Za méně inteligentní již byli prohlášeni ti, kdo uctívají polobohy, a v tomto verši jsou podobně popisováni impersonalisté. Pán Kṛṣṇa zde ve své osobní podobě hovoří k Arjunovi, ale impersonalisté se přesto z nevědomosti přou, že Nejvyšší Pán z konečného hlediska podobu nemá. Yāmunācārya, velký oddaný Pána patřící k učednické posloupnosti Śrī Rāmānujācāryi, napsal v této souvislosti dva příhodné verše:

“Můj milý Pane! Oddaní, jako jsou Vyāsadeva a Nārada, Tě znají a vědí, že jsi Osobnost Božství. Pochopením různých védských písem může každý poznat Tvé vlastnosti, podobu a činnosti, a tak si uvědomit, že jsi Nejvyšší Osoba. Avšak ti, kdo jsou pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti — démoni či neoddaní — Tě poznat nemohou. Nejsou schopni Ti porozumět. Bez ohledu na to, jak znalecky umějí rozebírat Vedāntu, Upaniṣady a jiná védská písma, nedokáží poznat Osobnost Božství.” (Stotra-ratna 12)

V Brahma-saṁhitě stojí, že Osobnosti Božství nelze porozumět pouhým studiem Vedānty. Poznat Nejvyššího coby Osobu je možné jedině Jeho milostí. Proto je v tomto verši jasně řečeno, že méně inteligentní nejsou jen uctívatelé polobohů, ale i neoddaní, kteří studují Vedāntu a spekulují nad védskou literaturou bez jediné stopy pravého vědomí Kṛṣṇy; tito jedinci nemohou poznat osobní povahu Boha. Ti, kdo se domnívají, že Absolutní Pravda je neosobní, jsou nazváni abuddhayaḥ — to vyjadřuje, že neznají Její konečný aspekt. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno, že realizace Nejvyššího začíná u neosobního Brahmanu a poté pokračuje k lokalizované Nadduši, ale vrcholem poznání Absolutní Pravdy je Osobnost Božství. Moderní impersonalisté jsou ještě méně inteligentní než ostatní, neboť nenásledují ani svého slavného předchůdce Śaṅkarācāryu, který výslovně prohlásil, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Božská Osobnost. Impersonalisté neznalí Nejvyšší Pravdy si myslí, že Kṛṣṇa je pouze synem Devakī a Vasudevy, popřípadě nějakým princem či mocnou živou bytostí. Toto pojetí je rovněž odsouzeno v Bhagavad-gītě, kde Kṛṣṇa říká: avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam — “Jedině hlupáci Mě považují za obyčejnou bytost.” (Bg. 9.11)

Skutečnost je taková, že nikdo nedokáže Kṛṣṇu poznat, aniž by vykonával oddanou službu a rozvinul vědomí Kṛṣṇy. Bhāgavatam (10.14.29) to dokládá takto:

“Můj Pane, pokud je někdo poctěn byť jen kapkou milosti z Tvých lotosových nohou, může porozumět velikosti Tvé osobnosti. Ti, kdo se však snaží Tebe, Nejvyšší Osobnost Božství, poznat pomocí spekulace, nemohou uspět, ani když budou studovat Vedy po mnoho let.” Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, Jeho podobu, vlastnosti a jméno, nelze poznat pouhou myšlenkovou spekulací nebo hovory na téma védské literatury. Je třeba vykonávat oddanou službu. Porozumět Nejvyšší Osobnosti Božství může živá bytost jedině tehdy, když se plně věnuje rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, které začíná zpíváním mahā-mantry Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Impersonalisté nejsou Pánu Kṛṣṇovi oddáni a myslí si, že Jeho tělo je tvořené prvky hmotné přírody a že všechny Jeho činnosti, podoba a další aspekty jsou māyā. Jsou známí pod jménem māyāvādīni a neznají konečnou pravdu.

V dvacátém verši se jasně říká: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ — “Ti, kdo jsou zaslepeni chtivými touhami, se odevzdávají různým polobohům.” Je potvrzeno, že kromě Nejvyšší Osobnosti Božství existují také polobozi, kterým patří různé planety, a svou planetu má i Pán. Ve dvacátém třetím verši stojí: devān deva-yajo yānti mad-bhaktā yānti mām api — uctívatelé polobohů dospějí na jejich planety a oddaní Pána Kṛṣṇy dosáhnou Kṛṣṇovy planety, Kṛṣṇaloky. Přestože je to jednoznačně řečeno, pošetilí impersonalisté stále tvrdí, že Pán je beztvarý a že tyto podoby nejsou skutečné. Vyplývá snad ze studia Gīty, že polobozi se svými sídly jsou neosobní? Naopak — je zcela zřejmé, že neosobní nejsou ani polobozi, ani Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství. Všichni jsou to osoby — Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, má svou planetu a polobozi mají zase své.

Monistické tvrzení, že konečná pravda je beztvará a že podoba je klam, tedy není pravdivé. Zde je jasně řečeno, že podoba není iluze. Z Bhagavad-gīty jednoznačně vyplývá, že jak podoby polobohů, tak podoba Nejvyššího Pána existují, a že Pán Kṛṣṇa je sac-cid-ānanda, podobou vyznačující se věčností, blažeností a poznáním. Rovněž Vedy dokládají, že Nejvyšší Absolutní Pravda je svou povahou plná blaženosti (ānanda-mayo 'bhyāsāt) a že je zdrojem neomezeně mnoha příznivých vlastností. A v Gītě Pán říká, že se zjevuje, přestože je aja (nezrozený). To jsou skutečnosti, které bychom měli z Bhagavad-gīty vyrozumět. Nechápeme, jak by Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, mohl být neosobní — teorie monistů-impersonalistů je z hlediska výroků Gīty klamná. Z těch jasně vyplývá, že Nejvyšší Absolutní Pravda je Osobnost Božství, Pán Kṛṣṇa, jenž má jak podobu, tak osobnost.