Předchozí verše této kapitoly vyjasnily, že i když Nejvyšší Osobnost Božství vypadá jako lidská bytost, není obyčejným člověkem. Osobnost Božství řídící tvoření, udržování a ničení celého vesmírného projevu, nemůže být lidskou bytostí. Přesto si mnoho hlupáků myslí, že Kṛṣṇa je jen nějaký mocný člověk. Ve skutečnosti je však původní Osobností Božství, což je potvrzeno v Brahma-saṁhitě: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ — Kṛṣṇa je Nejvyšší Pán.

Je mnoho īśvarů, vládců, jeden mocnější než druhý. Při běžném řízení záležitostí hmotného světa se setkáváme s nějakým úředníkem či vedoucím, nad nímž stojí tajemník, nad ním ministr a nad ním prezident. Každý z nich je vládce, ale jeden je ovládán druhým. V Brahma-saṁhitě stojí, že Kṛṣṇa je svrchovaný vládce — v hmotném i v duchovním světě je nepochybně mnoho vládců, ale Kṛṣṇa je z nich nejvyšší (īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ) a Jeho tělo je sac-cid-ānanda, nehmotné.

Hmotná těla nemohou jednat tak úžasně, jak je popsáno v předchozích verších. Pánovo tělo oplývá věčností, blažeností a poznáním. Přestože není obyčejným člověkem, hlupáci se Mu vysmívají, když Ho za něj považují. Jeho tělo je zde nazváno mānuṣīm proto, že jedná jako člověk, přítel Arjuny a politik účastnící se bitvy na Kurukṣetře. V mnoha směrech jednal jako obyčejný člověk, ale Jeho tělo je ve skutečnosti sac-cid-ānanda-vigraha — sestává z věčné blaženosti a absolutního poznání. To je doloženo i v samotných Vedách. Sac-cid-ānanda-rūpāya kṛṣṇāya — “Klaním se Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi, který má věčnou a blaženou podobu plnou poznání.” (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 1.1) Tam najdeme i další popisy: tam ekaṁ govindam — “Jsi Govinda, potěšení smyslů a krav.” Sac-cid-ānanda-vigraham — “A Tvá podoba je transcendentální. Vyznačuje se úplným poznáním, blažeností a věčností.” (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 1.35)

Bez ohledu na transcendentální vlastnosti Kṛṣṇova těla, jež oplývá blažeností a poznáním, znevažuje mnoho takzvaných učenců a autorů komentářů k Bhagavad-gītě Pána Kṛṣṇu, když Ho staví do role obyčejného člověka. Takový učenec se sice mohl díky svým předchozím dobrým skutkům narodit jako výjimečný člověk, ale jeho představa Śrī Kṛṣṇy vyplývá z ubohého poznání. Proto je nazván mūḍha — jedině hlupáci totiž považují Kṛṣṇu za obyčejnou lidskou bytost, a dělají to proto, že neznají důvěrné působení Nejvyššího Pána a Jeho různých energií. Nevědí, že Kṛṣṇa má tělo, které je symbolem úplného poznání a blaženosti, že je vlastníkem všeho, co existuje, a že může komukoliv udělit osvobození. A jelikož nevědí, že má tolik transcendentálních vlastností, vysmívají se Mu.

Nevědí také, že zjevení Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, v tomto hmotném světě je projevem Jeho vnitřní energie. Kṛṣṇa ovládá hmotnou energii, a jak již bylo uvedeno na několika místech (mama māyā duratyayā), sám prohlašuje, že i když je hmotná energie nesmírně silná, je pod Jeho dohledem a ten, kdo se Mu odevzdá, může z její moci uniknout. Jestliže se duše odevzdaná Kṛṣṇovi může dostat z vlivu hmotné energie, jak by mohl Nejvyšší Pán, který řídí stvoření, udržování a zničení celých vesmírných světů, mít hmotné tělo jako my? Taková představa Kṛṣṇy je známkou naprosté hlouposti. Hlupáci ovšem nedovedou pochopit, že Kṛṣṇa, Osobnost Božství vypadající jako obyčejný člověk, může mít pod kontrolou všechny atomy i obrovskou vesmírnou podobu. Největší a nejmenší věci se vymykají jejich chápání, a tak si nedovedou představit, že osoba s lidskou podobou může zároveň ovládat to, co je nekonečné, i to, co je nepostřehnutelné. A přestože Kṛṣṇa ovládá nekonečné i konečné, je mimo tyto projevy. V souvislosti s Jeho nepochopitelnou transcendentální energií (yogam aiśvaram) je jasně řečeno, že On dokáže ovládat obojí zároveň a přesto stát stranou. I když si hlupáci nedovedou představit, jak může Kṛṣṇa vypadající jako lidská bytost ovládat nekonečné a konečné, čistí oddaní to uznávají. Vědí, že je Nejvyšší Osobností Božství. Proto se Mu úplně odevzdávají a věnují se rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, oddané službě Pánu.

Pokud jde o Pánovo zjevení v lidské podobě, mezi impersonalisty a personalisty existuje v tomto ohledu mnoho sporů. Když si však ověříme, co uvádí Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, autoritativní spisy určené k pochopení vědy o Kṛṣṇovi, můžeme poznat, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Není obyčejný člověk, přestože se tak na Zemi zjevil. V první kapitole prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu čteme, že když se mudrci v čele se Śaunakou dotazovali na činnosti Kṛṣṇy, pravili:

“Pán Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, spolu s Balarāmem hrál, že je lidskou bytostí. Takto skryt vykonal mnoho skutků, které jsou opravdu nadlidské.” (Bhāg. 1.1.20) Pánovo zjevení v lidské podobě mate hlupáky. Žádný člověk by nebyl schopen takových úžasných činů, jaké Kṛṣṇa předvedl za své přítomnosti na planetě Zemi. Když se zjevil před svým otcem Vasudevou a matkou Devakī, měl čtyři ruce, ale po modlitbách svých rodičů se změnil v dítě. Bhāgavatam (10.3.46) uvádí: babhūva prākṛtaḥ śiśuḥ — od té chvíle se podobal obyčejnému dítěti, obyčejné lidské bytosti. A zde je zase vyjádřeno, že Jeho lidský vzhled je jedním z rysů Jeho transcendentálního těla. V jedenácté kapitole Bhagavad-gīty je rovněž uvedeno, že Arjuna se modlil, aby mohl spatřit Kṛṣṇovu čtyřrukou podobu (tenaiva rūpeṇa catur-bhujena). Po vyjevení této podoby Kṛṣṇa přijal na Arjunovu žádost znovu svou původní podobu připomínající člověka (mānuṣaṁ rūpam). Tyto různé rysy Nejvyššího Pána nejsou rysy obyčejné lidské bytosti.

Někteří z těch, kdo se Kṛṣṇovi vysmívají a jsou nakaženi māyāvādskou filozofií, se snaží dokázat, že Kṛṣṇa je jen obyčejný člověk, citováním následujícího verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.29.21): ahaṁ sarveṣu bhūteṣu bhūtātmāvasthitaḥ sadā — “Nejvyšší je v každé živé bytosti.” Místo abychom však sledovali výklady samozvaných osob, jež se Kṛṣṇovi vysmívají, měli bychom si raději povšimnout výkladů, které k tomuto verši napsali vaišnavští ācāryové, jako jsou Jīva Gosvāmī a Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura. Jīva Gosvāmī ve svém komentáři uvádí, že Kṛṣṇa v podobě své úplné expanze setrvává v pohyblivých i nehybných bytostech a je známý pod jménem Paramātmā či Nadduše — když tedy oddaný-začátečník věnuje pozornost pouze arcā-mūrti neboli podobě Nejvyššího Pána dlící v chrámu a nectí jiné živé bytosti, nemá jeho uctívání Pánovy chrámové podoby žádnou cenu. Více než oddaných si všímá Božstva v chrámu, a Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura proto upozorňuje, že toto smýšlení je třeba napravit. Oddaný má vidět, že Kṛṣṇa je v podobě Paramātmy v srdci každého, a že každé tělo je tedy chrámem Nejvyššího Pána. Tak jako se projevuje úcta chrámu Pána, má se náležitě ctít i každé tělo, ve kterém dlí Paramātmā. Je třeba všem projevovat patřičnou úctu a nikdy nikoho nepřehlížet.

Je také mnoho impersonalistů, kteří zesměšňují chrámové uctívání a říkají: “Když je Bůh všude, proč se omezovat na Jeho uctívání v chrámu?” Ale je-li Bůh všude, není snad v chrámu či Božstvu? Zatímco impersonalista a personalista se spolu budou přít neustále, dokonalý oddaný setrvávající na úrovni vědomí Kṛṣṇy dobře ví, že přestože je Kṛṣṇa Nejvyšší Osobnost, zároveň prostupuje vším. To dokládá Brahma-saṁhitā. Kṛṣṇa má své osobní sídlo Goloku Vṛndāvanu, které nikdy neopouští, a přesto je prostřednictvím svých různých energetických projevů a své úplné expanze všude, ve všech částech hmotného a duchovního stvoření.