Puraścaraṇa je obřad prováděný pod vedením zkušeného duchovního mistra či brāhmaṇy. Vykonává se pro splnění určitých přání. Člověk časně ráno vstává, zpívá Hare Kṛṣṇa mantru, provádí arcanu v podobě obřadu ārati a uctívá Božstva. Tyto činnosti jsou popsány ve verši 108 patnácté kapitoly Madhya-līly.

Toto je praktický příklad, jak by měl člověk rozdělit svůj majetek a zříci se rodinného života. Padesát procent peněz bychom měli rozdat kvalifikovaným a čistým oddaným Pána. Dvacet pět procent můžeme dát rodině a dvacet pět procent si nechat pro osobní potřebu v případě nouze.

Sanātana Gosvāmī byl ministrem vládního sekretariátu a jeho asistenti – tajemníci a písaři – náleželi vesměs ke komunitě kāyasthů. Kāyasthové dříve tvořili tým vládních písařů a tajemníků. Později byl kāyasthou nazýván každý, kdo sloužil na takovém místě. Nakonec to dopadlo tak, že ten, kdo nebyl schopen doložit, že je brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya nebo śūdra, se představil jako kāyastha, a tak dostal dobře placené a vážené místo. V Bengálsku se říká, že pokud někdo nemůže prokázat totožnost své kasty, říká o sobě, že je kāyastha. Společnost kāyasthů je obecně směsicí všech kast a zvláště zahrnuje ty, kdo vykonávají práci tajemníků a písařů. Po hmotné stránce se tito lidé neustále snaží zastávat zodpovědná vládní místa.

Když Sanātana Gosvāmī odpočíval a cítil, že by rád zanechal vládní služby, mnoho kāyasthů z jeho týmu tajemníků dychtilo po jeho místě. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že když byl Sanātana Gosvāmī vládním ministrem a kāyasthové, kteří mu pomáhali, viděli, že se mu nechce pokračovat, začali najednou vykonávat svoje povinnosti velmi dobře. Sanātana Gosvāmī byl brāhmaṇa patřící ke společnosti sārasvatských brāhmaṇů. Říká se, že po jeho rezignaci na jeho místo nastoupil jeho podřízený, kāyastha jménem Purandara Khān.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura komentuje slova bhāgavata vicāra následovně. Jak potvrzuje Muṇḍaka Upaniṣad (1.1.4–5), existují dva druhy vzdělávacích soustav:

dve vidye veditavya iti, ha sma yad brahma-vido vadanti — parā caivāparā ca. tatrāparā ṛg-vedo yajur-vedaḥ sāma-vedo ’tharva-vedaḥ śikṣā kalpo vyākaraṇaṁ niruktaṁ chando jyotiṣam iti. atha parā yayā tad akṣaram adhigamyate.

„Existují dva druhy vzdělávacích soustav. Jedna se zabývá transcendentálním poznáním (parā vidyā) a druhá hmotným poznáním (aparā vidyā). Všechny Védy – Ṛg Veda, Yajur Veda, Sāma Veda a Atharva Veda, spolu s dodatky známými jako śikṣā, kalpa, vyākaraṇa, nirukta, chanda a jyotiṣa – patří k nižší soustavě hmotného poznání (aparā vidyā). Prostřednictvím parā vidyi lze pochopit akṣara – Brahman neboli Absolutní Pravdu.“ Co se týče védské literatury, Vedānta-sūtra je přijímána jako parā vidyā. Śrīmad-Bhāgavatam je jejím vysvětlením. Ti, kdo usilují o osvobození (mukti neboli mokṣa) a představují se jako vaidāntikové, jsou na stejné úrovni jako skupiny snažící se vylepšit náboženství (dharma), ekonomický rozvoj (artha) a uspokojování smyslů (kāma). Dharma, artha, kāma a mokṣa se nazývají catur-varga a všechny patří do soustavy nižšího, hmotného poznání. Jakákoliv literatura, která přináší poznatky o duchovním světě, duchovním životě, duchovní totožnosti nebo duši, se nazývá parā vidyā. Śrīmad-Bhāgavatam nemá s materialistickým způsobem života nic společného, ale přináší transcendentální poznatky pro vzdělávání lidí ve vyšší soustavě, kterou je parā vidyā. Sanātana Gosvāmī vedl hovory týkající se bhāgavata-vidyi, což znamená, že hovořil o transcendentálním, vyšším poznání. Karmī, jñānī a yogī ve skutečnosti nejsou způsobilí diskutovat o Śrīmad-Bhāgavatamu. To mohou jedině vaiṣṇavové neboli čistí oddaní. Samotný Śrīmad-Bhāgavatam (12.13.18) uvádí:

I když je Śrīmad-Bhāgavatam počítán mezi Purāṇy, říká se mu neposkvrněná Purāṇa. Transcendentální oddaní vaiṣṇavové ho mají rádi, protože se v něm nemluví o ničem hmotném. Náplň Śrīmad-Bhāgavatamu je určena pro paramahaṁsy: paramo nirmatsarāṇāṁ satāṁ vedyam. Paramahaṁsa je ten, kdo nežije v hmotném světě a nezávidí druhým. Pro pozvednutí živé bytosti na transcendentální úroveň jñāny (poznání) a vairāgyi (odříkání) je ve Śrīmad-Bhāgavatamu rozebírána oddaná služba. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.12) uvádí:

„Tuto Absolutní Pravdu realizují upřímně hledající studenti či mudrci s tak vypěstovaným poznáním a odpoutaností, že prokazují oddanou službu v souladu s tím, co slyšeli z Vedānta-śruti.“

To není sentiment. Poznání a odpoutanost lze získat oddanou službou (bhaktyā śruta-gṛhītayā), neboli probuzením svého spícího vědomí oddanosti, vědomí Kṛṣṇy. Jakmile je vědomí Kṛṣṇy probuzeno, vyprostí člověka z plodonosných činností určených pro ekonomický rozvoj a smyslový požitek. Tomuto vyproštění se technicky říká naiṣkarmya, a jakmile je člověk vyproštěn, tvrdá práce pro smyslový požitek ho už nezajímá. Śrīmad-Bhāgavatam je posledním, zralým příspěvkem Śrīly Vyāsadevy a každý by ho měl číst a poslouchat ve společnosti realizovaných duší a současně být zapojený do oddané služby. Tehdy může být osvobozen od veškerých hmotných pout. Právě touto cestou se vydal Sanātana Gosvāmī, když zanechal vládní služby, aby ve společnosti učenců studoval Śrīmad-Bhāgavatam.

Celé jméno bengálského navába (Husaina Šáha) znělo Ālāuddīna Saiyada Husena Sāha Seripha Makkā. Vládl Bengálsku dvacet tři let, od roku 1420 do roku 1443 éry Śakābda (1498 až 1521 n.l.). Sanātana Gosvāmī studoval Śrīmad-Bhāgavatam v kruhu učenců v roce 1424 (1502 n.l.).

I když byl naváb Husain Šáh mleccha-yavana, byl nicméně vládcem země, a proto mu učenci a Sanātana Gosvāmī projevili úctu hodnou krále či vládce. Pokud někdo zastává vznešené vedoucí postavení, měli bychom to považovat za projev Pánovy milosti. V Bhagavad-gītě (10.41) Pán Kṛṣṇa říká:

„Věz, že všechny honosné, krásné a impozantní výtvory pocházejí z pouhého zlomku Mého majestátu.“

Kdykoli vidíme něco vznešeného, musíme to považovat za část moci Nejvyšší Osobnosti Božství. Mocný člověk (vibhūtimat sattvam) je ten, kdo obdržel Pánovu milost nebo od Něho získal nějakou moc. V Bhagavad-gītě (7.10) Kṛṣṇa říká: tejas tejasvinām aham – „Já jsem síla silných.“ Brāhmaṇští učenci navábovi Husainovi Šáhovi prokázali úctu, protože zastupoval zlomek Kṛṣṇovy moci.

Říká se, že mezi navábem Bengálska a Sanātanou Gosvāmīm panoval velice důvěrný vztah. Naváb považoval Sanātanu Gosvāmīho za svého mladšího bratra, a když Sanātana Gosvāmī odhalil svůj rozhodný záměr vzdát se svého postavení, naváb z pocitu rodinné náklonnosti v podstatě řekl: „Jsem tvůj starší bratr, ale nestarám se o řízení státu. Mým jediným zaměstnáním je se svými vojáky napadat jiné státy a všude drancovat. Protože jsem pojídač masa (yavana), mám ve zvyku lovit všechny druhy živých bytostí. Takto ničím všechny živé bytosti v Bengálsku. Zatímco se věnuji tomuto destruktivnímu úkolu, očekávám, že ty se budeš starat o státní správu. Protože já, tvůj starší bratr, jsem zaměstnán takovou ničivou prací, měl bys ty, můj mladší bratr, dohlížet na vedení státu. Když to nebudeš dělat, jak to půjde se státem dál?“ Tento rozhovor byl založený na rodinném vztahu, a tak Sanātana Gosvāmī také odpověděl důvěrným a vtipným způsobem. V podstatě navábovi řekl: „Můj drahý bratře, jsi nezávislým vládcem Bengálska a můžeš jednat, jak se ti zlíbí. Pokud někdo udělá nějakou chybu, můžeš ho úměrně tomu potrestat.“ Jinými slovy Sanātana Gosvāmī navábovi řekl, že se stejně chová jako plenitel, a tak ať se nezdráhá a podnikne nějaké kroky. A protože Sanātana Gosvāmī neprojevoval příliš nadšení do konání svých povinností, měl by ho naváb propustit ze své služby. Naváb pochopil, co tím chtěl Sanātana Gosvāmī říci. Odešel proto rozhněvaný a nařídil ho zatknout.

Husain Šáh napadl sousední provincii Urísa v roce 1424 éry Śakābda (1502 n.l.). Tehdy porazil tamní prince.

Dva bratři, o kterých je zde zmínka, jsou Rūpa Gosvāmī a jeho mladší bratr Anupama Mallik. Rūpa Gosvāmī psal Sanātanovi Gosvāmīmu, aby se k nim připojil.

Tento verš se nachází v Hari-bhakti-vilāse (10.127), kterou sestavil Sanātana Gosvāmī.

Tento verš je z Govinda-līlāmṛty (1.2).

Vallabha Bhaṭṭa byl velkým vaiṣṇavským učencem. Zpočátku byl velmi oddán Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi, ale později nabyl dojmu, že se mu od Něho nedostává dostatečného uznání, a tak se připojil ke škole Viṣṇua Svāmīho, kde se stal ācāryou. Tato škola je známá jako Vallabhācārya-sampradāya a dodnes má velký vliv ve Vrindávanu v blízkosti Gókuly a v Mumbáí. Vallabha Bhaṭṭa napsal mnoho knih včetně komentáře ke Śrīmad-Bhāgavatamu s názvem Subodhinī-ṭīkā a poznámek k Vedānta-sūtře v podobě Anubhāṣyi. Napsal také soubor šestnácti krátkých prací s názvem Ṣoḍaśa-grantha. Vesnice, ve které bydlel – Ádáila-grám nebo také Adelí-grám –, se nacházela nedaleko soutoku Gangy a Jamuny, na druhé straně Jamuny, než je Prajág, asi jeden a půl kilometru od řeky. Tamní chrám Pána Viṣṇua stále patří Vallabha-sampradāyi.

Vallabha Bhaṭṭa pocházel z Trailangu, místa v jižní Indii. Je tam železniční stanice Nidádábhalu a dvacet šest kilometrů od ní leží vesnice zvaná Kánkadabád neboli Kákunrapádhu. Tam žil učený brāhmaṇa jménem Lakṣmaṇa Dīkṣita a jeho synem byl Vallabha Bhaṭṭa. Brāhmaṇská společnost v Ándhrapradéši sestává z pěti skupin známých jako Bella-nāṭī, Vegī-nāṭī, Muraki-nāṭī, Telagu-nāṭī a Kāśala-nāṭī. Vallabhācārya se narodil v roce 1400 éry Śakābda (1478 n.l.) v brāhmaṇské komunitě Bella-nāṭī brāhmaṇů. Někteří lidé říkají, že Vallabhācāryův otec přijal před Vallabhovým narozením sannyās a potom se vrátil domů vzít si Vallabhācāryu jako svého syna. Podle jiných názorů se Vallabhācārya narodil v roce 1400 éry Śaka na Ekādaśī během čtrnácti dnů ubývajícího měsíce v měsíci Caitra v brāhmaṇské rodině, jejíž příjmení bylo Khambhaṁpāṭībāru. Podle této verze se jeho otec jmenoval Lakṣmaṇa Bhaṭṭa Dīkṣita a narodil se v Čampakáranji. Podle ještě jiných názorů se Vallabhācārya narodil nedaleko vesnice zvané Čánpádžhárgrám nedaleko železniční stanice Rádžim v Madhjapradéši.

Po jedenácti letech studií ve Váránasí se Vallabhācārya vrátil domů. Po návratu se dozvěděl, že jeho otec opustil tento hmotný svět. Svého bratra a matku nechal doma a odešel ke břehům řeky Tungabhadry, do vesnice zvané Vidjánagar, kde osvítil Kṛṣṇadevu, vnuka krále Bukkarāje. Potom třikrát procestoval celou Indii, přičemž každá z těchto cest trvala šest let. Takto strávil osmnáct let a stal se vítězem debat o zjevených písmech. Když mu bylo třicet, oženil se s Mahālakṣmī, která náležela ke stejné brāhmaṇské komunitě jako on. V údolí nedaleko kopce Góvardhanu instaloval Božstvo. Nakonec přišel do Ádáily, která leží na opačném břehu Jamuny naproti Prajágu.

Vallabhācārya měl dva syny, Gopīnātha a Viṭhṭhaleśvaru, a ve stáří vstoupil do řádu odříkání. V roce 1452 éry Śakābda (1530 n.l.) ve Váránasí opustil hmotný svět. Jeho kniha Ṣoḍaśa-grantha a komentáře k Vedānta-sūtře (Anubhāṣya) a Śrīmad-Bhāgavatamu (Subodhinī) jsou velmi známé. Kromě nich napsal ještě mnoho dalších knih.

Brāhmaṇové jsou obvykle pyšní na to, že patří k aristokracii a vykonávají mnoho védských obětí. Toto jejich postavení a s ním spojené vybíravé chování zvláště převládá v jižní Indii. To však bylo před pěti sty lety. Śrī Caitanya Mahāprabhu ve skutečnosti proti tomuto brāhmaṇskému systému zahájil revoluci tím, že zavedl zpívání Hare Kṛṣṇa mantry. Toto zpívání může dát člověku osvobození bez ohledu na kastu, vyznání, barvu pleti nebo společenské postavení. Každý, kdo zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, se díky transcendentální povaze oddané služby okamžitě očistí. Śrī Caitanya Mahāprabhu zde Vallabhovi Bhaṭṭācāryovi naznačuje, že vznešený brāhmaṇa, který provádí védské oběti a následuje védské zásady, by neměl přehlížet toho, kdo se věnuje oddané službě zpíváním svatého jména Pána.

Rūpa Gosvāmī ve skutečnosti nepatřil k nižší kastě. Pocházel z vysoce urozené rodiny brāhmaṇů, ale kvůli svým stykům s muslimem navábem byl považován za pokleslého a byl z brāhmaṇské komunity vyloučen. Śrī Caitanya Mahāprabhu ho však díky jeho pokročilé oddané službě považoval za gosvāmīho. Vallabha Bhaṭṭācārya to všechno věděl. Oddaný stojí mimo kasty a vyznání, ale Vallabha Bhaṭṭācārya se přesto cítil nadřazeně.

Současný představený sampradāyi Vallabhy Bhaṭṭācāryi v Mumbáí se jmenuje Dīkṣita Mahārāja. Je našemu hnutí velmi přátelsky nakloněn, a kdykoliv se s tímto vzdělaným brāhmaṇským učencem setkáme, činnosti hnutí Hare Kṛṣṇa vysoce oceňuje. Je doživotním členem naší Společnosti, a přestože je učencem v brāhmaṇské kastovní tradici, naši Společnost přijímá a její členy považuje za pravé oddané Pána Viṣṇua.

To, jak Vallabha Bhaṭṭācārya uznal vznešené postavení obou bratrů, je lekce pro každého, kdo je nemístně pyšný na své postavení brāhmaṇy. Někdy takzvaní brāhmaṇové neuznávají naše evropské a americké žáky jako oddané nebo brāhmaṇy a někteří z nich jsou tak namyšlení, že jim nedovolují vstoupit do chrámů. Śrī Caitanya Mahāprabhu zde dává velké ponaučení. I když byl Vallabha Bhaṭṭācārya velkou autoritou na bráhmanismus a vzdělaným učencem, přiznal, že ti, kdo zpívají svaté jméno Pána, jsou praví brāhmaṇové a vaiṣṇavové, a tudíž jsou vznešení.

Tento verš je citován ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.33.7).

Tento a další verš pocházejí z Hari-bhakti-sudhodayi (3.11, 12), což je transcendentální kniha složená z citátů z Purāṇ.

Tiruhita nebo Tirhutija je oblast sestávající ze čtyř okresů v Biháru: Sáran, Čampáran, Muzaffarpur a Darbhanga. Obyvatelům z tohoto státu se říká Tiruṭiyové.

Tento verš Raghupatiho Upādhyāyi byl později zahrnut v Padyāvalī (126) Śrī Rūpy Gosvāmīho.

I tento verš byl později zahrnut do Padyāvalī (99).

Naše těla a mysli se neustále věnují hmotným činnostem. Pokud jsou však aktivovány na duchovní úrovni, na hmotné úrovni zcela ochabnou.

Raghupati Upādhyāya na to odpověděl: „Nejvyšší podobou je Pán Śyāmasundara.“

Raghupati Upādhyāya řekl: „Madhu-purí neboli Mathura-dhám je zcela jistě nejlepší.“

Jak je řečeno v Brahma-saṁhitě (5.33), Pán Kṛṣṇa má mnoho podob: advaitam acyutam anādim ananta-rūpam. Śrī Caitanya Mahāprabhu se Raghupatiho Upādhyāyi zeptal, která z miliónů podob Pána Kṛṣṇy je nejlepší, a on okamžitě odpověděl, že svrchovanou podobou je podoba Śyāmasundara. V této podobě stojí Kṛṣṇa prohnutý ve třech místech a drží svou flétnu. Tato podoba Śyāmasundara je také popsána v Brahma-saṁhitě (5.38):

„Uctívám prvotního Pána Govindu, kterého neustále vidí oddaní, jejichž oči jsou potřené balzámem lásky, v Jeho věčné podobě Śyāmasundara v srdci oddaného.“

Ti, kdo jsou naplnění extatickou láskou ke Kṛṣṇovi, ve svých srdcích neustále vidí podobu Śyāmasundara. Raghupati Upādhyāya potvrzuje, že Absolutní Pravda, Nejvyšší Osobnost Božství, má mnoho inkarnací, jako jsou Nārāyaṇa, Nṛsiṁha, Varāha a další, ale Kṛṣṇa vyniká jako nejvyšší. Śrīmad-Bhāgavatam (1.3.28) uvádí: kṛṣṇas tu bhagavān svayam – „Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství.“ Kṛṣṇa znamená Śyāmasundara hrající ve Vrindávanu na svou flétnu. Tato podoba je ze všech nejlepší. Kṛṣṇa žije někdy v Mathuře a někdy ve Dvárace, ale Mathura je považována za lepší místo. To potvrzuje i Rūpa Gosvāmī ve své Upadeśāmṛtě (9): vaikuṇṭhāj janito varā madhu-purī – „Madhu-purí neboli Mathura je dalece nadřazená Vaikuṇṭhalokám v duchovním světě.“

Raghupati Upādhyāya pak odpověděl: „Nejlepším věkem je svěží mládí.“

Raghupati Upādhyāya odpověděl: „Nálada milostné lásky je nade všemi.“

Tento verš se nachází v Padyāvalī (82).

Dva Vallabhācāryovi synové byli Gopīnātha a Viṭhṭḥaleśvara. Když v roce 1434 nebo 1435 éry Śaka (1512 nebo 1513 n.l.) navštívil Śrī Caitanya Mahāprabhu Prajág, Viṭhṭhaleśvara nebyl ještě na světě. V této souvislosti se obraťte na Madhya-līlu verš 18.47.

Parāsya śaktir vividhaiva śrūyate. Nejvyšší Pán má množství energií, které udílí svým požehnaným oddaným. Pán má zvláštní energii, díky níž šíří hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. To je vysvětleno v Caitanya-caritāmṛtě (Antya 7.11): kali-kālera dharma – kṛṣṇā-nāma-saṅkīrtana  /   kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana – „Nikdo nemůže šířit svaté jméno Kṛṣṇy, aniž by ho k tomu nezmocnil Pán Kṛṣṇa.“ Oddaný, který od Pána obdrží tuto moc, musí být považován za velmi požehnaného. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se šíří, aby lidi osvítilo poznáním o jejich skutečném postavení, jejich původním vztahu s Kṛṣṇou. Aby to někdo mohl dělat, potřebuje Kṛṣṇovu zvláštní moc. Lidé na svůj vztah s Kṛṣṇou zapomínají, život za životem jednají očarováni māyou a převtělují se z jednoho těla do druhého. Tak vypadá hmotná existence. Nejvyšší Pán Śrī Kṛṣṇa osobně sestupuje, aby lidi učil o tom, že jejich postavení v hmotném světě je pomýlené. Pak přichází znovu jako Śrī Caitanya Mahāprabhu, aby lidi přivedl k rozvíjení vědomí Kṛṣṇy. Pán také zmocňuje zvláštního oddaného schopností učit lidi o jejich přirozeném postavení.

Zásady oddané služby spadají do oblasti hmotného jednání pouze zdánlivě. Pokud chce mít někdo správné vedení, musí mít osobní vedení Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Tak tomu bylo v případě Śrīly Rūpy Gosvāmīho, Sanātany Gosvāmīho a dalších ācāryů.

Tento a další dva verše pocházejí z devátého dějství (38, 29, 30) Caitanya-candrodayi od Śrī Kavi-karṇapūry.

Śrīla Rūpa Gosvāmī a Sanātana Gosvāmī neměli stálé obydlí. Pod každým stromem strávili pouze jeden den a sepsali obrovské množství transcendentální literatury. A nejen to, také zpívali, tančili, hovořili o Kṛṣṇovi a vzpomínali na zábavy Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Tímto způsobem vykonávali oddanou službu.

Ve Vrindávanu žijí prākṛta-sahajiyové, kteří říkají, že psát knihy, nebo se jich dokonce jen dotknout, je zakázané. Pro ně oddaná služba znamená být zproštěn těchto činností. Kdykoliv jsou vyzváni, aby si poslechli přednes védské literatury, odmítnou se slovy: „Proč bychom se měli zabývat čtením nebo posloucháním transcendentální literatury? To je určeno pro začátečníky.“ Staví se do role tak pokročilých, že nepotřebují vynakládat energii na čtení, psaní a naslouchání. Čistí oddaní pod vedením Śrīly Rūpy Gosvāmīho však tuto filosofii sahajiyā zamítají. Není samozřejmě dobré psát literaturu pro peníze či uznání, ale psát a vydávat knihy pro osvícení lidstva je skutečná služba Pánu. To byl názor Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho, který své žáky zvláště žádal, aby psali knihy. Ve skutečnosti dával přednost vydávání knih před stavbou chrámů. Chrámy se staví pro veřejnost a začínající oddané, ale posláním pokročilých a zmocněných oddaných je psát, vydávat a šířit knihy ve velkém. Podle Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je šíření literatury jako hraní na velkou mṛdaṅgu. Členy této Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy proto žádáme, aby vydávali co nejvíce knih a šířili je ve velkém po celém světě. Tímto následováním příkladu Śrīly Rūpy Gosvāmīho se lze stát oddaným rūpānugou.

Zde je potvrzen výrok kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana. Nikdo nemůže šířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, aniž by ho k tomu zvláště zmocnil Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Zmocněný oddaný se vidí a cítí jako nejnižší z lidí, protože ví, že vše, co dělá, je díky inspiraci od Pána ze srdce. To potvrzuje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (10.10):

„Těm, kdo jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mi slouží, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.“

K tomu, aby člověk mohl být zmocněn Nejvyšší Osobností Božství, se musí kvalifikovat, což znamená být dvacet čtyři hodin denně zaměstnán láskyplnou oddanou službou Pánu. Hmotné postavení oddaného nehraje roli, protože oddaná služba nezávisí na hmotných kritériích. Ve svém dřívějším životě byl Śrīla Rūpa Gosvāmī vládním úředníkem a gṛhasthou. Nebyl dokonce ani brahmacārīm nebo sannyāsīm. Sdružoval se s mlecchy a yavany, ale protože neustále dychtil sloužit, stal se vhodným příjemcem Pánovy milosti. Upřímný oddaný tedy může být Pánem zmocněn bez ohledu na svoji situaci. V předcházejícím verši z Bhakti-rasāmṛta-sindhu Śrīla Rūpa Gosvāmī popisuje, jak byl Pánem zmocněn on sám. Dále také v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.187) říká:

„Ten, kdo slouží Kṛṣṇovi svým tělem, myslí a slovy, je osvobozený dokonce i v tomto hmotném světě, přestože se věnuje mnoha takzvaným hmotným činnostem.“

Abychom mohli zůstat neznečištění hmotou a dosáhnout Pánovy přízně, musíme upřímně dychtit po službě Pánu. To je jediná nezbytná kvalifikace. Jakmile jsme požehnáni milostí duchovního mistra a Pána, okamžitě dostáváme veškerou schopnost potřebnou k psaní knih a šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, aniž by nám v tom mohly bránit nějaké hmotné faktory.

Toto je výzva takzvaným vědcům a filosofům, kteří se domnívají, že živé bytosti existují pouze na této planetě. Takzvaní vědci cestují na Měsíc a říkají, že tam není život. To však nesouhlasí s tím, co uvádí Śrī Caitanya Mahāprabhu. On říká, že všude ve vesmíru existuje neomezené množství živých bytostí v 8 400 000 různých podobách. V Bhagavad-gītě (2.24) se dozvídáme, že živé bytosti jsou sarva-gata, což znamená, že se mohou dostat kamkoliv. Tím je řečeno, že živé bytosti existují všude. Existují na zemi, ve vodě, vzduchu, ohni i éteru. Živé bytosti jsou tedy ve všech druzích hmotných prvků. Jelikož se z pěti prvků – země, vody, ohně, vzduchu a éteru – skládá celý tento hmotný vesmír, proč by měly být živé bytosti jen na jedné planetě a na jiných ne? Studenti Véd takové hloupé výklady nemohou nikdy přijmout. Z védské literatury víme, že živé bytosti jsou na každé planetě bez ohledu na to, zda se daná planeta skládá ze země, vody, ohně nebo vzduchu. Tyto živé bytosti nemusí mít stejné podoby, jaké se nacházejí na této planetě, ale mají různé podoby stvořené z různých prvků. Dokonce i na této planetě vidíme, že se podoby suchozemských zvířat liší od podob vodních živočichů. Životní podmínky se liší podle okolností, ale živé bytosti jsou bezpochyby všude. Proč bychom měli popírat existenci živých bytostí na té či oné planetě? Ti, kdo o sobě tvrdí, že byli na Měsíci, tam nebyli, nebo alespoň svým nedokonalým zrakem nejsou schopní vnímat určitý druh bytostí, které tam žijí.

Živé bytosti jsou popsány jako ananta neboli neomezené. Nicméně je řečeno, že patří do 8 400 000 druhů. Ve Viṣṇu Purāṇě se uvádí:

„Existuje 900 000 druhů žijících ve vodě a také 2 000 000 nehybných živých bytostí (sthāvara), jako jsou stromy a rostliny. Dále existuje 1 100 000 druhů hmyzu a plazů a 1 000 000 druhů ptáků. Co se týče čtyřnožců, ti čítají 3 000 000 druhů, a lidských bytostí je 400 000 druhů.“ Některé z těchto druhů mohou existovat na jedné planetě a na jiné nikoliv, ale v každém případě jsou živé bytosti na všech planetách vesmíru, a dokonce i na Slunci. To je výrok védské literatury. Potvrzuje to i Bhagavad-gītā (2.20):

„Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne. Je nezrozená, věčná, trvalá a původní. Nezahyne, když je zabito tělo.“

Jelikož živé bytosti nelze nikdy zabít, přecházejí z jedné životní podoby do druhé. Takto dochází v závislosti na rozvoji vědomí k evoluci podob. V různých podobách zažíváme různě rozvinuté vědomí. Vědomí psa se liší od vědomí člověka. Dokonce i v rámci jednoho druhu vidíme, že vědomí otce se liší od vědomí jeho syna a vědomí dítěte se liší od vědomí mladého člověka. Nalézáme tedy různé podoby a s nimi také různé stavy vědomí. Když vidíme tyto různé stavy vědomí, můžeme si být jisti, že se liší i těla. Jinými slovy, různé druhy těl závisejí na různých stavech vědomí. To je také potvrzeno v Bhagavad-gītě (8.6):

„Vědomí v okamžiku smrti určuje druh těla v příštím životě.“ To je proces převtělování duše. Různá těla již existují a my je střídáme podle stavu našeho vědomí.

Toto je citát z komentáře k části Śrīmad-Bhāgavatamu, kde se zosobněné Védy klaní Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Kṛṣṇa tento výrok potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.7): mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ – „Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části.“

Pán Śrī Kṛṣṇa se osobně ztotožňuje s nepatrnými živými bytostmi. Pán Kṛṣṇa je nejvyšší duše, Nadduše, a živé bytosti jsou Jeho nepatrné dílčí části. Koneček vlasu se samozřejmě nedá rozdělit na tak nepatrné dílky, ale duchovně tak malé částečky mohou existovat. Duchovní síla je tak mocná, že pouhá atomická částečka ducha může být tím největším mozkem v hmotném světě. Ta samá duchovní jiskra je v mravenci i v těle Brahmy. Podle své karmy neboli hmotných činností obdrží tato duchovní jiskra určitý druh těla. Hmotné činnosti se odehrávají pod vlivem dobra, vášně, nevědomosti nebo jejich směsi. Živé bytosti je udělen určitý druh těla právě podle této směsi kvalit hmotné přírody. Takový je závěr.

První tři pady tohoto verše z Pañcadaśī-citra-dīpy (81) pocházejí ze Śvetāśvatara Upaniṣady (5.9).

Živá bytost je s Nejvyšší Osobností Božství totožná a zároveň se od Ní liší. Jako duše je živá bytost s Nejvyšším Pánem kvalitativně totožná, ale Nejvyšší Pán je větší než největší, kdežto živá bytost je nejmenší z malých. Tento citát je třetí pada verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.16.11).

Tento verš, který je také ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.87.30), vyslovily zosobněné Védy.

Śrī Caitanya Mahāprabhu zde jasně vysvětluje, jak živé bytosti žijí v různých podmínkách. Existují stromy, rostliny a kameny, jež se nepohybují, ale přesto je musíme považovat za živé bytosti neboli duchovní jiskry. V tělech stromů, rostlin a kamenů je také přítomná duše, jsou to všechno živé bytosti. Stejná duchovní jiskra se nachází mezi pohyblivými živými bytostmi, jako jsou ptáci, vodní živočichové a zvířata. Zde se uvádí, že existují živé bytosti, které dovedou létat, plavat a chodit. Musíme tedy učinit závěr, že existují i živé bytosti, které se mohou pohybovat v ohni a éteru. Živé bytosti mají různá hmotná těla složená ze země, vody, ohně, vzduchu a éteru. Slova tāra madhye znamenají „v tomto vesmíru“. Celý tento hmotný vesmír se skládá z pěti hmotných prvků. Není pravda, že živé bytosti obývají pouze tuto planetu, a jiné ne. Takový závěr je v naprostém rozporu s Védami. V Bhagavad-gītě (2.24) se říká:

„Tuto individuální duši nelze rozetnout, rozpustit, spálit ani vysušit. Existuje trvale, je všudypřítomná, neměnná, nehybná a věčně stejná.“

Duše nemá s hmotnými prvky nic společného. Každý prvek, zvláště země, se dá rozsekat. Živá bytost však nemůže být ani spálena, ani rozsekána na kousky, a proto může žít v ohni. To tedy znamená, že živé bytosti mohou žít i na Slunci. Proč bychom jim měli upírat tu či onu planetu? Podle Véd mohou žít všude – na souši, ve vodě, ve vzduchu i v ohni. Duše je neměnná (sthānu), ať se nachází v jakýchkoliv podmínkách. Na základě výroků Śrī Caitanyi Mahāprabhua a Bhagavad-gīty musíme dojít k závěru, že živé bytosti existují všude ve všech vesmírech a jsou rozděleny na stromy, rostliny, vodní živočichy, ptáky, lidské bytosti a tak dále.

Slovo veda znamená „poznání“. Nejvyšší poznání tkví v poznání Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, našeho vztahu s Ním a jednání na základě tohoto vztahu. Činnostem v souladu s védskými zásadami se říká náboženství. Náboženství znamená následovat pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství. Védské zásady jsou nařízení daná Nejvyšší Osobností Božství. Árjové jsou civilizované lidské bytosti, které následují védské zásady už odnepaměti. Nikdo nemůže zjistit historii védských zásad, jež jsou dány k dispozici proto, aby mohl člověk poznat Nejvyšší Bytost. Každou literaturu či poznání hledající Nejvyšší Bytost lze přijmout jako pravý náboženský systém. Podle místa, následovníků a schopnosti lidí chápat však existuje mnoho druhů náboženských systémů.

Nejvyšší druh náboženského systému je popsán ve verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.6) takto: sa vai puṁsāṁ paro dharmo yato bhaktir adhokṣaje. Nejvyšší formou náboženství je to, díky kterému si člověk začne být plně vědom existence Boha, to znamená i Jeho podoby, jména, vlastností, zábav, sídla a všudypřítomných rysů. Poznat to vše v úplnosti je dokonalostí védského poznání. Naplněním védského poznání je systematické poznání vlastností Boha. To potvrzuje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Cílem védského poznání je poznat Boha. Ti, kdo skutečně následují védské poznání a hledají Boha, se proto nemohou dopouštět hříšných činností, které odporují pokynům Nejvyššího Pána. V tomto věku Kali se sice lidé hlásí k mnoha různým druhům náboženství, ale většina z nich se dopouští hříšných činností odporujících nařízením védských písem. Śrī Caitanya Mahāprabhu zde proto říká: veda-niṣiddha pāpa kare, dharma nāhi gaṇe. V tomto věku se lidé třeba i hlásí k nějakému náboženství, ale ve skutečnosti nenásledují jeho zásady. Místo toho se dopouštějí všemožných hříchů.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že slovo karma-niṣṭha označuje toho, kdo si chce užívat výsledků svých dobrých skutků a zbožných činností. Někteří následovníci védských zásad obětují vše Absolutní Pravdě a nemají za cíl užívat si výsledků svých zbožných činností. Ti jsou také považováni za karma-niṣṭhy. Někdy vidíme, jak zbožní lidé těžce vydělají nějaké peníze a potom je věnují na nějakou zbožnou věc zakládáním charit, škol a nemocnic. Ať člověk vydělává peníze pro sebe, či pro veřejný prospěch, nazývá se karma-niṣṭha. Mezi mnoha milióny karma-niṣṭḥů se najde možná jeden, který je moudrý. Ti, kdo se snaží vyhýbat plodonosným činnostem, a proto umlknou, aby splynuli s duchovní Absolutní Pravdou, se obvykle nazývají jñānī neboli moudří lidé. Nezajímají je plodonosné činnosti, ale splynutí s Nejvyšším. Karma-niṣṭhové i jñānī se však zajímají o osobní prospěch. Karmī mají zájem přímo o osobní prospěch v tomto hmotném světě a jñānī se zajímají o splynutí s Nejvyšším. Jñānī tvrdí, že plodonosné jednání je nedokonalé. Pro ně je dokonalostí vzdát se činností a splynout s Nejvyšším. To je jejich životní cíl. Jñānī chce odstranit rozdíl mezi poznáním, znalcem a poznávaným. Této filosofii se říká monismus neboli jednota a je charakteristická duchovním mlčením.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32) se uvádí, že jñānī kvůli svému chabému poznání ve skutečnosti nejsou osvobození. Jen se za osvobozené považují. Vrcholu dokonalosti poznání člověk dosáhne, když dospěje na úroveň poznání Nejvyšší Osobnosti Božství. Brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate. Absolutní Pravda (satya-vastu) je popsána jako Brahman, Paramātmā a Bhagavān. Poznání neosobního Brahmanu a Nadduše je nedokonalé, dokud člověk nedosáhne úrovně poznání Nejvyšší Osobnosti Božství. V tomto verši je proto jasně řečeno: koṭi-mukta-madhye`durlabha' eka kṛṣṇa-bhakta. Ti, kdo hledají poznání neosobního Brahmanu či lokalizované Paramātmy, jsou samozřejmě uznáváni za osvobozené, ale kvůli svému nedokonalému poznání jsou ve Śrīmad-Bhāgavatamu označeni jako vimukta-māninaḥ. Jelikož je nedokonalé jejich poznání, je nedokonalé i jejich pojetí osvobození. Dokonalé poznání můžeme mít pouze tehdy, když známe Nejvyšší Osobnost Božství. To podporuje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (5.29):

„Ten, kdo si Mě je plně vědom a ví, že jsem konečným příjemcem veškerých obětí a askeze, Nejvyšším Pánem všech planet a polobohů a dobrodincem všech živých bytostí, se zbaví hmotných strastí a dosáhne klidu a míru.“

Karmī, jñānī a yogī pokračují ve svém hledání, ale dokud jejich hledání není uzavřené, nemohou dosáhnout klidu a míru. Bhagavad-gītā proto uvádí: jñātvā māṁ śāntim ṛcchati – klidu a míru může člověk dosáhnout jedině tehdy, když pozná Kṛṣṇu. To popisuje další verš.

Oddaný Pána Kṛṣṇy nechce nic jiného než sloužit Kṛṣṇovi. Dokonce i takzvaní osvobození lidé jsou plní tužeb. Ploduchtiví pracovníci touží po lepších životních podmínkách a jñānī chtějí splynout s Nejvyšším. Yogī touží po hmotných vymoženostech, jógových dokonalostech a magii. Všichni tito neoddaní jsou chtiví (kāmī). Nemohou dosáhnout klidu, protože po něčem touží.

Recept na klid a mír předkládá Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (5.29):

Ten, kdo jednoduše pochopí, že Kṛṣṇa je v celém vesmíru nejvyšším poživatelem a příjemcem všech druhů obětí a akeze, které by se měly vykonávat pouze za účelem dosažení oddané služby Jemu, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Bytostí, a je tudíž vlastníkem všech hmotných světů, a že Kṛṣṇa je jediným přítelem, který může vykonávat skutečné dobro pro všechny živé bytosti (suhṛdaṁ sarva-bhūtānām) – ten, kdo chápe tyto tři pravdy o Kṛṣṇovi, se okamžitě zbaví všech tužeb (niṣkāma), a tak dosáhne klidu. Kṛṣṇa-bhakta ví, že jeho přítelem a ochráncem je ve všech ohledech Kṛṣṇa, který je pro svého oddaného připravený udělat cokoliv. Kṛṣṇa říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati – „Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nebude nikdy zničen.“ Protože Kṛṣṇa dává toto ujištění, oddaný žije v Kṛṣṇovi a netouží po ničem pro sebe. Pro oddaného je oporou nejvyšší dobro Osobně. Proč by tedy měl pro sebe chtít něco dobrého? Jeho jediným zájmem je potěšit Nejvyššího co největším množstvím služby. Kṛṣṇa-bhakta po vlastním prospěchu netouží. Nejvyšší mu poskytuje naprostou ochranu. Avaśya rakṣibe kṛṣṇa viśvāsa pālana. Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že nemá žádné touhy, protože Kṛṣṇa ho za každých okolností ochrání. To však neznamená, že od Kṛṣṇy očekává nějakou pomoc; jednoduše na Kṛṣṇovi závisí jako dítě závisí na svých rodičích. Dítě neví, jak si od rodičů nechat sloužit, přesto vždy dostává ochranu. Tomu se říká niṣkāma (nemít žádné touhy).

Karmī, jñānī a yogī nejsou nikdy spokojení, přestože se neustále snaží plnit si různými činnostmi svoje touhy. Karmī tvrdě pracuje, aby získal milión dolarů, ale jakmile je získá, chce další milión. Touhy karmīch neberou konce. Čím víc karmī dostane, tím víc chce. Jñānī nemohou být bez tužeb, protože se jejich inteligence opírá o špatné závěry. Chtějí splynout se září Brahmanu, ale i když se na tuto úroveň mohou povýšit, nemohou tam být spokojení. Je mnoho jñānīch či sannyāsīch, kteří přijali sannyās a vzdali se tohoto světa jako něčeho neskutečného, ale potom se do něho vracejí, aby se zapojili do politiky či lidumilství nebo otvírali školy a nemocnice. To znamená, že skutečného Brahmanu (brahma satyam) nedosáhli a musí sestoupit zpátky na hmotnou úroveň, aby se zapojili do lidumilných činností. Znovu tedy rozvíjejí touhy, a když je vyčerpají, touží po něčem jiném. Jñānī proto nemůže být niṣkāma neboli prostý tužeb. Ani yogī nemohou být bez tužeb, protože touží po jógových dokonalostech, aby mohli předvádět nějaká kouzla a získat popularitu. Lidé se okolo takových yogīch shromažďují, a ti touží po obdivu víc a víc. Protože svoji mystickou sílu zneužívají, poklesnou znovu na hmotnou úroveň, a proto není možné, aby byli niṣkāma neboli bez tužeb.

Závěr tedy je, že opravdu bez tužeb mohou být jedině oddaní, kteří jsou spokojení ve službě Pánu. Proto zde Caitanya Mahāprabhu říká: kṛṣṇa-bhakta niṣkāma. A protože je kṛṣṇa-bhakta, oddaný Kṛṣṇy, s Kṛṣṇou spokojený, není možné, aby poklesl.

Tento verš je citát, který pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (6.14.5). Nārāyaṇa-parāyaṇa, oddaný Pána Nārāyaṇa, je jediná blažená osoba. Ten, kdo se stane nārāyaṇa-parāyaṇou, je již vysvobozený z otroctví hmoty a vlastní již všechny dokonalosti yogy. Dokud člověk nedospěje na úroveň nārāyaṇa-parāyaṇa a nepřekoná úrovně bhukti-mukti-siddhi, nemůže být zcela spokojený. To je úroveň čisté oddanosti.

Ten, kdo nechce nic jiného než Kṛṣṇu a není ovlivněný procesem jñāna-mārgy (rozvoje poznání), se opravdu zbaví nevědomosti. Prvotřídní osobou je ten, kdo není pod vlivem karmy (plodonosných činností) nebo yogy (mystických sil). Pouze závisí na Kṛṣṇovi a je spokojený s oddanou službou. Śrīmad-Bhāgavatam (6.17.28) uvádí: nārāyaṇa-parāḥ sarve na kutaścana bibhyati. Takový člověk se nikdy ničeho nebojí. Pro něho jsou nebe i peklo stejné. Darebáci postavení nārāyaṇa-parāyaṇy neznají, a tak mu závidějí. Oddaný v tomto světě milostí Nārāyaṇa zaujímá postavení toho nejbohatšího člověka. Darebáci Nārāyaṇovi a Jeho oddanému závidějí, ale oddaný se snaží potěšit jiného oddaného Nārāyaṇa, protože ví, že potěšením Nārāyaṇova zástupce člověk přímo těší Pána Nārāyaṇa. Oddaný proto svému duchovnímu mistrovi nabízí to největší pohodlí a ty nejlepší podmínky. Ostatní, kteří nemají o Nārāyaṇovi ponětí, závidějí jak Nārāyaṇovi, tak Jeho oddanému. Když potom vidí Nārāyaṇova oddaného oplývat bohatstvím, závidějí ještě více. Pokud však oddaný Nārāyaṇa takové hlupáky pozve, aby žili s ním ve stejně dobrých podmínkách, odmítnou, protože se nemohou vzdát nedovoleného sexu, jedení masa, omamných látek a hazardování. Materialista proto společnost nārāyaṇa-parāyaṇy odmítá, ale závidí mu jeho hmotné podmínky. Když v západních zemích obyčejní lidé jako obchodníci a dělníci vidí, že naši oddaní žijí a jedí přepychově, aniž by chodili do práce, hned se horlivě zajímají, kde na to berou peníze. Probouzí se v nich závist a ptají se: „Jak je možné, že si tak dobře žijete, a přitom nechodíte do práce? Jak to, že máte tolik aut, jasné tváře a hezké oblečení?“ Diví se tomu a někteří začnou i závidět, protože nevědí, že Kṛṣṇa se o své oddané stará.

Když mluvíme o brahmāṇḍě, myslíme tím buď celý tento vesmír, nebo shluk mnoha miliónů vesmírů. V každém vesmíru je nespočet planet a na nich nespočet živých bytostí – ve vzduchu, na souši a ve vodě. Všude jsou milióny a bilióny živých bytostí, které působením māyi život za životem trpí, nebo si užívají výsledků svých plodonosných činností. To je postavení hmotně podmíněných živých bytostí. Z mnoha těchto živých bytostí přijde ta, která má velké štěstí (bhāgyavān), Kṛṣṇovou milostí do styku s pravým duchovním mistrem.

Každý máme Kṛṣṇu ve svém srdci, a pokud si něco přejeme, Kṛṣṇa nám naši touhu splní. Když se stane, že shodou okolností nebo díky štěstí přijde živá bytost do styku s hnutím pro vědomí Kṛṣṇy a chce se s ním sdružovat, Kṛṣṇa, který je v jejím srdci, jí dá možnost potkat pravého duchovního mistra. Tomu se říká guru-kṛṣṇa-prasāda. Kṛṣṇa je připravený udělit svou milost všem živým bytostem, a jakmile po ní nějaká živá bytost zatouží, Pán jí dá okamžitě příležitost potkat pravého duchovního mistra. Tuto šťastnou osobu pak podporují Kṛṣṇa i duchovní mistr. Kṛṣṇa jí pomáhá zevnitř a duchovní mistr zvenčí. Oba jsou připraveni pomoci upřímné živé bytosti vysvobodit se z otroctví hmoty.

Jak může mít někdo takové štěstí, lze vidět na životě Śrīly Nārady Muniho. Ve svém předešlém životě byl synem služky. I když neměl urozený původ, jeho matka naštěstí sloužila nějakým vaiṣṇavům. Když tito vaiṣṇavové během cāturmāsyi odpočívali, chlapec Nārada využil příležitosti a sloužil jim. Vaiṣṇavové se nad chlapcem slitovali a nabízeli mu zbytky svého jídla. Protože vaiṣṇavům sloužil a řídil se jejich pokyny, získal si jejich soucit, a tak se nepochopitelnou milostí vaiṣṇavů postupně stal čistým oddaným. V dalším životě se potom stal Nāradou Munim, nejvznešenějším vaiṣṇavou a nejdůležitějším vaiṣṇavským guruem a ācāryou.

Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy následuje příklad Nārady Muniho a slouží lidstvu tím, že každému dává možnost přijít do styku s Kṛṣṇou. Ten, kdo má štěstí, rozvine s tímto hnutím důvěrný vztah. Milostí Kṛṣṇy potom jeho život bude úspěšný. Každý vlastní neprojevenou kṛṣṇa-bhakti – lásku ke Kṛṣṇovi – a ve společnosti dobrých oddaných se tato láska projeví. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.107) se uvádí:

Oddaná služba Kṛṣṇovi dříme v každém. Pouhé sdružování se s oddanými, poslouchání jejich dobrých pokynů a zpívání Hare Kṛṣṇa mantry tuto spící lásku ke Kṛṣṇovi probudí. To je způsob, jak člověk získá semínko oddané služby. Guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja.

Žít s oddanými nebo žít v chrámu znamená být ve styku s procesem śravaṇa-kīrtana. Někdy si začátečníci myslí, že mohou s procesem śravaṇa-kīrtana pokračovat bez uctívání Božstev, ale takové śravaṇa-kīrtana je určené pro vysoce pokročilé oddané, jako byl Haridāsa Ṭhākura, který praktikoval śravaṇa-kīrtana bez uctívání Božstev. Nikdo by však neměl Haridāse Ṭhākura uměle napodobovat a zanechat uctívání Božstev, aby se snažil věnovat pouze śravaṇa-kīrtana. To u začátečníků nepřipadá v úvahu.

Slovo guru-prasāda znamená, že duchovní mistr je velice milostivý v udílení požehnání oddané služby svému žákovi. To je nejlepší možný dar, který může duchovní mistr nabídnout. Ti, kdo mají zbožnou minulost, jsou schopni tento nejvyšší životní prospěch obdržet a Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pošle svého zástupce, aby Jeho milost předal. Duchovní mistr vybavený milostí Nejvyšší Osobnosti Božství tuto milost rozdává vznešeným a zbožným. Duchovní mistr tak své žáky cvičí ve službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Tomu se říká guru-kṛpā. Je to kṛṣṇa-prasāda, Kṛṣṇova milost, že žákovi, který si to zaslouží, pošle pravého duchovního mistra. Milostí Kṛṣṇy se člověk setká s pravým duchovním mistrem a milostí duchovního mistra žák dostává úplný výcvik v oddané službě Pánu.

Bhakti-latā-bīja znamená „semínko oddané služby“. Všechno má svou původní příčinu neboli semínko. Za každým nápadem, programem, plánem nebo zařízením je nejdříve promýšlení tohoto plánu, a tomu se říká bīja neboli semínko. Metody a usměrňující zásady, podle kterých je člověk dokonale vycvičen v oddané službě, představují bhakti-latā-bīju neboli semínko oddané služby. To člověk obdrží Kṛṣṇovou milostí od duchovního mistra. Jiná semínka zvaná anyābhilāṣa-bīja zahrnují karma-bīju a jñāna-bīju. Ten, kdo nemá tolik štěstí, aby od duchovního mistra obdržel bhakti-latā-bīju, bude místo toho pěstovat semínka, jako je karma-bīja, jñāna-bīja neboli politické, sociální či filantropické bīji. Bhakti-latā-bīja se však od ostatních bīj liší, protože tu lze získat pouze milostí duchovního mistra. Aby člověk bhakti-latā-bīju obdržel, musí uspokojit duchovního mistra (yasya prasādād bhagavat-prasādaḥ). Bhakti-latā-bīja je původem oddané služby. Dokud člověk duchovního mistra neuspokojí, dostane bīju neboli příčinu karmy, jñāny a yogy, a nezíská prospěch z oddané služby. Avšak ten, kdo je věrným následovníkem svého duchovního mistra, obdrží bhakti-latā-bīju, a to v okamžiku, kdy od pravého duchovního mistra dostane zasvěcení. Po obdržení milosti duchovního mistra musíme jeho pokyny opakovat a tomu se říká śravaṇa-kīrtana neboli naslouchání a opěvování. Ten, kdo od duchovního mistra správně nenaslouchal nebo nedodržuje usměrňující zásady, není způsobilý pro zpívání (kīrtana). To je vysvětleno v Bhagavad-gītě (2.41): vyavasāyātmikā buddhir ekeha kuru-nandana. Ten, kdo pozorně nenaslouchal pokynům duchovního mistra, není vhodnou osobou pro zpívání nebo kázání oddané služby. Bhakti-latā-bīju je třeba zalévat příjímáním pokynů od duchovního mistra.

Popínavá rostlinka se obvykle upíná k velkému stromu, ale bhakti-latā jako rostlinka duchovní energie nemůže nalézt útočiště na žádné hmotné planetě, protože na žádné hmotné planetě není strom, ke kterému by se mohla upnout. Jinak řečeno, oddaná služba se nedá použít k žádným hmotným účelům. Oddaná služba je určena pouze Nejvyšší Osobnosti Božství. Lidé chabého poznání někdy tvrdí, že se dá bhakti použít i k něčemu hmotnému. Jinými slovy říkají, že lze oddaně sloužit své zemi nebo polobohům. To však není pravda. Oddaná služba je určena výhradně Nejvyšší Osobnosti Božství a nachází se mimo tuto hmotnou oblast. Mezi duchovní a hmotnou přírodou se vyskytuje řeka či Příčinný oceán, a tato řeka je prostá vlivu tří kvalit hmotné přírody; proto se jí říká Virajā. Předpona vi znamená vigata („beze zbytku odstraněný“) a rajas znamená „vliv hmotného světa“. Na této úrovni je živá bytost zcela oproštěná od hmotného zapletení. Pro jñānī, kteří chtějí splynout se září Brahmanu, je zde Brahma-loka. Bhakti-latā však nenachází útočiště v hmotném světě ani na Brahma-loce, i když ta leží nad hmotným světem. Bhakti-latā roste, dokud nedospěje do duchovního nebe, kde se nachází Goloka Vṛndāvan.

V Brahma-saṁhitě (5.37) se uvádí:

„Uctívám původního Pána Govindu. Sídlí ve svém vlastním království Goloce s Rādhou, která připomíná Jeho podobu a je ztělesněním extatické energie (hlādinī). Doprovázejí Je Její společnice, expanze Její tělesné podoby, jež jsou prostoupeny věčně blaženou duchovní rasou.“ Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, se v duchovním světě expanduje skrze svou duchovní energii. Má svou věčnou podobu plnou blaženosti a poznání (sac-cid-ānanda-vigraha). Vše na planetě Goloce Vṛndāvanu je duchovní expanzí sac-cid-ānandy. Všichni jsou tam ze stejné duchovní energie – ānanda-cinmaya-rasa. Vztah mezi Nejvyšším Pánem, Osobností Božství, a Jeho služebníkem je cinmaya-rasa. Kṛṣṇa a Jeho družina i veškeré příslušenství jsou ze stejné energie cinmaya. Tímto způsobem se Nejvyšší Osobnost Božství expanduje po celém duchovním světě, a když se energie cinmaya expanduje i skrze hmotnou energii, stane se všudypřítomnou. I když tedy Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, žije na vlastní planetě Goloce Vṛndāvanu, je zároveň přítomný všude. Aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham. Je přítomný ve všech vesmírech, přestože jich je nespočet, a je přítomný také v atomu. Īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati: je přítomný i v srdcích všech živých bytostí. To je Jeho všudypřítomná energie.

Goloka Vṛndāvan je nejvyšší planetou v duchovním světě. Před vstupem do duchovního světa je třeba proniknout obalem hmotného vesmíru a potom Brahma-lokou, duchovní září. Potom lze vstoupit na planetu Goloku Vṛndāvan. V duchovním světě jsou také další planety zvané Vaikuṇṭhy, na kterých je Pán Nārāyaṇa uctíván se zbožnou bázní a úctou. Na těchto planetách převládá śānta-rasa a někteří oddaní jsou s Nejvyšší Osobností Božství spojeni dāsya-rasou, náladou služby. Co se týče přátelské nálady, ta je na Vaikuṇṭě zastoupena gaurava-sakhyou, přátelstvím doprovázeným bázní a úctou. Jiná přátelská rasa, projevující se jako viśrambha (rovnocenné přátelství), se nachází na planetě Goloce Vṛndāvanu. Nad tím stojí služba Pánu ve vātsalya-rase (rodičovské lásce) a nad tím vším je vztah s Pánem v mādhurya-rase (milostné lásce). Těchto pět ras se plně projevuje v duchovním světě ve vztahu živé bytosti k Pánu. Rostlinka bhakti-latā tedy v duchovním světě nachází své místo k spočinutí u lotosových nohou Kṛṣṇy.

Na Goloce Vṛndāvanu mají oddaní velmi důvěrné vztahy s Nejvyšší Osobností Božství. Oddaný Pánu slouží ve velké extázi lásky. Právě takovou lásku ve svém učení lidem tohoto hmotného světa osobně představil Śrī Caitanya Mahāprabhu. Plodem rostlinky oddanosti je čistá touha sloužit smyslům Nejvyšší Osobnosti Božství a těšit je. Kṛṣṇendriya-prīti-icchā dhare`prema' nāma. (Caitanya-caritāmṛta Ādi 4.156) V duchovním světě nemá nikdo jinou touhu než přinést potěšení smyslům Nejvyšší Osobnosti Božství. Podmíněná duše v hmotném světě nedokáže pochopit ani vnímat to, jak může čistý oddaný v hmotném světě důvěrně sloužit Pánu s pocity extatické lásky a neustále uspokojovat smysly Nejvyššího Pána. Čistý oddaný se neustále věnuje důvěrné službě Pánu, i když ho je vidět v tomto hmotném světě. Obyčejný začínající oddaný toto nemůže zrealizovat, a proto je řečeno vaiṣṇavera kriyā-mudrā vijñeha nā bujhaya. Činnostem ryzího vaiṣṇavy nerozumí dokonce ani vzdělaný učenec tohoto hmotného světa.

Živá bytost podle svých plodonosných činností putuje tímto vesmírem v různých druzích života a po různých planetárních systémech. Z mnoha miliónů živých bytostí se možná jedné natolik poštěstí, aby obdržela semínko bhakti-laty, rostlinky oddané služby. Milostí duchovního mistra a Kṛṣṇy pak bhakti-latu vyživuje pravidelným zaléváním vodou śravaṇa-kīrtana, naslouchání a opěvování. Semínko bhakti-laty tak vyklíčí a prorůstá skrze celý vesmír, až pronikne obaly hmotného vesmíru a dosáhne duchovního světa. Potom roste dál, dokud nedospěje na nejvyšší planetární soustavu Goloku Vṛndāvan, kde žije Kṛṣṇa. Tam vyhledá útočiště u lotosových nohou Pána, a to je její konečný cíl. Tehdy začne nést ovoce extatické lásky k Bohu. Oddaný, který rostlinku vyživuje, musí být nesmírně opatrný. Je řečeno, že zalévání rostlinky musí pokračovat: ihāṅ mālī sece nitya śravaṇādi jala. Není pravda, že v určitém bodě člověk může přestat zpívat a naslouchat a stát se zralým oddaným. Pokud přestane, zajisté z úrovně oddané služby poklesne. I když někdo může být v oddané službě velmi pokročilý, neměl by se zaléváním metodou śravaṇa-kīrtana přestat. Pokud přestane, je to způsobeno nějakým přestupkem. To je popsáno v dalším verši.

Ve společnosti vaiṣṇavy sílí náš postoj oddanosti:

Narottama dāsa Ṭhākura na vlastním příkladu zdůrazňuje, že oddaný musí neustále myslet na to, jak potěšit předešlého ācāryu. Gosvāmī jsou zastupováni naším duchovním mistrem. Nikdo nemůže být ācārya (duchovní mistr), pokud přísně nenásleduje učednickou posloupnost ācāryů. Ten, kdo to s pokrokem v oddané službě myslí opravdu vážně, by měl toužit pouze po uspokojení předešlých ācāryů. Ei chaya gosāñi yāra, mui tāra dāsa. Oddaný by se měl neustále považovat za služebníka služebníka ācāryů a s tímto vědomím by měl žít ve společnosti vaiṣṇavů. Pokud si však někdo o sobě myslí, že už je velmi zralý a může žít stranou společnosti vaiṣṇavů, a tak kvůli přestupku proti vaiṣṇavovi zanechá následování všech usměrňujících zásad, ocitá se v nebezpečné situaci. Přestupky proti svatému jménu jsou vysvětleny ve dvacátém čtvrtém verši osmé kapitoly Ādi-līly. Zanechání usměrňujících zásad a náladové jednání je přirovnáno k šílenému slonu, který bhakti-latu násilím vytrhne a poláme ji. Bhakti-latā tak uschne. K tomuto přestupku dojde zvláště tehdy, když někdo neposlouchá pokyny duchovního mistra. Tomu se říká guru-avajñā. Oddaný proto musí být velmi opatrný, aby se proti duchovnímu mistrovi nedopustil přestupku tím, že by neposlouchal jeho pokyny. Jakmile se oddaný odchýlí od pokynů duchovního mistra, začíná vytrhávat bhakti-latu a všechny její lístky postupně uschnou.

Oddaný musí rostoucí rostlinku bhakti ochránit ze všech stran ohradou. Začínající oddaný se musí v zájmu ochrany obklopit čistými oddanými. Tak nedá šílenému slonu možnost vytrhnout jeho rostlinku bhakti. Pokud se člověk sdružuje s neoddanými, šílený slon je vypuštěn. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl: asat-saṅga-tyāga, — ei vaiṣṇava-ācāra. První povinností vaiṣṇavy je vzdát se společnosti neoddaných. Takzvaný zralý oddaný však opouští společnost čistých oddaných, čímž se dopustí velkého přestupku. Lidská bytost je společenský tvor, a jestliže opustí společnost čistých oddaných, bude se muset sdružovat s neoddanými (asat-saṅga). Stykem s neoddanými a zapojením se do neoddaných činností se takzvaný zralý oddaný stane obětí přestupku šíleného slona. Tento přestupek pak rychle zničí jakýkoliv dosavadní růst. Rostlinku je tedy potřeba pečlivě chránit oplocením, což znamená následováním usměrňujících zásad a sdružováním se s čistými oddanými.

Dokonce i když si někdo myslí, že je ve společnosti pro vědomí Kṛṣṇy mnoho pseudooddaných nebo neoddaných, přesto by se jí měl držet. Pokud si myslí, že členové této společnosti nejsou čistí oddaní, může udržovat přímé styky s duchovním mistrem a měl by s ním rozebírat i své případné pochyby. Pokud však někdo nenásleduje pokyny duchovního mistra týkající se usměrňujících zásad a zpívání i poslouchání svatého jména Pána, nemůže se stát čistým oddaným. Kvůli svým mentálním výmyslům poklesne. Sdružováním se s neoddanými člověk porušuje usměrňující zásady, a je tudíž ztracen. V Upadeśāmṛtě (2) Śrīly Rūpy Gosvāmīho se uvádí:

„Oddanou službu může zničit zapletení se do následujících šesti činností: (1) jíst více, než je třeba, či shromažďovat více prostředků, než je nutné, (2) přílišná snaha o světské věci, kterých je těžké dosáhnout, (3) zbytečné mluvení o světských tématech, (4) následování usměrňujících zásad písem jen proto, abychom je následovali, a ne pro duchovní pokrok, nebo odmítání pokynů písem a nezávislé či náladové jednání, (5) sdružování se se světskými lidmi, kteří nejeví zájem o vědomí Kṛṣṇy, a (6) dychtění po světském úspěchu.“

Pro ty, kdo se skutečně chtějí stát dokonalými, je předepsán určitý způsob chování. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy své studenty nabádáme, aby nejedli maso, nehazardovali, vyhýbali se nedovolenému sexu a omamným látkám. Lidé, kteří holdují těmto činnostem, se nikdy dokonalými nestanou; proto jsou tyto usměrňující zásady určeny těm, kdo se zajímají o dokonalost a návrat zpátky k Bohu. Kuṭīnāṭī, diplomatické chování, ātmu neboli duši neuspokojí. Nemůže uspokojit dokonce ani tělo či mysl. Mysl člověka se špatným svědomím je vždy podezřívavá, proto by naše chování mělo být vždy přímé a schválené védskými autoritami. Pokud se k lidem chováme diplomaticky neboli neupřímně, bude to brzdit náš duchovní pokrok. Jīva-hiṁsana znamená zabíjení zvířat a zášť vůči jiným živým bytostem. K zabíjení ubohých zvířat zajisté dochází právě ze zášti vůči nim. Lidská podoba je určena k pochopení vědomí Kṛṣṇy (athāto brahma-jijñāsā), dotazování se na Nejvyšší Brahman. V lidské podobě má každý příležitost poznat Nejvyšší Brahman. Takzvaní vůdci lidské společnosti neznají skutečný cíl lidského života, a tak jsou zaneprázdnění ekonomickým rozvojem. To je scestné. Každý stát a každá společnost se snaží vylepšit kvalitu jedení, spaní, rozmnožování se a obrany. Tato lidská podoba je ale určena pro více než tyto čtyři zvířecí principy. Jedení, spaní, rozmnožování se a obranu nacházíme v říši zvířat a zvířata tyto problémy řeší bez nesnází. Proč by se tedy lidská společnost měla tak usilovně snažit je vyřešit? Potíž je v tom, že lidé nejsou vedeni k pochopení této jednoduché filosofie. Místo toho si myslí, že pokrok civilizace znamená vzrůstající smyslový požitek.

Je mnoho náboženských propagandistů, kteří nevědí, jak vyřešit konečné životní problémy, a i ti učí lidi nějaké podobě smyslového požitku. To je rovněž jīva-hiṁsana. Skutečného poznání se lidem nedostane a místo toho je náboženští vůdci svádějí na scestí. Co se týče hmotného zisku, je třeba vědět, že vše hmotné, co získáme, budeme muset v čase smrti opustit. Světští lidé naneštěstí nevědí nic o tom, že po smrti život pokračuje, a tak svůj čas promarňují hromaděním hmotných zisků, které tu budou muset v okamžiku smrti nechat. Tyto zisky žádný věčný prospěch nepřinesou. Být druhými obdivován je také bezcenné, protože po smrti musíme přijmout další tělo. Hmotný obdiv a tituly jsou ozdoby, které si s sebou do dalšího těla nevezmeme. V příštím životě se na všechno zapomene.

Všechny tyto překážky byly v tomto verši popsány jako nežádoucí rostliny. Pro skutečnou rostlinku, bhakti-latu, znamenají pouze zábrany. Měli bychom se proto všem těmto nežádoucím věcem pečlivě vyhýbat. Někdy tyto nežádoucí rostlinky vypadají přesně jako bhakti-latā. Vypadají stejně, co se týče velikosti a druhu, když rostou vedle rostlinky bhakti, avšak i přesto se jim říká upaśākhā. Čistý oddaný je schopen rostlinku bhakti od těch světských rozlišit a dává si velký pozor na to, aby je držel odděleně.

Pokud někdo zpívá Hare Kṛṣṇa mantru, a přitom se dopouští přestupků, porostou nežádoucí rostliny. Nikdo by neměl zpívání Hare Kṛṣṇa mantry využívat pro nějaký hmotný zisk. Ve verši 159 se uvádí:

Tyto nežádoucí rostliny popsal Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura. Říká, že ten, kdo naslouchá a zpívá, aniž by se snažil odstranit přestupky, se hmotně připoutá k uspokojování smyslů. Může také začít toužit po vysvobození z hmotného otroctví jako māyāvādī nebo může přilnout k yoga-siddhim a toužit po úžasných jógových silách. Ten, kdo je připoutaný k úžasným hmotným činnostem, se nazývá siddhi-lobhī neboli osoba dychtící po hmotné dokonalosti. Oddaný se také může stát obětí diplomatického či nečestného jednání nebo může za účelem nedovoleného sexu vyhledávat společnost žen. Někdo může předvádět oddanou službu jako prākṛta-sahajiyové nebo se může snažit podporovat svoji filosofii členstvím v nějaké kastě či se ztotožňovat s určitou dynastií a na základě toho si přisvojovat monopol na duchovní pokrok. Takto podpořen rodinnými tradicemi se pak může stát pseudoguruem, neboli takzvaným duchovním mistrem. Může také propadnout čtyřem hříšným činnostem, což je nedovolený sex, požívání omamných látek, hazardování a jedení masa, nebo se může na vaiṣṇavu dívat jako na příslušníka určité kasty či víry. Může si myslet: „Toto je hinduistický vaiṣṇava a toto je evropský vaiṣṇava. Evropští vaiṣṇavové nesmí vstoupit do chrámů.“ Bude na vaiṣṇavy nahlížet podle jejich zrození a myslet si, že toto je brāhmaṇa vaiṣṇava, toto je śūdra vaiṣṇava, toto je mleccha vaiṣṇava a tak dále. Někdo si zase může ze zpívání Hare Kṛṣṇa mantry a čtení Śrīmad-Bhāgavatamu udělat zaměstnání nebo se může snažit získávat finanční prostředky nezákonným způsobem. Někdo se také může snažit zpívat na odlehlém místě a stát se tak laciným vaiṣṇavou kvůli hmotnému obdivu. Může také toužit po světské pověsti pomocí ústupků neoddaným ohledně filosofie a duchovního života nebo se může stát zastáncem dědičného kastovního systému. To vše jsou pasti osobního smyslového požitku. Někteří svým předváděním pokročilého duchovního života podvádějí nevinnou veřejnost a jsou pak známí jako sādhu, mahātmā nebo zbožný člověk. To znamená, že takzvaný oddaný podlehl všem těmto nežádoucím rostlinám a růst skutečné rostlinky, bhakti-laty, se zastavil.

Pokud je někdo oklamán nežádoucími rostlinami a padne jim za oběť, nemůže dělat pokrok zpátky k Bohu. Zůstává v hmotném světě a vykonává činnosti, které nemají s čistou oddanou službou nic společného. I když může být taková osoba povýšena na vyšší planetární soustavy, bude vystavena trojímu hmotnému utrpení, protože zůstává v hmotném světě.

Slovo tāhāṅ vyjadřuje, že v duchovním světě si může oddaný vychutnávat šťávu z plodu oddané služby, a tak být blažený.