Śrī Advaita Prabhu je inkarnací Mahā-Viṣṇua a je také ācāryou neboli učitelem. Všechny Jeho činnosti i všechny ostatní Viṣṇuovy činnosti jsou příznivé. Každý, kdo je schopen tuto blahodárnost v zábavách Pána Viṣṇua vidět, si ji také osvojuje. Jelikož je Pán Viṣṇu zdrojem veškeré blahodárnosti, může každý, koho přitahuje oddaná služba Jemu, prospět lidstvu tou nejvyšší měrou. Vyděděnci v tomto hmotném světě, kteří odmítají pochopit, že čistá oddaná služba je věčnou činností živých bytostí a skutečným vysvobozením živé bytosti z podmíněného života, jsou kvůli svému chabému poznání zbaveni veškeré oddané služby.

V učení Advaity Prabhua nenajdeme ani stopy po plodonosných činnostech či neosobním osvobození. Lidé pomatení hmotnou energií však nechápali, že se Advaita Prabhu neliší od Viṣṇua, a chtěli Ho následovat se svým neosobním pojetím. To, že se je Advaita Prabhu snaží potrestat, je také příznivé. Pán Viṣṇu a Jeho činnosti mohou přinést veškeré štěstí, a to jak přímo, tak nepřímo. Jinak řečeno, být Pánem Viṣṇuem požehnán nebo potrestán je stejné, neboť všechny Viṣṇuovy činnosti jsou absolutní povahy. Maṅgala bylo podle některých další jméno Advaity Prabhua. Jako příčinná inkarnace neboli inkarnace Pána Viṣṇua pro určitý účel je také zprostředkovacím činitelem či složkou v hmotné přírodě. Nikdy bychom Jej však neměli považovat za hmotného. Všechny Jeho činnosti jsou duchovní. Každý, kdo o Něm naslouchá a opěvuje Ho, bude sám slavný, protože toto počínání zbavuje neštěstí všeho druhu. Nikdo by na podobu Pána Viṣṇua neměl vztahovat hmotné nečistoty či impersonalismus, ale raději by se měl snažit pochopit Jeho skutečnou totožnost, protože tímto poznáním lze dosáhnout nejvyšší úrovně dokonalosti.

Pro hledání původní příčiny stvoření existují dva druhy výzkumů. Jedním závěrem je, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, zcela blažená, věčná a vševědoucí podoba, je nepřímou příčinou tohoto vesmírného projevu a přímou příčinou duchovního světa, kde se nachází jak nesčetné množství duchovních planet nazývaných Vaikuṇṭhy, tak i Jeho osobní sídlo, známé jako Goloka Vṛndāvan. Existují tedy dva projevy: hmotný vesmír a duchovní svět. Stejně jako je v hmotném světě nesčetné množství planet a vesmírů, je i v duchovním světě nesčetné množství duchovních planet a vesmírů, k nimž patří Vaikuṇṭhy a Goloka. Nejvyšší Pán je příčinou jak hmotných, tak duchovních světů. Druhým závěrem samozřejmě je, že příčinou tohoto vesmírného projevu je nevysvětlitelná a neprojevená prázdnota. Tento argument je nesmyslný.

První závěr přijímají vedāntští filosofové a druhý je podpořen ateistickým filosofickým systémem sāṅkhya-smṛti, který je v přímém rozporu s vedāntským filosofickým závěrem. Materialističtí vědci nejsou schopni vnímat žádnou vědomou duchovní podstatu, která by mohla být příčinou stvoření. Ateističtí sāṅkhyoví filosofové si myslí, že příčinou projevů vědění a života, které lze vidět u nesčetných živých bytostí, jsou tři kvality vesmírného projevu. Stoupenci sāṅkhyi se tak stavějí proti závěrům Vedānty týkajícím se původní příčiny stvoření.

Ve skutečnosti je však příčinou všech druhů stvoření nejvyšší absolutní duše, vždy úplná jako energie i jako energetický zdroj. Příčinou vesmírného projevu je energie Nejvyšší Absolutní Osoby, ve které jsou všechny energie uchovávány. Filosofové zabývající se hmotným vesmírem subjektivně jsou schopni vnímat pouze úžasné energie hmoty, a pojetí Boha považují pouze za výtvor hmotné energie. Podle nich je zdroj energie také jejím výtvorem. Mylně se domnívají, že živí tvorové v tomto vesmírném projevu jsou vytvořeni hmotnou energií, a stejně uvažují i o nejvyšší absolutní vědomé bytosti.

Protože se materialističtí filosofové a vědci příliš zaobírají svými nedokonalými smysly, docházejí přirozeně k závěru, že živá síla je výsledkem kombinace hmoty. Skutečnost je však naprosto opačná. Hmota je výtvorem duše. Podle Bhagavad-gīty je zdrojem všech energií nejvyšší duše, Osobnost Božství. Při pokroku ve výzkumu omezené hmoty, ohraničené prostorem a časem, je člověk ohromen různými úžasnými vesmírnými projevy, a takto fascinován přirozeně pokračuje cestou výzkumů neboli vzestupného způsobu poznávání. Sestupným způsobem chápání však přijímá jako příčinu všech příčin Nejvyšší Absolutní Osobu, Osobnost Božství, která oplývá různými energiemi a není ani neosobní, ani nějaká prázdnota. Neosobní projev Nejvyššího Pána je dalším projevem Jeho energie. Závěr, že hmota je původní příčinou stvoření, proto nemá se skutečností nic společného. Příčinou hmotného projevu je totiž pohled nepochopitelně mocného Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství. Hmotná příroda je uvedena do pohybu svrchovanou autoritou a podmíněná duše, omezená časem a prostorem, je chycena do pasti posvátné úcty před hmotným projevem. Materialističtí filosofové a vědci ve skutečnosti vnímají Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, skrze projevy Jeho hmotné energie. Tomu, kdo kvůli neznalosti vztahu mezi energií a jejím zdrojem nechápe moc Nejvyššího Pána a Jeho různých energií, vždy hrozí, že se dopustí chyby zvané vivarta. Dokud materialističtí vědci a filosofové nedojdou ke správnému závěru, budou setrvávat v hmotném poli, bez náležitého pochopení Absolutní Pravdy.

Velký vaiṣṇavský filosof Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa tyto materialistické závěry pěkně vysvětlil ve svém komentáři k Vedānta-sūtře, známém jako Govinda-bhāṣya. Píše tam toto:

„Sāṅkhyový filosof Kapila spojil různé základní pravdy podle vlastního názoru. Hmotná příroda se podle něho skládá z vyváženého stavu tří hmotných kvalit – dobra, vášně a nevědomosti. Hmotná příroda vydává hmotnou energii, známou jako mahat, a z té vyvěrá falešné ego. Ego pak vytváří pět druhů předmětů smyslového vnímání, a ty potom deset smyslů (pět poznávacích a pět činných), mysl a pět hrubohmotných prvků. Připočítá-li se k těmto dvaceti čtyřem prvkům puruṣa neboli poživatel, vychází z toho dvacet pět různých pravd. Neprojevený stav těchto pětadvaceti základních pravd se nazývá prakṛti neboli hmotná příroda. Kvality hmotné přírody se mohou slučovat ve třech různých stavech, a to jako příčina štěstí, příčina neštěstí a příčina iluze. Kvalita dobra je příčinou hmotného štěstí, kvalita vášně je příčinou hmotného neštěstí a kvalita nevědomosti je příčinou iluze. Naše hmotné zážitky jsou ohraničeny těmito třemi projevy štěstí, neštěstí a iluze. Krásná žena je například zdrojem štěstí pro toho, kdo je jejím manželem, ale ta samá kráska je příčinou utrpení pro muže, kterého odmítla nebo který ji rozzlobil, a když svého muže opustí, stane se pro něho příčinou iluze.

Mezi dva druhy smyslů patří deset vnějších smyslů a jeden vnitřní, neboli mysl. Celkem je tedy smyslů jedenáct. Podle Kapily je hmotná příroda věčná a všemocná. Původně duše neexistovala a hmota nemá příčinu. Sama je hlavní příčinou všeho. Je všudypřítomnou příčinou všech příčin. Sāṅkhyová filosofie považuje souhrn energie (mahat-tattvu), falešné ego a pět předmětů smyslového vnímání za sedm různých projevů hmotné přírody, jež má dva rysy, známé jako hmotná příčina a bezprostřední příčina. Puruṣa neboli poživatel je neměnný, kdežto hmotná příroda se mění neustále. Přestože je však neživá, je příčinou požitku a osvobození mnoha živých tvorů. Její činnosti leží mimo vnímací schopnost smyslů, ale lze je vytušit pomocí vyšší inteligence. Hmotná příroda je sice jedna, ale vzájemným působením tří kvalit je schopna vytvořit souhrn veškeré energie a úžasný hmotný projev. Tyto projevy dělí hmotnou přírodu na dvě části, a to na bezprostřední příčinu a hmotnou příčinu. Puruṣa, poživatel, je nečinný a bez hmotných kvalit, ale zároveň je Pánem, jenž existuje odděleně v každém těle jako symbol poznání. Pochopením hmotné příčiny může člověk vytušit, že puruṣa, poživatel, který je nečinný, stojí stranou všech druhů požitků a vrchního dozoru. Sāṅkhyovā filosofie dochází po popisech povahy prakṛti (hmotné přírody) a puruṣi (poživatele) k závěru, že stvoření je pouze výsledkem jejich spojení či vzájemné blízkosti. V hmotné přírodě jsou pak díky tomuto spojení patrné příznaky života, ale člověk může také vytušit, že v osobnosti poživatele neboli puruṣi jsou přítomné schopnosti ovládat a užívat si. Je-li puruṣa pro nedostatek poznání pod vlivem iluze, považuje se za poživatele. Nabude-li však plného poznání, osvobodí se. Sāṅkhyová filosofie puruṣu popisuje jako věčně netečného k činnostem prakṛti.

Sāṅkhyový filosof přijímá tři druhy důkazů: přímé vnímání, logickou úvahu a tradiční autoritu. Jsou-li tyto důkazy úplné, vše je dokonalé. V této dokonalosti je zahrnut i proces srovnávání. Jiným způsobem se nic dokázat nedá. Ohledně důkazů daných přímým vnímáním a důkazů získaných od tradiční autority nepanují žádné velké spory. Sāṅkhya označuje za příčiny vesmírného projevu tři druhy postupů: pariṇāmāt (přeměnu), samanvayāt (uzpůsobení) a śaktitaḥ (dílo energií).“

Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa se ve vlastním komentáři k Vedānta-sūtře snažil prokázat, že tyto závěry o takzvaných příčinách vesmírného stvoření jsou neplatné, což podle jeho názoru vyvrací celou sāṅkhyovou filosofii. Materialističtí filosofové přijímají hmotu jako hmotnou i bezprostřední příčinu stvoření; pro ně je hmota příčinou všech druhů projevů. Obyčejně uvádějí příklad hliněného džbánu a hlíny. Hlína je příčinou džbánu, ale nachází se jak v příčině, tak v následku. Následkem je sice džbán a hlína je příčinou, ale hlínu je vidět všude. Strom je hmota, ale plodí ovoce. Voda je hmota, ale teče. Zastánci sāṅkhyi tedy říkají, že hmota je příčinou pohybu i tvoření, a tak může být považována za hmotnou i bezprostřední příčinu všeho ve vesmírném projevu. Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa proto vymezil povahu pradhāny takto:

„Hmotná příroda je nečinná, a tudíž nemůže být příčinou hmoty ani jako hmotná, ani jako bezprostřední příčina. Když vidíme úžasné uspořádání a řízení vesmírného projevu, svědčí to o tom, že za vším stojí živý mozek, protože bez něho by to nemohlo takto fungovat. Neměli bychom si představovat, že toto uspořádání může vzniknout bez vědomého řízení. Na základě praktické zkušenosti víme, že nečinné cihly samy nikdy nepostaví velký dům.

Příklad džbánu nelze přijmout, protože džbán nevnímá radost a bolest. Toto vnímání je vnitřní záležitostí. Tělesný pokryv neboli džbán se s ním tedy nedá spojovat.

Materialističtí vědci někdy tvrdí, že stromy rostou ze země samy, bez pomoci zahradníka, protože k tomu má hmota sklon. Intuici, kterou má živá bytost od narození, považují také za cosi hmotného. Sklony, jako je tělesná intuice, však nemohou být pokládány za nezávislé, neboť svědčí o přítomnosti duše v těle. Strom či jakékoliv jiné tělo živé bytosti ve skutečnosti neprojevuje žádné sklony či intuici – ty se projevují díky duši v těle. V této souvislosti je velice vhodný příklad auta a řidiče. Auto může zatáčet vlevo či vpravo, ale nikdo nemůže říci, že auto coby hmota zatáčí samo bez řidiče. Auto nemá žádné sklony ani intuice nezávislé na záměrech řidiče, který sedí v něm. Stejné pravidlo se týká samočinného růstu stromů v lese. K růstu dochází díky přítomnosti duše uvnitř stromu.

Pošetilci vidí, jak se štíři rodí z hromady rýže, a tak považují za samozřejmé, že je zplodila rýže. Ve skutečnosti samička štíra naklade vajíčka do rýže, a pokud rýže vhodně zkvasí, vylíhne se několik mláďat, která za čas vylezou ven. To neznamená, že štíry zrodila rýže. Někdy lze také vidět, jak ze špinavé postele vylézají štěnice. To však neznamená, že je zrodila postel, ale že živé bytosti ke zrodu využily špinavého prostředí postele. Živé bytosti jsou různých druhů. Některé se rodí z embryí, některé z vajec a některé z kvašení nebo potu. Různé živé bytosti tedy přicházejí na svět různým způsobem, ale to by nikoho nemělo vést k závěru, že je plodí hmota.

Příklad samočinného vyrůstání stromů ze země, který uvádějí materialisté, je stejné podstaty. Živá bytost využije jistých podmínek k tomu, že vyroste ze země. Podle Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣady je každá živá bytost nucena vyšší silou přijmout určitý druh těla, které odpovídá jejím dřívějším činnostem. Existuje mnoho různých druhů těl, a živá bytost přijímá tato těla různých tvarů pod božským řízením.

Když si člověk myslí: ,Udělal jsem to,̀ slovo ,jsem̀ neznamená tělo. Poukazuje na něco více než tělo, na něco uvnitř těla. Tělo jako takové nemá ani sklony, ani intuici; ty má duše v těle. Materialističtí vědci někdy tvrdí, že příčinou spojení mužského a ženského těla jsou jejich tělesné sklony, a spojení je pak příčinou zrození dítěte. Sāṅkhya však tvrdí, že puruṣa není nikdy ničím ovlivněn, tak odkud tento sklon plodit děti pochází?

Materialističtí vědci také někdy uvádějí příklad mléka, které se samo změní v tvaroh, nebo příklad dešťové vody, která z mraků dopadá na zemi a vytváří různé druhy stromů a vstupuje do různých druhů květů a plodů s různými vůněmi a chutěmi. Říkají proto, že hmota vytváří různé hmotné věci sama od sebe. Jako odpověď na tento argument lze jen opakovat tvrzení Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣady, že různé druhy živých bytostí jsou do různých těl umístěny řízením vyšší síly. Díky svým dřívějším činnostem dostávají různé duše pod dohledem vyšší moci šanci získat určitý druh těla, jako například tělo stromu, zvířete, ptáka nebo zvířete, a za těchto okolností rozvinou své různé sklony. To dále potvrzuje i Bhagavad-gītā (13.22).

,Živá bytost takto v hmotné přírodě kráčí svou cestou života a užívá si tří kvalit hmotné přírody, což je způsobeno jejím stykem s touto hmotnou přírodou. Tak se v různých životních druzích setkává s dobrem a zlem.̀ Duše dostává různé druhy těl. Kdyby duše nedostávaly například různá těla stromů, neměly by kde vyrůstat různé druhy ovoce a květů. Určité druhy stromů plodí určité druhy květů a ovoce. Není pravda, že mezi nimi neexistují rozdíly. Určitý strom nemá květy různých barev nebo ovoce různých chutí. Jsou zde vymezené odlišné druhy, tak jako mezi lidmi, zvířaty, ptáky a ostatními. Existuje nesčetné množství živých bytostí, jimž jejich činnosti, vykonávané v hmotném světě podle různých kvalit hmotné přírody, umožňují různé druhy života.

Měli bychom tedy pochopit, že pradhāna neboli hmota nemůže jednat, dokud nedostane podnět od živého tvora. Materialistickou teorii, že hmota jedná nezávisle, tedy nelze přijmout. Hmota se nazývá prakṛti, což znamená, že se jedná o energii ženského rodu. Žena je prakṛti. Nemůže porodit dítě, aniž by se spojila s puruṣou, mužem. Příčinou zrození dítěte je puruṣa, protože on vstříkne duši, nacházející se v semenu, do lůna ženy. Žena jako hmotná příčina dá duši tělo a jako bezprostřední příčina dítě porodí. I když to tedy vypadá, že hmotnou i bezprostřední příčinou zrození dítěte je žena, původní příčinou je puruṣa neboli muž. Podobné je to i s hmotným světem, ve kterém se vytvářejí různé projevy jenom díky tomu, že do něj vstoupí Garbhodakaśāyī Viṣṇu. Ten je přítomný nejen ve vesmíru, ale také v tělech všech živých bytostí a v každém atomu. Z Brahma-saṁhity víme, že Nadduše je přítomná ve vesmíru, v atomu a v srdci každé živé bytosti. Teorii, že hmota je příčinou celého vesmírného projevu, tedy člověk s dostatečným poznáním hmoty a duše nemůže přijmout.

Materialisté někdy také tvrdí, že tak jako sláma, kterou sežere kráva, automaticky vytvoří mléko, i hmotná příroda za různých okolností vytváří různé projevy, a proto je ona původní příčinou. Toto tvrzení můžeme vyvrátit odpovědí, že zvíře stejného druhu, jako je kráva – totiž býk – žere také slámu jako kráva, ale mléko nedává. Za těchto okolností nelze tvrdit, že sláma ve styku s určitým životním druhem vytváří mléko. Správný závěr je, že existuje vyšší řízení, jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (9.10), kde Pán říká: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram – ,Tato hmotná příroda jedná pod Mým vedením, ó synu Kuntī, a vydává všechny pohyblivé i nehybné živé bytosti.̀ Nejvyšší Pán říká mayādhyakṣeṇa (,pod Mým dohledem̀). Když si to tedy Pán přeje, kráva přemění sežranou slámu v mléko, a když si to nepřeje, nemůže mléko ze slámy v tomto spojení vzniknout. Kdyby to bylo v přírodě zařízeno tak, že sláma vytváří mléko, mohlo by vzniknout mléko i z otýpky slámy. To však není možné. Dáme-li tu samou slámu ženě, také z ní nevytvoří mléko. To je význam výroku z Bhagavad-gīty, že vše se odehrává pouze z vyššího nařízení. Hmota sama o sobě nemá sílu vytvářet cokoliv nezávisle. Závěrem tedy je, že hmota, které schází vědomí, nemůže být příčinou hmotného stvoření. Svrchovaným stvořitelem je Nejvyšší Osobnost Božství.

Kdybychom přijali hmotu jako původní příčinu stvoření, byla by veškerá autorizovaná písma na světě k ničemu, neboť v každém písmu, a zvláště ve védských písmech, jako je Manu-smṛti, je za svrchovaného stvořitele prohlašována Nejvyšší Osobnost Božství. Manu-smṛti je pokládána za nejvyšší védská nařízení lidstvu. Manu je zákonodárcem pro celé lidstvo, a v Manu-smṛti je jasně řečeno, že před stvořením se celý vesmír utápěl v temnotě, bez poznatků a různorodosti, a byl v neprojeveném stavu, jako sen. Všude byla tma. Potom do tohoto vesmíru vstoupil Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a přestože je neviditelný, stvořil viditelný vesmírný projev. V hmotném světě se Nejvyšší Pán neprojevuje svou osobní přítomností, ale existence vesmírného projevu s veškerou různorodostí je důkazem toho, že vše bylo stvořeno pod Jeho vedením. Vstoupil do vesmíru se všemi tvořivými energiemi, a tak z tohoto neomezeného prostoru odstranil temnotu.

Podoba Nejvyšší Osobnosti Božství je popsána jako transcendentální, velice jemná, věčná, všudypřítomná, nepředstavitelná, a proto neprojevená hmotným smyslům podmíněného živého tvora. Pán se chtěl expandovat na mnoho živých bytostí, a tak nejprve ve vesmírném prostoru stvořil obrovskou vodní masu, a tu potom oplodnil živými bytostmi. Díky tomu se objevilo velké těleso, zářící jako tisíc sluncí, a v něm se nacházel první tvořivý princip, Brahmā. Vznešený Parāśara Ṛṣi to potvrzuje ve Viṣṇu Purāṇě. Říká, že tento viditelný vesmírný projev vytvořil Pán Viṣṇu a udržuje ho pod svojí ochranou. On je hlavním udržovatelem a také ničitelem vesmírné podoby.

Tento vesmírný projev je jednou z rozmanitých energií Nejvyšší Osobnosti Božství. Tak jako pavouk vylučuje sliny a splétá z nich svými pohyby pavučinu, kterou později zase vsouká do svého těla, Pán Viṣṇu projevuje ze svého transcendentálního těla tento vesmírný projev, který do sebe později opět vstřebá. Všichni velcí védští mudrci uznávají, že původním stvořitelem je Nejvyšší Osobnost Božství.

Někdy můžeme slyšet tvrzení, že neosobní spekulace velkých filosofů jsou určeny k pokroku v poznání, a to bez potřeby náboženských obřadních předpisů. Ty jsou ale určeny právě k rozvoji duchovního poznání. Prováděním náboženských obřadů člověk nakonec dosáhne nejvyššího cíle poznání, kdy pochopí, že Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství, je nejvyšší příčinou všeho. V Bhagavad-gītě je jasně řečeno, že dokonce i ti, kdo prosazují jen cestu poznání bez jakýchkoliv náboženských obřadů, pokročí po mnoha a mnoha životech spekulování v poznání a dospějí k závěru, že Vāsudeva je nejvyšší příčinou všeho, co existuje. Toto dosažení životního cíle se projeví tak, že se tento pokročilý a vzdělaný učenec či filosof odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství. Náboženské obřady jsou ve skutečnosti určeny k očištění mysli poskvrněné v tomto hmotném světě a zvláštním rysem současného věku Kali je, že člověk může snadno očišťovat mysl zpíváním svatých jmen Boha: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Védy (Kaṭha Upaniṣad 1.2.15) říkají: sarve vedā padam āmananti – ,Veškeré védské poznání je hledáním Nejvyšší Osobnosti Božství.̀ Také další pokyn Véd zní: nārāyaṇa-parā vedāḥ – ,Védy jsou určeny k poznání Nārāyaṇa, Nejvyššího Pána.̀ Bhagavad-gītā (15.15) to také potvrzuje: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ – ,Všechny Védy vedou k poznání Kṛṣṇy.̀ Hlavním účelem studia Véd, provádění védských obětí i spekulování o Vedānta-sūtře je poznat Kṛṣṇu. Přijetí neosobního pojetí prázdnoty či neexistence Nejvyšší Osobnosti Božství celé studium Véd znehodnotí. Neosobní spekulace sleduje vyvrácení védských závěrů. Každá neosobní spekulace je tedy v rozporu se zásadami Véd, standardních písem. A protože se spekulace impersonalistů neřídí védskými principy, jsou s nimi jejich závěry v rozporu. Vše, co není podpořeno védskými zásadami, musí být považováno za pouhý výplod představivosti nepodložený patřičnými důkazy. Žádné neosobní výklady kterýchkoli védských textů tedy nelze přijmout.

Snaží-li se někdo popírat závěry Véd na základě neautorizovaných, takzvaných písem, bude pro něho velice těžké dosáhnout správných závěrů co se týče Absolutní Pravdy. Způsob, jakým lze odstranit nesrovnalosti mezi dvěma navzájem si protiřečícími písmy, je porovnat jejich text s Védami, protože védské závěry jsou přijímány jako konečné. Odkazujeme-li se na určité písmo, musí to být písmo autorizované, což se pozná podle toho, zda přísně následuje védská nařízení. Předkládá-li někdo jinou nauku, kterou sám vytvořil, ukáže se tato nauka planou, protože každá nauka, která se snaží dokázat nesmyslnost védských důkazů, se okamžitě sama stává nesmyslnou. Následovníci Véd jednotně přijímají autoritu Manua a Parāśary v učednické posloupnosti. Jejich výroky však nepodporují ateistického Kapilu, protože Kapila, o kterém se zmiňují Védy, je jiný Kapila, syn Kardamy a Devahūti. Ateistický Kapila je potomkem Agniho dynastie a je jednou z podmíněných duší. Kapila, syn Kardamy Muniho, je však přijímán jako inkarnace Vāsudevy. Padma Purāṇa přináší důkazy o tom, že Nejvyšší Osobnost Božství Vāsudeva se rodí jako inkarnace Kapily a svoji teistickou sāṅkhyovou filosofii učí všechny polobohy a brāhmaṇu jménem Āsuri. V nauce ateistického Kapily se nachází mnoho výroků, které jsou v přímém rozporu s védskými zásadami. Tento ateistický Kapila neuznává Nejvyšší Osobnost Božství. Tvrdí, že živá bytost je sama Nejvyšší Pán a že nikdo vyšší neexistuje. Jeho pojetí takzvaného podmíněného a osvobozeného života je materialistické a odmítá uznat důležitost věčného času. Všechy podobné výroky jsou v rozporu s Vedānta-sūtrou.“

Tento text je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.14).

I když je Śrī Advaita Prabhu inkarnací Viṣṇua, pro dobro podmíněných duší vystupoval jako věčný služebník Nejvyšší Osobnosti Božství, což dokazoval všemi svými činnostmi. A přestože Pán Caitanya a Pán Nityānanda patří také do kategorie Viṣṇua, i Oni projevovali stejný postoj. Pokud by totiž Pán Caitanya, Pán Nityānanda a Śrī Advaita Prabhu projevili v tomto hmotném světě své všemocné síly Viṣṇua, stali by se lidé ještě většími impersonalisty, monisty a uctívači sama sebe, než jakými už v té době pod vlivem současného věku byli. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a Jeho různé inkarnace a podoby proto hráli role oddaných, aby podmíněné duše poučili o tom, jak dospět na transcendentální úroveň oddané služby. Zvláště Advaita Ācārya chtěl podmíněné duše učit o oddané službě. Slovo ācārya znamená „učitel“. Zvláštním úkolem takového učitele je přivádět lidi k vědomí Kṛṣṇy. Pravý učitel kráčící ve stopách Advaity Ācāryi nemá žádný jiný zájem než šířit zásady vědomí Kṛṣṇy po celém světě. Skutečnou kvalifikací ācāryi je, že se představuje jako služebník Nejvyššího. Takový ācārya nemůže nikdy podporovat démonské činnosti ateistických lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou Bůh. Úkolem ācāryi naopak je vystupovat proti podvodníkům, kteří se vydávají před nevinnou veřejností za Bohy.

Śrī Advaita Ācārya je nejpřednějším duchovním mistrem vaiṣṇavů, a ti by Jej měli všichni uctívat. Vaiṣṇavové musí kráčet v Jeho stopách, protože tak mohou opravdu konat oddanou službu Pánu.

Śrī Mādhavendra Purī je jedním z ācāryů v učednické posloupnosti od Madhvācāryi. Īśvara Purī a Śrī Advaita Prabhu byli nejpřednější žáci Mādhavendry Purīho a gauḍīya-vaiṣṇava-sampradāya je tedy učednickou posloupností od Madhvācāryi. Tuto skutečnost přijímají autorizované knihy, jako je Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā a Prameya-ratnāvalī, a také Gopāla Guru Gosvāmī. Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (22) jasně popisuje učednickou posloupnost gauḍīya-vaiṣṇavů takto: „Pán Brahmā je přímým žákem Viṣṇua, Pána duchovního světa. Jeho žákem je Nārada, Nāradovým žákem je Vyāsa a Vyāsovými žáky jsou Śukadeva Gosvāmī a Madhvācārya. Žákem Madhvācāryi je Padmanābha Ācārya a jeho žákem je Narahari. Žákem Narahariho je Mādhava, jehož přímým žákem je Akṣobhya. Jayatīrtha je žákem Akṣobhyi. Jayatīrthovým žákem je Jñānasindhu a jeho žákem je Mahānidhi. Vidyānidhi je žákem Mahānidhiho a Rājendra je žákem Vidyānidhiho. Jayadharma je žákem Rājendry. Puruṣottama je žákem Jayadharmy. Śrīmān Lakṣmīpati je žákem Vyāsatīrthy, který je žákem Puruṣottamy. A Lakṣmīpatiho žákem je Mādhavendra Purī.“

V Bhakti-rasāmṛta-sindhu vysvětluje Rūpa Gosvāmī nesmírně vznešenou povahu oddané služby:

„I kdyby byla transcendentální blaženost z realizace neosobního Brahmanu znásobena miliardou, stále by se nemohla srovnat ani s atomem z oceánu bhakti neboli transcendentální služby.“ (B.r.s. 1.1.38) Podobně i Bhāvārtha-dīpika uvádí:

„Pro ty, kdo nacházejí potěšení v transcendentálních tématech pojednávajících o Nejvyšší Osobnosti Božství, nejsou čtyři stupně realizace – náboženství, ekonomický rozvoj, uspokojování smyslů a osvobození – dohromady ničím víc než stéblem slámy ve srovnání se štěstím z naslouchání o transcendentálních činnostech Pána.“ Ti, kdo se věnují transcendentální službě lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy, jsou lehčí o všechny hmotné požitky, a tak je vůbec nepřitahují hovory o neosobním monismu. V Padma Purāṇě je v souvislosti s popisem slávy měsíce Kārttiku řečeno, že oddaní se modlí takto:

„Můj drahý Pane, neustále vzpomínat na Tvoje dětské zábavy ve Vrindávanu je pro nás mnohem lepší než se snažit splynout s neosobním Brahmanem. Během těchto zábav jsi osvobodil dva Kuverovy syny a učinil jsi z nich své velké oddané. A tak si i já přeji, abys mne místo osvobození obdaroval takovou oddaností Tobě.“ V písmu Hayaśīrṣīya-śrī-nārāyaṇa-vyūha-stava, v kapitole nazvané Nārāyaṇa-stotra, se píše:

„Můj drahý Pane, nestojím o to být zbožným člověkem nebo pánem ekonomického rozvoje či smyslového požitku, a ani netoužím po osvobození. I když mi to vše můžeš dát, protože jsi ten nejvyšší dárce požehnání, o tyto věci se nemodlím. Modlím se pouze o to, abych mohl být vždy služebníkem Tvých lotosových nohou.“ Nṛsiṁhadeva nabídl Prahlādovi Mahārājovi veškerá požehnání, ale ten žádné z nich nepřijal, protože se chtěl věnovat pouze službě lotosovým nohám Pána. Každý čistý oddaný chce být požehnán stejně jako Prahlāda Mahārāja pouze oddanou službou. Oddaní také vzdávají úctu Hanumānovi, který vždy sloužil Pánu Rāmovi. Velký oddaný Hanumān se modlí:

„Netoužím dosáhnout osvobození nebo splynout se září Brahmanu, protože tam je postavení Pánova služebníka zcela ztraceno.“ Podobně i v Nārada-pañcarātře se říká:

„Nechci žádné ze čtyř vyhledávaných postavení. Jediné, po čem toužím, je být služebníkem lotosových nohou Pána.“ Král Kulaśekhara se ve své slavné knize Mukunda-mālā-stotra modlí:

„Můj Pane, neuctívám Tě proto, abych byl vysvobozen z tohoto zajetí hmoty nebo abych se zachránil před pekelnými podmínkami hmotného bytí, ani se nikdy nemodlím o krásnou manželku, se kterou bych si užíval v příjemných zahradách. Přeji si jen, abych mohl neustále zakoušet úplnou extázi ve službě Tobě.“ (M.m.s. 4) Ve třetím a čtvrtém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu najdeme také mnoho případů, kdy se oddaní modlí k Pánu pouze o to, aby Mu mohli sloužit, a o nic víc (Bhāg. 3.4.15, 3.25.34, 3.25.36, 4.8.22, 4.9.10 a 4.20.24).

Transcendentální oddaná služba Nejvyšší Osobnosti Božství je tak extatická, že dokonce i samotný Pán hraje roli oddaného. Zapomíná, že On sám je nejvyšší, a osobně učí celý svět, jak sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství.

Oddaná služba je dvojího druhu: pañcarātrika čili cesta usměrňujících zásad a bhāgavata, cesta transcendentální láskyplné služby. Láska k Bohu těch, kteří se řídí usměrňujícími zásadami pañcarātriky, je víceméně na úrovni vznešenosti a úcty, ale uctívání Rādhy a Kṛṣṇy je čistě na úrovni transcendentální lásky. Dokonce i ti, kdo hrají roli Kṛṣṇových nadřízených, využívají možnosti sloužit Mu s transcendentální láskou. Tento služebnický postoj oddaných, kteří vystupují jako nadřízení Pána, je velice těžké pochopit. Ve vztahu s naprostou jedinečností jejich příslušné služby Pánu Kṛṣṇovi ho však lze pochopit velmi snadno. Názorným příkladem takové jedinečnosti je služba matky Yaśody. V podobě Nārāyaṇa Pán přijímá služby jen od svých společníků v roli Jemu rovných nebo podřízených, ale v podobě Pána Kṛṣṇy přijímá zcela samozřejmě i službu od svých otců, učitelů a ostatních starších, kteří jsou Jeho nadřízenými, a stejně tak od sobě rovných či podřízených. To je úžasné.

Těmito verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.47.66 – 67) oslovili obyvatelé Vrindávanu v čele s Mahārājem Nandou a jeho společníky Śrī Uddhavu, který přijel z Mathury.

Tento verš pocházející ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.15.17) popisuje, jak si Pán Kṛṣṇa a Pán Balarāma hráli s pasáčky krav poté, co zabili Dhenukāsuru v Tálavanu.

Tento verš týkající se Kṛṣṇova tance rāsa s gopīmi je citován ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.31.6). Gopī takto zpívaly v odloučení, když Kṛṣṇa během tance opustil jejich společnost.

Tento verš se objevuje ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.47.21), v části zvané Bhramara-gīta. Takto v naprostém odloučení od Kṛṣṇy zpívala Śrīmatī Rādhārāṇī, když Uddhava přijel do Vrindávanu.

Tento verš je citován ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.30.39). Když byl tanec rāsa v plném proudu, Kṛṣṇa všechny gopī opustil a vzal si s sebou jen Śrīmatī Rādhārāṇī. Všechny gopī tehdy naříkaly a Śrīmatī Rādhārāṇī, pyšná na svoje postavení, vyzvala Kṛṣṇu, ať si Ji odnese, kam chce. V tu chvíli Kṛṣṇa zmizel a Śrīmatī Rādhārāṇī začala také naříkat.

Tento verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.83.8) vyslovila královna Rukmiṇī.

Předchozí i tento verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.83.11) se týkají setkání žen kuruovské a yaduovské dynastie u Samanta-paňčaky. Tehdy takto k Draupadī promluvila Kṛṣṇova královna jménem Kālindī.

Tento verš pocházející ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.83.39) pronesla před Draupadī během stejné události jedna z Kṛṣṇových královen, Lakṣmaṇā.

Pán Baladeva obvykle jednal jako Kṛṣṇův věčný služebník, třebaže se zjevil ještě před narozením Kṛṣṇy, a byl proto Kṛṣṇovým úctyhodným starším bratrem. V duchovním světě vládnou všem Vaikuṇṭhám čtveřice Kṛṣṇových expanzí, známé jako catur-vyūha. Jedná se o přímé expanze Baladevy. Osobitým rysem Nejvyššího Pána je, že každý v duchovním světě se považuje za Jeho služebníka. Podle společenských konvencí může být Kṛṣṇovi někdo nadřízený, ale ve skutečnosti Mu každý slouží. Na žádné planetě v duchovním ani hmotném světě proto není nikdo schopen Pána Kṛṣṇu překonat nebo od Něho vyžadovat službu. Každý naopak slouží Jemu. Čím více se tedy někdo zaměstná službou Pánu Kṛṣṇovi, tím je důležitější, a naopak, čím méně kdo Kṛṣṇovi transcendentálně slouží, tím více na sebe přivolává neštěstí v podobě znečištění hmotou. V hmotném světě se sice materialisté snaží s Bohem splynout nebo s Ním soupeřit, ale ve skutečnosti Mu každý přímo či nepřímo slouží. Čím více někdo zapomíná na službu Kṛṣṇovi, tím více je považován za umírajícího. Když tedy osoba rozvine čisté vědomí Kṛṣṇy, okamžitě rozvine svůj věčný služebnický vztah s Kṛṣṇou.

Existuje jedenáct expanzí Rudry neboli Pána Śivy: Ajaikapāt, Ahibradhna, Virūpākṣa, Raivata, Hara, Bahurūpa, Devaśreṣṭha Tryambaka, Sāvitra, Jayanta, Pināki a Aparājita. Vedle těchto expanzí má Rudra ještě osm podob, zvaných země, voda, oheň, vzduch, éter, slunce, měsíc a soma-yājī. Všichni tito Rudrové mají obvykle pět tváří, tři oči a deset rukou. Někdy bývá také Rudra přirovnáván k Brahmovi a považován za obyčejnou živou bytost. Když je však Rudra popisován jako částečná expanze Nejvyšší Osobnosti Božství, je přirovnáván k Śeṣovi. Pán Śiva je tedy expanzí Pána Viṣṇua a ve své schopnosti ničit stvoření je zároveň jednou z živých bytostí. Jako expanze Pána Viṣṇua se nazývá Hara a je transcendentální vůči hmotným kvalitám. Je-li však ve styku s tamo-gunou, vypadá to, jako že je kvalitami hmotné přírody znečištěn. To je vysvětleno ve Śrīmad-Bhāgavatamu a Brahma-saṁhitě. V desátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu stojí, že se Pán Rudra neustále sdružuje s hmotnou přírodou v jejím neutrálním, neprojeveném stavu. Když ale dojde k rozrušení kvalit hmotné přírody, sdružuje se s ní na dálku. V Brahma-saṁhitě se vztah mezi Viṣṇuem a Pánem Śivou přirovnává ke vztahu mléka a jogurtu. Mléko se přidáním jistých přísad změní v jogurt, ale přestože mají jogurt i mléko stejné složky, chovají se různě. Pán Śiva je expanzí Pána Viṣṇua, ale protože se podílí na ničení vesmírného projevu, je považován za přeměněného, jako mléko, které se promění v jogurt. Z Purāṇ se dozvídáme, že se Śiva zjeví někdy z hlav Brahmy a někdy z hlavy Viṣṇua. Ničitel Rudra se rodí ze Saṅkarṣaṇa a z konečného ohně, aby spálil celé stvoření. Ve Vāyu Purāṇě se nachází popis Sadāśivy na jedné z Vaikuṇṭh. Tento Sadāśiva je přímou expanzí podoby Pána Kṛṣṇy určené k zábavám. Říká se, že Sadāśiva (Pán Śambhu) je expanzí Sadāśivy z Vaikuṇṭh (Pána Viṣṇua) a Jeho společnice Mahāmāyā je expanzí Ramā-devī neboli Lakṣmī. Mahāmāyā je původem či rodištěm hmotné přírody.

S tím, jak živá bytost zapomene na své věčné přirozené postavení, připravuje se, že si bude užívat hmotných zdrojů. Někdy je také svedena myšlenkou, že služba Nejvyšší Osobnosti Božství není absolutní činností. Jinými slovy, myslí si, že vedle služby Pánu je tu ještě mnoho jiných činností, které může živá bytost dělat. Takový hlupák ale neví, že v jakémkoliv postavení se přímo či nepřímo podílí na službě Nejvyššímu Pánu. Skutečnost je, že pokud se člověk nebude věnovat službě Pánu, bude zatížen samými nepříznivými činnostmi, protože služba Nejvyššímu Pánu, Pánu Caitanyovi, je přirozeným postavením nekonečně malých živých bytostí. Právě proto, že je živá bytost nekonečně malá, přitahují ji svody hmotného požitku a snaží se užívat si hmoty, přičemž zapomíná na svoje přirozené postavení. Když je však její spící vědomí Kṛṣṇy probuzeno, přestane sloužit hmotě a začne sloužit Pánu. Jinak řečeno, když zapomeneme na svoje přirozené postavení, vystupujeme v roli pánů hmotné přírody. Dokonce i tehdy však zůstáváme služebníky Nejvyššího Pána, ale v nezpůsobilém neboli znečištěném stavu.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se zjevuje v různých inkarnacích, ale Jeho příchod v podobě oddaného je pro podmíněné duše mnohem užitečnější než ostatní inkarnace s veškerým jejich majestátem. Někdy je podmíněná duše zmatena, když se snaží pochopit inkarnaci Boha projevující úplný majestát. Když se zjevil Pán Kṛṣṇa, prováděl mnoho neobvyklých činností a někteří materialisté Ho špatně pochopili, ale když se zjevil jako Pán Caitanya, nedával tolik najevo svůj majestát, a tak bylo méně podmíněných duší zmateno. Mnoho hlupáků se kvůli svému špatnému pochopení Pána považuje za inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství, ale výsledkem toho je, že se po opuštění současného hmotného těla stanou šakaly. V nižších životních druzích se za trest musí narodit lidé, kteří nechápou, co inkarnace skutečně znamená. Podmíněné duše, které jsou pod vlivem falešného ega nafoukané a které se snaží být totožné s Nejvyšším Pánem, se stávají māyāvādīmi.

Zlomek určité věci se nazývá část a to, z čeho tato část pochází, se nazývá celek. Zlomek neboli část je tedy v celku zahrnut. Pán je celkem a oddaný je částí neboli zlomkem. To je vztah mezi Pánem a Jeho oddaným. Existují také různé úrovně oddaných, kteří jsou považováni za vyšší nebo nižší. Je-li oddaný na vyšší úrovni, nazývá se prabhu, a je-li níže postavený, nazývá se bhakta neboli oddaný. Kṛṣṇa je svrchovaným celkem a Baladeva se všemi inkarnacemi Viṣṇua jsou Jeho zlomky. Pán Kṛṣṇa si je proto vědom svého nadřazeného postavení a všechny inkarnace Viṣṇua jsou si vědomy svého postavení oddaných.

Pojetí totožnosti s Nejvyšší Osobností Božství je oproti pojetí věčné služby Pánu podřízené, protože Pán Kṛṣṇa chová větší náklonnost ke svým oddaným než ke svému vlastnímu Já. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (9.4.68) Pán jasně říká:

„Oddaní jsou Moje srdce a Já jsem srdcem svých oddaných. Moji oddaní neznají nikoho jiného než Mě a také Já neznám nikoho jiného než své oddané.“ Tak vypadá důvěrný vztah mezi Pánem a Jeho oddanými.

Tento verš je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.14.15).

Pokud někdo dosáhne osvobození sārūpya, kdy má duchovní podobu zcela shodnou s podobou Viṣṇua, není pro něho možné vychutnávat vztah Kṛṣṇových osobních společníků a příslušné nálady. Oddaní Kṛṣṇy zato někdy ve svých láskyplných vztazích s Kṛṣṇou úplně zapomenou, kdo jsou, a považují se za totožné s Kṛṣṇou, a přesto si vychutnávají ještě silnější transcendentální nálady. Pouze kvůli své hlouposti se lidé snaží stát pány všeho, a zapomínají tak na transcendentální náladu služby Pánu. Když ale člověk opravdu pokročí v duchovním chápání, dokáže transcendentální službu Pánu bez okolků přijmout.

Pán Śrī Kṛṣṇa chtěl vychutnávat transcendentální nálady oddaného, a tak přijal roli oddaného a zjevil se jako Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu.

Pán Caitanya, známý jako Śrī Gaurahari, je ve svém vychutnávání všech nálad – neutrality, služebnictví, přátelství, rodičovské náklonnosti a milenecké lásky – zcela úplný, a to proto, že přijímá extáze oddaných na různých stupních.

Všechny inkarnace Pána Viṣṇua mají právo hrát role služebníků Pána Kṛṣṇy tak, že sestoupí jako oddaní. Když se daná inkarnace vzdá pojetí své božskosti a hraje roli služebníka, užívá si větší chuti v transcendentálních náladách, než když hraje roli Nejvyšší Osobnosti Božství.

Přestože Śrī Advaita Prabhu náleží do kategorie Viṣṇua, projevuje vůči Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi služebnický postoj jako jeden z Jeho společníků. Zjeví-li se Pán Viṣṇu jako služebník, nazývá se inkarnace oddaného Pána Kṛṣṇy. Śrī Saṅkarṣaṇa, inkarnace Viṣṇua v duchovním nebi známém jako větší Vaikuṇṭha, je hlavní ze čtveřice inkarnací a je původní inkarnací oddaného. Projevením Saṅkarṣaṇa je Pán Mahā-Viṣṇu, jenž leží na Příčinném oceánu. On je ta původní Osobnost Božství, která pohlédne na hmotnou i bezprostřední příčinu vesmírného projevu. Advaita Prabhu je přijímán jako inkarnace Mahā-Viṣṇua. Všechny úplné projevy Saṅkarṣaṇa jsou nepřímé expanze Pána Kṛṣṇy. Tato úvaha také činí z Advaity Prabhua věčného služebníka Gaura Kṛṣṇy. Proto je přijímán jako inkarnace oddaného.