TEXT 13

Verš

Text

mahātmānas tu māṁ pārtha
daivīṁ prakṛtim āśritāḥ
bhajanty ananya-manaso
jñātvā bhūtādim avyayam

Synonyma

Synonyms

mahā-ātmānaḥ — velké duše; tu — avšak; mām — Mě; pārtha — ó synu Pṛthy; daivīm — božské; prakṛtim — přírody; āśritāḥ — když přijali útočiště u; bhajanti — slouží; ananya-manasaḥ — bez odchýlení mysli; jñātvā — znající; bhūta — stvoření; ādim — původ; avyayam — nevyčerpatelné povahy.

mahā-ātmānaḥ — die großen Seelen; tu — aber; mām — zu Mir; pārtha — o Sohn Pṛthās; daivīm — göttliche; prakṛtim — Natur; āśritāḥ — Zuflucht genommen habend bei; bhajanti — bringen Dienst dar; ananya-manasaḥ — ohne Abweichung des Geistes; jñātvā — wissend; bhūta — der Schöpfung; ādim — der Ursprung; avyayam — unerschöpflich.

Překlad

Translation

Ó synu Pṛthy, ti, kdo nejsou zmateni — velké duše — jsou pod ochranou božské přirozenosti. Plně se zaměstnávají oddanou službou, protože Mě znají jako původní Nejvyšší Osobnost Božství s nevyčerpatelnou existencí.

O Sohn Pṛthās, diejenigen, die nicht verblendet sind, die großen Seelen, stehen unter dem Schutz der göttlichen Natur. Sie sind vollständig im hingebungsvollen Dienst beschäftigt, da sie Mich als die Höchste Persönlichkeit Gottes kennen, die ursprünglich und unerschöpflich ist.

Význam

Purport

Tento verš jasně udává, kdo je mahātmā. Prvním znakem mahātmy je to, že se již nachází na úrovni božské přirozenosti; není ovládán hmotnou přírodou. A jak toho dosáhnout? O tom se píše v sedmé kapitole — od nadvlády hmotné přírody se okamžitě osvobodí ten, kdo se odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi. To je požadovaný předpoklad či základní pravidlo. Jakmile odevzdá svou duši Nejvyšší Osobnosti Božství, může vlivu hmotné přírody uniknout. Živá bytost patří k okrajové energii, a jakmile je tedy vysvobozena z moci hmotné přírody, dostává se pod vedení duchovní přírody, zvané daivī prakṛti, božská přirozenost. Osoba, která je takto pozvednuta — vlivem toho, že se odevzdává Nejvyšší Osobnosti Božství — se stává velkou duší, mahātmou.

ERLÄUTERUNG: In diesem Vers findet man eine klare Beschreibung des mahātmā. Das erste Kennzeichen des mahātmā besteht darin, daß er bereits in der göttlichen Natur verankert ist. Er untersteht nicht der Herrschaft der materiellen Natur. Und wodurch ist dies bewirkt worden? Dies wurde bereits im Siebten Kapitel erklärt: Wer sich der Höchsten Persönlichkeit Gottes, Śrī Kṛṣṇa, ergibt, wird sogleich von der Herrschaft der materiellen Natur befreit. Darin besteht die Qualifikation. Man kann von der Herrschaft der materiellen Natur befreit werden, sobald man seine Seele der Höchsten Persönlichkeit Gottes hingibt. Das ist die grundlegende Voraussetzung. Weil das Lebewesen zur marginalen Kraft gehört, wird es, sobald es von der Herrschaft der materiellen Energie befreit ist, der Führung der spirituellen Natur unterstellt. Die Führung der spirituellen Natur wird daivī prakṛti, göttliche Natur, genannt. Wenn man also auf diese Weise, durch Hingabe zur Höchsten Persönlichkeit Gottes, erhoben wird, erreicht man die Stufe der mahātmās, der großen Seelen.

Mahātmā neodvádí svou pozornost k ničemu, co není spojené s Kṛṣṇou, protože bezpečně ví, že Kṛṣṇa je původní Nejvyšší Osoba, příčina všech příčin. Vůbec o tom nepochybuje. Taková velká duše, mahātmā, duchovně roste díky společnosti dalších mahātmů, čistých oddaných. Čisté oddané nepřitahují ani Kṛṣṇovy jiné podoby, jako je například čtyřruký Mahā-Viṣṇu. Jsou přitahováni pouze dvourukou podobou Kṛṣṇy. Nepřitahují je ani jiné Kṛṣṇovy podoby, ani nemají zájem o nějakou podobu poloboha či lidské bytosti. Soustřeďují se pouze na Pána Kṛṣṇu, kterému vždy s vědomím Kṛṣṇy neochvějně slouží.

Der mahātmā richtet seine ganze Aufmerksamkeit auf Kṛṣṇa und läßt sie auf nichts anderes abschweifen, da er genau weiß, daß Kṛṣṇa die ursprüngliche Höchste Person, die Ursache aller Ursachen, ist. Daran besteht kein Zweifel. Ein solcher mahātmā, eine solche große Seele, entwickelt sich durch Gemeinschaft mit anderen mahātmās, reinen Gottgeweihten. Reine Gottgeweihte fühlen sich nicht einmal zu anderen Formen Kṛṣṇas, wie dem vierarmigen Mahā-viṣṇu, hingezogen. Ihre Zuneigung gilt einzig und allein der zweiarmigen Form Kṛṣṇas. Sie verspüren keinerlei Anziehung zu anderen Formen Kṛṣṇas, und auch die Formen irgendwelcher Halbgötter oder Menschen sind ihnen gleichgültig. Sie meditieren nur über Kṛṣṇa im Kṛṣṇa-Bewußtsein. Sie sind ständig im unerschütterlichen Dienst des Herrn, im Kṛṣṇa-Bewußtsein, beschäftigt.