Tento verš vysvětluje, že proces oddané služby nemohou úspěšně završit ti, kdo postrádají víru. Víra se vytváří sdružováním se s oddanými. Někteří nešťastníci nemají víru v Boha ani poté, co od velkých osobností vyslechli veškeré příslušné důkazy poskytované védskou literaturou. Zdráhají se a nedokáží setrvat v oddané službě Pánu. Víra je tedy pro pokrok v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy velice důležitá. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno: Víra je naprosté přesvědčení, že samotnou službou Nejvyššímu Pánu, Śrī Kṛṣṇovi, lze dosáhnout veškeré dokonalosti. Tomu se říká skutečná víra. Śrīmad-Bhāgavatam (4.31.14) uvádí:

“Zaléváním kořene stromu uspokojujeme jeho větve, výhonky a listy a dodáváním potravy žaludku uspokojujeme všechny smysly těla. Podobně transcendentální službou Nejvyššímu Pánu automaticky uspokojíme všechny polobohy a ostatní živé bytosti.” Po přečtení Bhagavad-gīty by tedy měl každý okamžitě dospět k závěru, ke kterému Gītā vede: je třeba se zříci veškerého jiného jednání a osvojit si službu Nejvyššímu Pánu, Kṛṣṇovi, Osobnosti Božství. Mít víru znamená být přesvědčen o této životní filozofii.

Vyvinutí této víry je podstatou procesu rozvíjení vědomí Kṛṣṇy. Lidi vědomé si Kṛṣṇy lze rozdělit do tří skupin. Do třetí patří ti, kdo nemají žádnou víru. I když jsou formálně zaměstnáni oddanou službou, nemohou dosáhnout nejdokonalejší úrovně a s největší pravděpodobností po nějakém čase odejdou. Mohou se sice zpočátku zapojit, ale jelikož jim chybí úplné přesvědčení a víra, je pro ně velmi těžké v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy pokračovat. Z naší kazatelské činnosti máme zkušenost, že někteří lidé se tomuto procesu začnou věnovat s nějakým skrytým motivem, a jakmile se jejich ekonomická situace zlepší, oddané služby zanechají a vrátí se ke starému způsobu života. Pokrok v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy lze dělat jedině díky víře. Za prvotřídní osobu vědomou si Kṛṣṇy je z hlediska vyvinutí víry pokládán ten, kdo prokazuje dobrou znalost spisů, jež pojednávají o oddané službě, a dosáhl stavu, kdy jeho víra zůstává pevná. Do druhé skupiny patří ti, kteří písmům učícím o oddané službě již tak dobře nerozumí, ale přirozeně mají pevnou víru, že kṛṣṇa-bhakti neboli služba Kṛṣṇovi je nejlepším způsobem jednání, a v dobré víře se jí začali věnovat. Z toho důvodu stojí výše než všichni ze třetí skupiny, kteří ani dokonale neznají písma, ani nemají náležitou víru, ale díky společnosti a poctivosti úmyslů se snaží vše následovat. Těmto osobám ze třetí skupiny se může stát, že poklesnou, ale u toho, kdo je ve druhé skupině, k tomu již nedochází a pro oddaného první třídy poklesnutí vůbec nepřichází v úvahu. Prvotřídní osoba vědomá si Kṛṣṇy zaručeně dosáhne dalšího pokroku a nakonec i kýženého výsledku. Všichni patřící ke třetí skupině věří, že oddaná služba Kṛṣṇovi je velmi příznivá, ale dosud nenabyli dostatečného poznání o Kṛṣṇovi z písem, jako je Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītā. Někdy tíhnou ke karma-yoze a jñāna-yoze a bývají zmateni, ale jakmile se nákazy v podobě karma-yogy či jñāna-yogy zbaví, stanou se z nich oddaní druhé nebo první třídy. Víra v Kṛṣṇu má také tři úrovně a popisuje ji Śrīmad-Bhāgavatam. Jeho jedenáctý zpěv líčí tři úrovně připoutanosti — připoutanost první, druhé a třetí třídy. Pro ty, kdo nemají žádnou víru ani poté, co slyšeli o Kṛṣṇovi a jedinečnosti oddané služby, je tato cesta příliš obtížná, i když se zdá, že jsou zaměstnáni oddanou službou. Mají pramalou naději, že dosáhnou dokonalosti. Mít víru je tedy při vykonávání oddané služby velice důležité.