Toto je citát ze Śrī Caitanya-candrodaya-nāṭaky (8.23). Śrī Caitanya Mahāprabhu tak formuluje zásady pro sannyāsīho, který se zříká hmotného světa ve prospěch duchovního pokroku. Duchovní pokrok není určen pro nějaká kouzelnická představení nebo žonglérství, ale pro překonání hmotného světa a přemístění se do světa duchovního. Pāraṁ paraṁ jigamiṣoḥ znamená chtít se dostat na druhou stranu hmotného světa. Existuje řeka zvaná Vaitaraṇī, na jejíž jedné straně se nachází hmotný svět a na straně druhé svět duchovní. A protože je řeka Vaitaraṇī přirovnána k velkému oceánu, říká se jí bhava-sāgara, oceán opakovaného rození a umírání. Cílem duchovního života je ukončit tento koloběh zrození a smrti a vstoupit do duchovního světa, kde lze žít ve věčném poznání a blaženosti.

Obyčejní lidé však bohužel o duchovním životě či duchovním světě nic nevědí. O duchovním světě je zmínka v Bhagavad-gītě (8.20):

„Existuje však ještě jiná, neprojevená příroda, která je věčná a transcendentální vůči této projevené i neprojevené hmotě. Je svrchovaná a není nikdy zničena. Když je vše v tomto světě zničeno, tato část zůstává beze změny.“

Nad tímto hmotným světem je tedy duchovní příroda, a ta existuje věčně. Duchovní pokrok znamená ukončit hmotné činnosti a přejít k činnostem duchovním. To je bhakti-yoga. V hmotném světě je prostředkem ke smyslovému požitku hlavně žena. Ten, kdo se vážně zajímá o duchovní život, by se měl ženám přísně vyhýbat. Sannyāsī by nikdy neměl žádného muže ani ženu navštěvovat s myšlenkou hmotného prospěchu. Rozhovory s materialistickými muži a ženami jsou také nebezpečné a přirovnávají se k pití jedu. Śrī Caitanya Mahāprabhu byl v této věci velmi nesmlouvavý, a proto odmítl setkání s králem Pratāparudrou, který byl přirozeně neustále zaměstnaný politickými a ekonomickými záležitostmi. Pán setkání s králem odmítl dokonce i přesto, že Ho o to požádala osobnost, jako byl Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, Pánův důvěrný přítel a oddaný.

Śrī Cāṇakya Paṇḍita ve svých morálních pokynech říká: tyaja durjana-saṁsargaṁ bhaja sādhu-samāgamam, což znamená, že člověk musí opustit společnost materialistických lidí a sdružovat se s těmi, kdo jsou duchovně pokročilí. Materialista není o nic lepší než jedovatý had, i kdyby byl sebevíce kvalifikovaný. Každý ví, že had je nebezpečný a jedovatý, a na tom se nic nemění, ani když má na hlavě drahokamy. Sebevíce kvalifikovaný materialista není o nic lepší než had ozdobený drahokamy. Člověk by tedy měl být při jednání s takovými materialisty stejně opatrný jako při jednání s ozdobeným hadem.

Ozdobená žena je přitažlivá, i kdyby byla ze dřeva či kamene. Člověk se může sexuálně vzrušit i pouhým dotekem takové podoby. Nikdo by proto neměl věřit mysli, která je tak přelétavá, že může každou chvíli otevřít bránu nepřátelům. Mysl neustále obklopuje šest nepřátel, kterými jsou kāma, krodha, mada, moha, mātsarya a bhaya neboli chtíč, hněv, opojení, iluze, závist a strach. I když někdo může mít mysl pohrouženou v duchovním vědomí, měl by s ní i přesto vždy zacházet velice obezřetně, jako s jedovatým hadem. Nikdy by si neměl myslet, že jeho mysl je již dobře vycvičená a že si může dělat, co chce. Ten, kdo se zajímá o duchovní život, by měl mysl bez přestání zaměstnávat službou Pánu, aby pokořil nepřátele, kteří ji neustále doprovázejí. Pokud mysl není v každém okamžiku zaměstnána rozvojem vědomí Kṛṣṇy, je zde možnost, že otevře brány nepřátelům a tak se staneme její obětí.

Zpívání Hare Kṛṣṇa mantry neustále zaměstnává mysl u lotosových nohou Kṛṣṇy a její nepřátelé pak nemají možnost zaútočit. Měli bychom následovat příklad, který dává Śrī Caitanya Mahāprabhu v těchto verších, a být velice opatrní při jednání s myslí, které by se nikdy neměla povolit uzda. Jakmile jednou mysli povolíme, může nám ze života udělat spoušť, i když můžeme být duchovně pokročilí. Mysl se zvláště rozruší ve společnosti materialistických mužů a žen. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu proto svým osobním chováním všechny varuje, aby se vyhýbali setkání s materialistou nebo se ženou.

Toto je citát ze Śrī Caitanya-candrodaya-nāṭaky (8.24).

Mahārāja Pratāparudra žil zřejmě v Kataku, svém hlavním městě. Později svým hlavním městem učinil Khurdu, ležící několik kilometrů od Džagannáth Purí. Dnes je tam železniční stanice s názvem Khurda Road.

Všichni indičtí králové dostávají tituly. Někdy se jim říká Chatrapati, někdy Narapati, někdy Aśvapati a tak dále. Královi Urísy se říká Gajapati.

Śrī Caitanya Mahāprabhu požádal Rāmānandu Rāye, aby zanechal vládní služby, a na základě Pánovy touhy Rāmānanda Rāya tuto žádost přednesl králi. Král ho s radostí uvolnil. Takto Rāmānanda Rāya ukončil svou službu a ještě dostal od vlády výslužné.

Král Pratāparudra požádal skrze Bhaṭṭācāryu o rozhovor se Śrī Caitanyou Mahāprabhuem a Bhaṭṭācārya jeho žádost řádně přednesl Pánovi. Pán však okamžitě odmítl. Když ale nyní Rāmānanda Rāya Pánu řekl, jak moc si král přeje Ho vidět, Pána to potěšilo. Śrī Caitanya Mahāprabhu Rāmānandu Rāye požádal, aby se vzdal své vládní funkce a přišel s Ním žít do Šrí Purušóttama-kšétry (Džagannáth Purí). Jakmile byla tato žádost přednesena králi Pratāparudrovi, okamžitě ji přijal a ještě Rāmānandu Rāye povzbudil přiznáním plného výslužného. To Pán vysoce ocenil, což dokazuje, že Pána více potěší služba Jeho služebníkovi. Jak se říká: „Jestli mě máš rád, měj rád i mého psa.“ Abychom se dostali k Nejvyšší Osobnosti Božství, musíme jít skrze důvěrného služebníka Pána. To je správný postup. Śrī Caitanya Mahāprabhu jasně říká: „Král má velké štěstí, Rāmānando Rāyi, že tě má rád. Díky jeho lásce k tobě ho Kṛṣṇa bezpochyby přijme.“

Śrī Caitanya Mahāprabhu cituje tento verš z Ādi Purāṇy. Je obsažen také v Laghu-bhāgavatāmṛtě (2.6).

Toto jsou dva verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.19.21–22), vyslovené Nejvyšší Osobností Božství, Pánem Kṛṣṇou, když jimi odpovídal na Uddhavův dotaz ohledně oddané služby.

Védy jsou rozděleny do tří oddělení: karma-kāṇḍa, jñāna-kāṇḍa a upāsanā-kāṇḍa, jež pojednávají o ploduchtivém jednání, empirické filosofické spekulaci a uctívání. Ve Védách je doporučeno uctívání různých polobohů a také Pána Viṣṇua. V tomto citátu z Padma Purāṇy Pán Śiva odpovídá na otázku bohyně Durgy. Stejný verš je také v Laghu-bhāgavatāmṛtě (2.4) Śrīly Rūpy Gosvāmīho. Slova viṣṇor ārādhanam poukazují na uctívání Pána Viṣṇua neboli Kṛṣṇy. Nejvyšší formou uctívání je uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇu. Dalším závěrem je, že ten, kdo uctívá Pána Viṣṇua, prokazuje ještě lepší službu, pokud uctívá oddaného Pána Kṛṣṇy. Oddaní jsou různých druhů – v śānta-rase, dāsya-rase, sakhya-rase, vātsalya-rase a mādhurya-rase. I když jsou všechny tyto rasy na transcendentální úrovni, mādhurya-rasa je tou nejvyšší transcendentální náladou. Přirozený závěr tedy je, že uctívání oddaných, kteří Pánu slouží v mādhurya-rase, je nejvznešenější duchovní činností. Śrī Caitanya Mahāprabhu a Jeho následovníci uctívají Pána Kṛṣṇu hlavně v mādhurya-rase. Jiní vaiṣṇavští ācāryové doporučovali uctívání nanejvýš do úrovně vātsalya-rasy. Śrīla Rūpa Gosvāmī proto ve své Vidagdha-mādhavě (1.2) popisuje učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua jako nejvyšší:

Śrī Caitanya Mahāprabhu se v tomto věku Kali zjevil proto, aby představil naprostou výjimečnost mādhurya-rasy, dar, který nikdy předtím žádný ācārya ani inkarnace neudělili. Śrī Caitanya Mahāprabhu je proto přijímán jako nejvelkodušnější inkarnace ze všech. Jedině On rozdával lásku ke Kṛṣṇovi s tím, že zároveň projevoval výjimečnou vznešenost lásky ke Kṛṣṇovi v milostné rase.

Tento verš je citátem ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.7.20). Vyslovil ho Vidura při rozhovoru s Maitreyou Ṛṣim, velkým oddaným Pána.

Čtyři duchovní mistři, o kterých je zde zmínka, jsou Paramānanda Purī, Brahmānanda Bhāratī, Svarūpa Dāmodara a Pán Nityānanda.

Rāmānanda Rāya odpověděl: „Teď půjdu do chrámu.“

V Bhagavad-gītě (18.61) Pán Kṛṣṇa vysvětluje:

„Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou usazené jakoby na stroji vytvořeném z hmotné energie.“

Živá bytost tak cestuje tímto vesmírem na voze (těle), které dostala od hmotné přírody. V Kaṭha Upaniṣadě (1.3.3–4) je podobné vysvětlení:

Zde se uvádí, že živá bytost je cestujícím na voze těla, přiděleném hmotnou přírodou. Inteligence je kočí, mysl jsou otěže k ovládání koní a smysly jsou koně. Živá bytost je tak nepravým poživatelem hmotného světa.

Ten, kdo je pokročilý v rozvoji vědomí Kṛṣṇy, dokáže ovládat mysl a inteligenci, a tím pádem ovládat i koně neboli smysly, i když jsou velmi mocné. Ten, kdo dokáže ovládat smysly svou myslí a inteligencí, může snadno dospět k Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇuovi, který je konečným cílem života. Tad viṣṇoḥ paramaṁ padaṁ sadā paśyanti sūrayaḥ. Ti, kdo jsou opravdu pokročilí, směřují k Pánu Viṣṇuovi, svému konečnému cíli. Nikdy nejsou uchváceni vnější energií Pána Viṣṇua, hmotným světem.

Sārvabhauma odpověděl: „Ano, dělal jsem, co jsem mohl.“

Narottama dāsa Ṭhākura popisuje misi Śrī Caitanyi Mahāprabhua takto: patita-pāvana-hetu tava avatāra  /  mo-sama patita prabhu nā pāibe āra. Pokud se Śrī Caitanya Mahāprabhu zjevil proto, aby napravil hříšníky, potom ten, kdo je nejhříšnější a nejnižšího původu, je tím nejpřednějším uchazečem o Pánovu pozornost. Mahārāja Pratāparudra se považoval za velice pokleslou duši, protože se musel neustále zabývat hmotnými záležitostmi a užívat si hmotných zisků. Misí Śrī Caitanyi Mahāprabhua bylo osvobodit ty nejpokleslejší, tak jak potom mohl odmítnout krále? Čím je někdo pokleslejší, tím větší má právo být Pánem osvobozen – samozřejmě za předpokladu, že se Pánu odevzdá. Mahārāja Pratāparudra byl plně odevzdanou duší, a Pán jej proto nemohl odmítnout jen z toho důvodu, že se jednalo o světského člověka se vztahem k penězům.

Tento verš se nachází ve Śrī Caitanya-candrodaya-nāṭace (8.28).

Oddaný, který je stejně odhodlaný jako Mahārāja Pratāparudra, bude ve svém pokroku ve vědomí Kṛṣṇy zajisté úspěšný. Śrī Kṛṣṇa to potvrzuje v Bhagavad-gītě (9.14):

„Tyto velké duše neustále s velkým odhodláním opěvují Mou slávu, klaní se přede Mnou a bez ustání Mě s oddaností uctívají.“

To jsou příznaky mahātmy zapojeného s plným vědomím Kṛṣṇy ve službě Pánu. Odhodlanost Mahārāje Pratāparudry je tedy velice vznešená a říká se jí dṛḍha-vrata. Díky ní nakonec získal přímou milost Pána Caitanyi.

Toto je vynikající příklad dṛḍha-vraty neboli odhodlání. Život toho, kdo nedostal milost Nejvyšší Osobnosti Božství, je prohrou. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.5.5) je řečeno: parābhavas tāvad abodha-jāto yāvan na jijñāsata ātma-tattvam. Dokud se člověk nedotazuje na duchovní život, je všechno zbytečné. Bez duchovních otázek je naše námaha i její cíl jen pouhou ztrátou času.

Sārvabhauma Bhaṭṭācārya žasl, protože není možné, aby takové odhodlání měl světský člověk připoutaný k hmotnému požitku. Král měl k hmotnému požitku zajisté mnoho příležitostí, ale myslel si, že pokud nebude moci navštívit Śrī Caitanyu Mahāprabhua, je jeho království a vše ostatní zcela k ničemu. To určitě stačí k tomu, aby člověk žasl. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že bhakti, oddaná služba, musí být bezpodmínečná. Žádné hmotné překážky ve skutečnosti nemohou pokrok v oddané službě zmařit, ať ji koná obyčejný člověk, nebo král. Oddaná služba Pánu je v každém případě úplná, bez ohledu na hmotné postavení oddaného. Je tak vznešená, že ji může konat kdokoli, v jakémkoliv postavení. Je pouze nutné být dṛḍha-vrata, pevně odhodlaný.

Bhaṭṭācārya předpověděl, že král Pratāparudra díky svému pevnému odhodlání milost Śrī Caitanyi Mahāprabhua bezpochyby dostane. Jinde ve Śrī Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 19.151) je potvrzeno: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja – „Semínko oddané služby lze získat milostí duchovního mistra a Kṛṣṇy.“ Bhaṭṭācārya králi Pratāparudrovi jako jeho duchovní mistr požehnal v tom smyslu, aby k němu byl Pán milostivý. Spojení milosti duchovního mistra a Kṛṣṇy zaručuje oddanému kultivujícímu vědomí Kṛṣṇy úspěch. To potvrzují Védy:

„Jen těm velkým duším, které mají víru v Pána i v duchovního mistra, je automaticky vyjeven veškerý smysl védského poznání.“ (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.23).

Mahārāja Pratāparudra měl neochvějnou víru v Bhaṭṭācāryu, který prohlásil, že Śrī Caitanya Mahāprabhu je Nejvyšší Osobnost Božství. Díky této pevné víře v Bhaṭṭācāryu jakožto duchovního mistra král Pratāparudra okamžitě přijal Śrī Caitanyu Mahāprabhua jako Nejvyššího Pána, a tak začal Śrī Caitanyu Mahāprabhua uctívat ve své mysli. To je oddaná služba. Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (9.34) říká:

„Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným, skládej Mi poklony a uctívej Mě. Takto naprosto pohroužen ve Mně, ke Mně zcela jistě dospěješ.“

Tento postup je velmi jednoduchý. Je pouze třeba, abychom od duchovního mistra získali pevné přesvědčení, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Když to uznáme, můžeme udělat další pokrok tím, že budeme na Kṛṣṇu myslet, budeme zpívat o Kṛṣṇovi a oslavovat Ho. Takový zcela odevzdaný oddaný potom bezpochyby získá požehnání Pána Kṛṣṇy. To Śrīla Sārvabhauma Bhaṭṭācārya dále vysvětlí.

Takovéto odhodlání je prvním předpokladem, jak potvrzuje i Rūpa Gosvāmī (Upadeśāmṛta 3): utsāhān niścayād dhairyāt. Nejdříve je třeba mít pevné odhodlání, pevnou víru. Ten, kdo koná oddanou službu, si musí toto pevné odhodlání udržovat. Potom bude Kṛṣṇa s jeho službou spokojený. Duchovní mistr může ukázat cestu oddané služby, a pokud žák následuje zásady nekompromisně a bez odchylky, jistě získá Kṛṣṇovu milost. Śāstry to potvrzují.

Vaiṣṇava je vždy připraven pomoci jinému vaiṣṇavovi v pokroku k realizaci Absolutní Pravdy. Sārvabhauma Bhaṭṭācārya věděl, že král je čistý vaiṣṇava. Král na Śrī Caitanyu Mahāprabhua neustále myslel a Bhaṭṭācārya mu chtěl pomoci přiblížit se k Pánu. Vaiṣṇava je vždy plný soucitu, zvláště když vidí, že budoucí oddaný je velmi odhodlaný (dṛḍha-vrata). Bhaṭṭācārya proto chtěl králi pomoci.

Pán krále původně vidět nechtěl, ale Jeho mysl byla změněna upřímnou snahou Bhaṭṭācāryi a Rāmānandy Rāye. Pán již prohlásil, že Kṛṣṇa bude ke králi milostivý díky jeho službě oddaným. To je způsob, jak pokročit ve vědomí Kṛṣṇy. Nejdříve je nutná milost oddaného, potom sestoupí Kṛṣṇova milost. Yasya prasādād bhagavat-prasādo  /  yasyāprasādān na gatiḥ kuto 'pi. Naší prvořadou povinností proto je uspokojit duchovního mistra, který může zařídit Pánovu milost. Obyčejný člověk musí nejdříve začít sloužit duchovnímu mistrovi neboli oddanému. Milostí oddaného potom bude spokojený Pán. Dokud člověk na svoji hlavu nezíská prach z lotosových nohou oddaného, není možné, aby udělal pokrok. To je potvrzeno výrokem Prahlāda Mahārāje ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.32):

Dokud člověk nevyhledá čistého oddaného, nemůže poznat Nejvyšší Osobnost Božství. Mahārāja Pratāparudra uctíval Rāmānandu Rāye i Sārvabhaumu Bhaṭṭācāryu. Byl proto schopen dotknout se lotosových nohou čistých oddaných, a tak se dostat ke Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi.

Po obřadu koupele Śrī Jagannātha, který probíhá jen čtrnáct dní před slavností Ratha-yātry, se tělo Pána Jagannātha znovu maluje, a to trvá zhruba čtrnáct dní. Tomuto období se říká Anavasara. Je mnoho těch, kdo chodí do chrámu zhlédnout Pána Jagannātha každý den, a pro ně je těchto čtrnáct dní Pánovy nepřítomnosti po obřadu koupele nesnesitelných. Śrī Caitanya Mahāprabhu prožíval nepřítomnost Pána Jagannātha v chrámu velmi silně.

Naréndra je malé jezero v Džagannáth Purí, u kterého se odehrává slavnost Candana-yātrā. Dodnes se všichni bengálští oddaní, kteří navštěvují Jagannāthův chrám, nejdříve koupou v tomto jezeře. Před vstupem do chrámu si myjí ruce a nohy.

Govinda Ghoṣa patřil k rodu kāyasthů z oblasti Uttara-rádhíja a byl známý jako Ghoṣa Ṭhākura. Dodnes se nedaleko Katoji nachází místo zvané Agradvíp, kde se pořádá pravidelný trh pojmenovaný podle Ghoṣe Ṭhākura. Co se týče Vāsudevy Ghoṣe, ten složil mnoho krásných písní o Pánu Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi. Jedná se o samé autorizované vaiṣṇavské písně, jakými jsou i písně od Narottama dāse Ṭhākura, Bhaktivinoda Ṭhākura, Locana dāse Ṭhākura, Govindy dāse Ṭhākura a dalších velkých vaiṣṇavů.

Narottama dāsa Ṭhākura zpívá na oslavu osobních společníků Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua (Prārthanā 13):

Ten, kdo je inteligentní, pochopí, že všichni osobní služebníci a oddaní Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua jsou věčně osvobození. To znamená, že se neustále věnují oddané službě Pánu, a proto nepatří do tohoto hmotného světa. Ten, kdo je pohroužený do oddané služby Pánu dvacet čtyři hodin denně a nikdy na Pána nezapomíná, se nazývá nitya-siddha. Tento výrok potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī:

„Ten, kdo zapojuje tělo, mysl, inteligenci i slova do služby Kṛṣṇovi, je osvobozený dokonce i v hmotném světě, ačkoliv může být zaměstnaný mnoha takzvanými hmotnými činnostmi.“ (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.187)

Oddaný neustále přemýšlí o tom, jak Pánu Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, sloužit ještě lépe a jak rozšířit Jeho jméno, slávu a vlastnosti po celém světě. Ten, kdo je nitya-siddha, nemá jiný zájem než šířit slávu Pána všude po celém světě podle svých schopností. Takoví lidé již jsou společníky Pána Caitanyi Mahāprabhua. Narottama dāsa Ṭhākura proto říká: nitya-siddha kari' māne. Nikdo by si neměl myslet, že když byl Śrī Caitanya Mahāprabhu osobně přítomný před pěti sty lety, byli osvobození pouze Jeho společníci. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura proto říká, že nitya-siddha je každý, kdo v zastoupení Śrī Caitanyi Mahāprabhua šíří slávu svatého jména Pána. Takovým oddaným, kteří káží slávu Pána, bychom měli prokazovat úctu jako nitya-siddhům a neměli bychom je považovat za podmíněné.

Je řečeno, že ten, kdo překonal kvality přírody, se nachází na úrovni Brahmanu. To je také úroveň nitya-siddha. Nejen, že nitya-siddha setrvává na úrovni Brahmanu, ale také na této úrovni jedná. Pokud tedy člověk jednoduše uzná společníky Pána Caitanyi Mahāprabhua za nitya-siddhy, může se velmi snadno vrátit zpátky domů, zpátky k Bohu.

Takové příznaky se projevují u čistých oddaných, když zpívají. Všichni čistí oddaní září jako slunce a jejich těla vydávají silný jas. Jejich saṅkīrtan nemá obdoby. Existuje mnoho profesionálních zpěváků, kteří dokáží předvádět společné zpívání s různými hudebními nástroji uměleckým a muzikálním způsobem, ale jejich společné zpívání nemůže být tak přitažlivé jako společné zpívání čistých oddaných. Pokud oddaný přísně následuje zásady vaiṣṇavského chování, bude jeho tělesný lesk přirozeně přitažlivý a jeho zpívání svatých jmen Pána bude účinkovat. Lidé takový kīrtan okamžitě ocení. I divadelní hry o zábavách Pána Caitanyi a Śrī Kṛṣṇy by měli hrát oddaní. Taková představení publikum okamžitě zaujmou a budou plná síly. Studenti Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy by měli těmto dvěma bodům věnovat pozornost a měli by se je snažit uplatnit při svém šíření Pánovy slávy.

Protože se chrám Pána Jagannātha nachází v Džagannáth Purí, přišlo tam mnoho oddaných ze všech částí světa provádět saṅkīrtan, aby oslavili Pána. Mahārāja Pratāparudra všechny tyto oddané zajisté už viděl a slyšel, ale zde přiznává, že kīrtan společníků Pána byl jedinečný. Nikdy předtím takový saṅkīrtan neslyšel, ani u oddaných neviděl takové přitažlivé rysy. Členové Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy by měli jet během oslav narození Pána Caitanyi Mahāprabhua v Májápuru do Indie a společně provádět saṅkīrtan. To upoutá pozornost všech důležitých osobností Indie, stejně jako krása, tělesný lesk a saṅkīrtan společníků Śrī Caitanyi Mahāprabhua upoutaly pozornost Mahārāje Pratāparudry. Během Pánovy přítomnosti na této planetě zde pobýval nespočet společníků Śrī Caitanyi Mahāprabhua, ale každý, kdo žije čistým životem a je oddaný misi Śrī Caitanyi Mahāprabhua, má být považován za společníka Pána patřícího do kategorie nitya-siddha.

Darebáci říkají, že si každý může vymyslet svoje vlastní náboženství, ale to se zde odsuzuje. Pokud chce být někdo opravdu zbožný, musí začít zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Skutečný význam náboženství je uveden ve Śrīmad-Bhāgavatamu (6.3.19–22):

Tyto verše uvádějí, že dharmu neboli náboženství nemůže vytvořit lidská bytost. Náboženství je zákon Pána, a proto je nemohou vytvořit dokonce ani velcí světci, polobozi nebo siddha-mukhyové, o asurech, lidských bytostech, Vidyādharech, Cāraṇech a tak dále ani nemluvě. Zásady dharmy neboli náboženství sestupují skrze systém parampary počínající dvanácti osobnostmi – Pánem Brahmou, velkým světcem Nāradou, Pánem Śivou, čtyřmi Kumāry, Kapilou, synem Devahūti, Svāyambhuvou Manuem, Prahlādem Mahārājem, králem Janakou, praotcem Bhīṣmou, Bali Mahārājem, Śukadevou Gosvāmīm a Yamarājem. Těchto dvanáct osobností zná zásady náboženství. Dharma znamená náboženské zásady, jejichž pomocí lze poznat Nejvyšší Osobnost Božství. Dharma je velmi důvěrná, neznečištěná hmotnými vlivy a pro obyčejného člověka je velmi obtížně pochopitelná. Pokud však někdo dharmě opravdu porozumí, je okamžitě osvobozen a přemístěn do království Boha. Bhāgavata-dharma neboli náboženský princip předložený paramparou je tou nejvyšší náboženskou zásadou. Dharma jinými slovy znamená věda bhakti-yogy, která začíná tím, že nováček zpívá svaté jméno Pána (tan-nāma-grahaṇādibhiḥ).

Pro tento věk Kali je tedy náboženskou metodou schválenou veškerými védskými písmy zpívání svatého jména Pána, jak doporučuje Caitanya-caritāmṛta (ve verši 98): kali-kāle dharma — kṛṣṇa-nāma-saṅkīrtana. Tato zásada je dále zdůrazněna v příštím verši Caitanya-caritāmṛty, citovaném ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.32).

Pro vysvětlení tohoto verše se obraťte na verš 52 z třetí kapitoly Ādi-līly.

Toto saṅkīrtanové hnutí může šířit pouze ten, koho Pán Kṛṣṇa obdařil zvláštní přízní (kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana). Nikdo nemůže šířit svaté jméno Pána, aniž by od Něho nejdříve nedostal milost. Ten, kdo je schopný šířit Pánovo jméno, je podle slov Bhaktisiddhānty Sarasvatīho labdha-caitanya neboli ten, kdo opravdu probudil své původní vědomí, vědomí Kṛṣṇy. Vliv čistých oddaných vědomých si Kṛṣṇy je takový, že může v druhých okamžitě probudit vědomí Kṛṣṇy a zapojit je do transcendentální láskyplné služby Kṛṣṇovi. Tak se zvětšuje počet následovníků čistých oddaných a Pán Caitanya Mahāprabhu má velkou radost, když vidí, jak Jeho oddaných přibývá. Slovo su-medhasaḥ znamená „s bystrou inteligencí“. Pokud má někdo bystrou inteligenci, může zvětšit zájem obyčejných lidí o lásku k Caitanyovi Mahāprabhuovi a skrze Něho k Rādě a Kṛṣṇovi. Ti, kdo se nesnaží porozumět Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi, jsou ve svých snahách profesionálně zpívat a tančit jednoduše materialističtí, i přes své údajné umění. Pokud někdo nemá naprostou víru ve Śrī Caitanyu Mahāprabhua, nemůže správně zpívat a tančit v saṅkīrtanovém hnutí. Umělé zpívání a tančení může být založené na sentimentech nebo sentimentálním vzrušení, k pokroku ve vědomí Kṛṣṇy však nikomu nepomůže.

Stejné zásady se dají uplatnit na démonské osoby, i kdyby pocházely ze sampradāyi Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Bez zvláštní moci udělené Pánem nemůže nikdo kázat Jeho slávu po celém světě. I když se někdo může proslavit jako učený následovník Śrī Caitanyi Mahāprabhua a může se snažit kázat svaté jméno Pána po celém světě, pokud nemá požehnání Śrī Caitanyi Mahāprabhua, bude na čistém oddaném nacházet chyby a nebude schopen pochopit, jak je takový kazatel zmocněn Pánem Caitanyou. Ten, kdo pomlouvá hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, které se nyní šíří po celém světě, nebo na něm či na jeho vedoucím vidí chyby, musí být považován za člověka, jemuž se nedostalo milosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

Tento verš je citátem ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.29) a je vysvětlen ve verši 84 šesté kapitoly Madhya-līly.

Podle védských zásad musí žít člověk před vstupem na svaté poutní místo v celibátu. Lidé jsou obecně velmi navyklí smyslovému požitku, a dokud si v noci neužijí sexu, nemohou spát. Usměrňující zásady proto přikazují, že by měl každý obyčejný člověk před návštěvou svatého poutního místa dodržovat celibát. Jakmile na posvátné místo přijde, měl by se jeden den postit, oholit si hlavu a potom se vykoupat v místní řece či oceánu. To vše je potřeba k odstranění následků hříšných činností. Navštívit svaté poutní místo znamená odstranit reakce za hříšný život. Ti, kdo jdou na svaté poutní místo, tam ve skutečnosti odloží reakce za své hříšné činnosti, a posvátná místa jsou proto přetížená hříchy, které tam návštěvníci zanechávají.

Když takové svaté místo navštíví světec nebo čistý oddaný, vstřebá hříšné následky zanechané obyčejnými lidmi a svaté místo očistí. Tīrthī-kurvanti tīrthāni (Śrīmad-Bhāgavatam 1.13.10). Je proto něco jiného, když posvátné místo navštíví obyčejný člověk, nebo vznešený světec. Obyčejný člověk na posvátném místě své hříchy zanechá, a svatá osoba neboli oddaný tyto hříchy pouhou svou přítomností očistí. Oddaní Pána Caitanyi Mahāprabhua nebyli obyčejní lidé, a proto nepodléhali těmto usměrňujícím zásadám pro návštěvu svatého místa. Projevovali svou spontánní lásku ke Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi. Okamžitě po příchodu na svaté místo šli navštívit Pána Caitanyu a na Jeho pokyn přijali mahā-prasādam, aniž by následovali omezení platná na posvátných místech.

Totéž učí Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (18.66):

„Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se jen Mně. Já tě osvobodím od všech druhů hříšných reakcí, neboj se.“ Tak pevnou víru v Nejvyšší Osobnost Božství je možné mít jedině milostí Pána. Pán sídlí v srdci každého, a když svého oddaného osobně inspiruje, oddaný nelpí na védských zásadách či společenských zvycích, ale raději se odevzdá transcendentální láskyplné službě Pánu. To je potvrzeno v následujícím verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu (4.29.46).

Toto ponaučení (Śrīmad-Bhāgavatam 4.29.46) dal Nārada Gosvāmī králi Prācīnabarhimu v souvislosti s příběhem Purañjany. Nārada zde chce říci, že bez milosti Nejvyšší Osobnosti Božství se nikdo neosvobodí od ploduchtivých činností, které jsou řízeny Védami. V předešlých verších (Śrīmad-Bhāgavatam 4.29.42–44) Nārada přiznává, že ani osobnosti jako Pán Brahmā, Pán Śiva, Manu, Prajāpatiové (vedení Dakṣou), čtyři Kumārové, Marīci, Atri, Aṅgirā, Pulastya, Pulaha, Kratu, Bhṛgu, Vasiṣṭha, a dokonce samotný Nārada nedokázali náležitě přijmout Pánovu bezpříčinnou milost.

Vāsudeva Datta byl starší bratr Mukundy Datty, který byl v dětství přítelem Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Vidět přítele je přirozeně radostné. Śrī Caitanya Mahāprabhu však Vāsudevovi Dattovi řekl, že je rád, když vidí svého přítele, ale má ještě větší radost, když vidí jeho staršího bratra.

Zde Pán oslovuje Dāmodara Paṇḍita, nikoliv Svarūpu Dāmodara. Dāmodara Paṇḍita je starší bratr Śaṅkary. Pán tak Dāmodarovi řekl, že Jeho vztah k němu je na úrovni bázně a úcty. Pánova náklonnost k jeho mladšímu bratrovi Śaṅkarovi však byla na úrovni čisté lásky.

Toto je verš 21 ze Stotra-ratny, sestavené Ālabandāruem Yāmunācāryou. Vztah s Nejvyšší Osobností Božství může být obnoven dokonce i po pádu do oceánu nevědomosti neboli oceánu hmotné existence, který s sebou přináší koloběh zrození, smrti, stáří a nemoci vzniklý přijetím hmotného těla. Existuje 8 400 000 hmotných životních druhů, ale v lidském těle živá bytost získává možnost vymanit se z opakovaného rození a umírání. Ten, kdo se stane Pánovým oddaným, je z tohoto nebezpečného oceánu zrození a smrti zachráněn. Pán je vždy připravený zahrnout pokleslé duše zápasící se strastiplnými hmotnými podmínkami svou milostí. Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (15.7) říká:

„Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části, jelikož žijí podmíněným životem, svádějí těžký boj se šesti smysly včetně mysli.“

Každá živá bytost tak v této hmotné přírodě těžce zápasí. Je však nedílnou částí Nejvyššího Pána, a když se Nejvyšší Osobnosti Božství odevzdá, získá osvobození z oceánu zrození a smrti. Pán je k pokleslým duším velmi vlídný a neustále chce vysvobodit živou bytost z oceánu nevědomosti. Pokud živá bytost pochopí své postavení a odevzdá se Pánu, její život se stane úspěšným.

Přestože byl Haridāsa Ṭhākura tak vznešený vaiṣṇava, že ho nazývali Haridāsa Gosvāmī, nechtěl narušovat obecné smýšlení obyčejných lidí. Haridāsa Ṭhākura byl tak vznešený, že byl oslovován ṭhākura a gosāñi, což jsou tituly pro ty nejpokročilejší vaiṣṇavy. Duchovnímu mistrovi se obvykle říká gosāñi a slovem ṭhākura jsou označováni paramahaṁsové neboli ti, kdo jsou na té nejvyšší duchovní úrovni. Haridāsa Ṭhākura se však nechtěl přiblížit k chrámu, přestože ho tam volal samotný Śrī Caitanya Mahāprabhu. Do Jagannāthova chrámu jsou dodnes pouštěni pouze ti hinduisté, kteří jsou součástí varṇāśramského uspořádání. Jiným kastám, a zvláště těm, kdo nejsou hinduisty, není vstup do chrámu povolen. Toto pravidlo platí již dlouho, a tak se Haridāsa Ṭhākura, i když byl zajisté oprávněný a kvalifikovaný do chrámu vstoupit, k němu nechtěl ani přiblížit. Tomu se říká vaiṣṇavská pokora.

Tento výrok Śrī Caitanyi Mahāprabhua je významný. Nibhṛte vasiyā tāhāṅ kariba smaraṇa: „Posadím se na tom osamělém místě a budu vzpomínat na lotosové nohy Pána.“ Začátečníci by neměli toto sezení na osamělém místě a vzpomínání na Pána zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry napodobovat. Vždy musíme mít na paměti, že to byl samotný Śrī Caitanya Mahāprabhu, kdo chtěl takové osamělé místo, ať pro sebe, nebo pro Haridāse Ṭhākura. Nikdo nedokáže znenadání dosáhnout úrovně Haridāse Ṭhākura, sednout si na osamělém místě, zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru a vzpomínat na lotosové nohy Pána. Tímto způsobem může jednat pouze vznešená osobnost, jako je Haridāsa Ṭhākura nebo Śrī Caitanya Mahāprabhu, který osobně ukazuje správné chování ācāryi.

V současnosti vidíme, že někteří členové Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy mají tendenci opustit svoje kazatelské činnosti, aby se usadili na nějakém odlehlém místě. To však není dobré znamení. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura tento postup, co se týče začátečníků, odsoudil. V jedné své písni dokonce říká: pratiṣṭhāra tare, nirjanera ghare, tava hari-nāma kevala kaitava: „Sezení na osamělém místě s úmyslem zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru se považuje za podvádění.“ Začátečník to v žádném případě nedokáže. Začínající oddaný musí velice usilovně pracovat pod vedením duchovního mistra a tak kázat učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Sednout si na odlehlém místě a zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, jak to dělal samotný Śrī Caitanya Mahāprabhu, může teprve tehdy, když ve své oddanosti dosáhne zralosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu je Nejvyšší Osobnost Božství, ale aby nám ukázal správný příklad, cestoval nepřetržitě šest let po Indii a teprve potom se usadil v Džagannáth Purí. Dokonce i tam zpíval Hare Kṛṣṇa mahā-mantru na velkých shromážděních v Jagannāthově chrámu. Důležité tedy je nesnažit se na začátku svého transcendentálního života napodobovat Haridāse Ṭhākura. Nejdříve musíme ve své oddanosti zcela dozrát a tak dostat svolení Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Jedině tehdy se můžeme v klidu posadit na odlehlém místě, zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru a vzpomínat na lotosové nohy Pána. Smysly jsou velmi silné, a pokud chce začátečník napodobovat Haridāse Ṭhākura, jeho nepřátelé (kāma, krodha, lobha, moha, mada a mātsarya) jej budou vyrušovat a unaví ho. Začátečník místo zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry jen tvrdě usne. Kazatelská práce je určena pokročilým oddaným, a když pokročilý oddaný na žebříčku oddanosti pokročí ještě dále, může se uchýlit na odlehlé místo a zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru tam. Pokud ale někdo jen imituje pokročilé úrovně duchovního života, poklesne jako sahajiyové ve Vrindávanu.