabhu, nā pāre sthāpite
Synonyma
Synonyms
Překlad
Translation
Buddhistická písma obsahují devět hlavních zásad a zakládají se hlavně na argumentech a logice. Buddhisté nemohli svoje učení prosadit, protože Śrī Caitanya Mahāprabhu jejich argumenty porazil.
The scriptures of the Buddhist cult are chiefly based on argument and logic, and they contain nine chief principles. Because Śrī Caitanya Mahāprabhu defeated the Buddhists in their argument, they could not establish their cult.
Význam
Purport
Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že podle buddhistického učení existují dva způsoby, jak chápat filosofii. Jednomu se říká hīnāyāna a druhému mahāyāna. Cesta buddhismu má devět zásad: (1) Stvoření je věčné, proto není třeba stvořitele. (2) Tento vesmírný projev je neskutečný. (3) Pravdou je „já jsem“. (4) Probíhá opakované rození a umírání. (5) Pán Buddha je jediným zdrojem pochopení pravdy. (6) Nirvāṇa neboli úplné zničení je konečným cílem. (7) Buddhova filosofie je jedinou filosofickou cestou. (8) Védy jsou výtvorem lidských bytostí. (9) Doporučují se zbožné činnosti, prokazování milosti druhým atp.
Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura states that according to the Buddhist cult there are two ways of understanding philosophy. One is called Hīnāyāna, and the other is called Mahāyāna. Along the Buddhist path there are nine principles: (1) The creation is eternal; therefore there is no need to accept a creator. (2) This cosmic manifestation is false. (3) “I am” is the truth. (4) There is repetition of birth and death. (5) Lord Buddha is the only source of understanding the truth. (6) The principle of nirvāṇa, or annihilation, is the ultimate goal. (7) The philosophy of Buddha is the only philosophical path. (8) The Vedas are compiled by human beings. (9) Pious activities, showing mercy to others and so on are advised.
Nikdo nemůže dosáhnout Absolutní Pravdy argumenty. Jeden člověk může být dobrý v logice a druhý ještě lepší v argumentech, ale protože logika zahrnuje mnohé překrucování významu slov, argumentováním nelze dospět ke skutečným závěrům o Absolutní Pravdě. Následovníkům védských zásad je to zřejmé. Zde však vidíme, že Śrī Caitanya Mahāprabhu porazil buddhistickou filosofii argumenty. Ti, kdo v ISKCONu káží, se zajisté setkají s mnoha lidmi, kteří věří v intelektuální argumenty. Většina z těchto lidí neuznává autoritu Véd, ale intelektuální spekulace a argumenty uznávají. Kazatelé nauky o vědomí Kṛṣṇy by proto měli být připravení porážet druhé pomocí argumentů, stejně jako to dělal Śrī Caitanya Mahāprabhu. Tento verš jasně říká: tarkei khaṇḍila prabhu. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu předložil tak mocné argumenty, že Mu buddhisté nebyli schopni oponovat a nedokázali prosadit svoje učení.
No one can attain the Absolute Truth by argument. One may be very expert in logic, and another person may be even more expert in the art of argument. Because there is so much word jugglery in logic, one can never come to the real conclusion about the Absolute Truth by argument. The followers of the Vedic principles understand this. However, it is seen here that Śrī Caitanya Mahāprabhu defeated the Buddhist philosophy by argument. Those who are preachers in ISKCON will certainly meet many people who believe in intellectual arguments. Most of these people do not believe in the authority of the Vedas. Nevertheless, they accept intellectual speculation and argument. Therefore the preachers of Kṛṣṇa consciousness should be prepared to defeat others by argument, just as Śrī Caitanya Mahāprabhu did. In this verse it is clearly said, tarkei khaṇḍila prabhu. Lord Śrī Caitanya Mahāprabhu put forward such a strong argument that the Buddhists could not counter Him to establish their cult.
Jejich první zásadou je, že stvoření existuje neustále. Kdyby to však byla pravda, nemohla by existovat teorie zničení. Buddhisté říkají, že zničení či rozpuštění je nejvyšší pravdou. Pokud tedy existuje stvoření věčně, žádné rozpuštění ani zničení nepřipadá v úvahu. Tento argument není příliš silný, protože naše praktická zkušenost je taková, že hmotné věci mají svůj začátek, prostředek a konec. Konečným cílem buddhistické filosofie je rozpuštění těla. To si kladou za cíl proto, že tělo má svůj počátek. Celý vesmírný projev je také takovým obrovským tělem, a pokud přijmeme jako fakt, že existuje neustále, zničení nepřipadá v úvahu. Snaha vše zničit a dosáhnout tak nicoty, je proto absurdní. Na základě naší praktické zkušenosti musíme připustit, že stvoření má počátek, a když to uznáme, musíme uznat i stvořitele. Takový stvořitel musí mít všeprostupující tělo, jak je popsáno v Bhagavad-gītě (13.14):
Their first principle is that the creation has always existed. But if this were the case, there could be no theory of annihilation. The Buddhists maintain that annihilation, or dissolution, is the highest truth. If the creation eternally exists, there is no question of dissolution or annihilation. This argument is not very strong because by practical experience we see that material things have a beginning, a middle and an end. The ultimate aim of the Buddhist philosophy is to dissolve the body. This is proposed because the body has a beginning. Similarly, the entire cosmic manifestation is a gigantic body, but if we accept that it always exists, there can be no question of annihilation. Therefore the attempt to annihilate everything in order to attain zero is an absurdity. By our own practical experience we have to accept the beginning of creation, and when we accept the beginning, we must accept a creator. Such a creator must possess an all-pervasive body, as pointed out in the Bhagavad-gītā (13.14):
sarvato 'kṣi-śiro-mukham
sarvataḥ śruti-mal loke
sarvam āvṛtya tiṣṭhati
sarvataḥ śruti-mal loke sarvam āvṛtya tiṣṭhati
„Všude jsou Jeho ruce a nohy, Jeho oči, hlavy a tváře a všude má i uši. Tak existuje Nadduše, prostupující vším.“
“Everywhere are His hands and legs, His eyes, heads and faces, and He has ears everywhere. In this way the Supersoul exists, pervading everything.”
Nejvyšší Osoba musí být přítomná všude. Tělo Pána existovalo již před stvořením; jinak by nemohl být stvořitelem. Pokud by byla Nejvyšší Osoba stvořenou bytostí, nedalo by se o Ní hovořit jako o stvořiteli. Závěr je tedy takový, že vesmírný projev je zcela jistě v určitém okamžiku stvořen a že stvořitel existoval před stvořením; tudíž není stvořenou bytostí. Stvořitelem je Parabrahman neboli Nejvyšší Duše. Nejenže je hmota duši podřízená, ale ve skutečnosti je stvořená na jejím základě. Když duše vstoupí do lůna matky, je z hmotných složek dodaných matkou stvořeno tělo. V hmotném světě je vše stvořeno, takže musí nutně existovat stvořitel, který je Nejvyšší Duší a který se liší od hmoty. V Bhagavad-gītě je potvrzeno, že hmotná energie je nižší a že duchovní energií je živá bytost. Jak nižší, tak vyšší energie patří Nejvyšší Osobě.
The Supreme Person must be present everywhere. His body existed before the creation; otherwise He could not be the creator. If the Supreme Person is a created being, there can be no question of a creator. The conclusion is that the cosmic manifestation is certainly created at a certain time, and the creator existed before the creation; therefore the creator is not a created being. The creator is Parabrahman, or the Supreme Spirit. Matter is not only subordinate to spirit but is actually created on the basis of spirit. When the spirit soul enters the womb of a mother, the body is created by material ingredients supplied by the mother. Everything is created in the material world, and consequently there must be a creator who is the Supreme Spirit and who is distinct from matter. It is confirmed in the Bhagavad-gītā that the material energy is inferior and that the spiritual energy is the living entity. Both inferior and superior energies belong to a supreme person.
Dalším argumentem buddhistů je, že tento svět je neskutečný, ale to není pravda. Tento svět je dočasný, ale ne neskutečný. Dokud máme tělo, musíme trpět jeho radostmi a bolestmi, přestože jím nejsme. I když nebudeme brát radosti a bolesti vážně, jsou nicméně skutečné. Nedá se říkat, že neexistují. Pokud by tělesné radosti a strasti byly neskutečné, bylo by neskutečné i stvoření, a nikdo by se jím tedy příliš nezaobíral. Závěr je, že hmotné stvoření není neskutečné či imaginární, ale dočasné.
The Buddhists argue that the world is false, but this is not valid. The world is temporary, but it is not false. As long as we have the body, we must suffer the pleasures and pains of the body, even though we are not the body. We may not take these pleasures and pains very seriously, but they are factual nonetheless. We cannot actually say that they are false. If the bodily pains and pleasures were false, the creation would be false also, and consequently no one would take very much interest in it. The conclusion is that the material creation is not false or imaginary, but it is temporary.
Buddhisté také tvrdí, že princip „já jsem“ je konečnou pravdou, ale to vylučuje individualitu „já“ a „ty“. Pokud neexistuje „já“ a „ty“ neboli individualita, není možné argumentovat. Buddhistická filosofie stojí na argumentech, ale o argumentech nemůže být ani řeči, pokud závisíme pouze na pojetí „já jsem“. Musí existovat také „ty“ neboli jiná osoba. Musíme přijmout filosofii duality – existenci individuální duše a Nadduše. To je potvrzeno ve druhé kapitole Bhagavad-gīty (2.12), kde Pán říká:
The Buddhists maintain that the principle “I am” is the ultimate truth, but this excludes the individuality of “I” and “you.” If there is no “I” and “you,” or individuality, there is no possibility of argument. The Buddhist philosophy depends on argument, but there can be no argument if one simply depends on “I am.” There must be a “you,” or another person also. The philosophy of duality — the existence of the individual soul and the Supersoul — must be there. This is confirmed in the second chapter of the Bhagavad-gītā (2.12), wherein the Lord says:
na tvaṁ neme janādhipāḥ
na caiva na bhaviṣyāmaḥ
sarve vayam ataḥ param
na caiva na bhaviṣyāmaḥ sarve vayam ataḥ param
„Nikdy se nestalo, že by nebylo Mne, tebe či všech těchto králů, a ani v budoucnosti nikdo z nás nepřestane existovat.“
“Never was there a time when I did not exist, nor you, nor all these kings; nor in the future shall any of us cease to be.”
V minulosti jsme měli různá těla a po zničení tohoto těla budeme žít zase v dalším. Princip duše je věčný a bude existovat v tomto i v příštím těle. I v tomto životě prožíváme existenci v těle dítěte, v těle mladíka, v těle muže a v těle starce a po zničení tohoto těla získáváme další tělo. Buddhisté převtělování také uznávají, ale nevysvětlují správně další zrození. Existuje 8 400 000 životních druhů a my se v příštím životě můžeme narodit v kterémkoliv z nich; lidskou podobu nemáme zaručenou.
We existed in the past in different bodies, and after the annihilation of this body we shall exist in another body. The principle of the soul is eternal, and it exists in this body or in another body. Even in this lifetime we experience existence in a child’s body, a youth’s body, a man’s body and an old body. After the annihilation of the body, we acquire another body. The Buddhist cult also accepts the philosophy of transmigration, but the Buddhists do not properly explain the next birth. There are 8,400,000 species of life, and our next birth may be in any one of them; therefore this human body is not guaranteed.
Podle páté zásady buddhistů je Pán Buddha jediným zdrojem poznání. To však nemůžeme přijmout, protože Pán Buddha zavrhl principy védského poznání. Každý musí přijmout princip standardního poznání, protože Absolutní Pravdy nelze dosáhnout pouhou intelektuální spekulací. Pokud je každý autoritou a pokládá svoji vlastní inteligenci za konečné měřítko, což je dnes velká móda, budou písma vykládána mnoha různými způsoby a každý bude tvrdit, že právě ta jeho filosofie je nejvyšší. To se stalo velkým problémem: každý si vykládá písma po svém, a vytváří si tak svoji vlastní autoritu. Yata mata tata patha. Kdekdo se nyní snaží prosadit svou vlastní teorii jako konečnou pravdu. Buddhisté mají teorii, že konečným cílem je úplné zničení, nirvāṇa. Zničení se vztahuje na tělo, ale duše přechází z jednoho těla do druhého. Kdyby tomu tak nebylo, jak by mohlo vzniknout tolik různorodých těl? Je-li další zrození skutečností, je skutečností i další tělesná podoba. Jakmile uznáme hmotné tělo, musíme uznat také skutečnost, že bude zničeno a že budeme muset přijmout další tělo. Jsou-li všechna hmotná těla odsouzena ke zničení, musíme získat tělo nehmotné neboli duchovní, jestliže chceme, aby naše další zrození nebylo falešné. Jak lze získat duchovní tělo, vysvětluje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (4.9):
According to the Buddhists’ fifth principle, Lord Buddha is the only source for the attainment of knowledge. We cannot accept this, for Lord Buddha rejected the principles of Vedic knowledge. One must accept a principle of standard knowledge because one cannot attain the Absolute Truth simply by intellectual speculation. If everyone is an authority, or if everyone accepts his own intelligence as the ultimate criterion — as is presently fashionable — the scriptures will be interpreted in many different ways, and everyone will claim that his own philosophy is supreme. This has become a very great problem, and everyone is interpreting scripture in his own way and setting up his own basis of authority. Yata mata tata patha. Now everybody and anybody is trying to establish his own theory as the ultimate truth. The Buddhists theorize that annihilation, or nirvāṇa, is the ultimate goal. Annihilation applies to the body, but the spirit soul transmigrates from one body to another. If this were not the case, how can so many multifarious bodies come into existence? If the next birth is a fact, the next bodily form is also a fact. As soon as we accept a material body, we must accept the fact that that body will be annihilated and that we will have to accept another body. If all material bodies are doomed to annihilation, we must obtain a nonmaterial body, or a spiritual body, if we wish the next birth to be anything but false. How the spiritual body is attained is explained by Lord Kṛṣṇa in the Bhagavad-gītā (4.9):
evaṁ yo vetti tattvataḥ
tyaktvā dehaṁ punar janma
naiti mām eti so 'rjuna
tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so ’rjuna
„Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nenarodí znovu v hmotném světě, ale dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.“
“One who knows the transcendental nature of My appearance and activities does not, upon leaving the body, take his birth again in this material world, but attains My eternal abode, O Arjuna.”
To je nejvyšší dokonalost – vzdát se hmotného těla a nepřijímat další, ale vrátit se domů, zpátky k Bohu. Dokonalostí není přestat existovat. Bytí pokračuje dál. Chceme-li však pozitivně zničit hmotné tělo, musíme přijmout tělo duchovní. Jiná věčnost pro duši neexistuje.
This is the highest perfection — to give up one’s material body and not accept another but to return home, back to Godhead. It is not that perfection means one’s existence becomes void or zero. Existence continues, but if we positively want to annihilate the material body, we have to accept a spiritual body; otherwise there can be no eternality for the soul.
Teorii, že buddhistická filosofie je jedinou cestou, nemůžeme přijmout, protože je plná nedostatků. Dokonalá filosofie je ta, která nemá chyby, a to je filosofie vedānty. V této filosofii nelze nalézt žádné nedostatky, a proto můžeme učinit závěr, že vedānta je nejvyšší filosofickou cestou k pochopení pravdy. Podle buddhistů jsou Védy sestavené obyčejnými lidskými bytostmi. V tom případě by nebyly autoritativní. Z védské literatury se dozvídáme, že Védy byly předneseny Pánu Brahmovi krátce po stvoření. Brahmā je sice v tomto vesmíru původní osobou, ale on Védy nestvořil. Pokud Brahmā Védy nestvořil, i když je uznáván jako první stvořená bytost, odkud k němu védské poznání přišlo? Je zřejmé, že Védy nepocházejí od obyčejné osoby zrozené v tomto hmotném světě. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí: tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye – po stvoření vložila Nejvyšší Osoba védské poznání do srdce Brahmy. Nikdo jiný než Brahmā na začátku stvoření neexistoval, a on přesto Védy nesestavil. Závěrem tedy je, že Védy nebyly sestaveny žádnou stvořenou bytostí. Védské poznání dal Nejvyšší Pán, který stvořil tento hmotný svět. To přijímá i Śaṅkarācārya, přestože není vaiṣṇavou.
We cannot accept the theory that the Buddhist philosophy is the only way, for there are so many defects in that philosophy. A perfect philosophy is one that has no defects, and that is Vedānta philosophy. No one can point out any defects in Vedānta philosophy, and therefore we can conclude that Vedānta is the supreme philosophical way of understanding the truth. According to the Buddhist cult, the Vedas are compiled by ordinary human beings. If this were the case, they would not be authoritative. From the Vedic literatures we understand that shortly after the creation Lord Brahmā was instructed in the Vedas. It is not that the Vedas were created by Brahmā, although Brahmā is the original person in the universe. If Brahmā did not create the Vedas but he is acknowledged as the first created being, wherefrom did Vedic knowledge come to Brahmā? Obviously the Vedas did not come from an ordinary person born in this material world. According to Śrīmad-Bhāgavatam, tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye: after the creation, the Supreme Person imparted Vedic knowledge within the heart of Brahmā. There was no person in the beginning of the creation other than Brahmā, yet he did not compile the Vedas; therefore the conclusion is that the Vedas were not compiled by any created being. Vedic knowledge was given by the Supreme Personality of Godhead, who created this material world. This is also accepted by Śaṅkarācārya, although he is not a Vaiṣṇava.
Dále je řečeno, že milosrdnost je jednou z vlastností buddhisty, ale milosrdnost je relativní věc. Svoji milost prokazujeme těm, kdo jsou v nižším postavení nebo kdo trpí víc než my. Pokud je však přítomný někdo výše postavený, ten se předmětem naší milosti stát nemůže; naopak my jsme předmětem jeho milosti. Projevování soucitu a milosti je proto relativní činnost. Není to Absolutní Pravda. Vedle toho musíme také vědět, co skutečná milost je. Dát nemocnému člověku k jídlu něco, co má zakázané jíst, není projev milosti, ale spíše krutost. Dokud tedy opravdu nevíme, co milost je, můžeme vytvářet nežádoucí situaci. Chceme-li projevit skutečnou milost, budeme kázat vědomí Kṛṣṇy, abychom obnovili ztracené vědomí lidí, původní vědomí živé bytosti. Buddhističtí filosofové neuznávají existenci duše, a proto je jejich takzvaná milost neúplná.
It is stated that mercy is one of the qualities of a Buddhist, but mercy is a relative thing. We show our mercy to a subordinate or to one who is suffering more than ourselves. However, if there is a superior person present, the superior person cannot be the object of our mercy. Rather, we are objects for the mercy of the superior person. Therefore showing compassion and mercy is a relative activity. It is not the Absolute Truth. Apart from this, we also must know what actual mercy is. To give a sick man something forbidden for him to eat is not mercy. Rather, it is cruelty. Unless we know what mercy really is, we may create an undesirable situation. If we wish to show real mercy, we will preach Kṛṣṇa consciousness in order to revive the lost consciousness of human beings, the living entity’s original consciousness. Since the Buddhist philosophy does not admit the existence of the spirit soul, the so-called mercy of the Buddhists is defective.