Skip to main content

Text 36

Text 36

Verš

Text

yad arīṇāṁ priyāṇāṁ ca
prāpyam ekam ivoditam
tad brahma-kṛṣṇayor aikyāt
kiraṇārkopamā-juṣoḥ
yad arīṇāṁ priyāṇāṁ ca
prāpyam ekam ivoditam
tad brahma-kṛṣṇayor aikyāt
kiraṇārkopamā-juṣoḥ

Synonyma

Synonyms

yat — že; arīṇām — nepřátel Nejvyšší Osobnosti Božství; priyāṇām — oddaných, kteří jsou Nejvyšší Osobnosti Božství velice drazí; ca — a; prāpyam — cíl; ekam — jen jeden; iva — tak; uditam — řečeno; tat — tohoto; brahma — neosobního Brahmanu; kṛṣṇayoḥ — a Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství; aikyāt — díky jednotě; kiraṇa — sluneční záře; arka — a slunce; upamā — srovnání; juṣoḥ — se rozumí.

yat — that; arīṇām — of the enemies of the Supreme Personality of Godhead; priyāṇām — of the devotees, who are very dear to the Supreme Personality of Godhead; ca — and; prāpyam — destination; ekam — one only; iva — thus; uditam — said; tat — that; brahma — of impersonal Brahman; kṛṣṇayoḥ — and of Kṛṣṇa, the Supreme Personality of Godhead; aikyāt — due to the oneness; kiraṇa — the sunshine; arka — and the sun; upamā — the comparison; juṣoḥ — which is understood by.

Překlad

Translation

„Pokud se někde uvádí, že Pánovi nepřátelé i Jeho oddaní dosáhnou stejného cíle, vztahuje se to na konečnou jednotu Brahmanu a Pána Kṛṣṇy. Lze to pochopit na příkladu slunce a sluneční záře, ve kterém Brahman představuje sluneční záři a samotný Kṛṣṇa slunce.“

“Where it has been stated that the Lord’s enemies and devotees attain the same destination, this refers to the ultimate oneness of Brahman and Lord Kṛṣṇa. This may be understood by the example of the sun and the sunshine, in which Brahman is like the sunshine and Kṛṣṇa Himself is like the sun.”

Význam

Purport

Tento verš je z Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.278) Śrīly Rūpy Gosvāmīho, který stejné téma rozebírá i ve své Laghu-bhāgavatāmṛtě (Pūrva 5.41), kde se odvolává na Viṣṇu Purāṇu (4.15.1). Maitreya Muni se tam ptá Parāśary v souvislosti s Jayou a Vijayou, jak je možné, že se Hiraṇyakaśipu ve svém dalším zrození stal Rāvaṇou a užíval si dokonce více hmotného bohatství než polobozi, ale nedosáhl osvobození. Později, když měl v těle Śiśupāly s Kṛṣṇou spor, při kterém byl zabit, však dosáhl osvobození splynutím s tělem Pána Kṛṣṇy. Parāśara vysvětlil, že Hiraṇyakaśipu nepoznal, že Pán Nṛsiṁhadeva je Pán Viṣṇu. Považoval Ho za nějakou živou bytost, která svou moc získala díky různým zbožným činnostem. Pod vlivem kvality vášně tuto podobu nepochopil, a tak Pána Nṛsiṁhadevu považoval za obyčejnou živou bytost. Hiraṇyakaśipu nicméně zahynul rukou Pána Nṛsiṁhadevy, což mu umožnilo stát se Rāvaṇou a vlastnit neomezené bohatství. Jako Rāvaṇa, obklopený neomezeným smyslovým požitkem, však nemohl přijmout Pána Rāmu jako Osobnost Božství. Takže i když ho Pán Rāma zabil, osvobození sāyujya neboli splynutí s tělem Pána nedosáhl. V těle Rāvaṇy ho příliš přitahovala Rāmova žena Jānakī, což mu umožnilo vidět Pána Rāmu, ale místo aby Ho přijal jako inkarnaci Viṣṇua, považoval Jej za obyčejnou živou bytost. Když tedy byl potom zabit rukou Rāmy, dostal možnost narodit se jako Śiśupāla a mít nezměrné bohatství, díky kterému si myslel, že může s Kṛṣṇou soupeřit. Śiśupāla sice Kṛṣṇovi neustále záviděl, ale často vyslovoval Jeho jméno a neustále myslel na Kṛṣṇovy překrásné rysy. Toto neustálé vzpomínání na Kṛṣṇu a vyslovování Jeho jména, byť s nevraživostí, ho zbavilo znečištění hříšnými činnostmi. Když potom Śiśupālu jako nepřítele zabila Kṛṣṇova Sudarśana cakra, jeho neustálé vzpomínání na Kṛṣṇu odstranilo reakce za jeho hříchy, a tak dosáhl osvobození splynutím s tělem Pána.

This verse is from the Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.278) of Śrīla Rūpa Gosvāmī, who further discusses this same topic in his Laghu-bhāgavatāmṛta (Pūrva 5.41). There he refers to the Viṣṇu Purāṇa (4.15.1), where Maitreya Muni asked Parāśara, in regard to Jaya and Vijaya, how it was that Hiraṇyakaśipu next became Rāvaṇa and enjoyed more material happiness than the demigods but did not attain salvation, although when he became Śiśupāla, quarreled with Kṛṣṇa and was killed, he attained salvation and merged into the body of Lord Kṛṣṇa. Parāśara replied that Hiraṇyakaśipu failed to recognize Lord Nṛsiṁhadeva as Lord Viṣṇu. He thought that Nṛsiṁhadeva was some living entity who had acquired such opulence by various pious activities. Being overcome by the mode of passion, he considered Lord Nṛsiṁhadeva an ordinary living entity, not understanding His form. Nevertheless, because Hiraṇyakaśipu was killed by the hands of Lord Nṛsiṁhadeva, in his next life he became Rāvaṇa and had proprietorship of unlimited opulence. As Rāvaṇa, with unlimited material enjoyment, he could not accept Lord Rāma as the Personality of Godhead. Therefore even though he was killed by Rāma, he did not attain sāyujya, or oneness with the body of the Lord. In his Rāvaṇa body he was too much attracted to Rāma’s wife, Jānakī, and because of that attraction he was able to see Lord Rāma. But instead of accepting Lord Rāma as an incarnation of Viṣṇu, Rāvaṇa thought Him an ordinary living being. When killed by the hands of Rāma, therefore, he got the privilege of taking birth as Śiśupāla, who had such immense opulence that he could think himself a competitor to Kṛṣṇa. Although Śiśupāla was always envious of Kṛṣṇa, he frequently uttered the name of Kṛṣṇa and always thought of the beautiful features of Kṛṣṇa. Thus by constantly thinking and chanting of Kṛṣṇa, even unfavorably, he was cleansed of the contamination of his sinful activities. When Śiśupāla was killed by the Sudarśana cakra of Kṛṣṇa as an enemy, his constant remembrance of Kṛṣṇa dissolved the reactions of his vices, and he attained salvation by becoming one with the body of the Lord.

Na tomto příběhu můžeme vidět, že i ten, kdo na Kṛṣṇu myslí jako Jeho nepřítel a je Kṛṣṇou zabit, může být osvobozen splynutím s Kṛṣṇovým tělem. Jakého postavení potom musí dosáhnout oddaní, kteří na Kṛṣṇu myslí vždy příznivě, jako na svého Pána či přítele? Tito oddaní musí získat lepší postavení než nabízí Brahmaloka, což je pouze neosobní záře Kṛṣṇova těla. Oddaní nemohou skončit v neosobní záři Brahmanu, se nímž si přejí splynout impersonalisté, ale jsou umístěni na Vaikuṇṭhaloku či Kṛṣṇaloku.

From this incident one can understand that even a person who thinks of Kṛṣṇa as an enemy and is killed by Him may be liberated by becoming one with the body of Kṛṣṇa. What then must be the destination of devotees who always think favorably of Kṛṣṇa as their master or friend? These devotees must attain a situation better than Brahmaloka, the impersonal bodily effulgence of Kṛṣṇa. Devotees cannot be situated in the impersonal Brahman effulgence, into which impersonalists desire to merge. The devotees are placed in Vaikuṇṭhaloka or Kṛṣṇaloka.

Tento rozhovor mezi Maitreyou Munim a Parāśarou Munim se soustředil okolo otázky, zda oddaní přicházejí do hmotného světa v každém věku jako Jaya a Vijaya, kteří byli za tímto účelem prokleti Kumāry. Když Parāśara poučoval Maitreyu o Hiraṇyakaśipuovi, Rāvaṇovi a Śiśupālovi, nezmínil se o tom, že tito démoni byli dříve Jaya a Vijaya. Popsal pouze jejich převtělování po tři životy za sebou. Společníci Nejvyšší Osobnosti Božství z Vaikuṇṭhy nemusí nutně přijímat role Pánových nepřátel pokaždé, když se Pán zjeví. K „poklesnutí“ Jayi a Vijayi došlo v jednom určitém věku; Jaya a Vijaya nesestupují v každém věku, aby jednali jako démoni. Představa, že někteří z Pánových společníků musí z Vaikuṇṭhy poklesnout v každém věku, je naprosto mylná.

This discussion between Maitreya Muni and Parāśara Muni centered on whether devotees come down into the material world in every millennium like Jaya and Vijaya, who were cursed by the Kumāras to that effect. In the course of these instructions to Maitreya about Hiraṇyakaśipu, Rāvaṇa and Śiśupāla, Parāśara did not say that these demons were formerly Jaya and Vijaya. He simply described the transmigration through three lives. It is not necessary for the Vaikuṇṭha associates of the Supreme Personality of Godhead to come to take the roles of His enemies in all the millenniums in which He appears. The “falldown” of Jaya and Vijaya occurred in a particular millennium; Jaya and Vijaya do not come down in every millennium to act as demons. To think that some associates of the Lord fall down from Vaikuṇṭha in every millennium to become demons is totally incorrect.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, má všechny sklony, které lze najít u živých bytostí, neboť On je tou nejpřednější z nich. Je proto přirozené, že Pán Viṣṇu chce také někdy bojovat. Stejně jako chce někdy tvořit, užívat si, být přítelem, přijmout matku a otce a tak dále, má také sklony k boji. Někdy si významní velkostatkáři a králové vydržují zápasníky, se kterými pak pro zábavu zápasí, a to samé dělá i Pán Viṣṇu. Démoni, kteří s Nejvyšším Pánem, Osobností Božství, v hmotném světě bojují, jsou někdy Jeho společníci. Je-li v době, kdy chce Pán bojovat, nedostatek démonů, přiměje některé své společníky z Vaikuṇṭhy, aby vystupovali jako démoni. Když je tedy řečeno, že Śiśupāla splynul s tělem Kṛṣṇy, musíme mít na zřeteli, že v tomto případě se nejednalo o Jayu nebo Vijayu, ale o skutečného démona.

The Supreme Personality of Godhead has all the tendencies that may be found in the living entity, for He is the chief living entity. Therefore it is natural that sometimes Lord Viṣṇu wants to fight. Just as He has the tendencies to create, to enjoy, to be a friend, to accept a mother and father, and so on, He also has the tendency to fight. Sometimes important landlords and kings keep wrestlers with whom they practice mock fighting, and Viṣṇu makes similar arrangements. The demons who fight with the Supreme Personality of Godhead in the material world are sometimes His associates. When there is a scarcity of demons and the Lord wants to fight, He instigates some of His associates of Vaikuṇṭha to come and play as demons. When it is said that Śiśupāla merged into the body of Kṛṣṇa, it should be noted that in this case he was not Jaya or Vijaya: he was actually a demon.

Śrīla Sanātana Gosvāmī ve své Bṛhad-bhāgavatāmṛtě vysvětlil, že osvobození splynutím s Pánovou září Brahmanu nelze považovat za nejvyšší úspěch v životě, protože tohoto osvobození dosáhli i démoni, jako byl Kaṁsa, známí svým zabíjením brāhmaṇů a krav. Oddaní toto osvobození považují za odporné. Oddaní jsou ve skutečnosti na transcendentální úrovni, kdežto neoddaní jsou uchazeči o pekelné životní podmínky. Mezi životy oddaných a démonů je vždy rozdíl, a jejich realizace se liší jako nebe a peklo.

In his Bṛhad-bhāgavatāmṛta, Śrīla Sanātana Gosvāmī has explained that the attainment of salvation by merging into the Brahman effulgence of the Lord cannot be accepted as the highest success in life, because demons like Kaṁsa, who were famous for killing brāhmaṇas and cows, attained that salvation. For devotees such salvation is abominable. Devotees are actually in a transcendental position, whereas nondevotees are candidates for hellish conditions of life. There is always a difference between the life of a devotee and the life of a demon, and their realizations are as different as heaven and hell.

Démoni se k oddaným chovají vždy zlomyslně a také zabíjejí brāhmany a krávy. Démonům může splynutí se září Brahmanu připadat slavné, ale pro oddané je to něco hrozného. Cílem života oddaného je dosáhnout dokonalosti v lásce k Nejvyšší Osobnosti Božství. Ti, kdo chtějí splynout se září Brahmanu, jsou stejně odporní jako démoni. Oddaní, kteří se chtějí s Nejvyšším Pánem sdružovat, aby Mu mohli s transcendentální láskou sloužit, stojí mnohem výše.

Demons are always accustomed to being malicious toward devotees and to killing brāhmaṇas and cows. For demons, merging into the Brahman effulgence may be very glorious, but for devotees it is hellish. A devotee’s aim in life is to attain perfection in loving the Supreme Personality of Godhead. Those who aspire to merge into the Brahman effulgence are as abominable as demons. Devotees who aspire to associate with the Supreme Lord to render Him transcendental loving service are far superior.