Skip to main content

Text 114

Text 114

Verš

Text

tāṅra doṣa nāhi, teṅho ājñā-kārī dāsa
āra yei śune tāra haya sarva-nāśa
tāṅra doṣa nāhi, teṅho ājñā-kārī dāsa
āra yei śune tāra haya sarva-nāśa

Synonyma

Synonyms

tāṅra — jeho (Śivova); doṣa — chyba; nāhi — není; teṅho — on; ājñā-kārī — poslušný vykonavatel pokynů; dāsa — služebník; āra — jiní; yei — kdokoliv; śune — slyší (māyāvādskou filosofii); tāra — jeho; haya — stane se; sarva-nāśa — vše ztraceno.

tāṅra — his (Lord Śiva’s); doṣa — fault; nāhi — there is none; teṅho — he; ājñā-kārī — obedient order-carrier; dāsa — servant; āra — others; yei — anyone; śune — hears (the Māyāvāda philosophy); tāra — of him; haya — becomes; sarva-nāśa — everything lost

Překlad

Translation

„Śaṅkarācārya, jenž je inkarnací Pána Śivy, neudělal žádnou chybu, protože je pouze služebníkem, který vykonává Pánovy příkazy. Avšak ti, kdo následují jeho māyāvādskou filosofii, se řítí do záhuby. Přijdou o veškerý pokrok, kterého v duchovním poznání dosáhli.“

“Śaṅkarācārya, who is an incarnation of Lord Śiva, is faultless because he is a servant carrying out the orders of the Lord. But those who follow his Māyāvādī philosophy are doomed. They will lose all their advancement in spiritual knowledge.

Význam

Purport

Māyāvādští filosofové velice pyšně předvádějí svoji znalost vedānty tím, že si pohrávají s gramatikou, ale v Bhagavad-gītě je Pán Śrī Kṛṣṇa označuje jako māyayāpahṛta-jñāna neboli ty, které māyā zbavila skutečného poznání. Māyā má dvě energie, které plní dvě funkce. Prakṣepātmikā-śakti je síla, jež uvrhá živou bytost do oceánu hmotné existence. Āvaraṇātmikā-śakti je síla halící poznání živé bytosti. Funkce āvaraṇātmikā-śakti je v Bhagavad-gītě vysvětlena slovy māyayāpahṛta-jñānāḥ.

Māyāvādī philosophers are very proud of exhibiting their Vedānta knowledge through grammatical jugglery, but in the Bhagavad-gītā Lord Śrī Kṛṣṇa certifies that they are māyayāpahṛta-jñāna, bereft of real knowledge due to māyā. Māyā has two potencies with which to execute her two functions — the prakṣepātmikā-śakti, the power to throw the living entity into the ocean of material existence, and āvaraṇātmikā-śakti, the power to cover the knowledge of the living entity. The function of the the āvaraṇātmikā-śakti is explained in the Bhagavad-gītā by the word māyayāpahṛta-jñānāḥ.

Proč daivī-māyā neboli Kṛṣṇova matoucí energie bere māyāvādským filosofům poznání, je v Bhagavad-gītě také vysvětleno, pomocí slov āsuraṁ bhāvam āśritāḥ, jež označují toho, kdo neuznává Pánovu existenci. Māyāvādī, kteří nesouhlasí s tím, že Pán existuje, mohou být rozděleni do dvou skupin – na stoupence neosobní Śaṅkarovy školy z Váránasí a na buddhisty ze Sárnáthu. Obojí jsou māyāvādī a Kṛṣṇa jim kvůli jejich ateismu odebírá veškeré poznání. Ani jedna z těchto skupin nechce přijmout existenci osobního Boha. Buddhističtí filosofové jasně popírají existenci duše a Boha, a přestože śaṅkarovci nepopírají Boha otevřeně, říkají, že Absolutní je nirākāra neboli bez podoby. Proto jsou jak buddhisté, tak śaṅkarovci aviśuddha-buddhayaḥ neboli nedokonalí, s nečistým poznáním a inteligencí.

Why the daivī-māyā, or illusory energy of Kṛṣṇa, takes away the knowledge of the Māyāvādī philosophers is also explained in the Bhagavad-gīta by the use of the words āsuraṁ bhāvam āśritāḥ, which refer to a person who does not agree to the existence of the Lord. The Māyāvādīs, who are not in agreement with the existence of the Lord, can be classified in two groups, exemplified by the impersonalist Śaṅkarites of Vārāṇasī and the Buddhists of Saranātha. Both groups are Māyāvādīs, and Kṛṣṇa takes away their knowledge due to their atheistic philosophies. Neither group agrees to accept the existence of a personal God. The Buddhist philosophers clearly deny both the soul and God, and although the Śaṅkarites do not openly deny God, they say that the Absolute is nirākāra, or formless. Thus both the Buddhists and the Śaṅkarites are aviśuddha-buddhayaḥ, or imperfect and unclean in their knowledge and intelligence.

Nejpřednější ze všech māyāvādských učenců, Sadānanda Yogīndra, napsal knihu zvanou Vedānta-sāra, ve které vysvětluje filosofii Śaṅkarācāryi, a všichni následovníci Śaṅkarovy filosofie jeho výrokům přikládají velký význam. V této knize Sadānanda Yogīndra definuje Brahman jako sac-cid-ānandu spojenou s poznáním a prostou duality, zatímco nevědomost (jaḍa) definuje jako poznání čehokoliv jiného, toho, co je sat a asat. Tato nevědomost je téměř nepochopitelná, ale jedná se o výtvor tří kvalit hmotné přírody. Všechno ostatní s výjimkou čistého poznání tedy považuje za hmotné. Centrum nevědomosti je někdy považováno za všudypřítomné a někdy za individuální. Podle jeho názoru jsou tedy všudypřítomný Viṣṇu i individuální živé bytosti výtvory nevědomosti.

The most prominent Māyāvādī scholar, Sadānanda Yogīndra, has written a book called Vedānta-sāra, in which he expounds the philosophy of Śaṅkarācārya, and all the followers of Śaṅkara’s philosophy attribute great importance to his statements. In this Vedānta-sāra Sadānanda Yogīndra defines Brahman as sac-cid-ānanda combined with knowledge and without duality, and he defines ignorance (jaḍa) as knowledge distinct from that of sat and asat. This is almost inconceivable, but it is a product of the three material qualities. Thus he considers anything other than pure knowledge to be material. The center of ignorance is considered to be sometimes all-pervading and sometimes individual. Thus according to his opinion both the all-pervading Viṣṇu and the individual living entities are products of ignorance.

Jednoduše řečeno, Sadānanda Yogīndra zastává názor, že když je všechno nirākara (beztvaré), je jak pojetí Viṣṇua, tak pojetí individuální duše výtvorem nevědomosti. Vysvětluje také, že vaiṣṇavské pojetí viśuddha-sattvy není nic jiného než pradhāna, hlavní princip stvoření. Dále tvrdí, že když se všudypřítomné poznání znečistí viśuddha-sattvou, což je proměna kvality dobra, vzniká pojetí Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jenž je všemocný, vševědoucí nejvyšší vládce, Nadduše, příčina všech příčin, nejvyšší īśvara a tak dále. Podle Sadānandy Yogīndry je īśvara, Nejvyšší Pán, zdrojem veškeré nevědomosti, a proto sice může být nazván sarva-jña neboli vševědoucí, ale ten, kdo existenci všemocné Nejvyšší Osobnosti Božství popírá, je více než īśvara neboli Pán. Jeho závěrem tedy je, že Nejvyšší Osobnost Božství (īśvara) je přeměnou hmotné nevědomosti a že živá bytost (jīva) je zahalena nevědomostí. Tak popisuje kolektivní i individuální existenci v temnotě. Podle māyāvādských filosofů je vaiṣṇavské pojetí Pána jako Nejvyšší Osobnosti Božství a jīvy neboli individuální duše jako Jeho věčného služebníka projevem nevědomosti. Přijmeme-li však mínění Pána Kṛṣṇy z Bhagavad-gīty, musíme māyāvādī považovat za māyayāpahṛta-jñāna neboli zbavené veškerého poznání, protože existenci Nejvyšší Osobnosti Božství buď neuznávají, nebo tvrdí, že je výtvorem hmotných představ (māyi). To jsou příznačné rysy asurů neboli démonů.

In simple language, it is the opinion of Sadānanda Yogīndra that since everything is nirākāra (formless), the conception of Viṣṇu and the conception of the individual soul are both products of ignorance. He also explains that the viśuddha-sattva conception of the Vaiṣṇavas is nothing but pradhāna, or the chief principle of creation. He maintains that when all-pervading knowledge is contaminated by the viśuddha-sattva, which consists of a transformation of the quality of goodness, there arises the conception of the Supreme Personality of Godhead, who is the omnipotent, omniscient supreme ruler, the Supersoul, the cause of all causes, the supreme īśvara, etc. According to Sadānanda Yogīndra, because īśvara, the Supreme Lord, is the reservoir of all ignorance, He may be called sarva-jña, or omniscient, but one who denies the existence of the omnipotent Supreme Personality of Godhead is more than īśvara, or the Lord. His conclusion, therefore, is that the Supreme Personality of Godhead (īśvara) is a transformation of material ignorance and that the living entity (jīva) is covered by ignorance. Thus he describes both collective and individual existence in darkness. According to Māyāvādī philosophers, the Vaiṣṇava conception of the Lord as the Supreme Personality of Godhead and of the jīva, or individual soul, as His eternal servant is a manifestation of ignorance. If we accept the judgment of Lord Kṛṣṇa in the Bhagavad- gītā, however, the Māyāvādīs are to be considered māyayāpahṛta-jñāna, or bereft of all knowledge, because they do not recognize the existence of the Supreme Personality of Godhead or they claim that His existence is a product of the material conception (māyā). These are characteristics of asuras, or demons.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ve svých rozhovorech se Sārvabhaumou Bhaṭṭācāryou řekl:

Lord Śrī Caitanya Mahāprabhu, in His discourses with Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, said:

jīvera nistāra lāgi’ sūtra kaila vyāsa
māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa
jīvera nistāra lāgi’ sūtra kaila vyāsa
māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa

(Cc. Madhya 6.169)

(Cc. Madhya 6.169)

Vyāsadeva sestavil Vedānta-sūtru, aby vysvobodil podmíněné duše z tohoto hmotného světa, ale Śaṅkarācārya velice uškodil lidské společnosti tím, že představil Vedānta-sūtru svým vlastním způsobem, neboť každý, kdo jeho māyāvādskou filosofii následuje, je ztracen. Ve Vedānta-sūtře se jasně pojednává o oddané službě, ale māyāvādští filosofové odmítají uznat duchovní tělo Nejvyšší Absolutní Osoby a živé bytosti nechtějí přiznat individuální existenci oddělenou od existence Nejvyššího Pána. Po celém světě tak způsobili ateistickou spoušť, protože tyto závěry jsou v rozporu s vlastní povahou transcendentálního procesu čisté oddané služby. Neuskutečnitelná ambice māyāvādských filosofů splynout s Nejvyšším na základě popírání existence Osobnosti Božství ústí v nejnešťastnější zkreslování duchovního poznání a ten, kdo tuto filosofii následuje, je odsouzen zůstat věčně v tomto hmotném světě. Māyāvādī se proto nazývají aviśuddha-buddhayaḥ neboli „ti, kdo mají nečisté poznání“. Kvůli jejich nečistému poznání končí veškerá jejich askeze frustrací. I když mohou být zprvu uznáváni jako nesmírně vzdělaní učenci, nakonec poklesnou na úroveň hmotných činností, jako je politika, sociální práce a podobně. Místo aby dosáhli totožnosti s Nejvyšším Pánem, ztotožní se opět s těmito hmotnými činnostmi. To je vysvětleno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32):

Vyāsadeva composed the Vedānta-sūtra to deliver the conditioned souls from this material world, but Śaṅkarācārya, by presenting the Vedānta-sūtra in his own way, has clearly done a great disservice to human society, for one who follows his Māyāvāda philosophy is doomed. In the Vedanta-sūtra, devotional service is clearly indicated, but the Māyāvādī philosophers refuse to accept the spiritual body of the Supreme Absolute Person and refuse to accept that the living entity has an individual existence separate from that of the Supreme Lord. Thus they have created atheistic havoc all over the world, for such a conclusion is against the very nature of the transcendental process of pure devotional service. The Māyāvādī philosophers’ unrealizable ambition to become one with the Supreme through denying the existence of the Personality of Godhead results in a most calamitous misrepresentation of spiritual knowledge, and one who follows this philosophy is doomed to remain perpetually in this material world. Therefore the Māyāvādīs are called aviśuddha-buddhayaḥ, or unclean in knowledge. Because they are unclean in knowledge, all their austerities and penances end in frustration. Thus although they may be honored at first as very learned scholars, ultimately they descend to physical activities of politics, social work, etc. Instead of becoming one with the Supreme Lord, they again become one with these material activities. This is explained in Śrīmad-Bhāgavatam (10.2.32):

āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ
patanty adho ’nādṛta-yuṣmad-aṅghrayaḥ
āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ
patanty adho ’nādṛta-yuṣmad-aṅghrayaḥ

Māyāvādští filosofové velmi přísně dodržují odříkání duchovního života, a tak se dostávají na úroveň neosobního Brahmanu, ale kvůli tomu, že ignorují lotosové nohy Pána, poklesnou znovu do hmotné existence.

In actuality the Māyāvādī philosophers very strictly follow the austerities and penances of spiritual life and in this way are elevated to the impersonal Brahman platform, but due to their negligence of the lotus feet of the Lord they again fall down to material existence.