Tento citát z védské literatury přednesli Pánu velcí mudrci.

Pán má mnoho energií a neliší se od žádné z nich. Energie a zdroj energie se nedají oddělit, proto jsou totožní. Kṛṣṇa je popsán jako zdroj všech energií a je ztotožňován i se svou vnější, hmotnou energií. Kṛṣṇa má také vnitřní neboli duchovní energie, které jsou neustále zaměstnané v Jeho osobní službě. Jeho vnitřní energie je jiná než vnější energie. Kṛṣṇova vnitřní energie je se samotným Kṛṣṇou, energetickým zdrojem, vždy totožná.

Osobní expanze jsou známé jako viṣṇu-tattva a oddělené expanze jsou známé jako jīva-tattva. I když jsou jīvy (živé bytosti) nedílnými částmi Nejvyšší Osobnosti Božství, počítají se mezi Pánovy mnohé energie. To Pán Kṛṣṇa plně vysvětluje v Bhagavad-gītě (7.5):

„Ó Arjuno, válečníku mocných paží, kromě této nižší přírody existuje ještě Moje jiná, vyšší energie, která zahrnuje živé bytosti, jež vykořisťují zdroje této hmotné, nižší přírody.“

I když jsou živé bytosti Kṛṣṇovy nedílné části, jsou prakṛti, ne puruṣa. Prakṛti (živá bytost) se někdy snaží napodobovat činnosti puruṣi. Kvůli svému chabému poznání se živé bytosti podmíněné v tomto hmotném světě prohlašují za Boha. Natolik jsou v iluzi. Na úroveň viṣṇu-tattvy neboli Osobnosti Božství se živá bytost nikdy nemůže dostat, a proto je směšné, když to o sobě prohlašuje. Duchovně pokročilé osoby něco takového nikdy nepřijmou. Taková prohlášení jsou určena k oklamání obyčejných, hloupých lidí. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy těmto falešným inkarnacím vyhlašuje válku. Falešná propaganda lidí prohlašujících se za Boha zničila vědomí Boha po celém světě. Členové tohoto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy musí být neustále ve střehu, aby takové darebáky, kteří v současnosti svádějí celý svět, dokázali vyzvat. Jeden takový darebák známý jako Pauṇḍraka přišel k Pánu Kṛṣṇovi, a ten ho okamžitě zabil. Kṛṣṇovi služebníci takové napodobeniny bohů samozřejmě zabíjet nemohou, ale měli by udělat všechno pro to, aby je porazili na základě důkazů śāster, autentického poznání získaného skrze učednickou posloupnost.

Vysvětlení veršů osm až patnáct předkládá ve své Amṛta-pravāha-bhāṣyi Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura. Pán se po celém stvoření šíří ve svých čtvero expanzích a inkarnacích. V každé osobní expanzi je Kṛṣṇa plně zastoupený se všemi energiemi. I když jsou živé bytosti oddělenými expanzemi, jsou také považovány za jednu z Pánových energií. Živé bytosti se dělí do dvou kategorií – na věčně osvobozené a věčně podmíněné. Věčně osvobozené živé bytosti nikdy nepřijdou do styku s māyou, vnější energií. Věčně podmíněné duše jsou ale ve spárech vnější energie neustále. To Pán Kṛṣṇa popisuje v Bhagavad-gītě (7.14):

„Tuto Mou božskou energii, složenou ze tří kvalit hmotné přírody, je těžké překonat.“

Nitya-baddhové jsou vnější energií věčně podmíněni a nitya-muktové s ní nikdy nepřijdou do styku. Věčně osvobozený osobní společník Nejvyšší Osobnosti Božství někdy sestupuje do tohoto vesmíru stejně jako Pán. Přestože zde vysvobozuje podmíněné duše, zůstává tento posel Nejvyššího Pána hmotnou energií nedotčen. Věčně osvobozené osobnosti většinou žijí v duchovním světě jako společníci Pána Kṛṣṇy a jsou známé jako kṛṣṇa-pāriṣada neboli společníci Pána. Jejich jediným úkolem je užívat si společnosti Pána Kṛṣṇy, a v tom bez přestání pokračují i tehdy, když sestoupí do tohoto hmotného světa, aby sloužily Pánovým zájmům. Věčně osvobozená duše, která pracuje pro Kṛṣṇu, se ze společnosti Pána Kṛṣṇy těší skrze svoji službu. Věčně podmíněná duše, kterou chtivé touhy pobízejí užívat si hmotného světa, je nucena stěhovat se z jednoho těla do druhého. Někdy je povýšena na vyšší planetární soustavy a jindy je uvržena na pekelné planety a vystavena trýznění vnější energií.

Duše podmíněná vnější energií v tomto hmotném světě dostává dva druhy těl – hrubohmotné tělo a jemnohmotné tělo, složené z mysli, inteligence a ega. Kvůli svým hrubým a jemným tělům je vystavena třem druhům utrpení (ādhyātmika, ādhibhautika a ādhidaivika), pocházejícím od těla a mysli, od jiných živých bytostí a od přírodních katastrof, způsobených polobohy z vyšších planetárních soustav. Podmíněná duše vystavená trojímu hmotnému utrpení je donekonečna kopána māyou, a to je její nemoc. Pokud shodou okolností potká svatou osobu, která ve jménu Kṛṣṇy osvobozuje podmíněné duše, a pokud bude souhlasit s tím, že se bude řídit jejími pokyny, může se postupně dostat k Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi.

Tento verš je citován také v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (3.2.35). Při zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry říkáme: „Hare! Ó Pánova energie! Ó můj Pane Kṛṣṇo!“ Tímto způsobem jednoduše oslovujeme Pána a Jeho duchovní energii, zastoupené jako Rādhā-Kṛṣṇa, Sītā-Rāma nebo Lakṣmī-Nārāyaṇa. Oddaný se neustále k Pánu a Jeho vnitřní energii (společnici) modlí o to, aby se mohl věnovat Jejich transcendentální láskyplné službě. Jakmile podmíněná duše dosáhne své skutečné duchovní energie a plně se odevzdá u Pánových lotosových nohou, snaží se věnovat službě Pánu. To je skutečné přirozené postavení živé bytosti.

Ve védských písmech se někdy zdůrazňuje plodonosné jednání, spekulativní poznání a systém mystické yogy. Lidé sice mají sklony k následování těchto procesů, ale bez dotyku kṛṣṇa-bhakti neboli oddané služby nemohou dosáhnout kýžených výsledků. Jinými slovy, skutečným kýženým výsledkem je probuzení dřímající lásky ke Kṛṣṇovi. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.6) uvádí:

„Nejvyšším zaměstnáním (dharmou) pro celé lidstvo je to, které člověku pomůže dospět k láskyplné oddané službě transcendentálnímu Pánu. Aby zcela uspokojila vlastní já, musí být tato oddaná služba bezpodmínečná a nepřerušovaná.“ Karma, jñāna a yoga nemohou lásku k Bohu probudit. Je třeba začít vykonávat oddanou službu Pánu, a čím více k ní tíhneme, tím více ztrácíme zájem o takzvané úspěchy. Dhruva Mahārāja šel praktikovat mystickou yogu, aby osobně spatřil Pána tváří v tvář, ale když rozvinul zájem o oddanou službu, viděl, že mu karma, jñāna ani yoga nic nepřinášejí.

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.12). Vyāsadeva i po sepsání mnoha védských textů pociťoval nespokojenost. Jeho duchovní mistr Nāradadeva mu proto řekl, že může být šťastný, když popíše činnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. V té době měl již Śrīla Vyāsadeva sepsané části Véd zvané karma-kāṇḍa a jñāna-kāṇḍa, ale ještě nic o upāsanā-kāṇḍě neboli bhakti. Jeho duchovní mistr Nārada ho za to pokáral a poradil mu, aby psal o činnostech Nejvyšší Osobnosti Božství. Vyāsadeva tedy začal psát Śrīmad-Bhāgavatam.

Toto je také citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (2.4.17).

Pouhým spekulativním poznáním nelze dosáhnout osvobození. I když může být člověk schopný rozlišit mezi Brahmanem a hmotou, v osvobození mu zabrání, pokud si bude mylně myslet, že živá bytost je stejně dobrá jako Nejvyšší Osobnost Božství. Pak poklesne znovu na hmotnou úroveň, protože považovat sám sebe za Nejvyšší Osobu, Nejvyšší Absolutní Pravdu, je urážka. Pokud však takový člověk přijde do styku s čistým oddaným, může být skutečně vysvobozen z hmotného otroctví a zaměstnat se službou Pánu. Zde se hodí uvést jednu modlitbu Bilvamaṅgala Ṭhākura:

„Ó můj Pane, když se člověk s odhodláním věnuje čisté oddané službě Tobě, zjevíš se mu ve své původní transcendentální mladistvé podobě jako Nejvyšší Osobnost Božství. A co se týče osvobození, to stojí před oddaným se sepjatýma rukama a čeká, aby mu mohlo sloužit. Zbožnost, ekonomický rozvoj a smyslový požitek budou dosaženy automaticky bez zvláštního úsilí.“ (Kṛṣṇa-karṇāmṛta 107)

Toto je verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.4).

Toto je citát z Bhagavad-gīty (7.14).

Skutečností je, že každá živá bytost je věčně služebníkem Kṛṣṇy. Vlivem māyi na to však zapomíná a začíná věřit v hmotné štěstí. Okouzlena māyou si myslí, že jediným kýženým cílem je hmotné štěstí. Toto hmotné vědomí je jako řetěz kolem krku podmíněné duše. Dokud je spoutána tímto pojetím, nemůže se ze spárů māyi vymanit. Pokud se však Kṛṣṇovou milostí dostane do styku s pravým duchovním mistrem, řídí se jeho pokyny, slouží mu a zapojuje další podmíněné duše do služby Pánu, získá osvobození a útočiště u Pána Śrī Kṛṣṇy.

Někdo může být brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya či śūdra nebo může dokonale následovat duchovní zásady brahmacaryi, gṛhasthy, vānaprasthy a sannyāsu, ale pokud se nestane oddaným, poklesne nakonec do pekelných podmínek. Nikdo nemůže být skutečně povýšen, dokud neprobudí své spící vědomí Kṛṣṇy. Usměrňující zásady varṇāśrama-dharmy samy o sobě k dosažení nejvyšší dokonalosti nestačí. To je potvrzeno v následujících dvou citátech ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.2–3).

Tento verš je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32).

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.9.34) se píše:

„Cokoliv se jeví jako pravda nezávisle na Mně, je zajisté Má klamná energie, protože beze Mě nemůže nic existovat. Je to jako odraz skutečného světla ve stínech. Ve světle totiž nejsou ani stíny, ani odrazy.“

Kdekoliv je světlo, tam nemůže být temnota. Jakmile živá bytost vyvine vědomí Kṛṣṇy, je okamžitě zbavena všech hmotných chtivých tužeb. Chtivé touhy a chamtivost se pojí s rajasem a tamasem neboli vášní a temnotou. Když si však člověk osvojí vědomí Kṛṣṇy, kvality vášně a temnoty okamžitě zmizí a zůstává kvalita dobra (sattva-guṇa). V kvalitě dobra lze dělat duchovní pokrok a vše jasně pochopit. Toto postavení není přístupné každému. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, neustále o Kṛṣṇovi naslouchá, myslí na Něho, uctívá Ho a slouží Mu jako oddaný. Pokud takto zůstane pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy, temnota māyi se ho nebude moci dotknout.

Celý svět je zmatený, protože si lidé myslí: „Toto je má země“, „Amerika je moje“, „Indie je moje“. Neznají skutečnou hodnotu života a myslí si, že toto hmotné tělo a země, kde bylo vytvořeno, jsou vším. To je základní princip nacionalismu, socialismu a komunismu. Takovéto uvažování, které živou bytost pouze mate, není nic jiného než darebáctví. Způsobuje ho temnota māyi. Jakmile si však člověk začne být vědomý Kṛṣṇy, je od těchto mylných představ okamžitě osvobozen. Tento verš je citátem ze Śrīmad-Bhāgavatamu (2.5.13). Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.7.47) se nachází také další příhodný verš:

„To, co je realizováno jako Absolutní Brahman, je plné neomezené blaženosti beze stopy zármutku. To je zajisté konečný aspekt nejvyššího poživatele, Osobnosti Božství. Je věčně prostý strachu a neklidu a na rozdíl od hmoty je naprosto vědomý, je neznečištěný a nestranný. Je hlavní a prvotní příčinou všech příčin a následků, neexistují v Něm oběti ústící v plodonosné činy a klamná energie před Ním nemůže obstát.“

Tento verš vyslovil Pán Brahmā na dotaz velkého mudrce Nārady. Nārada se divil, že vidí stvořitele vesmíru meditovat, neboť to svědčilo o tom, že by mohl existovat někdo vyšší než Pán Brahmā. Při odpovídání na Nāradovu otázku popsal Pán Brahmā postavení māyi a zmatených živých bytostí a tehdy vyslovil tento verš.

Tento verš z Rāmāyaṇy (Yuddha-kāṇḍy 18.33) vyslovil Pán Rāmacandra.

Toto je verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (2.3.10).

Ti, kdo se zajímají o hmotný požitek, jsou známí jako bhukti-kāmī. Ten, kdo se zajímá o splynutí se září Brahmanu nebo o dokonalost v mystické yoze, není v žádném případě oddaný. Oddaní takové touhy nemají. Pokud se však karmī, jñānī nebo yogī dostane nějak do styku s oddaným a začne oddaně sloužit, Kṛṣṇa mu dá okamžitě lásku k Bohu a útočiště u svých lotosových nohou, i když dotyčný ani neví, jak lásku ke Kṛṣṇovi rozvinout. Kṛṣṇa odsuzuje materialistické touhy, kdy chce člověk za oddanou službu nějakou hmotnou odměnu. Toužit po hmotném bohatství při vykonávání oddané služby je hloupé. I když může být člověk hloupý, Kṛṣṇa je dokonale inteligentní a zaměstná ho oddanou službou takovým způsobem, že na hmotné bohatství postupně zapomene. Hlavní věc tedy je, nesnažit se vyměnit láskyplnou službu za hmotné bohatství. Pokud se opravdu odevzdáme lotosovým nohám Kṛṣṇy, naší jedinou touhou by mělo být uspokojit Ho. To je čisté vědomí Kṛṣṇy. Odevzdání se neznamená, že od Pána něco chceme, ale že zcela závisíme na Jeho milosti. Pokud si to Kṛṣṇa přeje, může svého oddaného držet v chudobě, nebo ho může zahrnout bohatstvím. Oddaný by si však ani v jednom případě neměl dělat starosti, ale měl by se pouze velmi vážně snažit uspokojovat Pána svou službou.

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (5.19.27).

Tento verš je z Hari-bhakti-sudhodayi (7.28).

Je neomezené množství podmíněných duší, které postrádají službu Pánu Kṛṣṇovi. Jelikož nevědí, jak překonat oceán nevědomosti, pohazují si s nimi vlny času a přílivu. Některé z nich mají to štěstí, že se dostanou do styku s oddanými, a tím jsou vysvobozeny z oceánu nevědomosti stejně, jako je kláda unášená proudem řeky náhodně vyplavena na břeh.

Tento verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.38.5) vyslovil Akrūra.

Tento bod vysvětluje Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura. Je toto bhāgya (štěstí) výsledkem náhody, nebo něčeho jiného? V písmech jsou za štěstí považovány oddaná služba a zbožné jednání. Zbožné činnosti se dají rozdělit do tří skupin: zbožné činnosti probouzející naše spící vědomí Kṛṣṇy se nazývají bhakty-unmukhī sukṛti, zbožné činnosti přinášející hmotné bohatství se nazývají bhogonmukhī sukṛti a zbožné činnosti umožňující živé bytosti splynout s Nejvyšším se nazývají mokṣonmukhī sukṛti. Poslední dva výsledky zbožných činností šťastné ve skutečnosti nejsou. Zbožné činnosti jsou šťastné tehdy, když člověku pomáhají vyvinout vědomí Kṛṣṇy. Štěstí bhakty-unmukhī je dosažitelné jedině ve styku s oddaným. Dobrovolným i nedobrovolným stykem s oddaným člověk dělá pokrok v oddané službě, a tak se jeho spící vědomí Kṛṣṇy probudí.

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.51.53).

Toto je verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.29.6). Vyslovil ho Uddhava poté, co ho Śrī Kṛṣṇa poučil o yoze.

Tento verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.20.8) vyslovil Kṛṣṇa před Uddhavou v době svého odchodu z tohoto hmotného světa.

Zbožné činnosti přinášejí hmotné bohatství, ale oddanou službu nelze získat žádným množstvím hmotných zbožných činností – ani rozdáváním milodarů, ani otvíráním nemocnic či škol, ani lidumilnou prací. Oddanou službu lze získat jedině milostí čistého oddaného. Bez milosti čistého oddaného nelze ani uniknout otroctví hmotné existence. Slovo mahat v tomto verši znamená „čistý oddaný“, což potvrzuje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (9.13):

„Ó synu Pṛthy! Ti, kdo nejsou zmateni, velké duše, jsou pod ochranou božské přírody. Plně se věnují oddané službě, protože Mě znají jako původní a nevyčerpatelnou Nejvyšší Osobnost Božství.“

Člověk se musí sdružovat s mahātmou, který přijal Kṛṣṇu jako nejvyšší zdroj celého stvoření. Nikdo nemůže chápat Kṛṣṇovo absolutní postavení, aniž by byl mahātmā. Mahātmā je vzácný a transcendentální a je to čistý oddaný Pána Kṛṣṇy. Hlupáci považují Kṛṣṇu za lidskou bytost a Jeho čistého oddaného také. Ať je člověk čímkoliv, musí přijmout útočiště u lotosových nohou oddaného mahātmy a chovat se k němu jako k nejvznešenějšímu dobrodinci celé lidské společnosti. U takového mahātmy bychom měli hledat ochranu a prosit o jeho bezpříčinnou milost. Jedině díky jeho požehnání se může člověk vymanit z pout k hmotnému životu. Takto uvolněn se milostí mahātmy zapojí do transcendentální láskyplné služby Pánu.

Tento verš se nachází ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.12.12). Jaḍa Bharata zde říká králi Rahūganovi, jak dosáhl úrovně paramahaṁsy. Mahārāja Rahūgaṇa, král Sindhu-sauvíry, se zeptal Jaḍy Bharaty, jak dospěl na tuto úroveň. Král si ho původně zavolal, aby nesl jeho nosítka, ale když od paramahaṁsy Jaḍy Bharaty uslyšel o nejvyšší filosofii, vyjádřil údiv a zeptal se ho, jak dosáhl tak vznešeného osvobození. Jaḍa Bharata tehdy krále poučil, jak se odpoutat od náklonnosti k hmotě.

Tento verš se nachází ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.32). Když velký mudrc Nārada učil Mahārāje Yudhiṣṭhiru, vyprávěl mu o činnostech Prahlāda Mahārāje. Tento verš vyslovil Prahlāda Mahārāja před svým otcem Hiraṇyakaśipuem, králem démonů. Prahlāda Mahārāja svého otce poučil o devíti základních formách bhakti-yogy a vysvětlil, že každý, kdo je přijme, má být považován za vysoce vzdělaného učence. Hiranyakaśipuovi se však nelíbilo, že jeho syn mluví o oddané službě, a proto si okamžitě zavolal Prahlādova učitele Ṣaṇḍu. Učitel vysvětlil, že Prahlāda o oddané službě neučil, ale že k ní měl chlapec přirozený sklon. Hiraṇyakaśipu se tehdy rozzuřil a zeptal se Prahlāda, proč se stal vaiṣṇavou. Prahlāda Mahārāja mu tímto veršem odpověděl, že se nikdo nestane oddaným Pána, dokud neobdrží milost a požehnání jiného oddaného.

Podle astronomických výpočtů je lava jedenáctina vteřiny.

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.18.13). Tento verš se týká védských rituálů a obětí prováděných velkými mudrci z Naimišáranji, vedenými Śaunakou Ṛṣim. Mudrci poukázali na to, že necelá vteřina styku s oddaným se nedá srovnat ani s tisíci védských rituálů a obětí, povýšením na nebeské planety nebo splynutím s Nejvyšším.

Toto je citát z Bhagavad-gīty (18.64–65).

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.20.9).

Pevná víra a přesvědčení se nazývají śraddhā. Když se někdo zapojí do oddané služby Pánu, rozumí se, že již splnil všechny své povinnosti v hmotném světě. Uspokojil své předky, obyčejné živé bytosti i polobohy, a nemá žádné závazky. Nemusí se o ně starat odděleně, protože jsou splněné automaticky. Plodonosné jednání (karma) je určené pro uspokojení smyslů podmíněné duše. Když se však duše probudí do vědomí Kṛṣṇy, nemusí se o zbožné jednání snažit odděleně. Nejlepším výsledkem veškerých plodonosných činností je odpoutanost od hmotného života, a oddaný, který se neochvějně věnuje službě Pánu, si tuto odpoutanost spontánně vyvíjí.

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (4.31.14).

Slovo śraddhāvān (mající víru) znamená znát Kṛṣṇu jako summum bonum – věčnou pravdu a absolutní transcendenci. Ten, kdo má pevnou víru v Kṛṣṇu a důvěřuje Mu, je způsobilý prokazovat důvěrnou oddanou službu. Podle své víry je člověk nejvyšším, středním nebo nižším oddaným.

Tento verš se nachází v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.17) od Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Tento verš se nachází v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.18).

Tento verš se také nachází v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.19).

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura řekl, že ten, kdo vyvinul víru ve vědomí Kṛṣṇy, má být považován za vhodného uchazeče o další pokrok v rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Lidé s vírou jsou rozděleni do tří skupin – uttama, madhyama a kaniṣṭha (oddaný první třídy, druhé třídy a začátečník). Prvotřídní oddaný je pevně přesvědčený o pravdě zjevených písem a je zběhlý v argumentování podle śāster. Má pevné přesvědčení ohledně vědy o vědomí Kṛṣṇy. Madhyama-adhikārī neboli oddaný druhé třídy je ohledně vědomí Kṛṣṇy pevně přesvědčený, ale své přesvědčení nedokáže podpořit citováním odkazů z písem. Začátečník ještě nemá ani pevnou víru. Takto jsou klasifikováni oddaní.

Standard oddanosti se klasifikuje stejným způsobem. Začátečník věří, že jedině láska ke Kṛṣṇovi neboli vědomí Kṛṣṇy má velkou cenu, ale nemusí nutně znát základy čistého vědomí Kṛṣṇy nebo vědět, jak se stát dokonalým oddaným. V srdci začátečníka se někdy nachází záliba v karmě, jñāně či yoze. Pokud se od smíšené oddané služby oprostí a bude vůči ní transcendentální, stane se oddaným druhé třídy. Když se pak stane expertem v logice a dokáže se odvolávat na śāstry, stane se prvotřídním oddaným. Oddaní se také podle své lásky a připoutanosti ke Kṛṣṇovi dělí na běžné, lepší a nejlepší.

Musíme tedy vědět, že madhyama-adhikārī, oddaný druhé třídy, je plně přesvědčený ohledně vědomí Kṛṣṇy, ale nedokáže své přesvědčení podpořit odkazy ze śāster. Začátečník není zcela přesvědčený a pevný ve svém postoji, proto může ve styku s neoddanými poklesnout. Oddaný druhé třídy sice nedokáže své postavení podpořit odkazy ze śāster, ale studiem śāster a sdružováním se s prvotřídním oddaným se postupně také stane prvotřídním oddaným. Pokud se však oddaný druhé třídy nebude rozvíjet ve společnosti prvotřídního oddaného, bude stagnovat. U prvotřídního oddaného nepřipadá v úvahu, že by poklesl, i když se za účelem kázání může stýkat s neoddanými. Přesvědčení a víra se postupně zvětšují, aby z oddaného nakonec učinily uttama-adhikārīho neboli prvotřídního oddaného.

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.45).

Toto je také citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.46). Tuto definici vyslovil velký světec Nārada, když promlouval k Vasudevovi o oddané službě. Původně o tomto tématu hovořil Nimi, král Vidéhy, s devíti Yogendry.

Tento verš je také citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.47). Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že ten, kdo plně rozvinul lásku k Nejvyšší Osobnosti Božství a udržuje přátelství s Pánovými oddanými, je vždy lhostejný k těm, kdo chovají zášť vůči Kṛṣṇovi a Jeho oddaným. Takovou osobu je třeba považovat za oddaného střední třídy. Prvotřídním oddaným se stane, když udělá pokrok v oddané službě a pocítí důvěrný vztah se všemi živými bytostmi, které uvidí jako nedílné části Nejvyšší Osoby.

Tento verš vyslovil Prahlāda Mahārāja a jeho následovníci, když se modlili k Nṛsiṁhadevovi (Śrīmad-Bhāgavatam 5.18.12).

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.25.21). Když se mudrci vedení Śaunakou ptali na Kapiladevu, inkarnaci Boha, Sūta Gosvāmī, nejpokročilejší oddaný Pána, citoval rozhovor o seberealizaci, který proběhl mezi Vidurou a Maitreyou, přítelem Vyāsadevy. Během této rozpravy přišla řeč na Pána Kapilu, a tehdy Maitreya opakoval Kapiladevův rozhovor s jeho matkou, kde Pán říká, že příčinou podmíněného života je připoutanost k hmotným věcem. Když se však člověk připoutá k transcendentálním věcem, je na cestě osvobození.

Tento verš je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (5.5.2).

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.51.53).

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.30).

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.25.25). Vysvětlení se nachází v Ādi-līle 1.60.

Tyto verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.31.33–35) vyslovil před svou matkou Kapiladeva, inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství. Kapila zde hovoří o zbožných a bezbožných činnostech a příznacích těch, kdo se nevěnují oddané službě Kṛṣṇovi. Lidé obecně nevědí o strastiplných podmínkách v lůně matky jakéhokoliv životního druhu. Kvůli špatné společnosti člověk postupně klesá do nižších druhů. V této souvislosti se velmi zdůrazňují styky se ženami. Pokud někdo příliš tíhne k ženám nebo k těm, kdo jsou k ženám připoutaní, poklesne do nižších životních druhů.

„Živá bytost žije v hmotné přírodě a užívá jejích tří kvalit. To je způsobeno jejím stykem s touto přírodou. Tak se setkává s dobrem a zlem v různých životních druzích.“ (Gītā 13.22)

Podle védské civilizace by měl být styk se ženami velmi omezený. V duchovním životě jsou čtyři āśramy – brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyās. Brahmacārī, vānaprastha a sannyāsī mají společnost žen zcela zakázanou. Stýkat se se ženami mohou pouze gṛhasthové, a to za velmi omezených podmínek, neboli jen pro plození pěkných dětí. Jiné důvody k takovým stykům jsou zavržené.

Toto je citát z Kātyāyana-saṁhity.

Tento verš, vyslovený Pánem Kṛṣṇou, je citátem z Bhagavad-gīty (18.66). Vysvětlení lze nalézt v Madhya-līle 8.63.

Inteligentní člověk se zříká společnosti těch, kdo jsou připoutaní k ženám a postrádají vědomí Kṛṣṇy. Měl by být oproštěný od všech druhů hmotné připoutanosti a zcela přijmout útočiště u lotosových nohou Kṛṣṇy. Kṛṣṇa je ke svým oddaným velice laskavý. Je vždy vděčný a na službu jakéhokoliv oddaného nikdy nezapomene. Vlastní také veškeré bohatství a moc. Z jakého důvodu by měl tedy člověk opouštět útočiště u Pána Kṛṣṇy a hledat ho u nějakého poloboha? Ten, kdo opustí Kṛṣṇu a uctívá nějakého poloboha, musí být považován za nejnižšího hlupáka.

Toto je verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.48.26).

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.2.23).

Toho, kdo se zcela odevzdal, charakterizuje následujících šest vlastností: (1) Oddaný musí přijmout vše, co je příznivé pro transcendentální láskyplnou službu Pánu. (2) Musí odmítnout vše, co je pro službu Pánu nepříznivé. Tomu se také říká odříkání. (3) Oddaný musí být pevně přesvědčený, že ho Kṛṣṇa ochrání. Nikdo jiný nás ve skutečnosti ochránit nemůže, a být o tom pevně přesvědčený, se nazývá víra. Tato víra je jiná než víra impersonalisty, který chce splynout se září Brahmanu, aby ukončil opakované rození a umírání. Oddaný chce navždy sloužit Pánu. Díky tomu je Kṛṣṇa ke svému oddanému milostivý a poskytuje mu veškerou ochranu před různými druhy nebezpečí na cestě oddané služby. (4) Oddaný by měl Kṛṣṇu přijmout jako svého svrchovaného živitele a pána. Neměl by si myslet, že ho ochraňuje nějaký polobůh. Měl by záviset pouze na Kṛṣṇovi a považovat Ho za svého jediného ochránce. Oddaný musí být pevně přesvědčený o tom, že ve třech světech nemá jiného ochránce a živitele než Kṛṣṇu. (5) Odevzdání se znamená, neustále si být vědom toho, že naše činnosti a touhy nejsou nezávislé. Oddaný zcela závisí na Kṛṣṇovi a jedná a uvažuje tak, jak si Kṛṣṇa přeje. (6) Oddaný je mírný a pokorný.

Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (15.15) říká:

„Sídlím v srdcích všech a ode Mne pochází paměť, poznání i zapomnění. Všechny Védy jsou určeny k poznání Mě. To Já jsem sestavil Vedāntu a Já jsem také znalcem Véd.“ Kṛṣṇa dlí v srdcích všech živých bytostí a s každou jedná jinak v závislosti na jejím postavení. Živá bytost je buď pod ochranou klamné energie, nebo pod osobní ochranou Kṛṣṇy. Pokud je zcela odevzdaná, je pod přímou Kṛṣṇovou ochranou a Kṛṣṇa jí dává veškerou inteligenci potřebnou k pokroku v duchovní realizaci. Neoddaný je však pod ochranou klamné energie a na svůj vztah s Kṛṣṇou čím dál více zapomíná. Někdy slyšíme otázku, jak Kṛṣṇa způsobí, že někdo zapomene? Kṛṣṇa osobně zařizuje, aby Jeho oddaný zapomněl na hmotné činnosti, a prostřednictvím māyi způsobuje, že neoddaný zapomíná na službu Pánu. Tomu se říká apohana.

Poslední dva verše se nacházejí v knize Hari-bhakti-vilāsa (11.417–18).

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.29.34). Kṛṣṇa poučoval svého důvěrného služebníka Uddhavu o tom, co je sambandha, abhidheya a prayojana. Jedná se o vztah s Nejvyšší Osobností Božství, činnosti v rámci tohoto vztahu a dokonalost života. Pán také popsal vlastnosti důvěrných oddaných.

Tento verš se nachází v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.2). Protože jsou živé bytosti nepatrné, atomické částečky Pána, mají oddanou službu již v sobě ve spícím stavu. Oddaná služba začíná śravaṇaṁ kīrtanam, nasloucháním a zpíváním. Když člověk spí, je možné ho probudit zvukem, a proto by měla každá podmíněná duše dostat příležitost slyšet Hare Kṛṣṇa mantru zpívanou čistým vaiṣṇavou. Ten, kdo takto uslyší Hare Kṛṣṇa mantru, se probudí k duchovnímu vědomí, vědomí Kṛṣṇy, a jeho mysl se tak postupně očistí, jak říká Śrī Caitanya Mahāprabhu (ceto-darpaṇa-mārjanam). Spolu s myslí se očistí i smysly. Probuzený oddaný své smysly již nezaměstnává smyslovým požitkem, ale transcendentální láskyplnou službou Pánu. To je proces, kterým se spící láska ke Kṛṣṇovi probudí.

Na začátku musí člověk naslouchat pravému duchovnímu mistrovi. To je příznivé pro pokrok v oddané službě. V rámci tohoto procesu oddaný pod vedením duchovního mistra naslouchá, zpívá, vzpomíná a věnuje se uctívání Božstev. To jsou prvotní nejdůležitější činnosti oddané služby. Oddaná služba se nesmí vykonávat pro nějaký hmotný cíl. Člověk by ani neměl toužit po splynutí s Absolutní Pravdou. Taková služba musí být vykonávána pouze z lásky. Ahaitukī, apratihatā. Oddaná služba musí být prostá vedlejších motivů. Pokud tomu tak je, žádné hmotné okolnosti ji nezastaví a oddaný může postupně dospět až na úroveň spontánní láskyplné služby. Dítě se posílá do školy přes jeho nevoli, aby získalo vzdělání, ale když ho to začne v dalších letech trochu bavit, zapojí se samo od sebe a stane se učencem. Nikoho nelze donutit, aby se stal učencem, ale na začátku se někdy nátlak používá. Dítě je donuceno chodit do školy a učit se číst a psát podle pokynů svých učitelů. To je rozdíl mezi vaidhī bhakti a spontánní bhakti. Spící láska ke Kṛṣṇovi, která se nachází v srdci každé bytosti, se pouze musí probudit usměrňujícím procesem oddané služby. Psaní na stroji se učíme podle zásad učebnice strojopisu. Musíme se naučit správnému prstokladu a cvičit. Když to zvládneme, můžeme psát rychle a bez chyb, aniž bychom se vůbec dívali na klávesnici. Stejné je to s usměrňujícími zásadami oddané služby. Pokud je následujeme tak, jak je předkládá duchovní mistr, můžeme dosáhnout spontánní láskyplné služby, kterou už má každý v srdci (nitya-siddha kṛṣṇa-prema).

Spontánní služba není nic umělého. Musíme pouze na tuto úroveň dospět vykonáváním oddané služby podle usměrňujících zásad. Je tedy třeba praktikovat naslouchání a zpívání a následovat další usměrňující zásady, jako je čištění chrámu, osobní hygiena, vstávat časně ráno, zúčastňovat se maṅgala-ārati a tak dále. Pokud od začátku nejsme na úrovni spontánní služby, musíme přijmout usměrněnou službu podle pokynů duchovního mistra. Této usměrněné službě se říká vaidhī bhakti.

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (2.1.5). Naší povinností je prostřednictvím naslouchání porozumět Nejvyšší Osobnosti Božství. Tomu se říká śrotavyaḥ. Pokud někdo o Nejvyšší Osobnosti Božství správně naslouchal, je povinen Pána opěvovat a kázat Jeho slávu. Tomu se říká kīrtitavyaḥ. Ten, kdo o Pánu naslouchá a opěvuje Ho, na Něho přirozeně myslí. To se nazývá smartavyaḥ. Tomu všemu se člověk musí věnovat, pokud chce být imunní vůči strachu.

Tento a další verš jsou ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.2–3).

Tento verš je citátem z Padma Purāṇy. Existuje mnoho usměrňujících zásad písem a pokynů od duchovního mistra. To vše by mělo sloužit základnímu principu – neustále vzpomínat na Kṛṣṇu a nikdy na Něho nezapomenout. To je možné, když člověk zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Proto je nutné striktně zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru dvacet čtyři hodin denně. Oddaný může mít i jiné povinnosti, které pod vedením duchovního mistra vykonává, ale v první řadě musí splnit pokyn duchovního mistra zpívat určitý počet kol denně. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy jsme doporučili, aby začátečníci zpívali alespoň šestnáct kol. Zpívat těchto šestnáct kol je absolutně nezbytné, pokud chce oddaný vzpomínat na Kṛṣṇu a nezapomenout na Něho. Ze všech usměrňujících zásad je pokyn duchovního mistra zpívat alespoň šestnáct kol nejdůležitější.

Někdo může prodávat knihy, získávat doživotní členy nebo dělat nějakou jinou službu, ale tyto povinnosti nejsou obyčejné. Pomáhají při vzpomínání na Kṛṣṇu. Pokud jde někdo se saṅkīrtanovou skupinou nebo prodává knihy, přirozeně myslí na to, že jde prodávat Kṛṣṇovy knihy, a tak vzpomíná na Kṛṣṇu. Když jde získat podporu nového doživotního člena, mluví o Kṛṣṇovi, a tak na Něho vzpomíná. Smartavyaḥ satataṁ viṣṇur vismartavyo na jātucit. Závěrem je, že člověk musí jednat takovým způsobem, aby neustále vzpomínal na Kṛṣṇu, a musí upustit od věcí, které způsobují zapomnění na Kṛṣṇu. Tyto dvě zásady tvoří základ vědomí Kṛṣṇy.

Na začátku oddané služby je deset zásad, až po uctívání stromů dhātrī, banyánů, krav, brāhmaṇů a oddaných Pána Viṣṇua. Jedenáctou je vyhýbat se přestupkům při oddané službě a zpívání svatého jména.

Pro toho, kdo nekáže, je přijímání neomezeného množství žáků velmi nebezpečné. Kazatel podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho přijímat mnoho žáků musí, aby šířil učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua. To je ale nebezpečné, protože přijetím žáka duchovní mistr přirozeně přebírá žákovy hříšné činnosti a jejich následky. Pokud není velmi mocný, nebude schopný všechny hříšné reakce svých žáků vstřebat a bude kvůli nim trpět. Přijímat mnoho žáků je proto obecně zakázáno.

Člověk by neměl povrchně studovat nějakou knihu jen proto, aby se pak předváděl jako velký učenec odkazující se na písma. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy jsme proto studium védské literatury omezili na Bhagavad-gītu, Śrīmad-Bhāgavatam, Caitanya-caritāmṛtu a Bhakti-rasāmṛta-sindhu. Tyto čtyři knihy pro kázání stačí. Stačí k pochopení filosofie a šíření misionářských činností po celém světě. Pokud někdo studuje určitou knihu, musí to dělat zevrubně. Taková je zásada. Důkladným studiem omezeného počtu knih lze pochopit celou filosofii.

Prvních deset zásad jsou příkazy a druhých deset jsou zákazy. Prvních deset tedy předkládá přímé činnosti a druhých deset nepřímé.

Po dvacáté šesté zásadě (meditaci) je dvacátou sedmou sloužení tulasī, dvacátou osmou je sloužit vaiṣṇavům, dvacátou devátou je žít v Mathuře, rodišti Pána Kṛṣṇy, a třicátou je pravidelně číst Śrīmad-Bhāgavatam.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura poukazuje na to, že až po dodržování zvláštních slibů v měsíci Kārtiku se jedná o třicet pět zásad. K těm jsou přidány další čtyři, jmenovitě značení si různých částí těla tilakem, psaní Pánových jmen po celém těle, přijímání girland od Božstva a přijímání caraṇāmṛty. Rozumí se, že Kavirāja Gosvāmī tyto čtyři zásady zahrnuje do arcany neboli uctívání Božstev. I když zde o nich není zmínka, patří k předešlým třiceti pěti. Celkový počet je tedy třicet devět, a k němu má být přidáno pět dalších: sdružování se s oddanými, zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, pravidelné čtení Śrīmad-Bhāgavatamu, žití v Mathuře, Kṛṣṇově rodišti, a uctívání Božstva s velkou úctou. Třicet devět zásad plus těchto pět je dohromady čtyřicet čtyři. Přidáme-li k nim předchozích dvacet, dostaneme celkový počet šedesát čtyři. Pět výše zmíněných zásad opakuje některé již dříve popsané. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu Śrīla Rūpa Gosvāmī píše:

„Těchto pět činností oddané služby (sdružování se s oddanými, zpívání svatého jména a tak dále) je opěvováno proto, aby byla jasná jejich naprostá svrchovanost.“

Těchto šedesát čtyři forem oddané služby zahrnuje veškeré činnosti těla, mysli a smyslů, takže zaměstnávají člověka oddanou službou ve všech ohledech.

Tento a následující dva verše jsou z Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.90–92).

Slova sajātiyaśaye snigdhe sādhau saṅgaḥ svato vare jsou velmi důležitá. Nikdo by se neměl sdružovat s profesionálními přednašeči Bhāgavatamu. Profesionální přednašeč Bhāgavatamu je ten, kdo nepatří k učednické posloupnosti nebo nemá zálibu v bhakti-yoze. Profesionální přednašeči čtou Śrīmad-Bhāgavatam jen na základě gramatických znalostí a žonglování se slovy a tak živí svá těla a své touhy po uspokojování smyslů. Vyhnout bychom se také měli těm, kdo se staví proti Pánu Viṣṇuovi a Jeho oddaným, dále māyāvādīm, těm, kdo kritizují zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, těm, kdo se jen oblékají jako vaiṣṇavové nebo takzvaní gosvāmī, a těm, kteří si vydělávají prodejem védských manter a přednášením Śrīmad-Bhāgavatamu, aby uživili své rodiny. Od těchto materialistických lidí bychom se neměli snažit porozumět Śrīmad-Bhāgavatamu. Védské pokyny praví: yasya deve parā bhaktiḥ. Śrīmad-Bhāgavatam může přednášet jedině ten, kdo má neochvějnou víru v lotosové nohy Kṛṣṇy a Jeho oddaného, duchovního mistra. Každý by se měl snažit pochopit Śrīmad-Bhāgavatam od duchovního mistra. Védské nařízení říká: bhaktyā bhāgavataṁ grāhyaṁ na buddhyā na ca ṭīkayā. Śrīmad-Bhāgavatamu máme porozumět prostřednictvím oddané služby a poslouchání přednášek čistého oddaného. To jsou pokyny védské literatury – śruti a smṛti. Ti, kdo nepatří k učednické posloupnosti a nejsou čistými oddanými, nemohou chápat tajemný pravý cíl Śrīmad-Bhāgavatamu a Śrīmad Bhagavad-gīty.

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpíval:

„Ten, kdo pochopí transcendentální povahu Navadvípu a jeho okolí, kde Śrī Caitanya Mahāprabhu prováděl své zábavy, sídlí vždy ve Vrindávanu.“ Stejně dobrý jako pobyt ve Vrindávanu je i pobyt v Džagannáth Purí. Závěr tedy je, že Navadvíp-dhám, Džagannáth Purí-dhám a Vrindávan-dhám jsou totožné.

Jestliže však někdo odejde do Mathura-mandala-bhúmi za účelem uspokojování smyslů nebo kvůli živobytí, dopouští se přestupku a je zavržen. Každý, kdo to udělá, musí být potrestán tím, že se v příštím životě stane ve Vrindávan-dhámu prasetem nebo opicí. Po zrození v tomto těle je provinilec v dalším životě osvobozen. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poznamenává, že život ve Vrindávanu s cílem užívat si uspokojování smyslů zajisté přivede takzvaného oddaného v příštím životě do nižších životních druhů.

Tento verš se také nachází v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.238).

Devíti způsoby oddané služby jsou śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam  /  arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam. (Viz text 121 této kapitoly.)

Tento verš se nachází v Padyāvalī (53) a v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.265).

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (9.4.18–20).

Každý člověk je po narození v mnoha ohledech zadlužený. Polobohům za to, že dodávají nezbytnosti, jako je vzduch, světlo a voda. Pokud někdo využije védské literatury, je zadlužený velkým mudrcům, jako jsou Vyāsadeva, Nārada, Devala a Asita. Po narození v určité rodině je člověk zadlužený svým předkům. Dluh máme dokonce i u obyčejných živých bytostí, jako jsou krávy, protože si od nich bereme mléko. Jsme zadluženi mnoha zvířatům, od kterých si necháváme sloužit. Ale ten, kdo se zcela zapojí do oddané služby Pánu, je všech dluhů zbaven. To je potvrzeno v následujícím verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.41).

Je řečeno:

„Obětováním ghí člověk uspokojí polobohy. Studováním Véd koná brahma-yajñu, která uspokojí velké mudrce. Obětovat vodu svým předkům se nazývá pitṛ-yajña. Odevzdáváním obětních darů člověk koná bhūta-yajñu. Správným přijímáním hostů koná nṛ-yajñu.“ Těchto pět druhů yajñí odstraní pět dluhů – polobohům, velkým mudrcům, předkům, živým bytostem a obyčejným lidem, a proto je člověk musí vykonávat. Pokud však začne vykonávat saṅkīrtana-yajñu (zpívání Hare Kṛṣṇa mantry), už žádnou jinou yajñu konat nemusí. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu se Nārada Muni vyjadřuje k systematickému následování bhāgavata-dharmy v souvislosti s předešlými výroky devíti Yogendrů před Mahārājem Nimim. Mudrc Karabhājana Ṛṣi vysvětlil čtyři inkarnace pro čtyři yugy a na konci (v tomto verši 141) vysvětlil postavení Kṛṣṇova čistého oddaného a jak je zbaven všech dluhů.

Varṇāśramskā instituce je zařízená takovým způsobem, aby se člověk nedopouštěl hříšných činností. Hmotná existence pokračuje kvůli hříšnému jednání. Když někdo v tomto životě jedná hříšně, dostane patřičné tělo pro příští život. Jedná-li znovu hříšně, dostane další hmotné tělo, a tak je neustále pod vlivem hmotné přírody.

„Živá bytost žije v hmotné přírodě a užívá si jejích tří kvalit. To je způsobeno jejím stykem s touto přírodou. Tak se setkává s dobrem a zlem v různých životních druzích.“ (Gītā 13.22)

Různé druhy dobrých a špatných těl dostáváme kvůli svému styku s kvalitami hmotné přírody. Nikdo nemůže být vysvobozen z koloběhu rození a umírání, známého jako převtělování duše, dokud není zcela oproštěný od všech hříšných činností. Nejlepším způsobem jednání je tedy začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Vědomí Kṛṣṇy však nelze rozvíjet, aniž bychom byli zbaveni všech hříšných činností. Ten, kdo bere vědomí Kṛṣṇy velmi vážně, se od všech hříšných činností přirozeně oprostí. Oddaný potom nikdy nemá sklon páchat hříchy. Pokud člověka k tomu, aby se vzdal hříšného jednání, nutí zákon či závazky, nebude toho schopný. Pokud však začne rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, může se všech hříšných činností snadno vzdát. To je zde potvrzeno.

Kṛṣṇa očišťuje zevnitř jako caittya-guru, duchovní mistr v srdci. To je popsáno v následujícím verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.42).

Začínající oddaný nebo obyčejný člověk má někdy vysoké mínění o spekulativním poznání, askezi a odříkání a považuje je za jedinou cestu vedoucí k pokroku v oddané službě. To však není pravda. Cesta poznání, mystické yogy a odříkání nemá s čistou duší nic společného. Tomu, kdo je dočasně v hmotném světě, mohou tyto postupy trochu pomoci, ale čistý oddaný Kṛṣṇy je nepotřebuje. Tyto činnosti v hmotném světě končí hmotným požitkem nebo splynutím se září Nejvyššího. S věčnou láskyplnou službou Pánu nemají nic společného. Pokud se někdo vzdá spekulativního poznání a zapojí se do oddané služby, dosáhl dokonalosti. Oddaný spekulativní poznání, zbožné činnosti ani mystickou yogu nepotřebuje. To vše je automaticky přítomné, pokud Pánu prokazujeme transcendentální láskyplnou službu.

Cesta oddané služby nikdy nezávisí na jiných činnostech. Cesta spekulativního poznání a mystické yogy může být na začátku trochu prospěšná, ale nedá se považovat za součást oddané služby. Tento verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.20.31) vyslovil Pán Kṛṣṇa, když hovořil s Uddhavou před svým odchodem z tohoto hmotného světa. Tyto důležité pokyny udělil přímo Pán Kṛṣṇa. Śrī Uddhava se Pána ptal na dva druhy pokynů daných ve Védách. Jeden se jmenuje pravṛtti-mārga a druhý se jmenuje nivṛtti-mārga. Jsou to pokyny, jak si užívat hmotného světa podle usměrňujících zásad a jak se ho potom vzdát pro vyšší duchovní pochopení. Někdy člověk neví, jestli by neměl v zájmu rozvoje duchovního poznání praktikovat spekulativní poznání a mystickou yogu. Kṛṣṇa vysvětluje Uddhavovi, že mechanický postup rozvíjení spekulativního poznání a mystické yogy není pro pokrok v oddané službě potřeba. Oddaná služba je zcela duchovní a nemá s hmotnými věcmi nic společného. Probouzí se nasloucháním a opěvováním ve společnosti oddaných. Oddaná služba je vždy transcendentální, a s hmotnými činnostmi proto nemá nic společného.

Toto je citát ze Skanda Purāṇy. Tak promluvil Nārada Muni k napravenému lovci Mṛgārimu.

Jīva Gosvāmī ve své Bhakti-sandarbě píše:

tad evaṁ tat-tad-abhimāna-lakṣaṇa-bhāva-viśeṣeṇa svābhāvika-rāgasya vaiśiṣṭye sati tat-tad-rāga-prayuktā śravaṇa-kīrtana-smaraṇa-pāda-sevana-vandanātma-nivedana-prāyā bhaktis teṣāṁ rāgātmikā bhaktir ity ucyate. . . . tatas tadīyaṁ rāgaṁ rucyānugacchantī sā rāgānugā.

Čistý oddaný, který kráčí ve stopách nějakého oddaného z Vrindávanu, rozvíjí rāgānugā bhakti.