TEXT 15

Verš

Text

nādatte kasyacit pāpaṁ
na caiva sukṛtaṁ vibhuḥ
ajñānenāvṛtaṁ jñānaṁ
tena muhyanti jantavaḥ

Synonyma

Synonyms

na — ne; ādatte — přijímá; kasyacit — kohokoliv; pāpam — hřích; na — ani; ca — také; eva — jistě; su-kṛtam — zbožné činnosti; vibhuḥ — Nejvyšší Pán; ajñānena — nevědomostí; āvṛtam — pokryté; jñānam — poznání; tena — tím; muhyanti — jsou zmateny; jantavaḥ — živé bytosti.

na — nie; ādatte — nimmt an; kasyacit — irgend jemandes; pāpam — Sünde; na — und nicht; ca — auch; eva — gewiß; su-kṛtam — fromme Tätigkeiten; vibhuḥ — der Höchste Herr; ajñānena — durch Unwissenheit; āvṛtam — bedeckt; jñānam — Wissen; tena — dadurch; muhyanti — sind verwirrt; jantavaḥ — die Lebewesen.

Překlad

Translation

Ani Nejvyšší Pán nepřijímá ničí hříšné či zbožné činnosti. Vtělené bytosti jsou ale zmateny nevědomostí, která zastírá jejich pravé poznání.

Ebenso nimmt der Höchste Herr niemandes sündhafte oder fromme Tätigkeiten auf Sich. Die verkörperten Wesen jedoch sind verwirrt, da Unwissenheit ihr wahres Wissen bedeckt.

Význam

Purport

Sanskrtské slovo vibhu poukazuje na Nejvyššího Pána, jenž oplývá neomezeným poznáním, bohatstvím, silou, slávou, krásou a odříkáním. Je vždy spokojený sám v sobě; ničí hříšné ani zbožné činnosti Ho neznepokojují. Pán nevytváří pro žádnou živou bytost její danou životní situaci — živá bytost, zmatená nevědomostí, však touží po určitých životních podmínkách, a tím vzniká její řetěz akcí a reakcí. Vzhledem ke své vyšší povaze oplývá poznáním, ale kvůli své omezené moci je náchylná podlehnout vlivu nevědomosti. Pán je všemohoucí, ale živá bytost nikoliv. A Pán je vibhu neboli vševědoucí, zatímco živá bytost je aṇu, nepatrná. Jelikož je živou duší, má schopnost toužit na základě své svobodné vůle. Její touha se pak splní jedině díky všemocnému Pánu. Když je živá bytost zmatená touhami, Pán jí dovolí je ukojit, ale nikdy není zodpovědný za činy a následky, jež určitá vytoužená situace přinese. Zmatená vtělená duše se ztotožňuje s hmotným tělem, které za daných okolností má, a podléhá dočasnému utrpení a štěstí. Pán je v podobě Paramātmy neboli Nadduše stálým společníkem této individuální duše, a proto zná její touhy, stejně jako může člověk cítit vůni květiny, když je v její blízkosti. Touha je subtilní formou podmínění živé bytosti. Pán plní její touhu podle jejích zásluh — “Člověk míní, Bůh mění.” Individuální duše tedy není co do vyplnění tužeb všemocná. Pán však může splnit všechny touhy, a jelikož je nestranný, do tužeb nepatrných nezávislých živých bytostí se nevměšuje. Pokud však některá touží po Kṛṣṇovi, věnuje jí zvláštní péči a povzbuzuje ji, aby toužila takovým způsobem, že Ho bude moci dosáhnout a být věčně šťastná. Védské hymny proto hlásají: eṣa u hy eva sādhu karma kārayati taṁ yam ebhyo lokebhya unninīṣate. eṣa u evāsādhu karma kārayati yam adho ninīṣate — “Pán zaměstnává živou bytost zbožnými činnostmi, aby mohla zlepšit své postavení. A Pán ji také zaměstnává bezbožnými činnostmi, aby mohla jít do pekla.” (Kauṣītakī Upaniṣad 3.8)

ERLÄUTERUNG: Das Sanskritwort vibhu bezeichnet den Höchsten Herrn, der unbegrenztes Wissen, unbegrenzte Reichtümer, unbegrenzte Stärke, unbegrenzten Ruhm, unbegrenzte Schönheit und unbegrenzte Entsagung in Vollkommenheit besitzt. Er ist immer in Sich Selbst zufrieden und wird weder von sündigen noch von frommen Tätigkeiten gestört. Er schafft für niemanden besondere Umstände; vielmehr ist es das Lebewesen selbst, das, durch Unwissenheit verwirrt, den Wunsch entwickelt, in bestimmte Lebensumstände versetzt zu werden, womit seine Kette von Aktion und Reaktion beginnt. Da das Lebewesen von höherer Natur ist, ist es voller Wissen. Trotzdem neigt es aufgrund seiner begrenzten Kraft dazu, von Unwissenheit beeinflußt zu werden. Der Herr ist allmächtig, das Lebewesen jedoch nicht. Der Herr ist vibhu (allwissend), und das Lebewesen ist aṇu (atomisch klein). Weil es eine lebendige Seele ist, hat es die Fähigkeit, nach seinem freien Willen zu wünschen, doch all diese Wünsche werden nur vom allmächtigen Herrn erfüllt. Wenn das Lebewesen verwirrte Wünsche hat, ist es ebenfalls der Herr, der es ihm erlaubt, diese Wünsche zu erfüllen; doch der Herr ist niemals für die Aktionen und Reaktionen verantwortlich, die durch die Wünsche des Lebewesens hervorgerufen werden. Da sich die verkörperte Seele in einem verwirrten Zustand befindet, identifiziert sie sich mit dem umständebedingten materiellen Körper und wird so dem zeitweiligen Leid und Glück des Lebens unterworfen. Der Herr ist als Paramātmā, die Überseele, der ständige Begleiter des Lebewesens und kennt deshalb die Wünsche der individuellen Seele, ebenso wie man den Duft einer Blume riechen kann, einfach indem man in ihrer Nähe ist. Wünsche sind eine feinstoffliche Form der Bindung des Lebewesens. Der Herr erfüllt die Wünsche des Lebewesens in dem Maße, wie es das Lebewesen verdient. „Der Mensch denkt, und Gott lenkt.“ Das Individuum besitzt also nicht die Allmacht, sich seine Wünsche selbst zu erfüllen. Der Herr jedoch kann die Wünsche eines jeden erfüllen, und weil Er Sich jedem gegenüber neutral verhält, mischt Er Sich nicht in die Wünsche der winzigen unabhängigen Lebewesen ein. Wenn sich jemand aber Kṛṣṇa wünscht, dann kümmert Sich Kṛṣṇa in besonderer Weise um ihn und ermutigt ihn, seine Wünsche so auszurichten, daß er den Herrn erreicht und ewig glücklich sein kann. Die vedischen Hymnen sagen daher: eṣa u hy eva sādhu karma kārayati taṁ yam ebhyo lokebhya unninīṣate. eṣa u evāsādhu karma kārayati yam adho ninīṣate: „Der Herr beschäftigt das Lebewesen mit frommen Tätigkeiten, so daß es erhoben werden kann, und Er beschäftigt es mit unfrommen Tätigkeiten, so daß es in die Hölle absinken kann.“ (Kauṣītakī Upaniṣad 3.8) In ähnlicher Weise heißt es im Mahābhārata (Vana-parva 31.27):

ajño jantur anīśo ’yam
ātmanaḥ sukha-duḥkhayoḥ
īśvara-prerito gacchet
svargaṁ vāśv abhram eva ca

“Živá bytost je co do svého neštěstí a štěstí zcela závislá na vůli Nejvyššího — může jít do nebe nebo do pekla, stejně jako je mrak unášen větrem.”

„Das Lebewesen ist in seinem Leid und Glück völlig abhängig. Durch den Willen des Höchsten kann es in den Himmel oder in die Hölle gehen, geradeso wie eine Wolke vom Wind getrieben wird.“

Vtělená duše si tedy svou pradávnou touhou vyhnout se vědomí Kṛṣṇy sama způsobuje svoji zmatenost. Proto i když je svou přirozeností věčná, blažená a vědomá, kvůli své nepatrnosti zapomíná na své přirozené postavení služebníka Pána, a tak je polapena nevědomostí. Pod jejím vlivem pak prohlašuje, že Pán je zodpovědný za její podmíněný život. Vedānta-sūtry (2.1.34) rovněž učí: vaiṣamya-nairghṛṇye na sāpekṣatvāt tathā hi darśayati — “Pán vůči nikomu nechová nenávist ani zvláštní přízeň, i když to tak vypadá.”

Somit verursacht die verkörperte Seele aufgrund ihres seit unvordenklichen Zeiten bestehenden Wunsches, Kṛṣṇa-Bewußtsein zu meiden, ihre eigene Verwirrung. Die Seele ist dem Wesen nach ewig, glückselig und wissend, aber weil sie winzig klein ist, kann sie ihre wesensgemäße Stellung als Diener des Herrn vergessen und in der Folge von Unwissenheit gefangen werden. Und im Bann der Unwissenheit macht das Lebewesen den Herrn für sein bedingtes Dasein verantwortlich. Aber die Vedānta-sūtras (2.1.34) bestätigen: vaiṣamya-nairghṛṇye na sāpekṣatvāt tathā hi darśayati. „Der Herr haßt oder liebt niemanden, obwohl es so erscheint.“