Slova daivera kāraṇa vyjadřují, že vlivem prozřetelnosti či vůle Boží se následovníci Advaity Ācāryi rozdělili na dva tábory. Takové neshody mezi žáky jednoho ācāryi se vyskytují také mezi členy Gauḍīya Maṭhu. Na začátku, když zde byl Oṁ Viṣṇupāda Paramahaṁsa Parivrājakācārya Aṣṭottara-śata Śrī Śrīmad Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura Prabhupāda, pracovali všichni žáci v souladu, ale ihned po jeho odchodu si začali odporovat. Jedna strana přísně následovala pokyny Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura, zatímco druhá skupina si vytvořila vlastní představy o tom, jak plnit jeho touhy. Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v době svého odchodu požádal všechny své žáky, aby vytvořili správní radu a vzájemně spolupracovali na kazatelských činnostech. Žádné konkrétní osobě neřekl, aby se stala dalším ācāryou. Okamžitě po jeho odchodu si však vedoucí tajemníci začali dělat neautorizované plány, jak zaujmout postavení ācāryi, a tak se kvůli sporu, kdo bude dalším ācāryou, rozdělili na dva tábory. Obě strany se nakonec staly asāra, neužitečné, kvůli tomu, že byly neautorizované, protože nejednaly podle nařízení duchovního mistra. Navzdory pokynu duchovního mistra vytvořit správní radu a vykonávat misionářské činnosti Gauḍīya Maṭhu se začaly tyto dvě neautorizované strany soudit, což pokračuje ještě i dnes, po čtyřiceti letech, a stále bez výsledku.

My proto k žádné straně nepatříme. A jelikož tyto dvě strany, zaneprázdněné rozdělováním majetku instituce Gauḍīya Maṭh, přestaly s kázáním, ujali jsme se mise Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura a Bhaktivinoda Ṭhākura kázat učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua po celém světě, pod ochranou všech předešlých ācāryů, a vidíme, že naše pokorná snaha se stává úspěšnou. Řídili jsme se zásadou, kterou obzvláště vysvětluje Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ve svém komentáři k verši z Bhagavad-gīty začínajícímu slovy vyavasāyātmikā buddhir ekeha kuru-nandana. Podle tohoto pokynu Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura je povinností žáka přísně následovat nařízení duchovního mistra. Tajemství úspěchu v duchovním životě je žákova pevná víra v pokyny jeho duchovního mistra. Védy to potvrzují:

„Tajemství úspěchu v chápání védského poznání je vyjeveno tomu, kdo má naprostou víru ve slova duchovního mistra a Nejvyšší Osobnosti Božství.“ Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se šíří na základě této zásady, a naše kazatelská práce proto úspěšně pokračuje i přes mnoho překážek, které nám stavějí do cesty nepřátelští démoni, neboť dostáváme pomoc od našich předešlých ācāryů. Každý čin se musí posuzovat podle jeho výsledků. Členové strany samozvaného ācāryi, kteří si přivlastnili majetek Gauḍīya Maṭhu, jsou spokojení, ale neudělali žádný pokrok v kázání. Podle výsledků jejich činností je třeba vědět, že jsou asāra neboli k ničemu, zatímco úspěch ISKCONu, Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy, která přísně následuje gurua a Gaurāṅgu, roste den za dnem po celém světě. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura chtěl tisknout co nejvíce knih a distribuovat je po celém světě. My jsme pro to udělali vše, co bylo v našich silách, a výsledky překonávají naše očekávání.

Tento verš popisuje začátek rozkolu. Když se žáci nedrží zásady přijmout nařízení duchovního mistra, okamžitě vzniknou dva názory. Každý názor, který se liší od názoru duchovního mistra, je k ničemu. Do duchovního pokroku nelze přimíchávat hmotně vytvořené nápady. To je úchylka. Duchovní pokrok se nemůže přizpůsobovat hmotným představám.

Zde je názor Śrīly Kṛṣṇadāse Kavirāje Gosvāmīho. Ti, kdo přísně následují nařízení duchovního mistra, jsou při vykonávání vůle Nejvyššího užiteční, ale ti, kdo se od jasného nařízení duchovního mistra odchýlí, jsou k ničemu.

Příklad, který tu Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī použil, je velmi příhodný. V případě členů Gauḍīya Maṭhu lze použít stejný postup. Existuje mnoho žáků Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura, ale abychom posoudili, kdo je opravdovým žákem, abychom byli schopni oddělit užitečné od neužitečných, musíme porovnat činnosti, které vykonávají k naplnění vůle duchovního mistra. Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura dělal všechno, co mohl, ve snaze rozšířit učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua do zemí mimo Indii. Během své přítomnosti podporoval své žáky, aby jezdili kázat učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua mimo Indii, ale ti byli neúspěšní, protože to s kázáním Jeho poselství v cizích zemích nemysleli vážně. Chtěli jen získat uznání za to, že byli v cizině, a díky tomu se potom v Indii prohlašovat za navrácené kazatele. Za posledních osmdesát či více let si tento pokrytecký způsob kázání osvojilo mnoho svāmīch, ale nikdo z nich nebyl schopen kázat skutečné učení o vědomí Kṛṣṇy ve světě. Pouze se vrátili do Indie a lživě prohlašovali, že všechny cizince přivedli k myšlenkám vedānty neboli k vědomí Kṛṣṇy, a potom v Indii vybírali peníze a žili si spokojeně v hmotném blahobytu. Stejně jako províváním rýže oddělíme skutečnou rýži od zbytečných plev, pomocí měřítka, které zde uvedl Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, můžeme snadno pochopit, kdo je ryzí celosvětový kazatel a kdo je k ničemu.

Ve svém komentáři k veršům 13 až 17 podává Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura obšírný popis potomků Advaity Ācāryi. První kapitola Antya-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty říká, že Acyutānanda byl nejstarším synem Śrī Advaity Ācāryi. Sanskrtská kniha Advaita-carita uvádí: „Advaita Ācārya Prabhu měl tři syny, kteří byli oddaní Pána Caitanyi. Jmenovali se Acyuta, Kṛṣṇa Miśra a Gopāla dāsa a všichni se narodili z lůna Jeho ženy Sītadevī. Advaita Ācārya měl ještě tři další syny, kteří se jmenovali Balarāma, Svarūpa a Jagadīśa. Měl tedy celkem šest synů.“ Tři z těchto šesti byli přísnými následovníky Pána Caitanyi Mahāprabhua, a Acyutānanda z nich byl nejstarší.

Advaita Prabhu se oženil začátkem 15. století Śakābdy (koncem 15. století n.l.). Když chtěl Pán Caitanya Mahāprabhu na cestě z Džagannáth Purí do Vrindávanu v letech 1433 až 1434 Śakābdy (1511 až 1512 n.l.) navštívit vesnici Rámakéli, bylo Acyutānandovi teprve pět let. Čtvrtá kapitola Antya-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty popisuje Acyutānandu v té době slovy: pañca-varṣa vayasa madhura digambara – „Bylo mu pouhých pět let a stál tam nahý.“ Z toho lze usoudit, že se narodil někdy v roce 1428 (1506 n.l.). Ještě předtím, než se Acyutānanda narodil, se byla žena Advaity Ācāryi Sītadevī podívat na Pána Caitanyu Mahāprabhua hned po Jeho narození. Není tedy nemožné, aby měla v rozmezí let 1407 až 1428 Śakābdy (1486–1507 n.l.) s Advaitou Ācāryou další tři syny. Podle neautorizované knihy Sītādvaita-carita, publikované v Bengálsku v neautorizovaných novinách Nityānanda-dāyinī v roce 1792 Śakābdy (1870 n.l.), byl Acyutānanda spolužákem Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Podle Caitanya-bhāgavaty však tento výrok neodpovídá skutečnosti. Když Caitanya Mahāprabhu v roce 1431 Śakābdy (1509 n.l.) přijal sannyās, přišel do domu Advaity Ācāryi v Šántipuru. Tehdy, jak je řečeno v první kapitole Antya-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty, byly Acyutānandovi jen tři roky. Caitanya-bhāgavata dále uvádí, že ihned přišlo nahé dítě, syn Advaity Prabhua, a padlo k lotosovým nohám Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Pán si je okamžitě posadil na klín, i když bylo celé zaprášené, a řekl: „Milý Acyuto, Advaita Ācārya je Můj otec a jsme tedy bratři.“

Předtím, než Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu za svého pobytu v Navadvípu projevil své duchovní podoby, požádal Śrī Rāmu Paṇḍita, bratra Śrīvāse Ṭhākura, aby šel do Šántipuru a přivedl Advaitu Ācāryu. Acyutānanda šel tehdy se svým otcem. Píše se: advaitera tanaya`acyutānanda' nāma / parama bālaka, seho kānde avirāma. Acyutānanda se připojil ke svému otci i v nářku z transcendentální blaženosti. A když Pán Caitanya zbil Advaitu Ācāryu za to, že vysvětluje Śrīmad-Bhāgavatam neosobním způsobem, který je v rozporu se zásadami bhakti-yogy, Acyutānanda byl také u toho. Ke všem těmto událostem muselo dojít pouhé dva až tři roky předtím, než Pán Caitanya přijal sannyās. Jak už bylo řečeno výše, v první kapitole Antya-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty se uvádí, že Acyutānanda, syn Advaity Ācāryi, se před Pánem poklonil, z čehož lze odvodit, že byl již od narození velkým oddaným Pána Caitanyi Mahāprabhua.

Nejsou žádné informace o tom, že by se Acyutānanda někdy oženil, je však popisován jako největší větev rodiny Advaity Ācāryi. Z knihy zvané Śākhā-nirṇayāmṛta je zřejmé, že byl žákem Gadādhara Paṇḍita a že vyhledal útočiště u Pána Caitanyi v Džagannáth Purí, kde se věnoval oddané službě. Desátá kapitola Ādi-līly Caitanya-caritāmṛty uvádí, že Acyutānanda, syn Advaity Ācāryi, žil v Džagannáth Purí pod ochranou Pána Caitanyi Mahāprabhua. Gadādhara Paṇḍita žil v posledních letech svého života také v Džagannáth Purí s Pánem Caitanyou Mahāprabhuem. Acyutānanda byl tedy nepochybně žákem Gadādhara Paṇḍita. V záznamech o tom, jak Pán Caitanya Mahāprabhu tančil před vozem během festivalu Ratha-yātry, najdeme také mnohokrát Acyutānandovo jméno. Je řečeno, že ve skupině Śrī Advaity Ācāryi ze Šántipuru Acyutānanda tančil a ostatní zpívali. Tehdy bylo chlapci teprve šest let. 87. verš Gaura-gaṇoddeśa-dīpiky od Kaviho Karṇapūry popisuje Acyutānandu jako žáka Gadādhara Paṇḍita a velkého a drahého oddaného Pána Caitanyi Mahāprabhua. Podle některých názorů byl inkarnací Kārttikeyi, syna Pána Śivy, a podle jiných byl původně gopī jménem Acyutā. Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (88) podporuje oba tyto názory. Další kniha, Narottama-vilāsa, kterou napsal Śrī Narahari dāsa, zmiňuje, že Acyutānanda byl účastníkem festivalu v Kheturi. Śrī Narahari dāsa uvádí, že Acyutānanda žil v posledních dnech svého života ve svém domě v Šántipuru, ale za přítomnosti Pána Caitanyi Mahāprabhua žil s Gadādharem Paṇḍitem v Džagannáth Purí.

Tři ze šesti synů Advaity Ācāryi – Acyutānanda, Kṛṣṇa Miśra a Gopāla dāsa – věrně sloužili Caitanyovi Mahāprabhuovi. Acyuta se neoženil, a proto neměl žádné potomky. Druhý syn Advaity Ācāryi, Kṛṣṇa Miśra, měl dva syny, Raghunātha Cakravartīho a Dola-govindu. Raghunāthovi potomkové dodnes žijí v Šántipuru ve čtvrtích Madan-gópál-páda, Ganakar, Mridžápur a Kumárkháli. Dola-govinda měl tři syny, Cāṅdu, Kandarpu a Gopīnātha. Potomkové Kandarpy žijí v okrese Máldah, ve vesnici Džikábádí. Gopīnātha měl tři syny: Śrīvallabhu, Prāṇavallabhu a Keśavu. Potomkové Śrīvallabhy bydlí ve vesnicích Mašijádára (Mahišadera), Dámukadija a Čandípur. Existuje rodokmen Śrīvallabhovy rodiny počínaje jeho nejstarším synem Gaṅgā-nārāyaṇem. Potomkové nejmladšího syna Śrīvallabhy, Rāmagopāla, dodnes žijí v Dámukadiji, Čandípuru, Šolamári a podobně. Potomkové Prāṇavallabhy a Keśavy žijí v Uthalí. Synem Prāṇavallabhy byl Ratneśvara a jeho synem byl Kṛṣṇarāma, jehož nejmladším synem byl Lakṣmī-nārāyaṇa. Jeho synem byl Navakiśora a druhým synem Navakiśory byl Rāmamohana, jehož nejstarším synem byl Jagabandhu a jehož třetí syn Vīracandra přijal sannyās a instaloval v Katoji Božstvo Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Tito dva Rāmamohanovi synové byli známí jako Baḍa Prabhu a Choṭa Prabhu a byli to oni, kdo zavedli obcházení Navadvíp-dhámu. Úplný rodokmen Advaity Ācāryi v posloupnosti Kṛṣṇy Miśry lze najít v knize Vaiṣṇava-mañjuṣā.

Jak je uvedeno výše, Śrī Gopāla byl jedním ze tří oddaných synů Advaity Ācāryi. Více je popsán ve verších 143 až 149 dvanácté kapitoly Madhya-līly Caitanya-caritāmṛty.

Guṇḍicā-mandira se nachází v Džagannáth Purí a každý rok se tam Jagannātha, Balabhadra a Subhadrā přemisťují na osm dní z Jagannāthova chrámu. Během svého pobytu v Džagannáth Purí Pán Caitanya Mahāprabhu každý rok tento chrám osobně spolu se svými hlavními oddanými čistil. Obšírně to popisuje dvanáctá kapitola Madhya-līly Caitanya-caritāmṛty, nazvaná Guṇḍicā-mārjana.

Sanskrtská kniha Advaita-carita uvádí, že Balarāma, Svarūpa a Jagadīśa byli čtvrtý, pátý a šestý syn Advaity Ācāryi. Advaita Ācārya měl tedy šest synů. Balarāma, Svarūpa a Jagadīśa byli společností vaiṣṇavů zavrženi, protože byli smārtové neboli māyāvādī. Māyāvādī někdy vystupují jako vaiṣṇavové neboli oddaní Pána Viṣṇua, ale ve skutečnosti v Pána Viṣṇua jako Nejvyšší Osobnost Božství nevěří, protože považují polobohy, jako je Pán Śiva, Durgā, bůh Slunce a Gaṇeśa, za Jemu rovné. Obecně jsou známí jako pañcopāsaka-smārtové a neměli by být považováni za vaiṣṇavy.

Balarāma měl tři ženy a devět synů. Nejmladší syn jeho první ženy se jmenoval Madhusūdana Gosvāmī. Dostal titul Bhaṭṭācārya a následoval cestu smārty, māyāvādské filosofie. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poznamenává, že syn Gosvāmīho Bhaṭṭācāryi, Śrī Rādhāramaṇa Gosvāmī Bhaṭṭācārya, titul Gosvāmī odmítl, protože je obvykle určen pro sannyāsī neboli ty, kteří přijali stav odříkání. Ten, kdo je dosud ženatý, by titulu gosvāmī neměl zneužívat. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura kastovní gosvāmī neuznával, protože nepřijali zásady šesti gosvāmīch – Śrīly Rūpy Gosvāmīho, Śrīly Sanātany Gosvāmīho, Śrīly Bhaṭṭy Raghunātha Gosvāmīho, Śrī Gopāla Bhaṭṭy Gosvāmīho, Śrī Jīvy Gosvāmīho a Śrīly Raghunātha dāse Gosvāmīho, přímých žáků Pána Caitanyi Mahāprabhua ve stavu odříkání. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura řekl, že gṛhastha āśrama neboli stav rodinného života je určitou úlevou pro smyslový požitek. Žádný gṛhastha by proto neměl uměle přijímat titul gosvāmī. Hnutí ISKCON nikdy neudělilo titul gosvāmī ženatému člověku. I když jsou všichni sannyāsī, které jsme v ISKCONu zasvětili, mladí, udělili jsme jim tituly svāmī a gosvāmī, protože svoje životy zcela zasvětili kázání učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poznamenává, že ženatí kastovní gosvāmī nejen zneužívají titul gosvāmī, ale také následují příkladu smārty Raghunandany a ukazují svoji naprostou pošetilost tím, že při obřadu śrāddha Advaity Ācāryi pálí Jeho slamněnou podobiznu, a tak se chovají jako rākṣasové a zneuctívají Hari-bhakti-vilāsu, která je vodítkem vaiṣṇavů. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že tito kastovní smārta-gosvāmī někdy píšou knihy o vaiṣṇavské filosofii nebo komentáře k původním písmům, ale čistý oddaný by se jejich čtení měl pečlivě vyhýbat.

Jméno Kamalānanda zmíněné v Ādi-līle (10.149) a také jméno Kamalākānta uvedené v Madhya-līle (10.94) se vztahují ke stejné osobě. Kamalākānta, důvěrný společník Pána Caitanyi Mahāprabhua narozený v brāhmaṇské rodině, sloužil Śrī Advaitovi Ācāryovi jako Jeho tajemník. Když šel Paramānanda Purī z Navadvípu do Džagannáth Purí, vzal Kamalākāntu Viśvāse s sebou a oba šli za Pánem Caitanyou. V Madhya-līle (10.94) je zmínka o tom, že jeden z oddaných Pána Caitanyi, brāhmaṇa Kamalākānta, šel s Paramānandou Purīm do Džagannáth Purí.

Popisovat někoho jako inkarnaci Boha neboli Nārāyaṇa a zároveň říkat, že je chudák, je protikladné a je to největší přestupek. Māyāvādští filosofové během svého misionářského působení, kdy ničí védskou kulturu kázáním, že každý je Bůh, popisují chudáky jako daridra-nārāyaṇy neboli „chudé Nārāyaṇy“. Pán Caitanya Mahāprabhu takové hloupé a neautorizované nápady nikdy neuznával a vážně nás varoval: māyāvādī-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa – „Každý, kdo následuje zásady māyāvādské filosofie, je zcela jistě odsouzen k záhubě.“ Takové hlupáky je třeba potrestat, aby se napravili.

Ačkoliv je protiklad říci, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nebo Jeho inkarnace je chudák, ze zjevených písem víme, že když se Pán zjevil jako Vāmana, žebral u Mahārāje Baliho o nějakou půdu. Každému je nicméně jasné, že Vāmanadeva nebyl žádný chudák. Jeho žebrání od Mahārāje Baliho byl způsob, jak mu projevit přízeň. Když Mu potom Bali Mahārāja pozemek skutečně daroval, Vāmanadeva projevil svoji všemocnost a třemi kroky zabral všechny tři světy. Takzvané daridra-nārāyaṇy by nikdo jako inkarnace přijímat neměl, protože nejsou ani v nejmenším schopni předvést majestát opravdové inkarnace Boha.

Bāuliyové či bāulové jsou jedna ze třinácti neautorizovaných sekt vydávajících se za následovníky Caitanyi Mahāprabhua. Pán nařídil Govindovi, svému osobnímu tajemníkovi, aby Kamalākāntovi Viśvāsovi nedovolil k Němu přijít, neboť se stal bāuliyou. I když se tedy bāula-sampradāya, āula-sampradāya a sahajiyā-sampradāya, a také smārtové, jāta-gosāñiové, ativāḍī, cūḍādhārī a gaurāṅga-nāgarī prohlašují za členy učednické posloupnosti Caitanyi Mahāprabhua, Pán je ve skutečnosti zavrhl.

V Bhagavad-gītě (9.29) Pán říká: samo 'haṁ sarva-bhūteṣu na me dveṣyo 'sti na priyaḥ – „Vůči nikomu nechovám zášť a nikomu nestraním. Jsem stejně nakloněný všem.“ Jelikož je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nakloněný všem stejně, nikdo se nemůže stát Jeho nepřítelem ani přítelem. Jelikož jsou všichni částmi neboli syny Nejvyšší Osobnosti Božství, Pán nemůže být předpojatý a chovat se k někomu jako přítel a k někomu jako nepřítel. Když tedy Pán Caitanya Mahāprabhu potrestal Kamalākāntu Viśvāse tím, že mu nedovolil za Ním přijít, což pro něho byl velmi tvrdý trest, Śrī Advaita Prabhu pochopil skrytý význam tohoto trestu, a proto měl radost, neboť oceňoval, že Pán ve skutečnosti prokázal Kamalākāntovi Viśvāsovi přízeň. Z toho důvodu nebyl vůbec nešťastný. Oddaní by měli mít z každého jednání svého Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství, vždy jen radost. Oddaný se může ocitnout v nesnázích nebo být obklopen bohatstvím, ale obojí by měl přijímat jako dary Nejvyšší Osobnosti Božství a radostně sloužit Pánu za všech okolností.

To je autoritativní posudek Śrī Advaity Prabhua. Jasně vysvětluje, že bychom neměli být nešťastní, když na nás řízením Nejvyšší Osobnosti Božství dolehnou nějaké problémy. Oddaný by měl vždy radostně přijímat štěstí, které mu udělil Nejvyšší Pán, i když se podle našeho názoru může jevit příjemné či nepříjemné.

Knihy Yoga-vāśiṣṭha si māyāvādī velice cení, protože je plná neosobních nepochopení Nejvyšší Osobnosti Božství, bez sebemenšího náznaku vaiṣṇavismu. Všichni vaiṣṇavové by se ve skutečnosti měli takové knize vyhýbat, ale Advaita Ācārya Prabhu začal tyto neosobní názory Yoga-vāśiṣṭhy podporovat, protože chtěl, aby Ho Pán potrestal. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu se na Něho tedy velice rozzlobil a zdánlivě se k Němu zachoval neuctivě.

Śrī Mukunda, velký přítel a společník Pána Caitanyi Mahāprabhua, měl ve zvyku navštěvovat různá místa, kde byli lidé zaujati vůči vaiṣṇavskému učení. Když se to dozvěděl Pán Caitanya Mahāprabhu, potrestal Mukundu tím, že Mu nedovolil Ho víckrát spatřit. I když byl Caitanya Mahāprabhu jemný jako květina, byl také přísný jako blesk, a nikdo se proto neopovážil dovolit Mukundovi znovu za Ním přijít. Mukundovi to bylo nesmírně líto a ptal se svých přátel, zda bude ještě někdy moci Śrī Caitanyu Mahāprabhua vidět. Když jeho otázku oddaní přednesli Pánovi Caitanyovi, Pán odpověděl: „Mukunda Mě bude moci znovu vidět po mnoha miliónech let.“ Když to oddaní Mukundovi vyřídili, začal radostně tancovat, a jakmile Pán Caitanya Mahāprabhu slyšel, že Mukunda tak trpělivě čeká, aby se s Ním mohl za milióny let znovu sejít, okamžitě mu vzkázal, ať se vrátí. O tomto potrestání Mukundy je zmínka v desáté kapitole Madhya-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty.

Podobně byla potrestána i matka Śacīdevī, jak je popsáno ve dvacáté druhé kapitole Madhya-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty. Matka Śacīdevī zdánlivě projevila svoji ženskou povahu a nařkla Advaitu Prabhua, že jejího syna povzbuzoval k přijetí sannyāsu. Caitanya Mahāprabhu to považoval za přestupek a požádal Śacīdevī, aby se dotkla lotosových nohou Advaity Ācāryi, a odčinila tak přečin, kterého se údajně dopustila.

Toto prohlášení se vztahuje k tomu, jak dříve Pán Caitanya Mahāprabhu potrestal Advaitu Ācāryu. Když Advaita Ācārya četl Yoga-vāśiṣṭhu, Pán Caitanya Mahāprabhu Ho zbil, ale nikdy Mu neřekl, aby už za Ním nechodil. Kamalākānta naproti tomu byl potrestán tímto nařízením. Śrī Advaita Ācārya Prabhu chtěl tedy Caitanyovi Mahāprabhuovi dát najevo, že prokázal větší přízeň Kamalākāntovi Viśvāsovi, protože mu zakázal Ho vidět, kdežto Advaitovi to nezakázal. Přízeň projevená Kamalākāntovi Viśvāsovi byla tedy větší než ta, která byla projevena Advaitovi Ācāryovi.

Kamalākānta Viśvāsa z neznalosti požádal krále Džagannáth Purí, Mahārāje Pratāparudru, aby za Advaitu Ācāryu splatil dluh tři sta rupií, ale zároveň Advaitu Ācāryu prohlásil za inkarnaci Nejvyšší Osobnosti Božství, což si odporuje. Inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství nemůže v tomto hmotném světě nikomu nic dlužit. Caitanya Mahāprabhu nemá nikdy radost z takovýchto nesrovnalostí, které se odborně nazývají rasābhāsa neboli překrývání jedné nálady (rasy) s jinou. Je to stejný protiklad jako představa, že Nārāyaṇa je chudý (daridra-nārāyaṇa).

Přijímat peníze či jídlo od materialistů je velice riskantní, protože to znečistí mysl osoby, která dar přijme. Podle védského systému by se milodary měly dávat sannyāsīm a brāhmaṇům, protože dárce se tak oprostí od hříšných činností. Dříve tedy brāhmaṇové nepřijímali milodary od nikoho, kdo nebyl zbožný. Pán Caitanya Mahāprabhu dal tento pokyn všem duchovním mistrům. Materialisté, kteří se nechtějí vzdát hříšných činností, jako je nedovolený sex, požívání omamných látek, hazard a jedení masa, se někdy chtějí stát našimi žáky, ale vaiṣṇavové – na rozdíl od profesionálních duchovních mistrů, kteří přijímají žáky bez ohledu na jejich stav – takové laciné žáky nepřijímají. Člověk musí předtím, než ho vaiṣṇavský ācārya přijme, alespoň přistoupit na to, že bude dodržovat zásady platné pro žáka. Vaiṣṇava by ve skutečnosti neměl přijímat peníze ani jídlo od lidí, kteří vaiṣṇavské zásady nedodržují.

Oddaný by se měl mít neustále na pozoru, aby si udržoval dobré rozpoložení mysli, aby mohl neustále myslet na Pána Śrī Kṛṣṇu. Śāstry říkají: smartavyaḥ satataṁ viṣṇuḥ – „Člověk by měl v životě oddanosti stále vzpomínat na Pána Viṣṇua.“ I Śrīla Śukadeva Gosvāmī doporučil Mahārājovi Parīkṣitovi: smartavyo nityaśaḥ. V první kapitole druhého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu Parīkṣitovi Mahārājovi řekl Śukadeva Gosvāmī:

„Ó potomku krále Bhāraty, ten, kdo se chce zbavit veškerého utrpení, musí naslouchat o Nejvyšším Pánu, oslavovat Ho a vzpomínat na Něj, Osobnost Božství, která je Nadduší, vládcem a zachráncem před veškerým utrpením.“ (Bhāg. 2.1.5) To je souhrn všech činností vaiṣṇavy a zde je zopakováno to samé (kṛṣṇa-smṛti vinu haya niṣphala jīvana). Śrīla Rūpa Gosvāmī říká v Bhakti-rasāmṛta-sindhu: avyartha-kālatvam – vaiṣṇava se musí mít stále na pozoru, aby nepromarnil ani jedinou sekundu svého drahocenného života. To je znakem vaiṣṇavy. Společnost lidí, kteří si libují v penězích, neboli viṣayīch, materialistů, které zajímá jen smyslový požitek, znečistí mysl a naruší neustálé vzpomínání na Pána Kṛṣṇu. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto řekl: asat-saṅga-tyāga —— ei vaiṣṇava-ācāra – „Vaiṣṇava by se nikdy neměl sdružovat s neoddanými a materialisty. To je správné chování vaiṣṇavy.“ (Cc. Madhya 22.87). Této společnosti se lze vyhnout jednoduše neustálým vzpomínáním na Kṛṣṇu ve svém srdci.

Yadunandana Ācārya byl formálním zasvěcujícím duchovním mistrem Raghunātha dāse Gosvāmīho. Jinými slovy, když byl Raghunātha dāsa Gosvāmī ještě ženatý, dostal doma zasvěcení od Yadunandany Ācāryi. Později vyhledal útočiště u Śrī Caitanyi Mahāprabhua v Džagannáth Purí.

Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (140) popisuje, že Vāsudeva Datta byl původně Madhuvrata, zpěvák ve Vrindávanu.

V Anubhāṣyi Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Prabhupāda říká, že Bhāgavata Ācārya patřil nejdříve mezi následovníky Advaity Ācāryi, ale později byl počítán mezi následovníky Gadādhara Paṇḍita. Šestý verš Śākhā-nirṇayāmṛty, knihy, kterou napsal Yadunandana Ācārya, uvádí, že Bhāgavata Ācārya napsal slavnou knihu Prema-taraṅgiṇī. Podle Gaura-gaṇoddeśa-dīpiky (195) žil Bhāgavata Ācārya původně ve Vrindávanu jako Śveta-mañjarī. Viṣṇudāsa Ācārya byl přítomný na Kheturi-mahotsavě. Šel tam s Acyutānandou, což popisuje desátá taraṅga Bhakti-ratnākary. Ananta Ācārya byl jedna z osmi hlavních gopī jménem Sudevī. I když byl mezi oddanými Advaity Ācāryi, později se stal důležitým oddaným Gadādhara Gosvāmīho.

Śrīvāsa Paṇḍita byl inkarnací Nārady Muniho, a proto je Śrīvāsův mladší bratr Śrīrāma Paṇḍita přijímán jako inkarnace Parvaty Muniho, velice důvěrného přítele Nārady Muniho.

Větve Advaity Ācāryi vyživované vodou (jala) od Śrī Caitanyi Mahāprabhua jsou praví ācāryové. Jak už jsme se zmínili dříve, zástupci Advaity Ācāryi se později rozdělili na dvě skupiny – na pravé větve ācāryovy učednické posloupnosti a na Jeho nepravé větve. Ti, kteří následovali zásady Caitanyi Mahāprabhua, vzkvétali, kdežto ti, o kterých je zmínka dále ve verši šedesát sedm, uschli.

Ve 29. verši třetí kapitoly šestého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu vysvětluje Yamarāja, bůh smrti, svým pomocníkům, jaký druh lidí mu mají přivést. Říká: „Člověka, jehož jazyk nikdy nepopisuje vlastnosti a svaté jméno Nejvyšší Osobnosti Božství, kterému se srdce nikdy nerozbuší, když si vzpomene na Kṛṣṇu a Jeho lotosové nohy, a který se nikdy nepokloní Nejvyššímu Pánu, musíte přivést ke mně, abych ho potrestal.“ Jinými slovy, neoddaní jsou přiváděni před Yamarāje, aby je potrestal, a tak jim hmotná příroda udílí různé druhy těl. Po smrti, což je dehāntara, výměna těla, jsou neoddaní přivedeni před Yamarāje k soudu. Podle Yamarājova rozsudku jim příroda udělí těla odpovídající jejich minulým činnostem. To je proces dehāntara neboli stěhování vlastního já z jednoho těla do druhého. Oddaní jsou si vědomi Kṛṣṇy, a proto nejsou Yamarājovu soudu vystaveni. Mají volnou cestu, jak je vysvětleno v Bhagavad-gītě. Po opuštění těla (tyaktvā deham) oddaný nemusí už nikdy přijmout další hmotné tělo, protože jde v duchovním těle zpátky domů, zpátky k Bohu. Yamarājovy tresty jsou určeny těm, kdo si nejsou vědomi Kṛṣṇy.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v této souvislosti ve své Amṛta-pravāha-bhāṣyi krátce poznamenává: „Śrī Advaita Ācārya je jedním z důležitých kmenů stromu přání oddané služby, bhakti-kalpataru. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu jako zahradník zaléval kořen tohoto stromu bhakti, a tak vyživoval všechny jeho kmeny i větve. Pod vlivem māyi, nejnešťastnějšího stavu živé bytosti, však některé větve neuznaly zahradníka, který je zaléval, a za příčinu tohoto velkého bhakti-kalpataru považovaly pouze kmen. Jinak řečeno, větve neboli potomkové Advaity Ācāryi, kteří považovali za původní příčinu rostliny oddanosti Advaitu Ācāryu, a kteří takto ignorovali a porušili pokyny Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, se připravili o vodu, a tak vyschli a odumřeli. To dále znamená, že nejen svedení potomkové Advaity Ācāryi, ale každý, kdo není spojen s Caitanyou Mahāprabhuem, je jako odumřelá větev, i kdyby sám o sobě byl velký sannyāsī, vzdělaný učenec nebo asketa.“

Tento rozbor, kterým Śrī Bhaktivinoda Ṭhākura podporuje výroky Śrī Kṛṣṇadāse Kavirāje Gosvāmīho, objasňuje postavení současného takzvaného hinduismu, v němž má hlavní slovo māyāvādská filosofie, a který se tak stal slátaninou různých výmyslů. Māyāvādī mají z hnutí Hare Kṛṣṇa velký strach a obviňují ho, že ničí hinduistické náboženství, protože přijímá lidi ze všech částí světa a všech náboženských skupin a vědecky je zaměstnává v daiva-varṇāśrama-dharmě. Jak jsme již několikrát vysvětlili, slovo „hindu“ se však ve Védách nenachází. Toto slovo pochází pravděpodobně z Afghánistánu, převážně muslimské země, a původně označovalo jeden afghánský průsmyk v Hindúkuši, který je dodnes jedním úsekem obchodní stezky mezi Indií a různými muslimskými zeměmi.

Pravý védský náboženský systém se nazývá varṇāśrama-dharma, což je potvrzeno ve Viṣṇu Purāṇě:

Védská literatura doporučuje lidem následovat zásady varṇāśrama-dharmy. Přijetí varṇāśrama-dharmy činí lidský život úspěšným, protože spojí člověka s Nejvyšším Pánem, Osobností Božství, který je cílem lidského života. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je tedy určeno celému lidstvu. I když se společnost dělí na různé skupiny, všechny lidské bytosti patří ke stejnému druhu, a všechny proto mají možnost porozumět svému přirozenému postavení ve vztahu s Nejvyšší Osobností Božství, Viṣṇuem. Śrī Caitanya Mahāprabhu to potvrzuje: jīvera`svarūpa' haya —— kṛṣṇera nitya-dāsa – „Každá živá bytost je věčná část a věčný služebník Nejvyšší Osobnosti Božství.“ Každá živá bytost, která dospěla do lidské podoby, může porozumět důležitosti svého postavení, a tak má možnost se stát oddaným Pána Kṛṣṇy. Považujeme tedy za samozřejmé, že by v nauce o vědomí Kṛṣṇy mělo být vzděláváno celé lidstvo. A opravdu zjišťujeme, že lidé v každé části světa, v každé zemi, kde kážeme saṅkīrtanové hnutí, přijímají Hare Kṛṣṇa mahā-mantru snadno a bez okolků. Očividným výsledkem tohoto zpívání je, že všichni členové hnutí Hare Kṛṣṇa se bez ohledu na svoji minulost vzdávají čtyř zásad hříšného života a dostávají se na vznešenou úroveň oddanosti.

Navzdory tomu, že takzvaní následovníci hinduistického náboženství vystupují jako velcí učenci, asketové, hospodáři a svāmī, jsou to všechno neužitečné, uschlé větve védského náboženství. Jsou neschopní a nedokáží udělat nic pro rozšíření védské kultury ve prospěch společnosti. Podstatou védské kultury je poselství Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Pán Caitanya řekl:

Každého, koho potkáme, bychom měli jednoduše poučit o zásadách kṛṣṇa-kathā, jak jsou vyjádřeny v Bhagavad-gītě takové, jaká je a ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Ten, kdo nemá zájem o kṛṣṇa-kathā neboli učení Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, je jako suché, neužitečné dřevo bez živé síly. Větev ISKCON se nepochybně stává úspěšnou, protože ji zalévá přímo Śrī Caitanya Mahāprabhu, kdežto oddělené větve takzvaného hinduistického náboženství, které závidějí ISKCONu, usychají a odumírají.

Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (152) popisuje Śrī Dhruvānandu Brahmacārīho jako inkarnaci Lality a sloky 194 a 199 popisují Śrīdhara Brahmacārīho jako gopī Candralatiku.

Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (197 a 207) popisuje Kaviho Dattu jako gopī Kalakaṇṭhī, sloky 196 a 207 Nayanu Miśru jako gopī Nitya-mañjarī a sloky 196 a 205 popisují Gaṅgāmantrīho jako gopī Candriku. Māmu Ṭhākura, jehož skutečné jméno bylo Jagannātha Cakravartī, byl synovcem Śrī Nīlāmbary Cakravartīho, děda Śrī Caitanyi Mahāprabhua. V Bengálsku se strýc z matčiny strany nazývá māmā a ve východním Bengálsku a Uríse māmu. Jagannātha Cakravartī byl tedy známý jako Māmā nebo Māmu Ṭhākura. Bydlel v okrese Faridpur ve vesnici Magdoba. Po odchodu Śrī Gadādhara Paṇḍita se stal knězem v chrámu Ṭoṭā-gopīnātha v Džagannáth Purí. Podle názorů některých vaiṣṇavů byl Māmu Ṭhākura původně známý jako Śrī Rūpa-mañjarī. Následovníky Māmua Ṭhākura byli Raghunātha Gosvāmī, Rāmacandra, Rādhāvallabha, Kṛṣṇajīvana, Śyāmasundara, Śāntāmaṇi, Harinātha, Navīnacandra, Matilāla, Dayāmayī a Kuñjavihārī.

Kaṇṭhābharaṇa, který se původně jmenoval Śrī Ananta Caṭṭarāja, byl v kṛṣṇa-līle gopī jménem Gopālī.

Bhūgarbha Gosāñi, původně známý jako Prema-mañjarī, byl velkým přítelem Lokanātha Gosvāmīho, který postavil chrám Gokulānandy, což je jeden ze sedmi nejdůležitějších chrámů ve Vrindávanu. Jedná se o chrámy Govindy, Gopīnātha, Madana-mohana, Rādhāramaṇa, Śyāmasundara, Rādhā-Dāmodara a Gokulānandy. Jsou to autorizovaná zařízení gauḍīya-vaiṣṇavů.

Śrī Vāṇīnātha Brahmacārī je popsán ve sto čtrnáctém verši desáté kapitoly Ādi-līly. Nalinī-mohana Gosvāmī, žák Vallabhy-caitanyi, založil chrám Madana-gopāla v Navadvípu.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi uvádí: „Śākhā-nirṇaya, verš třináctý, popisuje Śrīnātha Cakravartīho jako sídlo všech dobrých vlastností a pečlivého služebníka Pána Kṛṣṇy. Podobně verš 35 popisuje Uddhavu dāse jako vysoce kvalifikovaného, co se týče rozdávání lásky k Bohu všem. Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (202) popisuje Jitāmitru jako gopī Śyāma-mañjarī. Jitāmitra napsal knihu s názvem Kṛṣṇa-mādhurya. Jagannātha dāsa byl obyvatelem Vikrampuru nedaleko Dháky. Narodil se ve vesnici zvané Kášthakáta či Káthádija. Jeho potomkové dnes žijí ve vesnicích Ádijal, Kámárapáda a Páikapáda. Založil také chrám Yaśomādhavy. Kněžími v tomto chrámu jsou Gosvāmī z Ádijalu. Jako jedna ze šedesáti čtyř sakhī byl původně pomocnicí Citrādevī-gopī a jmenoval se Tilakinī. Toto je výčet jeho potomků: Rāmanṛsiṁha, Rāmagopāla, Rāmacandra, Sanātana, Muktārāma, Gopīnātha, Goloka, Harimohana Śiromaṇi, Rākhālarāja, Mādhava a Lakṣmīkānta. Śākhā-nirṇaya uvádí, že Jagannātha dāsa propagoval hnutí Hare Kṛṣṇa ve státě Tripura.“

Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (196 a 207) uvádí, že Hari Ācārya byl původně gopī jménem Kālākṣī. Sādipuriyā Gopāla je oslavován jako kazatel hnutí Hare Kṛṣṇa ve Vikrampuru ve východním Bengálsku (dnes Bangladéši). Kṛṣṇadāsa Brahmacārī náležel původně ke skupině sakhī známých jako aṣṭha-sakhī a jmenoval se Indulekhā. Žil ve Vrindávanu. V chrámu Rādhā-Dāmodara stojí hrobka známá jako Kṛṣṇadāsova hrobka – někteří říkají, že je to hrobka Kṛṣṇadāse Brahmacārīho, a podle jiných patří Kṛṣṇadāsovi Kavirājovi Gosvāmīmu. V každém případě jim oběma projevujeme úctu, protože oba velkolepě rozdávali lásku k Bohu pokleslým duším tohoto věku. Śākhā-nirṇaya se zmiňuje o tom, že Puṣpagopāla byl původně známý jako Svarṇagrāmaka.

Raghu Miśra je v Gaura-gaṇoddeśa-dīpice (195 a 201) popsán jako Karpūra-mañjarī, Lakṣmīnātha Paṇḍita jako Rasonmādā a Baṅgavāṭī Caitanya dāsa jako Kālī. Śākhā-nirṇaya uvádí, že Baṅgavāṭī Caitanya dāsa měl vždy oči plné slz. Měl též svou větev potomků, jež se jmenovali Mathurāprasāda, Rukmiṇīkānta, Jīvanakṛṣṇa, Yugalakiśora, Ratanakṛṣṇa, Rādhāmādhava, Ūṣāmaṇi, Vaikuṇṭhanātha a Lālamohana nebo také Lālamohana Śāhā Śāṅkhānidhi. Lālamohana byl velký obchodník v Dháce. Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (194 a 200) říká, že Raghunātha byl původně Varāṅgadā.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi píše: „Śrī Maṅgala Vaiṣṇava bydlel ve vesnici Titkana v okrese Muršidábád. Jeho předkové byli śāktové, uctívači bohyně Kirīṭeśvarī. Říká se, že Maṅgala Vaiṣṇava byl nejdříve striktní brahmacārī, který odešel z domova, a později se oženil s dcerou svého žáka Prāṇanātha Adhikārīho ve vesnici Majanádál. Potomkové této rodiny jsou známí jako Ṭhākurové z Kándady, což je vesnice v okrese Bardván nedaleko Katoji. Roztroušeně tam dodnes žije asi třicet šest rodin potomků Maṅgaly Vaiṣṇavy. Mezi slavné žáky Maṅgaly Ṭhākura patří Prāṇanātha Adhikārī, Puruṣottama Cakravartī z vesnice Kándada a Nṛsiṁha-prasāda Mitra, jehož rodinní příslušníci jsou známí jako dobří hráči na mṛdaṅgu. Sudhākṛṣṇa Mitra a Nikuñjavihārī Mitra jsou dva zvláště proslulí hráči na mṛdaṅgu. K rodině Puruṣottamy Cakravartīho patří známé osoby jako Kuñjavihārī Cakravartī a Rādhāvallabha Cakravartī, kteří nyní žijí v okrese Bírbhúm a profesionálně přednášejí písně z Caitanya-maṅgaly. Říká se, že když Maṅgala Ṭhākura stavěl cestu z Bengálska do Džagannáth Purí, našel při hloubení vodní nádrže Božstvo Rādhāvallabhy. Tehdy žil v oblasti Kándady ve vesnici Ránípuru. Ve vesnici Kándada dodnes existuje śālagrāma-śilā, kterou Maṅgala Ṭhākura osobně uctíval. Byl tam také postaven chrám pro uctívání Vṛndāvana-candry. Maṅgala Ṭhākura měl tři syny: Rādhikāprasādu, Gopīramaṇa a Śyāmakiśoru. Potomkové těchto tří synů jsou dodnes naživu.“

Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (183) uvádí, že Śivānanda Cakravartī byl původně Lavaṅga-mañjarī. Śākhā-nirṇaya, kterou napsal Yadunandana dāsa, vyjmenovává ještě další větve Gadādhara Paṇḍita: (1) Mādhavācārya, (2) Gopāla dāsa, (3) Hṛdayānanda, (4) Vallabha Bhaṭṭa (Vallabha-sampradāya neboli Puṣṭimārga-sampradāya je velmi známá), (5) Madhu Paṇḍita (tento slavný oddaný žil nedaleko Khadadahy, ve vesnici Sánibona-grámu, asi tři a půl kilometru na východ od stanice Khadadaha, a ve Vrindávanu postavil chrám Gopīnāthajīho), (6) Acyutānanda, (7) Candraśekhara, (8) Vakreśvara Paṇḍita, (9) Dāmodara, (10) Bhagavān Ācārya, (11) Ananta Ācāryavarya, (12) Kṛṣṇadāsa, (13) Paramānanda Bhaṭṭācārya, (14) Bhavānanda Gosvāmī, (15) Caitanya dāsa, (16) Lokanātha Bhaṭṭa (tento oddaný, který žil ve vesnici Tálakhadi v okrese Džašohar a postavil chrám Rādhāvinoda, byl duchovním mistrem Narottamy dāse Ṭhākura a velkým přítelem Bhūgarbhy Gosvāmīho), (17) Govinda Ācārya, (18) Akrūra Ṭhākura, (19) Saṅketa Ācārya, (20) Pratāpāditya, (21) Kamalākānta Ācārya, (22) Yādava Ācārya a (23) Nārāyaṇa Paḍihārī (obyvatel Džagannáth Purí).