Autor Śrī Caitanya-caritāmṛty se uctivě klaní třem Božstvům z Vrindávanu, která nesou jména Śrī Rādhā-Madana-mohana, Śrī Rādhā-Govindadeva a Śrī Rādhā-Gopīnāthajī. Tato tři Božstva jsou vším pro bengálské neboli gaudské vaiṣṇavy, jež mají přirozený sklon žít ve Vrindávanu. Gauḍīya-vaiṣṇavové, kteří přísně následují principy Śrī Caitanyi Mahāprabhua, uctívají Božstvo zpíváním transcendentálních tónů určených k rozvinutí vědomí transcendentálních vztahů s Nejvyšším Pánem, opětování nálad (ras) vzájemné náklonnosti a které mají nakonec pomoci k dosažení vytouženého úspěchu v láskyplné službě. Zmíněná tři Božstva jsou uctívána ve třech různých stádiích pokročilosti oddaného. Následovníci Śrī Caitanyi Mahāprabhua tato pravidla přistupování k Pánu přísně dodržují.

Gauḍīya-vaiṣṇavové vnímají konečný cíl ve védských hymnech, které se skládají z osmnácti transcendentálních slabik opěvujících Kṛṣṇu jako Madana-mohana, Govindu a Gopījana-vallabhu. Śrī Madana-mohana okouzluje Amora, boha lásky, Govinda přináší potěšení smyslům a kravám, a Gopījana-vallabha je transcendentální milenec gopī. Kṛṣṇa sám má vedle jmen Madana-mohana, Govinda a Gopījana-vallabha ještě nespočet dalších jmen, a to podle různých zábav, kterým se věnuje se svými oddanými.

Tato tři Božstva, Madana-mohana, Govinda a Gopījana-vallabha, mají zvláštní vlastnosti. Uctívání Madana-mohana probíhá na úrovni obnovení našeho zapomenutého vztahu s Osobností Božství. V hmotném světě totiž nyní žijeme v naprostém zapomnění na náš věčný vztah s Nejvyšším Pánem. Slovo paṅgoḥ se vztahuje na toho, kdo není schopen se sám pohybovat, a manda-mateḥ je ten, kdo je méně inteligentní, jelikož je příliš pohroužený v materialistických činnostech. Pro takové osoby je lepší neusilovat o úspěch v plodonosných činnostech či mentální spekulaci, ale raději se odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství. To je dokonalost života – jednoduše se odevzdat Nejvyššímu. Na počátku duchovního života tedy musíme uctívat Madana-mohana, aby nás začal přitahovat, a tak odstranil naši připoutanost k hmotnému uspokojování smyslů. Tento vztah s Madana-mohanem je pro začínající oddané nezbytný. Chce-li potom oddaný sloužit Pánu se silnou připoutaností k Němu, uctívá na úrovni transcendentální služby Govindu. Govinda je zdrojem veškerých radostí. Pokud pak dotyčný dosáhne milostí Kṛṣṇy a oddaných dokonalosti v oddané službě, může Kṛṣṇu vnímat jako Gopījana-vallabhu, Božstvo, které těší vradžské dívky.

Na základě toho, že Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu vysvětlil tuto náladu oddané služby na třech úrovních, instalovali ve Vrindávanu různí Gosvāmī tato uctívaná Božstva. Jsou nesmírně drahá všem místním gauḍīya-vaiṣṇavům, kteří alespoň jedenkrát denně navštěvují Jejich chrámy. Kromě chrámů těchto tří hlavních Božstev bylo ve Vrindávanu založeno mnoho dalších chrámů, mezi něž patří například chrám Rādhā-Dāmodara založený Jīvou Gosvāmīm, chrám Śyāmasundara založený Śyāmānandou Gosvāmīm, chrám Gokulānandy založený Lokanāthem Gosvāmīm a chrám Rādhā-ramaṇa založený Gopālem Bhaṭṭou Gosvāmīm. Existuje tam sedm hlavních chrámů, více než čtyři sta let starých, které jsou mezi stávajícími pěti tisíci chrámy ve Vrindávanu nejdůležitější.

Slovo gauḍīya se vztahuje na část Indie, která se nachází mezi jižním úbočím Himálaje a severním úbočím pohoří Vindhja a jmenuje se Árjávarta neboli země āryů. Tato část země se dělí na pět provincií zvaných Paňča-gaudadéš: Sárasvata (Kašmír a Paňdžáb), Kánjakubdža (Uttarpradéš, včetně současného města Lakhnaú), Madhja-gauda (Madhjapradéš), Maithila (Bihár a část Bengálska) a Utkala (část Bengálska a celá Urísa). Bengálsku se někdy říká Gaudadéš; zčásti proto, že tvoří část Maithily, a také proto, že hlavní město hindského krále Rāje Lakṣmaṇa Seny se nazývalo Gauda. Toto staré hlavní město vešlo později ve známost pod jménem Gaudapur a nakonec jako Májápur.

Uḍiyā je označení pro oddané z Urísy, gauḍīya jsou oddaní z Bengálska a oddaní z jižní Indie jsou známí jako drávidští oddaní. Stejně jako je pět provincií v Árjávartě, je i jižní Indie, zvaná Dákšinátja, rozdělena na pět provincií, kterým se říká Paňča-dravida. Zde se narodili jak čtyři vaiṣṇavští ācāryové, kteří jsou velkými autoritami čtyř vaiṣṇavských posloupností, tak i Śrīpāda Śaṅkarācārya z māyāvādské školy. Z těchto čtyř vaiṣṇavských ācāryů, které gauḍīya-vaiṣṇavové uznávají, se Śrī Rāmānuja Ācārya zjevil v jižní části Ándhrapradéše v Mahábhútapurí, Śrī Madhva Ācārya v Pádžakam (nedaleko Vimánagiri) v okrese Mangalúr, Śrī Viṣṇu Svāmī se zjevil v Pándji a Śrī Nimbārka v Mungéra-pataně zcela na jihu.

Třebaže se Śrī Caitanya Mahāprabhu začlenil do učednické posloupnosti Madhvy Ācāryi, vaiṣṇavové Jeho školy neuznávají tattva-vādī, kteří se k Madhvově sampradāyi také hlásí. Vaiṣṇavové z Bengálska se raději prohlašují za gauḍīya-vaiṣṇavy, aby se zřetelně odlišili od tattva-vādské větve Madhvových následovníků. Śrī Madhva Ācārya je známý i jako Śrī Gauḍa-pūrṇānanda, takže Mādhva-gauḍīya-sampradāya je pro učednickou posloupnost gauḍských vaiṣṇavů naprosto vyhovující jméno. Náš duchovní mistr, Oṁ Viṣṇupāda Śrīmad Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja, přijal zasvěcení v Mādhva-gauḍīya-sampradāyi.

Pán Caitanya je Absolutní Pravda, samotný Kṛṣṇa. To je podloženo důkazy z hodnověrných duchovních písem. Někdy lidé přijímají nějakého člověka jako Boha na základě svých náladových sentimentů a bez odkazu na zjevená písma, ale autor Caitanya-caritāmṛty dokazuje všechny své výroky citováním śāster. Tak ustanovuje fakt, že Śrī Caitanya Mahāprabhu je Nejvyšší Osobnost Božství.

Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī složil tento sanskrtský verš jako úvod své knihy, a nyní ho podrobně vysvětlí. Skládá v něm uctivé poklony šesti principům Absolutní Pravdy. Gurūn je množné číslo, protože každý, kdo dává duchovní pokyny založené na zjevených písmech, je přijímán jako duchovní mistr. Zatímco jiní pomáhají tak, že začátečníkům ukazují cestu, guru, který někoho jako první zasvětí do mahā-mantry, se nazývá zasvěcující duchovní mistr a světci, kteří dávají pokyny umožňující pokrok ve vědomí Kṛṣṇy, se nazývají poučující duchovní mistři. Duchovní mistři, kteří zasvěcují a kteří dávají pokyny, jsou stejnými projevy Kṛṣṇy, i když jednají různě. Jejich úkolem je vést podmíněné duše zpátky domů, zpátky k Bohu. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī proto řadí jak Nityānandu Prabhua, tak šest Gosvāmīch do kategorie gurua.

Slova īśa-bhaktān označují oddané Pána, jako je Śrī Śrīvāsa a všichni ostatní takoví následovníci, jež představují energie Pána a kvalitativně se od Něho neliší. Slovo īśāvatārakān označuje ācāryi, jako je Advaita Prabhu, Pánův avatāra. Slova tat-prakāśān označují přímou expanzi Nejvyšší Osobnosti Božství Nityānandu Prabhua a zasvěcujícího duchovního mistra. Slova tat-chaktīḥ se vztahují na duchovní energie (śakti) Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Do této kategorie vnitřní energie patří Gadādhara, Dāmodara a Jagadānanda.

I když se těchto šest principů projevuje různě, zaslouží stejné uctívání. Kṛṣṇadāsa Kavirāja začíná tím, že jim skládá poklony, aby nás naučil, jak uctívat Pána Caitanyu. Vnější energie Boha, zvaná māyā, se nemůže zdržovat v blízkosti Pána, stejně jako temnota nemůže zůstat tam, kde je světlo; na druhou stranu však tato temnota, která jen iluzorně a dočasně zakrývá světlo, nemůže existovat nezávisle na světle.

Śrīla Jīva Gosvāmī ve své práci zvané Bhakti-sandarbha (202) píše, že cílem všech vaiṣṇavů je neznečištěná oddaná služba a že je třeba ji provádět ve společnosti dalších oddaných. Když se člověk sdružuje s oddanými Pána Kṛṣṇy, rozvine smysl pro vědomí Kṛṣṇy, a tak začne tíhnout k láskyplné službě Pánu. To je způsob, jak se přiblížit k Nejvyššímu Pánu postupným oceňováním oddané služby. Ten, kdo touží po ryzí oddané službě, se musí sdružovat s oddanými Śrī Kṛṣṇy, protože pouze díky takové společnosti může podmíněná duše získat chuť pro transcendentální lásku, čímž obnoví svůj věčný vztah k Bohu v Jeho určité podobě a s určitou transcendentální náladou (rasou), která jí věčně náleží.

Znát Nejvyšší Absolutní Pravdu může ten, kdo díky činnostem vykonávaným s vědomím Kṛṣṇy rozvinul lásku ke Kṛṣṇovi. Avšak ten, kdo se snaží Bohu porozumět pouze pomocí logických argumentů, neuspěje a ani nerozvine chuť pro ryzí oddanost. Tajemství spočívá v pokorném naslouchání těm, kteří vědu o Bohu dokonale znají, a také v tom, že začneme sloužit v náladě, která je usměrňována duchovním učitelem. Oddaný, kterého již přitahuje jméno, podoba, vlastnosti atd. Nejvyššího Pána, bude veden ve svém určitém stylu oddané služby; nemá zapotřebí mařit čas a přibližovat se k Pánovi pomocí logiky. Zkušený duchovní mistr dobře ví, jak zaměstnat energii svého žáka v transcendentální láskyplné službě Pánu, a tak oddaného zaměstnává určitou oddanou službou v souladu s jeho sklony. Zasvěcujícího duchovního mistra musí mít oddaný pouze jednoho, protože písma přijetí více než jednoho vždy zakazují. Co se však týče duchovních mistrů, kteří udílejí pokyny, jejich množství není nijak omezeno. Běžné je, že duchovní mistr, který žáka neustále poučuje o duchovní vědě, se později stane i jeho zasvěcujícím duchovním mistrem.

Je třeba mít neustále na paměti, že člověk, který se zdráhá přijmout duchovního mistra a zasvěcení, ve své snaze vrátit se zpátky k Bohu jistě ztroskotá. Ten, kdo není náležitě zasvěcený, se může představovat jako velký oddaný, ale ve skutečnosti se na své cestě k duchovní realizaci nutně setká s mnoha úskalími, což vyústí v pokračování jeho hmotné existence bez jakékoliv úlevy. Taková bezmocná osoba je přirovnána k lodi bez kormidla, protože taková loď nemůže nikdy doplout ke svému cíli. Přijmout duchovního mistra je tedy nevyhnutelné, pokud vůbec chce získat přízeň Pána. Služba duchovnímu mistrovi je základ. Není-li možné sloužit duchovnímu mistrovi přímo, musí mu oddaný sloužit vzpomínáním na jeho pokyny. Mezi duchovním mistrem a jeho pokyny není rozdíl. V jeho nepřítomnosti by tedy jeho nařízení měla být tím, na co je žák hrdý. Jestliže si někdo myslí, že už se s nikým, včetně duchovního mistra, nemusí radit, dopouští se přestupku u lotosových nohou Pána. Takový provinilec se nikdy nemůže vrátit zpátky k Bohu. Povinností upřímného člověka je tedy přijmout pravého duchovního mistra, jak nařizují śāstry. Śrīla Jīva Gosvāmī radí, abychom nepřijímali duchovního mistra jen na základě rodových, zaběhlých společenských či náboženských zvyklostí. Abychom mohli dělat skutečný pokrok v duchovním chápání, měli bychom se jednoduše snažit najít opravdu kvalifikovaného duchovního mistra.

Tím, že autor přijímá šest Gosvāmīch jako své poučující duchovní mistry, dává jasně najevo, že by nikdo neměl být uznán jako gauḍīya-vaiṣṇava, pokud jim také není oddán.

Je mnoho ryzích oddaných Nejvyšší Osobnosti Božství, a všichni jsou považováni za společníky Pána. Kṛṣṇa by měl být uctíván společně se svými oddanými. Rozličné principy tedy představují věčný Pánův doprovod, jehož prostřednictvím se lze přiblížit k Absolutní Pravdě.

Každá živá bytost je svou podstatou služebníkem Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a duchovní mistr také. Přesto je duchovní mistr přímým projevením Pána. S tímto přesvědčením může žák pokročit v rozvoji vědomí Kṛṣṇy. A protože je duchovní mistr Kṛṣṇovým projevením, neliší se od Něho.

Původním duchovním mistrem je Pán Nityānanda, samotný Balarāma, první přímé projevení neboli expanze Kṛṣṇy. Pomáhá Pánu Kṛṣṇovi v Jeho zábavách a je Jeho služebníkem.

Každá živá bytost je věčným služebníkem Śrī Kṛṣṇy Caitanyi; ničím jiným tedy nemůže být ani duchovní mistr. Věčnou povinností duchovního mistra je rozšiřovat službu Pánu tím, že učí žáky služebnickému přístupu. Duchovní mistr nikdy nevystupuje jako samotný Nejvyšší Pán; je považován za Pánova zástupce. Zjevená písma zakazují vydávat se za Boha, ale pravý duchovní mistr si jako velice věrný a důvěrný služebník Pána zasluhuje stejnou úctu jako Kṛṣṇa.

Vztah žáka ke svému duchovnímu mistru je stejně dobrý jako jeho vztah s Nejvyšším Pánem. Duchovní mistr se sice vždy představuje jako nejpokornější služebník Osobnosti Božství, ale žák ho musí vidět jako projeveného zástupce Boha.

Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.17.27). Vyslovil ho Pán Kṛṣṇa, když se Jej Uddhava dotazoval na čtyři třídy a čtyři duchovní stavy ve společnosti. Pán hovořil zvláště o tom, jak by se měl chovat brahmacārī, o kterého se stará duchovní mistr. Duchovní mistr si neužívá věcí, které mu žáci dávají. Je jako rodič. Tak jako dítě nemůže dospět bez pozorné péče svých rodičů, nemůže se nikdo povznést na úroveň transcendentální služby bez péče duchovního mistra.

Duchovní mistr se také nazývá ācārya neboli transcendentální profesor duchovní vědy. Manu-saṁhitā (2.140) vysvětluje povinnosti ācāryi takto: pravý duchovní mistr se ujímá svých žáků, učí je védskému poznání se všemi jeho spletitostmi a dává jim druhé zrození. Obřad, který se provádí při zasvěcení žáka do studia duchovní vědy, se nazývá upanīti neboli slavnost, která žáka více sblíží s duchovním mistrem. Ten, kdo se nemůže sblížit s duchovním mistrem, nemůže mít posvátnou šňůru, což naznačuje, že je śūdrou. Posvátná šňůra na těle brāhmaṇy, kṣatriyi nebo vaiśyi je symbolem zasvěcení duchovním mistrem; pokud ji někdo nosí jenom proto, aby dal najevo svůj urozený původ, nemá žádnou hodnotu. Povinností duchovního mistra je zasvětit žáka obřadným předáním posvátné šňůry a teprve po vykonání této saṁskāry neboli očistného obřadu začne duchovní mistr žáka skutečně učit Védy. Ani tomu, kdo se narodil jako śūdra, není tato možnost duchovního zasvěcení upřena za předpokladu, že si získá uznání duchovního mistra, který je řádně autorizovaný udělit žákovi právo být brāhmaṇou, pokud ho k tomu shledá dokonale způsobilým. Ve Vāyu Purāṇě je ācārya definován jako ten, kdo zná význam veškeré védské literatury, dokáže ho vysvětlit, řídí se pravidly Véd a učí žáka jednat stejným způsobem.

Osobnost Božství se projevuje jako duchovní mistr jen díky svému nezměrnému soucitu. V jednání ācāryi proto nenajdeme žádné jiné činnosti než transcendentální láskyplnou službu Pánu. Je tedy Nejvyšší Sloužící Osobnost Božství. Proto je prospěšné se odevzdat takovému neochvějnému oddanému, jenž je nazýván āśraya-vigraha neboli projevení či podoba Pána, u něhož člověk musí přijmout útočiště.

Vydává-li se někdo za ācāryu, aniž má vůči Pánu služebnický postoj, je považován za provinilce, který se dopustil prohřešku, a tento urážlivý postoj mu znemožňuje být ācāryou. Pravý duchovní mistr se vždy věnuje ryzí oddané službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Duchovní mistr, který splňuje tato kritéria, je přímým projevem Pána a skutečným zástupcem Śrī Nityānandy Prabhua. Takový duchovní mistr je známý jako ācāryadeva. Světští lidé, kteří jsou ovlivnění závistivou povahou a nespokojení, protože ve všem hledají smyslový požitek, skutečného ācāryu kritizují. Závidět pravému ācāryovi však znamená závidět samotnému Pánu, protože se ve skutečnosti neliší od Osobnosti Božství. Takový postoj bude mít na transcendentální realizaci ničivé účinky.

Jak již bylo řečeno, žák by měl duchovního mistra vždy ctít jako projevení Śrī Kṛṣṇy, ale zároveň by měl mít vždy na paměti, že duchovní mistr není nikdy oprávněn napodobovat transcendentální zábavy Pána. Falešní duchovní mistři se vydávají za totožné se Śrī Kṛṣṇou ve všech ohledech, aby zneužívali sentimenty svých žáků. Tito impersonalisté však své žáky pouze matou, protože jejich konečným cílem je splynout s Pánem. To je v rozporu s principy oddané služby.

Skutečnou védskou filosofií je acintya-bhedābheda-tattva, která učí, že vše je s Pánem, Osobností Božství, totožné, a zároveň se od Něho vše liší. Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī potvrzuje, že toto je opravdové postavení pravého duchovního mistra, a říká, že bychom na duchovního mistra měli vždy myslet v rámci jeho důvěrného vztahu s Mukundou (Śrī Kṛṣṇou). Śrīla Jīva Gosvāmī ve svém díle Bhakti-sandarbha (213) jasně vysvětluje, že když se čistý oddaný dívá na duchovního mistra a na Pána Śivu jako na osoby rovné Osobnosti Božství, je to proto, že je vidí jako velice drahé Pánu, ne s Ním totožné ve všech ohledech. Stejná fakta potvrdili, kráčejíce ve stopách Śrīly Raghunātha dāse Gosvāmīho a Śrīly Jīvy Gosvāmīho, i pozdější ācāryové, jako je Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura. Ten ve svých modlitbách k duchovnímu mistrovi potvrzuje, že všechna zjevená písma pokládají duchovního mistra za totožného s Osobností Božství, protože je velice drahým a důvěrným společníkem Pána. Gauḍīya-vaiṣṇavové proto Śrīlu Gurudevu (duchovního mistra) uctívají v tomto světle – jako služebníka Osobnosti Božství. Duchovní mistr je tedy ve všech dávných písmech o oddané službě i v novějších písních Śrīly Narottama dāse Ṭhākura, Śrīly Bhaktivinoda Ṭhākura a dalších ryzích vaiṣṇavů, vždy považován buď za jednu z důvěrných společnic Śrīmatī Rādhārāṇī, nebo za projevené zastoupení Śrīly Nityānandy Prabhua.

Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī říká, že poučující duchovní mistr je pravým zástupcem Śrī Kṛṣṇy. Ten, kdo nás učí zevnitř i zvenku jako poučující duchovní mistr, je samotný Śrī Kṛṣṇa. Zevnitř nás učí jako Nadduše, náš věčný společník, a zvenčí nás učí Bhagavad-gītu jako poučující duchovní mistr. Existují dva druhy poučujících duchovních mistrů. Jedním je osvobozená osoba, plně pohroužená do meditace v rámci oddané služby, a dalším je ten, kdo svými důležitými pokyny probouzí žákovo duchovní vědomí. Takto jsou v rámci vědy o oddanosti pokyny rozděleny s ohledem na objektivní a subjektivní postupy chápání. Ten, kdo je ācārya v pravém slova smyslu a je autorizován Kṛṣṇou, žáka obohatí úplným duchovním poznáním, a tak ho probudí k činnostem oddané služby.

Když se díky poznání od seberealizovaného duchovního mistra člověk zapojí do služby Pánu Viṣṇuovi, začíná jeho praktická oddaná služba. Způsoby takové oddané služby jsou známé jako abhidheya neboli činnosti, které je člověk povinen konat. Naším jediným útočištěm je Nejvyšší Pán, a ten, kdo učí, jak ke Kṛṣṇovi dospět, je prakticky činnou podobou Nejvyššího Pána. Mezi Pánem, který poskytuje útočiště, zasvěcujícím duchovním mistrem a poučujícím duchovním mistrem není rozdíl. Jestliže mezi nimi někdo z hlouposti rozlišuje, dopouští se při oddané službě přestupku.

Śrīla Sanātana Gosvāmī je takový ideální duchovní mistr, protože nám zprostředkovává útočiště u lotosových nohou Madana-mohana. I když ten, kdo zapomněl na svůj vztah s Nejvyšší Osobností Božství, není schopen cestovat po Vrindávanu, milostí Sanātany Gosvāmīho může tuto možnost získat, a obdržet tak veškerý duchovní prospěch. Śrī Govindajī jedná přesně jako śikṣā-guru (poučující duchovní mistr), jelikož vysvětluje Arjunovi Bhagavad-gītu, a je původním učitelem, protože nám poskytuje pokyny, jak Mu máme sloužit, a také nám k této službě dává příležitost. Zasvěcující duchovní mistr je osobním projevením vigrahy Śrīly Madana-mohana, kdežto poučující duchovní mistr je osobním zástupcem vigrahy Śrīly Govindadevy. Obě tato Božstva jsou uctívána ve Vrindávanu. Śrīla Gopīnātha je pak vyvrcholením přitažlivosti v duchovní realizaci.

Toto je verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.29.6), který vyslovil Śrī Uddhava poté, co od Śrī Kṛṣṇy vyslechl všechny nezbytné pokyny o yoze.

Tento verš z Bhagavad-gīty (10.10) jasně říká, jak Govindadeva poučuje své pravé oddané. Pán prohlašuje, že ty, kdo se bez ustání věnují transcendentální láskyplné službě Jemu, osvítí teistickým poznáním, a tak je obdaří připoutaností k sobě. Toto probuzení božského vědomí oddaného okouzluje, a on pak vychutnává svou věčnou transcendentální náladu. Je však uděleno pouze těm, kdo jsou díky oddané službě přesvědčeni o transcendentální povaze Osobnosti Božství. Oni vědí, že Nejvyšší Pravda, zcela duchovní a všemocná osoba, nemá sobě rovného, má zcela transcendentální smysly a je zdrojem všech projevů. Tito čistí oddaní, kteří jsou vždy pohrouženi v poznání o Kṛṣṇovi a ve vědomí Kṛṣṇy, si vyměňují myšlenky a realizace stejně, tak jako si významní vědci vyměňují svoje názory a výsledky svého bádání ve vědeckých akademiích. Tyto výměny myšlenek ve vztahu ke Kṛṣṇovi Pána těší, a proto Pán tyto oddané obdaří úplným osvícením.

Anglické přísloví „Bůh pomáhá těm, kdo si pomáhají sami“ lze vztáhnout i na transcendentální úroveň. Ve zjevených písmech je popsáno mnoho případů, kdy Osobnost Božství jedná jako duchovní mistr zevnitř. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, byl tím duchovním mistrem, který poučil Brahmu, původní živou bytost v tomto vesmíru. Poté, co byl Brahmā stvořen, nedokázal použít svoji tvořivou energii pro uspořádání vesmíru. Nejprve bylo slyšet pouze zvuk, slovo tapa, které vybízí k askezi pro dosažení duchovní realizace. Člověk by se měl v zájmu duchovní realizace stranit smyslového požitku a dobrovolně přijímat všechny druhy nesnází. Tomu se říká tapasya. Požitkář nemůže nikdy realizovat Boha, božskost ani vědu podávající teistické poznání. Když se tedy Brahmā poté, co ho Śrī Kṛṣṇa zasvětil zvukovou vibrací tapa, začal věnovat askezi, uspokojil tak Viṣṇua, a díky tomu byl schopen na základě vlastní transcendentální realizace zhlédnout transcendentální svět, Śrī Vaikuṇṭhu. Moderní věda dovede komunikovat pomocí hmotných vynálezů, jako je rádio, televize a počítače, ale věda, kterou svou askezí rozvinul Śrī Brahmā, původní otec lidstva, byla ještě subtilnější. Jednou se materialističtí vědci budou moci také dozvědět, jak můžeme komunikovat se světem Vaikuṇṭhy. Pán Brahmā se dotazoval na energii Nejvyššího Pána, který odpověděl následujícími šesti výroky. Tyto pokyny, zde opsané ze Śrīmad-Bhāgavatamu (2.9.31–36), předal Pán, Osobnost Božství, v roli svrchovaného duchovního mistra.

Transcendentální poznání o Śrī Kṛṣṇovi je hlubší než neosobní poznání o Brahmanu, protože zahrnuje poznání nejen o Jeho podobě a osobnosti, ale také o všem, co se k Němu vztahuje. Neexistuje nic, co by nemělo vztah ke Śrī Kṛṣṇovi. V tomto smyslu neexistuje nic než Śrī Kṛṣṇa, a přesto nic kromě Jeho původní osoby není Śrī Kṛṣṇa. Toto poznání představuje celou transcendentální vědu a Viṣṇu chtěl Brahmājīho s touto vědou plně seznámit. Tajemství tohoto poznání vrcholí v osobní připoutanosti k Pánu, která s sebou přináší odpoutanost od všeho, co není Kṛṣṇa. Existuje devět možných transcendentálních způsobů, jak tohoto stádia dosáhnout: naslouchání, opěvování, vzpomínání, sloužení lotosovým nohám Pána, uctívání, modlení se, osobní služba, přátelení se s Pánem a obětování všeho Jemu. To jsou různé části té samé oddané služby, která je plná transcendentálního tajemství. Pán řekl Brahmovi, že mu toto tajemství vyjevuje ze své milosti, protože s ním je spokojen.

Transcendentální osobní podoby Pána jsou tajemné, tak jako znaky těchto podob, které se naprosto liší od všeho, co je stvořeno z hmotných prvků. Nesčetné podoby Pána, jako Śyāmasundara, Nārāyaṇa, Rāma, Gaurasundara; barvy těchto podob (bílá, červená, žlutá, śyāma neboli barva temného mraku a další); Jeho vlastnosti: pro čisté oddané pozorná Osobnost Božství a pro suché spekulanty neosobní Brahman; Jeho neobvyklé činnosti, jako je zvednutí hory Góvardhanu, uzavření manželství s více než šestnácti tisíci královnami z Dváraky a tanec rāsa s dívkami z Vradži, kdy se expandoval do tolika podob, kolik bylo dívek – všechny tyto a nespočetné množství dalších neobvyklých činností a vlastností jsou tajemné. Jeden jejich aspekt je podán ve vědeckém poznání Bhagavad-gīty, kterou čtou a oceňují všechny skupiny učenců po celém světě a která má tolik výkladů, kolik jen je empirických filosofů. Brahmovi byla pravda o těchto tajemstvích zjevena sestupným procesem, bez pomoci procesu vzestupného. Pánova milost sestupuje k oddaným, jako je Brahmā, a od Brahmy k Nāradovi, od Nārady k Vyāsovi, od Vyāsadevy k Śukadevovi a tak dále prostřednictvím pravého řetězce učednické posloupnosti. Tajemství o Pánu nelze odhalit naší světskou snahou, protože jsou zjevena pouze pravým oddaným, a to Pánovou milostí. Tato tajemství jsou postupně zjevována různým druhům oddaných a úměrně postupnému rozvoji jejich služebnického postoje. Jinými slovy, impersonalisté nemohou proniknout do tajemné oblasti transcendence, kde je Nejvyšší Pravda transcendentální osobou nijak nedotčenou hmotnými prvky, protože závisejí na síle svého ubohého poznání a chorobných spekulativních návyků a chybí jim pokora a služba formou naslouchání, opěvování a ostatních činností zmíněných dříve. Je-li nám odhaleno tajemství o Pánu, pozbude důležitosti neosobní aspekt, který realizují běžní spiritualisté, jež se snaží vstoupit do duchovní oblasti ze světské úrovně.

Aham znamená „já“. Když tedy někdo říká aham, „já“, musí mít osobnost. Māyāvādští filosofové prohlašují, že slovo aham se vztahuje na neosobní Brahman. Tito māyāvādī jsou velice pyšní na svoje znalosti gramatiky, avšak každý, kdo se v gramatice skutečně vyzná, ví, že aham znamená „já“ a že „já“ se vztahuje k osobnosti. Proto když Osobnost Božství promlouvá k Brahmovi, používá slovo aham při popisu své duchovní podoby. Toto slovo má tedy zcela specifický význam; nejedná se o neurčitý pojem, který můžeme vykládat, jak se nám zlíbí. Když Kṛṣṇa říká aham, nevztahuje se to na nic jiného než na Nejvyšší Osobnost Božství.

Hmotné prvky neexistují před stvořením ani po jeho zničení; v té době existuje pouze Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a Jeho společníci. To potvrzuje védská literatura: vāsudevo vā idam agra āsīn na brahmā na ca śaṅkaraḥ. Tato mantra říká, že před stvořením neexistoval ani Brahmā, ani Śiva, ale pouze Viṣṇu. Viṣṇu je přítomen ve svém sídle, které se nazývá Vaikuṇṭha. V duchovním nebi je nesčetné množství Vaikuṇṭh a na každé z nich sídlí Viṣṇu se svými společníky a svým osobním majetkem. Také v Bhagavad-gītě je potvrzeno, že i když je stvoření pravidelně ničeno, existuje ovšem ještě jiné sídlo, které nikdy zkáze nepodléhá. Slovo „stvoření“ se vztahuje k hmotnému stvoření, protože v duchovním světě ke stvoření a ničení nedochází. Vše tam existuje věčně.

Pán zde sděluje, že před stvořením hmotného světa existoval v úplnosti se všemi svými transcendentálními atributy: s veškerou silou, bohatstvím, krásou, poznáním, slávou a odříkáním. Pokud myslíme na krále, jsou v tom automaticky zahrnuti jeho tajemníci, ministři, generálové, paláce a tak dále. Když má takový majestát král, majestát Nejvyšší Osobnosti Božství si můžeme jen představovat. Když tedy Pán řekne aham, znamená to, že existuje v plné síle včetně všech atributů.

Slovo yat se týká Brahmanu, Pánovy neosobní záře. Brahma-saṁhitā (5.40) uvádí: tad brahma niṣkalam anantam aśeṣa-bhūtam – tato záře Brahmanu se šíří neomezeně. Absolutní Pravdou je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a záře Jeho energie, Brahman, se šíří neomezeně, stejně jako se z lokalizované planety Slunce neomezeně šíří sluneční paprsky. Z této energie Brahmanu se projevuje stvoření, podobně jako se mrak projeví ze sluneční záře. Z mraku pochází déšť, z deště vegetace a z ní ovoce a květiny, které jsou základem výživy pro mnoho dalších druhů života. Stejným způsobem je tělesná záře Nejvyššího Pána příčinou vzniku nekonečného množství vesmírů. Záře zvaná Brahman je neosobní, ale jejím původem je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Žije ve svém sídle, na Vaikuṇṭě, a z Něho tato brahmajyoti vychází. Pán není v žádném případě neosobní. Protože impersonalisté nejsou schopni poznat zdroj energie Brahmanu, mylně se domnívají, že Brahman je konečným a absolutním cílem. V Upaniṣadách je však vysvětleno, že musíme proniknout neosobní září, abychom mohli spatřit tvář Nejvyššího Pána. Kdo chce dosáhnout zdroje slunečních paprsků, musí cestovat skrze ně, dokud nedospěje na Slunce a pak se setká s božstvem, které Slunci vládne. Absolutní Pravda je Nejvyšší Osoba, Bhagavān, což vysvětluje Śrīmad-Bhāgavatam.

Slovo sat znamená „následek“, slovo asat „příčina“ a param označuje konečnou přičinu, která je transcendentální vůči příčině i následku. Příčina stvoření se nazývá mahat-tattva neboli souhrn hmotné energie a její následek je samotné stvoření. Na počátku však ani příčina, ani následek neexistovaly; vzešly z Nejvyšší Osobnosti Božství, stejně jako čas. To je řečeno ve Vedānta-sūtře (janmādy asya yataḥ). Původem vesmírného projevu, mahat-tattvy, je Osobnost Božství, což je potvrzeno v celém Śrīmad-Bhāgavatamu a Bhagavad-gītě. V Bhagavad-gītě (10.8) Pán říká: ahaṁ sarvasya prabhavaḥ – „Jsem zdrojem všech projevů.“ Hmotný vesmír je svou povahou dočasný, a proto je někdy projevený, a někdy ne. Jeho energie však vychází z Nejvyššího Absolutního Pána. Před stvořením tedy ani příčina, ani následek neexistovaly. Existoval však Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, s veškerým svým majestátem a energií.

Slova paścād aham vyjadřují, že Pán dále existuje po zničení vesmírného projevu, kdy je nadále osobně přítomný na Vaikuṇṭhách. Také v průběhu stvoření Pán žije na Vaikuṇṭhách takový, jaký je, přičemž je zároveň přítomný v hmotných vesmírech jako Nadduše. To potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.37): goloka eva nivasati – přestože je dokonale a věčně přítomný na Goloce Vṛndāvanu ve Vaikuṇṭě, je všudypřítomný, akhilātma-bhūtaḥ. Tato podoba Pána, která prostupuje vším, se nazývá Nadduše. V Bhagavad-gītě je řečeno: ahaṁ kṛtsnasya jagataḥ prabhavaḥ – vesmírné stvoření je projevem energie Nejvyššího Pána. Hmotné prvky (země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a falešné ego) jsou projevem Pánovy nižší energie a živé bytosti jsou Jeho vyšší energie. A protože se Pánovy energie neliší od Něho samotného, je vše, co existuje, ve skutečnosti Kṛṣṇa, avšak ve své neosobní podobě. Sluneční záře, sluneční světlo a teplo se od Slunce neliší, i když jsou to zároveň jeho oddělené energie. Podobně jsou jak vesmírný projev, tak živé bytosti energie Pána, a jako takové jsou s Ním zároveň totožné a zároveň se od Něho liší. Pán tedy říká „jsem vším“, protože vše je Jeho energie, a tudíž se od Něho neliší.

Slova yo 'vaśiṣyeta so 'smy aham vyjadřují, že po zániku stvoření zbyde pouze Pán. Duchovní projev nikdy nezaniká. Patří k vnitřní energii Nejvyššího Pána a existuje věčně. Poté, co je vnější projev zničen, duchovní činnosti na Goloce a ostatních Vaikuṇṭhalokách pokračují, neomezené hmotným časem, který v duchovním světě neexistuje. Proto se v Bhagavad-gītě (15.6) uvádí: yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama – „To sídlo, ze kterého se nikdo nevrací do tohoto hmotného světa, je svrchovaným sídlem Pána.“

V předchozím verši byla popsána Absolutní Pravda a její povaha. Abychom ji mohli skutečně pochopit, musíme pochopit také pravdu relativní. Zde je tedy tato relativní pravda popsána. Nazývá se māyā neboli hmotná příroda. Māyā neexistuje nezávisle, ale méně inteligentní lidé jsou uchváceni úžasnými činnostmi māyi, aniž by tušili, že za vším stojí řízení Nejvyššího Pána. V Bhagavad-gītě (9.10) je řečeno: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram – hmotná příroda jedná a vytváří pohyblivé i nehybné živé bytosti pouze díky tomu, že na ni dohlíží Kṛṣṇa.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je opravdová povaha māyi, iluzivní existence hmotného projevu, jasně popsána. Absolutní Pravda je podstata a relativní pravda existenčně závisí na svém vztahu s ní. Protože māyā znamená energie, je vysvětleno, že relativní pravda je energií Absolutní Pravdy. Jelikož je těžké pochopit rozdíl mezi absolutní a relativní pravdou, lze pro vyjasnění použít následující příklad. Absolutní Pravdu můžeme přirovnat ke slunci, které je vnímáno prostřednictvím dvou relativních pravd: odrazu a temnoty. Temnota je nepřítomnost světla a odraz je promítnutí světla do temnoty. Ani temnota, ani odraz neexistují nezávisle. Temnota vzniká, když je zadrženo sluneční světlo. Postavíme-li se například čelem ke slunci, naše záda budou v temnotě. Protože tedy temnota existuje pouze v nepřítomnosti slunce, je vůči slunci relativní. Duchovní svět je přirovnán ke skutečné sluneční záři a tento hmotný svět k temným oblastem, kde slunce není vidět.

Pokud tedy hmotný projev vypadá jako úžasný, je to díky zvrácenému odrazu nejvyšší sluneční záře, Absolutní Pravdy, jak potvrzuje Vedānta-sūtra. Vše, co zde můžeme vidět, má svoji podstatu v Absolutním. Tak jako je temnota daleko od slunce, je také hmotný svět daleko od duchovního. Védská literatura nás vede k tomu, abychom se nenechali uchvátit temnými oblastmi (tamaḥ), ale raději se snažili dosáhnout zářících oblastí Absolutního (yogī-dhāma).

Duchovní svět je jasně osvětlený, zatímco hmotný svět zahaluje temnota. A protože je hmotný svět svojí povahou temný, je třeba tuto temnotu rozptylovat slunečním či měsíčním svitem, nebo různými druhy umělých světel, zvláště v noci. Proto Nejvyšší Pán zařídil existenci slunečního a měsíčního světla. Jeho sídlo však není třeba osvětlovat sluncem, měsícem či elektřinou, jak popisuje Bhagavad-gītā (15.6), protože tam vše vydává vlastní záři.

To, co je relativní, dočasné a vzdálené od Absolutní Pravdy, se nazývá māyā neboli nevědomost. Bhagavad-gītā vysvětluje, že tato nevědomost se projevuje dvěma způsoby. Nižší iluze je neživá hmota a vyšší iluze je živá bytost. Živé bytosti ovšem můžeme nazvat iluzorními pouze tehdy, jsou-li zapleteny v iluzorních strukturách a činnostech hmotného světa. Ve skutečnosti živé bytosti iluzorní nejsou, protože jsou částmi Pánovy vyšší energie, a pokud nechtějí, nemusí být pokryty māyou. Činnosti živých bytostí v duchovním království tedy nejsou iluzorní; jsou to skutečné, věčné činnosti osvobozených duší.

Hrubohmotné prvky (země, voda, oheň, vzduch a éter) se spojují s jemnohmotnými (myslí, inteligencí a falešným egem), aby v tomto světě vytvořily těla, ale přesto se nacházejí i mimo ně. Všechny hmotné výtvory nejsou ničím jiným než sloučeninou či kombinací těchto hmotných prvků v různých poměrech. Tyto prvky tedy existují vně i uvnitř těla. Éter například existuje v prostoru, ale rovněž prostupuje tělem. Podobně i Nejvyšší Pán, který je příčinou hmotné energie, žije jak v hmotném světě, tak i mimo něj. Bez Jeho přítomnosti v hmotném světě by se nemohlo rozvíjet vesmírné tělo, tak jako by se nemohlo rozvíjet fyzické tělo bez přítomnosti duše. Celý hmotný projev se rozvíjí a existuje jen díky tomu, že do něho vstupuje Nejvyšší Osobnost Božství jako Paramātmā neboli Nadduše. Osobnost Božství tak ve své všudypřítomné podobě Paramātmy vstupuje do každé bytosti, od největší až po tu nejnepatrnější. Pánovu existenci může realizovat ten, kdo je ochoten se podřídit, a tudíž se stát odevzdanou duší. S rozvojem podřízenosti roste úměrně i duchovní realizace, díky které se lze osobně setkat s Nejvyšším Pánem, tak jako se dva lidé setkají tváří v tvář.

Díky rozvoji transcendentální připoutanosti k Nejvyššímu Pánu vnímá odevzdaná duše přítomnost svého milovaného Pána všude a všechny její smysly jsou zaměstnány službou Jemu. Její oči jsou zaměstnány díváním se na překrásný pár Śrī Rādhu a Kṛṣṇu, jak sedí na ozdobeném trůnu pod stromem přání v transcendentální zemi Vrindávanu. Její nos je zaměstnán čicháním duchovní vůně lotosových nohou Pána, její uši jsou zaměstnány nasloucháním poselství z Vaikuṇṭhy a její ruce objímají lotosové nohy Pána a Jeho společníků. Takto se Pán projevuje svému čistému oddanému zevnitř i zvenčí. To je jedno z tajemství vztahů založených na oddanosti, ve kterých jsou oddaný a Pán spjati pouty spontánní lásky. Dosáhnout této lásky by mělo být cílem života každé živé bytosti.

Ti, kteří se vážně zajímají o poznání transcendentálního světa, jenž leží daleko za hmotným stvořením, musí přijít za pravým duchovním mistrem, aby se od něho tuto vědu učili jak přímo, tak i nepřímo. Člověk se musí seznámit nejen s prostředky, kterými lze vytouženého cíle dosáhnout, ale také s tím, co může být takovému pokroku na překážku. Student se musí učit tuto vědu se všemi jejími aspekty od duchovního mistra, protože ten ví, jak usměrňovat návyky začínajícího žáka.

Blahobyt má různé stupně. Štěstí, které zažívá obyčejný člověk věnující se usilovné materialistické práci, je na nejnižší úrovni, protože se vztahuje k tělu. Nejvyšším stupněm tohoto tělesného štěstí je dosáhnout zbožnými činnostmi nebeské úrovně, království tvořivých bohů vládnoucích silami, které jim byly propůjčeny. Představa pohodlného života v nebi je však zanedbatelná ve srovnání se štěstím zažívaným v neosobním Brahmanu, a tato brahmānanda, duchovní blaženost získaná z neosobního Brahmanu, je jako trocha vody v otisku kopýtka telete ve srovnání s oceánem lásky k Bohu. Když tedy někdo rozvine čistou lásku k Bohu, styk s Osobností Božství mu poskytne oceán transcendentálního štěstí. Stát se způsobilým pro dosažení této životní úrovně je nejvyšší dokonalost.

Je třeba se snažit zakoupit lístek na cestu zpátky domů, zpátky k Bohu. Cenou, kterou je třeba za něj zaplatit, je intenzivní přání ho mít. Takové přání se však neprobudí snadno, a to ani po mnoha tisících životů neustálého provádění zbožných činností. Všechny světské vztahy budou zcela jistě časem přerušeny, ale jakmile navážeme vztah s Osobností Božství v určité rase, nebude přerušen nikdy, ani po zničení hmotného světa.

Měli bychom tedy skrze průzračné médium duchovního mistra pochopit, že Nejvyšší Pán je včetně své transcendentální duchovní povahy přítomný všude a že vztahy živých bytostí s Pánem také přímo či nepřímo existují všude, dokonce i v tomto hmotném světě. V duchovním světě existuje pět druhů vztahů s Nejvyšším Pánem: śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. V hmotném světě se nacházejí zvrácené odrazy těchto ras. Pozemky, domov, nábytek a ostatní neživé hmotné předměty jsou zapojeny ve vztahu śānta neboli neutrálního a pasivního postoje, kdežto služebníci jednají ve vztahu dāsya. Vztah mezi přáteli se nazývá sakhya, náklonnost rodičů k dětem je vātsalya a madhurya jsou milostné styky. Těchto pět vztahů v hmotném světě jsou zvrácené odrazy původních čistých citů vůči Nejvyšší Osobnosti Božství, které bychom měli pod vedením pravého duchovního mistra pochopit a přivést k dokonalosti. V hmotném světě přinášejí zvrácené rasy zklamání. Pokud je však znovu navážeme s Pánem Kṛṣṇou, výsledkem bude věčný, blažený život.

Z tohoto a tří předchozích veršů Caitanya-caritāmṛty, které byly vybrány ze Śrīmad-Bhāgavatamu, můžeme pochopit misionářské činnosti Pána Caitanyi. Śrīmad-Bhāgavatam obsahuje osmnáct tisíc veršů, které jsou shrnuty v těchto čtyřech, počínaje aham evāsam evāgre (53) a konče yat syāt sarvatra sarvadā (56). Ve verši 53, což je první z nich, je vysvětlena transcendentální povaha Pána Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Druhý verš (54) dále vysvětluje, že Pán je povznesený nad činnosti hmotné energie, māyi. I když jsou živé bytosti nedílnými částmi Pána Kṛṣṇy, mají sklon podléhat vnější energii, a proto jsou v hmotném světě uzavřeny do těl z hmotné energie, přestože jsou duchovní. V tomto verši je také vysvětlen věčný vztah živých bytostí k Nejvyššímu Pánu. Další verš (55) říká, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je díky svým nepochopitelným energiím s živými bytostmi a hmotnou energií zároveň totožný, a zároveň se od nich liší. Toto poznání se nazývá acintya-bhedābheda-tattva. Když se živá bytost Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi odevzdá, může k Němu rozvinout přirozenou transcendentální lásku. Tento proces odevzdání se by měl být pro lidskou bytost předmětem prvořadého zájmu. V dalším verši (56) je řečeno, že podmíněná duše musí nakonec přijít za pravým duchovním mistrem a snažit se dokonale pochopit hmotné i duchovní světy a svoje vlastní věčné postavení. Slova anvaya-vyatirekābhyām, „přímo a nepřímo“, naznačují, že student se musí učit proces oddané služby v jeho dvou aspektech: přímo vykonávat oddanou službu a nepřímo se vyhýbat tomu, co by mu bránilo v pokroku.

Toto je verš z Kṛṣṇa-karṇāmṛty, kterou sepsal velký vaiṣṇavský sannyāsī Bilvamaṅgala Ṭhākura, známý také jako Līlāśuka. Žil po sedm set let ve Vrindávanu blízko Brahma-kundu, dodnes existujícího jezírka, a silně toužil po tom, aby mohl vstoupit do věčných zábav Pána. Celý příběh Bilvamaṅgaly Ṭhākura je popsán v knize Śrī-vallabha-digvijaya. Narodil se v osmém století éry Śaka v provincii Dravida a byl hlavním žákem Viṣṇu Svāmīho. Na seznamu chrámů a klášterů uchovávaném v Śaṅkarācāryově klášteře ve Dvárace je o Bilvamaṅgalovi zmínka jako o zakladateli tamního chrámu Dvārakādhīśi. Službu svým Božstvům svěřil Harimu Brahmacārīmu, žákovi Vallabhy Bhaṭṭy.

Bilvamaṅgala Ṭhākura do transcendentálních zábav Pána Kṛṣṇy doopravdy vstoupil a své transcendentální zážitky zaznamenal v knize nazvané Kṛṣṇa-karṇāmṛta. Na jejím začátku skládá poklony svým různým duchovním mistrům a je třeba si všimnout, že uctívá všechny stejně. Prvním jmenovaným duchovním mistrem je Cintāmaṇi, která byla jedním z jeho poučujících duchovních mistrů, protože mu jako první ukázala duchovní cestu. Tato prostitutka, se kterou měl Bilvamaṅgala v mládí důvěrný vztah, mu dala inspiraci vydat se na cestu oddané služby, a jelikož ho přesvědčila, aby se vzdal hmotné existence a snažil se o dokonalost tím, že bude milovat Kṛṣṇu, vzdává nejdříve úctu jí. Dále vzdává úctu svému zasvěcujícímu duchovnímu mistrovi Somagirimu a potom Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, který byl také jeho poučujícím duchovním mistrem. Výslovně se zde zmiňuje o Bhagavānovi, jenž má ve své koruně paví pera, protože Pán Vrindávanu, pasáček krav Kṛṣṇa, si chodil s Bilvamaṅgalou povídat a nosil mu mléko. Bilvamaṅgala ve svém chvalozpěvu na Śrī Kṛṣṇu, Osobnost Božství, uvádí, že Jayaśrī, bohyně štěstí Śrīmatī Rādhārāṇī, přijímá útočiště ve stínu Jeho lotosových nohou, aby si užívala transcendentální rasy snoubenecké lásky. Celé dílo Kṛṣṇa-karṇāmṛta je zasvěceno transcendentálním zábavám Śrī Kṛṣṇy a Śrīmatī Rādhārāṇī. Tuto knihu mohou číst a pochopit pouze ti nejpokročilejší oddaní Śrī Kṛṣṇy.

Podmíněná duše se nemůže s Kṛṣṇou, Nejvyšší Osobností Božství, přímo setkat. Stane-li se však upřímným oddaným a vážně se začne věnovat oddané službě, Pán Kṛṣṇa pošle poučujícího duchovního mistra, aby jí projevil přízeň a probudil její spící sklon sloužit Nejvyššímu. Zatímco se učitel zjeví vnějším smyslům této šťastné podmíněné duše, caittya-guru, Kṛṣṇa, sídlící jako duchovní mistr v srdci živé bytosti, vede tohoto oddaného zevnitř.

Tento verš, který se objevuje ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.26.26), přednesl Pán Kṛṣṇa Uddhavovi v textu známém jako Uddhava-gīta. Rozhovor se týkal příběhu Purūravy a nebeské kurtizány Urvaśī. Když Urvaśī Purūravu opustila, byl odloučením těžce zasažen a musel se učit, jak svůj smutek překonat.

Zde je naznačeno, že pokud se chceme naučit transcendentální vědě, je nezbytně nutné vyhýbat se společnosti nežádoucích osob a vždy vyhledávat společnost světců a mudrců, kteří nám mohou předat transcendentální poznání. Mocná slova těchto realizovaných duší pronikají do srdce a odstraňují pochyby nashromážděné za celá léta strávená v nežádoucí společnosti. Existují dva druhy osob, jejichž společnost je pro začínajícího oddaného nežádoucí: (1) naprostí materialisté, kteří se neustále věnují uspokojování smyslů, a (2) nevěřící, kteří neslouží Nejvyšší Osobnosti Božství, ale svým smyslům a mentálním rozmarům podle svých spekulativních návyků. Inteligentní lidé toužící po transcendentální realizaci by se měli obezřetně vyhýbat jejich společnosti.

Tento verš se objevuje ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.25.25), kde Śrī Kapiladeva odpovídá na otázky své matky Devahūti ohledně procesu oddané služby. S pokrokem v duchovních činnostech se proces stává čím dál jasnějším a více a více inspirujícím. Dokud nezískáme toto duchovní povzbuzení následováním pokynů duchovního mistra, není možné dělat pokrok. Rozvíjení chuti k vykonávání těchto pokynů je tedy testem naší oddané služby. Nejdříve musíme rozvíjet důvěru posloucháním výkladů vědy o oddané službě od kvalifikovaného duchovního mistra. Když se takto sdružujeme s oddanými a snažíme se osvojit si ve svém životě pokyny, které jsme od duchovního mistra dostali, oddaná služba potom odstraní naše pochyby a ostatní překážky. S tím, jak pokračujeme v naslouchání poselstvím Boha, se v nás rozvíjí silná připoutanost k transcendentální službě, a půjdeme-li neochvějně tímto směrem, budeme zcela jistě povýšeni na úroveň spontánní lásky k Nejvyšší Osobnosti Božství.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nemá sobě rovného, a proto je všemocný. Mezi Jeho nepochopitelnými energiemi jsou tři hlavní, a oddaný je považován za jednu z těchto energií, nikdy ne za jejich zdroj. Zdrojem je vždy Nejvyšší Pán. Jeho energie s Ním mají vztah věčné služby. Živá bytost v podmíněném stavu může milostí Kṛṣṇy a duchovního mistra odhalit svoji schopnost sloužit Absolutní Pravdě. Pán se pak osobně zjeví v jejím srdci a ona může poznat, že Kṛṣṇa sídlí v srdci každého čistého oddaného. Kṛṣṇa ve skutečnosti sídlí v srdci každé živé bytosti, ale jenom oddaný může tuto skutečnost realizovat.

Tento verš se nachází ve Śrīmad-Bhāgavatamu (9.4.68) v souvislosti s nedorozuměním, k němuž došlo mezi Durvāsou Munim a Mahārājem Ambarīṣem. Na základě tohoto nedorozumění se Durvāsa Muni pokusil krále zabít, když vtom se na scéně objevila Sudarśana cakra, Pánova slavná zbraň, aby oddaného krále ochránila. Jakmile Sudarśana cakra Durvāsu napadla, začal ze strachu před ní prchat a hledal útočiště u všech velkých polobohů v nebi. Ani jeden z nich ho nebyl schopen ochránit, a tak se Durvāsā Muni modlil k Pánu Viṣṇuovi o prominutí. Ten mu však poradil, že chce-li získat odpuštění, musí o ně požádat Mahārāje Ambarīṣe, a ne Jeho. V této souvislosti vyslovil Pán Viṣṇu tento verš.

Pán se může celým svým srdcem starat o svoje oddané, protože je úplný a nemá žádné problémy. Jeho starostí je, jak povznést a ochránit všechny ty, kteří přijali útočiště u Jeho nohou. Stejnou zodpovědnost přebírá také duchovní mistr. Starostí pravého duchovního mistra je, jak mohou oddaní, kteří se mu odevzdali jako Pánovu zástupci, dělat pokrok v oddané službě. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, vždy dbá o ty ze svých oddaných, kteří se uchýlili k Jeho lotosovým nohám a jsou plně pohrouženi v rozvíjení poznání o Něm.

Tento verš je uveden ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.13.10) – Mahārāja Yudhiṣṭhira oslovil Viduru, když tohoto svého svatého strýce vítal po jeho návratu ze svatých poutních míst. Mahārāja Yudhiṣṭhira řekl Vidurovi, že čistí oddaní, jako je on, jsou zosobněním svatých míst, protože Nejvyšší Osobnost Božství je vždy s nimi, v jejich srdcích. Hříšní lidé se v jejich společnosti očistí od reakcí za své hříchy, takže kamkoliv čistý oddaný přijde, tam je svaté poutní místo. Svatá místa jsou důležitá díky tomu, že se tam zdržují čistí oddaní.

Za osobní společníky Pána jsou považováni dokonalí oddaní, zatímco oddaní, kteří o dokonalost teprve usilují, se nazývají začátečníci. Mezi společníky Pána jsou jedni přitahováni majestátem Osobnosti Božství, zatímco druzí Jeho snoubeneckou láskou. Ti první jsou umístěni do oblasti Vaikuṇṭhy, aby se mohli věnovat oddané službě s úctou, a ti druzí do Vrindávanu, aby mohli přímo sloužit Śrī Kṛṣṇovi.

Nejvyšší Pán Śrī Kṛṣṇa expanduje svoje osobní podoby ve dvou hlavních kategoriích. Podoby prakāśa projevuje za účelem vlastních zábav a jsou přesně stejné jako On. Když se Pán Kṛṣṇa oženil se 16 000 královnami ve Dvárace, udělal to ve svých 16 000 expanzích prakāśa. Také během tance rāsa se expandoval do stejných podob prakāśa, aby tančil po boku každé z gopī zároveň. Když však Pán projeví svoje expanze vilāsa, ty se od Něho tělesným vzhledem poněkud liší. První Kṛṣṇovou expanzí druhu vilāsa je Pán Balarāma, ze kterého se dále expandují čtyřruké podoby Nārāyaṇa na Vaikuṇṭě. Mezi podobami Śrī Kṛṣṇy a Balarāmy není žádný rozdíl, pouze se liší barvou pleti. Podobně Śrī Nārāyaṇa na Vaikuṇṭě má čtyři ruce, kdežto Kṛṣṇa má pouze dvě. Expanze Pána, které projevují takovéto tělesné rozdíly, jsou známé jako vilāsa-vigrahy.

Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.69.2).

Tento verš je také citován ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.33.3).

Toto je další citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.33.3–4).

Toto je citát z Laghu-bhāgavatāmṛty (1.21), kterou sestavil Śrīla Rūpa Gosvāmī.

To je další citát z Laghu-bhāgavatāmṛty (1.15).

Śrī Kṛṣṇa a Jeho různé osobní expanze se od sebe, co se týče potenciální síly, neliší. Tyto expanze jsou ve styku s dalšími, druhotnými neboli služebnickými expanzemi, kterým se říká oddaní.

Pokud se chceme modlit k Pánu, měli bychom se nejprve modlit k Jeho oddaným a společníkům.

Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.2). Slova mahā-muni-kṛte vyjadřují, že Śrīmad-Bhāgavatam sestavil velký mudrc Vyāsadeva, který je také někdy nazýván Nārāyaṇa Mahā-muni, jelikož je inkarnací Śrī Nārāyaṇa. Vyāsadeva proto není obyčejný člověk, ale zmocněnec Nejvyšší Osobnosti Božství. Śrīmad-Bhāgavatam sestavil proto, aby představil některé ze zábav Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a Jeho oddaných.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je jasně popsán rozdíl mezi skutečným náboženstvím a tím, které jen něco předstírá. Podle tohoto původního a pravého komentáře k Vedānta-sūtře existuje mnoho druhů předstírané víry, které se tváří jako náboženství, přičemž na skutečnou podstatu náboženství neberou ohledy. Skutečné náboženství je vrozenou vlastností živé bytosti, kdežto předstírané náboženství je formou nevědomosti, která za jistých nepříznivých okolností uměle pokrývá čisté vědomí duše. Když umělé náboženství z mentální úrovně vládne, to skutečné zůstává v latentním stavu. Živá bytost je však může probudit, bude-li naslouchat s čistým srdcem.

Cesta náboženství, kterou předepisuje Śrīmad-Bhāgavatam, se od všech podob nedokonalé zbožnosti liší. Náboženství můžeme rozdělit do následujících tří skupin: (1) cesta ploduchtivého jednání, (2) cesta poznání a mystických sil, (3) cesta uctívání a oddané služby.

Cesta plodonosného jednání (karma-kāṇḍa) je podvod, i když je ozdobena náboženskými obřady určenými k vylepšení našich hmotných podmínek, protože nám nemůže dopomoci k úlevě od hmotné existence a dosažení nejvyššího cíle. Živá bytost neustále tvrdě zápasí, aby se zbavila utrpení hmotné existence, ale cesta ploduchtivého jednání ji dovede buď k dočasnému štěstí, nebo k dočasnému neštěstí v této hmotné existenci. Zbožná ploduchtivá činnost nám umožní dočasně cítit hmotné štěstí, zatímco hříšné činnosti nás zavedou do strastiplné hmotné chudoby a bídy. I kdybychom se však ocitli uprostřed toho nejdokonalejšího hmotného štěstí, neosvobodí nás to od utrpení zrození, smrti, stáří a nemocí. I hmotně šťastný člověk tedy potřebuje věčnou úlevu, kterou mu světská zbožnost v podobě ploduchtivého jednání nemůže nikdy přinést.

Cesty rozvoje poznání (jñāna-mārga) a rozvoje mystických sil (yoga-mārga) jsou podobně riskantní, protože nikdo neví, kde se následováním těchto nejistých metod ocitne. Empirický filosof, který hledá duchovní poznání, se může usilovně snažit spekulovat po mnoho a mnoho životů, ale dokud nedosáhne nejčistší kvality dobra – jinými slovy dokud netranscenduje úroveň hmotné spekulace – není možné, aby pochopil, že vše pochází z Vāsudevy, Osobnosti Božství. Jeho připoutanost k neosobnímu rysu Nejvyššího Pána mu brání postoupit na transcendentální úroveň chápání zvanou vasudeva, a tak musí kvůli nečistému stavu své mysli znovu poklesnout na úroveň hmotné existence i poté, co dosáhl nejvyššího stádia osvobození. K tomuto poklesnutí dochází kvůli tomu, že nevyužije svoje právo na oddanou službu Pánu.

Co se týče mystických sil yogīch, ty jsou také pouhými hmotnými pouty na cestě seberealizace. Jeden německý učenec, který se v Indii stal oddaným Pána, prohlásil, že materialistická věda již dosáhla chvályhodného pokroku v napodobení mystických sil yogīch. Tento učenec tedy nepřijel do Indie proto, aby se učil yogovou metodu rozvoje mystických sil, ale proto, aby se naučil cestu transcendentální láskyplné služby Nejvyššímu Pánu, tak, jak je popsána ve vznešeném Śrīmad-Bhāgavatamu. Mystické síly mohou yogīho učinit hmotně mocným, a tak mu poskytnout dočasnou úlevu od utrpení zrození, smrti, stáří a nemoci – což dokáží i jiné materialistické vědní obory – ale nemají tu moc zbavit ho jich trvale. Podle bhāgavatské školy je tedy tato cesta náboženství také jen způsob, jak podvést své následovníky. V Bhagavad-gītě je nejvznešenější a nejmocnější yogī jasně definován: je to ten, který dokáže v srdci neustále vzpomínat na Nejvyššího Pána a s láskou Mu slouží.

Cesta uctívání nesčetných devů, polobohů spravujících vesmír, je ještě riskantnější a nejistější než výše zmíněné procesy karma-kāṇḍa a jñāna-kāṇḍa. Tento systém uctívání mnoha bohů, jako je Durgā, Śiva, Gaṇeśa, Sūrya a neosobní podoba Viṣṇua, přijímají lidé zcela zaslepení horečnou touhou po uspokojení smyslů. Pokud je toto uctívání správně provedeno, co se týče obřadů, které jsou uvedeny v śāstrāch a které je v dnešní době bídy a nouze velice těžké provádět, jistě může splnit naše touhy po smyslovém požitku, ale úspěch dosažený těmito metodami je pomíjivý a dobrý leda pro méně inteligentní osoby. To je výrok Bhagavad-gīty. Žádný duševně zdravý člověk by se neměl s tak dočasnými výhodami spokojit.

Žádná ze tří výše zmíněných náboženských cest nemůže člověka osvobodit od tří druhů utrpení hmotné existence, jimiž jsou utrpení způsobená tělem a myslí, jinými živými bytostmi a polobohy. Proces náboženství popsaný ve Śrīmad-Bhāgavatamu však svým následovníkům trvalou úlevu od tří druhů utrpení přinést může. Bhāgavatam totiž popisuje nejvyšší podobu náboženství, návrat živé bytosti do jejího původního postavení transcendentální láskyplné služby Nejvyššímu Pánu, jež je prostá nákazy tužbami po uspokojení smyslů, ploduchtivém jednání a rozvoji poznání za účelem splynutí s Absolutním a totožnosti s Nejvyšším Pánem.

Za podvod tedy musí být považován jakýkoliv proces náboženství založený na hrubém či subtilním uspokojování smyslů, protože není schopen poskytnout svým následovníkům trvalou ochranu. V tomto ohledu je důležité slovo projjhita. Pra- znamená „úplné“ a ujjhita vyjadřuje zavržení. Zbožnost v podobě ploduchtivého jednání je přímo metodou hrubého uspokojování smyslů, kdežto proces rozvoje duchovního poznání s cílem splynout s Absolutním je metodou subtilního uspokojování smyslů. Veškerá taková předstíraná zbožnost, založená na hrubém či subtilním uspokojování smyslů, je v procesu bhāgavata-dharmy neboli transcendentálního náboženství, které je věčnou úlohou živé bytosti, zcela zavržena.

Bhāgavata-dharma, princip náboženství, který je popsaný ve Śrīmad-Bhāgavatamu a jehož předběžnou studií je Bhagavad-gītā, je určen osvobozeným osobám nejvyššího řádu, jež nepřikládají žádný význam uspokojování smyslů, jež podporují náboženství založená na podvodu. Nejpřednějším zájmem těch, kdo jednají pro plody, těch, kdo se touží povznést na vyšší planety, empirických filosofů a těch, kdo touží po osvobození, je vylepšení svého hmotného postavení. Oddaní Pána však žádné podobné sobecké touhy nemají. Slouží Nejvyššímu Pánu jen proto, aby Ho potěšili. Śrī Arjuna chtěl uspokojit svoje smysly tak, že se chtěl stát nenásilným a zbožným mužem, a proto se nejdříve rozhodl nebojovat. Když si však zcela osvojil principy bhāgavata-dharmy, které vrcholí úplným odevzdáním se vůli Nejvyššího Pána, změnil svoje rozhodnutí a souhlasil s tím, že bude bojovat pro Pánovo potěšení. Tehdy řekl:

„Můj milý Kṛṣṇo, jenž nikdy nepoklesneš, má iluze je nyní pryč. Tvojí milostí se mi vrátila paměť. Nyní jsem neochvějný a zbavený pochyb a jsem připraven jednat podle Tvých pokynů.“ (Bg. 18.73) Mít takové čisté vědomí je přirozeným stavem živé bytosti. Každý takzvaný náboženský proces neslučující se s tímto ryze duchovním postavením živé bytosti tudíž musí být považován za náboženský proces založený na podvodu.

Pravou podobou náboženství je láskyplná služba Bohu. Tento vztah živé bytosti s Absolutní Osobností Božství založený na službě je věčný. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je popsán jako vastu neboli Podstata a živé bytosti jsou popsány jako vāstavové neboli nespočetné vzorky Podstaty na úrovni relativní existence. Vztah částí podstaty s Nejvyšší Podstatou nemůže být nikdy zničen, protože je to věčná vlastnost, která je živé bytosti vrozená.

Ve styku s hmotnou přírodou projevují živé bytosti různé příznaky onemocnění hmotným vědomím. Vyléčit tuto nemoc je nejvyšším cílem lidského života. Léčebnému procesu se říká bhāgavata-dharma či sanātana-dharma, skutečné náboženství a to je popsáno na stránkách Śrīmad-Bhāgavatamu. Takže každý, kdo díky svým zbožným činnostem z minulých životů dychtí naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu, okamžitě realizuje přítomnost Nejvyššího Pána ve svém srdci, a tak splní poslání svého života.

Touha splynout s neosobním Brahmanem je nejsubtilnější podobou ateismu. Jakmile je člověk k tomuto ateismu pod rouškou osvobození vybízen, zcela ztratí schopnost jít cestou oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství.

Toto je poznámka Śrīdhara Svāmīho, význačného komentátora Śrīmad-Bhāgavatamu.

Poetické přirovnání Pána Caitanyi a Pána Nityānandy ke slunci a měsíci je velice významné. Živé bytosti jsou duchovní jiskry a jejich přirozeným postavením je oddaně sloužit Nejvyššímu Pánu s plným vědomím Kṛṣṇy. Takzvané zbožné i jiné obřadní činnosti, zbožné či bezbožné, stejně jako touha uniknout z hmotné existence, to vše je považováno za pokryvy těchto duchovních jisker. Živé bytosti se těchto zbytečných pokryvů musí zbavit a plně se zapojit do rozvoje vědomí Kṛṣṇy. Záměrem zjevení Pána Caitanyi a Pána Nityānandy je rozptýlit tuto temnotu v duši. Než se zjevili, bylo vědomí Kṛṣṇy živých bytostí zahaleno všemi těmito zbytečnými činnostmi, ale po zjevení těchto dvou bratrů se srdce lidí očišťují a znovu zaujímají pravé postavení na úrovni vědomí Kṛṣṇy.

Dávné a slavné hlavní město dynastie Senů, které bylo známé jako Gaudadéš nebo Gauda, stálo v dnešním okrese Málda. Později bylo přemístěno na devátý, prostřední ostrov Navadvípu na západním břehu Gangy, jenž je dnes známý jako Májápur, tehdy nazývaný Gaudapur. Pán Caitanya se zjevil právě zde a Pán Nityānanda se zde k Němu připojil poté, co sem přišel z okresu Bírbhúm. Zjevili se na obzoru Gaudadéše, aby šířili vědu o vědomí Kṛṣṇy, a je předpovězeno, že stejně jako se slunce a měsíc postupně pohybují směrem na západ, tak i toto hnutí, které před pěti sty lety započali, se Jejich milostí dostane i k západním civilizacím.

Caitanya Mahāprabhu a Nityānanda Prabhu rozptylují pět druhů nevědomosti podmíněných duší. Ty jsou popsány v Mahābhāratě, Udyoga-parvě, 43 takto: (1) Považovat tělo za své pravé já, (2) považovat hmotné uspokojování smyslů za svoje měřítko požitku, (3) trpět úzkostí kvůli ztotožňování se s hmotou, (4) naříkat, (5) myslet si, že existuje něco vyššího než Absolutní Pravda. Těchto pět druhů nevědomosti učení Pána Caitanyi odstraňuje. Je třeba vědět, že vše, co vidíme či jinak vnímáme, není nic jiného než projev energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Vše je projevem Kṛṣṇy.