Text 28
Text 28
Verš
Texto
sei māne, — ‘kṛṣṇe mora nāhi prema-gandha’
sei māne, — ‘kṛṣṇe mora nāhi prema-gandha’
Synonyma
Palabra por palabra
Překlad
Traducción
Přirozeným příznakem vztahu lásky k Bohu je, že se oddaný nepovažuje za oddaného, ale myslí si, že nemá ani kapku lásky ke Kṛṣṇovi.
Allí donde hay una relación de amor por Dios, su característica natural es que el devoto no se considera a sí mismo un devoto, sino que siempre piensa que no tiene ni una gota de amor por Kṛṣṇa.
Význam
Significado
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura k tomu říká, že lidé, kteří jsou ve skutečnosti chudáci, protože nemají ani kapku lásky k Bohu nebo čisté oddané služby, se neprávem prohlašují za velké oddané, i když si nikdy nemohou vychutnávat transcendentální blaženost oddané služby. Skupina takzvaných oddaných známých jako prākṛta-sahajiyové někdy předvádí známky oddanosti, aby ukázali, jaké mají štěstí. To je ale podvod, protože se jedná pouze o povrchní příznaky oddanosti, které prākṛta-sahajiyové projevují, aby ukázali svůj takzvaný pokrok v lásce ke Kṛṣṇovi. Čistí oddaní je za tyto projevy transcendentální extáze nejenže nechválí, ale ani se s nimi nechtějí sdružovat. Srovnávat prākṛta-sahajiyi s čistými oddanými se v žádném případě nedoporučuje. Ten, kdo je v extázi lásky ke Kṛṣṇovi opravdu pokročilý, se nesnaží zviditelňovat, ale místo toho se snaží víc a víc sloužit Pánu.
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura comenta que hay personas realmente muy pobres, ya que no poseen ni una gota de amor por Dios o de servicio devocional puro, pero que se proclaman engañosamente como grandes devotos, aunque no pueden en ningún momento saborear la bienaventuranza trascendental del servicio devocional. Entre esos mal llamados devotos se hallan los prākṛta-sahajiyās, quienes a veces manifiestan signos devocionales como exhibición de su buena fortuna. Sin embargo, están fingiendo, pues esos aspectos devocionales son solamente externos. Los prākṛta-sahajiyās exhiben esos signos para proclamar su supuesto avance en el amor por Kṛṣṇa, pero los devotos puros no alaban los signos de éxtasis trascendental de los prākṛta-sahajiyās, sino que prefieren evitar su compañía. No es aconsejable poner a los prākṛta-sahajiyās al nivel de los devotos puros. Quien es realmente avanzado en el amor extático por Kṛṣṇa no trata de hacerse propaganda, sino que se esfuerza sin cesar por aumentar su servicio al Señor.
Prākṛta-sahajiyové někdy čisté oddané kritizují a říkají o nich, že jsou filosofové, učenci, znalci pravdy nebo pozorovatelé podrobností, jenom ne oddaní. Sebe naopak popisují jako ty nejpokročilejší transcendentálně blažené oddané, hluboce pohroužené v oddané službě a šílící po vychutnávání transcendentálních nálad. Také o sobě říkají, že jsou nejpokročilejší oddaní ve vztahu spontánní lásky, znalci transcendentálních nálad, nejvznešenější oddaní s milostnou láskou ke Kṛṣṇovi a tak dále. Aniž by skutečně znali transcendentální povahu lásky k Bohu, své světské emoce považují za příznaky pokroku. Tím znečišťují proces oddané služby. Snaží se také stávat autory vaiṣṇavské literatury, přičemž do čisté oddané služby promítají své hmotné představy o životě. Pod vlivem svých hmotných představ se prohlašují za znalce transcendentálních nálad, ale transcendentální povaze oddané služby nerozumí.
Los prākṛta-sahajiyās a veces critican a los devotos puros calificándoles de filósofos, sabios eruditos, conocedores de la verdad u observadores de menudencias, pero no devotos. Por otra parte, se presentan a sí mismos como los devotos más avanzados y llenos de bienaventuranza trascendental, profundamente absortos en servicio devocional y locos por saborear las melosidades trascendentales. También se presentan diciendo que son los devotos más avanzados en el amor espontáneo, los conocedores de las melosidades trascendentales, los más elevados en el amor conyugal por Kṛṣṇa, etc. Sin conocer realmente la naturaleza trascendental del amor por Dios, toman sus emociones materiales por signos de avance. De ese modo contaminan el proceso de servicio devocional. En sus intentos de escribir literatura vaiṣṇava, introducen sus conceptos materiales de la vida en el servicio devocional puro. Debido a sus conceptos materiales, se presentan como conocedores de las melosidades trascendentales, pero no entienden la naturaleza trascendental del servicio devocional.