Skip to main content

Text 114

Text 114

Verš

Texto

tāṅra doṣa nāhi, teṅho ājñā-kārī dāsa
āra yei śune tāra haya sarva-nāśa
tāṅra doṣa nāhi, teṅho ājñā-kārī dāsa
āra yei śune tāra haya sarva-nāśa

Synonyma

Palabra por palabra

tāṅra — jeho (Śivova); doṣa — chyba; nāhi — není; teṅho — on; ājñā-kārī — poslušný vykonavatel pokynů; dāsa — služebník; āra — jiní; yei — kdokoliv; śune — slyší (māyāvādskou filosofii); tāra — jeho; haya — stane se; sarva-nāśa — vše ztraceno.

tāṅra­—su (de Śiva); doṣa—culpa; nāhi—no hay; teṅho­—él; ājñā-kārī—que cumple órdenes obedientemente; dāsa—sirviente; āra­—otros; yei—cualquiera; śune—escucha (la filosofía māyāvādī); tāra—de él; haya—se vuelve; sarva-nāśa— todo perdido.

Překlad

Traducción

„Śaṅkarācārya, jenž je inkarnací Pána Śivy, neudělal žádnou chybu, protože je pouze služebníkem, který vykonává Pánovy příkazy. Avšak ti, kdo následují jeho māyāvādskou filosofii, se řítí do záhuby. Přijdou o veškerý pokrok, kterého v duchovním poznání dosáhli.“

«Śaṅkarācārya, que es una encarnación de Śiva, es irreprochable, porque es un sirviente que cumple órdenes del Señor. Pero aquellos que siguen su filosofía māyāvādī están sentenciados. Perderán todo lo que habían avanzado en conocimiento espiritual.

Význam

Significado

Māyāvādští filosofové velice pyšně předvádějí svoji znalost vedānty tím, že si pohrávají s gramatikou, ale v Bhagavad-gītě je Pán Śrī Kṛṣṇa označuje jako māyayāpahṛta-jñāna neboli ty, které māyā zbavila skutečného poznání. Māyā má dvě energie, které plní dvě funkce. Prakṣepātmikā-śakti je síla, jež uvrhá živou bytost do oceánu hmotné existence. Āvaraṇātmikā-śakti je síla halící poznání živé bytosti. Funkce āvaraṇātmikā-śakti je v Bhagavad-gītě vysvětlena slovy māyayāpahṛta-jñānāḥ.

Los filósofos māyāvādīs se enorgullecen al mostrar su conocimiento del Vedānta por medio de malabarismos gramaticales, pero Śrī Kṛṣṇa, en la Bhagavad-gītā, certifica que son māyayāpahṛta-jñāna, privados del conocimiento verdadero, debido a māyā. Māyā tiene dos potencias con las que ejecutar sus dos funciones: prakṣepātmikā-śakti, el poder de arrojar a la entidad viviente al océano de la existencia material, y āvaraṇātmikā-śakti, el poder de cubrir el conocimiento de la entidad viviente. La función de āvaraṇātmikā-śakti se explica en la Bhagavad-gītā con la palabra māyayāpahṛta-jñānāḥ.

Proč daivī-māyā neboli Kṛṣṇova matoucí energie bere māyāvādským filosofům poznání, je v Bhagavad-gītě také vysvětleno, pomocí slov āsuraṁ bhāvam āśritāḥ, jež označují toho, kdo neuznává Pánovu existenci. Māyāvādī, kteří nesouhlasí s tím, že Pán existuje, mohou být rozděleni do dvou skupin – na stoupence neosobní Śaṅkarovy školy z Váránasí a na buddhisty ze Sárnáthu. Obojí jsou māyāvādī a Kṛṣṇa jim kvůli jejich ateismu odebírá veškeré poznání. Ani jedna z těchto skupin nechce přijmout existenci osobního Boha. Buddhističtí filosofové jasně popírají existenci duše a Boha, a přestože śaṅkarovci nepopírají Boha otevřeně, říkají, že Absolutní je nirākāra neboli bez podoby. Proto jsou jak buddhisté, tak śaṅkarovci aviśuddha-buddhayaḥ neboli nedokonalí, s nečistým poznáním a inteligencí.

El por qué daivī-māyā, la energía ilusoria de Kṛṣṇa, retira el conocimiento de los filósofos māyāvādīs también se explica en la Bhagavad-gītā empleando las palabras āsuraṁ bhāvam āśritāḥ, que se refieren a aquel que no acepta la existencia del Señor. Los māyāvādīs, que no admiten que el Señor existe, pueden clasificarse en dos grupos, que tienen su ejemplo en los impersonalistas śaṅkaritas de Vārāṇasī y en los budistas de Saranātha. Los dos grupos son māyāvādīs, y Kṛṣṇa les retira el conocimiento a causa de sus filosofías ateas. Ninguno de ellos admite la existencia de un Dios personal. Los filósofos budistas niegan claramente la existencia tanto del alma como de Dios, y aunque los śaṅkaritas no niegan a Dios abiertamente, dicen que el Absoluto es nirākāra, sin forma. Así pues, los dos grupos, budistas y śaṅkaritas, son aviṣuddha-buddhayaḥ, es decir, imperfectos e impuros en su conocimiento e inteligencia.

Nejpřednější ze všech māyāvādských učenců, Sadānanda Yogīndra, napsal knihu zvanou Vedānta-sāra, ve které vysvětluje filosofii Śaṅkarācāryi, a všichni následovníci Śaṅkarovy filosofie jeho výrokům přikládají velký význam. V této knize Sadānanda Yogīndra definuje Brahman jako sac-cid-ānandu spojenou s poznáním a prostou duality, zatímco nevědomost (jaḍa) definuje jako poznání čehokoliv jiného, toho, co je sat a asat. Tato nevědomost je téměř nepochopitelná, ale jedná se o výtvor tří kvalit hmotné přírody. Všechno ostatní s výjimkou čistého poznání tedy považuje za hmotné. Centrum nevědomosti je někdy považováno za všudypřítomné a někdy za individuální. Podle jeho názoru jsou tedy všudypřítomný Viṣṇu i individuální živé bytosti výtvory nevědomosti.

El erudito māyāvādī más destacado, Sadānanda Yogīndra, ha escrito un libro llamado Vedānta-sāra, en el que expone la filosofía de Śaṅkarācārya, y todos los seguidores de la filosofía de Śaṅkarā conceden una gran importancia a sus afirmaciones. En este Vedānta-sāra, Sadānanda Yogīndra define el Brahman como sac-cid-ānanda combinado con conocimiento y sin dualidad, y define la ignorancia (jaḍa) como un conocimiento distinto al de sat y asat. Esto es casi inconcebible, pero es un resultado de las tres cualidades materiales. Así pues, él considera material todo lo que no sea puro conocimiento. El centro de la ignorancia a veces se considera que lo penetra todo, y a veces se considera individual. Así pues, según su opinión, tanto el omnipresente Viṣṇu como las entidades vivientes individuales son producto de la ignorancia.

Jednoduše řečeno, Sadānanda Yogīndra zastává názor, že když je všechno nirākara (beztvaré), je jak pojetí Viṣṇua, tak pojetí individuální duše výtvorem nevědomosti. Vysvětluje také, že vaiṣṇavské pojetí viśuddha-sattvy není nic jiného než pradhāna, hlavní princip stvoření. Dále tvrdí, že když se všudypřítomné poznání znečistí viśuddha-sattvou, což je proměna kvality dobra, vzniká pojetí Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jenž je všemocný, vševědoucí nejvyšší vládce, Nadduše, příčina všech příčin, nejvyšší īśvara a tak dále. Podle Sadānandy Yogīndry je īśvara, Nejvyšší Pán, zdrojem veškeré nevědomosti, a proto sice může být nazván sarva-jña neboli vševědoucí, ale ten, kdo existenci všemocné Nejvyšší Osobnosti Božství popírá, je více než īśvara neboli Pán. Jeho závěrem tedy je, že Nejvyšší Osobnost Božství (īśvara) je přeměnou hmotné nevědomosti a že živá bytost (jīva) je zahalena nevědomostí. Tak popisuje kolektivní i individuální existenci v temnotě. Podle māyāvādských filosofů je vaiṣṇavské pojetí Pána jako Nejvyšší Osobnosti Božství a jīvy neboli individuální duše jako Jeho věčného služebníka projevem nevědomosti. Přijmeme-li však mínění Pána Kṛṣṇy z Bhagavad-gīty, musíme māyāvādī považovat za māyayāpahṛta-jñāna neboli zbavené veškerého poznání, protože existenci Nejvyšší Osobnosti Božství buď neuznávají, nebo tvrdí, že je výtvorem hmotných představ (māyi). To jsou příznačné rysy asurů neboli démonů.

Expresado en lenguaje sencillo, Sadānanda Yogīndra opina que, puesto que todo es nirākarā (sin forma), tanto la noción de Viṣṇu como la noción del alma individual son productos de la ignorancia. También explica que la noción viśuddha-sattva de los vaiṣṇavas no es más que pradhāna, el principio más importante de la creación. Sostiene que cuando el conocimiento que todo lo penetra está contaminado por viśuddha-sattva, que consiste en una transformación de la cualidad de la bondad, surge el concepto de la Suprema Personalidad de Dios, que es el omnipotente y omnisciente gobernante supremo, la Superalma, la causa de toda causa, el īśvara supremo, etc. Según Sadānanda Yogīndra, puesto que īśvara, el Señor Supremo, es el receptáculo de toda ignorancia, puede ser llamado sarva-jña, omnisciente, pero el que niega la existencia de la omnipotente Suprema Personalidad de Dios es más que īśvara, o el Señor. Su conclusión es, por lo tanto, que la Suprema Personalidad de Dios (īśvara) es una transformación de la ignorancia material, y que la entidad viviente (jīva) está cubierta por la ignorancia. Así pues, describe que la existencia, tanto colectiva como individual está sumida en las tinieblas. Según los filósofos māyāvādīs, la concepción vaiṣṇava del Señor como Suprema Personalidad de Dios, y de la jīva, el alma individual, como Su sirviente eterno, es una manifestación de la ignorancia. Sin embargo, si aceptamos el juicio de Śrī Kṛṣṇa en la Bhagavad-gītā, los māyāvādīs deben ser considerados māyayāpahṛta-jñānāḥ, es decir desprovistos de todo conocimiento, porque no reconocen la existencia de la Suprema Personalidad de Dios, o pretenden que Su existencia es un producto de la concepción material (māyā).

Éstas son características de asuras, o demonios.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ve svých rozhovorech se Sārvabhaumou Bhaṭṭācāryou řekl:

Śrī Caitanya Mahāprabhu, en Sus conversaciones con Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, (Cc. Madhya 6.169) dijo:

jīvera nistāra lāgi’ sūtra kaila vyāsa
māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa
jīvera nistāra lāgi’ sūtra kaila vyāsa
māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa

(Cc. Madhya 6.169)

(Cc. Madhya 6.169)

Vyāsadeva sestavil Vedānta-sūtru, aby vysvobodil podmíněné duše z tohoto hmotného světa, ale Śaṅkarācārya velice uškodil lidské společnosti tím, že představil Vedānta-sūtru svým vlastním způsobem, neboť každý, kdo jeho māyāvādskou filosofii následuje, je ztracen. Ve Vedānta-sūtře se jasně pojednává o oddané službě, ale māyāvādští filosofové odmítají uznat duchovní tělo Nejvyšší Absolutní Osoby a živé bytosti nechtějí přiznat individuální existenci oddělenou od existence Nejvyššího Pána. Po celém světě tak způsobili ateistickou spoušť, protože tyto závěry jsou v rozporu s vlastní povahou transcendentálního procesu čisté oddané služby. Neuskutečnitelná ambice māyāvādských filosofů splynout s Nejvyšším na základě popírání existence Osobnosti Božství ústí v nejnešťastnější zkreslování duchovního poznání a ten, kdo tuto filosofii následuje, je odsouzen zůstat věčně v tomto hmotném světě. Māyāvādī se proto nazývají aviśuddha-buddhayaḥ neboli „ti, kdo mají nečisté poznání“. Kvůli jejich nečistému poznání končí veškerá jejich askeze frustrací. I když mohou být zprvu uznáváni jako nesmírně vzdělaní učenci, nakonec poklesnou na úroveň hmotných činností, jako je politika, sociální práce a podobně. Místo aby dosáhli totožnosti s Nejvyšším Pánem, ztotožní se opět s těmito hmotnými činnostmi. To je vysvětleno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32):

Vyāsadeva compuso el Vedānta-sūtra para liberar de este mundo material a las almas condicionadas, pero Śaṅkarācārya, al presentar el Vedānta-sūtra a su manera, ha hecho claramente un gran perjuicio a la sociedad humana, porque el que sigue su filosofía māyāvāda está perdido. En el Vedānta-sūtra se indica claramente el servicio devocional, pero los filósofos māyāvādīs se niegan a aceptar el cuerpo espiritual de la Persona Absoluta Suprema, y se niegan a admitir que la entidad viviente tiene una existencia individual separada de la del Señor Supremo. De esta manera, han creado una confusión atea por todo el mundo, porque esta conclusión va contra la naturaleza misma del proceso trascendental del servicio devocional puro. La ambición irrealizable de los filósofos māyāvādīs de alcanzar la unidad con el Supremo mediante la negativa de la existencia de la Personalidad de Dios, tiene como resultado la desfiguración más funesta del conocimiento espiritual, y aquellos que siguen esta filosofía están condenados a permanecer perpetuamente en este mundo material. Por tanto, reciben el adjetivo de aviśuddha-buddhayaḥ, es decir, de conocimiento impuro. Por esta impureza de conocimiento, todas sus austeridades y penitencias se ven frustradas. De manera que, aunque al principio se vean honrados como eruditos muy doctos, finalmente descienden a las actividades físicas de la política, la asistencia social, etc. En lugar de alcanzar la unidad con el Señor Supremo, vuelven de nuevo a la unidad con estas actividades materiales. El Śrīmad-Bhāgavatam (10.2.32) explica así este hecho:

āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ
patanty adho ’nādṛta-yuṣmad-aṅghrayaḥ
āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ
patanty adho ’nādṛta-yuṣmad-aṅghrayaḥ

Māyāvādští filosofové velmi přísně dodržují odříkání duchovního života, a tak se dostávají na úroveň neosobního Brahmanu, ale kvůli tomu, že ignorují lotosové nohy Pána, poklesnou znovu do hmotné existence.

En realidad, los filósofos māyāvādīs observan estrictamente las austeridades y penitencias de la vida espiritual, y de esta manera, se ven elevados hasta el nivel del Brahman impersonal; pero debido a que descuidan los pies de loto del Señor, vuelven a caer a la existencia material.