Skip to main content

Před bitvou

Leidėjų žodis

Bhagavad-gītā se většinou vydává a čte jako samostatné dílo, ale původně tvoří epizodu Mahābhāraty,sanskrtského eposu přibližujícího historii starověkého světa. Mahābhārata popisuje události vyúsťující v současný věk zvaný Kali. Na začátku tohoto věku, přibližně před 5 000 lety, přednesl Pán Kṛṣṇa Bhagavad-gītu svému příteli a oddanému Arjunovi.

Nors „Bhagavad-gītā“ plačiai publikuojama ir skaitoma kaip savarankiškas kūrinys, iš tikrųjų ji yra „Mahābhāratos“ – sanskrito epo, pasakojančio praeities amžių istoriją, epizodas. „Mahābhāratos“ įvykiai aprėpia laikotarpį nuo seniausių laikų iki mūsų dienų, Kali amžiaus. Kali-yugos pradžioje, maždaug prieš penkis tūkstančius metų, Viešpats Kṛṣṇa perteikė „Bhagavad-gītą“ Savo draugui ir bhaktui Arjunai.

K jejich rozmluvě — jednomu z nejvýznamnějších filozofických a náboženských rozhovorů historie — došlo těsně před zahájením bitvy, rozsáhlého bratrovražedného boje mezi sto syny Dhṛtarāṣṭry na jedné a jejich bratranci, syny Pāṇḍua, na druhé straně.

Viešpaties Kṛṣṇos ir Arjunos pokalbis – vienas didingiausių filosofinių ir religinių dialogų, žinomų žmogui, įvyko prieš didįjį brolžudišką karą, kuriame vieni prieš kitus stojo šimtas Dhṛtarāṣṭros sūnų ir jų pusbroliai – Pāṇḍavai, Pāṇḍu sūnūs.

Dhṛtarāṣṭra a Pāṇḍu byli bratři. Narodili se v kuruovské dynastii pocházející od krále Bharaty, dávného vládce Země, od jehož jména odvozuje Mahābhārata svůj název. Dhṛtarāṣṭra, starší z obou bratrů, se narodil slepý, a proto trůn, který by jinak patřil jemu, připadl mladšímu Pāṇḍuovi.

Dhṛtarāṣtra ir Pāṇḍu buvo broliai ir priklausė Kuru dinastijai, kilusiai iš karaliaus Bharatos, tolimoje senovėje valdžiusio Žemę. Jo vardu ir buvo pavadinta „Mahābhārata“. Kadangi vyresnysis brolis, Dhṛtarāsṭra, gimė aklas, sostą, turėjusį atitekti jam, paveldėjo jaunesnysis brolis, Pāṇḍu.

Když Pāṇḍu v mládí zemřel, jeho pět synů — Yudhiṣṭhira, Bhīma, Arjuna, Nakula a Sahadeva — se ocitlo v péči Dhṛtarāṣṭry, který se dočasně stal králem. Synové Dhṛtarāṣṭry a Pāṇḍua tak vyrůstali ve stejném paláci. Pod vedením zkušeného Droṇy společně pronikli do tajů vojenského umění a od praotce rodu Bhīṣmy se jim dostalo výchovy a vzdělání.

Anksti mirus Pāṇḍu, penkis jo sūnus – Yudhiṣṭhirą, Bhīmą, Arjuną, Nakulą ir Sahadevą – imasi globoti Dhṛtarāṣṭra, po brolio mirties tapęs valdovu. Dhṛtarāṣṭros ir Paṇḍu sūnūs auga vienoje karališkoje šeimoje. Ir vienus, ir kitus auklėja gerbiamas genties senolis Bhīṣma, o karo meno moko prityręs karžygys Droṇa.

Synové Dhṛtarāṣṭry, zvláště nejstarší Duryodhana, však Pāṇḍuovce nenáviděli a záviděli jim. A slepý a slabošský Dhṛtarāṣṭra si přál, aby království připadlo jeho vlastním synům, nikoliv synům Pāṇḍua.

Nepaisant to, Dhṛtarāṣṭros sūnūs, ypač vyresnysis Duryodhana, nekentė Pāṇḍavų ir jiems pavydėjo. O piktos valios neregys Dhṛtarāṣṭra troško, kad karalystę paveldėtų ne Pāṇḍavai, o jo sūnūs.

Duryodhana se tak s Dhṛtarāṣṭrovým svolením snažil Pāṇḍuovce zabít a pouze díky pečlivé ochraně jejich strýce Vidury a bratrance Śrī Kṛṣṇy se jim podařilo mnoha úkladům o život uniknout.

Duryodhana, Dḥṛtarāṣṭrai pritariant, sumano nužudyti jaunuosius Pāṇḍu sūnus, ir tiktai dėdės Viduros ir jų pusbrolio Viešpaties Kṛṣṇos rūpestingai globojami, Pāṇḍavai išvengia mirties, tykojusios juos ne vieną kartą.

Kṛṣṇa nebyl obyčejný člověk, ale samotný Nejvyšší Pán, jenž sestoupil na Zemi. Hrál roli člena královské dynastie a synovce Pāṇḍuovy manželky Kuntī neboli Pṛthy, matky Pāṇḍuovců. Jakožto příbuzný i věčná opora náboženství stál na straně čestných Pāṇḍuovců a chránil je.

Viešpats Kṛṣṇa nėra paprastas žmogus, o Patsai Aukščiausiasis Dievas, nužengęs į žemę ir ėmęsis vienos karališkos dinastijos valdovo vaidmens. Šiame vaidmenyje Jis – taip pat ir Pāṇḍu žmonos (Kuntī, ar Pṛthos), Pāṇḍavų motinos, sūnėnas. Taigi ir kaip giminaitis, ir kaip amžinas religijos globėjas, Kṛṣṇa palaikė teisiuosius Pāṇḍu sūnus ir juos gynė.

Vychytralý Duryodhana však nakonec vyzval Pāṇḍuovce ke hře v kostky a v tomto osudovém klání se spolu se svými bratry podvodně zmocnil Draupadī, počestné a oddané manželky Pāṇḍuovců. Pokusili se ji zneuctít a násilím svléknout do naha v přítomnosti všech shromážděných princů a králů. Kṛṣṇův božský zásah ji sice zachránil, ale následkem prohry přišli Pāṇḍuovci o království a museli na třináct let odejít do vyhnanství.

Galiausiai gudrusis Duryodhana metęs iššūkį priverčia Pāṇḍavus lošti. Lemtingo žaidimo metu ištikima, skaisčios sielos Pāṇḍavų žmona Draupadī tampa Duryodhanos ir jo brolių nuosavybe, kurie įžeidžiamai pamėgina išrengti ją susirinkusių karalių ir princų akivaizdoje. Draupadī išgelbsti dieviškas Kṛṣṇos įsikišimas, tačiau apgavikiško lošimo metu Pāṇḍavai netenka savo karalystės ir pasmerkiami trylikos metų tremčiai.

Po návratu požádali Duryodhanu o své právoplatné království, ale ten je hrubě odbyl. Když snížili svůj požadavek na pouhých pět vesnic, aby jakožto kṣatriyové mohli sloužit veřejnosti vládou a správou majetku, povýšeně odvětil, že jim nedá ani tolik země, do které by bylo možno zabodnout jehlu.

Grįžę iš tremties, Pāṇḍavai reikalauja iš Duryodhanos grąžinti jų teisėtas valdas, tačiau jis atvirai atsisako tai daryti. Gimę princais, broliai Pāṇḍavai privalėjo valdyti, todėl jie nusileidžia ir sutinka valdyti tik penkis kaimus, tačiau Duryodhana įžūliai atsako, kad neduosiąs jiems žemės ir adatai įbesti.

Pāṇḍuovci byli po celou dobu snášenliví, ale nyní se zdálo, že musí nevyhnutelně vypuknout válka.

Visą tą laiką Pāṇḍavai buvo pakantūs ir atlaidūs, bet dabar karas rodėsi bus neišvengiamas.

Když se však vladaři celé Země přidali k jedné či druhé straně, Kṛṣṇa samotný se ujal úlohy prostředníka, aby u Dhṛtarāṣṭrova dvora sjednával mír. Jeho návrhy byly ovšem odmítnuty a tehdy bylo jasné, že k válce dojde.

Sukilo viso pasaulio valdovai – vieni jungėsi prie Dhṛtarāṣṭros sūnų, kiti prie Pāṇḍavų. Patsai Kṛṣṇa imasi Pāṇḍavų pasiuntinio vaidmens ir vyksta į Dhṛtarāṣṭros rūmus prašyti taikos. Kai prašymas buvo atmestas, tapo aišku – karo neišvengti.

Pāṇḍuovci byli nanejvýš mravní, viděli a uznávali, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, zatímco bezbožní synové Dhṛtarāṣṭry nikoliv. Kṛṣṇa nicméně nabídl, že se války zúčastní podle přání obou stran — jakožto Bůh sice neměl osobně bojovat, ale jedné straně nabídl své vojsko a druhé svou osobní přítomnost v úloze rádce. Geniální politik Duryodhana si bez váhání vybral Kṛṣṇovu armádu a Pāṇḍuovci stejně dychtivě přijali Kṛṣṇovu osobní pomoc. Tak Śrī Kṛṣṇa přijal roli, kdy bude v bitvě řídit úžasný vůz lučištníka Arjuny, a stává se jeho vozatajem.

Pāṇḍavai, labai aukštos moralės žmonės, priešingai nei nedori Dhṛtarāṣtros sūnūs, pripažino Kṛṣṇą Aukščiausiuoju Dievo Asmeniu. Vis dėlto Kṛṣna pasiūlo, kad Jis dalyvaus kare taip, kaip to norės priešininkai. Kaip Dievas, Jis Pats nekovosiąs, tačiau viena pusė tegu pasirenka Jo kariuomenę, o kita – Jį Patį, kaip patarėją ir pagalbininką. Duryodhana, tikras politikas, tuoj pat renkasi Kṛṣṇos kariuomenę, o Pāṇḍavai ne mažiau trokšta Paties Kṛṣṇos.

Tím se dostáváme k začátku Bhagavad-gīty, kdy proti sobě stojí seřazena dvě vojska připravená k boji a Dhṛtarāṣṭra se starostlivě ptá svého tajemníka Sañjayi: “Co učinili?”

Paėmęs į Savo rankas Arjunos, legendinio lankininko, kovos vežimo vadžias, Kṛṣṇa tampa jo vežėju. Čia mes prieiname tą vietą, kuria prasideda „Bhagavad-gītā“: dvi kariuomenės pasiruošė mūšiui, ir Dhṛtarāṣṭra su nerimu klausia savo patarėjo Sañjayos: „Ką jie veikia?“

Po načrtnutí událostí předcházejících bitvě je již třeba jen krátké poznámky k tomuto překladu a výkladu.

Taigi mes jau susipažinome su visais įvykių dalyviais, telieka tarti keletą žodžių apie šį Gītos vertimą bei komentarus.

Překladatelé Bhagavad-gīty se obvykle snaží zatlačit osobnost Kṛṣṇy do pozadí, aby udělali prostor vlastním představám a filozofiím. Mahābhārata je prohlašována za kuriózní mytologii a Kṛṣṇa se stává poetickou figurou, skrze kterou jakýsi anonymní génius předkládá své myšlenky. V nejlepším případě je Śrī Kṛṣṇa vydáván za méně významnou osobnost dějin.

Tendencijai, kurios laikėsi dauguma „Bhagavad-gītos“ vertėjų į anglų kalbą, būdingas siekimas nustumti į šalį Kṛṣṇos asmenybę ir iškelti į pirmą vietą savo koncepcijas ir filosofines idėjas. „Mahabhārātos“ siužetas traktuojamas kaip žavi mitologija, o Kṛṣṇa virsta poetine priemone išreikšti nežinomo genijaus idėjoms, arba, geriausiu atveju, nereikšmingu istoriniu personažu.

Pokud však necháme Bhagavad-gītu hovořit samu za sebe, je osobnost Kṛṣṇy jejím cílem i podstatou.

Tačiau, jei tikėsime tuo, ką apie save kalba pati „Bhagavad-gītā“, Kṛṣṇa yra ir jos tikslas, ir esmė.

Tento překlad a výklad si tedy kladou za cíl vést čtenáře ke Kṛṣṇovi, nikoliv od Něho. V tomto ohledu je Bhagavad-gītā taková, jaká je, naprosto jedinečná. Jedinečné je i to, že se tak stává zcela logickou a srozumitelnou. Z toho, že Kṛṣṇa Gītu přednesl a Jeho osobnost je zároveň jejím konečným cílem, vyplývá, že toto je jediný překlad, který ukazuje pravý smysl tohoto vznešeného písma.

O šis vertimas bei komentarai kaip tik ir kreipia skaitytoją į Kṛṣṇą, o ne nuo Jo. Tuo požiūriu „Bhagavad-gītā, kokia ji yra“ unikali. Unikalu ir tai, jog šios aplinkybės dėka „Bhagavad-gītā“ tampa darniu, aiškiu kūriniu. Kṛṣṇa – Gītos pasakotojas, o taip pat galutinis jos tikslas, todėl „Bhagavad-gītā, kokia ji yra“ – neišvengiamai vienintelis vertimas, teisingai perteikiantis šį didį kūrinį.

— Vydavatelé

Leidėjai